Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF TISCHLER

200 let farnosti Kunžvart

1. Má rodná obec
Nedaleko odtud, kde si voda ještě panensky svěží Vltavy (rozuměj Studené Vltavy - pozn. překl.) razí cestu lesy a lukami, asi 4 hodiny vzdálen od pramene té řeky (na svazích hory Haidel /1167 m/ blízko české hranice - pozn. překl.) leží prostřed líbezného údolí v samém srdci Šumavy městys Kunžvart (Kuschwarda), má rodná obec.
Od bavorské hranice se sem dá pohodlně dorazit po široké "říšské" silnici, mířící z Pasova (Passau) do Prahy, po přibližně 4 kilometrech. Obec měla vyhnáním, zorganizovaným Čechy, něco mezi 500 až 600 obyvateli. Byli to samí potomci bodrého a pilného lidu německého jazyka, který, co jen lidská paměť sahá, obýval Šumavu až hluboko do českého kraje.
Z vrcholu jménem Hochstein při temeni pověstmi opředeného Třístoličníku (Dreisessel), v jehož blízkosti (na tzv. Trojmezí - pozn. překl.) spolu hraničí Čechy s Rakouskem a s Bavorskem, se naskýtá nádherný výhled. Když jsem za svých mladých časů putovával za tou vyhlídkou, toulal se můj zrak obšťastněn přes bezmála nekonečné moře lesů, které jako temně zelený plášť vlídně halil mocné horské hřebeny i drobnější vrchy kolem. Ty byly lemovány nádherou zelených údolí a lučin; v nich pak rozptýleny a vnořeny do jejich ochranné náruče leží jednotlivá stavení, dvorce a osady. Sotva jsem se mohl nasytit té přírodní krásy, už můj pohled hledal a nalezl tam k severu ono místo, které odtud viděno spočívalo při jednom vrchu jako nějaké líbezné vlaštovčí hnízdečko a skrývalo v sobě můj rodičovský dům i mou kolébku. Nad půvabným údolím, v němž to místo leží, trůní na příkré skále při vrchu Schlösselberg (dnes Strážný, 1116 m - pozn. překl.) zřícenina hradu Kunžvart (v originále "die Ruine Kunzwarte" - pozn. překl.), někdy kolem roku 1350 za vlády Karla IV. zbudovaná strážní či vyhlídková věž (v originále "steinerner Wart- oder Lugturm" - pozn. překl.). Na horním okraji věžního hranolu (v originále "auf seinem mächtigen Gesims", tj. doslova "na její mocné římse" - pozn. překl.), která už nenese nijakou střechu, se nyní zelená mech a jedlička (v originále "das Moos und der Tännling" - pozn. překl.). Pánům hradu náležel dohled nad bezpečností dopravy soli na tak řečené "soumarské cestě", zvané také "Zlatá stezka" (v originále "auf dem sogenannten ,Saumweg' oder ,Säumerweg', auch ,Goldener Steig' genannt" - pozn. překl.), vedoucí tímto územím. Sůl byla v dobách, kdy ještě neexistovala nijaká železnice, plavena ze Solnohradska po Salzachu a Innu k Dunaji a mj. také na hřbetech mezků nebo koní z Pasova po "střední Zlaté stezce" (v originále "auf dem ,Mittleren Goldenen Steig'" - pozn. překl.) také přes Kunžvart do českého vnitrozemí.
Kunžvart v nadmořské výšce 838 metrů, kdysi nesoucí jméno Bärenhäuser, byl osadou soumarů a lesních dělníků. Jméno Kunžvart bylo odvozeno od německého označení zříceniny hradu, které znělo "Kunzwarte", jako zkomolenina původního tvaru "Königswarte" (středohornoněmecky "künegeswarte"). Strážní věž je v listinách poprvé zmíněna v roce 1359 jako "Kungeslen", tj. královské léno pánů z Janovic (římský císař a český král Karel IV. /1316-1378/ uděluje listinou ze dne 20. července 1359 Petru z Janovic v léno 3 hrady: Hus, Kunžvart /castrum Kungeslen/ a Vimperk - pozn. překl.). Německé jméno "Kuschwarda" dostává místo teprve roku 1735 poté, co tak "proměněno" znělo v lidové řeči už dlouho. Kostel a škola jsou doloženy písemně už v roce 1780. Na městys s vlastním znakem byl Kunžvart povýšen v roce 1838.
Osada byla založena a organicky rostla na terase mírně klesajícího jihovýchodním svahu hradního vrchu Strážný a jeho výběžku, německy zvaného Steinberg (česky dnes označovaný jako Kamenný vrch /je na něm mariánská kaple/ - pozn. překl.), takže se půvabně začlenila do krajiny. Trochu vyvýšen stál s věží na západní straně a s oltářem na straně východní malebný kostel a hned vedle škola; tvořily spolu rozhodující centrum obce a zároveň byly i severním ohraničením náměstí. To se odtud šířilo v lehce svážném pravoúhelníku k jihozápadu a bylo v dolní třetině okrášleno kašnou. Na jihovýchodní straně je ohraničoval malý park, ve kterém stál už jen podstavec po skončení války v roce 1918 odstraněného památníku císaře Františka Josefa, fara a hotel Reif, na severozápadní straně hotel Paulik, hostinec a pekařství Reif, konzum a několik jiných měšťanských domů.
Dolní, jihozápadní ohraničení náměstí tvořil starý, široký domovní blok (dům obchodníka Zimmera a Franzla Buchera, který byl zároveň svými mohutnými zdmi jakousi bariérou, za níž vedla už zmíněná říšská silnice.
V bezprostředním sousedství tu stál "Doktorhaus", jak lidé říkali domu, který dal vystavět můj strýc, obvodní lékař Dr. Arnold Frisch (*22. března 1892 v Prášilech /Stubenbach/, žena Laura, roz. Paulusová, *26. srpna 1895 v Polce /Elendbachl/ jako sestra matky pisatele originálního textu, na česky vyplněném archu sčítání lidu z roku 1921 ho sčítací komisař Ševčík zapsal s křestním jménem Arnošt /!/ jako /on i žena jsou tu zapsáni oba jako národnosti německé/ podnájemníka v domě čp. 17, označeném jako "obecní společenský dům" s byty pro "finanční zřízence" - pozn. překl.), a tam, kde říšská silnice z Pasova do Prahy kdysi v dolní třetině obce zahýbala doprava, převyšoval o něco své okolí rozlehlý statek, můj rodičovský dům, po dřívějším majiteli stále ještě řečený Tomschyhof. Naproti němu přes silnici, k níž byl obrácen svou delší stranou, stál trochu hlouběji Ilgův hostinec (jeho majitel Franz Ilg "starší" /1867-1928/ je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutích křížů - pozn. překl.) a na východ následně k hotelu Reif náležející jednopatrový obytný dům (zvaný podle jedněch svých nájemníků "Gschirrhackl-Haus"). Dál za ním se nyní řadily k jihozápadu po obou stranách silnice až dolů k bystrému potoku Častá (Kiesbach) další domy osady, mezi nimi také po levé straně jako stavení čp. 4 obytný dům mých prarodičů z matčiny strany (byli to Karl Paulus, *6. července 1853 v Silnici /Landstraße/, při dceřině svatbě mlynář v Polce, a jeho žena Leopoldine, roz. Weberová, *4. srpna 1855 v Březových Ladech /Birkenhaid/). Hned vedle kostela dál k severovýchodu se rozkládalo obehnán vysokou zdí a ve stínu mohutných stromů boží pole farní obce a dále za ním po obou stranách silnice tak řečené "die Häusl" (tj. "Domky" - pozn. překl.): prostá roubená stavení někdejších dřevorubeckých rodin, která se svými šindelem krytými valbovými střechami tvořily uzavřený celek plný důvěrné útulnosti a vzácné stavební krásy.
Pokud člověk odbočil za kostelem ještě před "d' Häusln" od cesty obcí k severu, dorazil by po úzké pěšině, která vedla přes luka, a pak po výstupu početnými schody vzhůru dohromady za nějakých 15 minut k malebně položené kapli na Kamenném vrchu (v originále "zur malerisch gelegenen Steinbergkapelle" - pozn. překl.). Odtud se nabízel jedinečný kruhový výhled na celé místo a do daleké zelené krajiny.
Pomineme-li několik jednotlivě stojících stavení a dvorců, vykazovala osada uzavřenou podobu: v jejím středu kostel s náměstím, ke kterému přiléhaly ještě dvě postranní uličky (na západě "Hintere Gasse" /tj. "Zadní ulice" - pozn. překl./, na východě "Spitalgasse" /tj. "Špitálská ulice" - pozn. překl./, jak se jim tu mezi lidmi říkalo), severozápadně od kostela zmíněné "die Häusl", a od mého rodičovského domu na jihozápad dolů k potoku Častá rovněž už zmíněná řada domů.
Kunžvart byl za mých dětských let i místem lázeňským: při potoce Častá byla nedaleko obce na slatinné půdě zbudována plovárenská nádrž a kolem ní dřevěné kabiny, v nichž byly poskytovány rašelinné koupele a zábaly. V okolí obce zvaly široké cesty, po obou stranách lemované nádhernými alejemi bříz a nazývané "Weiger-filz-Alleen", k pěkným klidným procházkám. Pomístní jméno "Weigerfilz" (vlastně "Weiherfilz", tj. "rybničná slať" - pozn. překl.) upomíná dosud na rybník, zřízený zbudováním hráze hned za ústím potoka Častá do potoka řečeného tu "Wolfaubach" a od toho místa označovaného jako "Grasige Moldau" (česky dříve "Travná Vltava" či "Travnatá Vltava", nyní Řasnice - pozn. překl.) kolem roku 1540 k usnadnění plavby dřeva, už roku 1581 však stržené. Zbytky té hráze jsou patrné ještě dnes. Rybník jistě sloužil i chovu ryb.


2. Můj rodičovský dům
Můj rodičovský dům s popisným číslem 11, místními lidmi zvaný "Tomschy-Hof", bylo jednopatrové obytné stavení se štítem obráceným k říšské silnici, na něž vzadu navazovaly stáje a při pohledu od silnice na rohu vlevo stodoly. S obytným stavením bylo, rovněž štítem obráceno k silnici, paralelně spojeno stavení výměnkářské (v originále "das Inwohnerhaus /kurz "Inhäusl" genannt" - pozn. překl.), takže obě stavení dohromady tvořily k silnici otevřený pravoúhlý selský dvorec. Do obytného stavení byl ze dvora pohodlný přístup po širokých kamenných schodech. Vlevo od vchodu stála velká kamenná nádrž na vodu (v originále "ein großer granitener Granter" - pozn. překl.), jejíž přítok i odtok šplounal důvěrně známým zvukem dnem i nocí. "Tomschy-Hof" byl s 39 hektary pozemků, z nichž značný podíl náležel lesu, největším statkem v místě.
Za jeho stodolami se rozkládala velká domácí louka (v originále "die große Hauswiese" - pozn. překl.), nejprve rovná, pak ve střední části stoupající až k hájovně, už blízko okraje vrchu Strážný (v originále "schon nahe am Rand des Schlösselberges" - pozn. překl.). Na jaře a v létě té zelené a pestré nádhery! Nikde a nikdy potom, myslím, jsem neslyšel za krásných jarních dnů tak jásavý zpěv k nebi stoupajících skřivanů jako tady. V hustých barevných hejnech mihotavě poletovali motýli, bzukot vážek se mísil s kontrabasem čmeláků. Och, jak jen mi do chlapeckého srdce vrostla ta louka! Jak mě dovedla bohatě obšťastnit v celém koloběhu roku! Jak jen to šlo, vyklouzl jsem k ní z našeho stavení. Sotva začal tát sníh, ještě předtím než se na ní objevily květy sedmikrásek, mohl jsem tu zasněn naslouchat rovnoměrnému klapotu kladívka, které pohánělo v klokotajícím proudu vodní strouhy kolo vlastnoručně zrobeného mlýnku, na jaře sledovat v okolní trávě zázračně se probouzející život, dál v létě pak všechnu překotnou bujnost jeho rozvoje. A když pak padla ta barevná luční nádhera pod ostrým břitem kos, vždycky ještě dokázala za dvou až třech senosečí vydechnout svou jemnou vůni. Ano, ještě na podzim, kdy její zelený šat a její barevnou zdobu neúprosně setřel čas, mi dělalo radost řádit na ní s jinými místními vrstevníky v klukovských hrách, než ji nakonec vysokým bílým příkrovem milosrdně pokryl sníh.
Kromě pazderny a stoupy patřila k našemu statku i domácí kaple, řečená "Franz-Hansl-Kapelle". Nebyla ovšem přímo začleněna do domovního komplexu, jak tomu zpravidla bývá, nýbrž stála asi tak 15 minut chůze od osady při cestě na Horní Světlé Hory (Oberlichtbuchet).
Byla postavena na našem pozemku, tzv. "Ochsenweide" (tj. "volská pastvina" - pozn. překl.), při okraji lesa řečeného "Ochsenwald", opravdu idylicky položena na horském svahu. Nabízel se odtud nádherná výhled na kunžvartskou údolní kotlinu.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1980, s. 416-419

Narodil se v milovaném Kunžvartu (obec se tak česky jmenovala ještě roku 1953, jak se můžeme dočíst v poválečné kronice při zápisu o úmrtí Stalinově a Gottwaldově) dne 1. srpna roku 1909. Jeho rodiče se brali v hornovltavickém kostele Svaté rodiny a sv. Jana Nepomuckého 27. února 1905. Ženich Franz Tischler se tu v Horní Vltavici (Obermoldau) 17. září 1878 narodil v čp. 32 majiteli hospodářství Josefu Tischlerovi a jeho ženě Marii, roz. Steinbrenerové z Pravětína (Gansau) čp. 4, nevěsta Antonia, narozená 11. července 1880 v Březových Ladech (Birkenhaid) čp. 4, byla dcerou Karla Pauluse, v době svatby mistra mlynářského v Polce (Elendbachl) čp. 1, a Leopoldine, roz. Weberové z Březových Lad čp. 4. Svědkem svatby se stal hornovltavický hostinský Franz Macho. Arch sčítání lidu z roku 1921 pro dům čp. 11 v Kunžvartě uvádí vedle manželů Franze a Antonie Tischlerových bydlící tu s nimi jejich dva syny (třetí z nich, tj. Rudolf, autor originálu naší textové ukázky, byl už někde na studiích) Karla (*14. dubna 1906 v Kunžvartě) a Wilhelma (*15. října 1919 v Kunžvartě) a služku Lucii příjmením Olivo z Houžné (Hüblern). Sedlák Franz Tischler byl v letech 1927-1933 kunžvartským starostou po ševci Franzi Jungwirthovi (ten starostoval už od roku 1919), jako údajný sympatizant Sudetoněmecké strany byl roku 1933 funkce zbaven ve prospěch sociálního demokrata Johanna Bauera, domkáře. Tak jako tak šli po válce do odsunu zřejmě všichni. Podle obecní kroniky to bylo už v červenci 1945 1516 němců (psáno s malým "n"), v červnu 1946 dalších 574 +9, v prosinci 1946 dalších 244, v prosinci 1947 dalších 273 a ještě v prosinci 1948 posledních 230 osob (ze Světlých Hor), celkem sečteno 2846 "němců". Rudolf Tischler, titulovaný u svých textů jako profesor, byl, dovídám se z genealogického webu Geneanet.org. ženat s Gerti Angererovou, z jejíhož prvého manželství s Otto Nobisem vzešla dcera Alexandra, s Rudolfem Tischlerem se jim pak 14. března 1946 v rakouském Salzburgu narodila dcera Rotraut Tischler-Nobisová, provd. Nehrerová, zesnulá 1. srpna (v den narozenin otcových) roku 2000 ve Vídni. Rudolf Tischler zemřel v Salzburgu 13. srpna roku 2003 ve svých 94 letech (přežil jedinou dceru o 3 roky) a 25. srpna tu byl i pochován. Dům čp. 11 ve Strážném, byť v podobě trochu pozměněné, dosud stojí. Louku za ním by někdejší kunžvartský hoch asi poznal jen při opravdu dobré vůli. Jako tenkrát za ní vede cesta na dnes zcela zaniklé Horní Světlé Hory. Až teď to vlastně teprve vím.
- - - - -
* Strážný / † † † Salzburg (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko