Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ADALBERT STIFTER

Březen 1848

Mohl bych Vám tak jen z desetiny vylíčit, co jsem od března 1848 vytrpěl. Když jsem viděl, kam věci spějí, zmocnila se mne ta nejhlubší a nejtemnější sklíčenost nad lidstvím a sledoval jsem události s pozorností a pohnutím, které bych od sebe sám nikdy netušil. Když nerozum, dutý entuziasmus, špatnost a prázdnota, posléze dokonce i zločin se roztahovaly všude a zmocnily se světa, tu mi téměř doslova puklo srdce, jak se pak mému ušlechtilému příteli Spaunovi i vskutku stalo, a on nyní shlíží z věčnosti sem k nám. Častokrát jsem ho utěšoval, já, který jsem měl sám útěchy tak málo. Podlehl a nespatřil už návrat mužného rozmyslu. Jak boje v Uhrách zraňovaly všechen můj cit, ani byste věřit nemohl; každý výstřel z děla šel přece rovnou Rakousku do samého srdce. Vidět jasně poměry a přece musit ponechat průchod pomatenosti a zlu, to jsou muka, která lze sotva popsat. Poznal jsem v tomto roce city, o nichž jsem předtím neměl ani ponětí. Všechno krásné, velké a lidské bylo to tam, mysl byla rozvrácena, poezie na ústupu. Teprve pomalu a zvolna vracely se útvary krásy znovu nazpět, skála, strom, nebe začaly znovu promlouvat a ušlechtilí lidé tu přece také ještě byli, kteří stáli za lásku a které člověk miluje tím horoucněji, čím věrnější zůstali, když tolik jiných propadlo zlu. (…) Když je Rakousko opět pevné, a ono nyní je, vracejí se múzy nazpět. Neuvěřitelně toužím po tom, abych se mohl znovu zaměstnávat krásou, a tak je tomu i s těmi všemi, jimž pustota a hrůzyplnost toho, co minulo, zachmuřila srdce.

P.S. Citace z dopisu Gustavu Heckenastovi, datovaného v Linci 13.10.1849, projevuje jasně Stifterův vztah k revoluci a k "jaru národů".

Denn was auch immer... Co země trvá...

Denn was auch immer auf Erden besteht,
besteht durch die Liebe und Treue.
Wer heute die alte Pflicht verrät,
verrät auch morgen die neue.

Co země trvá, chce na duši
jen lásku opravdovou.
Kdo dávnou povinnost poruší,
zradí i zítra tu novou.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 168

Tageszeiten Denní doby

Glänzend spannt das Firmament den Bogen
Unermesslich um die Erde aus,
Und in Hoheit kömmt der Fürst gezogen
Durch sein tiefgewölbtes Haus.
Segnend von dem blauen Saale
schaur das reine Angesicht,
Und mit ewig güt'gem Strahle
Gießt es rings das heilge Licht.

Wenn dann seine müden Strahlen alle
Nieder ihn zur Abendruhe ziehn,
Sieh da glüht die ungeheure Halle
Wie ein einziges Rubin.
Und in ungemessnen Räumen
Kann die Seele sich ergehn,
Und das Aug in süßen Träumen
In die goldne Tiefe sehn.

Und die lichte Kuppel fängt zu dunkeln,
Und der blasse Dom zu schweigen an -
Sieh - und Trillionen Lichter funkeln
Auf dem saphirdunkeln Plan.
Und des Schlummers Odem webet
Durch die eingewiegte Flur,
Und die Seele Gottes schwebet
Hütend über die Natur.

Nesmírný třpyt oblohy se klene,
obepíná celou zem,
výší táhne kníže ve vznešeném
lesku štíhlým palácem.
Z modra síně čistou tváří
pohled shůry žehná nás,
nepřestajně vlídnou září
prší kolem svatý jas.

Když pak paprsky, už unaveny,
táhle míří večer do stínů,
rozhoří se ta síň na plameny
jediného rubínu.
Poutí nezměrnými prostorami
duše může se tam dát,
oči sladkým snem než zmámí
v zlaté hloubi nahlédat.

Poznenáhla zářná báň se setmí,
bledý dóm pak zmlká do všech stran -
hleď - už miliony světel letmých
jiskří nebe, safírový stan.
Dřímotný dech po lukách tmou vane
a zkolébá je tiše k spánku, až
nade vším Boží duše stane,
nadpřirozeně mocná, bdělá stráž.

1829

P.S. Tato báseň byla v 58.-59. čísle staroříšských Archů roku 1940, kdy jsem se narodil, přeložena Františkem Pastorem volně bez i náznaku rýmu. Na neinformovaného čtenáře může učinit silný dojem právě ona volnost, kterou pak připíše mylně originálu Stifterovu. Pokusil jsem se k němu pokorně vrátit. V Iniciálách stejné verše kdysi přeložil Roman Szpuk.

Kindheit in der Heimat Dětství ve vlasti

Sehnend sitze ich hier und hefte das Aug' in die Ferne.
Dort, wo des Himmels Blau sanft sich mit Bergen vermischt.
Dämmert das freundliche Land der verlassenen Heimat herüber,
Dorten der neblichen Streif, o ich erkenne ihn gut.
Dort ist hochaufragend der Wald der die Heimat beginnet.
Glänzendes Jugendland, wär ich doch wieder in Dir.
Ob, es war schön, da der Baum, worunter ich spielte,
Schön, da des Vaters Haus, schön, da das heimliche Tal
Meine Welt war. Nie umwölkte sich damals mein Himmel,
Immer war mir der Tag, immer der Abend so schön.
Damals kannte nicht Gram noch die unbefangene Seele,
Frohsinn tönte das Spiel, tönten die Berge zurück.

Sedím tu, toužebně upírám do dálky oči
tam, kde se něžně mísí lem hor a nebeská modř.
Až sem se šeří můj kraj, můj domov opuštěný,
znám ten mlhavý pás, až sem tuším zdaleka
i ten vysoký les, čnící tam, kde počíná domov.
Zářivá země mládí, jako bych znovu byl v Tobě.
Jak bylo tam krásně, strom byl tam, pod nímž jsem si hrával,
krásný otcovský dům, údolí domova krásné,
celý můj svět. Nikdy se nezachmuřilo nebe,
krásný byl den, překrásný každičký večer.
Tehdy neznala žal dosud nevinná ještě duše,
Ozvěnu radostných her vracely vrchy zpět.

Oberösterreich Horní Rakousko

Dort schau hin, und sieh wie Gottes Segen
Jenes Hügelland zum Garten schmückt,
Wie er Blumen sät an allen Wegen,
Wie das Feld die reichen Ähren bückt.

Wie der Fruchtbaumwald die dunklen Kronen
Über wohlstandvolle Dächer neigt
Und vom Herd, wo frohe Menschen wohnen,
Blauer Rauch in heit're Lüfte steigt.

Und ein Haus steht dort auf grünen Wiesen,
Schimmernd weiß blickts auf den Wald hinaus.
Ewig hat es mich von sich gewiesen -
Ach und ewid denk' ich an das Haus.

Pohleď jen, jak Boží požehnání
z těch vrchů sad činí pro krásu,
každou cestu kvítím v mezi chrání,
v polích hojnost žene do klasů.

Stromy tíhnou ovocem až k zemi,
bohatstvím se kloní na střechy,
nad lidmi a chalupami všemi
k nebi stoupá kouř modrodechý.

Dům tam prostřed zeleně se tratí,
vidím pod lesem ten bílý třpyt.
Kdoví, jestli se tam někdy vrátím,
navždy ho však budu v srdci mít.

Hoam!, 1982, č. 10, 2. str.obálky

Morgens nach dem Balle Jitro po plese

Nun, so bist du auch entschwunden,
Kurze, himmelsvolle Nacht.
O wie leicht sind deine Stunden
Und wie lustig durchgemacht!

Alle Wesen, die da leben,
Weckt der Morgen aus der Ruh.
Uns kann er nur Ruhe geben,
unsre Augen schließt er zu.

O wie selig will ich träumen,
Alles will ich wieder sehn,
Wieder mich in hellen Räumen,
Mich in lieben Armen drehn.

Wie getragen, Mädchen, schwebte
Ich an deinem Herzen hin,
Eine jede Pulse bebte:
Liebe, liebe Tänzerin!

Wieder will ich dich umschlingen
In des Traumes Phantasien.
Und durch süßes Flötenklingen
Fliegen wir im Tanze hin.

Doch durch meine Fenster blinket
Schon aufs Bett das Morgengold -
Und das matte Auge sinket --
Gott der Träume, sei mir hold!

Odešla jsi do minula,
krátká noci bez mraků,
jak lehce jsi uplynula
ve veselém zázraku!

Všechno kolem, co tu žije,
budí jitro ze spaní.
Nám však oddech příjemný je,
očím sladké klímání.

Blažen dal bych světu vale,
ve snu viděl všechno zas,
kroužil v tanci jasným sálem,
v objetí jak nesl nás.

Na tvém srdci jsem se cítil
kamsi vzhůru unesen,
každý jeho úder nítil,
milá, i v mém srdci sen.

Až se v tom snu s tebou znova
v nočním tanci rozletím,
sladké flétny preludovat
uslyším v tom objetí.

Ač se zlatě dere okny
k mému loži jitřní děj -
oči zpět se noří do tmy --
Bože snů, mně přízeň přej!

Glück ohne Ruh (Deutsche Liebesgedichte aus hundert Jahren), Berlin 1978

Laskavý zákon

Poněvadž už je řeč o tom, co je velké a co malé, chci vyložit své náhledy, lišící se pravděpodobně od těch, které mají mnozí jiní lidé. Vanutí vzduchu a zurčení vody, růst obilí a vlnění oceánu, zeleň země, jas nebe a třpyt hvězd považuji za cosi velkého: nádheru blížící se bouře, blesk, který poltí dům, vichřici, ženoucí příboj, horu, jež chrlí oheň, zemětřesení, obracející v suť celé kraje, pak nepovažuji za větší než jevy shora uvedené, ba mám je za menší než ony, poněvadž jsou jen pouhými účinky zákonů daleko vyšších. Vyskytují se na jednotlivých místech a jsou důsledky jednostranných příčin. Síla, která dá vzkypět a přetéci mléku v hrnku chudé ženy, je přece táž, která žene vzhůru lávu v té hoře chrlící oheň a která jí dá stékat dolů po horském úbočí. Jen nápadnější snad jsou tyto menší jevy a strhávají na sebe více pohled neznalý a nepozorný, zatímco duševní postup vědcův směřuje k celku a k obecnému a jen v něm je s to poznat samu velkolepost, poněvadž jen v něm samém je to, co udržuje svět. (…)
Jako je tomu ve vnější přírodě, tak je tomu i v přirozenosti lidského rodu. Život, plný spravedlnosti, prostoty, sebepřemáhání, rozumnosti, činorodého působení ve vlastním okruhu, obdivu ke kráse, život, končící posléze klidnou odevzdaností v smrti, je pro mne velkým životem. Mocná hnutí mysli, která boří, ničí…, nepokládám za nic většího, nýbrž za něco menšího… My se snažíme odhalit laskavý zákon, kterým je veden lidský rod.

P.S. Prvý odstavec úryvku z předmluvy k Pestrým kamenům (česky soubor nikdy nevyšel) je mým vlastním překladem, druhý kratší odstavec je ukázkou převzatou z citace Ladislava Hegera v jeho doslovu k českému překladu románu Vítek (Vyšehrad 1953!) od Jitky Fučíkové.

Lesní studánka

"… a ta voda, která prší z nebeských oblak dolů k zemi, vsakuje se do ní a vsakuje se tam stále hlouběji a hlouběji a čistí se a hromadí se v kameni jako v nějakém čiročirém džbáně, poněvadž ten kámen drží pevně jako hladká skořápka. A potom z něj přece vytryskne a vytvoří malý potůček nebo v kamenné míse studánku vody tak čisté, že nevíš, kde přestává vzduch a kde začíná voda, a vodní nitka se řine z té mísy dál, tisíce vodních nitek se odtud řine a všude to pilně a tiše crčí a to crčící se sbírá dohromady a šumí pak zhloubi a ty mnohé a mnohé potoky jdou dál tam dolů do kraje. A ta voda dává všemu živoucímu, zejména travinám, veselost a zdraví, které voda v kraji tam jinde venku, kde je půda všelijak nečistá, neumí dát. A vzduch je v těch výšinách, které zabírá les, čistý, poněvadž je čistý na všech výšinách, a pryskyřice toho lesa a dech milionů jeho listů a jehličí činí jej ještě osvěživějším a vonnějším, že přináší stejnou veselost a zdraví jako ta voda. A kdo to obojí, veselost i zdraví, ztratil, ten je znovu nabude, když se té vody napije a když se nadýchá toho vzduchu. Proto s vámi jdu ke studánce, kterou v lese znám, a do toho vzduchu, který proudí kolem té studánky."
"Dědečku, copak my jsme ztratili zdraví a veselost?" zeptalo se děvčátko.

P.S. Citace pochází ze stejnojmenné novely Der Waldbrunnen, která vyšla poprvé roku 1866, tj. dva roky před Stifterovou smrtí, ve sborníku Düsseldorfer Künstleralbum.

Linec

Ovšemže mě ta Tvá poznámka zasáhla velice bolestně, poněvadž mám vůči Tobě jistý dluh, že Ti totiž tak málo píšu; ale nemůžu skutečně jinak; často projdou měsíce, kdy není dne, abych měl hodinu času navíc, i když jdu spát teprve kolem půlnoci. Zeptáš se: to toho máš tolik co na práci? Ano, musím odpovědět. Jsem školním radou a inspektorem obecných škol, konzervátorem památkové péče pro Horní Rakousy, zastupujícím předsedou Kunstvereinu, členem a referentem muzejní rady. Ty věci zabírají hodně času. Pak jsem ještě generálním zplnomocněncem své paní, a je s tím dost co činit, dále jsem guvernantem dvou psů své paní, konečně pak se nedokážu stále ještě odříci hříchů mládí, že musím básnit, básnit musím; jinak bych musel umřít. Básním pilně a ta múza mi musí i přinést dostatek prostředků, abych mohl žít k stáru nezávisle a bez starostí; poněvadž můj úřad by mi to zajistit nikdy nedokázal. Mám se ještě zmínit o kreslení, o svém kaktusu? Vždyť toho se zřeknout taky neumím. Vypíšu Ti svůj denní pořádek, pokud nejsem na služebních cestách. V osm hodin snídaně, do deseti úřední a spisovatelská práce, do dvou odpoledne úřední hodiny, potom jídlo, pak něco kolem domu, hosty uvidět, a asi od půl páté do půl desáté psaní, potom večeře, pak noviny a cigáro, a kolem půl dvanácté či o dvanácté spát. Návštěvy či kreslení, péče o květiny atd. se do toho musejí vejít. Připisuju to, aby ses na mě snad nezlobila pro mou liknavost v korespondenci.

P.S. Citace pochází z dopisu Louise svobodné paní von Eichendorff 22.12.1860.

An die Heimat
Du kleiner Ort! ---
Sey immerhin unscheinbar, unbekannt.
Mein Herz bleibt doch vor allen dir gewogen.
Na domov
Ty malé místo! ---
Zůstaň provždy neznámé a vskrytu.
Mé srdce bude i tak patřit tobě přede všemi.
Wieland (Oberon) Wieland (Oberon)

Wende dich ab, mein Herz, von den stolzen Palästen der Hauptstadt.
Dort, wo im Abendrot goldene Streifen erglühn,
Dorthin liegt mein Land, mein dunkel geschlossenes Waldtal.
Dorthin sehnsuchtsvoll - heftet das Auge den Blick,
Heftet ihn stundenlang, als zög' ein goldener Faden
Sanft aus dem Leibe das Herz immer und immer nach West
Sage, warum, Herz, sehnst du dich nach den düsteren Wäldern?
Lebt ja dort manch Bild süßer Vergangenheit auf.
Wieder erblick' ich den Hügel, geschmückt mit gästlichen Dächern,
Wie er in fröhlichem Grün sich aus dem Wasser erhebt.
Wieder auch seh' ich die Wellen des sanft hingleitenden Stromes,
Wie er in silbernem Band glänzend die Wiesen durchschlingt.
Rechts an dem Lauf des Flusses erhebt sich sacht die Landschaft,
Erst durch Dorf und Gefild, dann durch Gebüsche hinan,
Strebt dann jäher hinauf zu lieblich geschwungener Wiege,
Welche in sonnigem Grün glänzender Rasen bedeckt.
Birken vereinzelt stehn auf der schimmernden Weite und zeichnen
Goldig ihr glühendes Laub gegen den finsteren Wald,
Welcher hinter dem Hang in schwarzer Dämmrung hinaufsteigt,
Und von seinem Kamm blickt die Ruine herab.
Grau und verwittert, ein Zeuge längst versunkner Geschlechter,
Schaut der gewaltige Turm weit in die Länder hinaus.
Und so ruhig liegt der Forst, die glänzenden Lüfte
Weben geheimnisvoll über dem schweigenden Wald
Und so einsam ruht das Tal, nur einzelne Säulen
Blauen Rauches ziehn gastlich zum Himmel hinan. -
O süßes Land, du Land der herrlichen Wälder!
Einstens nimm mich auf, wenn sich die Locke mir bleicht,
Nimm mich auf in deinem Schatten und hege mein Alter.
Ruft mich dann der Herr einstens vom Tagewerk ab:
Schau ich noch einmal ringsum auf die Berge und lege
Dann das müde Haupt nieder zur ewigen Ruh.

Odvracím tě, mé srdce, od pyšných paláců města,
tam, kde zlatistě žhnou večerní červánky,
tam někam, kde leží můj kraj, mé údolí v lesích.
Tam - potisící snad - upírá se můj zrak
po celé hodiny, jakoby zlatistou nití
tíhlo srdce v touze kamsi k západu blíž a blíž.
Řekni jen proč, srdce, tak toužíš po tmáni těch lesů?
To že v nich dokáže ožít tolik vidin minuvších krás.
Znovu vidím ten vrch, jak krášlí ho hostinné střechy,
jak se v líbezné zeleni od vody zvedá výš.
Znovu vidím i vlny něžně plynoucího proudu,
jenž jako stříbřitý pás vine se uprostřed luk.
Vpravo po běhu řeky výš zvedá se pozvolna kraj,
níže ve vsích a polích, dál keři a lesy pak.
náhlejším svahem až k něžnému horskému sedlu,
krytému zářivě jasnou zelení slunných pasek.
Rozprchlé břízy stojí na daleké stráni a značí
zlatavě třpytným loubím, kde počíná tmít se les,
který se soumračně tyčí tam nad svahy vzhůru -
na hřebeni hory vidíš pak strmět rozpadlý hrad.
Šerá a zvětralá svědkyně dávno zapadlých rodů
hledí mohutná věž daleko do kraje odtud.
A tak pokojně leží ten hvozd, jen zářivý vzduch
spřádá tajemně nad ním mlčení své
a nad osamělým údolím jenom sloupy
modrého dýmu vlídně vinou se k nebi.
Má sladká zemi, kraji nádherných lesů,
přijmi mne jednou, až mi zešedne vlas,
přijmi mne do svého stínu, opatři mé stáří.
Až mne Pán jednou přece povolá potom,
pohlédnu na ty hory kolem a složím hlavu
do jejich klína, aby věčný tu nalezla klid.

Des Waldes Widerhall, s. 7

P.S. Báseň s původním názvem An ihre Heimath (Na její domov) otiskl Stifter 19. února 1830 pod pseudonymem Ostade na stránkách měšťanského listu Österreichisches Bürgerblatt für Verstand, Herz und gute Laune, který býval čten i ve Frymburku v domě Greiplových. Pseudonym skrývá vedle iniciál autorova jména i označení básnické formy Ode (antická óda). Ve stopách Höltyho, Matthisona a Salis-Sewise se v básni mísí poloha elegická s idylou. Teskná vzpomínka na zašlé štěstí, nedosažitelná vzdálenost milované ženy, pomíjivost a pád, který zrcadlí i některé rysy rodné krajiny, konečně pak i tušení smrti, to vše je tu zastíněno konkrétním jasem hornoplánského a frymburského okolí. Ve vzácném tisku Adalbert Stifters früheste Dichtungen, jak jej roku 1937 poprvé vydal ze Stifterova rukopisu Heinrich Micko, který ho i objevil, je při datu 1830, October (tedy o více než půlrok po časopiseckém otištění textu!) uvedena tato báseň ostatně pod Stifterem upraveným názvem Erinnerung an Friedberg a liší se jen v nepodstatných detailech.

An Fanni Na Fanny

Wenn einst ich tot bin, wenn mein Gebein zu Staub
Ist eingesunken, wenn du mein Auge, Du
Der süßen Träne salzge Quelle,
Längst schon gebrochen, nun ausgeweint hast,

Und wenn mein Name, welche doch Manchem jetzt
Ein lieber Klang ist, und wenn das gesungne Lied
Die Frucht von meinem Jünglingsnächten,
Und von der Liebe zu Dir, o Mädchen, Seele,

Nun auch verweht ist,
wenn dann im Moder auch,
die

Až jednou umřu, až mé kosti na prach
se rozpadnou, až moje oči, ty
přesladkých slzí slané prameny,
dlouho už zhaslé, budou vyplakány,

a až mé jméno, které dosud blízkým
mile zní, až ta dozpívaná píseň,
ovoce mladých nocí mých
a lásky k tobě, až, duše milovaná, ty

zaváta budeš s ní,
až pak ztrouchniví ta,
co

P.S. Tato nedokončená juvenilní óda tvoří závěr rukopisu stejně nedokončené Stifterovy prózy Julius, vzniklé někdy kolem roku 1829 jako ostatní mladistvé autorovy verše z nenaplněného vztahu k Fanny Greiplové.

Herbstabend Podzimní večer

Der Herbstwind weht durch salbe Auen,
Das Abendrot ist blass und kalt,
Zwei halberblichne Sterne schauen
Hernieder auf den Tannenwald.
Zerstörte Wolkenbilder ziehn
Vereinzelt durch den Himmel hin,
Und kalte Abendnebel wehen
Von jenen ausgestorbnen Höhen.
Und was dein Auge keimen sah,
Zerstörte ists, oder ist erkranket,
Nur ds in Stoppeln hie und da
Noch ein vergessnes Hälmchen wanket.
Das Abendglöcklein tönt von ferne,
Wehmütig schwillt das Herz mir an.
Die Astern sehn mit traur'gen Sterne
Aus diesem Blumenbeet mich an.
Und wie des Ostes feuchter Hauch
Die Blätter regt am Fliederstrauch,
So flüstert es, wie eine Klage
Um längst vergangne Friedenstage.
Und fröstelnd bricht die Nacht herein,
Und Nebel dehnt sich dort am Teiche,
Und hüllt die toten Gründe ein,
Wie weiße Tücher eine Leiche.

Po plavých lukách vítr vane
a z bledých červánků jde chlad,
přísvit dvou hvězd nad lesy stane,
než v temných jedlích zhasne snad.
Cáry mraků pak podvečerem
táhnou po nebi, vanou šerem
studené mlhy za obzor
z vymírajících, starých hor.
Co kdysi zahlédl tvůj zrak
klíčit, v zániku dohořívá,
na strništi se smutně tak
zapomenuté stéblo kývá.
Kdes v dálce na klekání zvoní,
srdce mně plní stesk a žal.
Hvězdy aster se smutně kloní
na záhonu, co v květech stál.
Východní vítr, když se šeří,
hne listy na bezovém keři
a šeptá jak z poslední síly
o dávných dnech, co šťastné byly.
Noc náhle vzejde s mrazným chladem,
mlha se nad rybníkem snáší,
na mrtvou hlubinu se klade,
poznáš ji, bílou po rubáši.

1831

P.S. Druhá z obou básní, které vyšly roku 1940 ve volném nerýmovaném překladu Františka Pastora v 58.-59. čísle staroříšských Archů. Jaká to byla pro mne po léta vzácnost - až jsem se k ní vrátil pokorným pokusem o vlastní překlad v den padesátého výročí vyjití prvého čísla časopisu Hoam 15. října 1998. V Iniciálách kdysi tytéž verše přeložil Roman Szpuk.

Vergissmeinnicht Pomněnka

Die Moldau führt so klare Wellen
An die Blütenufer an.
Besuche, Emma, diese Stellen
Und sieh die Blümchen an:
Fünf Blätter - himmelblaues Kleid -
Ein Äuglein, glimmend in der Bläue -
's ist unser Liebe Treue
Ist ihre Innigkeit.

Vltavské vlny narážejí
na pomněnkový břeh.
Emo, tvé kroky ať sem spějí,
zrak spočine na květech:
pět cípků modrý kvítek má -
očko v tom nebi chví se plaše
toť věrná láska naše
a vroucnost upřímná.

Franz Baumer: Das sanfte Gesetz (1978), s. 195

P.S. Emmou je tu míněna Fanny Greiplová, nedosažená Stifterova mladistvá láska z Frymburka, tehdy jako jeho rodiště položeného nad stuhou mladé Vltavy. Tato krátká báseň jako z biedermeierovského památníku je převzata z textu životopisného románu Franze Baumera o Stifterovi s názvem Das sanfte Gesetz (1978).

Gegenwart Přítomnost

An Erinnerung mich labend,
die das Herz sich rein bewahrt,
sel'ger Träume Dämmerabend
stillt den Drang der Gegenwart.

Wechselvoll verrauscht das Leben,
doch mein Streben wankelt nicht,
mag mich Schicksals Nacht umgeben,
wenn nur klar die Seele spricht.

Wo es noch so trostlos dunkelt,
glänzt des Abends Wehmutstern,
bald, wenn er am Morgen funkelt,
ist der Tag auch nimmer fern.

Vzpomínka mne osvěžuje,
kterou srdce uchová:
přítomnost v tom večeru je
ztichlá, sněním nachová.

Život zašumí a mine,
něco všaks mu nepředal:
byť tě osud zastře stínem,
duše jasem plane dál.

Sotva stmí se bez útěchy,
hvězda s touhou odvěkou
probouzí už jitřní vzdechy -
den už není daleko.

P.S. Báseň datovaná 11.7.1833 byla objevena roku 1933 a její originál býval uložen ve frymburském muzeu.

Rosenberger Gut

Na jih od Třístoličníku a Plechého leží osada, která nese jméno Lackenhäuser. Její stavení neleží však pohromadě, nýbrž roztroušeny po značně velkém prostoru. Jak se les prostírá dolů měkkými polštáři návrší či něžnými chlumy, na nichž je zase les nebo rozptýlené lesíky, či zas jasné horské lučiny nebo zelenající se pole, stojí na takových lučinách nebo při lesíku či na svahu domy. Jsou často ze dřeva a mají plochou střechu, na níž leží velké kameny. Mnohé ze stavení má i kousek bílé zdi. (…) Jeden z domů osady, ten málem nejsevernější, odlišuje se ode všech ostatních. Je to budova podobná spíše nějakému zámečku, sestávající z hlavního stavení a jednoho bočního křídla. Je poschoďová a má ještě podstřešní místnosti. Matthias Rosenberger, který se obchodem domohl blahobytu, ji zbudoval asi roku 1818. Stal se dobrodincem a v jistém smyslu otcem ostatních Lackenhäuserských. Jeho nejmladší syn, Franz Xaver Rosenberger, tu usedlost zdědil, rozšířil ještě své obchody a i on je, smí-li se to tak říci, jakýmsi patriarchou celé osady. Vyzdobil svůj příbytek krásnými a ponejvíce starožitnými předměty, několika obrazy i vzácnými knihami, a přivedl sem do svého lesa z váženého mnichovského měšťanského domu krásnou dívku, která je teď matkou několika líbezných dětí. Franz postavil vedle vlastního domu i patrový hostinec. To mu ovšem nijak nezabránilo v tom, aby ve svých domácích prostorách mohl i nadále vlídně hostit přátele či jiné osoby významného postavení.
Je to půvabná vyhlídka z oken mého příbytku tady. Není snad tak úchvatná jako přímo někam do vznešené alpské scenerie, čím déle se však díváš, tím líbezněji se ti vtiskne do duše. Okruh země leží na jih a lemy sahá blízko domu z obou jeho stran, vzdaluje se pak na dvě až pět mil daleko. Hory, vrchy, svahy, rokle, údolí, roviny, lesy, lesíky, luka i pole jsou v tom okruhu. Léta tu lze prodlívat a nenasytíš se rozmanitosti jeho podob.

P.S. Úryvek je ze Stifterovy knihy Aus dem bayerischen Walde.

Der Blinde und der Lahme Slepý a chromý

Ein Blinder und ein Lahmer kamen
Bei einem tiefen Bach zusammen.
Sie blieben stehen. Der Blinde sprach:
" Ich habe jüngst gehört, der Bach
Sei tief, du kannst es selber schauen,
Man müsse ihm so leicht nicht trauen,
Die Senkung decke hie und da
Nur leichtes Gras, du siehst es ja,
Wohin, hält man den Weg nicht mitten,
Man leicht bei ungewissen Schritten
Versinken kann. Ich traue nicht,
Ich bind ja blind." Der Lahme spricht:
"Bei Gott, ich kann es auch nicht wagen,
Der eine Fuß wird mich nicht tragen;
Denn er ist schwach, der andre lahm,
Doch was das Schicksal einem nahm,
Das hat der andre: Deinen Rücken
Wird meine Last wohl nicht viel drücken,
Gesunde Augen habe ich.
Entschließe dich und trage mich,
Ich will dann deine Schritten lenken."
Der Blinde macht nicht viel Bedenken,
und ihre Mühe wird belohnt.
Was jeder einzeln nicht gekonnt,
Das wirken sicher sie vereinet.
O Menschen! Ihr seid hier gemeinet,
Ihr sollt einander nützlich sein,
Und keiner lebe sich allein.

To slepého s chromým náhodou
svedla kdysi cesta nad vodou.
Zůstali stát. A slepý praví:
"Má tu být hluboko, co já vím.
Potok, co před sebou ty vidíš,
sotva mou důvěru kdy sklidí.
Jen tráva zlehka zakrývá
tu a tam, co se podíváš,
hloubku, kam při nejistém kroku
bych snadno spadl do potoku.
To jenom proto napadlo mi,
že jsem slepý." Dí nato chromý:
"Proboha, cožpak lišíme se?
Mně jedna noha neunese;
Prvá je slabá, druhá chromá:
co mně však chybí, ty zato máš.
Tvá ramena jsou samá síla,
aby mne vzhůru vysadila
a zdravé oči mám zas já.
Vezmi mě tedy na záda,
budu ti říkat kudy kam."
Najednou nebyl žádný sám,
stalo se po chromcově přání,
přešli vodu bez zaváhání.
Zvládli to snadno bez závrati.
Lidé! Na všechny z nás to platí:
druh druhu pomoz v každé době
a nikdo nežij jen sám sobě.

Kremsmünster, Mai 1823

P.S. Báseň napsal tehdy sedmnáctiletý Stifter jako "poučnou báseň" (Lehrgedicht), česky bychom řekli nejspíš bajku, za svého žákovského pobytu v benediktinském klášteře v rakouském Kremsmünsteru.

Třístoličník

Na horském břitu lesa se tu a tam tyčí žulové štíty, které vyhlížejí, jako by byly složeny z obrovitých kamenných kotoučů. Jsou to zřejmě zbytky nějakého zvětralého mocného žulového hřbetu. Mnohé jsou právě jakoby strmě stojaté sloupy složené z kamenných talířů. Ty nejvýznamnější z nich jsou Třístoličník (Sesselfels) a Vysoký kámen (Hohenstein). Dala by se k nim přičíst i skalní skupina zvaná Seeturm při Plechém (Blöckenstein). O jiných podobných skalních skupinách, které ještě stojí na celém tom obrovitém lesnatém hřebeni, tu není řeč. Do strmě stojaté skály Třístoličníku je vytesáno kamenné schodiště. Když po něm vystoupíte, stanete na vodorovné kamenné plošině, na níž je místo jen pro několik lidí. Chodidly jste právě vedle samých vrcholků vysokých stromů. (…)
I vyšší hory mají často méně vděčný daleký rozhled než tato skála. Na jih je vidět dolů tu tíhu lesa, kterým se sem dojde, a teď teprve se ukazuje, jak nedovolí pohled nahoru. Pak přichází kopcovitý kraj až k Dunaji s hluboko tam dole ležícími vzdouvajícími se zelenými svahy a bílými osadami, kostely a domy na nich a s nespočetnými lesíky, lukami a poli a mnohými temnými hřbety, které by mohly být zvány velkým lesem, kdyby nestály v lese ještě větším. (…)
Konečně jako hranice koruna toho všeho, alpský řetěz od Pinzgau až k dolnorakouskému pohoří Schneeberge, v té nejněžnější zubatící se modři, že znalý nachází v ní každičký z jeho vrcholů a každý z jeho ledovců. A nade vším ta pohádkově vzdušná vůně a třpyt, činící celou rozlohu krajiny tak nevýslovně líbeznou. (…)
Dá-li se nádherný pohled na Alpy nazvat vzletnou lyrickou básní, pak je prostota tohoto lesa čímsi uměřeně epickým.

P.S. Úryvky pocházejí ze Stifterovy knihy Aus dem bayrischen Walde, s. 575-576.

Im Felde V poli

Wir wandeln durch die Felder und freuen uns.
Du, Emma, bist so glücklich an meiner Hand
Zu gehn, ich bin es auch an deiner.
Halte gefüget die treuen Hände.

Es wird ein Tag sein:freundlicher Sonnenschein
Wird sein, wie heute, wieder im Felde da
Die Ähren stehn, so reif, so schweigend
Drinnen der Mohn auch so einsam glühen:

Ich werde ruhn im Grabe. Dies Haus von Bein
Und Fleisch ist eingesunken in weißen Staub.
Das Aug', dein süßer Zeuge, Emma -
Aus ist sein Leuchten und aus die Tränen.

Und dieses Herz - es strebte so weit hinaus,
Es schloss dem Himmel, schloss sich der Erde auf,
Es schlug in Liebe, schlug in Wehmut,
Hoffte - verzagte - verwarf und suchte -

Nun ist es ruhig. - Modernde Erde sinkt
Durch diese Brust. Verwehet ist jedes Lied,
Und längst vergessen ist nmein Name.
Über die grünende Kirchhofdecke

Gehn fremde Menschen.- Freundlicher Sonnenschein
Wird sein, wie heute, wieder im Felde da
Die Ähren stehn, so reif so schweigend,
Drinnen der Mohn auch so einsam glühen.

Spolu šli jsme poli, plni radosti.
Ty, Emo, tak šťastná po mém boku
já po tvém, oba ruku v ruce.
Dál buďte spojeny, vy ruce věrné.

Ten den zas bude: laskavé slunečno
bude jako je dnes, a budou v poli zas
ty klasy stát, zralé a mlčící,
a mezi nimi máky tiše zářit.

Já budu v hrobě spát. A kostí klenutí
i maso sesune se v bílý prach.
I oči, tvoji svědci, Emo,
ztratí svůj lesk i sladkost slzí svých.

A toto srdce? tak vzpíná se teď výš,
nebi se otevírá, zemi též,
v lásce buší i v stesku napořád
doufá i zoufá - hledá, odmítá -

Teď ztichlo. - Padá země trouchnivící
teď hrudí mou. A píseň zaváta je
a jméno dávno zapomenuto.
A zelenajícím se hřbitovem

jdou cizí lidé. - Laskavé slunečno
bude jako je dnes, a budou v poli zas
ty klasy stát, zralé a mlčící,
a mezi nimi máky tiše zářit.

P.S. Podobně jako óda Na domov vyšla tato báseň s druhým titulem An Emma (Óda na Emu) pod pseudonymem Ostade v časopise Österreichisches Bürgerblatt für Verstand, Herz und gute Laune v Linci roku 1830.

In diesem Tal... V tom údolí...

Wie bin ich so glücklich in diesem Tal,
Der Wald und die Flur und der See sind mein All!
Sie schließen auf Erden den Himmel mir ein,
Ich dünke mir einer der Seligen zu sein -
Ich habe ja Liebe im Herzen.

Ihr Wellen des Sees, ihr Fluten so tief!
Wenn dunkel die Nacht und alles schon schlief,
Da trug ihr mich oftmals zur Liebsten hin,
Saht zu jenen blauen Bergen mich ziehn,
Ich hatte ja Liebe im Herzen!

V tom údolí jsem kdysi šťasten byl,
lesy až k jezeru pak vystoupil.
A země byla tu s nebem v objetí,
já blaženosti cele jsem se zasvětil -
poněvadž jsem v srdci měl lásku.

Jezerní vlny, máte hlubokou moc,
když všechno usne a temná je noc,
neste mne znovu zas k mé znejmilejší,
modravé hory srdce ukonejší -
až dosud v něm cítím tu lásku!

Des Waldes Widerhall, s. 8

Im Winter V zimě

Kinder lieben sehr den Schnee,
Spielen gern darinn:
Erstgebornes Kindlein geh
Auch zum Schnee dahin.

Spiele mit dem weißen Flaum,
Sieh, er ist so rein:
Wird nach wenig Tagen kaum
Schnee u Kind mehr seyn.

Februar 1823

Děti mají rády sníh,
hrávají si v něm:
i ty, z prvorozených,
běž ven, za sněhem.

Hrej si s bílým pápěřím,
v čistu oči pas:
pár dnů, sejde sníh a s ním
i tvůj dětský čas.

únor 1823

Adalbert Stifters früheste Dichtungen (1937), s. 14

Vánoce*

Pokud sahají záznamy a paměť, měli lidé a národy nábožné svátky, při nichž se jejich duše ocitaly nablízku bytostí, o kterých lidé věřili, že nad nimi existují jako vládci jejich osudů., vybaveny velikou a často neomezenou mocí, opatřeny vlastnostmi mimo naše chápání a vládnoucí vůlí působit na lidi, ať už jsou jimi nazývány bohy, blahoslavenými, nebešťany či jinak. A po všechny časy oblévá bezpochyby záře a jas okouzlenou mysl o těchto svátcích a není-li tomu tak u všech lidí, snad je tomu tak alespoň u těch, kdo pochopili původ, účel, význam a obsah těchto svátků, s nimiž se pojí jejich zbožné, poetické a obrazné představy. A když pak přišlo na naši Zemi světlo čisté víry, svátky nepominuly, ale staly se jen niternějšími a světějšími, a ona záře a onen třpyt a jas se o nich rozlévají dál přírodou i srdcem, jen když se lidé dokážou tušivě ponořit do samé podstaty svátků a když si je umějí obklopit malými a krásnými věcmi a byť i skromnými náležitostmi podle vzruchu a tepu svého vlastního života.
Každou část roku tak vyplňují a vyznačují takové svátky a stojí jako sloupy světla na cimbuří času.
Křesťanství má mnoho svátků, které povznášejí duši.
Jakkoli jsou Letnice svátkem přelíbezným a jakkoli jsou Velikonoce plny vznešenosti, Vánoce budou asi nejblíže každému srdci. Je to svátek zasvěcený Dítěti, tomu věčnému, svatému, všemohoucímu, nadevše laskavému Dítěti, Králi všech dětí.
Jedné noci se to dítě narodilo uprostřed chudé stáje a vzalo na sebe lidský úděl a odtud slaví tu noc celý svět a jmenuje ji svatou, Velkou nocí, Vánocemi, jak je světí tolikero národů Země.
A jako za oněch dob, než se to Dítě narodilo, čekal svět Vykupitele, který by smetl temné a šířící se zlo, a jak nám bylo řečeno, lidé volali: "Rosu dštěte, nebesa, shůry!" což v latinské řeči zní "rorate", tak se církev připravuje po celý měsíc svátkem adventním, svátkem příchodu, na svátek Narození dítěte a katolický kněz koná mešní oběť, zvanou roráty, a ty trvají až do oněch dlouho vytoužených dnů.
Každý ze svátků připadá na jinou část roku. Zatímco o Letnicích se všechno zelená a voní, zatímco o Velikonocích se pole i zahrada i les strojí k půvabům jara, je o Vánocích den nejkratší a noc nejdelší. A přece, jak nadějeplný a oblažující srdce je to čas!
Když široko daleko kolem pokrývá pláně hluboký bílý nedotčený sníh a za jasných dní ho slunce zalévá září, že se až všude jiskří a třpytí, když stromy na zahradě ční bílými větvemi k modrému nebi a když lesní stromy, vznešené jedle, mají ratolesti obtíženy sněhem, jako by Jezulátko snad už rozestavilo vánoční stromky, třpytící se cukrovím a drahokamy, mysl je obrácena vstříc svátečním dnům, které mají nadejít. A i když pak pokryje krajinu tíživá hustá mlha nebo za dnů beze sněhu přižene vítr z teplejších krajů olověné mraky, které s sebou nesou deště a bouře, a když slunce nízko nad obzorem, jako by od nás odcházelo pryč do šťastnějších končin, jen místy prohlédá mlžnými závoji, tu mohou hodné děti spatřit záři pronikající mlhou a olověně šedými oblaky, jak se Jezulátko vznáší oblohou, a když se jen včas ohlédnou, uvidí, že letí kolem, poněvadž i Jezulátko se už dlouho chystá na den svého narození, aby děti v pravý čas mohly dostat jeho dary. Naše babička aspoň o tom nám dětem často vyprávěla. Měla v řeči obraty, které dokázaly ovládnout naši mysl podivnou silou. "Hleďte, děti," řekla jednou, "tak velká je nebeská blaženost, že stačí, aby z nebeské zahrady spadl na zem jediný lísteček a celý svět snad zahyne samou sladkostí." A jindy mi řekla: "Chlapče, věčnost je tak dlouhá, že i kdyby zemská koule byla ze samé oceli a železa a jednou za tisíc let přiletěl komáříček, aby tu kouli odřel svou nožkou, byl by čas, za který by ten komáříček rozedřel nožkami zeměkouli napadrť, jen pouhým okamžikem proti věčnosti." Říkala, že Loritzbauer z Přední Zvonkové viděl jednou záři od Jezulátka, když byl ještě malý chlapec. Na půlnoční straně nebes se zvedá o noci na svatého Ondřeje světlo a když je z něho pak oblouk na způsob mostu přes celou oblohu, že přes něj prý jede malý chlapeček, a ten most že je okrášlen zářivými ratolestmi a jak je to dítě míjí, hasne po řadě jejich třpyt a most sám celý bledne, až je z něho pouhý zásvit jako stopa po místech, kudy Děťátko projelo. A rychtář ze Zadní Zvonkové prý jednou viděl jako malý chlapec Ježíška jet na malém třpytem jiskřícím voze rychle večerní oblohou. A hodně dětí už zahlédlo tu záři a svit a i my bychom je snad mohli ještě uvidět, když budeme dobří a pokorní před Bohem a když se budeme dívat častěji k nebi. Já tu záři nikdy nespatřil. Až když mi bylo dvacet let a už jsem zhola nevěřil na ten třpyt provázející nebem Jezulátko na jeho pouti nocí v adventu, ležel jsem jednou v takových horečkách, v nichž mne pronásledovaly valící se, do nevýslovné šíře se rozpínající koule, které vydávaly i řinčivé a břeskné tóny, a tu jsem často vídal i záři Jezulátka, jelo v zázračně pestrém třpytícím se peří oblohou, viděl jsem jeho postavu, viděl jsem mu i do tváře, usmívalo se na mě líbezně a já byl pokaždé samá blaženost. Tak i mnohý stařec, když se mu svět stane šedým a pustým a nebeská klenba je prázdná a jen daleké hvězdy a blízké cáry par jsou na ní, ještě uvidí ve vzpomínce tu pestrou záři a pocítí matnou radost, že měl to štěstí, když byl ještě dítětem. A mnohý zralý muž, obklopený v síle a kráse svého věku radostmi přírody, umění, vědy, přátelství, manželství, rodiny a vlasti, může k tomu všemu přiložit jako klenot i tu zázračnou víru svého dětství.
A když čas adventu postupuje vždy dál, když jedna noc docela už podává ruku té druhé a den ležící mezitím se jeví jen jako zjasněná noc a milované slunce, pokud je vůbec vidět, je tak nízko nad obzorem, že se už vlastní silou nedokáže pozvednout, nebo když sněhové vločky naplňují vzduch a ten už je jen ze samé páry a mlh: pak přichází, když už vše dospělo k nejzazšímu, ten den, o kterém děti ve městě spatří nespočet stromků, jako by snad vtáhl mladý zelený les až do ulic a náměstí, o kterém, jak říkají rodiče, stromek donesený do domu a skrytý kdesi v zapovězené místnosti čeká, až k němu dá Ježíšek vskrytu své dárky. A dětem na venkově se zase říká: zítra, pozítří, až nadejde noc, postavíme jedličku do komory, do světnice a Ježíšek ji ověsí dárky nebo se říká: prostřeme ubrus na stůl, na truhlu, na židli a na tom ubruse bude pak ležet, co Ježíšek přinesl o svaté noci.
A konečně nadejde ta svatá noc. Dny jsou tak krátké, a přece jako by toho dne noc nechtěla přijít, jako by den trval a trval. Jezulátko ale dává dary jen v noci svého narození. A ta teď skutečně nadešla, ta noc. Už hoří světla v krásných pokojích městských lidí, ve světnici chudé lesní chalupy hoří louč nebo dřevěná špánka v železných kleštích. V městském pokoji se světly i ve světnici s hořící loučí či špánkou už čekají děti. Tu přichází maminka a řekne: "Ježíšek už je tady."
A teď se rozlétnou dveře dokořán a děti i všichni, kdo se shromáždili kolem, aby sdíleli vánoční radost, vstoupí do dříve zapovězené místnosti. Tam stojí strom, který jinak vždy zářil toliko svou zelení. Teď se na něm třpytí bezpočet světel, visí na něm pestré řetězy a pozlátka a mnohé podivné drahocennosti. A těch dárků plno při něm, že se dají sotva pobrat. Děti vidí splněna svá nejtajnější přání a také dospělí, sám tatínek s maminkou dostanou od Ježíška naděleno, poněvadž jsou s dětmi zadobře a mají je rádi. Úzkost očekávání přejde teď v jásot a není konce vzájemného prohlížení toho, co kdo dostal darem. Znovu a znovu to všechno každý ukazuje ostatním a září radostí, dokud vzrušené okouzlení nepřejde v únavu a dětem neklesnou víčka dřímotou.
A také dveře ze světnice oné lesní chalupy se otevřou do komůrky vedle a děti vejdou dovnitř a na stromku s mnoha světly visí nádherné zlaté ořechy a zlaté švestky a jablka a hrušky, vánoční cukroví a jiné milé věci, třeba dřevěná krásná pomalovaná kukačka nebo trumpetka či dvě červené botky, které spolu nejdou do páru. A když v komůrce není stromek, leží ty věci na čistém bílém ubruse a lojová svíce je tiše ozařuje. A ty věci jsou pak přeneseny do světnice i s tou lojovou svící a ta zůstane hořet v té svaté noci, než jdou děti spat. Radostí a vytržením stejně i potom nemohou dlouho usnout a nadšeně spolu hovoří o tom, co dostaly naděleno. Konečně však je dřímota dostane pod peřinu a mnoho dárků sdílí lože s nimi.
Dokonce i dětem v chaloupkách o jedné jediné světnici, kde není ani té zapovězené komůrky ve stavení, Ježíšek naděluje. Smějí rozprostřít ubrus jen v předsíni, chodbě při stáji nebo někde jinde, třeba na kámen, na kterém se jindy otlouká máčený len, na nějaký špalek či nějakou stoličku a postavit tam prázdný košík. Když se po nějakém čase přijdou podívat, je košík plný zlatých ořechů, švestek, hrušek, jablek, medových koláčků a jiných vytoužených věcí.
K takovým dětem, aby věděly, že už je košík plný, posílá často Ježíšek jednoho z těch zlatých koníků, kteří ho vozí po nebi, a nechá jim ohlásit štědrovečerní nadílku. A ten koníček pak zazvoní za dveřmi svým zvonkem a buší do nich vzpurně svými kopyty a když děti přispěchají otevřít, je už koník pryč a před nimi stojí ten košík plný dárků. Často jsme o těch dávno minulých Vánocích v lesích nad mladou Vltavou slýchali vyzvánět a dupat toho zlatého koníka.
A když ty miliony dětí, které braly podíl na štědrosti té noci, už přemohl spánek v jejich postýlkách a jejich štěstí zrcadlí ještě tolikerý sen, ozve se z vysoké věže katedrály velkého města úder dvanácté noční hodiny, aby se vzápětí rozezněly zvony té vysoké věže dómu a s nimi hlahol zvonů všech kostelních věží toho města, aby spolu svolávaly lidi na půlnoční bohoslužbu. A ze všech stran se lidé shromažďují do těch posvátných prostor. A ve vysokém gotickém dómu všechno září v moři světel a jakkoli je velké moře, co se rozlévá dolními prostorami katedrály, nedosahá přece až vzhůru do jejích kleneb, kam směřují štíhlá sloupoví, a v oněch výšinách vládne vznešená temnota, která činí i dóm sám ještě vznešenějším. Hlavní z kněží toho dómu a ostatní kněžstvo konají bohoslužbu. A tak velký je to svátek, že sloužit o něm a jen o něm samém smí každý katolický kněz mešní oběť třikrát. A jakkoli už jen sama architektura katedrály přispívá síle bohoslužby, jakkoli už niterná nádhera chrámových stěn dává lesk tomu svátku, přidává se nyní i hudba v plných vlnách tónů s veškerým liturgickým důrazem ve sborovém provedení bez jediného kazu. A když přejde všechen posvátný úkon, rozptýlí se zástup kněží i laiků, světla pohasnou a dóm se teď tyčí temný k měsíci, když září nebem, ke hvězdám, proti stínu nočních oblaků.
A jako v tom dómu, tak se slaví ve všech kostelích velkého města církevní zp§sobou ta svatá půlnoční mše, co jen stačí prostředky, horlivost a síla modliteb. A v každém z kostelů je množství věřících a světí ten svátek spolu a rozcházejí se poté do svých domovů k popůlnočnímu spánku.
Stejně jako svolávají na půlnoční ty zvony velkého města, svolávají v touž hodinu k velkému svátku i všechny kostelní zvony menších měst, i těch nejmenších měst, městysů a vsí, v jejichž kostelích se ten svátek světí. Jsou to miliony chrámů, v nichž se slaví narození Dítěte. A jak se půlnoc překlání od východu k západu, tak se nese i ten hlahol od východu k západu, než dojde k moři. Tam učiní přestávku a začíná pak po několika hodinách na druhé straně oceánu.
Od nádhery hlavního města se vydáme do lesní vsi. Kostel tam stojí na kopci, kolem domy a chaloupky a na všech výšinách a při všech daleko se táhnoucích výběžcích mocného lesa jsou v různých vzdálenostech od sebe rozesety domy velké i menší, chalupy i chaloupky. Už dlouho před půlnocí vánoční je kostel osvětlen a jeho okna září daleko do noci. A z lesních pohoří a z údolí ze všech stran putují světla směrem ke kostelu. To lidé s lucernami jdou zimní nocí krajinou většinou už sněhem pokrytou. A kdo má koníka a sáně, může se všemi svými i přijet, pokud není cesta zavátá. Shromáždí se v kostele. Někteří se předtím i trochu posilní v hospodě. Konečně zazní z hodin na věži úder dvanácté. A nato se rozhlaholí věžní zvony kostelíka jasnými tóny, ne jako velké zvony hlavního města z jejich pomalé a klidné hloubi. Na volání zvonů teď spěšně přicházejí do kostela ti, kdo bydlí blíž Božímu domu a čekali až na poslední znamení a také ti, kdo předtím navštívili hostinec. V kostele většina zaujme místo, které je jednomu každému už nastálo určeno, jiní se posadí podle možnosti. Místní učitel, který tu koná i službu kostelníka, zapaluje ještě ty svíce, které musely počkat až do poslední chvíle. Potom jde do sakristie. Z kůru znějí jednotlivé tóny varhan, houslí, klarinetů, jak se pokoušejí ladit navzájem, neboť noc, chlad a vlhko mají vliv i na struny a průduchy. Farář opouští svou teplou komůrku a kráčí sněhem do sakristie kostela. Tam ho učitel ustrojí do liturgického roucha a zařizuje všechno, co ještě zbývá zařídit. Pak učitel spěchá pryč. Farář ještě počká, až je učitel na kůru, kde má teď působit v jiné své hodnosti jako regenschori. Farář očekává, že jeho vstup do chrámu bude provázet správná a přiměřená hudba vpadá. Tolikero sil se v ní spojuje. Učitel vybral ze svých žáků a vyspělejších dětí zpěváky a pro housle a pro klarinety a pro lesní rohy a pro trubky a pro bubny i pro hluboké zpěvní hlasy se vždy najdou dobrovolníci, kteří zvládnou posvátné tóny. A je už zakořeněným zvykem, že se takové hudební zařazení často dědí z otce na syna a dál na vnuky a pravnuky. Tak v jedné šumavské obci byla od nepaměti basa v jednom domě, kde se dodnes říká u Bas-Lorence. Varhany však zůstávají zpravidla doménou učitelovou. Zatímco farář koná bohoslužebný obřad, věřící sedí v lavicích a čtou při světle voskovic ve svých modlitebních knížkách a ti na kůru se radují, že mohou andělskými zpěvy zvěstovat narození Dítěte a v pastorelách naznačit úžas pastýřů z betlémských plání. Měšec na milodary se plní k úhradám potřeb kostela a i ta nejchudší z žen sáhne do kapsáře pro drobnou minci. Mše končí v nábožném povznesení, nejčastěji v opravdovém dojetí všech. Farář pak odloží v sakristii svá roucha, uloží liturgické předměty a je doprovázen do farní budovy. Lidé opouštějí kostel a muzikanti si řeknou, než se rozejdou: "Dneska to nebylo zlé, ve městě by to líp nezahráli." Světla v kostele zvolna pohasnou, světla luceren se pohnou všemi směry od kostela k lesním výšinám i do lesních údolí, sáně odjíždějí a lidé se vracejí domů ke svým spícím dětem a k těm, kteří za jejich nepřítomnosti museli opatrovat dům i dvůr. A kostel na kopci stojí pak temný po celý zbytek noci a i domy a chalupy potemní, jen vzácně kdesi ještě zableskne světýlko.
Následujícícho dne se lidé obléknou do svých nejsvátečnějších šatů, poněvadž je Boží Hod vánoční. Koná se i ten den bohoslužba a k polednímu stolu se i v té nejchudší chaloupce schystá to nejlepší, nač síly stačí. A že toho dne přišla na svět spása, je od ní počínaje i obraz zimy jiný, byť chladný, přece jasnější, dny narůstají a všechno míří veselejším směrem.
A jako v lese je tomu i ve velkém městě. Lidé jsou o Vánocích v té nejsvátečnější ústroji a slaví ty svátky nejen v kostele, ale i u domácího stolu a obracejí mysl i ke stále krásnějším zimním dnům a k radostem budoucího jara.
Nevzpomenu tu těch, kdo před půlnoční bohoslužbou vysedávají v hostinci, ba často i během ní, či kdo tak činí před i po ní v blikavém svitu lesní krčmy, neboť to není ten svátek ani tak ani onak. Kde však v lesní noci hoří světýlko u lože nemocného, bude se jistě modlit on i se svými blízkými k Děťátku narozenému.

P.S. Slova "les" a "lesní" by mohla být v překladu bez potíží nahrazena slovy Šumava a šumavský, tak je patrna citová hloubka Stifterova v líčení jeho užšího domova.

Abendstern Večernice

Abendstern, einsame Leuchte!
Blickst in Busens Grabesspalt
Und dein Strahl ist schaurig kalt.

Večernice osamělá!
Hledíš v mého nitra chlad
- chceš ten hrob snad otvírat?

Velikonoční týden

Je to podivně teskná něžná vzpomínka, když jen zaslechnu ta dvě slova: je v nich kus domova a dětství; kus čehosi milého a nejvýš svátečního se mi vrací při jejich vyslovení.
Už sama roční doba, na níž Velikonoce připadají, vyvolává ten pocit. Z polí, která obklopují mou rodnou obec, už sice sešel sníh, ležela však dosud černá a vlhká na slunci a ačkoli vzduch byl už vlahý a obloha modrá, stály stromy dosud s holými černými korunami bez listí. Louky se potichu zazelenaly a na potoce i při pramíncích lučních stružek se objevily temně zelené lemy listů s pupeny či dokonce už i květy blatouchů, jimž se tam u nás doma krásně říkávalo "velikonoční kvítí".
Jarní touha všeho živého, zvláště překypující právě v dětských srdcích, propukla v ten čas jasným plamenem.
A tu nadešel onen pašijový týden, plný nábožného povznesení a citu a zázračnou silou očaroval mladé srdce jednou provždy.
Už o Květné neděli se náš kostel zaplnil celým lesem větví kočiček a jehněd. Venkované z okolních vsí přinesli ten les do kostela - snad každý muž měl v rukou palmovou ratolest, jejíž štíhlý dřík byl zdobně vyřezán ze suchého smrkového dřeva. Na vrcholu dříku se teprve čepýřil hustý palmový vějíř, rozuměj z větví kočiček promísených temnou zelení jedlového jehličí. Jedlové snítky vydávaly těžkou slavnostní vůni, zejména když se s ní ještě mísily něžně modravé prameny dýmu kostelního kadidla a když se nad vrcholky ratolestí do vysoka vznesly majestátně klidné tóny varhan.
Pak přišlo pondělí a s ním přípravy na smutek slavných pašijových dnů. Oltáře byly odshora dolů zahaleny černým suknem, místo povívajících cechovních korouhví tu teď stály jen jejich holé žerdě. Horlivý tlukot kladiv a zvuky pil se odpoledne ozývaly z kostela, jak v něm pomalu rostlo dřevěné lešení. Na Zelený čtvrtek umlkl naopak i jakýkoli zvuk zvonu, ba i údery věžních hodin ustaly a v mém dětském srdci se rozhostil pocit nejhlubší úzkosti.
Následujícího dne už v mihotavém světle lamp stál v záblescích temné červeně, zeleně a modři černý zející hrob a před ním zbožný zástup na kolenou v hlubokém bezhlesém tichu; v hlubokém bezhlesém tichu klečeli tu i dva chrámoví sluhové jako stráž Božího hrobu. Pak se smutek jakoby pomalu vytrácel. Prvou předzvěstí byl už v sobotu odpoledne navrátivší se zvuk zvonů. Jejich hlas oblažoval a sliboval radost ještě mnohem větší. Večer byla slavnost vzkříšení. Kostel se rozzářil stovkami svící v téměř slunečním jasu. Vznešeně zněla hudba, lidé byli svátečně ustrojeni, aby oslavili událost, která je tím největším zázrakem, jehož je naše víra schopna: vzkříšení a přemožení smrti. Radost plynoucí z této události je tak veliká, že se u nás vypráví zbožná pověst, podle níž slunce na Velikonoční neděli nevychází jako obvykle, ale třikrát si prý k tomu radostí poskočí. Pokaždé jsem chtěl ten div spatřit vlastníma očima a pokaždé jsem to nedělní jitro zaspal. Následujícího dne už o velké mši zářily všechny oltáře, cechovní korouhve a poutní praporce z těžkého hedvábí už opět visely pod klenbou kostela, k níž stoupala posvátná vůně kadidla, zvuky hudby a slavnostního mešního zpěvu.
Pln radosti jsem vyšel z chrámu, že se žal v jásot obrátil, smutek v srdci však z toho, že krásný týden minul následován dlouhou řadou nekonečných všedních dnů.
Cokoli jsem od té doby prožil, zůstal pro mne velikonoční týden tím nejsvětějším svátkem ze všech, které znám.

Vlastní životopis

Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v městečku Horní Planá na jihu Čech (v originále: in dem Marktflecken Oberplan im südlichen Böhmen - pozn. překl.) Jeho otec Johann Stifter, syn Augustina Stiftera, byl domkář a tkadlec. Později provozoval v malém i obchod se lnem a obilím. Stifterova matka Magdalena Friepesová - její náhrobní deska je umístěna vlevo vedle vchodu do farního kostela v Horní Plané - byla dcerou hornoplánského řezníka Franze Friepese. Stifter navštěvoval školu v Horní Plané a měl v Josefu Jennem - jeho náhrobní deska s titulem "vzorný učitel" je umístěna vpravo vedle vchodu do farního kostela v Horní Plané - příkladného vyučujícícho, který cvičil své žáky zvláště ve slohu dopisů a pojednání. Tento učitel radil také poslat Stiftera na gymnazijní studia. Předběžnou výuku v latině poskytl žáku hornoplánský kaplan. V listopadu roku 1817 usmrtil Stifterova otce vlastní vůz s nákladem lnu, který se převrátil cestou mezi Welsem a Lambachem. Tím byla zpochybněna i Stifterova studia na gymnáziu, zejména když ho kaplan z Horní Plané prohlásil za zcela netalentovaného. Dědeček Franz Friepes však odvezl chlapce v létě roku 1818 do benediktinského opatství Kremsmünster v Horním Rakousku, ve kterém se nacházelo gymnázium, a představil ho učiteli a knězi Placidu Hallovi. Ten se chlapce na všelicos vyptal a řekl pak, ať ho sem jen dají. V říjnu roku 1818 byl Stifter vyslán do Kremsmünsteru a velice dobře uspěl u přijímacích zkoušek. Na konci prvního ročníku získal i prvou třídní prémii. Tak pokračoval v gymnáziu i nadále do dvou tříd filozofie. Ve svém učiteli Placidu Hallovi našel Stifter druhého otce, podobně ho podporoval i učitel poezie Ignaz Reischl. Stifter se v Kremsmünsteru věnoval vedle svých učebních předmětů s velikou zálibou kreslení a malování vodovými barvami. Velká náklonnost poutala ho však především k básnictví. Už jako dítě vyhledával knihy všeho druhu a četl vše, co se mu dostalo do rukou. V Kremsmünsteru se zčásti obeznámil s řeckým, římským a německým básnictvím a s díly nejlepších jejich představitelů - celý ten svět pak na něho působil nezvyklou silou. Psal v Kremsmünsteru také pořád, vždy většinou potají, básně sám. Na podzim roku 1826 odešel do Vídně studovat práva. Vedle nich se věnoval matematice a přírodním vědám a pokračoval i v osvojování si německého a cizího básnictví. Ani kreslení a malování nezůstalo stranou. Po skončení studií nenastoupil žádný úřad, ale zůstal ve Vídni a pěstoval dál pro sebe své vědecké snahy. Chtěl se připravovat k profesuře přírodních věd. V té době se bavil také olejomalbou a pustil se do větších spisovatelských pokusů, z nichž však neposkytl nic k otištění. Vydělával si jako domácí učitel, především matematiky a fyziky. 15. listopadu 1837 se oženil s Amalií Mohauptovou, dcerou vysloužilého důstojníka z osvobozeneckých válek (proti Napoleonovi - pozn. překl.) Philippa Mohaupta. Rokem 1840 počínajíce objevovaly se jeho příspěvky v časopise Wiener Zeitschrift, v almanachu Iris a v některých jiných ročenkách. V roce 1844 vyšla část těchto prací souborně ve dvou svazcích u nakladatele Heckenasta v Pešti pod názvem Studie. Stifter postupně získával přístup k významným lidem, mezi nimi zvláště k Andreasi Baumgartnerovi, profesoru fyziky a pozdějšímu ministrovi, s nímž pak udržoval přátelský svazek až do smrti tohoto muže, dále pak v domě baronky von Münkowové, horlivé podporovatelky básnických umění, která právě přiměla Stiftera, aby dal některé své práce do tisku, ke kněžně Anně ze Schwarzenbergu, vdově po polním maršálovi Karlu ze Schwarzenbergu, ženě nezvykle nadané, k hraběti Ferdinandu Colloredo von Mansfeldovi, jehož syna Josepha vyučoval, a když se pak ten, nakloněn jako otec všemu ušlechtilému, stal později knížetem, zůstal i vřelým Stifterovým přítelem, konečně pak ke knížeti z Metternichu, jehož syna Richarda, nynějšího rakouského vyslance v Paříži, učil v letech 1844, 1845 a 1846 matematice a fyzice. Stifter se v oné době šířeji zabýval i historií a politickými vědami a neusiloval už o profesuru. Roku 1847 vyšel třetí a čtvrtý svazek Studií. Mezitím bylo otištěno mnoho Stifterových prací v časopisech a almanaších. Na jaře roku 1848 odjel, jak už to činíval častěji předtím v letních měsících, spolu se svou ženou do milovaného Horního Rakouska, nevrátil se však tentokrát na podzim do Vídně, nýbrž strávil zimu a následující léto v Linci. Na podzim roku 1849 udělilo mu ministerstvo vyučování titul školního rady a také inspektora vídeňských a dolnorakouských gymnázií, on však svůj úřad odmítl a požádal ministra, aby mu dovolil působit jako školní rada a inspektor národních škol v Horním Rakousku, poněvadž tam dobře zná zemi a lid, s čímž pak ministr vyslovil souhlas. V roce 1850 přesídlil Stifter do Lince a nastoupil do úřadu, který pak vykonával až do roku 1865. Měl ve znamenitém, neúnavně činném a právě s ohledem na rozvoj školství tolik horlivém hornorakouském místodržiteli Eduardu svobodném pánu von Bachovi nejen blahovolného představeného, nýbrž i přítele plného náklonnosti. V roce 1850 vyšel pátý a šestý svazek Studií. Roku 1853 byly pak vydány dva svazky povídek pod názvem Pestré kameny. Roku 1857 vyšla ve třech svazcích povídka nazvaná Pozdní léto a v letech 1865, 1866 a 1867 historické vyprávění Vítek. Četné články a literární příspěvky z těch let jsou roztroušeny v časopisech a ročenkách. V roce 1850 obdržel Stifter od císaře velkou zlatou medaili za umění a vědy a v roce 1854 pak rytířský kříž řádu Františka Josefa. Koncem roku 1863 začal churavět a nalezl v té době účinnou pomoc u výtečného lékaře chorob těla i duše Dr. Essenweina, který se mu stal i účastným přítelem a na jehož radu a radu Oppolzerovu z Vídně navštěvoval na jaře roku 1865, 1866 a 1867 Karlovy Vary a pobýval pak v létě většinou v Bavorském lese a na úpatí Třístoličníku. Karlovarský lékař Dr. Seeger prohlásil na jaře 1867 jeho neduh za překonaný. V listopadu roku 1865 byl Stifter jmenován dvorním radou a s plným zajištěním přeložen do důchodu. Věnoval se v Linci svým literárním a vědeckým snahám a k svému zotavení pěstoval i malířství a péči o květiny, z nich zvláště pak o kaktusy, jichž shromáždil ne právě nepatrnou sbírku. V roce 1867 mu vévoda sasko-výmarský propůjčil rytířský kříž první třídy řádu Bílého sokola. Stifter se rozhodl podržet si své bydliště v Linci a pracuje nyní právě na dokončení své práce Z kroniky našeho rodu a na historické povídce Záviš (z Rožmberka).
Uvedené řádky jsou určeny doslova k zaslání redakci Brockhausova Konverzačního lexikonu, která si ode mne vyžádala můj životopis. Je to přirozeně pouze látka, která musí být zpracována.

P.S. Stifterův dopis redakci nakladatelství Brockhaus je datován 26. prosince 1867: byl totiž požádán o krátký životopis pro připravovanou encyklopedii a jeho blízký přítel Johann Aprent, linecký učitel, který měl původně žádaný příspěvek pro Stiftera napsat, otálel s jeho dodáním. Tak byl Stifter měsíc před svou smrtí (nastala 28. ledna 1868) donucen sepsat svůj životopis sám a činí tak ve třetí osobě. V první osobě pak ještě pokračuje (další řádky jsou určeny Leo Tepeovi) :

Pro Tebe připojuji ještě několik vět.
Mé první literární pokusy spadají do dob mého dětství, kdy jsem se pokoušel popsat hromobití. Ty listy se však ztratily.
Jako chlapec jsem trápil všechny lidi kolem sebe, zvláště pak otce a matku, otázkami po původu všech věcí, které nás obklopují, zvláště nebeských jevů a světa rostlin, což zejména matku uvádělo do zlého rozpoložení, v němž mne častovala výrazem "Grundschuhhiesel". Má pozdější záliba v přírodních vědách však pramení právě tady. Když náš kaplan prohlásil, že jsem zcela bez nadání, řekl otec mé matky Franz Friepes: "Tomu nikdy neuvěřím: ten chlapec je přece bystrý jako ptáček." A pak si mne odvezl do Kremsmünsteru.
Když mi bylo deset let, bylo z podnětu našeho pana učitele Jennea uvedeno kruhem hudebních přátel v Horní Plané Haydnovo Stvoření. Zpíval jsem v něm alt. Ta skladba na mne učinila tak nepopsatelný dojem, jako potom už nikdy jiné umělecké dílo. Byl jsem unesen do těch nejvyšších nábožných sfér, do okruhu uctívání Boha samého. Ze zkoušek a provedení jsem pochytil často celé dlouhé pasáže a zpíval si je, když jsem byl pak sám na louce či na poli. Nevím, nakolik onen dětský vjem působil na mé pozdější úsudky, i podle nich však dodnes považuji Stvoření za nejdokonalejší hudební dílo vůbec a nemohu je nikdy vyslechnout bez toho nejhlubšího pohnutí. (Vedle Haydna je pro mě největším básníkem tónů Mozart.) V Kremsmünsteru bývala pak často uváděna i Haydnova Roční období. V Kremsmünsteru, který leží v jedné z nejkouzelnějších končin této země, jsem poznal i Alpy, které jsou odtud jen pár mil na jih. Často jsem chodíval (a později zajížděl i z Vídně) vysoko tam do hor. V posledních dvou letech mého tamějšího pobytu se mi, sotva jsem otevřel oči, až k samému loži třpytil do místnosti zářivý řetěz alpských vrcholů. Kolik tajných básní jsem tenkrát složil, když jsem za večera seděl sám na nějaké výšině pod ovocnými stromy a nad horami plula něžně růžová záře červánků.
V páté třídě gymnázia jsme měli často veršování za domácí úkol. Mělo to sloužit ke cvičení a bylo to bez vlivu na školní výsledky. Jednou jsme dostali za úkol zpracovat nějakou látku v rýmovaných jambech. Pracoval jsem po celé dny, piloval a piloval, až byla ta věc nadobyčej pěkná. Krátce před lhůtou dodání mě poprosil spolužák Tröger, zda bych nepomohl s jamby i jemu, nestačil na to. Řekl jsem mu, že času je velmi málo a že se to dá zvládnout už jen velice jednoduchým způsobem. Pomohl jsem mu a dokázali jsme to stihnout. Když učitel Ignaz Reischl jako obvykle přinesl po nějakém čase práce do školy, aby dal nejlepší z nich veřejně přečíst, řekl: "Tentokrát to nejlíp udělal Tröger." Když se nato zvedl smích, vyšla má spoluúčast najevo a dostali jsme oba důtku.
V šesté třídě gymnázia musel jeden žák na závěr školního roku před a jeden žák po třídním hodnocení a udělování cen pronést řeč. Ta hodnocení a udělování cen bývala velice slavnostní, za účasti všech učitelů a kněží a značného množství lidí ve velké a krásné klášterní síni. Ceny předával osobně opat. Ta událost byla každoročně skutečným radostným svátkem. Poněvadž však byl Kremsmünster založen bavorským vévodou Tassilem roku 777 na místě, kde jeho syn Günther přišel na lovu o život, konal se ten radostný svátek na místě, původně vyhrazeném vlastně smutku. Z toho titulu dal nám náš učitel Ignaz Reischl za úkol pojednat vážně o založení Kremsmünsteru. Ten, jehož písemná práce bude nejlepší, smí ji pak veřejně přednést při udílení cen. Úvod a závěr musely přitom být složeny v pětistopém jambickém verši. Moje práce byla prohlášena za nejlepší, nic na ní nemuselo být pozměněno a směl jsem ji také veřejně přednést. To bylo začátkem září roku 1824 v mých devatenácti letech.
Vážený pane redaktore!
Aprent se nedostal k napsání mého životopisu. Je mi líto, že se tím věc tak zdržela. Posílám Vám uvedené řádky, dejte je do rukou, které k tomu uznáte za vhodné. Psal jsem je v krátkých chvílích, které jsem trávil mimo lože nemocných, když se v mém pokoji větralo, promiňte tedy, že už nepřipojuji nic dalšího.

A. Sonnleitner, Adalbert Stifter führt durch den Böhmerwald und das Moldautal (1992), s. 2-9

P.S. Překlad Stifterova textu vyšel takto česky poprvé v Česko-bavorských výhledech 1993, č. 21, s. 5. Je čirou náhodou, že se nyní tady ocitá v sousedství následné poslední verze snad nejkrásnější Stifterovy práce Z kroniky našeho rodu (Die Mappe meines Urgroßvaters), kterou psal právě v té době a která zůstala i v originále nedokončena. Johannes Aprent připsal toliko větu:
Hier ist der Dichter gestorben.

Z kroniky mého rodu
Poslední verze

Dulce est, inter majorum versari habitacula, et veterum dicta factaque recensere memoria.
Egesippus
I.

Starožitnosti

Latinské úsloví dobrého a nyní už dávno zapomenutého Egesippa, které tu uvádím, hrálo kdysi roli při jednom z mých školních vyznamenání, a proto jsem si je zapamatoval. Napadalo mi pak velice často, když jsem v prostorách rodného domu vídal všelijaké starožitné předměty. Tu se ve vzpomínce hluboko z mlh dětství vynořuje černá vesta, slyším jak lidé říkají, že tak pevný levantin se už nikde nevyrábí, a jak si máme takové staré látky považovat. Potom se vyskytovalo mezi našimi hračkami temně zašlé už péro z klobouku, které mělo přelomenou páteř. Z hoblin a třísek dřevěné kolny vyčouhla jednou odřená modrá oj. V zahradě bujela nevyhladitelná andělika, o které se vždycky říkalo: "Ta je tu ještě po doktorovi." Vedle ní stál strom šedého kmene, který prý měl zasadit kdysi také on a z jehož dvou větví dosud v létě rostly malé černé ptáčnice a na podzim pak opadávaly krvavě červené listy dolů k zemi. Potom tu byla k vidění dvě kola od vozu, která jsem se tenkrát jako chlapec snažil čistě umýt, poněvadž byla zaneřáděna špínou a blátem od pluhů a bran, které na ně byly naházeny. Měla dosud krásnou nebesky modrou barvu. A poněvadž se říkalo, že si doktor, který byl jedním z našich předků, vzal vznešenou slečnu, bylo ještě v kůlně i na patře lecjaké podivné harampádí, o jehož původu nynější obyvatel domu nic nevěděli a které jistě nepocházely všechny od něho; když ale se mezi věcmi patřícími k domu vyskytlo něco podivného a nevysvětlitelného, řeklo se pokaždé: " To je po doktorovi."
Možná by se tenkrát, když jsem já a mí sourozenci byli ještě dětmi, našlo těch starožitností u nás mnohem víc, kdybychom jen dokázali přemoci hrůzu před různými temnými kouty, kam se od nepaměti házel všechen zbytečný krám. Tak tu byla například dřevěná temná chodba mezi sýpkou a střechou se spoustou prastarých věcí; jen pár kroků dál tam však stála na velkém podstavci zlatem svítící socha svaté Markéty, která vydávala pokaždé, když jsme na ni pohlédli, tak hrozivou záři, že jsme si dál už netroufli jít. Pak zůstávala neobjevená místa úplně vzadu v kolně na vozy se změtí zježených tyčí, s naditými otýpkami staré slámy, plnými ještě povědomých per z dávno zabitých kuřat, se starými koly, z jejichž hlav civěly na nás oči velké jako talíře, a vedle v slámě zely díry ještě hlubší, černé jako doktorův klobouk. Náš strach ještě vzrostl, když čeledín jednou řekl, že se dá těmi krámy prolézt až ovesné parny ve stodole, čemuž jsme se sice podivovali, ale neodvážili se nikdy to zkusit.
To nejpozoruhodnější pro nás děti skrývala však naše maminka v přítmí své truhly. Byly v ní drahocennosti, které neměly jiný smysl, než aby tam spočívaly a když se příležitostně ocitly v jejích rukou, mohly ji přimět k nějaké vzpomínce. My děti jsme byly vždycky přitom, když šla maminka do truhly hledat nějakou vzácnou věc, nakukovaly dovnitř a často i něco zahlédly. Byla tu šňůra vypouklých stříbrných knoflíků, uzlík přezek, lžíce s dlouhými držadly, velká stříbrná mísa, o které maminka vypravovala, že do ní doktor pouštěl krev ze žil svých vznešených pacientů - pak dva orlí zobany, několik uzlíků zlatých port a jiné věci, které v temnu jen svitly temným třpytem a které jsme neměli nikdy blíž poznat; poněvadž maminka neměla při takových příležitostech většinou nikdy čas a truhlu vždycky rychle zavřela. Někdy však, když se v horní světnici, kde truhla stála, větralo a smýčilo a maminka byla právě v dobrém rozmaru, ukazovala ráda sousedce nebo i nám dětem, které jsme při všem musely být, ledacos i s patřičným vysvětlením. Došlo tak i na rodový poklad měšťanských domů, na kterém si tolik zakládaly, totiž na skříň se svatebními šaty, opatrovanými v těch časech jako svaté ostatky. Když vytáhla ty tuhé, hranaté věci, zazářily náhle ve slunečním světle, vybledlé a zvláštní. Lecjaké sametové a hedvábné, zlatem se skvějící tkaniny tam byly, po doktorovi dokonce celý fialkově modrý sametový svatební úbor s mnoha stužkami, vespod zdobený zlatými kvítky. K tomu zřejmě patřily stejně fialkově modré punčochy, boty s mašlemi a růžově rudými podpatky, jakož i černý, zlatě lemovaný sametový čepec. Po jeho nevěstě zůstal tu popelavě šedý sametový šat se zlatými květy, podšitý ještě sírově žlutým hedvábím a přecházející vzadu v dlouhou vlečku. Nezvyklá byla i babiččina svatební sukně z tuhé látky s četnými faldy a velkými hedvábnými květy. Oblékala ji dosud o velkých svátcích, jako o Vánocích, Velikonocích či Letnicích. Můj otec měl na své svatbě červenavě hnědý kabát a maminka sametové šaty v barvě zlatých lilií. Ze součástí tatínkova svatebního oděvu bylo už mnohé prodáno a já dostal, když otec umřel a já musel na studia do opatství k benediktinům, ze zbytků ušit sváteční kabát, který už svou barvou sklízel od mých spolužáků jen hrubý posměch. Když jsem se maminky ptával, zda můj svatební úbor bude také jednou podobně uložen, odpověděla: "Ty budeš nejspíš oddán v černém fraku a kdybys ho chtěl mít v téhle skříni, budeme ti ho v ní opatrovat a stejně tak i svatební šat tvé nevěsty a pak i vašich dětí a jejich potomků tu bude opatrován, až jednou snad přijde zase čas, kdy nijaké fraky už nebudou."
V těch letech bylo před námi dětmi k vidění ještě daleko víc. Vzpomínám si docela jasně, jak jednoho zimního rána rozštípali sekyrami ohromnou skříň kávově hnědé barvy, která vždycky zabírala tolik místa v předsíni domu a sama působila jako nenasytná vykrmená hnědá hora. Vím dodnes, že když se před mýma očima, k mému překvapení uvnitř stejně bílá jako čerstvá jedlová polena ve dvoře, rozpadala na pouhou hromadu třísek, cítil jsem velikou bolest. Dlouho potom, když se v předsíni bílilo, měl jsem ještě nějak hořko v duši, když jsem viděl tu velkou a stále patrnou světlejší skvrnu na zdi, při které skříň kdysi stávala.
A kolik se toho ztratilo asi v dobách ještě dřívějších! Jednou jsme si hráli na poutníky a připevnili jako korouhev na dlouhou tyč kus staré hedvábné látky, vytažené předtím z hromady smetí v kolně na vozy. Když jsme se už dost naputovali, odložili jsme ten cár hedvábí do trávy, hladili ho prsty a zpívali přitom: "Markéto, Markéto", poněvadž maminka nám vyprávěla, že doktorova žena se jmenovala Markéta. Zpívali jsme tedy "Markéto, Markéto", až jsme začali cítit jakýsi strach z toho kusu roztřepené látky.
Jak jsme vyrůstali, vyprávěla nám maminka i to, že doktor byl náš vlastní pradědeček. Léčil lidi mnoho mil daleko v okolí a byl to prý jinak veselý člověk. Stal se tím vším na vysoké škole v Praze, odkud ale, sotva jen si stačil nasadit čerstvý doktorský klobouk, musel podle svých vlastních slov vystřelit jako rychlý šíp, aby hledal své štěstí ve světě. Proč musel tak rychle pryč odtud, maminka neřekla a my jsme se po tom dál neptali. Žili ještě staří lidé, kteří ho znali a vídali jezdit po kraji kolem s jeho dvěma velkými vraníky. Mnoho lidí si o něm ještě vyprávělo.
Dožil se vysokého stáří, umřel potom a odkázal to, čeho v životě nabyl, svému synovi, našemu dědečkovi. Nevěděli jsme, co to bylo; v nejlepší místnosti domu však ještě stále spočívaly ty věci po doktorovi. Otec čítal v tom pokoji rád ve staré knize, psané ještě přímo doktorovou rukou. a dědeček nám tam také o něm vypravoval.
Když tak za některého zimního večera, když venku bylo opravdu chladno a měsíční světlo se třpytilo na zamrzlých oknech, hovořil dědeček o doktorových činech a dobrodružstvích, o jeho nebojácnosti, kterou prokazoval ve dne i v noci, v lese i na pláních, když jezdíval ke svým nemocným, o tom, jak měl rád žerty a šprýmy, jaké měl sklenice s lektvary, svítící rudě a modře a žlutě jako rubíny a jiné drahokamy, jakou měl moc nad věcmi na zemi i ve vzduchu, - a když tu přišla řeč na některý z předmětů, které stály rovnou před našima očima a začaly v tom vyprávění hrát nějakou úlohu, brzy proto, že v něm ve významném okamžiku cosi zapraskalo, nebo že některá ze sklenic na polici změnila své místo, poněvadž někdo zlý chtěl doktorovi uškodit, což on ovšem vždycky dokázal poznat, brzy proto, že na některém z těch zařízení těžce raněný, jemuž lesní strom rozdrtil údy, úpěl a bědoval, když ho doktor dával dohromady, jindy zas, že v jedné z přihrádek spočíval jed, jehož účinky byly však vysoce léčivé, hleděli jsme s okouzlením a úctou na všechny ty věci. Vedle dveří stála skříň, vysoká a štíhlá jako panna z rytířského příběhu, třpytila se ve světle svic a vrhala ostré stíny, nám se pak zdálo, že na ní stojí věci, které tam ve dne vůbec nestály -

P.S. Jde o započatý překlad tzv. "třetí verze" Stifterova románu. O vydání se uvažovalo v Horní Plané, nakonec byla dána přednost přetisku staršího překladu "verze druhé", který už u nás kdysi vyšel v edici Světová četba.

Zima v lese

Tak přišla neděle. Pořád ještě bylo pěkně. Lidé pracovali na polích s vykasanými rukávy u košil a dobytek se dosud popásal na lukách i ozimech.
V noci z neděle na pondělek se však zvedl vítr, který k ránu přerostl v bouři. Když se rozednívalo, viděl jsem, že okolí je pokryto sněhem a jak nadešel den, znovu jsem mohl sledovat, jak silně sněží. Teploměr byl na nule. Usuzoval jsem podle všeho, že přes den přijde déšť. Na nule však už zůstalo a sněžení jen stále sílilo. Pojaly mne obavy. Ve dvanáct hodin přijel vůz. Kočí mi řekl: "Nemůžete se vydat na cestu. Všude jsou už závěje. Na Rosenbergerovské cestě sem mi museli chlapi podržet vůz, aby neuvízl a koně zapadli do sněhu často až po břicha. Zkusím to dolů na Schwarzenberg, odtud je cesta sjízdnější, snad se dostanu až do Aigenu. Když to nepůjde, počkám ve Schwarzenbergu, co bude dál." Všichni muži, nájemce, hostinský i ti, co seděli v hostinci, mi říkali, že se nesmím vystavovat nebezpečí, že zůstanu i s převráceným vozem ležet někde na pusté pláni. Jak podle místa tady, tak podle ročního období se to ostatně musí brzy změnit. Sníh je úplně mokrý, zítra zaprší a všechno bude dobré. Anna mne zapřísahala, abych zůstal. Řekl jsem tedy kočímu, že může vzít i s muži vůz zase do Schwarzenbergu a tam ať udělá, co sám uzná za vhodné. Když bude zítra ještě ve Schwarzenbergu a přijde opravdu déšť, může sem pro mě zase přijet. Souhlasil, a během hodiny pak i odjel.
Od té chvíle jsem byl svědkem přírodního zjevu, který jsem dosud nespatřil, který jsem ani nepovažoval za možný a na který také nezapomenu, dokud budu živ. Byla to sněhová bouře, taková, jakou jsem nemohl nikdy tušit ani v představách a jejíž účinky přesahovaly všechno mé chápání. Trvalo to dvaasedmdesát hodin od prvního příznaku nepřetržitě bez ustání.
Když se kočí vzdálil, stál jsem u okna a pozoroval, co se děje venku. Anna mi vyprávěla celé příběhy o tom, jak lidé tady ve vsích zapadli sněhem a nemohli celý čas nikam. Poněvadž jsem se sám narodil ve sněžném kraji, znal jsem dobře zimní bouře a vím i, jak probíhají, nedbal jsem tedy příliš jejího vypravování. Moje pozornost patřila tomu, co se děje tam venku. Obrysy okolí už ztratily na zřetelnosti. Byla to směsice neproniknutelné šedi a běli, světel a soumraku, dnění a tmění, jež se neustále chvěla a jakoby uvnitř kypěla a bobtnala, všechno pohlcujíc, zdála se nekonečně růst, rodit ze sebe tu bílé v letu se míhající čáry, tu celé bílé plochy, tu jakési trámoví a jiné bílé obrazce, přičemž ani z poměrné blízkosti se nedaly rozeznat nějaké určitější linie či snad dokonce obrysy pevného tělesa. Ani sám povrch sněhu nebylo lze určitěji zachytit pohledem. Zjev měl v sobě cosi hrozivého a velkolepého zároveň. Ta velkolepost na mne mocně působila a já se nemohl odtrhnout od okna. Měl jsem jen starost o kočího, který musel být právě teď někde mezi mnou a Schwarzenbergem. Teploměr stál bez hnutí na nule. Rtuť v tlakoměru ukazovala, vzhledem k vysoké poloze okolí, 25 1 coulu. 26 coulů je v Lakerhäusern průměr.
Poněvadž jsem ven vyjít nemohl, vzal jsem si plášť a chodil jsem tam a zpátky chodbou hlavní budovy. Vyhlížel jsem také tady s úžasem okny na obou koncích chodby, co se venku odehrává. I všude v domě byl už ostatně sníh, jak pronikal dovnitř i nejužšími skulinami.
Za soumraku jsem si dal přivést z bočního stavení Rosenbergerova statku svého posla Josefa a zeptal jsem se ho, zda by si troufl jít do Schwarzenbergu.
"S lucernou ano," řekl, "není to tak strašné."
Dal jsem mu psaní pro mou ženu, ve kterém jsem jí sděloval, že pro silné sněžení neodjíždím, že však prvý lepší den hodlám k odjezdu využít; pověřil jsem ho, aby čekal na poštu a donesl mi dopis, který přijde z Lince.
Později s lucernou odešel.
Vybalil jsem zase ze svého kufru něco nezbytností a usedl jsem pak s Annou při našem světle u stolu. Jak je venku, namohli jsme rozeznat, poněvadž všechno bylo černočerné; bouři lomcovat jsme ovšem slyšeli a viděli jsme také, že okna naší kuchyně a komory vedle, která nebyla zdvojená okny navenek, byla už zcela zapadána sněhem.
Když jsme snědli naši večerní polévku, poslal jsem Annu do její komůrky na spaní v hlavní budově a čekal jsem na svého posla. Přišel půl hodiny po desáté, až po hruď celý od sněhu.
"Zítra nemůže nikdo vyjít," řekl a podal mi dopis.
Na mé dotazy se rozpovídal, že kočí z Aigenu ve Schwarzenbergu nezůstal, ale jel do Aigenu dál. Pošta, která přijela na saních, ho viděla v Ulrichsbergu, odkud už to do Aigenu nebylo nijak nebezpečné. Dal jsem mu jeho odměnu, pustil jsem ho dolními dveřmi pod schodištěm ven a zavře jsem se pak ve svém bytě. Mariin dopis mne zpravoval, že to je pořád lepší a moje žena se už těší, že brzy přijedu do Lince.
Vyhledal jsem teď své lože, ve kterém se mi ovšem povedlo usnout jen nakrátko. Přišlo úterý a už při prvním rozbřesku dne jsme uviděli, že venku trvá to, co bylo včera a že to má trvat i nadále. Na zdech hlavní budovy jsme spatřili, jak čára sněhu stoupla. Pod samotnými okny ho byla hora, ze zahrady se tměla další, vyšší už než zahradní domek, a dveře hlavní budovy byly zvenčí zapadlé sněhem tak vysoko, že když je děvečka otevřela dovnitř, vevalila se bílá záplava do síně a musela být vyházena ven dřevěnými lopatami. Samy zdi byly bílé sněhem a ze všech výčnělků a střech těžce visely mnohotvaré sněhové spousty. Nemohl jsem dělat nic, než utkvěle hledět do té bezbřehé běli. To nebylo sněžení jako jindy, to nepadaly sněhové vločky, které se jindy daly takřka jednotlivě rozeznat: jako by snad z nebe vyprazdňovali mouku, sypal se dolů bílý vodopád, vřel však jakoby zas přímo vzhůru, proudil zleva doprava a zprava doleva, ze všech stran do všech stran a ten mihotavý třpyt a komíhavé víření trvalo dál a dál a dál, jak plynula hodina za hodinou. A když pak člověk odstoupil od okna, viděl to v duchu stejně bez přestání a raději šel k oknu zase znova. Bouře běsnila tak, že bylo přímo cítit, jak se dům chvěje. Byli jsme odříznuti od světa: první stromy aleje, pouhých dvacet kroků naproti, už nebyly vidět. K nejbližšímu domu v sousedství to bylo jindy jen několik minut chůze. Už nemohli k nám, my k nim také ne. O proházení cesty lopatou k byť i jen na skok vzdálenému hostinci nemohlo být za takové bouře ani řeči. Dalo se jen přihlížet mlčky běsnění, aniž by člověk jen tušil, kam to všechno povede.
Od mé ženy jsem nemohl obdržet nijakou zprávu.
Do Schwarzenbergu se nedalo dojet a pošta v tomto počasí byla mimo provoz. Když teď ode mne, kdož jsem denně psal, už nemůže dojít nijaký dopis, když se z novin dozví, že pošta z lesů nedochází, kdyby se jí znovu přitížilo! I se všemi těmi myšlenkami však nezbývalo než jen čekat. Stav barometru i teploměru byl stejný jako včera, každou chvíli mohlo začít pršet; nepršelo však a nepršelo. Nastalo poledne, nastalo odpoledne, nastal večer. Bylo pořád stejně.
Ve tmě ten třpyt nebylo vidět, člověk si ho musil představovat, a představuje se hůř, než kdybyste to za dne viděli. A nakonec člověk ani nepoznal, zda není hůř. Lehl jsem si do postele; bouře duněla, jako by snad chtěla střechu domu rozdrtit.
Nadešla středa.
Denní světlo odhalilo týž obraz. Jen vrchol sněhové hory, jak se tyčila pár kroků před mým oknem, sahal už teď až do jeho výše, sněhová peřina na zahradě vyrostla tak, že i ona dosahovala úrovně oken v prvém poschodí a dveře dole na úpatí schodiště k místnostem, které jsem obýval, se už vůbec nedaly otevřít. A to divoké víření venku trvalo s neztenčenou silou. Co bylo zpočátku velkolepé ve své hrozivosti, působilo teď jinak: bylo to už jen hrozivé. Na duši padla úzkost. Úpornost toho vířivého živlu obluzovala smysly a tomu podivnému oblouzení se nedalo nikam uniknout. Pomyslel jsem si, kdyby třeba nedbalostí čeledě vypukl teď zrovna ve stodolách požár, co pak? Měli jsme toho dne také už jen poslední kousek masa, tak jako tak jsem však nedokázal nic pozřít. Odpoledne náhle prudce stoupl tlak na barometru a v mé mysli jako by se světle zablesklo. K ránu vítr ustal a rozhostilo se ticho. Uviděl jsem hvězdy, jak září okny dovnitř.
Následujícího dne, byl čtvrtek, neobjevil se na hluboce modrém nebi ani mráček a slunce zrovna oslepovalo svými paprsky v nevýslovně bílém sněhu. Nájemce statku dal proházet lopatami cestu k hostinci. Lidé přicházeli, na nohou sněžnice, k nám i do hospody. I já tam zašel. Příchozí vypadali rozrušeně a i ti, kterým už táhlo na osmdesátku, jen říkali, že dosud nezažili něco podobného.
Příští den byl pátek. Bylo klidno a mírně oblačno. V poledne jsem stál u okna a vyhlížel, kdy přijedou sáně. Všechno bylo sbaleno, byl jsem už i přistrojen na cestu. Sáně se však neobjevily, nepřišla ani žádná zpráva. Ovládl mne těžko popsatelný neklid. Odpoledne klesla rtuť barometru stejně rychle, jako ve středu stoupla. Napsal jsem tedy dopis hostinskému Weichselbaumovi do Schwarzenbergu. Hostinský zařizuje poštovní zasilatelskou službu a každodenně vypraví přes Aigen do Rohrbachu dva koně, kteří se večer zase vracejí. Má k tomu účelu i k jiným obchodům šest koní, ale žádný skutečně způsobilý vůz. Napsal jsem mu, zda by mi mohl zítra poslat něco jako sáně a vzít mne do Aigenu.
Nazítří, v sobotu, byla sněhová bouře znovu stejně silná jako v předcházejících dnech, sotva proházená cesta se stala opět neprůjezdnou, Weichselbaumovy sáně se nemohly objevit a všechno bylo marné. Teploměr byl na nule, barometr ukazoval 25 a 1/4. Jak dlouho bude trvat bouře, co se stane, až přibudou nové masy sněhu k těm dosavadním, co budou-li stejmně vysoké jako ony, co budou-li vyšší? Lepil se mi jazyk na patro, nejedl jsem, kapal jsem si jen Liebigův masový výtažek do horké vody a vývar pak vypil. Víření sněhu přímo děsilo a přitahovalo zrak i proti vůli člověka. Odpoledne tlak vzduchu podle barometru opět rychle stoupl. Noc byla bezesná.
Neděle, která následovala, byla klidná, ale zachmuřená. Lidé k nám zase přicházeli a odcházeli a zanechávali svými sněžnicemi v mokrém sněhu stopy tak výrazné, že se v nich dalo chodit. Každý krok stranou ovšem znamenal uvíznout zcela v hluboké závěji. Odpoledne jsem si v těch stopách sněžnic vyšel alejí a dál. Šel jsem tou zapadanou stezkou nahoru a pak dolů. Stromy v aleji vyhlížely ze sněhu jen svými korunami jako pouhá houští. Všechno bylo jinak. Kde mělo být údolí, byl teď pahorek, kde měl být pahorek, byl sněžný dol a kde vlastně vedla pod tím sněhem cesta, jsem nevěděl: vždyť dřevěné tyče k jejímu vyznačení nebyly dosud vetknuty při jejích okrajích. Vznešený les, ačkoli zasněžen, vyhlížel přece jen zřetelně temnější než všechna ta běl kolem a byl i v bílé záplavě patrný jako obrovitý stín. Známé podoby dálek jsem náhle nebyl schopen určit. Vedle kaple při cestě se teď tyčil sněžný hřbet a střechu svatyňky bylo vidět z ostří té obrovské závěje kus pod sebou. Potřeboval jsem na cestu a zpět místo pouhých minut celou jednu hodinu.
Bylo to snad pozoruhodné pro přírodovědce: mne však, když toho všeho den ze dne neubývalo, přiváděl stav věcí k zoufalství. Měl jsem ten sněhový vír odtud z Lackenhäuser doslova před očima už deset až čtrnáct dnů. A když jsem dokázal zavřít oči, měl jsem ho před nima teprve. Jen trpělivé přizpůsobení se tomu všemu a klidný pohled na vše jako na cosi, co prostě jednou existuje, učinilo věc snesitelnější a dalo jí postupně vyblednout. Nedokážu teď udat časovou hranici, kdy se tak stalo, poněvadž i když vše dávno minulo, vyvstalo to vždy znova při pouhém pomyšlení. Konečně i to přešlo a já dokázal jen klidně se rozpomenout a vyprávět jen, co se tehdy stalo. I nervový neklid pak ustoupil. Po dlouhé měsíce ještě však, jakmile jsem toliko pomyslel na tu nádhernou lesní krajinu, měl jsem před sebou namísto zeleně, rudofialově, modře a šede se třpytícího pásu jejího obzoru jen obraz nesmírné bílé záplavy. Nakonec i to zmizelo v dálce a dlouho vžitý ušlechtilý obraz se znovu vrátil na své původní místo.

P.S. I podle znalců je to jedna z nejkrásnějších ukázek Stifterova slohového umění. Tento překlad byl v únoru 1995 vysílán českobudějovickým rozhlasem.

To heslo v Riegrově slovníku naučném nejspíš (píše to alespoň Hugo Rokyta v drobné brožuře Adalbert Stifter a Čechy, vydané památného roku 1968 tehdejší českobudějovickou Krajskou knihovnou) neredigoval nikdo jiný než František Palacký. Zní takto:


Stifter Adalbert, novelista německý, nar. 23. října 1806 (1805!) v Plané v Budějovsku (!), nabyl prvních vědomostí v benediktinském opatství v Kremsmünsteru, kde měl celé zaopatření, pak poslouchal práva, filosofii a přírodní vědy na universitě Vídeňské, po odbytých studiích stal se učitelem kn. Richarda Metternicha. R. 1848 přestěhoval se do Lince, r. 1849 jmenován byl školním radou a † 27. ledna 1868 co c.k. dvorní rada při místodržitelství hornorakouském. Vydal Abdias a třísvazkový román Nachsommer. Jiné jeho novely a básně vyšly sebrané s názvem Studien (v Pešti 1844-51, 6 dílů) a Bunte Steine (2 díly, tamtéž 1852). Plody tyto vynikají něžností a bohatostí myšlének; za přední zásluhy klade se S-ovi charakterisování až do nejmenších podrobností. Řeč jeho je přirozená a předce lahodná. Původností vyznačuje se líčení přírody, kde básník nejmenší podrobnosti spojuje k harmonickému celku.
- - - - -
* Horní Planá / Frymburk / † † † Linec (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko