A. A. STERNS (vl. jm. ADOLF STERNSCHEIN)

Stojíme na prahu těch nejtěžších časů

V Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) mě znali pod jménem Dolfi Sternschein. Můj otec Heinrich Sternschein (překladatel si nemůže odpustit nepatřičnou možná poznámku, že českou alternativou toho jména by bylo vysoce zvukomalebné Jindřich Hvězdosvit!) nebyl rabínem a nevyučoval v Rožmberku hebrejštinu, jak jsem se nedávno dočetl v jednom vlastivědném příspěvku (rozumí se do německého časopisu šumavských krajanů Glaube und Heimat, jemuž je ostatně adresován i tento dopis Sternsův - pozn. překl.), ale dnes, kdy je mi téměř 85 let, bych si přál, aby alespoň mně více předal ze svých bohatých znalostí hebrejského jazyka a filosofie.
Otec však musel těžce pracovat, aby uživil početnou rodinu. Vstával brzy ráno ve čtyři hodiny. Dokud míval ještě koně, musel se o ně hned ráno postarat. Pěšky na dráhu (do stanice Jenín - Kodetschlag - dnes stanice Rožmberk nad Vltavou) od nás byly 4 kilometry cesty - otec jezdíval pravidelně vlakem do Porákových papíren v Loučovicích (Kienberg). Byl obchodník, mívali jsme v Rožmberku obchod se smíšeným zbožím. Sedláci k nám vozívali i len a také ječmen pro starý buquoyský hraběcí pivovar. Vytřiďovaly se u nás z odpadu i plstěné věci a kovy, balily se a odesílaly. Bylo pak už věcí povozníka Seilera, aby připravené zásilky na svém voze dopravil na certlovské nádraží (dnes stanice Rybník, 9 km po silnici - pozn. překl.).
Můj otec velice trpěl na zánět žil. Levou nohu měl značně silnější než pravou, Už jako malý chlapec jsem musel brzy vstávat a pomáhat mu, když si ji obvazoval. Měl na ni jednu vlněnou punčochu a jednu z kočičí srsti, přes tu pak teprve si natahoval kalhoty, Bez hole nemohl později vůbec vyjít.
Sobota byla dnem Páně. Přese všechno své pracovní vytížení staral se můj otec ještě o místní synagogu. Stálo ho mnohé úsilí dát do pořádku starý židovský hřbitov, který byl později zhanoben nacistickými šílenci a po roce 1946 pak byl Čechy ponechán úplné zkáze.
Poněvadž v Rožmberku nebyl žádný rabín, musel z tóry předříkávat můj otec. Židovská obec byla stále méně početná (i když roku 1913 je v Rožmberku nad Vltavou uváděna vedle osady Latráň také osada Židovské Město, roku 1921 už bylo napočteno v obci jen 5 židovských rodin, bydlících už většinou v městě samém) a mladí Židé nevěděli už téměř nic o náboženství svých otců.
Za starých časů, ještě když byl můj otec mladší, byla v Rožmberku i židovská škola - ješiva. Děti od čtyř do deseti let se tu učily základům tóry, talmudu a jiných židovských svatých knih. Také se učily zpívat správným přízvukem staré hebrejské modlitby. Neučili je tu žádní rabíni. V rožmberském templu vedl modlitby po roce 1918 můj otec spolu se svým bratrem Adolfem z Horního Dvořiště (Oberhaid). Bylo stále těžší sezvat mladé židovské muže ke společným modlitbám. Po strýcově smrti zůstal můj otec jako předříkávač úplně sám. To už chyběli předříkávači i v Krumlově a v Budějovicích a otci bylo velikou ctí, že mohl v této funkci vypomoci tamním rabínům.
Když 19. července 1935 zemřel, sešlo se na jeho pohřbu přes tisíc lidí, křesťanů i Židů, aby mu vzdali nad hrobem poslední poctu. Vstoupí mi vždycky slzy do očí, když si vzpomenu, že tak ušel osudu mé matky, která bídně zahynula v osvětimských plynových komorách.
Život obou mých rodičů byl naplněn těžkou prací, aby se jejich děti měly jednou o něco lépe. Jsem hrdý na to, že jsem Žid a hlavně na to všechno, co jsme právě my Židé dali světu. Je nás teď 14 milionů po celém světě - je to však i tak stále ještě méně než obyvatelstva v některých jednotlivých velkých amerických městech. V Izraeli zápasí 4 miliony o samotnou svou existenci a o mír se sousedy.
Oproti časům mého otce bude v roce 2000 žít na Zemi dvojnásobný počet lidí. Jsem v tomto srovnání vlastně už jen z pouhé čtvrtiny tím Židem, jakým byl on.
Právě vzpomínka na židovskou čtvrť v Rožmberku nad Vltavou mne však znovu nutí varovat před zarytým antisemitismem, který stále ještě obchází kolem a nemá nijaký rozumný lidský důvod.
Vzpomínám si na svá studentská léta v Budějovicích, kde jsme jako primáni na reálném gymnáziu vedli spory o to, kdo bude vítězem první světové války. Když skončila, ztratil můj otec všechny své těžce vydělané peníze, upsané na válečnou půjčku. Takovým poblouzněním jako válka byl i komunismus, který z ní vzešel a který jsem jako politolog povoláním vždycky odmítal: jeho neslavný konec mě také pranic nepřekvapil.
To ovšem neznamená, že už bych neměl nijakou starost o lidstvo. Stojíme na prahu těch nejtěžších časů. Co to přece jen bylo za nádherný svět, který je nyní tolik ohrožen! A my všichni bychom v něm mohli žít doslova jako v ráji, kdyby nebylo všudypřítomné nenávisti a zákeřných předsudků - věru nejen snad proti Židům, ale proti lidem vůbec, nás samých vůči sobě navzájem!

Váš A.A. Sterns

P.S. Překlad byl otištěn v Česko-bavorských výhledech 1994, č. 20, s. 3., původní německý text v Glaube und Heimat, 1992, č. 4, s. 60-61

Město Rožmberk nad Vltavou opravdu už svým jménem úzce souvisí se slavným jihočeským rodem, v jehož držení setrvalo plných 250 let. Židé však přišli do toho šumavského městečka přímo pohádkové krásy až za buquoyského panování roku 1670 poté, co byli císařským nařízením vypuzeni z Vídně. Zůstaly po nich po dalších 330 letech dnes na obou stranách města jen dva židovské hřbitovy - stará synagoga, v polovině 19. století po požáru přestavěná, přežila sice obě světové války, byla však roku 1965 srovnána se zemí. Po tolikeré zkáze, vyhnání a zániku se život vrací do zdevastované obce jen nesměle, jak se může každý osobně přesvědčit. Vzpomínky a dopisy však bloudí dál prostorem a časem: odesilatelem jednoho z nich psaného německy s vročením 1992 je Mr. A. A. Sterns, Apt.504-1009 N. Ocean Blvd., Pompano Beach, Florida 33062, U. S. A. Bylo mu tenkrát už téměř 85 let a vidíme ho na připojené fotografii celého v bílém na tom vlídném floridském slunci i s jeho manželkou, dcerou a neteří. Narodil se 9. října 1908 v Rožmberku nad Vltavou. Poslední rožmberský Žid! Tam, kde Vltava pod někdejším Herrnlesbrunnem (dnes česky Studenec) lomí jako ve skutečném růžku (německy Hörndl!) svůj tok zdola od města a hradu, bujně zarůstá v ohybu silnice směrem na Český Krumlov jeden ze dvou rožmberských židovských hřbitovů, ten novější. Na jednom z náhrobků, vesměs dost bohatých a kupodivu i dosti zachovalých, je v mramoru vyryt tento německý nápis:

Was diese Raum so eng
umschlossen hält,
für unsre Herzen war es
eine ganze Welt.

Je třeba říci to i česky?

Co tento prostor úzký
vidí trouchnivět
pro naše srdce bylo
jeden celý svět.

Jeden celý svět, jeden celý svět, jeden celý svět. Adolph A. Sterns zemřel dne 9. května roku 2004 a je pochován na hřbitově města Hollywood, které je jako Pompano Beach, kde žil se svou rodinou, součástí regionu South Florida, tj. Jižní Florida.

P.P.S. Až v roce 2018 mě pan Bernhard Riepl (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) upozornil na Sternsův text, zveřejněný roku 1982 ve čtvrtém čísle krajanského měsíčníku "Glaube und Heimat" pod titulem "Der letzte Jude von Rosenberg" s úvodem vedoucího redaktora časopisu. Z iniciativy Rieplovy vzešel český překlad, na jehož vzniku se i za jeho účasti podíleli Ludmila Opelková a Jakub Šiška. Předesílám nyní takto přetlumočenou a historicky nesmírně pozoruhodnou vzpomínku na Rožmberk časů minulých dopisu Antona Wolfa pod týmž názvem v německém originále publikovaným v "Glaube und Heimat" o pouhá dvě čísla téhož ročníku později (můj překlad vznikl až roku 2013, Anton Wolf je také na stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně).

Vzpomínky posledního Žida z Rožmberka

Náš krajan Prof. Dr. A. A.Sterns, býv. zástupce rektora Univerzity Athens ve státě Georgia (kde byl později guvernérem Jimmy Carter, než se stal prezidentem USA) zdraví všechny Šumavany, zvláště ty z jeho rodného města Rožmberk. Tady jsou jeho vzpomínky, které nazval "Poslední Žid z Rožmberka".
Jaká ušlechtila velkorysost mluví ze srdce toho muže, který musel prožít tak strašné věcí a který ztratil všechny své příbuzné kvůli známým ďabelským zločinům nelidských fanatiků rasového šílenství!
Byl jeden z nás a my jsme hrdi, že takový zůstal i na druhé straně oceánu v USA a že se navzdory všemu, co se stalo, dodnes k nám Rožmberským hlásí.
Vedoucí redaktor (časopisu "Glaube und Heimat" číslo 4/1982)

V roce 1938 zde byla už jen hrstka Židů: dvě rodiny Leopolda a Sigmunda Holzbauera, Sternscheinovi, moji rodiče se svými šesti dětmi, stará paní Sonnenscheinová, která byla chudá jako kostelní myš, Alenovi, kteří museli během první světové války opustit Rožmberk, protože zde nemohli najít žádný výdělek a Moritz Spitz, městský opilec, který žil v chudobinci. Synagoga na Zámecké hoře (Schlossbergu) se používala jen zřídka, přestože židovská obec zaměstnávala rabína Glanzberga, který měl se svoji rodinou v synagoze byt. Ve dnech vysokých svátků přicházeli na Zámeckou horu Židé z Vyššího Brodu, Horního a Dolního Dvořiště, Malšína, Frymburka, Kaplice, Leopoldschlagu a z ostatních míst. Můj otec a strýček Adolf předříkávali modlitby. Pro nás děti byly svátky velmi vzrušující.
Těchto několik málo rodin bylo posledních v tradici, dlouhé několik staletí. Kdysi zde žilo pod ochranou Rožmberských rytířů až sto rodin. Město samotné bylo centrem židovské kultury a aktivního života. Starý židovský hřbitov se stal historickou památkou, kde zůstala ona éra zvěčněná v nápisech na náhrobních kamenech. Rožmberský židovský hřbitov byl jediný v pohraniční oblasti jižních Čech a Rakouska.
Můj život začal v roce 1908, na mnoho věcí si ale dodnes jasně vzpomínám. Byly mi čtyři roky, venku u kašny bylo neustále slyšet proud studené pramenité vody a já jsem měl ze své postele výhled přímo na svatého Floriána, který stál na sloupu uprostřed té kašny.
Najednou jsem uslyšel hlasitý křik: "Hepp, hepp, hepp, Schweinefleisch macht's Jiddele fett" (Hepp, hepp, hepp, po vepřovém mase židák tloustne). Strašlivě jsem kvůli tomu plakal a maminka mě přišla do pokoje utěšovat. Říkala: "Jsou to hloupí kluci, správní křesťané tak zlí nejsou... upokoj se, Dolfi."
....pak jsem byl starší, asi kolem šesti, ale dodnes na ten den nemůžu zapomenout. Hrál jsem si venku na náměstí s Poldi Holzbauerem, Luisl Weberem a dalšími dětmi. Policajt Poeklo přišel se svým bubnem z radnice. Lidé vyletěli z domů a Poeklo začal tlouct do bubnu. Po chvíli vytáhl z kožené tašky s uřednickou důstojností list papíru a začal hlasitě a zřetelně číst: "Rusové nám vyhlásili válku. Musíme ihned narukovat a chránit našeho císaře a rodnou zemi". Udělal pauzu, obličej mu celý zbledl. Pak četl seznam jmen. Jeho vlastní jméno tam bylo taky. Asi třicet mužů a žen běželo rychle domů. Za půl hodiny byli všichni zpátky - a můžu říct, že se na náměstí shromáždili opravdu všichni obyvatelé Rožmberku, mladí i staří. Poeklo měl na sobě uniformu a dával rozkazy. Muži se po vojensku zformovali ve čtyřstup. Všichni jsme zavolali párkrát hurá, ale potom začaly ženy a děti plakat a všichni jsme společně pochodovali k nádraží.
Ani jeden se z této první mobilizované skupiny nevrátil. Na buben tloukli v následujícícj týdnech, měsících a letech paní Poeklová, její dcera a syn. Nato následovala jména padlých. V Srbsku, v Haliči... tolik tragédií, tolik slz. Můj bratr Eddie opustil gymnázium a narukoval jako jednoročák-dobrovolník. Potom přišel na řadu můj bratr Richard a můj bratr Rudi. Byl studený den v březnu 1915, když jsem našel moji matku, jinak neustále na nohou, sedět v kuchyni na židli s hlavu v dlaních. Plakala. Na stole ležel telegram: Poručík Eduard Sternschein byl těžce raněn. Dostal kulku do hlavy, je ve vojenském lazaratu v Haličí... Ubohá moje matka!
O několik měsíců později přišel další telegram. Když jsem vycházel ze školy, čekala na mě paní Purtaufová. Vzala mě za ruku a milujícím hlasem mi řekla, že moji rodiče museli odjet do Vídně, protože můj bratr Rudi vážně onemocněl. Další dny, než se moji rodiče vrátili, se o mě starala. O několik týdnů později se můj bratr vrátil domů, ale až do své smrti byl už jiným člověkem. Richard byl až do konce války na italské frontě. Domů se vrátil v prosinci 1918 zavšivený a dost vyhladověly. Hrdě nám ukazoval medaile, které dostal za statečnost: zlatou medaili, velkou stříbrnou medaili, bronzovou medaili Karlův vojenský kříž...
Během války jsme nikdy neslyšeli protižidovská slova. Křesťané a Židé se chovali jako bratři. My děti jsme si hrály na válku, aniž bychom měly představu, co vlastně "válka" znamená. My židé jsme chodili do synagogy, spolu s židovskými uprchlíky, kteří přišli do města. Všichni jsme se modlili k Bohu, tak jako křesťané v kostele. Na Velikonoce jsem s dětmi obcházel se řehtačkami a velmi často jsem pomáhal při zvonění. Děkan Urban měl vždy pro nás kluky přátelské slovo. Jakou jsem měl radost, když mě a mého přítele Karla Wotrubu vzal za ruku a my jsme s ním mohli jít na procházku! Mého otce měl také rád.
Válka skončila. Moji bratři nikdy nepochopili, proč jsme byli přičleněni k Československu a ne k Rakousku. Když Rožmberští pochodovali do Vyššího Brodu k odvodu, nesl Richard německou vlajkou a Rudi černou. Čeští úředníci byli na moji rodinu velmi nazlobeni. Můj strýc, brigádní generál Maximilian Sternschein a jeho bratr plukovník Emanuel Sternschein, zůstali ve Vídni a do Československa nechtěli, ačkoliv jim tento stát platil důchod. Moje sestra Olga si vzala všechny obrazy císaře do Ameriky, kam se v roce 1922 se svým manželem vystěhovala. Moje matka, která se narodila na českém (českojazyčném - pozn.překl.) území, to všechno nemohla pochopit. Já sám jsem brzy poznal, že radikální nacionalismus otravuje duše lidí. Pro mě neexistoval rozdíl, zda-li byl člověk Němec nebo Čech, křesťan nebo žid, pro mě existovali a existují vždy jenom dva typy lidí: dobří a zlí!
V myšlenkách se stále vracím ke starému hřbitovu za rožmberskou městskou zdí, za domy 94 až 101 v Hinter Zeile. Kameny, o které tam můj otec starostlivě pečoval, svědčily o tom, že moje rodina žila v Rožmberku už 800 let! Žijícím Rožmberským, kteří o jednom letním večeru v roce 1939, hnáni ďáblem, kameny zpřevraceli a rozbili, říkám: "Bůh na nebi to viděl! Tímto a dalšími zločiny jste přispěli k tomu, že tolik nevinných bylo vyhnáno ze své vlasti." Moje duše trpí za ně všechny! Ztratit vlast je tragédie. Jak lehké je pochodovat ve vysokých botách, s flintami a v naparáděných uniformách - a jak těžké je uzdravovat rány! Odpusťte mi, prosím, když po všech těch strašných zážitcích říkám, že si nemáte stěžovat, že jste museli opustit vlast s malým ruksakem. Děkujte na kolenou Bohu, že vás nestihl osud šesti milionů Židů, zavražděných v plynových komorách. My Židé nemůžeme nikdy tyto zločiny pochopit. Děkuji papeži Janu XXIII., který před svou smrtí ve své "Suplikaci" napsal: "Poznáváme, jak byly naše oči po staletí zasaženy slepotou, takže jsme nedokázali vidět krásy tvého vyvoleného národa a rozeznat v jeho tváři charakter našeho prvorozeného. Přiznáváme, že neseme na svém čele Kainovo znamení. Abel ležel po staletí ve své krvi a ve svých slzách, protože jsme zapomněli na tvoji lásku. Odpusť nám, že jsme se o Židech vyjadřovali nespravedlivě. Odpusť nám, že jsme tě podruhé ukřižovali - když jsme nevěděli, co děláme."
Teď je mi 73 let a Vltavou proteklo do moře už hodně vody. Přes všechny bolesti, které mě zasáhly - útěk, strašný konec mé matky, smrt mé první ženy na rakovinu před 30 lety, smrt mé osmnáctileté vnučky - dcery mého syna, univerzitního profesora medicíny, na chřipkový virus - děkuji Bohu za všechno dobré, co mi dal. Štěstí, že jsem mohl studovat ve Švýcarsku, že jsem osobně poznal velkého Masaryka, že mě velký humanista Lord David Davies vzal na svůj zámek a že jsem směl spolupracovat na jeho spisech. Utečenec našel nové útočiště v Kanadě a 25 let mohl zastávat vysoký post ve státní radě. Děkuji Bohu za mnohá uznání, kterých se mi dostalo z vědeckých kruhů jako univerzitnímu profesorovi a vicerektorovi Univerzity ve Spojených státech.
Slova "nenávist" ani "revanš" jsem nikdy neznal a ujišťuji všechny mé rožmberské krajany, že takové pojmy pro mě stále neexistují, přestože bylo 84 mých strýců, tet, bratranců a dalších příbuzných zavražděno národně socialistickým režimem. Jak podlí byli tito zločinci! Se zbraněmi naháněli neozbrojené nevinné staré lidi a děti do dobytčáků, aby je pak postříleli, zplynovali nebo jinak připravili o život. Moje matka byla tak hodná, v Rožmberku neměla žádné nepřátele... Když paní Dobuschová, Irsiglerová, Kalingerová nebo mnohá jiná onemocněla, běžela za nimi moje matka s ovocem nebo aspoň teplou polévkou.... Proč musela být 76letá nemocná žena deportována do Osvětimi a zavražděna? Proč? Ó Bože, proč? Chtěl jsem ji vzít s sebou do Anglie, ale bratr Richard mi to nedovolil, říkal: "Němci mě a mojí matce nic neudělají, já mám zlatou medaili za hrdinství!" Dva týdny po vpádu německé armády ho zavřeli do vězení, matku poslali napřed do Terezína a pak do Osvětimi. Stará žena se stovkami dalších v dobytčáku, ... žádné jídlo, žádné záchody ...!
Myslím, že jsem poslední Žid z Rožmberka. Můj syn a jeho tři žijící děti nevědí nic o kráse tohoto starého města a o historii těch, kteří tam žili. Mě stačí, že jsou to dobří Kanaďané. Všichni moji synovci a neteře jsou Američané. Mnozí si vzali křesťanky a konvertovali ke křesťanství. Holzbauerovi zmizeli všichni. Jedna rodina Holzbauerů, která pochází z Horního Dvořiště, žije ve Washingtonu. Teller z Dolního Dvořiště je v Austrálii, jeho syn v Paříži. Paní Neuhausová, dcera Arnsteina z Vyššího Brodu, je v Mexiku. Většina ale zmizela ze světa s těmi šesti miliony ...
Stále slyším hlasy mých předků! My Židé jsme se nikdy neptali křesťanů nebo Mohamedánů, proč nejsou Židy. Myslím, že všichni věříme ve stejného Boha a já jsem hrdý na to, že jsem Žid. Jsem hrdý na to, jakou zdatnost ukázali světu moji bratři v Izraeli. Jsem hrdý na to, že tolik Židů takovou měrou přispělo a přispívá vědě. Žádný národ nemá tolik nositelů Nobelových cen jako malý desetimilionový národ Židů. V roce 1922 pracoval můj bratr Edie v neurologickém institutu ve Vídni. Tehdy psal nějaký článek s prof. Ernstem Spiegelem, který vynalezl medicínu "ElDopa". Před pár lety jsem s ním mluvil na Parkinsonově institutu v Miami. Řekl mi, že na počátku těchto prací stál můj bratr v Rožmberku... Dr. Freud byl totiž přítelem mého bratra.
Ať Bůh vám Rožmberským všem žehná! Ať Vás Bůh osvítí, ať Vám ukáže svou tvář, ať odpustí všem, co páchali nepravosti. Ať nastane mír na celém světě.
Adolphe Abraham Sterns (Dolfi Sternschein)

Glaube und Heimat, 1982, č. 4, s. 4-6

Poslední Žid z Rožmberka

Od Antona Wolfa, jednoho jeho křesťanského krajana

Milý krajane Dolfi Sternsi, promiň, ře Tě oslovuji takto, ačkoli by sis v oslovení zasloužil nějaký akademický titul. My se ale přece známe z mládí a ještě před čtyřmi roky jsme si několikrát napsali. Teď však jsem užasl nad Tvou zprávou v našem krajanském listě "Glaube und Heimat". Líčení Tvého života, toho, co jsi zažil Ty a Tvoji rodiče stejně jako všichni ostatní Židé z Rožmberka, to všechno je dozajista otřesné. Ve mně a v mém bratru Franzovi to alespoň vyvolalo hluboké city. Rád bych Ti zpětně připomenul, že v našem domě bydlili vesměs Židé, už podle jmen: Weil a Lang z Prahy, Blum, Robitschek a Tausik z Budějovic. Že by se jim u nás tak líbilo nebo tu našla moje maminka nějakou formální sounáležitost? Nedokážu o tom nic přesnějšího zjistit. Teprve později mi jméno "Neugeborn" povědělo více. Vyprávěls zcela do detailů strašlivé osudy z Hitlerových časů. Ba, bylo to něco žalostného pro Židy i pro nás křesťany! Pro Německo je ta doba největší hanbou celých jeho dějin! Kolik jen katolíků a kněží bylo odvedeno do koncentračních lágrů (v originále "KZ", zkratka pro "Konzentrationslager für Zivilpersonen" - pozn. překl.) a zplynováno. Začínal tak zánik církve samé. Těm, kdo chodili do kostela, se veřejně plivalo do tváře. S hrůzou si dodnes vzpomínám na políček, který jsem tehdy utržil z téhož důvodu. Jako křesťané jsme museli snášet taková ponížení proto, že všude vládla moc, strach a zbabělost. Jednou jsem byl povolán do Oberhaid (rozuměj "do Horního Dvořiště", tehdy už v říšské župě Horní Podunají /Reichsgau Oberdonau/ - pozn. překl.). Dorazilo tam také asi 30 výpravčích z Amstetten u Salzburgu. Prvořadý byl výklad o světonázoru. Řečník, známý výpravčí z Amstetten, arci politický slouha (v originále "jedoch ein Bonze" - pozn. překl.), došel k následujícímu závěru (v originále ovšem v němčině - pozn. překl.): "Máme dva nepřátele. Tím prvým je Žid, ten je ale téměř zničen, až na těch několik v KZ. Druhým nepřítelem je katolická církev. Zavřeli jsme sice už hodně klášterů a zatkli množství kněží, ke konečnému vypořádání dojde ale teprve po válce (v originále 'Endgültig wird erst nach dem Kriege aufgeräumt.' - pozn. překl.). Všechny kostely se zavřou a faráři budou muset buď do práce nebo do KZ." Potom pronesl zvýšeným hlasem: "A kdo by snad byl jiného mínění (v originále 'Und wer ost anderer Meinung!' - pozn. překl.)!" Už jsem se chtěl zvednout, ale strach a zbabělost mě přibily k zemi. Rozhlédl jsem se kolem: všichni katolíci mlčeli se mnou. Ten člověk by z nás musel nejprve udělat "svině" (v originále "Sau" - pozn. překl.), abychom dozráli pro onen KZ. Viděl jsem (zřejmě v železničářské službě - pozn. překl.) spoustu transportů s lidmi v otevřených vagonech pod přísnou ostrahou mužů SS na cestě do Mauthausenu. Ti lidé prosili o kousek chleba, nedalo se jim pomoci. Ba, milý Dolfi, tak to vypadalo i s naší církví! To pronásledování ostatně není u konce (psáno v roce 1982 - pozn. překl.); východní státy bojují se stejným systémem jen pod jiným znaménkem. Mnohému jsem se z toho naučil a mohu ve svém věku doložit, že stálost ve víře ještě stále nachází "shora" (v originále "von 'Oben'" - pozn. překl.) odměnu v nějaké formě pokojného vyznění (v originále "in irgendeiner Form einen friedlichen Ausklang" - pozn. překl.). Také osud našich krajanů a jejich vyhnání z domova má přece jen i své dobré stránky. Už papež Pius XII. řekl věřícím ze Šumavy (asi německy - pozn. překl.): "Sudetští Němci budou ještě rádi, že musili vycestovat." Tady uhodil hřebík na hlavičku. Kdo z krajanů by tam chtěl do dnešních poměrů nazpátek? Myslím, že jen nemnozí nebo vůbec žádní (v originále "nur wenige oder keine!" - pozn. překl.)! To by bylo! Doufám, že jsem Tě nějak nerozladil a byl bych rád, kdyby zase někdy nějakou zprávu vydal.

Se srdečným pozdravem Tvůj krajan

Anton Wolf, Ybbsitz

Glaube und Heimat, 1982, č. 6, s.45-46

P.S. Anton Wolf je i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže.

- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / † Pompano Beach (USA) / † † Hollywood, South Florida (USA)