ILSE TIELSCH-FELZMANNOVÁ
|
Auf meiner Straße Auf meiner Straße sind keine gläsernen Kutschen gefahren, an meiner Straße blühten Kamille und Mohn an meiner Straße, Rost in den Haaren, hielt die Madonna aus Blech ihren toten Sohn. Auf meiner Straße ging ich, im Staub und auf Steinen, durch Lichter und Nächte, Schweigen und Schrei, vorüber an Türen, Gesichtern und Zäunen, nirgenwohin und an vielem vorbei. Und ging durch die Jahre, im Staub und auf Steinen, durch Sommer und Fröste, lange und weit, verlernte das Glück und erlernte das Weinen der Blechmadonna im rostigen Kleid. Was mir niemals gehörte, ist heute zerschlagen, vertan und vergeudet, verschenkt und verbraucht, von Stiefeln zertreten, von Stürmen vertragen, in sinnlosen Feuern verbrannt und verraucht. Wo die Straße begann, hab ich fast schon vergessen, auch das Ziel, das einst von Weitem sich bot, was übrig bleib, hat der Rost zerfressen, in den Armen blieb mir ein rostiger Tod. Jetzt werde ich manchmal in gläsernen Kutschen gefahren und ginge doch gerne den wachsenden Schatten davon, wie ich bin, blind vom Staub und blind von den Jahren, in rostigem Kleid und mit rostigen Haaren, zurück zu Kamille und Mohn. |
Mou cestou Mou cestou nejezdí kočár pohádkový, vonívaly při ní jen máky v heřmáncích, při mé cestě v loktech matky si hoví plechový Kristus, s děrou rzi ve spáncích. Mou cestou dál jdu, prachem, po kamení, světlem i tmou, tichem i křikem zas, jdu kolem vrat, tváří a ohrazení, odnikud nikam, všemu napospas. Už léta jdu prachem a po kamení, létem i mrazy, než z dálky vyplove po štěstí všem i pláči v okamžení Madona z plechu v rouše rezavém. Co nikdy nebylo mé, je dnes rozneseno, zmrháno, zmarněno, ztraceno, čas jak šel, zdupáno člověkem i bouří rozlícenou, spáleno, zhlazeno požáry na popel. Kde cesta počíná, jsem snad už zapomněla, také cíl, kdysi zřejmý zdaleka. Co zůstalo, je láska zrezivělá v mých rukou, smrt, jak čeká člověka. Teď i kdybych jela kočárem pohádkovým, sahají ze tmy stíny po spáncích, osleplá prachem a léty, snad i slovy, v rezavém rouše, vlasech rezem plavých cítím mák v heřmáncích. |
|
Sudetendeutscher Kulturalmanach VIII (1974), s. 31 |
|
|
Mein fremder Bruder Weißt du noch fremder Bruder wir haben einander gekannt vorgestern übermorgen in einem anderen Land Weißt du noch aus den Puppen schlüpften geflügelt wir aus kreuzten die Himmel und Meere wohnten im Muschelhaus Was ist uns von damals geblieben von Schuppe und Federflaum Manchmal noch in den Nächten trägt uns ein Flügeltraum Flüchtige Augenblicke sind uns zur Liebe geliehn während unter uns lautlos die Fische fliegen und am Himmel die leichten Vogel ziehn Was ist geschehen mein Bruder -- einst teilten wir Dunkel und Licht Heute du fremder Bruder erkennst du mich nicht |
Můj cizí bratr Víš ještě cizí bratře my znali se navzájem předvčírem popozítří byla to jiná zem Víš ještě jak jsme z kukel vzlétli okřídleni k nebi nahoře křížem krážem nad zemí i vodou přebývali jsme v mořské lastuře Co z nás z tehdejška vlastně zbylo ze šupin z opeřených pěn -- Mnohdy nás ještě nocí nese jediný okřídlený sen Jen letmý okamžik je nám teď někdy k lásce dán zatímco mezi námi mlčky ryby letí a nebem táhnou ptáci tak lehce do všech stran Co se to stalo můj bratře -- světlo i tma byl kdysi domov náš a dnes ty bratře tolik cizí zdali mě ještě znáš? |
|
Sudetenland, 1974, č. 2, s. 101 |
|
|
Blick vom Mandelstein Der Pfad aus dem Fichtendunkel endete jäh im Licht: unten der Teiche Gefunkel glanzäugiges Wiesengesicht . Blockriesen, urzeitgeschichtet, Granitfäuste, drohend geballt dort, wo der Himmel sich lichtet, zaub'risch zur Bläue verdichtet, beginnt der böhmische Wald. Dunkelnde Hügelketten, früh in Träumen verbucht, plötzlich ist dir, als hätten die Augen sie lange gesucht. Himmel über die Feldern, nachts noch silbern besternt - das Lied von den böhmischen Wäldern, hast du's im Schlaf erlernt? Kam aus den Häusern und Katen dort unten Erinnern dich an, hat dir der Wind verraten was dir zur Urzeit begann? Was aus geheimen Bereichen schmerzhaft dich ja übermannt: im Traum erfahrene Zeichen von Steinen, Wäldern und Teichen, du hast sie seit immer gekannt. |
Pohled z Mandelsteinu V smrčině stezka se tmící a náhle dole zář: těch lesků jen na rybnících, v lukách jak rozjasněná tvář. Tu balvany navrstvené a žula jak sevřena v pěst, tam nebe se světle klene a modrem prosycené vzdává Šumavě čest. Řetěz vrchů se šeřit zříš co vtělený sen, náhle chce se ti věřit, žes hledal vždy tohle jen. Kraj, který nebe nese, z hvězd usne stříbřitě -- v písni o českém lese, jíž sám sen učí tě. Přišla ze vsí tam dole, jich pradávné paměti, vítr jde někdejším polem a možná i řekne ti to v očích náhlá vláha, odkudsi vzešlý žal: znamení tajná a drahá, vod, lesů dávná váha, vždyť ze sna jsi všechno to znal. |
|
Sudetenland, 1972, č. 3, s. 171 P.S. Když jsem tu báseň roku 2008 opožděně hledal, jak vysvětluji v textu za poslední básní, našel jsem v jiném z ročníků čtvrtletníku Sudetenland zasvěcenou a láskyplnou studii téže autorky o klasikovi šumavské nářeční poezie Zephyrinu Zettlovi. Vyšla ve 2. čísle ročníku 1974 a svědčí o blízkosti citu, který Zettlův vídeňský stesk po rodném koutě vyvolává a jaký obdiv dosud dokáže vzbudit jeho básnický rejstřík i u tvůrčího typu tak časově i stylově odlehlého, jaký Ilse Tielschová svými verši i prózou bezesporu reprezentuje. To Šumava pojí věky. |
|
|
In dieser Riesenschale Welt bin ich allein, ein verlassene Tier, dunkel und verloren, der Kälte des Himmels preisgegeben und den diamantharten Lichtern der Sterne. In dieser Riesenschale Welt mit den glatten Wänden, denen keiner entkommt, irre ich, Mikrobe unter Mikroben, unwichtig und so winzig, dass nicht einmal der Riesenfuß Gottes mich zermalmt. In dieser Riesenschale Welt bin ich allein gelassen, mit allein meinen Nächten und Tagen, und keiner ist da, der mir mein Schicksal von den Schultern streift. |
V té obrovité skořápce světa jsem sama, ztracené zvíře, temné a opuštěné, chladu nebe napospas a diamantově tvrdému světlu hvězd. V té obrovské skořápce světa, v objetí hladkých stěn, před nimiž není úniku, bloudím, mikrob mezi mikroby, bezvýznamný a natolik nepatrný, že mne nejednou obrovitá stopa Boží smaže napadrť. V té obrovské skořápce světa jsem ponechána sobě samé, se všemi svými nocemi i dny, a není tu nikoho, kdo by můj osud sňal z mých beder. |
|
Fruchtbares Erbe - 20 Jahre Sudetendeutscher Kulturpreis (1974), s. 90 |
|
Teprve v roce 2008 jsem si přečetl někde v "Sudetenpost", že vyhnaní Šumavané v Rakousku recitovali na jednom ze svých setkání báseň Ilse Tielschové "Blick vom Mandelstein". To už nebylo nad čím váhat. Ty jiné překlady, které tu z její poezie figurují na ukázku, mám přeloženy už někdy od počátku devadesátých let minulého století a čekal jsem jen na chvíli, kdy se "naše pohledy setkají". Poněvadž pohledy těch, kdo museli odejít, se na hraničních horách setkávají už dávno, a míří nazpět do jediné země, v dědictví nám dané. Cítíte tu sílu průsečíku tolika očí? Ilse Tielschová, píšící zprvu pod jménem Ilse Tielsch-Felzmannová, se narodila jako Ilse Felzmannová v jihomoravských Hustopečích (Auspitz) 20. března 1929. Svou první báseň napsala prý už v osmi letech. Gymnázium studovala v rodném městě, v Mikulově (Nikolsburg) a ve Znojmě (Znaim), po útěku z Moravy (bylo jí při něm 16 let a živila se zpočátku prací v zemědělství na jednom hornorakouském statku v údolí řeky Krems) před blížící se frontou je dokončila ve Vídni, kde se ve svých jednadvaceti letech (1950) také vdala a dodnes žije jako manželka lékařova (vzala si ho ještě jako univerzitní studentka, která si ovšem musila na studia vydělávat prací). Tam získala i titul doktora filosofie (1953), tam byla léta i pedagogicky činná. Je členkou rakouského Penklubu a v letech 1990-1998 byla dokonce jeho viceprezidentkou. Spoluzaložila dolnorakouskou literární skupinu Podium. Vedle poezie a prózy (více než dvacet samostatných knižních titulů, vyniká románová trilogie "Die Ahnenpyramide", "Heimatsuchen" a "Die Früchte der Tränen") píše i rozhlasové hry a písňové texty (její "Orchesterlieder" byly mnohokrát koncertně uvedeny a vysílány v rozhlase). Je nositelkou mnoha literárních cen, z nichž snad těmi nejvýznamnějšími jsou Sudetoněmecká kulturní cena (1983), Cena Andrease Gryphia, Cena Antona Wildganse (obě 1989) a Eichendorffova cena (1998). Vznikají o ní literární studie i v zahraničí (v České republice, v Polsku, v Turecku, USA i v Egyptě). Byl jí udělen i Rakouský čestný kříž za vědu a umění (1989) a Zlatý čestný odznak za zásluhy o spolkovou zemi Vídeň (2000). Zemřela měsíc před svými 94. narozeninami 21. února roku 2023 ve Vídni v nejbližším rodinném kruhu.
- - - - -
* Hustopeče / hora Mandelsein (A) / † † † Vídeň (A)
