Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

CARL ANTON STÖLZLE

Věrné lásky slední odměna

(Gedicht) Gattin - Mutter - Beides
Warst es ganz und schön und voll
Gatten-Thränen Kinder-Zähren
Folgen Dir zu lichten Sphären
Treuer Liebe letzter Zoll
(tj. /Báseň/ Choť i máteř - obojí to
bylas plně, zcela, krásou oděna,
slzy chotě i tvých dětí
do jasných sfér s tebou letí,
věrné lásky slední odměna - pozn. překl.)

Už jen těžko čitelný nápis na náhrobním kameni v Harmanschlagu je ovšem toliko německý (můj překlad se jen snaží uchovat jeho dobovou patinu) a na zdi farního kostela značí místo posledního odpočinku druhé z žen sklářského podnikatele Carla Antona Stölzleho, kterou byla Elisabeth, roz. Senflechnerová (*9. září 1815 - †9. listopadu 1849). První Stölzleho (tenkrát ještě ovšem užíval příjmení Stelzle, které na Stölzle změnil až v roce 1834) manželkou byla Amalia van Beethoven (1807-1831), zemřelá rok po svatbě s ním (byla dcerou lékárníka v dolnorakouském Gneixendorfu Nikolause Johanna van Beethovena, bratra slavného skladatele Ludwiga van Beethovena (1770-1827), a zanechala po sobě významné jmění, které umožnilo manželovi vídeňská studia jako přípravu na sklářské podnikání, synu Carlovi (*1830 ve Vídni) připadlo až při dovršení jeho plnoletosti (1851). Elisabeth si vzal sotva dvacetiletou v květnu roku 1835 a měl s ní sedm dětí: Ferdinanda (*1836, † téhož roku), Ernsta (*1837), Wilhelma (*1839), Rudolfa (*1843), Amalii (*1844, provd. Palfinger), Marii Elisabeth (*1845, provd. Nechansky) a Elisabeth Karoline (*1849, provd. Pokorny). Třetí manželství uzavřel v roce 1850 s Annou, roz. Sterba (1814-1890), se kterou zplodil ještě syna Heinricha (*1851) a dceru Ernestine (*1859, † téhož roku), tu už ovšem šest let před svou smrtí. Podle webových stránek Pressglas-Korrespondenz a na ní otištěného rodokmenu Stammbaum Stölzle 1759 byl Carl Anton Stölzle pokřtěný Žid (i v beethovenském dědictví je řeč o "židovském zeti") po své matce (podle Reinharda Willforta z Vídně a jeho doplnění rodokmenu Stölzle 1759). Narodil se podle křestní matriky v obci Hranice (německy Julienheim či Julienhain, také Granitz) 19. září roku 1802 na tamní myslivně příslušející k Byňovu (Böhmdorf). Otec, myslivec Hans Thomas Stelzle (1759-1831) se narodil v Bonstetten (v matrice psáno "Bönstätten im Reiche"), umřel v Šejbách (Scheiben) a pochován je v Horní Stropnici (Strobnitz). Jako matka je v matrice uvedena Maria, dcera Mathiase Hauera, rolníka (Pressglas-Korrespondenz ji ovšem označuje jako Židovku a Hauera píše jako Bauera) v Diepoltsberg (podle Pressglas-Korrespondenz "bei Gratzen", jde ovšem spíše o část štýrské obce Sankt Radegung bei Graz) a jeho ženy Marie. Carl Anton studoval nejprve lesní měřictví (Forstvermessungwesen) ve Štýrském Hradci a v Krems an der Donau a působil tamtéž jako c.k. katastrální lesní taxátor. Na zámku ve zmíněném už dolnorakouském Gneixendorfu u Krems an der Donau poznal už jako mladý ředitel jedné sklárny v Doním Štýrsku svou první ženu a 11. května 1835, dva dny před svou druhou svatbou, propachtoval si na fürstenberském panství Weitra sklářské hutě Joachimsthal (dnes se to místní jméno píše Joachimstal) a Schwarzau. V roce 1846 si propachtoval a roku 1858 koupil sklářské hutě ve Starém a Novém Nagelbergu (Alt- und Neunagelberg) při česko-rakouské hranici a k nim připojené hospodářství a pivovar. V červenci 1849 získal koupí sklárnu v Suchdolu nad Lužnicí (Suchenthal) a dva roky nato získal do pronájmu buquoyskou sklářskou huť v Jiříkově Údolí (Georgenthal). Život v té huti kolem roku 1845 popsal ve své knize "Stationen meiner Lebenspilgerschaft" (1889) významný rakouský básník Robert Hamerling, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Dne 1. května 1853 přesídlil Stölzle z Harmannschlagu do Altnagelbergu, kde 28. března roku 1865 také zemřel. Až do své smrti získal ještě další sklářské hutě, jako poslední v řadě za 25 tisíc zlatých schwarzenberskou huť v Josefodole (Josefsthal) a rok po jejím nabytí ji věnoval v roce 1863 jako svatební dar dceři Amalii, která po smrti svého manžela, sklářského mistra Josefa Palfingera (1892) musela provoz zastavit, její bratři však v něm od roku 1895 úspěšně pokračovali dál. Za své podnikatelské působení byl Carl Anton Stölzle vyznamenán roku 1861 Zlatým záslužným křížem s korunou. V letech 1861-1865 byl až do svého skonu poslancem dolnorakouského zemského sněmu za okres Waidhofen an der Thaya a v letech 1861-1863 i poslancem Říšské rady. Zemřel ve věku 63 let a je pochován na hřbitově v Brand-Nagelbergu. Ty slzy letící za mladou Elisabeth někam do jasných nebeských sfér vidím jako střepy skla třeba z Jiříkova Údolí, jak se tam dají až dosud najít.
- - - - -
* Hranice / Joachimstal, Sankt Martin (A) / Schwarzau (A) /Harmanschlag, Sankt Martin (A) / Jiříkovo Údolí /Suchdol nad Lužnicí / Huťský Dvůr / † † † Brand-Nagelberg (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko