ELFRIEDE TAUSCHOVÁ
Irglova sýrárna ve Farmhäuser na Světlých Horách
Výšiny našeho domova v rozmezí 850 a 1000 metrů nad mořem se daly svou rostlinnou pokrývkou srovnat spíše s alpskými končinami než s čím jiným dál kolem. Hvozdík, smolnička a dřípatka, léčivá arnika a kociánek nebyly tu nijakou vzácností a zdejší luka s aromatickými travami byla základem dobrého zdejšího mléčného hospodářství, které stálo na prvním místě zemědělské činnosti a nejeden ze zdejších obyvatel si ve stavení držel krávu skutečně jen "na mléko" (v originále "Milchkuh" - pozn. překl.).
Můj otec Otto Spitzenberger, po chalupě zvaný "Irglbauer", choval ve své rolnické usedlosti přes deset krav a větší množství jiného drobného zvířectva. Byl absolventem odborné zemědělské školy v Horní Plané (Oberplan) a rozhodl se ve třicátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) uvést do provozu malou sýrárnu.
Místem pro ni určeným se stal výminkářský domek a přebudovány pro ten účel byly, resp. nově vznikly dva prostorné sklepní prostory. Dvanáct mléčných krav hospodářových bylo pro započetí produkce k dispozici okamžitě, zbylé mléko mělo dodávat několik sousedních stavení.
Ve vlastní sýrárně se časně ráno slilo čerstvě nadojené mléko do velkého kotle a za stálého míchání bylo postupně zahřáto na žádoucí teplotu. Pod kotli se topilo dřevem, kterého poskytoval okolní les opravdovou hojnost. Když teplota dosáhla správné míry, započala vlastní práce přidáním syřidla a barviva do zahřátého mléka a pomalým míšením velkou dřevěnou vařečkou. Po nějakém čase vznikla tuhnoucí masa, nalévaná pak do malých forem opatřených množstvím malých otvorů, jimiž vytékala pod tlakem lidských rukou nadbytečná syrovátka.
Ve druhém ze sklepních prostorů sýr zrál. Jednotlivé jeho kusy byly nasoleny a uloženy na police, obraceny a kropeny vodou, aby schly rovnoměrně a pozvolna. Čas zrání byl poměrně značný a trval tak dlouho, než vznikl produkt podobný francouzskému romadouru.
Jeho odbyt byl značný, "Irglův sýr" ("Irgl-Kas") v zářivém staniolovém balení kupovaly hostince a obchody v širokém okolí. "Vollfett Böhmerwaldkäse" (tj. "plnotučný šumavský sýr", jak znělo jeho obchodní označení, bylo podtrženo výtvarným symbolem tří jedliček na obalu, jak jej navrhl můj strýc Emil Spitzenberger.
R. Neubauer, Wo meine Wiege stand - s' Lebuachert : Erinnerungen an das ehemalige Grenzdorf Ober- und Unterlichtbuchet mit Scheureck im Böhmerwald (2004), s. 60
Vzpomínka na malou kapli
V naší domovské obci Horní Světlé Hory (Oberlichtbuchet) stávalo kdysi více než dvacet kaplí, křížů a božích muk. Opravdovým klenotem mezi nimi byla malá kaple při osadě Farmhäuser (české jméno neměla - pozn. přek.). Stála hned vedle cesty k "obětním kamenům" na návrší zvaném u nás Heidenstein. Stará kaplička vznikla někdy v letech 1895-1900. Tehdejšími majiteli chalupy, které se říkalo "Ludwigen Haus", byli Hermine a Ludwig Wohlovi. Ti učinili při narození prvé dcery Marie slib, že vedle svého domu zřídí mariánskou kapli. I za nás to byla nadále domácí svatyňka rodiny Otto Wohla. Moje školní kamarádka Hilde Neubauerová a já jsme měly v té kapličce zvláštní zalíbení. Téměř dennodenně jsme se v ní modlily a konaly něco na způsob jakési dětské pobožnosti. V létě jsme sem nosívaly čerstvé květiny z polí a luk.
Vnitřní zařízení kaple bylo původní a mělo pro nás děti svérázné kouzlo. Na malém oltáříku stál totiž předmět, jemuž platila opravdu posvátná úcta: byla to líbezná soška Marie Panny a šest ze dřeva vyřezaných apoštolů, dohromady tvořící nerozdílný celek. O květinovou výzdobu v zimním čase se starali naši sousedé. Dlouhá ovesná lata byla svázána v nádhernou kytici, každé jednotlivé zrno bylo navíc pečlivě obaleno barevným staniolem, takže se ve váze, vydlabané z dřevěného špalíku, oslnivě blyštil. Špalík, zdobený ještě krepovým papírem, byl natolik stabilní, že ani vítr a sníh, které do kaple přece jen pronikly, nemohly kytici porazit. I za sedátka sloužily v kapli dva větší dřevěné špalky, přes které bylo přibito prkno. Obyvatelé okolní osady sem často zašli pro posilu a útěchu Nebeské Matky.
Od našeho vyhnání stála kaple dlouho opuštěná a prázdná. Když pak byly všude kolem zbourána zbylá obytná stavení někdejších Světlých Hor, srovnali se zemí i tu domácí kapli. Upomínají na ni jen dva vysoké stromy vedle místa, kde kdysi stála.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 7, s. 9
Židovská stezka
Když obchod se solí na Zlaté stezce (Goldener Steig) dávno zanikl a kvetoucí šumavské sklárny produkovaly ušlechtilé a dobře prodejné sklo, v době, kdy při staré obchodní cestě z Čech do Bavor vznikly lesní osady Schmelz (pozdější Hinterfirmiansreut - pozn. překl.), Dolní Světlé Hory (Unterlichtbuchet) a Horní Světlé Hory (Oberlichtbuchet), byli podnikaví a obchodně zdatní Židé ti prví, kdo se chopili výměnného obchodu s nitěmi, stužkami, knoflíky za potaš a z míst, kde ležel "Schmelz" přes Kesselhäuser (tj. "Kotelní Domky" v dnešní Kotlině Valné - pozn. překl.) a Farmhäuser do Kunžvartu (Kuschwarda, dnešní Strážný - pozn. překl.) a získávali v okolních sklářských hutích, ať už to byla Havránka (Rabenhütte), Adlerova huť (Adlerhütte, dnes Samoty - pozn. překl.), Šeravská huť (Scherauer Hütte) či Kubova huť (Kubohütte) od jejich majitelů dobře zaplaceno, poněvadž potaš jako tavidlo (v originále "der Fluss" - pozn. překl.) byla nezbytně nutná, aby přeměnila hrubou surovinu v tekuté skelné skupenství. Tak dostala tato stará obchodní cesta název "Judensteig" (tj. "Židovská stezka"). Při mýcení lesa v místech nově zakládaných osad bylo zničeno velké množství lesa, ještě více stromů i s kořeny padlo za oběť ohni při zakládání luk a sporých políček, které měly poskytnout osídlencům ty nejzákladnější podmínky k životu. Pálení potaše (Flusssiederei) zaujímalo významné místo v pracovní náplni prvních osadníků. V téměř všech domech se louhoval popel ze dřeva a odpařoval na potaš. I u Irglbauerů a Wertlbauerů stával velký železný kotel na pálení potaše a dlouhý ještě čas jim bylo možno spatřit na louce u domu zbytky někdejší "flusárny".
R. Neubauer, Wo meine Wiege stand - s' Lebuachert, s. 57
Elfriede Tauschová, rozená Spitzenbergerová ("po chalupě" se u nich doma říkalo "u Irglů"), spatřila světlo světa 2. října 1925 v Oberlichtbuchet, jak se německy nazývala zaniklá ves při samé české hranici přímo proti už bavorské obci Mitterfirmiansreuth. Roku 1994 napsala o rodných Horních Světlých Horách knihu "Heimat am Heidenstein". Penzionovaná učitelka, jejíž zálibou je i podmalba na skle (vystavovala v Ingolstadtu i v Pasově), u textu své vzpomínky sama uvedla svou aktuální adresu Hochkreuzbergstraße, 94086 Bad Griesbach. Před důchodem působila v místě toho pobytu naposledy jako řídící obecné školy. Zemřela jen dva týdny po jednom ze setkání horno- i dolno- "světlohorských" v Mitterfirmiansreutu, které se konalo 12. července 2008 a jehož se snad poprvé nemohla zúčastnit, ve zdech nemocnice bavorského městyse Rottalmünster. Z jejího nekrologu v zářijovém čísle krajanského měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief" vysvítá, že po vychození obecné školy v rodných Horních Světlých Horách navštěvovala v letech 1939-1944 měšťanku a učitelský ústav v Prachaticích (Prachatitz). Ještě za války pak učila v Haidmühle a Edlmühle v Bavorském lese, po vyhnání od roku 1947 v nejvýše položené bavorské školní obci vůbec, totiž v dnes opuštěném Leopoldsreutu (1100 metrů nad mořem), kde se v roce 1949 nepříliš daleko česko-bavorské hranice také provdala za Franze Tausche původem ze dnes zcela zaniklých Radvanovic (Schillerberg) blízko Českých Žlebů (Böhmisch Röhren). Měli spolu dvě děti, dceru Waltraud a syna Reinholda. Roku 1957 byla škola v Leopoldsreutu zrušena - bylo tam tehdy školou povinných jen 6 dětí - a paní Elfriede našla nové učitelské místo ve Wengu a pak v Karpfhamu na území tehdejšího zemského okresu Griesbach. Dnes je Bad Griesbach im Rottal, jak zní celé jméno města, součástí zemského okresu Pasov (Passau). Na místním hřbitově sv. Michaela v Bad Griesbachu je i pochována.
- - - - -
* Farmhäuser, Horní Světlé Hory / Prachatice / † Rottalmünster (BY) / † † Bad Griesbach im Rottal (BY)
