Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HEINZ STEGMANN

Poprvé znovu na Kleti

Dnem 29. června začínaly u nás v Českých Budějovicích (Budweis) školní prázdniny. Nastával pak čas letního volna s výlety na šumavskou stranu. Ať už to byla Kleť (Schöninger), zřícenina hradu Dívčí Kámen (Maidstein), hora Smrčina (Hochficht) či Třístoličník (Dreisesselberg): putovávali jsme tam nejprv s našimi rodiči, pak bez nich s kamarády z hnutí Wandervögel (česky "tažní ptáci") či mladých turnerů (Jungturnerschaft), pak i na kole sami jen se stanovou celtou a batohem.
Vlastně nejsme my z Budějovic nijací Šumavané, i když německý Böhmerwalbund byl vyvolán v život právě v našem městě, jenže bez Šumavy bychom byli opravdu chudí. V zimě v létě jsme měli, jak by se dnes řeklo, takovou víkendovou nabídku (v originále "ein Freizeitangebot"), že o lepší se dá sotva snít. Na ty nejen rodinné výlety nelze dodnes zapomenout, vzpomíná se na ně rádo a mile.
Loni jsem tam byl poprvé znovu i s mou ženou, která to všechno neznala a přece byla nějak citově pohnuta. I Dívčí Kámen dosud stojí na svém místě…
I koupání venku bylo vždycky dostatek, plavat jsme se naučili brzy a byli jsme ve vodě jako doma.
To všecko je nám zase přístupno, nejsme už "persona non grata", tj. nežádoucí, ale kdesi tkví cosi jako zadřená tříska (v originále "ein Stachel im Fleisch"), i když k 725. jubileu města mohl na náměstí před radnicí pěvecký soubor Böhmerwaldjugend spustit Hartauerovu "hymnu" Dort tief im Böhmerwald a mnozí z posluchačů zpívali spolu (nutno dodat, že i česky, stál jsem tenkrát v tom zástupu - pozn. překl.). Chceme doufat, že vývoj v tomto směru půjde dál a generace našich dětí najde rozumný způsob vzájemného spolužití, aby tak nám i těm příštím zůstala Šumava zachována navěky.

Hoam!, 1990, s. 571-572

Servus, Joschi!

Dne 21. ledna 1998 zemřela v Bad Tölz paní Josefina Sassadek, roz. Pilny, ve věku 82 let (je zastoupena rovněž samostatně na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Narodila se v Českých Budějovicích (Budweis) roku 1915, stala se v rodném městě po složení příslušné zkoušky s vyznamenáním učitelkou mateřské školy (v originále "Kindergärtnerin" - pozn. překl.) a vedla ji pak na Lineckém předměstí (Linzer Vorstadt) až do roku 1941. Po vysídlení německého obyvatelstva z českých zemí se ocitla v bavorském zemském kraji (Landkreis) Bad Tölz. Intenzívně se angažovala ve prospěch uspokojení potřeb vyhnanců a ve všech otázkách výchovy dětí a péče o mládež. Byla první krajskou radní (Kreisrätin) v Bad Tölz vůbec. Zvláštním úspěchem jejích aktivit bylo navázání partnerských vztahů mezi italským Cesena/Forli a Bad Tölz. Většina její práce, jak už zmíněno, patřila však okruhu péče o děti a mladistvé. Po politickém obratu doma v rodných Budějovicích to byla ona, kdo svým projevem zahájila činnost Sudetoněmeckého informačního centra, pozdějšího Domu Adalberta Lanny (Begegnungszentrum - Adalbert-Lanna-Haus). Projev měl velký úspěch, centrum však bohužel nedlouhé trvání. Joschi, tolik suchá fakta. To však o Tobě říci nestačí. My z Budějovic (v originále "wir Budweiser" - pozn. překl.) víme dobře, co jsme v Tobě měli. Vždy veselá, vždy ochotná k přátelským rozhovorům, na které jsme se těšili. Chci, aby i toto slovo na rozloučenou nebylo jen smutné, a tak tu snad smím zmínit jednu událost, kterou nosím v paměti stále. V roce 1938 trávily rodiny Pilnych, Stegmannových a Fürstových dovolenou ve štýrském Sankt Gallen, nádherné krajině pod pohořím Gesäuse (vápencové horské útvary s průlomem řeky Enže, severovýchodní část tzv. Ennstalských Alp - pozn. překl.). Podnikali jsme horské túry - já sice už měřil tenkrát metr osmdesát, ale jako chlapec jsem právě dovršil pouhých čtrnáct let věku a sotva jsem dokázal zaznamenat, že Joschi dozrála v krásnou mladou ženu. Uctíval jsem ji sice velmi, ale neměl jsem jedinou naději na to, že by to mohlo být něčím obapolným, jakkoli rádi jsme se jistě měli. Teprve po roce 1972 jsme se znovu setkali a srdečně jsme se tomu všemu zasmáli. Joschi, víš, co Ty jsi byla? Tys byla něco jako mořská panna na lodním kýlu, německy se jí říká "Galionsfigur" (česky také kloun - pozn. překl.), kterou jsme museli prostě mít. Škoda, že je to teď pryč, ale v té nejlepší vzpomínce nám zůstaneš vždycky! Je nám stejně jako Tvé dceři a její rodině po Tobě smutno. Servus, Joschi!

Hoam!, 1998, s. 251

Není to jméno ledajaké, jehož nositel se tu chápe vzpomínání. V domě, který patřil rodině Stegmannově, sídlí dnes naproti Jihočeské vědecké knihovně Krajský úřad a hrobka Stegmannových u sv. Otýlie patří k těm nejhonosnějším ve městě. Hned dvě "dědičky" Stegmannovy se ocitly spolu v knize Aleny Wagnerové (ta mi kdysi slíbila, mám na to doklad v jejím vlastnoručním dopise ze Saarbrückenu, datovaném 16. listopadu 1998, že se přičiní o znovuvydání zkráceného Stifterova Vítka, poněvadž psala a přednášela o Idě von Görres) "1945 waren sie Kinder" s podtitulem "Flucht und Vertreibung im Leben einer Generation", jak vyšla téhož roku jako náš vzpomínkový text v renomovaném německém nakladatelství Kiepenheuer & Witsch (vydával v něm i Heinrich Böll) s předmluvou Petera Glotze. Erika Stegmannová, lektorka téhož nakladatelského domu v Kolíně nad Rýnem (Köln am Rhein), jedna z obou sester, dala dokonce podnět ke zpracování daného tématu právě formou osobních výpovědí "vyhnanců". Česky ten "generační" sborník vyšel tři roky nato s názvem Odsunuté vzpomínky v nakladatelství Prostor a téhož roku 1993 i v úpravě pro "divadelní diskusi". Heinz Stegmann je rovněž z té staré budějovické rodiny. Narodil se v ní 25. dubna 1924. Po odsunu působil v západoněmeckém bundeswehru a ještě v činné službě jako jeho podplukovník postavil si dům ve Fürstenfelbruck/Neulindlach kus na západ od bavorského Mnichova. Jeho nekrolog Wilhelma Johanneka, který napsal i za krajanský Heimatkreis Budweis, najdete ostatně v obrazové příloze tohoto internetového souboru. Staré rody jsou víc než jejich lidé. Teprve jimi je země zemí, zemí "naší". Věříme na to spolu s nimi a jakkoli jsou ta devadesátá léta euforie a naděje už za námi, skutečnost je však o to skutečnější, že víme, jak je marné vstupovat do téže řeky. Ne, není táž. Heinz Stegmann zemřel v nedožitých 89 letech ve Fürstenfeldbrucku dne 25. března roku 2013 a byl 3. dubna pochován na tamním lesním hřbitově.
- - - - -
* České Budějovice / hora Kleť / † † † Fürstenfeldbruck (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko