JOSEF TIBITANZL

Z dějin poutního místa Maria Rast u Vyššího Brodu

Was kein Verstand der Verständigen sieht,
Das übt oft in Einfalt ein kindlich Gemüt!

Co všemu rozumu je provždy skryto,
Bůh nevinnému děcku vyjeví to!

V loňském ročníku tohoto časopisu připomněla slečna Hermine Proschková ty známé verše, které se mně mimoděk znovu vynořují v mysli, mám-li něco povědět o líbezném místě mariánské úcty zvaném Maria Rast, každoročně navštěvovaném mnoha stovkami poutníků a poutnic. Nalezneme ho poblíž městečka Vyšší Brod (Hohenfurth) v přívětivé poloze nad řekou Vltavou. Poněvadž historie vzniku toho místa může být zajímavá a poučná jak pro křesťanskou mládež, tak i pro její rodiče, chci ji tu prostě a názorně podat laskavému čtenáři.
O Vyšebrodských se žertem německy říkávalo, že jsou "steinreich", což je jistě narážkou na dvojznačnost toho přívlastku; tady má asi spíš nežli to, že jsou "nesmírně bohatí", vyjadřovat výskyt opravdu velkého "bohatství kamenů" ve velkých i malých skupinách skal i jejich částí volně roztroušených po okolních lesích. Ty kamenné útvary jsou často opravdu zvláštního vzezření i názvů, snažících se je vystihnout; tak např. jedné skalní partii se tu říká "Wiklefskirche" (česky zkomoleně Vyklestilka! - pozn. překl.), jiné "Papstköpfe" (Papežská hlava) atd. atd. O jednom z těch mohutných kamenů, vykazujícím dva zřetelné otisky stop lidských nohou i něčího sezení na něm a činícím ho tak vlastně podobným jakémusi vladařskému trůnu, koluje odedávna zbožná a z pokolení na pokolení tradovaná pověst, že na něm před staletími byla spatřena spanilá Královna nebes, spočinuvší na něm k odpočinku s líbezným Jezulátkem v náručí. Poněvadž ale prostí pasáčci, kteří měli opodál na starosti své stádo krav, zpívali nezpůsobné písně, vyhnali jimi vznešené zjevení až ke Svatému Kameni (i v originále: "zum sogenannten 'hl. Stein', wie er noch heute allgemein im Volksmunde heißt, nach Maria Schnee nämlich"), poutnímu místu nedaleko Kaplice (Kaplitz) v jižních Čechách, kde Matka Boží nalezla lepší přijetí a založila tam i svůj milostiplný stánek, v němž přímluvou u svého Božského syna vyslyšela mnohé modlitby. Ten kostel Panny Marie Sněžné byl přes poměrnou odlehlost od cisterciáckých klášterů ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně (Goldenkron) spravován do roku 1601 tím vyšebrodským, do roku 1753 pak zlatokorunským, později zrušeným (přešel nakonec právě zrušením kláštera pod ochranu schwarzenberského rodu - pozn. překl.).
Poněvadž pak listiny kladou vznik poutní tradice ve Svatém Kameni do 16. století, lze se důvodně domnívat, že zmíněná zbožná legenda, kterou předával praděd dědovi, děd otci a ten zase svému synovi, je asi stejně stará.
Jakkoli může leckdo o celé věci smýšlet jinak, zbožný venkovský lid se svou hlubokou religiozitou a básnickým srdcem - vzpomeňme v tom ohledu jen nádheru starých lidových písní - pevně setrvává na dávném významném podání, které má v sobě mimo jiného i tu přednost, že varuje před hříšným zlozvykem, želbohu při pastvě tak rozšířeným mezi venkovskou školní mládeží, totiž notováním oplzlých popěvků, svou špinavostí mladý cit tak časně otravujících. Tady lze jen doporučit vzorné ukázky nářečních čtyřverší pro "pastýřská zpívání", jak je pod titulem "Vierzeilige Hirtenlieder im Dialekt für die fröhliche Jugend am Lande" vydal nákladem Katholische Pressvereindruckerei v Linci vyšebrodský řádový kněz a vřelý přítel mládeže dp. Zephyrin Tobner.
Tady je třeba zmínit cosi opravdu pozoruhodného. Dětští pasáčci měli kdysi vypudit Matku Boží, chtějící si odpočinout cestou u Vyššího Brodu a také zase nikdo jiný než hodní školní hoši dětského srdce to byli, kdo se o nějakých tři sta let později ve zbožné horlivosti pokusili odčinit, co bylo někdy pokaženo.
Prvního máje roku 1887, tedy na samém počátku měsíce zasvěceného úctě k Té, o níž básník tak krásně zpívá:

Es blüht der Blumen eine
Auf ewig grüne Au,
So schön, wie die blüht keine,
Soweit der Himmel blau -

Vykvetl jeden z květů,
vprostřed zelených niv,
co nebe modrá se tu,
nespatřils jaktěživ --

se ve vší tichosti vydalo sedm školáků, dětí počestných občanů vyšebrodských, aby nad oním zmíněným už kamenem opředeným pověstí, k němuž předtím již se vší prostomyslnou naivitou hromadně putovávali, vztyčili kapli, která měla v jejich dětské představivosti napodobit onu v Maria Zell, jak ji znali z vyprávění rodičů. Byly to jmenovitě dva bratrské páry, totiž Franz a Anton Streinesbergerovi a Johann a Leopold Sonnbergerovi, dále ještě Josef Schimpl, Josef Hochreiter a Bernard Seemann (posledně jmenovaný odešel už před sepsáním tohoto textu podle autora na věčnost, před ním pak uvedený Josef Hochreiter se mezitím stal knězem - pozn. překl.).
Záměr, který si předsevzali, nebylo ovšem nijak snadné uskutečnit. Nejprve bylo třeba snést kameny pro stavbu zdí; vzali je z navršeného valu, tvořícího hranici mezi obecním lesem a lesním majetkem někdejšího měšťana Karla Schacherla a manželů Franze a Aloisie Preinfalkových; celé těleso kaple, podobné jeskyňce a schopné pojmout asi osm osob, opřeli mladí stavitelé o starý, mohutný smrk; na něj upevnili i vlastnoručně zhotovenou střechu okrouhlého tvaru, pokrytou navrch ještě chvojím a mechem; dveře tvořily silné tyče sbité k sobě navzájem: celek připomínal pak nejspíš nějakou poustevnu. Několik obrázků svatých tvořilo prostou výzdobu vnitřku. Počátkem července 1887 byl primitivní dětský výtvor dokončen.
Jakmile byl ten kámen, odjakživa všem důvěrně známý, tak nápadně označen a chráněn nanejvýš osobitou kaplí, nemohla ovšem zůstat zbožná dětská hříčka dlouho utajena; dověděl se o ní i tehdejší vyšebrodský kaplan dp. Felix Dick. Pochválil hochy za dílo, které vykonali, navíc jim poskytl svolení umístit při kapli i pokladničku na milodary. Toužebným přáním chlapců totiž bylo, pořídit pro lesní svatyňku nějaký pěkný obraz Matky Boží, k čemuž jim měly vlídné příspěvky zbožných duší právě dopomoci. Jejich horlivost byla ovšem vystavena brzy tvrdé zkoušce: našly se totiž zlovolné ruce, které těžko nabytý obnos uloupily a oni našli už pokladničku prázdnou.
Bodrý (v originále "biederer") měšťan vyšebrodský Josef Dolzer, který už také před více než deseti lety odešel na věčnost a který byl v době, o níž píšeme, prvním městským radním, pojal soucit se zkroušenými dětmi Mariinými a daroval jim z vlastních prostředků získaný větší obraz Nebeské královny, který byl poté v kapli zavěšen.
Mělo by tu být ovšem výslovně připomenuto, že na starém smrku poblíž už tolikrát zmíněného kamene visíval už předtím po celá léta prostý malý obrázek Milostiplné Matky Boží od Svatého Kamene ve skromném dřevěném rámečku. I tento nenápadný, dodnes dobře zachovalý a k trvalé památce nyní při úpatí kamene umístěný obrázek má svou vlastní pohnutou historii.
Mohlo to být tak před šedesáti lety, kdy jednoho podzimního dne stoupal počestný vyšebrodský měšťan a tehdejší obecní tajemník, muž pokročilého již věku, se svým deseti- až dvanáctiletým synkem vzhůru k osamělé lesní výšině, skrývající "kámen Matky Boží", načež setrvali tam u něj dlouho v tiché, rozjímavé modlitbě. Než opustili to místo, zavěsil ten starý muž vzpomenutý malý obrázek na kmen blízkého smrku, rovněž už zmíněného. Jaká to záležitost mohla asi oba, otce i syna, přivést tenkrát právě sem? Ach, to proto, že Josef, ten jemný hoch, měl brzy nato započít svá gymnaziální studia a tím i novou, nelehkou a také nebezpečnou etapu života, svěřoval ho tady starostlivý otec mocné ochraně Té, kterou katolíci odedávna nazývají "Studnou moudrosti" a "Pannou Nejčistší", ochraně vznešené Královny nebes, o níž byl pevně přesvědčen, že kdysi spočinula na tomto líbezném místě, než si zvolila za milostiplné sídlo Svatý Kámen, a že tedy právě proto jeho naléhavým prosbám zde o to raději a spíše popřeje vlídného sluchu. Zřetelný to důkaz skutečnosti, že dnešní místo mariánských poutí, náš Maria Rast, už za časů našich otců platil za končinu veškeré cti hodnou!
Po léta visel Hammerliedlův - Hammerliedl znělo příjmení toho otce i jeho syna - obrázek na kmeni starého smrku; a zatímco otec už odpočívá pod chladným hřbitovním rovem, jeho dobrý syn Josef, který se mezitím stal zámeckým správcem v hornorakouském Waldenfelsu, nezapomněl nikdy míst, jež se mu z dob mládí vtiskly hluboce do paměti a do zbožného srdce, a když, v důchodu už, dověděl se o chlapecké stavbě kaple právě na nich, stal se právě on jedním z prvých a také nejštědřejších dobrodinců mariánské svatyně, ze zdánlivě nepatrných počátků soustřeďující kolem sebe stále větší zájem širších a širších vrstev obyvatel i stále početnější okruh návštěvníků. Ne tak daleko kaple chvojím kryté ukazoval jim zdaleka viditelný dřevěný kříž cestu dál nahoru k ní, označené na něm jako "Maria Zell dětí" (v originále "Maria-Zell der Kinder")!
V půli srpna roku 1887 to bylo, kdy dozrál snad i vnuknutím Královny nebes v mysli tehdejšího opata cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, preláta požehnaného už tehdy věku Leopolda Watzkarsche blahé paměti, jakož i v myslích jiných zasloužilých a vysoce postavených mužů poté, co se vydali ke kapli dětmi v lese zbudované, šlechetný záměr na tom místě k modlitbě tak příhodném a zbožným podáním věřících předků k tomu do jisté míry i přímo předurčeném zřídit mariánskou svatyni v podobě prostornější kamenné stavby.
Myšlenka, že by se mohla někdy stát hojně navštěvovaným poutním místem, byla opatovi asi tenkrát ještě vzdálena; vyplývá to alespoň z toho, že pomýšlel jen na opravdu prostou kapli, jak i dokazuje první její stavební plán, který zhotovil pan stavební inženýr Franz Karel z Vyššího Brodu.
Jako duchovní syn velikého světce Bernarda, onoho vroucího ctitele Mariina, a jako příslušník řádu, který stojí pod zvláštní ochranou Královny nebes, jejíž uctívání co nejsilněji podporovat si cisterciáci odevždy kladou za cíl, chtěl opat Leopold veleslavné patronce svého řádu vztyčit na oné líbezné výšině památník a tím k Marii pozvednout i zbožnou mysl obyvatel vyšebrodského okolí. O to raději volil právě toto místo, že mezitím byla k témuž lesnatému návrší z města Vyšší Brod, snad i s úmyslem nabídnout letním hostům novou vycházkovou trasu, upravena pěkná cesta, lemovaná řadou dřevěných laviček. Najde-li tělo posilu na té horské promenádě, neměla by přece ani duše vyjít naprázdno a tam nahoře by jí u mariánské kaple mohlo být dáno oprostit se trochu od pozemských zmatků a od starostí všedního dne. Jak se praví ve verších Fanny Edelové:

Gebet ist ja Balsam für die tiefsten Wunden,
Die Welt vergessend zieht man himmelan;
Gebet gibt Weihe auch den frohen Stunden,
Und weh' der Freude, die nicht beten kann!

Modlitba balzám je na nejhlubší rány,
nedbajíc světa, nese nebi blíž;
modlitbou vzejde zas čas požehnaný,
co zašel, že se modlit neumíš!

Tak jako básnířka cítil zřejmě v srdci i starý opat, bohatý životní zkušeností, když v něm dozrál ten požehnaný plán.
Nacházíme tedy malé stavebníky obklopené náhle v jimi započatém díle mocnou podporou: záměru dalšího díla vycházejí vstříc majitelé pozemku, na němž má budoucí větší už kaple stát, manželé Franz a Aloisia Preinfalkovi, kteří dávají bezúplatně k dispozici stavební parcelu, a když vejde opatovo rozhodnutí ve známost mezi obyvatelstvem, setká se s tak vřelým ohlasem, že mnoho měšťanů i krajanů zčásti vypomůže zasláním vlastního stavebního materiálu (cihel, vápna, kamene, dřeva), zčásti projeví ochotu zajistit nezbytný dovoz i manuální práce zcela bez nároku na odměnu.
Od začátku září až hluboko do podzimu roku 1887 se tak rozvinul čilý ruch a horlivý shon na místě, které na sebe obrátilo pozornost důmyslným chlapeckým počinem. Jedním z prvých, kdo přispěl významným peněžním obnosem na výstavbu nové větší kamenné kaple, byl, jak už zmíněno, penzionovaný správce Hammerliedl. I jinak ale se scházely od zbožných obyvatel podle možností každého finanční prostředky k dílu a mezi těmito dárci zaznělo brzy i hlasité přání, že kaple by mohla být poněkud většího rozsahu, než bylo panem prelátem původně zamýšleno. Opat Leopold vyhověl i tomuto zbožnému přání a dal nakonec vyšebrodským zednickým mistrem Heinrichem Dobuschem zbudovat ke cti Matky Boží líbezný kostelík. V ústech lidu dostala svatyně už během stavby krásné a výmluvné jméno "Maria-Rast am Stein" (doslova "Mariin odpočinek na kameni" - pozn. překl.). Původně se objevivší varianta "Maria in der Au" (Maria v lukách) se neujala.
Kámen sám však s kaplí chlapci nad ním zřízenou a krytou chvojím a mechem zůstal novou stavbou nedotčen; ta se tyčila několik metrů směrem vpravo od kamene na terénu trochu nad ním vyvýšeném.
K samotnému provedení stavby byl udělen souhlas dne 9. listopadu 1887 c.k. místodržitelstvím i biskupskou konzistoří a ona pak postupovala natolik rychle, že už 29. července roku 1888 mohly být vysvěceny zvony i kříž na její věži.
Byla to zcela výjimečná slavnost té líbezné letní neděle. Kolem druhé hodiny odpolední se pohnul dojemný zástup vzhůru k Maria Rast; dojemný především proto, že v jeho čele, hned za školními dětmi s jejich poutní korouhví kráčeli ve svátečním odění mladí stavitelé původní kaple, přes rameno každý bílou šerpu. Pisatel těchto řádků byl tehdy právě nastoupivším novicem vyšebrodského kláštera a po celý život zůstává v něm svěží vzpomínka na ten den! Co jen o něm mohla cítit ta mladičká, jistě nijakou vinou dosud nedotčená srdce?

ÿd> Matko s Božským Dítětem
v Maria Rast,
žehnej nám, kdo přišli sem
v Maria Rast!

Mutter, mit dem Kind so lieb,
Maria-Rast,
Deinen Segen reich uns gib,
Maria-Rast!

V těch prostých a přece tak obsažných verších se podařilo básníku a knězi Bohem prodchnutému - byl jím dp. Zephyrin Tobner, toho času novicmistr kláštera vyšebrodského - snad nejlépe vystihnout náladu té posvěcené hodiny. Dne 15. srpna 1888 na svátek Nanebevzetí Panny Marie, té z mariánských slavností zajisté nejvíce povznášející, došlo pak už k vlastnímu vysvěcení nové, krásně stavebně provedené kaple, zdobené nástěnnými i okenními malbami a schopné pojmout kolem 150 osob. Ujala se ho sama Jeho Milost opat Leopold Watzkarsch.
Když se toho památného dne vydalo mnoho set lidí čítající procesí kněží i lidu v niterném sepětí - zástup snad největší, jaký kdy Vyšší Brod vůbec spatřil - tam vzhůru k Maria Rast, padlo brzy nato asi dvě stě dívek bíle oděných a s věnečky ve vlasech, větších i těch menších, na kolena v blízkosti místa slavnosti a zapělo hlásky jak zvonek jasnými následující prostou a přitom tak ze srdce jdoucí píseň k poctě Božské Matky:

Sei gegrüßt zu tausendmal,
O Himmelskönigin, so mild!
Wir grüßen Dich das erstemal
In Deinem neuen Gnadenbild!

Buď pozdravena tisíckrát,
Královno nebes vznešená!
Div stal se, prvně můžem stát
v kapli, jež Tobě vztyčena!

Slova k ní složil bodrý (v originále opět ten přívlastek "biederer" - pozn. překl.), dnes už také v Pánu zesnulý poutní předříkávač a předzpěvák Matthias Reif z Vyššího Brodu. Autorem písně užitý německý výraz "Gnadenbild", tj. "divotvorný obraz" dokázal své oprávnění nejen v minulosti, nýbrž měl je prokázat mnohem více v budoucnu. Už prostý přístřešek chlapců a skromný obrázek na starém smrku vyzařovaly zázračnou přitažlivou silou na mysl a cit a mnohá vroucí modlitba tady prokazatelně zazněla ze srdce zkrušeného: dokladem pro to jsou donesené sem a položené tu posvěcené dary. Tak zaznamenává kronika Maria Rast, poskytnutá vlídně pisateli těchto řádků panem Johannem Dolzerem z Vyššího Brodu, už na podzim roku 1887 a na jaře 1888 tři osoby z Horních Rakous, které se srdci navštívenými mnohou strázní "zaslíbily" právě místu zvanému Maria Rast, kam podnikly dalekou a obtížnou pouť a kde došly i vyslyšení svých proseb. "Aus Dankbarkeit" ("z vděčnosti") darovala sem v červnu roku 1888 osoba, která si nepřeje být jmenována, obraz perlami vyšívaný s dojista pohnutlivým nápisem:

O Maria voll Erbarmen, Du verstosest nicht die Armen Die voll Hoffnung zu Dir gehen, Und um Hilfe Dich anflehen.	Maria plna slitování, nuzné kéž náruč Tvoje chrání, s nadějí kteří sem až jdou o pomoc prosit za Tebou.
C.H.

V téže době byla jedna ctihodná milosrdná sestra (v originále "Kreuzschwester" - pozn. překl.) původem ze zdejšího okolí a tehdy ve Vídni pobývající, vyslána svými řeholními družkami k pouti i jejich jménem podniknuté a byla tu zachráněna od hrozící jí ztráty sluchu. Autor tohoto textu zveřejňuje záměrně její případ už teď, kdy jsou dosud naživu svědkové, jimž není moci tak lehce upřít víry.
Když dne 25. prosince roku 1888, tedy na Boží Hod vánoční, navštívil Maria Rast poprvé i nejdůstojnější pan biskup budějovický, Dr. Martin Josef Říha (i v originále s háčkem a čárkou, navíc ta dvě písmena latinkou v textu jinak kurentem tištěném! - pozn. překl.), tu předpověděl kostelíku velkou budoucnost. Zdá se, že měl pravdu - už během toho i následujícího roku totiž sem dospělo mnoho poutnických zástupů zblízka i zdáli, které pak přicházely už každoročně na důkaz toho, že ani poprvé tu nebyly marně. Ze stálých současných procesí buďtež jmenovány ty z Budějovic (Budweis), Hořic na Šumavě (Höritz), Chvalšin (Kalsching), Krumlova (Krummau), Zátoně (Ottau), Svéraze (Tweras), jakož i z hornorakouských už obcí Leonfelden (dnes Bad Leonfelden), Schenkenfelden, Weißenbachu (v originále nejsou ovšem rakouské obce nijak odlišeny - pozn. překl.) aj.
Když byla v roce 1890 původní prostá kaple v podobě chlapci navršené kamenné grotty (jeskyňky), která nemohla už déle odolávat nepřízni povětrnosti, odstraněna a nad památným kamenem zřízena krásná síňka, tu na kameni samém byla pak umístěna skutečně umělecky provedená a bezděky přímo srdce oslovující velká socha sedící Matky Boží s Jezulátkem na klíně, pořízená převážně z velkodušného daru jedné selky ze zdejšího okolí a zhotovená chvalně proslulou firmou F. Stuflesser ze Sankt Ulrich v Grödnertal: stěny síně byly brzy nato pokryty tolika posvěcenými dary a votivními obrazy ve svých prosbách vyslyšených poutníků a poutnic, že už se dnes jeví k tomu účelu příliš malé. Mezi jinými zdobí jednu ze stěn mistrovské dílo nějakého staršího mistra, znázorňující mučednickou smrt svatého Šebastiána, děkovný dar jedné vysoce postavené rodiny z Prahy. Také jeden věnováním opatřený rezavý hřeb přitahuje k sově pozornost návštěvníka síně. Jak věnování, vlastně výtah z delšího soukromého dopisu, který je v rukou pisatele těchto řádků, uvádí, vrazila si jej dva a půl centimetru hluboko do nožky jedna pětiletá dívka při seskoku v zahradě dětské opatrovny v hornorakouské obci E. (ani v originále není místní jméno uvedeno v plném znění). Po vzývání v Maria Rast uzdravila se rána už za osm dní a hřeb se z ní dal vyjmout bez jakéhokoli operativního zákroku. Vyplnilo se tak vkrátku, co kněz a básník už shora zmíněný v písni tak krásně připověděl:

Was einst kindlich Dir geweiht,
Frommer Hirten Spiel,
Ist gelobt nun weit und breit,
Vieler Herzen Ziel!

Co pasáčci Ti zasvětili
kámen, jenž u luk stál,
teď co srdcí sem cílí,
znám všechněm v šíř i v dál!

Ba, kdysi hra jen dětí, teď slavné poutě světí (v originále "Einst Kinderspiel - nun Wallfahrtsziel!" je vlastně titulem celého tohoto textu! - pozn. překl.)! Když v roce 1898 byla na cestě, vedoucí z města Vyšší Brod vzhůru ke kapli Maria Rast byla zbudována i křížová cesta a v blízkosti milostiplného místa i Boží hrob poté, co už předtím byl pro tělesnou posilu poutníků i poutnic, kteří došli až sem po namáhavém výstupu, zbudován tzv. "Pilgerrast" (tj. "odpočivadlo poutníků"), zvyšoval se následně rok co rok počet návštěvníků měrou výraznou. Pro zmíněné odpočivadlo byla kopána i studna a když sestupoval do výkopu muž dodnes ostatně žijící, lano, s jehož pomocí tak činil, se náhle utrhlo. Svému volání o pomoc právě tu v Maria Rast připisuje dotyčný záchranu svého života.
Každoročně se čítá nyní v klášterním kostele vyšebrodském průměrně deset až dvanácte tisíc svatých přijímání oproti sedmi až osmi tisícům v letech předchozích. I v nezvyklou hodinu ať už ráno, ať k večeru potkáte na lesních cestách stále dál i nově zakládaných sem k líbeznému kostelíku toho či onoho poutníka či poutnici mnohdy i osaměle konající tu svou modlitbu, vždy však někoho jdoucího sem se svou prosbou - jaký důkaz důvěry v pomoc u Maria Rast!
Oč kdysi prosil král Šalamoun Boha v čas slavnosti posvěcení chrámu: "Aby oči Tvé byly otevřené na dům tento v noci i ve dne, na místo toto, o němž jsi řekl: Tuť bude jmeno mé, abys vyslýchal modlitbu, kterouž se bude modlívati služebník Tvůj na místě tomto" ( I. Král., kap. 8, 29); to je i prosebné zvolání, kterým se chceme obracet k Nebeské královně na církevně posvěceném divotvorném poutním místě Maria-Rast am Stein u Vyššího Brodu, založeném zbožností školních dětí, aby tu došlo vyplnění.
Kéž by se i všem poutníkům a poutnicím, kteří tu už hledali a ještě budou hledat odpočinek srdci, vyplnila ta krásná závěrečná sloka poutnické písně, ta dětinská prosba Matce:

Schließ mit uns, den Kinder Dein,
Treuer Liebe Bund;
Dass wir, Mutter, Dir uns weih'n
Bis zur letzten Stund'!
Schreib' uns in Dein Herz hinein,
Hilf uns in der Not,
Führ' zur ew'gen Rast uns ein
Einst im sel'gen Tod!

Zahal nás v své lásky šat,
nám všem dětem svým
rač dnes, Matko, požehnat,
jak v dnu posledním!
Dopřej místa v srdci svém,
zbav nás nouze pout,
jak sem ať i k nebi jdem
věčně spočinout!

P.S. Text vyšel vlastně jako separátní otisk článku, který se objevil téhož roku 1904 v časopise Katholischer Schulfreund. Místem vydání byl Strebersdorf u Vídně.

Dovolává se "vinou dosud nedotčených srdcí" ta vzpomínka slovem květnatě obšírným a chvojnatě nadechlým z časů právě deset let předtím, než se rozpoutalo peklo té prvé z obou světových válek dvacátého století. Nijaká ironie nezvrátí idylu myslí a činů v dobách zajisté nejméně stejně těžkých jako jsou ty naše: přinejmenším trvala na svém ta srdce, byla pevně odtud. Odtud nechtěla také po trnité zemské pouti jinam než do nebe: spočinout tam po blažené smrti. Kolika z nich se to asi podařilo? Ten, jehož slovy jsme se tu nechali vést k Maria Rast jako do šumavského ráje, unikl alespoň pekelným mocnostem pozemským: ThDr. Josef Tibitanzl, známý i pod čestným titulem "apoštol Šumavy" ("Apostel des Böhmerwaldes"), zemřel totiž 2. března 1932 ve Vídni, necelý rok předtím, než zhouba nacizmu začala z Německa pomalu prorůstat i rajské končiny vyšebrodské. On sám nebyl rovnou odtud "z lesa". Narodil se jako Johann Tibitanzl 6. června 1869 v Roudném (Ruden) u Českých Budějovic (Budweis) v kraji selsky zámožném. Absolvoval na starém německém "státním" gymnáziu budějovickém všechny třídy včetně maturitní zkoušky, vykonané v roce 1888 (téma z němčiny tam znělo "Oesterreich der Schild des Abendlandes", tj. Rakousko štítem Západu!), s vyznamenáním. Stal se roku 1882 cisterciákem vyšebrodským, přijal řádové jméno Josef a po vysvěcení na kněze (1892) působil jako kaplan v Přídolí (Priethal). Měl velké kazatelské nadání, jeho někdejší spolužák ho v nekrologu na stránkách Budweiser Zeitung neváhal alespoň přirovnat ke slavnému kazateli barokní Vídně, jímž byl Abraham a Santa Clara. Jeden sedlák prý po Tibitanzlově kázání prohlásil: "U pátera Josefa, když káže, nevyjdeš z pláče i smíchu." Jak je alespoň z textu o Maria Rast patrno, často citoval verše. Roku 1903 vydal ve Varnsdorfu knižně přednášku o šumavském autorovi Franzi Isidoru Proschko, rodáku z Vyššího Brodu. Jako on psal i pro mládež; zčásti pod pseudonymem Josef von Bucharten (Bucharten je německé označení dnešní českobudějovické Pohůrky). V Mnichově vyšla roku 1905 v řadě Pädagogische Zeitfragen Tibitanzlova práce o významu Ferdinanda Kindermanna pro rozvoj školství. Poněvadž i jeho láskou byla především budoucí generace. Ačkoli později působil jako profesor teologie v rakouském Heiligenkreuz a také v Salcburku, i po vídeňském skonu "mu jeho opat splnil přání být pochován doma, v zemi, kterou tak vroucně miloval", praví nekrolog v Budweiser Zeitung.

- - - - -
* Roudné / Přídolí / Maria Rast am Stein, Vyšší Brod / † Vídeň (A) / † † Vyšší Brod