Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ROSA TAHEDLOVÁ

Hoamat Domov

D'Hoamat hot storke Wurzn!
Dej gengant durch Stouck und durch Stoa,
sej kruichert über Fölsn und Klüftn,
und findnt dou wou an Roa
oder an Ounger, wou's guat eingroan kinnernt.
Für a Hoamet is koa Örchtl nit z kloa.

D'Hoamat hot tuife Wurzn!
dej gloungert über Johr und Zeit,
über Orbat und Plog,
über Reichtum und Not,
über d'Grenzn, a nou sou weit.
Hoamat suacht in Herz ihrer Platzl,
greift umi bis in d'Ewigkeit.

Domov má věru silnej kořen,
proroste všude - i kamením,
drží se skály i rokle v hoře,
nic nikdo na tom nezmění.
Jak tráva roste, palouk jen mu stačí,
nejmenší kout je pro něj stvořen.

Domov má přehlubokej kořen,
přes roky vede, skrze čas.
přes práci, bídu,
léta v nepokoře,
přes hranice a dál je v nás.
Domov si najde místo v srdci,
navěky je v nás jeho jas.

Abenteuer unter dem Roten Stern, s. 156

Maria Rast Maria na kameni

D'Maria sitzt af ran Stoa
und schaut stad aussi i d'Weitn.
Nebn ihr, af der Stoamaur am Roa,
tuat d'Rousnstau (d) n d'Blüah recht ausbreitn.

D'Muatter Gottes is müad -
übers Gebirg is schou gounga.
Weil ihrer Zeit scho bold aus wird,
rost 's aus in Gedounka.

D'Rousnstaudn schmejkt mit schneeweißi Blüah.
Dej heiligi Frau buckt si iener za ihr:
Mögst ma woss sogn? Mir kimmts a sou für.
Mej noigt si s' gounz Streißl umma za mir?

Sie greift ungedounks i dej blüahrati Procht
und legt si a Zweigerl i d'Schouß -
ols hätts ihrern Kindl a Freud damit g'mocht,
mit dem hoamlan, schneeweißn Gruaß.

Und wias a sou schaut und bsinnt si a weng,
stroift der Wind d'Blüah und Blattl af d'Knia;
do wirds is erscht inn - und s'Herz wird ihr eng -
aufn Zweig hant mehr Dorn ös wia Blüah.

Do noigt d'Liawi Frau recht trauri ihr Gsicht:
Liabs Kindl, gülts a für Dei Lebn?
Is denn a für Di nix Besseres hergricht,
ös wia Freid mit an Loid glei danebn?

Panna Maria na kameni sedí,
z kamenné hrázky růže rozkvétá,
žena tiše do dáli hledí,
do polí kolem vůně odlétá.

Ušlá je dosyta Matka Boží,
pod srdcem dítě, přes hory.
- teď porodit má snad tady v hloží,
kde kámen trčí jak navzdory.

Keř růže voní celý sněhobílý
a Maria jak ve snu přivoní
a ptá se, jak ji opouštějí síly,
proč za ní se vždy větve nakloní.

Bezděky sáhne do nich svatou dlaní
a položí si snítku do klína,
jako by dítě už cítit mohlo na ní,
že nebe nikdy nezapomíná.

Jak Maria zří tiše bílé růže,
k nohám svist větru serve všechen květ
- u srdce matce udělá se úže
- jen trny zůstaly teď v dřevě tkvět.

Tvář Mariina rázem žalem strne:
Dítě moje, co čeká Tě?
Copak na cestě bolestiplné
jen kříž je Ti dán k odplatě?

Glaube und Heimat,1986, č. 5

P.S. Nářeční báseň, jejíž spisovnou verzi mi sama autorka rovněž poskytla, týká se tématem poutní kaple Odpočinutí Panny Marie na kameni, německy označované Marie Rast am Stein a ležící poblíž Vyššího Brodu. České označení poutního místa se jaksi nevžilo.

Marienlied im Mai Mariánská májová píseň

Der Wald hat jetzt angelegt sein allerschönst Gwand,
dass er dich recht ehren und loben kann.
Jetzt grüßt Dich jedes Bleamerl, dös wachst in der Au,
wia mir, Deine Kinder, Du himmlische Frau!

Du hast manche Hoamstatt herinnert in Wold,
wo jeder voll Andacht af d' Knia vor Dir follt.
Bleib Du unser Fürsprach, Du groß' Gnadensal
und lass Dich heute grüaßn gar viel tausendmal.

Und is unser Weg a voll Dorn und voll Stoa,
loss Du, große Muatter, uns do nit alloa!
Wenn Du uns Dei Hand gibst und a Dein guatn Segn,
dann findt ma den Weg scho ins ewige Lebn.

Auf d' letzt, liabe Muatter, hätt i no da Bitt:
Vergiss unser Hoamat, in Böhmerwold, nit!
Nimm Du olls in Schutz, wos i Dir anvertrau,
Du mächtige Fürsproch, Du herzliabe Frau!

Les si teď právě oblékl svůj nejkrásnější šat,
aby Tě mohl chválit a věrně uctívat.
Zdraví Tě rosná luka snad ve všech květech svých,
jako my, Tvoje děti, Matičko v nebesích!

Na mnoha místech doma Tě tichou modlitbou
zná každý z nás už zdávna, klekal tam před Tebou.
Buď přímluvkyní naší, rač milost svou nám dát,
přijmi za to náš pozdrav, dík nastotisíckrát.

Byť byla samý kámen a hloží naše pouť,
Matičko, neopusť nás, nedej nám ustrnout!
Ať Tvoje vlídná ruka nám dá své požehnání,
vede nás do ráje, před svody světa chrání.

A ještě, Matičko, slyš starost poslední:
Šumavu neopusť, co domov máme v ní!
Všechnu ji ochraňuj, při ní tam v nebi stůj,
v přímluvách, Naše Paní, s láskou ji pamatuj!

Die neue Tussetkapelle in Philippsreut, s. 67

P.S. K této písni vytvořila autorka i nápěv.

Na Kamenné Hlavě u Českých Žlebů

Už samo jméno vypovídá o tom, že u místního označení "Am Steinköpfl" (na mapách dnes nacházíme české označení Kamenná hlava, které ovšem vychází z německého právě bez detailní znalosti jeho původu - pozn. překl.) jde o skalnatou výšinu, podle níž se říkalo i skupině domů (Steinköpflhäuser). Výraz "Kamenná hlava" nám připomíná neobvykle výraznou skupinu kamenů, kdysi velmi markantně dominující kusu krajiny kolem Českých Žlebů (Böhmisch Röhren), farní osady rozložené na východním svahu Žlebského kopce (Sulzberg), vysokého 1079 metrů a tvořícího jakési pokračování Radvanovského vrchu (Schillerberg). To jeho východním úbočím vedla kdysi dávno Zlatá stezka; po zastávce soumarů dostala ves České Žleby i svoje jméno. Od ní dál šla ona stezka svahem Žlebského kopce dál k jihu, přes kopec Mlaka (Luckenberg) pomalu klesajíc k Mechovému potoku (Harlandbach), jemuž se tady říkalo mezi lidem spíš "Grenzbachl", s mostem do Bavor.
Celé to území bylo dřív osídleno a obděláváno. Po vysídlení obyvatel nabývalo postupně opět dávného charakteru ryze přírodní krajiny, zejména když za komunistického režimu patřilo po celá desetiletí k přísně střeženému vojenskému pásmu. Vsi a samoty byly srovnány se zemí, pole a luka přenechány návratu lesa. Jde nyní o území chráněné v rámci Národního parku Šumava. Už jen opravdu dobrý místní znalec dokáže tu nalézt stopy někdejších lidských sídel a neobvyklých jinde přírodních památek.
Právě k těm posledně jmenovaným patřila skupina kamenů na svahu rozvodí nad dvorcem zvaným Miklasch-Hof. Stavení bylo číslem popisným jedna vsi Horní Krásná Hora (Oberschönberg) s četnými samotami, mezi nimi i tou nazvanou stejně jako zmíněné už skalní návrší Kamenná Hlava.
Miklasch-Hof sestával vlastně ze dvou usedlostí na svahu napravo od silničky vedoucí vprostřed polí a luk, sahajících až bezprostředně k bezlesému temeni vrchu Mlaka. Nad samotným dvorcem ležely na volném výhledu tři mohutné kamenné balvany vršící se jeden přes druhý, obklopeny menšími zlomky skal. Jako ruka nějakého obra tyčila se celá ta skupina obrovských balvanů vzhůru k obloze. Tvarová podobnost s "pohanskými kameny" (Heidensteine) při Horních Světlých Horách se přímo nabízela. Nikdo se tenkrát ovšem nezabýval žádným geologickým či historickým jejich průzkumem. Je docela možné, že i tady nejspíš jde o dávné pohanské obětiště, nasvědčovaly by tomu alespoň nálezy z doby bronzové v blízkém okolí, které bývaly k vidění v někdejším Šumavském muzeu v Horní Plané (Oberplan).
Ať tak či tak, markantní skalní věž sloužila kdysi jako oblíbený vyhlídkový bod, z něhož bylo vidět až do údolí Vltavy a na široké lesní hřbety Třístoličníku (Dreisessel) a Plechého (Plöckenstein). Výhled do Bavor a v obdobích fénu až na nádherné panorama Alp už tenkrát znemožňoval vzrostlý les. Na tomto místě hořívaly také vždy o letním slunovratu svatojánské ohně obce a svítily daleko do kraje.
V zimě však vábila hluboko zasněžená luka příkrého svahu ke sjezdu na lyžích a mnozí pamětníci se na ten svištící "sešup" jistě dodnes rádi rozpomenou. Mám dojem, že jsem tu vídala i lyžařské kurzy mládeže, když už jinde tolik sněhu nebylo.
Po vyhnání německého obyvatelstva zarůstá Kamennou hlavu už šedesát let les a křoviny. Miklasch-Hof a všechny domy při cestě od Horní Krásné Hory zmizely. Museli by to být v chůzi si jistí mladí lidé, aby tu chtěli pátrat po stopách předků. I někteří z někdejších Krásnohorských našli však tu starou skupinu kamenů po dlouhém hledání uprostřed lesa. Horní balvany jsou ovšem skáceny a skupina už nepůsobí tak majestátně. Zasáhla tu příroda či lidská ruka - kdo ví? Už tu v každém případě nezaplanou žádné svatojánské ohně ani tu nezasviští lyže při sjezdu. Les přikrývá a zahlazuje stopy starých vzpomínek.

Hoam!, 2005, č. 3, s. 14-15

P.S. Tajemství skupiny kamenů při Žlebském kopci, které mi nedalo klid od dob, co jsem ten působivý přírodní útvar spatřil zachycen ve Watzlikově knize Grüner deutscher Böhmerwald a pak ve Stehlíkově Zemi zamyšlené, až jsem jej rozkotán našel kus pod někdejší vojenskou "rotou", je tu paní Rosou zveřejněno definitivně. Dávám jí slovo, abych ne jako kdysi ona poté, co jsem na její písemný dotaz, kdo je autorem Anastázia Kočkoráda, odpověděl vším, co jsem vůbec o Slawitschkovi měl, vydával to za svůj objev vlastní. To ona je rodem odsud a má přednost už jenom proto.

Wou bist denn her Odkud že jsi?

A Baam und a Stoa,
a Wies und a Roa,
a Berg vuller Wold
und d'Wulda recht kolt.
A Wosser in Ground,
greani Foarb übern Lound;
a Stoll vuller Rinder,
a Stubn vuller Kinder.
An Ocker vull Korn -
do bin i geborn.

Jen kámen a stráň,
jen luka a pláň
a z lesů vane chlad,
když řeka jde spát
i zelená zem
do mlh pod lesem.
Zvonce krav, travin šum,
dětí plný dům.
A zrna plné klasy -
odtud jsem pro vše časy.

Erntedank Poděkování o dožínkách

Am Földweg rumplt nou a Wogn,
a jeder Pifoung hot wos trogn.
Dej Arnt wird uns schou glounga.
Mir wolln an Herr Goutt dounka:

Für Sunnschein, Regn - an jedn Tog
Und a für d'Sorg, fúr Múah und Plog.
Bitt, gib uns Kroft für s nächsti Johr
Und segn uns d'Orbat sou wia's heier wor.

Po polních cestách vozy rachotěj,
pod ourodou jen praskaj loukotě.
Vydařily se zase letos žně,
děkujeme ti, Bože, upřimně.

Za slunce, dešť i každou hodinu,
za starosti děkujem, za dřinu.
Rač nám jen za rok stejnou sílu dát
a ke žnim jako letos požehnat.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, š. 10, s. 482

A Freid, a Liab, a Glück Radost, láska a štěstí

D'Freid is wia-ra Bleaml!
Wounn ma's nit weitergibt,
dounn wölkts und dürrt gor o.

D'Liab is wia-ra Sternl!
Wounn's nit für wen oun (d) ern afleicht',
vergloust's und löscht gounz o.

Und s'Glück is wia-ra Glos!
Wounn ma's mit Freid und Liab nit füllt,
oft z'springts und liegts in Scherbnan do.

Drum wünsch i-a, dass ulli drei
jedn Tog in Johr Eng stengant bei.
Und möcht Eng nou ols letzts hiaz sogn:
Es losst si a dos Schwasti trogn,
schickt Eng der Herrgoutt nur sein Segn.
Den sull er jedn Tog Eng gebn!

Radost je jako kytička!
Když nedáte jí komu,
tak zvadá a uschne už napořád.

A láska je jak hvězda!
Kdo komu svítit nemá,
ten vyhoří a zhasne, že nemá rád.

A štěstí? Je jako sklenka:
kdo neplní ji radostí a láskou,
prázdná mu v rukou může popraskat.

Všech tří je třeba, prosím upřímně:
ať celý rok provází vás a taky mě.
A ještě něco bych vám říci chtěla:
někdy je těžká hodina a smolná celá,
ať vám pak Pánbůh sešle požehnání.
Ať den za dnem vás samo nebe chrání!

Hoam!, 1993, č. 3, 2. str. obálky

Slovníček: Bleaml = kytička, wölkts = vadne, oundern afleicht = jiné osvěcuje, verglousts = vyhoří, z'springts = rozskočí se, Eng stengant bei = stojí při vás, hiaz = tady, dos Schwarsti = to nejtěžší (v němčině tak podobné spojení to nejčernější).

Silvester Silvestr

Wia a Kernl Sound am Wuldergrund
rinnt s' davon van Johr, die ullerletzter Stund.
Oubn gloust der Himml mit tausnd liachti Stern.
Mi ziemt, i kannt d'Zeit hiaz oi-troupfitzn hörn.

Vagounga is, wos mi druckt hot ind brennt.
Der Herzwurm nogt nimmer, a jeds Loid hot a End.
D'Zeit nimmt ulls mit - dos kounn eahm schou tröstn;
a wounn's eahm möcht iajwer in Odam ostößn.
Ulls geht vorbei! Steht's wuin do dafür?
Schou steht a neiher Ounfoung draußt vor der Tür.

Liacht blengitzt a Sternei - möigst wissn, wos kimmt?
I loss's neichi Johr einer und frog nit, wos ma bringt.
Wos sull i do loung nou d'Stern hiaz befrogn -
Der oubn wird's wissn, wos i kounn dertrogn.

Jak zrnko písku na dně Vltavy
uplejvá rok, kdo jen ho zastaví?
Zezhora zářej hvězdy, zas a zas
jak slyšela bych vodsejpat se čas.

Co mučilo mě, čas už vodestál.
Trápení přejde, srdce tluče dál.
Rok vodnese, co bolelo tě snad,
jednou i dech ti veme napořád.
Co minulo, nevolej nazpátek.
Za dveřma čeká novej začátek.

Hvězdy se třpytěj - co přijde, kdo ví?
Neptej se nic, čas sám ti vodpoví.
Kdybych sebedýl hvězd se měla ptát,
Ten nahoře už ví, kam mám se brát.

Hoam!, 1996, č. 1, s. 20

Spuren des Lebens Stopy na cestě

Ein Kindertrippeln
úber Moos und Stein,
leichtfüßig und behende
führt ins Leben hinein.

Ein kräftiger Schritt,
eine gerade Bahn
führt ohne Verweilen
bergaufwärts wodann.

Ein zögerndes Tasten
und langsam Verweilen,
ein Stock wohl als Stütze,
ohne Hast, ohne Eilen. -

Spuren des Lebens -
sie tragen dich weit,
leichtfüßig und flach
in glücklicher Zeit.

Spuren des Lebens!
am tiefsten geprägt,
wenn meine Schulter
die Kreuzeslast trägt.

Dětský cupot kdysi
přes kámen a mech,
lehkonoze křísí
živý ranní dech.

Pak dospělým krokem
pevným jako den
k vrchům dlouhým rokem
cílíš svoboden.

Zpomalí tvá chůze
k stáru o holi,
pomalu a dlouze
večer zabolí.

Stopy jedné cesty
míří do dáli:
šťastni, kdo se zvěsti
víry nebáli.

Svatou stopu drahou
cítím nejtíže,
když pod krutou vahou
klesám pod křížem.

Baum der Erinnerung Strom vzpomínek

Baum der Erinnerung, sing dein altes Lied,
wenn deine Zweige sich im Winde wiegen,
und jedes Blatt ein Bild des Lebens trägt
vom Schicksal meisterlich darauf geschrieben -
mit hellen Farben in der Jugendzeit;
mit grauen Schatten wohl auch manches Jahr,
mit kräftgem Strich des Schicksals im Zenit
und leisen Tönen bald dem Endziel nah.
Baum der Erinnrung! Tröstlich dünkt es mich,
kein Blatt ist leer, darauf das Schicksal schrieb.

Baum meines Lebens! Frühlingsblütenschwer
reckst du dich jung in ungestümem Drang,
zeigst mir die graue Stadt am Moldaufluss:
den düstren Turm, den Dom, den weiten Platz,
das Deutsche Haus, Theater, Schule, Kloster;
den Lindenduft der Krummauer Allee,
den Schöninger im Abendlicht verdämmernd,
den Stadtpark in Kastanienblüten schwer,
den Ton der Perner Glockenstimmer vor den Mauern,
den Bummelpfiff im Laubengang am Platz.
Jasminduft auf der Schützeninsel spür ich
wie einst beim ersten Treffen dort im Mai,
ein ängstlich Zagen in Maturateagen leis,
ein Abschiednehmen aus dem Freundeskreis.

Baum meines Lebens in der Sommerreife
voll Kraft und Mut, die Zukunft wohl zu wagen.
Als Junger unter jungen Menschen stehn,
in Kinderaugen Freude leuchten sehn.
Mit Schaffenskraft erfüllen jede Stunde,
Begeistrung spspüren in der Freunde Runde. -
Doch dann im Krieg, in Not und Leid,
in einer gnadenlosen Zeit.
sah ich den frohen Bilder wild verwehn,
im Strom der Tränen untergehn.

Nun ist es Herbst - und mein Erinrungsbaum
wiegt seine Zweige sachte wie im Traum.
Wenn langsam nun die Blätter fallen,
ist es doch tröstlich, dass auf ihrem Grund
die guten Bilder sich zu mir herneigen,
noch einmal in Erinnrung hell erstrahlen,
bis sie verwirbeln fern im Nebelreigen.

Strome vzpomínek, znovu zdávna zníš,
vítr kolébá tvoje větve dosud
a každý list barvami života
mistrnou rukou nadechl sám osud -
jasem a třpytem za mých mladých let
a rok za rokem lecjaký ten stín,
silná čára se lomí v zenitu
a ztichá níž, jak schází do rovin.
Strome vzpomínek! Tišíš napořád
mou trýzeň, osud sotva stačil psát.

Strome života! Květem obtěžkán
kypíš jarem a každým rokem zas
mi přivoláváš zdi města dvou řek:
Černou věž, katedrálu, širý rynk,
Německý dům, divadlo, školu, klášter;
vůni lip na Krumlovských alejích,
obrys Kletě v červáncích soumraku,
svíce kaštanů v parku Na sadech
hlas Pernerových zvonů nad hradbami,
ozvěny korza z náměstí při podloubích.
Jasmíny na Střeleckém ostrově
voní jak o té první schůzce v máji.
A toho strachu z našich maturit,
víc než pak z loučení, času se rozejít.

Strom života dál za letního zrání:
těch sil a odvahy, té střídy každodenní,
jen mládí umí tolik uvěřit
té záři v dětských očích, citem žít
těch tvůrčích plánů, toho rozechvění
v okruhu přátel, kteří si tě cení.
A potom válka, zkáza zas a zas,
nouze a bolest, nelítostný čas
dál nesl nás jak temný kalný proud
a v slzách dal se všemu rozplynout.

Strome vzpomínek, tichneš s podzimem,
tvé větve kolébá však nadále ten sen.
Byť pomalu nadchází listopad,
je útěcha v tom, že se ke mně snáší
i všechno dobré, zářící a ryzí,
co v paměti se třpytí odevšad,
než zavíří a v chladu mlhy zmizí.

P. S. Tuto báseň mi autorka poslala v březnovém dopise z roku 1999 s vlastnoručním podpisem ve vzpomínce na Budějovice svého mládí, "město, které je pro nás oba tak významné", jak poznamenává v textu svého věnování.

Stilles Erinnern Tiché rozpomenutí

Wenn über Wäldern und Fluren
ein herbes Lüftchen vom Lusen herzieht,
bringt es in unsere Reihen
ein stilles Erinnern mit.
Wir denken an all unsre Freunde
mit denen uns Liebe verband;
an jeden, den unseren Herzen
daheim einst so nahe stand.
Ob auch ihre sterbliche Hülle
vergangen wie Sand im Wind,
uns allen bleibt die Gewissheit,
dass sie im Geist bei uns sind.
Sie stehen uns wieder zur Seite
und reichen wie einst uns die Hand.
Wir fühlen auch jetzt so wie damals,
was uns mit ihnen verband;
denn Liebe kann niemals sterben!
Sie siegt über Tod und Leid
und schlingt ein Band um uns alle,
das uns hält bis in Ewigkeit.

Když nad lesy a poli
si vítr z Čech nad Luzným s mraky hraje,
v nás, v našich řidnoucích řadách
zase ta vzpomínka je.
Myslíme na všechny ty drahé,
láska nad smrt nás pojí,
a že jsme tam doma je znali,
hory nás nerozdvojí.
I když hrob všechny je svírá,
ten vítr nás drží spolu,
v nás všech trvá ta víra,
že u Božího stolu
sedíme dál bok po boku,
že ruku nám podávají,
cítíme i teď napořád,
že jak dřív s námi se znají,
vždyť láska - ta neumírá!
Nade smrt silnější je
a poutá nás všechny znova
jak věčná melodie.

Hoam!, 1992, č. 8, s. 486

Du, Stieglitz! Ty stehlíčku!

Du kloaner Pfistniegl,
du gschekerter Grüll,
fluig hinum, fluig herum,
sitz hi wou-der -wüll!

Und pfigitz, und zepplt,
host Distlsoum gmua.
Hejck di nur recht trawi!
Fluig dein Nest gschafti zua!

Du kounnst jo leicht schneywln -
für di is nix hejcht.
Nur i muass wieder furcht,
mir ist d'Hoamat vawejcht.

Ty tvorečku malý,
hned tu jsi, hned tam,
jak by housličky hrály,
jak cvrčíček sám!

Dál stíhej, se míhej,
dělej stehlíčkům čest!
V letu houpej se, stoupej
k hnízdečku jak pěst!

Ty lehce to stačíš,
pro tě lítat je slast.
Mně však pláč tváře smáčí,
že vzali mi vlast.

Slovníček: Pfistniegel = malý tvoreček, Distlsoum = bodlák, trawi = spěšně, hejck = houpej, gschafti = čile, schejwln = třepetat se, hejcht = tvrdé, těžké, vawejcht = upřít.

Jak Mozartova hudba zní ten nářeční tón, sama nápodoba ptačího zpěvu štěbotem německočeských slabik: Kde domov můj, kde vlast je má - kde hnízdečko mé? Každý tu odpověď alespoň pro sebe zná. Jen nerozumíme, či snad nechceme rozumět - řeči ptačí, řeči cizí, ba německé, pro mnohé zcela němému navíc nářečí autorčina rodného kraje. Paní Tahedlová však umí už proto, že že žila tak dlouho v této zemi, naslouchat a zazpívat tak, že možná i my nakonec porozumíme řeči naší společné domoviny. Vždyť vlast byla dlouho "verwehrt" - upřena a zapovězena vlastně v nesvobodě i nám.

Erinnerung Vzpomínka

Schau ich zurück, dann seh ich Berge einst viel höher,
und Täler tiefer eingebettet in das Land;
da neigt der Himmel blauer sich den Wäldern,
da strahlt die Sonne lichterfunkelnd weich wie Samt.

Schau ich zurück - seh ich die Menschen jung und heiter.
Wie frohgemut ihr Tagwerk sie verrichten.
Und weiß doch, wieviel Plage sie einst drückte,
wie sie sich mühten, bid der Erntesegen reifte.

Schau ich zurück - war alles schöner, besser!
Ich wag es kaum, dem Jetzt es zu vergleichen,
In mildem Licht bin selber ich noch größer,
des Lebens Narben spür ich von mir weichen.

Schau ich zurück, dann wird das Leid viel milder;
das Heimweh drückt niicht mehr so hart.
In der Erinnerung sind selbst Schreckensbilder
nicht mehr so grausam, wie es damals war.

Schau ich zurück, dann dank ich Dir, o Herr,
dass Leid und Kummer ich wie Job erlebte.
Dass ich des Nächsten Gut in Raffgier nicht erstrebte,
und lieber litt, als grausam wie ein Schächer war.

Das Leid allein hat meinen Sinn geläutert.
So hast Du mich den Weg des Heils geführt.
Nur wer ein Kreuz getragen weiß, was es bedeutet,
wenn das Verzeihen doch der Seele Krönung wird.

Když vzpomenu si, vidím hory kdysi větší,
údolí hlouběj zaklíněná do kraje,
modřejší nebe nad lesy mu svědčí
a sametové slunce plné dobra je.

Když vzpomenu si, vidím lidi veselejší
a mladší ovšem zpívat si při práci,
taky ale jak halíř v dlani obrací
a plahočí se pro to zrno zdejší.

Když vzpomenu si, vidím krásu samu,
srovnání s dneškem se bojím vyslovit,
vím ale, že tím sebe sama klamu
a život bez jizev by nebyl takový.

Když vzpomenu si, všechna utrpení
v paměti slábnou, stesku se ulevilo
ve vzpomínce se hrůza v báji mění
a nebolí už tolik to, co bylo.

Když vzpomenu si, Bože, za to dík,
za všechny strasti, nouzi hodnou Joba.
To raděj žal než lotrovství a zloba,
než bližním brát, líp být Tvůj prosebník.

To bolest moje smysly oživila
a pravou cestou ukázala jít.
Nést kříž, k tomu je třeba jistá síla,
duši korunuje, když umí odpustit.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 4, s. 158

Deck zu, o Wald! Zhoj, lese...

Leg deine grüne Hand
auf das zerstörte Land!
Lass grünen Busch und Baum
und füll' den fahlen Raum
mit Leben deiner Art!
Ist auch ums Herz uns hart,
wenn es das Elend schaut
den Fluren, so vertraut.
Wenn Haus und Hof versinkt,
kein Acker Frucht mehr bringt.
Du hast allein die Kraft,
die neues Leben schafft
und holst, weis dein war bald.
Deck zu, du grüner Wald!

Zhoj dlaní zelenou
mou zem, tak zničenou -
Ať zelená se novým
stromovím, mlázím, křovím
spoušť bledě zsinalá!
Srdce by stiskala
louka, stará známá,
v zlé bídě ponechána.
Dvory, domy zpustlé,
sady v trní hustém.
Lese, jen tvá síla
by zem osvěžila.
Tvůj šum život nese,
zhoj ten kraj, můj lese!

P.S. Báseň vznikla v květnu 1991 při návštěvě domu v Dobré na Šumavě, kde se autorka narodila a v lesích kolem pracovala až do roku 1964, kdy jí bylo povoleno vystěhování z komunistického Československa.

Heimatbesuch Zpátky doma

Brennnesselbusch, Brennnesselbusch,
du bittergrünes Reis!
Gib Antwort hier,
was birgst du mir,
von dem mein Ahnen weiß?

Ich wachse hier schon viele Jahr.
Ich berge, was einst Heimstatt war.
Ich wachse, woge, winde.

Brennnesselbusch, Brennnesselbusch -
Du bittergrünes Reis!
Was deckst du hart
mit grünem Arm?
Dass Gott erbarm!

Ich berge Brand, ich hülle Not -
- Bettstatt und Wiegenbrett,
erloschner Herd, verlornes Land
bei mir sein Ende fand.

Kopřivy kolem, kopřivy
- žahavá zeleň v duši!
Kdo odpoví,
co pod slovy
jen mrtví předci tuší?

Bujíme tu už mnoho let.
Halíme kdysi lidský svět.
Rez průrev zarůstáme.

Kopřivy kolem, kopřivy
- hořká zeleni v duši!
Co tajíte v houštinách struh?
Mé dětství snad?
Dal i vzal Bůh!

Zmar kryjem, bídu, zvůle dar:
- lože, kolébky mříž,
vyhaslou zem, kraj kolkolem,
žal vyhnanství je v něm.

Glaube und Heimat, 1990, č. 9-10

Stožecký vrch nad mladou Vltavou a její říční niva: to je rodná krajina Rosy Tahedlové. Narodila se 10. srpna 1917 v Dobré na Šumavě. Ta ves se ovšem tehdy jmenovala a pro ni dodnes jmenuje Guthausen. Chodila tu do obecné školy, později pak do volarské měšťanky a posléze se vydala za učitelským studiem až do Budějovic, aby se mohla na rodnou Šumavu vrátit do některé z německých venkovských škol. Studovala s vyznamenáním, ale nezaměstnanost ji donutila překlenout první těžké období hospitacemi, praktiky, domácím učitelováním. Až zábor Sudet jí umožnil nastoupit první místo. Učila mimo jiné v dnes zaniklém Uhlíkově (Uhligsthal) pod Knížecím Stolcem, v nejvýš položené šumavské vsi Bučina (Buchwald), kterou potkal stejný osud, a od roku 1941 až do konce války na cvičné škole při německém učitelském ústavu v Prachaticích. Přišel však odsun, jemuž sice unikla, ovšem zůstala v rodné obci bez jakékoli možnosti vykonávat své vlastní povolání. Plných 18 let od roku 1946 pracovala v lese, než jí v roce 1964 úřady povolily se vystěhovat do Spolkové republiky Německo. Tam nejenže mohla učit, ale po odchodu na odpočinek se po roce 1980 začala věnovat už jen literární práci. Především prvá její kniha je splacení dluhu místům, odkud vzešla. Jmenuje se Sternreitschn, což v nářečí znamená něco jako hvězdné rojení a je to vyprávění o dětství a mládí v rodném Guthausenu. Následují tituly Abenteuer unter dem Roten Stern, Van Wold bin i ausser, Wo die Steine reden, Erlebtes und Erlauschtes aus dem Böhmerwald a naposledy, poslala mi tu knihu dvakrát, vyprávění o své babičce Mali, která odpočívá na hřbitově v Českých Žlebech. Ona sama se dožila téměř 89 let, než skonala 14. června 2006 v devět hodin večer v nemocnici bavorského města Cham a byla pochována vedle vedle otce, sestry a švagra na hřbitově v blízkém Rundingu, kde dlouhá léta žila. Nedlouho před smrtí stačila mi na stránkách krajanských časopisů Hoam! a Böhmerwäldler Heimatbrief ještě veřejně poděkovat za Kohoutí kříž krásnými slovy uznání: "Herrn Mares gebührt Dank und Anerkennung für diese globale Leistung. Der Böhmerwald sagt: 'Vergelts Gott!'" Ne, to já bych měl děkovat zemi, té Dobré na Šumavě (Guthausen), že nám dala lidi jako třeba zrovna ona. Poněvadž vlast, tu nelze vzíti a ni krásti, tu lze jen díky nim prožít a naslouchat jí.
- - - - -
* Dobrá na Šumavě / Volary / České Budějovice / Uhlíkov / Bučina / Prachatice / Maria Rast am Stein, Vyšší Brod / † Cham (BY) / † † Runding (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko