Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KURT VANCSA

Stifter v pološeru
Zpráva o stavu bádání

Po jubilejním roce 1955 byl oprávněný důvod ohlédnout se (rozuměj ve čtvrtletníku lineckého Institutu Adalberta Stiftera, dále jen VASILO, květen 1956, s, 27nn.) za tím, čeho bylo od roku 1952 (VASILO. únor 1953, s. 51nn.) dosaženo. Teď by se mohlo zdát, jako bychom se svými souhrnnými referáty docházeli k nějaké záměrné pravidelnosti. Je to však dáno jen nynějším stavem bádání, které na nás takové referáty vyžaduje jako cosi, co by mělo být něčím týmž jako zpráva o činnosti.
A právě výtěžek posledních tří let nás nutí k opravdově míněné úvaze, do jaké míry a jak poctivě slouží stifterovské bádání svému úkolu.
Konstatovali jsme jednou, že vědecký zájem o Stiftera nejenže nestagnuje, nýbrž ve srovnání s předchozími obdobími, o nichž bylo referováno, sílí, ba že povážlivě přebujel. Rád bych tedy protentokrát své radosti nad tím nedal plné absolutorium. Dere se dopředu příliš mnoho drobného haraburdí, příliš mnoho příležitostně bezcenného. Nechme tomu dennímu zboží se dnem i pominout a počkejme si na to, že zažijeme stále ještě nějaká překvapení (léta Stifterových studií, jeho dopisy z mládí, školní akta /těm se právě Vancsa důkladně věnoval vydáním svazku "Die Schulakten Adalbert Stifters" už v roce 1955 - pozn. překl./ apod.). Tak Andreas Markus /1/ (je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve své nejnovější publikaci pramenů dal nám některé stíny na Stifterově obraze spatřit ostřeji a Heinrich Schadner /2/ jednoho ještě sporého materiálu učinil i tak opatrně pojatý náčrt a činí nás velmi napjatými na slíbené rozšíření tématu (roku 1963 vydal Schadner v edici Schriftenreihe des Adalbert Stifter Instituts titul "Die Handschrift Adalbert Stifters - Ein Wegweiser zu seiner Persönlichkeit" - pozn. překl.). Máme-li věřit nezaručeným zprávám z Prahy (23. října roku 1959 byl alespoň slavnostně otevřen Stifterův památník v jeho rodném domě v Horní Plané - pozn. překl.), bude nám tam mnohé upřeno. Naším lineckým institutem konečně v záštitu vzatý 13. svazek pražsko-libereckého vydání (vyšel až roku 1960 /antidatován 1943/ ve Štýrském Hradci /Graz/ nákladem Stiasny Verlag - pozn. překl.) přinese snad k historii textu také něco nového. Pokud je kdo se mnou téhož mínění, že je konečně nezbytná nějaká Stifterova ikonografie, neboť dosud existující materiál je roztroušen po četných knihách a časopisech, a to začasté beze spolehlivé datace, bude muset naléhat na pečlivou a obezřetnou přípravu tohoto speciálního vydání (až v roce 1967 vyšla zásluhou Aloise Großschopfa, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, obrazová publikace "Adalbert Stifter - Leben, Werk, Landschaft" v lineckém nakladatelství Rudolf Trauner - pozn. překl.), než mnohé propadne ztrátě nebo bude legenda zapomenuta. Odpovídající obrazový materiál bude zčásti nezbytno v dohledné době poskytnout kýženému charakterologickému zkoumání Hüllerovu (i Franz Hüller má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Schadnerovu. Závěrečný díl svého souborného vydání díla nám nyní sedmdesátiletý Stefl (Max Stefl, vydal Stifterovo dílo v pěti svazcích /Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft , Basel, Schwabe & Co. 1955-1963/ a je rovněž zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) také brzy předloží a dá mu už opakovaně podnětné filologické ospravedlnění. Hlavní naléhavý úkol zůstává jako dřív před stifterovskou bibliografií, poněvadž plná žeň se tříští stále víc a víc po všeobecných bibliografiích (Koerner, Kosch, Hein-Jungmair, Kosch-Stefl, Eppelsheimer, Köttelwesch, Reichardt) a časopisech (nyní už přes rok mlčící mnichovský Mitteilungsblatt der Adalbert Stifter-Gesellschaft /poslední 22. sešit vyšel v červenci 1957 - pozn. překl./, náš VASILO, Weimarer Beiträge /germanistický časopis, vycházející ve východním Německu od roku 1955, po jeho zastavení berlínským nakladatelstvím Aufbau Verlag v roce 1991 ho vydává ve Vídni nakladatelství Passagen Verlag - pozn. překl./) a stává se nepřehlednou (až Eduard Eisenmeier, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, situaci napravil svou těžko překonatelnou stifterovskou bibliografií o 4 svazcích (1964, 1970, 1978 a 1983), která je vlastně nejpodstatnějším výkonem hornorakouského Institutu Adalberta Stiftera /Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich, zkratkou ASILO/ - pozn. překl.). Nikoli nevýznamné se mi jeví pro historii dosavadního působení Stifterova díla pomýšlet postupně na sbírku 1.) výroků vůdčích osobností o něm a 2.) ilustrací k jednotlivým vydáním Stifterových prací /3/. Vzhledem k záplavě stifterovských titulů by bylo opravdu načase věnovat se všem těmto úkolům s patřičnou rozvahou.
V tomto smyslu bych rád posoudil knihy, které se mi dostaly do rukou, zejména z hlediska jejich užitku, přičemž mi velice záleží na tom, aby zisk vzešel i z negativních resultátů a z názorů mnohdy si protiřečících.
Nejprve chci ze životopisné literatury věnovat svou pozornost knihám dvou autorů, z nichž jedním je Urban Roedl a tím druhým Otto Jungmair (oba autoři, ať už Bruno Maria Adler /ps. Urban Roedl/ či Otto Jungmair mají svá samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Zavazují nás znovu se věnovat problematice, která tu už prostě jednou je od doby zaslepeného odporu Hebbelova vůči Stifterovu dílu, Nietzscheova tehdy málo známého, později však o to proslulejšího slova na jeho obranu, od dob Heinovy (Alois Raimund Hein je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) falangy entusiastických stifteriánů i Gundolfova (Friedrich Gundolf, vl.jm. Friedrich Leopold Gundelfinger, německý židovský básník, žil v letech 1880-1931 - pozn. překl.) odmítavého úsudku jako bludného extrému opačného druhu. Tak tomu bylo i s prvním vydáním Roedlovy knihy, s novým vydáním Heina a také Lundingova (Erik Lunding, dánský literární vědec, žil v letech 1910-1981 - pozn. překl.) existencialistického pokusu. Přílišná horlivost pro a proti škodí celému Stifterovi a brání mocně našemu úsilí zprostředkovat široké veřejnosti co možno věrný, v šíři a hloubce dodatečného působení co možno platný, nikoli aktuální, ale naší době přiměřený obraz člověka a básníka. Neboť věda přece nechce provozovat neplodnou soběstačnost.
Urban Roedl /4/ svědomitě převzal do nového vydání své knihy všechny zřejmě ne vždy tak závažné omyly a protimluvy, které mu Gustav Wilhelm (i on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) až příliš ostře vytkl ve své až příliš odmítavé kritice. Stačí k tomu jen srovnat strany 42, 123, 150, 253, 264 druhého se stranami 45, 140, 174, 300 a 314 prvního vydání. To, že Wilhelmově výzvě k pořádku, týkající se místa dopisu na s. 450, nemohlo být vyhověno, dokazuje omyl kritikův. A to, že nebyl Roedl povolný ani v jiných požadavcích, je jen jeho dobrým právem, poněvadž tu právě stojí názor proti názoru. Může být, že Roedl snad vidí působit příliš mnoho démonů, ale tento velice zřetelně před námi ležící a občas se i vyslovující, vyznávající, ba zpovídající se život si žádá si rozpoznání oněch nebezpečí, jimž se propadá ne vždy bez viny. Roedl se v žádném případě nedopouští téže chyby jako Lunding, který z básnického díla chce vyčíst existenciální ohrožení, existenciální úzkost a rozpolcenost, přičemž módní hesla jako tyto už samy o sobě svádějí k nesprávným zevšeobecněním. Roedl ví o sebevarovném, přiznávajícím se a zpovídajícím názvuku a tím i eminentně výchovném významu a poslání Stifterova díla, které už jen proto nesmí být nazýváno nijakou utopií! Roedl nám podává spolehlivý a vzrušující životopis, který má tu odvahu odkrýt nepopiratelné disonance a svým způsobem je vyložit. To byla konečně také většinou uznaná přednost odvážného pokusu Lily Hohensteinové (německá spisovatelka, žila v letech 1896-1984, autorka Stifterova životopis pod názvem "Adalbert Stifter: Lebensgeschichte eines Überwinders" /1952/ a úvodu ke knize "Das sanfte Gesetz: Ein Adalbert-Stifter-Brevier" /1946/ - pozn. překl.). Rozhodně nejde v chtěné opozici či obranném postoji upadat do staré chyby konejšivého přikrašlování, jak to nově činí Otto Jungmair /5/. Podle mého mínění je jeho záměrem z už jednou haraburdí zbaveného stifterovského bádání vylovit idealizovaného a heroizovaného Stiftera a jeho kniha, skromně se vykazující podtitulem "Ein Kalendarium", rozrůstá se k biografickému líčení a přísně vzato nám nepodává ani jedno, ani druhé. Přáli bychom si od důkladného znalce Stifterova životního příběhu "kalendárium" bez jakéhokoli komentáře a jen s nutnými citacemi pramenů, něco na způsob Müllerových regest ke Schillerovi, žádajících si dnes ovšem už dávno korektur, nebo Biedermannovy Goethe-Chronik (autor má na mysli Ernsta Müllera /1857-1926/, zvaného i "Schillermüller" a jeho práci "Regesten zu Friedrich Schillers Leben und Werken" z roku 1900, jakož Flodoarda svobodného pána von Biedermanna /1858-1934/ a jeho "Chronik von Goethes Leben /1931/ - pozn. překl.). To by se mohlo stát s promyšleným a svědomitým výběrem základní příručkou, kterou bychom naléhavě potřebovali. V té až příliš horlivé snaze osvětlit nyní po ruce jsoucí stinné stránky Stifterova života dává Jungmair protistraně víc materiálu, než by chtěl, a nemůže zabránit tomu, aby také to neučinilo vlastně platným její stanovisko. Aby byl uveden jen jeden příklad, může Jungmair své tvrzení, že Amáliiny dopisy posledního roku nebyly přičesány pro nějaké pozdější zveřejnění, dokázat stejně málo jako jinak smýšlející, k nimž patřím i já, jeho opak. A já jsem jako dřív s jinými i toho přesvědčení, že Heckenast (rozuměj Gustav Heckenast /1811-1878/, Stifterův nakladatel - pozn. překl.), který byl a musil přece být především obchodníkem, vykazoval vůči Stifterovi skutečně beránčí trpělivost. Buďme natolik objektivní, abychom mohli konstatovat, že v tomto životě není mnohé v pořádku a že je tomu tak zčásti díky okolnostem, zčásti naší vlastní vinou. Jako vždy bude pravda spočívat někde mezi dobře míněnými přílišnými akcentováními Roedlovými a Jungmairovými. Také Stifterův povahový obraz "schwankt in der Geschichte" (tj. "kolísá v dějinách" - pozn. překl.)! Jen tak porozumíme onomu vyvažujícímu tónu jeho díla, všemu tomu arkadickému a zdánlivě utopickému, v schillerovském smyslu idylickému v něm!
Proto může podle Kunischova (Hermann Kunisch, německý literární historik, žil v letech 1901-1991 - pozn. překl.) názoru oproti těm, vysloveným v diskusích na stifterovském sněmování v Bad Hall (1955), vědění o Stifterově životě právě v jeho případě nabýt veliké závažnosti pro pokusy o výklad jeho děl (viz k tomu i Kunischovu knihu z roku 1950 pod názvem "Adalbert Stifter - Leben und Wirklichkeit: Studien zu seinem klassischen Stil" - pozn. překl.).
Mezi příspěvky, doplňujícími celková životopisná líčení Roedla a Jungmaira, byl právě ominózní nález Gustava Gugitze (viz jeho samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) /6/ výmluvným příkladem pro možná osudová zřetězení ve Stifterově životě a dala by se odtud už jinak vyložit v díle opakovaně a na markantních místech otřesně se vyjevující touha bezdětného autora. Přesto vyjádřila Elisabeth Hugelmannová (německá spisovatelka, žila v letech 1883-1970 - pozn. překl.) /7/ nikoli neprávem proti Gugitzovi své ostré pochyby. Kdo by však mohl mít Roedlovi za zlé, že toto dokumentární faktum svému čtenáři nechtěl upřít? /8/ I Gugitz i Hugelmannová mohli mít pochybnost, která se tváří v tvář tomu podezřelému záznamu v každém z nás zahnizďuje, takové a podobné životní omyly a zmatky nemohou však ani v nejmenším zkrátit naši úctu a lásku k básníkovi. - Gugitzovo /9/ objevitelské štěstí mezitím vneslo nová fakta i do našich znalostí o Stifterových vídeňských bydlištích. - To, že díky Jungmairovu /10/ úsilí jsme nyní poučeni ve vší žádoucí úplnosti o prostorových poměrech Stifterova obytného a úmrtního domu, těší nás o to víc, že poté bude lze realizovat plány zařízení místností naším Institutem už získaných. - V roce 1955 vydaná kniha "Adalbert-Stifter-Schulakten" (editorem byl Kurt Vancsa - pozn. překl.) byla nyní doplněna příspěvky Jungmaira /11/ a Enzingera /12/ (byly oba otištěny v roce 1957 - pozn. překl.). - Svá zkoumání pramenů ke Stifterovu skonu rozhojnil a dotvrdil Andreas Markus /13/ o nové nálezy a neúnavný stopařský čich, který projevují Josef Buchowiecki a Franz Fink /14/ (oba mají rovněž svá samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), obohatil opětně náš fond o dokumentární materiál.
Z prací, které se věnují Stifterovu dílu, vyberu nejprve ty, které dílo nebo jeho části oceňují ve větší souvislosti, poté přijdou na řadu zkoumání jednotlivých prací.
August Langen /14a/ poskytl ve své mistrovsky formované a obrovitou masu látky zvládající knize "Deutsche Sprachgeschichte vom Barock bis zur Gegenwart" věnoval také Stifterovi skrovný, ale velice precizně připravený zvláštní oddíl, který se tu a tam vyslovuje v trefných poznámkách ke Stifterovým sylovým zvláštnostem. Jen v citacích bych rád stvrdil řečené: 1.) "… von dem Jean Paulischen zerfließenem Lyrismus und der Subjektivität seiner Anfänge zur Dämpfung und Maß seiner Reifezeit und der zur leisen Manier entarteten Verlangsamung der Sprachstiles… " (tj. "od rozplývavého lyrismu Jeana Paula a subjektivity jeho začátků k útlumu a míře doby jeho zralosti a k tiché manýře zdegenerovanému zpomalení jazykového stylu" - pozn. překl.) (1330) a 2.) "… von der Dynamik zur Statik, von einem mehr verbalen Stil zu stärkeren Betonung der Nomina" (tj. "… od dynamiky ke statice, od spíše verbálního stylu k silnějšímu zdůraznění jmen" - pozn. překl.) (1331) a 3.) "Die Ehrfurcht vor den Gesetzen des gottgeschafften Kosmos zwingt ihn zur Dinglichkeit auch in der Gestaltung des Zeitablaufs, zur immer stärkeren Versinnlichung der Zeit statt ihrer bloß abstrakten Benennung, zu einer immer stärkeren Angleichung der Erzählzeit an die erzählte Zeit. So kommt der Zeitlupenstil /15/ der späteren Erzählungen und des Witiko zustande" (tj. "Hluboká úcta před zákony Bohem stvořeného kosmu nutí ho k věcnosti také v utváření časového průběhu směrem ke stále silnější smyslovosti času namísto pouhého jeho abstraktního označení, ke stále silnějšímu ztotožnění času vyprávění, tj. času potřebného k jeho četbě, a času vyprávěného. Tak vzniká zpomalený styl pozdních povídek a románu Witiko." - pozn. překl.) (1334). To je prvá opravdu důkladná syntéza, kterou jsme dosud získali, a ukazuje nám bezpečnou cestu. To, co se nás ještě týká ze Stammlerova několikasvazkového souboru "Deutsche Philologie im Aufriss" (Wolfgang Stammler /1886-1965/ jej vydal ve 4 knihách v letech 1952-1959 - pozn. překl.), který vedle de Boorovy a Newaldovy "příručky" (jde zřejmě o "Geschichte der deutschen Literatur von den Anfängen bis zur Gegenwart" v řadě svazků, které Helmut de Boor a Richard Newald začali vydávat už roku 1949, tj. v roce vzniku Spolkové republiky Německo - pozn. překl.) představuje nepostradatelné vádemékum každého germanisty, je příspěvek Josefa Kunze (15a) pod titulem "Geschichte der deutschen Novelle vom 18. Jahrhundert bis zur Gegenwart", kterou lze pokládat za paralelu k Langenovi. Jakkoli správně hledí Kunz na Stifterův vývoj, když hovoří o zpomalení vypravěčského tempa a o sklonu rozšířit novelu na román, zdá se mi, že historicky situaci zjednodušuje, když se domnívá, že se na vypravěčském umění Stifterově dá "noch einmal" a "am besten" nejlépe vyložit a kontrolovat "der Übergang von der romantischen zur realistischen Form der Novelle" (tj. "přechod od romantické k realistické formě novely" - pozn. překl.) (1794). To přece platí pouze pro rané Stifterovy prózy, tedy první jeho "Studien", a i v tom případě to lze tvrdit toliko s určitou opatrností. - Z věcných důvodů sem musí být vsunut před Majuta (Rudolf Majut /1887-1981/, německý germanista a literární historik, rodák z Vídně, jako Žid musil odejít z Německa do exilu, zemřel v Anglii - pozn. překl.) kniha Johannese Kleina /16/ "Geschichte der deutschen Novelle von Goethe bis zur Gegenwart" (germanista Klein /1904-1973/ ji vydal v roce 1954 - pozn. překl.). Má všechny přednosti, které tak obsáhlá naučná a přiruční práce vůbec jen může mít. Sama látka je však natolik obrovitá, že se mnohým zjevům nelze řádně přiblížit. Členění, pro větší přehlednost jistě žádoucí, přináší v silně komprimovaném historickém líčení věcně ne vždy šťastné škatulkování a zploštění: Stifterovy "Studien" se tu tak člení na a) příběhy "vom lautlosen Geschehen" (tj. "bezhlasého dění" - pozn. překl.), b) příběhy "mit lebhafterem Geschehen" (tj. "živějšího dění" - pozn. překl.) - "Bunte Steine" a) příběhy .mit stillen Geschehen" (tj. "tichého dění" - pozn. překl.), b) příběhy "mit lebhafterem Geschehen" (tj. "živějšího dění" - pozn. překl.) - "Erzählungen" a) vážné příběhy, b) humoresky (sic!). To ovšem tématický okruh násilně simplifikuje! A to je velice nebezpečné právě u Stiftera! Na účet příliš dlouhých a Olbrichovou příručkou "Romanführer" (Wilhelm Olbrich /1894-1984/ ji vydával v nakladatelství Hiersemann od roku 1950 - pozn. překl.) snadno nahraditelných obsahů by se takovým citelným slabinám dalo lehce vyhnout. Přesto je, nehledě ani na pozoruhodné zvládnutí látky, mnohé z toho, co tu bylo o Stifterovi řečeno, především pro studující, ve své jasné formulaci podnětné a platné. Celkově i v té jedné části chudý seznam literatury by bylo třeba o mnohé a lepší položky doplnit, u Stiftera chybějí přinejmenším až dosud nejpřínosnější interpretace Konrada Steffena z roku 1955.
Nerad bych promeškal příležitost vyjádřit se v této souvislosti jisté své pochyby k "metodám" interpretace, které se dnes stále více prosazují. Je od základu mylné se domnívat, že dosáhnou něčeho podstatně jiného či většího než staré dobré komentáře k dílům, vysvětlivky a analýzy. Programové požadavky Roberta Petsche (německý germanista, žil v letech 1875-1945, literární vědu opíral více než o historii a biografii o samu podstatu literatury, její typologii a formy, jako propagátor nacismu byl ovšem po válce v 70 letech suspendován britskou okupační správou - pozn. překl.)/16a/ zůstávají i nadále zásadními a právem zdůrazňují nezbytnost historických a životopisných vazeb, ohrazují se však stejně naléhavě proti subjektivním a povrchním výkladům nabubřených reprodukcí textu, proti nimž bohužel právě "moderní" interpretační "umění" beze směru a zákona (v originále "richtung- und gesetzlose" - pozn. překl.) není nijak chráněno. Stifter, který se pro badatele stal přinejmenším také módním zjevem svého druhu, je mnohému esoterickému vykladačství (v originále "geheimnistuerische Deuterei" - pozn. překl.) vydán bezbranný napospas.
Snad nejkrásnějším a metodicky vzorným příkladem toho, co dovede bohatá znalost a prohloubený náhled z nějakého uměleckého díla vytěžit, je studie Waltera Rehma (německý literární vědec, žil v letech 1901-1963 - pozn. překl.)/17/ o Stifterově próze "Der Waldgänger" (v českém překladu "Lesní poutník" - pozn. překl.). Tato interpretace dokazuje znovu přímo úderně, jak se skutečná vědecká práce může stát přímo uměleckým dílem. Nutno přiznat, že se od Rehma dalo sotva očekávat něco jiného! Autor studie vychází z otázky, proč tato povídka "stets im Schatten der Studien gestanden hat" (tj. "stála vždy ve stínu souboru ,Studien'" - pozn. překl.) a tím, že se na ni pokouší odpovědět, odhaluje nám místo a význam této prózy v životě a tvorbě Stifterově a zjišťuje v její vlastní tvarové a obsahové hodnotě, že je "vielleicht stärker noch als die andern ins Innerste von Stifters Werk weist" (tj. "snad silněji ještě než jiné odkazuje do samotného nitra Stifterova díla" - pozn. překl.) (315). Jeho obezřele citlivému slovu se daří vytvořit ono vnitřní napětí, které nepřestává až ke shrnujícímu řešení. Jako nějakým kouzelným proutkem jsou tu kus po kuse odhalovány zvláštnosti a jemnosti této prózy, její stavba a vypravěčská forma, její propastně hluboká motivika, její styl a její bytostné životní vazby, obezřele a s úctou, aniž by se rozptyloval či těkal, míří pohled neustále na úhrnnou pozici. Rehmovy vývody, které sebe samy stále interpretují, aby se plně zhodnocovaly, vrcholí lapidárním poznatkem: "Der eigentliche und geheimste Grund für die auffällige Vernachlässigung dieser Dichtung durch ihren Dichter liegt wohl in seinem eigenen Leben… Es ist die Beichte einer Gedankensünde, die, aus innerer Hoffnungslosigkeit, mit der möglichen Scheidung ,spielt' und geheime, so begreifliche Wünsche in das Gleis der Möglichen lenkt. Sehr vielen Wunschträumen seines Lebens hat Stifter in der Dichtung die Erfüllung geschenkt." (tj, "Vlastní a nejtajnější příčina nápadného zanedbávání této prózy jejím autorem spočívá asi v jeho vlastním životě… Je to doznání hříchu mysli, která si z niterné beznaděje pohrává s možným rozchodem a tajná, tak pochopitelná přání převádí do kolejí možného. Velmi mnoha vzdušným zámkům svého života dal Stifter dojít naplnění v tvorbě." - pozn. překl.) (343n.) Rehm potvrzuje naprosto jasně můj názor, že rozvážný zřetel na autorův život je k pochopení nějakého jeho výtvoru často nezbytný. Skromně se prezentují vedle bohatého výtěžku této studie výklady, kterými provází Benno von Wiese (vl.jm. Benno Georg Leopold von Wiese und Kaiserswaldau, německý germanista, žil v letech 1903-1987 - pozn. překl.) /18/ Stifterovu povídku "Brigitta". Jakkoli jeho známé dílo o německé tragédii (jde o dvousvazkové dílo "Die deutsche Tragödie von Lessing bis Hebbel", vydané v roce 1948 - pozn. překl.) literární vědu obohatilo, tato sbírka příspěvků o "Novelle von Goethe bis Kafka" nenabízí nijaký stejně ucelený výsledek. Jsou to skicy, které bez výběru vyzdvihují z dějinné souvislosti /19/ šestnáct německých mistrovských novel a podrobují je rozboru. Oč více může stifterovské bádání získat ze Steffenovy, Wiesem necitované knihy než z těchto výkladů přesně následujících průběh děje. Je podivné, jak málo či vůbec nic Wiese z tak nadmíru záslužné Steflovy (Max Stefl má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) paralelní verze povídky "Brigitta" dokázal vydobýt. - To, že i jen krátké, ale bystré hodnocení může školit náš hlas (v originále "unser Organ schulen" - pozn. překl.) a dosud nepozorované učinit rázem viditelným, dokazují Paul Requadt (německý germanista, žil v letech 1902-1983) /20/ svým esejem o novele "Abdias", Maria Christa Endersová /21/ výkladem povídky "Geschichte von den zwei Bettlern" a coby pozoruhodný příklad nejjemnějšího pozorování stylu Erich Kühl /22/ glosou o povídce "Waldbrunnen".
Prvý pokus prozkoumat a zhodnotit celek Stifterova díla ze šťastně zvoleného, jistého stanoviska zrakem historické problematiky a filosofického světonázoru učinil Joachim Müller (německý germanista, žil v letech 1906-1986 - pozn. překl.) /23/. Navzdory mé důkladné recenzi (VASILO, 1958, s. 41nn.) mělo by tu být ještě jednou poukázáno na význam této knihy, která v jasném a konsekventním vedení důkazů osvětluje a rýsuje Stifterův světový názor a jeho výpověď tvorbou. Kolem jádra své práce (vydané roku 1956 ve východním Německu - pozn. překl.), která jako žádná předtím vyhodnocuje stifterovské krédo "mírného zákona (v originále "das Stiftersche Credo vom ,sanften Gesetz'" - pozn. překl.) v celé šířce a hloubce jeho působení /24/, klade jen občas trochu hrubooce uvitý věnec svých variací na základní ideu Stifterovy tvorby, totiž "Menschenwerdung des Menschen" (tj. "proměna člověka v lidskou bytost" - pozn. překl.). Jako doplněk k mé shora citované recenzi by bylo třeba zdůraznit, že Müller objevil v "Mappe meines Urgroßvaters" zcela novou stránku. Zdůrazňuje právem i pro celek Stifterova díla platnou funkci bolesti jako zvniterňujícího a očistného prostředku sebevýchovy (58n.) a nachází pro praděda Augustina (lékař Augustinus z "Mappe meines Urgroßvaters" je jakousi připomínkou skutečného Stifterova děda z otcovy strany Augusta Stiftera - pozn. překl.) šťastné označení "Gewissenmensch, vor allen Menschen Stifters" (tj. "člověk svědomí, přede všemi lidmi Stifterovými" - pozn. překl.) (59). A pomyslíme-li, že Stifter v posledních letech života sám na sobě zakusil blahodárnou působnost lékařského umění a vysoce je oceňoval, pak nás Müller přivádí na nové stopy, jež musíme následovat: "Im Beruf des Arztes, der zugleich ein vorbildlicher Kulturpionier ist, erfüllt sich - das darf als das eigentliche dichterische Vermächtnis Stifters gelten - wesenhaftes Menschentum, gründet sich Rettung, Heilung und Höherentwicklung der Menschheit." (tj. "V povolání lékaře, který je zároveň příkladným průkopníkem kultury, naplňuje se - to by mohlo platit jako vlastní Stifterova básnická závěť - podstata lidství, zakládá se záchrana, uzdravení a vývoj lidstva k čemusi vyššímu." - pozn. překl.) (63). Obšťastněni obdivujeme idealistický étos, hovořící z této práce. Autor věnoval doplňující pojednání tématu "milostného rozhovoru ve Stifterově epice" (v originále zní název textu /viz číslované Poznámky/ "Das Liebesgespräch in Adalbert Stifters Epik" - pozn. překl.) /25/ na příkladech z próz "Mappe meines Urgroßvaters", "Narrenburg" a "Nachsommer", z nichž lze znovu rozpoznat "Humanitas als bestimmend für die Entwicklung von romantisch-dynamischen Impulsen zum symbolkräftigen statuarischen Stil" (tj. "humanitu jako určující pro /Stifterův/ vývoj od romanticko-dynamických podnětů k sošnému stylu symbolické síly" - pozn. překl.). - Stejně neomezený souhlas bych rád přiřkl knize Waltera Höllerera (německý spisovatel, literární vědec a kritik, žil v letech 1922-2003 - pozn. překl.) /26/"Zwischen Klassik und Moderne". Obdivuji už jen svobodomyslnost a duchovní rozpětí jejího autora, který si získal zvučné jméno i v roli mluvčího a protektora nejmladší básnické a spisovatelské generace. Jeho zkoumání, daleko přesahující náš tématický okruh, má závažnost žně dlouhého vědeckého života a vykazuje vysoký stupeň zralosti. Už v jasném nasazení úvodní kapitoly nás přesvědčuje umírněná jistota postoje, vyjádřeného Höllererovými slovy: "Ausgangsfragen der Studien sind historischer Art. Der Verfasser misstraut den Versuchen, dichtungsontologie im Überspringen des historischen Fragens zu erarbeiten. Durch Hintertüren schleicht sich dort in Wahl, Analyse und Wertung jedesmal ein epochengebundenes Prinzip ein, das, wenn es unkontrolliert ist und sich so als überhistorisch deklariert, verengt." (tj. "Výchozí otázky /Stifterových/ "Studien" jsou historické povahy. Autor nedůvěřuje pokusům, vypracovat ontologii básnictví přeskočením historických otázek. Zadními vrátky se tam volbou, analýzou a hodnocením pokaždé vkrádá nějaký princip s epochou spojený, který, je-li nekontrolován a deklaruje se tak jako ahistorický, zužuje." - pozn. překl.) (11). Svůj úkol vidí Höllerer v tom, prozkoumat ztvárnění smíchu a pláče v literárních příbězích od smrti Goethovy (1832) až po smrt Heineovu (1856). Nechce tedy nic víc a nic míň, než zachytit a interpretovat základní lidské postoje či "mezní situace" radosti a utrpení, komiky a tragiky, smíchu a smutku v jejich v tom nejširším smyslu historickém, tj. sociologickém, duševně a duchovně dějinném vývoji (v originále "/in/ seelen- und geistesgeschichlichen Entwicklung" - pozn. překl.). To je široce založený cíl a Höllerer jej, jak už řečeno, ještě dalece překračuje s tím, že dává příklad i co do metodického provedení. Časové období je tedy přibližně to, které jsme byli až dosud navyklí nazývat obdobím realismu, restaurace či biedermeieru, Höllerer se ovšem záměrně vyhýbá nebezpečnému nálepkování a fluktuujícím pojmům, dokáže ale znovu a znovu přinést pozoruhodné argumenty pro a proti ohledně jejich použitelnosti a jejich přiměřených omezení, zač mu musíme být vděčni. Jsme ovšem nuceni omezit se na kapitolu o Stifterovi, jakkoli lákavé by bylo celkové zhodnocení právě této knihy. Proměna forem se v tomto časovém období se podle Höllerera uskutečňuje ve třech velkých etapách: postupné osvobození od klasicko-romantické normy (Odhalení a počátek /v originále "Entschleiern und Anfangen" - pozn. překl./), znovunavázání na tradici s vědomým příklonem k novým požadavkům skutečnosti (Nový tón v dozvuku /v originále "Neuklang im Nachklang" - pozn. překl. /) a konečně pokus založit nový způsob zákonitosti (Pokus o založení /v originále "Versuchte Gründung" - pozn. překl./), pro který je i Stifter povolán za svědka. Höllerer vychází z jednoho místa v povídce "Hochwald" (v českém překladu "Hvozd" - pozn. překl.), v němž je vyjádřen "lächelnd schöne Ruhe" (tj. "úsměvně krásný klid" - pozn. překl.) vprostřed válečné katastrofy, protiklad obou mezních situací. V obkružování tohoto místa ve Stifterově povídce dokáže Höllerer osvětlit markantní rysy autorova stylu: sklon k aliteraci, volba dvojího atributu, kompozice kontrastů, zamlčené náznaky, rozvláčné oddalování a tím podmíněné tlumení a zakrývání výbuchů vášně, en bloc-líčení jako rytnické a obrazné elementy mnohé jiné. Do podstatných hloubek té prózy nás vede překvapivé srovnání s Grabbem (Christian Dietrich Grabbe, německý dramatik, žil v letech 1801-1836 - pozn. překl.), které ukazuje, jak vědomě se Stifter chránil vůči svému "tygřímu založení" (v originále "gegen seine ,tigerhafte Anlage' abschirmt" - pozn. překl.) (366). Tady spočívá nebezpečí bezobsažnosti a přílišné šíře, onoho "zahalování pro ně samo" (v originále "Verhüllen um der Hülle willen", o čemž svědčí "negativní" řada podivínů a mnohé "familiérně-měšťanské" (biedermeierovské) omezení. "Auch im Leben Stifters ist der Widerstreit des einen Impulses mit anderen, entgegengesetzten, festzustellen: Stifter war ein impulsiver Mensch mit allen bäuerlichen Anlagen, die gesteigerte Aufnahmebereitschaft für die Kultur des Bürgertums, sei es in der idealistischen bürgerlich-aristokratischen Großform des Wiener Adels oder auch in der mehr familiären kleinbürgerlichen Prägung, hing mit dem Streben nach Verhüllung seiner impulsiven Art zusammen." (tj. "Také v životě Stifterově se dá zjistit rozpor nějakého impulzu s jiným protilehlým: Stifter byl impulzívní člověk se vším svým selským založením a jeho vystupňovaná připravenost k přijetí měšťanské kultury, ať už v idealistické měšťansko-aristokratické velkoformě vídeňské šlechty či v ražení familiérně maloměstském, souvisí s úsilím o zakrytí jeho impulzívní povahy." - pozn. překl.) (366). Nebo jiný poznatek: "… oft stehen die Formeln des bürgerlichen Tugendsystems nicht in der Transparenz auf eine Ordnung, sondern lediglich als Mittel des umständlichen Fernrückens. Das Lachen in diesen Umkreis wird zum wohlgesitteten Lächeln. Bei Stifters Haustöchtern findet man es zuweilen in ähnlicher Ausprägung wie auf den Bildern der Biedermeiermaler." (tj. "… často jsou tu formule systému měšťanských ctností nikoli transparencí na nějaký řád, nýbrž pouze prostředkem rozvláčného oddalování. Smích se v tomto sousedství stává umravněným úsměvem. U Stifterových domácích dcerek jej najdeme občas v témže výrazu jako na obrazech malířů biedermeieru." - pozn. překl.) (367). Tady jsou básnické zřetele rýsovány na život a ducha doby. Höllerer svá zkoumání shrnuje takto: "Stifters Sprache sucht in seinen Dichtungen jene Ordnung zu schaffen, die, seiner Einsicht nach, in den Dingen und in den Innern des Menschen sich zugleich vernehmen lässt. Sie nähert das Humanum den Dingen an, die nicht lachen und nicht weinen. Seine gesetzmäßigen Wiederholungen, das Bild der Rosen am Rosenhaus und der Menschen, die davor sitzen und jedes Jahr um dieselbe Zeit die Rosenblüte erwarten, sind nichts anderes als das in ein versöhnliches Licht gerückte Bild der lächelnden, unbeteiligten Ruhe des Himmels über der drei Menschen in der Einsamkeit des Hochwaldes." (tj. "Stifterův jazyk se v jeho dílech snaží vytvořit onen řád, který se podle jeho názoru dá postřehnout stejně tak ve věcech jako v lidském nitru. Přibližuje to humánní věce, které se ani nesmějí, ani nepláčí. Jeho zákonitá opakování, obraz růží při Růžovém domě a lidí, kteří před ním sedají a každým rokem v touž dobu očekávají, až rozkvetou, není přece ničím jiným než do jakéhosi smířlivého světla posunutý obraz úsměvného, nedělitelného míru a klidu oblohy nade třemi lidmi v samotě hvozdu." - pozn. překl.) (377).
Höllerer staví stifterovské bádání před hojnost nových úkolů.
S uspokojením můžeme konstatovat, že v posledních letech se těžiště zájmu přemisťuje od románů "Nachsommer" a "Witiko" spíše na novely a povídky. O obou románech bylo už hodně a dobře pověděno, naposledy Rehmem a Hüllerem, a próza "Mappe meines Urgroßvaters" se dočkala svého zatím uspokojivého zhodnocení od Kunische a Joachima Müllera. - Nyní však Josef Nadler (německý germanista a literární historik, žil v letech 1884-1963 - pozn. překl.) /27/ svým poutavým slavnostním proslovem vyostřil diskusi o obou velkých románech na otázku: "Nachsommer" nebo "Witiko"?, a tím postavil obě tato díla znovu do ohniska sporu. To, co bylo od té doby k objasnění této temperamentně nadhozené otázky napsáno, ukazuje, že se nyní také tady mínění navzájem rozcházejí tak, jako ve vztahu, zaujatému vůči nějakému člověku. Stanoviska, která pozorovatelé zaujímají, jsou příliš rozdílná, než aby se jevilo možným nějaké závazné řešení. Už od Hermanna Bahra (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a Friedricha Gundolfa se táhnou tyto kontrasty a vztahují se na obsah i tvar (v originále "auf Gehalt und Gestalt" - pozn. překl.), přičemž "Nachsommer" se z jakýchsi pochopitelných příčin dostává spíše do přítmí. Zatímco Nadler velmi závažnými sociologickými a sociálně mravními důvody, snad silnějšími než on sám chce, rýsuje problematiku ve prospěch románu "Nachsommer", je už na straně "Witika" a my s ním musíme dnes více než kdy jindy souhlasit. Neboť je nutno výše cenit konání toho celého a správného kvůli společenství a kvůli státu, nežli budování pozemského bytí kvůli sobě samému. Následně devalvuje "Nachsommer" Otto Friedrich Bollnow (německý filosof a pedagog, žil v letech 1903-1991 - pozn. překl.) /28/, když ho - operuje přitom třpytivým označením "biedermeier" pro celou epochu - přímo nazývá výchovným románem tohoto období, a to vypracováním pro ně charakteristických výchovných elementů, jejichž suchopárnost se snaží lehce ironicky zesílit. "Es ist eine durchaus geräumte Welt," (tj. "Je to veskrze vyklizený svět" - pozn. překl.) v němž se tu nacházíme a duch péče a uchování má být účinným i vůči přírodě. "Die Schonung des Bodens wird so wichtig genommen, dass die Filzschuhe an den verschiedensten Stellen des Werkes imme wieder erwähnt werden und so eine fast symbolische Bedeutung gewinnen." (tj. "Šetrnost k půdě je vzata tak vážně, že plstěná obuv se znovu a znovu připomíná na nejrůznějších místech díla a nabývá tak významu téměř symbolického." - pozn. překl.) (17), Nerad bych Bollnowovi bezpodmínečně odporoval, ale vytrhává své doklady bezpochyby ze souvislosti a ztrácí ze zřetele celek a poněvadž vidí "biedermeier" ještě v "předkluckhohnovském" stádiu (Paul Kluckhohn, německý germanista a literární historik, žil v letech 1886-1957 a v roce 1935 uveřejnil v časopise "Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte" vydal jako "rozšířenou přednášku" text "Biedermeier als literarische Epochenbezeichnung" - pozn. překl.) a proto křivě /28a/, nechápe základní ideu románu. Nadlerův negativní soud lze vyvracet těžko, poněvadž se opírá nikoli o periferní jevy, nýbrž o bytostné lidské postoje. - Nejostřejšího odmítnutí se ovšem románu "Nachsommer" dostalo v poslední době od Rudolfa Majuta /29/. Vědec, který v roce 1932 se svým hlubokou znalostí věci jako jediný vidoucí zasáhl do diskusí o biedermeieru, staví ten román do centra své biedermeierovské kapitoly a nazývá jej "na události nejchudším ze všech německých výchovných románů vůbec" (v originále "nennt es ,den ereignislosesten aller deutschen Bildungsromane'" - pozn. překl.), posouvá jej do blízkosti Pestalozziho (Johann Heinrich Pestalozzi, švýcarský pedagog, žil v letech 1746-1827 - pozn. překl.) a stupňuje své vývody až ke tvrzení: "Wenn der Zögling, Heinrich Drendorf, immer strebend sich bemüht, so tut er das nicht im Geiste Fausts, sondern in dem des Famulus Wagner, des Urahnen von Eichrodt-Kußmauls tugendhaftem Schulmeister Gottlieb Biedermeier" (tj. "Když se chovanec Heinrich Drendorf neustále tak usilovně snaží, nečiní tak v duchu Faustově, nýbrž v duchu fámula Wagnera, toho prapředka Eichrodtova a Kußmaulova počestného školmistra Gottlieba Biedermaiera", přičemž humoristický spisovatel Ludwig Eichrodt /1827-1892/ a lékař Adolf Kußmaul /1822-1902/, jeho přítel ze studií, vytvořili komickou postavu venkovského učitele, jehož příjmení se stalo označením celé historické epochy - pozn. překl.) (2204). Kdyby Majut nebyl tak mnohokrát osvědčeným vědcem velkého formátu, musela by se tato slova chápat jako špatný bonmot, tak zaujatými a nepodloženými se jeví. Jiný zvuk asi Majut svému vyjádření dal, když pro brzy nato vyšlé druhé vydání opravil diskriminující výraz "ereignisloseste" na "geschehnisloseste" (tj. "od dějového příběhu snad nejoproštěnější" - pozn. překl.), co naplat však, jeho zřetelně parodující analýza prozrazuje neobyčejnou averzi, kterou je mu nesnadno vymluvit. Jeho mínění o Heinrichovi by ale mohla poučit čímsi lepším krásná studie Erharda Banitze (německý literární historik, žil v letech 1901-1991) /30/, který jako odborník ohledně působení (Dr. Augustina z "Mappe meines Urgroßvaters" a) Heinricha Drendorfa používá výrazu "rozvinutý obraz profese" (v originále "von einem ,entwickelten Berufsbild' spricht" - pozn. překl.) a své vývody shrnuje v přesvědčivý nález: "Dem Strom der Gestalten in der Geschichte der Geologie fügt Heinrich Drendorf sich als artverwandtes Glied harmonisch ein. Er weist Züge seiner wissenschaftlichen Vorgänger wie seiner wissenschaftlichen Nachfahren auf und stellt in seiner Vereinigung intuitiver und analytischer Betrachtungsart und seiner allseitig gerundeten und gefesteten Menschlichkeit einen Idealfall des Wissenschaftlers und Geologen dar, der über seine Zeitbedingtheit hinaus hohen Beispielswert hat." (tj. "Průvodu postav v dějinách geologie se Heinrich Drendof harmonicky přidružuje jako element příbuzné povahy. Vykazuje rysy svých vědeckých předchůdců i následovníků a představuje svým spojením intuitivního a analytického způsobu uvažování a své zaoblené a zpevněné lidskosti jakýsi ideální případ vědce a geologa, který přese svou dobovou podmíněnost má vysokou hodnotu příkladu i pro budoucí." - pozn. překl.) (236). Majut by mi musil připustit, že takto opodstatněné uznání by asi "školmistru Biedermeierovi" mohlo být vzdáno sotva. - A snad by přece stála ještě dosud za vážnou úvahu i apologetická slova Joachima Müllera! A nepronesl a nedoložil snad Rehm, jako vždy sestupující až k hloubce pramene, pamětihodná slova "vom nachsommerlichen österreichischen Lebensspiel" (tj. "o rakouské ,pozdně letní' hře života" - pozn. překl.), která by právě Rakušanovi rodem, jakým je Majut, musila znít blízce, kdyby domyslil jejich rozměr? - Výtka utopismu, v níž se shodují s Majutem a Bollnowem také Bertram (Ernst Bertram, německý humanitní vědec a spisovatel, žil v letech 1884-1957 - pozn. překl.), Staiger (Emil Staiger, švýcarský germanista, žil v letech 1908-1987 - pozn. překl.), Heiseler (Bernt von Heiseler, německý spisovatel, žil v letech 1907-1969 - pozn. překl.) a Kurt Michel (o jeho textu tu bude řeč později - pozn. překl.), mohla být Joachimem Müllerem, Rehmem, Herbertem Seidlerem (rakouský germanista, žil v letech 1905-1983 - pozn. překl.) a také ode mne co nejdalekosáhleji možno oslabena (v originále "und auch von mir weitestgehend entkäftet worden sein" - pozn. překl.). - A Herbert Seidler /31/ ukázal s veškerou žádoucí jasností a metodickou jistotou, jak vážně a jak příznačně pro celý budovatelský záměr Stifterova díla je román "Nachsommer" podle klasických zákonů formy vystavěn a jak to samo musí kritiky uchránit názoru, že tu nejde o nic víc než jen o příklad biedermeierovského výchovného umění či o korunní svědectví biedermeierovských vzdušných zámků. Připouštím, že se "Nachsommer" především tomu, kdo není Rakušanem, nesnadno otevírá, jakkoli Rehm a Joachim Müller z něho to platné přesto vydobyli. Lehčeji se to zřejmě daří někomu v případě románu "Witiko", a přece nachází i tady jen výmluvný odstup intolerantního Majuta (2237nn.). Když to všechno promyslím, musím připustit, že nás Nadlerova smělá otázka zřejmě znejistěla!
Objektivně vzato těmito a podobnými střety získáváme. Namáhavě ustavené bariéry musejí padnout a nejen člověk, také básník je vystaven oprávněně zvážené kritice.
Přece jen však už od svých prvních prací kolísá znovu a znovu ve svém úsudku o Stifterovi i tak místopřísežný jeho znalec, jakým byl nedávno zesnulý Ernst Bertram /32/. Nespočívá to snad v jeho vnitřní nejistotě, nýbrž ve Stifterovi samém, který vždy tam, kde je vidět společně se svým dílem, ustupuje do pološera. Bertram dokáže jedním dechem hovořit o Stifterově německém filistrovství (tj. šosácké omezenosti - pozn. překl.) (93), jeho ryzí pedanterii a "školmistrovství" (79), o jeho "pohádce z éry humanity" (v originále "Märchen aus dem Zeitalter der Humanität" - pozn. překl.), a pak nazvat pozdní epickou úspornost a zdrženlivost, tuto poslední prostotu Stifterovu "nejzralejším a nejušlechtilejším stařeckým slohem (v originále "diese letzte Einfachheit den ,reifsten und edelsten Altersstil' nennen" - pozn. překl.) "jaký naše epické básnictví vůbec zná" (v originále "den ,unsere epische Dichtung überhaupt kennt'" - pozn. překl.) (88). Stifterovým protivníkům musela v každém případě jeho imprese "Nietzsche, Stifters Briefe lesend" (tj. "Nietzsche , čtoucí Stifterovy dopisy" /i Friedrich Nietzsche je mimochodem samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) dát hodně látky k přemýšlení!
A tak se dostávám k tomu, abych promluvil o oné knize, která tyto a jiné sporné otázky s mladistvým elánem a odvahou uvádí v omyl: totiž o titulu "Die literarische Formenwelt des Biedermeier" od Josta Hermanda (německý literární teoretik a vysokoškolský pedagog, narodil se roku 1930, od roku 1958, kdy vyšla právě zmíněná práce, uváděná v jeho bibliografii na prvém místě výčtu, žije v USA - pozn. překl.) /33/. Úvodem se Hermand vypořádává s proměnou označení epochy, podává trochu letmé resumé diskuse o biedermeieru a navazuje pokusem sladit to literárně historické označení s pojmem "restaurace" (v originále "mit dem Begriff ,Restauration'", zde ve významu "obnova původního stavu" - pozn. překl.). Vyplatí se čas od času tyto věci promyslet a za to by neměl být autorovi upřen dík. Ví toho hodně, byť i mnohé z druhé ruky, a je schopen u sporných bodů obnažit jejich zřejmé fraktury, přitom však své kritické slovo samo nabízí daleko od plochy záběru. Tak operuje s pojmem "biedermeieru", jako by už o něm nebylo nijaké pochybnosti. Líčení je členěno podle žánrů, což autora nechrání před úvodem odmítnutými trhlinami a vsuvkami. Stifter je tak pojednán v oddílu "Novelle" a v oddílu "Roman", tady pod charakteristikou "setkání s realismem" pro "Nachsommer" a tam pod charakteristikou "konzervativní stařecký postoj" pro "Witiko", přičemž je nutno vážně se ptát, zda to prvé nelze uplatnit pro druhý předmět a obráceně. A jako se nedá nic počít s takovými etiketami, je stejně málo precizní pojem "Zustandnovelle" (tj. "stavová novela" - pozn. překl.) pro jednotlivé povídky Stifterových souborů "Studien" a "Bunte Steine". Mnohého si musí, byť je to vyhroceně formulováno, bádání do budoucna povšimnout, tak třeba šťastného odstavce s pojmem "Tupfenrealismus" (doslova "tečkovaný realismus" - pozn. překl.), který Stiftera staví do blízkosti pointilistů (označení postimpresionistických malířů, kteří barevnou skvrnu / "point" je doslova "bod"/ učinili základním prvkem obrazu - pozn. překl.), chytré slovo pro tlumící působení rámcového děje, důvtipný odkaz na vnitřní "atmosféru obytného prostoru" (v originále "auf die Wohnraumatmosphäre /,Innenraumklima'/" - pozn. překl.) a "okenní motiv" (v originále "Fenstermotiv" - pozn. překl.), viz, abych citoval: "Die Perspektive bleibt meist in der sicheren Abgeschlossenheit des Raumes oder wagt sich nur aus einem Fenster hinaus" (tj. "perspektiva většinou setrvává v bezpečné atmosféře /vnitřního či obytného/ prostoru nebo se odvažuje toliko ven z nějakého okna" - pozn. překl.) (130) či "die Mädchen des Hochwalds sind mit der Welt des Krieges nur durch ein Fernrohr verbunden" (tj. "dívky jsou tu v hvozdu spojeny se světem války jen dalekohledem" - pozn. překl.) (130). Když ale Hermand hovoří o "přepjaté harmonizaci" (v originále "von einer ,forcierten Harmonisierung'" - pozn. překl.) v obou románech, znamená to úplné zneuznání vážnosti a tvarové vůle Stifterovy výpovědi. Hermandova práce, zde zkoušející své síly na Stifterovi, nám poskytuje nové úhly pohledu a množství podnětů, celkově však ubližuje jejímu zisku rozdrobenost a nespojitost pozorování a nejistota historických předpokladů.
K obtížné otázce Stifterova realismu, k níž se vyslovuje i Hermand, se nedávno ohlásili v prudké kontroverzi Edith Zenkerová a Hans Heinrich Reuter (oba z východního Německa, Reuter žil v letech 1923-1978 - pozn. překl.) /34/, ovšem za použití prostředků, které pro Stiftera nepostačují. Tak jednoduše se ten úkol vyřešit nedá! Jak jen svědomitě a obezřetně se v téže tématické oblasti vydali na cestu za Goethem Hans Mayer a Wolfgang Schadewaldt (němečtí literární vědci, Mayer žil v letech 1907-2001, Schadewaldt v letech 1900-1974 - pozn. překl.) /35/. Ta cesta za realistou Stifterem, jak ukázala Marianne Ludwigová (její kniha "Stifter als Realist vyšla ve švýcarské Basileji už v roce 1948 - pozn. překl.) je ještě daleko těžší. Kromě toho hlas Edith Zenkerové zní v mém naslouchátku příliš politicky ostře.
Stopovat prameny inspirace ke Stifterovým prózám je málo prospěšné. Günther Weydt (německý literární vědec, žil v letech 1906-2000 - pozn. překl.) /36/ měl tu odvahu domáhat se nároku Novalisovy prózy "Heinrich von Ofterdingen" (fragment románu, vzniklý v roce 1800 a vydaný až roku 1802 po Novalisově smrti (Novalis, vl.jm. Friedrich von Hardenberg, raný německý romantik, žil v letech 1772-1801 - pozn. překl.) na to, být ne snad přímo pramenem, ale možným podnětem Stifterova románu "Nachsommer", a to dokonce s určitou mírou pravděpodobnosti, prý mu však bohužel chybí ze sotva dostupné soukromé knihovny (!) Stifterovy poslední trumf.
Hlavním úkolem stifterovského bádání zůstává jako dřív osvětlení světonázorové pozice básníkovy. Po prvém, ve své apodiktické jednostrannosti neuspokojivém výpadu Günthera Müllera (německý germanista, žil v letech 1890-1957 - pozn. překl.) vydal se Hermann Kunisch v rámci své vymezené tématické oblasti naznačenou cestou do hloubky. Nyní se však odvažuje Kurt Michel /37/, školený výzbrojí teologa a literárního historika zároveň, dávno splatného pokusu uchopit ten problém v celé jeho mnohorozměrnosti (v originále "in seiner Vielstrahligkeit'" - pozn. překl.). S příkladnou metodickou jasností postupuje hloub a hloub v delikátním zadání. Nejprve definuje pojem "transcendence" a její tři funkce (sebevědomí, zkušenost, příroda), aby poté zkoumal básnictví a životní vyznání (v originále "Dichtung und Lebenszeugnis'" - pozn. překl.), konečně aby své výsledky shrnul ve Stifterův "ideál člověka". Na to navazuje vzájemné objasňující srovnání s Kafkovou povídkou "In der Strafkolonie" (v českém překladu "V trestanecké kolonii'" - pozn. překl.). Michel dochází k závěru: "In der Existenz Stifters sind Christentum ind immanente humanitas eine eigenartige Verbindung eingegangen. Von seinem Werk gehen heilende und fragwürdige geistige Strahlungen aus. Bedenklich ist der allzugroße Optimismus gegen die Natur und ihre Vollendungsmöglichkeit im Menschen… Gesund und heilend aber ist das Seinsvertrauen, das Stifters Werke atmen; denn es steht nicht auf tönernen Füßen. Vielmehr weiß es um die großen Ordnungen in Natur und Mensch, die von einen wahrhaft transzendenten metaphysischen Macht, nämlich Gott, erhalten werden. Der Mensch mit seiner Freiheit muss mithelfen, sie in das Vollendungsstadium zu bringen, besonders in sich selbst. Gegenüber den allzugroßen Seinspessimismus wird hier ein Gegengewicht geschaffen." (tj. "Ve Stifterově existenci vcházejí křesťanství a imanentní humanitas do osobitého spojení. Z jeho díla vycházejí ozdravná i problematická záření. Povážlivý je příliš velký optimismus vůči přírodě a možnosti jejího dokonalého naplnění v člověku… Zdravá a hojivá je však důvěra v bytí, kterou Stifterovo dílo dýchá; neboť nestojí na hliněných nohou. Daleko víc jsou mu známy velké řády v přírodě a v člověku, které budou uchovány skutečně transcendentní metafyzickou mocí, jmenovitě Bohem. Člověk se svou svobodou musí napomoci přivést je do stádia dokonalosti, zvláště v sobě samém. Proti příliš velkému pesimismu bytí je zde vytvořena protiváha." - pozn. překl.) (146) U tohoto zkoumání je co litovat, že podrobuje podrobnější analýze jen několik málo, byť i dobře zvolených děl a tím také na tuto ústřední otázku musí zůstat dlužen konečného slova. Jsou tu ještě mnohá jiná, často podstatnější díla, z jejichž interpretace by bylo nezbytné vyvodit podle předznačených směrnic revize a doplnění, především právě co se týče kapitoly "ideál člověka". Také Alker (Ernst Alker, rakousko-švédský literární vědec, žil v letech 1895-1972 - pozn. překl.) poukázal na mnohá přání, která zůstávají nevyplněna. Uznáváme však odvážný krok na novinu věru málo obdělanou.
Pro Friedricha Rittera (ve slovnících jako Frederick či Frederik, také Fritz Ritter, narodil se roku 1896 ve Vídni českému otci, žil naposledy ve Švýcarsku, ani Czech It Out: Czech American Biography Sourcebook /2015/ u "germanisty", jak ho charakterizuje, neuvádí data úmrtí - pozn. překl) /38/, který ze Stifterovy prózy "Condor" vyzvedá obraz "geniálního člověka", spočívá podle jeho vlastních slov "Bedeutung der ersten Erzählungen darin. dass sie eine Orientierungspunkt eben, für die Wegrichtung seines poetischen Schaffens, eine Maßstab für die sich mit jedem Werk vergrößernde Entfernung von jenem geistige Raum, in dem seine dichterische Laufbahn ihren Anfang nahm." (tj. "Význam těch prvních povídek /spočívá/ v tom, že poskytují orientační bod pro směřování jeho poetické tvorby, měřítko pro každou prací se zvětšující vzdálenost od onoho duchovního prostoru, v němž jeho spisovatelská dráha započala." - pozn. překl.) (141). Proti smyslnému půvabu tohoto mládí "dürfte man Heinrich und Witiko geradezu Mangel an jeder Jugendlichkeit vorwerfen!" (tj. "by se dal Heinrichu /Drendorfovi/ a Vítkovi /Witikovi/ vyčíst právě nedostatek jakékoli mladistvosti" - pozn. překl.) (142). Láska, vášeň ("noch nicht wie später die Ursünde wider die Vernunftwürde des Menschen" /tj. "ještě ne jako později onen prý prvotní hřích proti důstojnosti lidského rozumu" - pozn. překl./) se všemi jejich průvodními formami jako je ctižádost, sobectví, umělecká povýšenost, nesmiřitelná tvrdost, byly raným Stifterem ještě oslavovány. Frontální postoj vůči filisterství, vůči stavění panenského vzdělání na nějaký odiv jsou jevy, které mohou mít platnost u Stiftera právě tak jen jednou a to jen v jeho rané fázi. "Die Kräfte, die ihn der Welt Jean Pauls entführten, und in seine eigene stellten, lagen nicht in verschütteten Schichten seines Innern, sie waren um ihn lebendig in der kulturellen Sphäre, die sein individuelles Leben in sich einschloss. Um zu sich selbst zu finden, brauchte Stifter nichts anderes, als sich einmal so weit als möglich von sich selbst zu entfernen." (tj. "Síly, jež ho vyvedly ze světa Jeana Paula a uvedly do jeho /světa/ vlastního, nespočívaly v zasutých vrstvách jeho nitra, byly živoucí kolem něho v kulturní sféře, kterou jeho individuální život do sebe pojal. K tomu, aby nalezl sebe sama, nepotřeboval Stifter nic jiného, než se jednou vzdálit co jen možno daleko od sebe sama." - pozn. překl.) (156)
Nepřipomenut by zůstat neměl pokus Wernera Thomase /39/, který v mnohostranné vzájemné interpretaci (próza "Brigitta", Litavské hory /Leithagebirge/, "Die Bewegung" - Caspar David Friedrich /německý malíř, žil v letech 1774-1840 - pozn. překl.) chce přiblížit posluchačům vyšších stupňů vzdělání (v originále "Oberstufe'" - pozn. překl.)Stifterovo "krajinářské umění v jazyce i v malířství" (v originále "Stifters Landschaftskunst in Sprache und Malerei" - pozn. překl.). Svědčí o velých pedagogických schopnostech a mělo by najít napodobení ve vyšších třídách středních škol.
Texty Rudolfa Pannwitze /40/, Morize Enzingera /41/, Johannese Urzidila /42/ a Eduarda Enzingera (všichni mají na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) /43/ jsou už látkově bohatými a obsažnými příspěvky k posouzení zralé historii Stifterova působení, pro něž by přece nezapomenutelná řeč o Goethovi od Hanse Carossy (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a knihy Alberta Ludwiga (německý literární historik, žil v letech 1875-1934 - pozn. překl.) o Schillerovi či Reinharda Buchwalda (německý literární a kulturní historik, žil v letech 1884-1983 - pozn. překl.) a Heinze Kindermanna (rakouský divadelní a literární vědec a kulturní historik, žil v letech 1894-1985 - pozn. překl.) o Goethovi jsou nelepšími vzory.
Předběžný náhled plný napětí do svých už ohlášených výzkumů, které jako pokračování jeho samorostlé knihy "Dante-Goethe-Stifter" sledují duchovně historické spodní proudy až právě ke Stifterovi, nám dopřál Hermann Augustin (švýcarský lékař, spisovatel a literární kritik, žil v letech 1900-1977 - pozn. překl.) /44/ svým prologem Paracelsus-Böhme-Kepler.
Pro doplnění chci ještě poukázat na disertaci Hanse J. Utze /45/ "Das Bild in der Dichtung Adalbert Stifters", která umí kromě velmi záslužného zjištění stavu říci i pozoruhodně chytré a nové věci o vývoji, funkci a ideální ceně Stifterových metafor a příměrů.
Nerad bych však uzavíral tuto zprávu, aniž bych upozornil na velice významný jev, který je pro Stiftera závažný ze zcela jiného důvodu než z toho zdánlivě tak jemu blízkého. Jde o velkou monografii Jeana Paula od Maxe Kommerella (německý literární historik, spisovatel a překladatel, žil v letech 1902-1944 - pozn. překl.) /46/. Bohužel příliš časně zemřelý autor, jemuž literární věda vděčí za množství standardních prací, se opakovaně vyslovuje i o Stifterovi. Ten však, kdo by se domníval, že se Kommerell kolem dokola týrá otázkou vlivů, bude zklamán. Z jeho strany naopak vidíme dalekosáhlý odstup od badatelů Koschem (Wilhelm Kosch, rakouský literární historik a lexikograf, rodák z moravských Drahan, žil v letech 1879-1960 - pozn. překl.) počínaje neúnavně čenichajících po místech v díle Jeana Paula a schopnost zdůraznit názor podstatně protikladný. O to mi ale nejde při důtklivém poukazu na tuto práci. Kommerellovo stanovisko se mi zejména jeví přímo symptomatickým pro přítomné stifterovské bádání, zcela podobně jak jsem se to pokusil výše ukázat na příkladu Bertramově. Z tohoto poznatku jsem také zvolil naléhavý nadpis této zprávy. Musím se vážně zamyslet nad tím, zda přece jen ve Stifterovi samém nespočívá důvod, pro který i vědci tak vysoké úrovně jsou tak plni rozporů, tak nejistí, tak skeptičtí ve svém úsudku o něm a jeho díle. Kommerell má dobrý postřeh, když na s. 284 své práce míní: "Stifters stille und reine Gestalten stammen nicht aus der Sippe der Jean Paulischen Käuze. Zugleich stehen sich Stifter und Jean Paul als Katholik und Protestant gegenüber: der Gehorsam gegen das Ganze, das in dem anspruchslosen Stundengang der gebundensten menschlichen Demut mitschwingt, ist das Gesetz der Gestalten Stifters." (tj. "Stifterovy tiché a čisté postavy nepocházejí z čeledě podivínů Jeana Paula. Zároveň se Stifter a Jean Paul stavějí proti sobě navzájem jako katolík a protestant: poslušnost vůči celku, spolu se nesoucímu v nenáročném hodinovém chodu nejvázanější lidské pokory, to je zákon Stifterových postav." - pozn. překl.) Teď se však Kommerell dává svést k zevšeobecněním, která s neomylnou jistotou nabízejí pokřivený pohled: "Stifters Menschen aber sind beschränkt und unbedeutend, weil sie durch einen lautlosen ungewußten lebenslangen Gehorsam in ihrer Klarheit am Größten teilhaben: darum haben sie Einfalt, aber keine Schrullen, und werden weder belächelt noch belächeln sie sich selbst." (tj. "Stifterovi lidé však jsou omezení a nevýznamní, poněvadž se bezhlasou nevědomou doživotní poslušností ve své čistotě podílejí na opravdové velikosti: proto mají prostotu, ale nijaké rozmary a vrtochy, a nejsou ani zesměšňováni, ani nezesměšňují sebe sama." - pozn. překl.) Nehledě na to, že to tak zevšeobecněno neplatí, odporuje mu v téže kadenci tušení toho pozitivního: "… vielmehr sind sie untastbar und haben Würde durch das Licht, das in ihnen ist, so wie jeder der Milliarden Tautropfen auf einer Morgenwiese." (tj. "… jsou spíše nehmatatelní a mají důstojnost světla, které je v nich, jako každá z těch miliard rosných krůpějí na jitřní louce." - pozn. překl.) Zvláštní, že právě tady se zvedá básník Kommerell k poetickému vzletu! Se stejnou silou to dochází výrazu v nejasném srovnání malého Nikolause (z "komického příběhu" Jeana Paula "Der Komet oder Nikolaus Markgraf") se Stifterovým pasáčkem z povídky "Der Heideknabe" (369nn.), v němž se Kommerell málo přesvědčivě pokouší o psychologii světce. Nehledě na vysokou hodnotu této knihy, po které bude lepší obraz Jeana Paula sotva kdy následovat, je pro nás v odkrytí nyní už nám nezměnitelně patrných útesů a momentů hrozících nebezpečí dílem nadmíru zavazujícím. S odkazem na závěr mého referátu z roku 1953 a na předmluvu k "Schulakten Adalbert Stifters" (1955) bych rád v této souvislosti ještě jednou položil závažnou otázku: Co je tajemstvím tohoto vypravěče, který nás přemáhá, kdykoli a kdekoli se začteme do jeho díla, a stejně tak často i zklamává, když zkoumáme jeho výpověď s červenou tužkou, malicherně usilující o kritiku? (v originále "wenn wir mit dem beckmessernden Rotstift seine Sprache untersuchen" - pozn. překl.) Tady nepochybně zejí protiklady, které musejí najít nějaké vysvětlení a nezůstane při něm samém!
Jsem tedy toho názoru, že stojíme před novým obratem ve stifterovském bádání. Nikoli nezdravý odklon od nekritické glorifikace člověka a básníka se stal patrným. Lépe posloužíme věci, budeme-li naslouchat i vážným hlasům záporným (v originále "auch ernste Gegenstimme hören" - pozn. překl.), bludy a protimluvy přezkoumávat co do jejich příčin, podněty zvažovat a vyhodnocovat. Básník snese kritiku a člověk ji vyžaduje. Je naší povinností se jí otevřít a rytířsky se jí postavit. Pokud tak neučiníme, upadáme znovu v nebezpečí, že Stiftera necháme být tím, čím ho mít nechceme - totiž "utopickým" zjevením.
Uzavřeno v září 1958.

POZNÁMKY (bibliografické záznamy včetně podoby interpunkce a zkratek vlastně beze změn - pozn. překl.)

/1/ Markus, Beiträge zur Lebensgeschichte Grillparzers und Stifters aus dem gräflich Reverteraschen Archiv zu Helfenberg, in: Anzeiger der phil.-hist. Klasse der Öst. Akademie der Wissenschaften. 1958. S. 90-109.
/2/ Schadner, A. St. Eine charakteristische Skizze, in: VASILO.VII. 1958. S. 5-27.
/3/ v poslední době např. Ernst v. Dombrowski (Der heilige Abend. Kochel. Neulind-Verlag. 1957) a Margret Bilgerová (VASILO. VII. 1958. Č. 1/2).
/4/ Roedl, A. St. Geschichte seines Lebens. Bern. Francke. 1958.
/5/ Jungmair, A. St.' Linzer Jahre. Ein Kalendarium. Graz-Wien. Stiasny. 1958.
/6/ Gugitz, Das Geheimnis um Amalie, in: VASILO. II. 1953. S. 94-101.
/7/ Hugelmann, Auseinandersetzung mit dem Artikel "Das Geheimnis um Amalie", in: VASILO. VI. 1957. S. 21-25.
/8/ Roedl. S. 118n.
/9/ Gugitz, in: VASILO. VI. 1957. S. 25n. a 53.
/10/ Jungmair, A. St.' Linzer-Wohnung. Graz-Wien. Stiasny. 1958 (Schriftenreihe des ASILO. Sv. 10).
/11/ Jungmair, A.St. und die Schulreform in OÖ. nach 1848, in: Hist. Jahrbuch der Stadt Linz. 1957. S. 241-319.
/12/ Enzinger, Ein unbekannter Aufsatz A. St.'. Über Kopfrechnen", in: Anzeiger der phil.-hist. Klasse der Öst. Akademie der Wissenschaften. 1957. S. 124-147.
/13/ Markus, Neue Zeugnisse über St.' Tod, in: Euphorion. LI. 1957. S. 448-451 a v tomto čísle VASILO.
/14/ Buchowiecki, in: VASILO. VI. 1957. S. 29-34, VII. 1958. S. 35-37 a v tomto čísle VASILO. - Fink, VASILO. IV. 1956. S. 44 a 72 a VII. 1958. S. 87.
/14a/ Langen, Deutsche Sprachgeschichte vom Barock b. z. Gegenwart, in: Stammlers, Deutsche Philologie in Aufriß. Berlin. E. Schmidt. 1954. II. Sloupec 931-1396, zejména 1329-1334.
/15/ "Zeitlupenstil" je názorné slovo, které, byť se v hovorové němčině už nevyskytuje, vystihuje jádro věci. Srovnej i níže citovaný výraz "Tupfenrealismus" z Hermandova textu (viz pozn. /33/).
/15a/ Kunz, Geschichte der deutschen Novelle vom 18. Jhdt. b. z. Gegenwart, in: Stammlers, Deutsche Philologie in Aufriß. Berlin. E. Schmidt. 1954. II. Sloupec 1739-1840, zejména 1794-1801.
/16/ Joh. Klein, Geschichte der deutschen Novelle v. Goethe b. z. Gegenwart. 3. opr. a rozš. vydání. Wiesbaden. F. Steiner. 1956. S. 197-232.
/16a/ Petsch, Die Analyse des Dichtwerkes, in: Ermatiger, Philosophie der Literaturwissenschaft. Berlin. 1930, S. 240-276.
/17/ Rehm, St.' Erfahrung "Der Waldgänger" als Dichting der Reue, in: Rehm, Begegnungen und Probleme, Studien z. dt. Litg. Bern. Francke. 1957. S. 317-345.
/18/ Wiese, Die deutsche Novelle v. Goethe b. Kafka. Interpretationen. Düsseldorf. Bagel. 1957. S. 196-212.
/19/ Až dosud se vždy prokázalo problematickým zkoumat nějaké umělecké dílo jako nějaký anonymní jev vně jeho historické a životopisné lokalizace. Na této metodě založené množství příspěvků do jinak výtečného sborníku Wieseho k německé lyrice (Düsseldorf. 1957) tím přišlo o svůj užitek.
/20/ Requadt, Nachwort zu St.' "Abdias", in: VASILO. VI. 1957. S. 3-7.
/21/ Enders, Zwei Seelen wohnen, ach!... , in: VASILO. VI. 1957. S. 99-105.
/22/ Kühl, Ein Einblick in der Spätstil A. St.', in: Wirkendes Wort, VI. 1955/56. S. 12-17.
/23/ Joachim Müller, A. St. Weltbild und Dichtung. Halle. Niemeyer. 1956.
/24/ Od Müllerova přesvědčivého objasnění si už nelze dovolit nijakou upovídanost škodící celku či odporné zneužití tohoto životního a uměleckého pojmu a my za to nemůžeme být Müllerovi nikdy dost vděčni.
/25/ Joachim Müller, Das Liebesgespräch in A. St.' Epik, in: Wirkendes Wort, VIII. 1957/58. S. 20-30.
/26/ Höllerer, Zwischen Klassik und Moderne. Lachen und Weisen in der Dichtung einen Übergangszeit. Stuttgart. Klett. 1958. S. 7-15, 356-377. Ten, kdo si odepře bohatý užitek ze studia celého díla a chce se tedy poučit toliko o Stifterovi, musí si jako doplněk přečíst neméně významnou závěrečnou kapitolu (379-393), jakož i velmi poučný exkurz do oddílu poznámek (473-479).
/27/ Nadler, Nachsommer oder Witiko?, in: VASILO. IV. 1955, S. 123-131.
/28/ Bollnow, Der Nachsommer und der Bildungsgedanke des Biedermeier, in: Beiträge zur Einheit von Bildung und Sprache im geistigen Sein, Festschrift z. 80 Geburstag von Ernst Otto, Berlin. Gruyter. 1957. S. 14-33.
/28a/ Je např. nesprávné říkat, že formální jazyk biedermeieru je přímočarý a pravoúhlý.
/29/ Majut, Geschichte des deutschen Romans von Biedermeier b. z. Gegenwart, in: Stammlers, Deutsche Philologie in Aufriß. Berlin. E. Schmidt. 1954. II. Sloupec 2198-2478, zejména 2204nn. a 2237nn.
/30/ Banitz, Das Geologenbild A. St.', in: Gestaltung und Umgestaltung. Festschrift z. 75. Geburtstag v. H. A, Korff. Leipzig. Koehler und Amelang. 1957 S. 206-238.
/31/ Seidler, Die Bedeutung der Mitte in St.' Nachsommer, in: VASILO. VI. 1957. S. 59-86.
/32/ Bertram, Möglichkeiten. Ein Vermächtnis. Pfullingen. Neske. 1958. S. 67nn., 91nn., 109nn. a 201nn.
/33/ Hermand, Die literarische Formenwelt des Biedermeier. Gießen. Schmitz. 1958. S. 119-132, 154-165, 169-172.
/34/ Zenker-Reuter, in: Neue deutsche Literatur, Berlin. 1956. S. 97-109 a 1957. S. 120-136.
/35/ Hans Mayer-Wolfgang Schadewaldt, Goethes Begriff der Realität, in: Goethe. N. F. des Jahrb. d. Goetheges. XVIII. 1956. S. 26-88.
/36/ Weydt, Die entscheidende Quelle des Nachsommer bei Novalis, in: VASILO IV. 1955. S. 194-202 a in: Germ.Roman. Monatschrift. VIII. S. 72-81.
/37/ Kurt Michel, A. St. und die transzendente Welt. Ein Beitrag zur Erhellung der Existenz des Dichters. Graz-Wien. Stiasny. 1957 (Schriftenreihe des ASILO. Sv. 9. Dissertationsdrucke 1).
/38/ Frederik Ritter, Der genialische Mensch im Frühwerk A. St.', in: Deutsche Beiträge z. geistigen Überlieferung. III. Bern. Francke. 1957. S. 139-158.
/39/ Thomas, St.' Landschaftskunst in Sprache und Malerei. Versuch einer wechselseitigen Interpretation in der Novelle "Brigitta", in: Der Deutschunterricht. 1956/3. S. 12-28.
/40/ Pannwitz, Mein Verhältnis zu Stifter, in: VASILO. V. 1956. S. 65-80.
/41/ Enzinger, A. St. in seiner und unsrer Zeit, in: VASILO. V. 1956. S. 142-153.
/42/ Urzidil, St. aus drei Distanzen, in: VASILO. VI. 1957. S. 87-99.
/43/ Eisenmeier, A. St. bei den Tschechen in Übersetzungen und wissenschaftlichen Abhandlungen, in: VASILO. VI. 1957. S. 46-53.
/44/ Augustin, Paracelsus-Böhme-Kepler. Das Urbild in A. St.'-Dichtung, in: VASILO. V. 1956. S. 118-142.
/45/ Utz, Das Bild in der Dichtung A. St.'. in: VASILO. V. 1956. S. 80-90 a VI. 1957. S. 7-20.
/46/ Kommerell, Jean Paul. 3. vyd. Frankfurt a. M. Klostermann. 1957.

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1958, č. 3-4, s. 92-105

P.S. K této zprávě vyšel ještě kratší doplněk v následujícím ročníku VASILO, s. 49-51, týkající se příspěvku Viktora Emila svobodného pána von Gebsattel (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i s citací onoho textu své samostatné zastoupení).

Rakouský knihovník Kurt Vancsa se narodil ve Vídni 11. března roku 1907 a zemřel v Linci 4. července 1969 (my v Čechách, ve Stifterově rodné zemi, jsme byli už téměř rok okupováni Sověty a 16 dnů po tomto úmrtním datu přistálo Apollo 11 na Měsíci). Já však musím přemýšlet zejména o tom, co jsem dělal v tom roce, kdy předchozí text vyšel: měl jsem rok po maturitě a nedostal jsem se z "kádrových" příčin na univerzitu, až následujícího roku 1959, kdy jsem jako pomocný dělník ve veselské lnárně poprvé viděl na zájezdě poválečné Německo a jeho lidi, mě pak přece jen pro nedostatek uchazečů mužského pohlaví přijali na nově zřízený Pedagogický institut, který měl vychovávat pro v roce 1960 ustavenou "Československou socialistickou republiku" (v pořadí druhý socialistický stát po Sovětském svazu, jak se tenkrát zdůrazňovalo) novou generaci - ta podle hesla visícího nad vchodem na onu "vysokou školu" už měla žít v komunismu ("Ještě tato generace bude žít v komunismu" to znělo v úplnosti). A kousek od nás tato debata (a to i s pozoruhodnými "východoněmeckými" příspěvky) o Stifterovi, jehož jméno nám máloco říkalo, ačkoli právě v nejhorších letech stalinismu vyšel roku 1953 v nakladatelství Vyšehrad nový český překlad Stifterova Vítka (pořídila ho Jitka Fučíková, jejíž manžel Bedřich Fučík byl v roce 1952 ve vykonstruovaném politickém procesu s "klerofašistickou odnoží Zelené internacionály" odsouzen k 15 letům vězení, z něhož byl propuštěn na základě prezidentské amnestie 8 let nato) a v říjnu 1960 byl v Horní Plané zpřístupněn Stifterův rodný dům. To asi poněvadž se řešily vztahy s neutrálním Rakouskem, kde měli ovšem podstatně jiné starosti v rozděleném světě, než rodná země Stifterova. Já se k těmto textům, z nichž následující také pro úplnost překládám a předkládám, dostal až v jednadvacátém století. Jen bych si rád se Stifterem promnul oči a zjistil, že komunismus už není…

Odešel od nás velký člověk...
Alois Großschopf

Vážení truchlící pozůstalí, vážení smuteční hosté!

V těžkém pohnutí nad odchodem dvorního rady Dr. Kurta Vancsy jsme se tu dnes shromáždili, abychom prokázali poslední poctu tomuto jedinečnému otci rodiny, tomuto vynikajícímu úředníku staré školy, vědci a člověku.
Ještě v dubnu tohoto roku jsem se mohl k jeho pětašedesátinám vyjádřit v jednom lineckém deníku upřímnými slovy uznání o jeho životě a díle. A když se nějaký čas nato objevil u mě v Institutu Adalberta Stiftera, aby mi předal zprávu o stifterovském sympoziu v Bad Hall, byl jako vždy plný plánů do budoucna. Nemohli jsme tehdy tušit, že má jít o naše setkání poslední.
Kurt Vancsa byl pravým dítětem Vídně v tom nejlepším slova smyslu. Po svých studiích germanistiky, historie a filosofie v rodném městě vstoupil v roce 1927 do služeb Dolnorakouské zemské knihovny (Niederösterreichische Landesbibliothek) a byl roku 1938 pověřen jejím vedením. Když přebíral v poválečném roce 1948 funkci ředitele linecké Studijní knihovny Spolkové země Horní Rakousko (Bundesstaatliche Studienbibliothek), předcházela ho už pověst vynikajícího úředníka a vědce.
Dr. Vancsa předeslal svému vydání Stifterových školních akt (1955) následující motto: "Ich widme dieses Dokumentenwerk dem guten Geist des alten österreichischen Beamtentums" (tj. "Věnuji tuto dokumentární práci dobrému duchu starého rakouského úřednictva" - pozn. překl.). Nikdo jiný by si nemohl to věnování nárokovat pro sebe větším právem nežli právě on. Jako úředník měl vždy na očích jen to nejlepší, to nejobsažnější, to nejcílevědomější. Nějaká byrokracie mu byla naprosto cizí. Studijní knihovna v Linci mu vděčí za výstavy, pořádané už od roku 1949 v jejím malém slavnostním sále, za nové uspořádání příručního aparátu v její čítárně, za cenné nové přírůstkya za zbudování archivu Enricy Handel-Mazzettiové (tato autorka má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.).
Nezapomenutelnými jsou pro mne a jistě i pro mnoho jiných rozhovory v jeho vědeckém závětří: tady stálo a leželo bezpočtu knih a rukopisů, stěny zdobily viditelné připomínky jeho milovaných autorů, posmrtné masky Adalberta Stiftera a Enricy Handel-Mazzettiové, podobizny Goethovy, Schillerovy, Grillparzerovy. Tady byl jeho svět.
Vancsova publikační činnost se týkala Ferdinanda Raimunda, vídeňské renesance, Písně o Nibelunzích, Grillparzera, Enricy von Handel-Mazzettiové, Anzengrubera, Schillera, Stiftera, Vancsova velkého přítele Maxe Mella (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Ernsta von Dombrowskiho, Lope de Vegy.
Spolu s Hansem Giebischem (rakouský literární historik, rodák z Brna, žil v letech 1888-1966 - pozn. překl.) a Ludwigem Pichlerem vydal v roce 1948 "Kleine österreichische Literaturlexikon. Jako řádný člen Institutu Adalberta Stiftera získal si po smrti prof.Dr. Franze Beckera o další vedení a rozvoj čtvrtletníku VASILO. Vydal jako první tehdy dostupnou část školních akt Stifterových (1955) a vykonal tak důležitou přípravnou práci pro pozdější úplnou jejich edici. Jako poslední svůj příspěvek do čtvrtletníku odevzdal už zmíněnou zprávu o zasedání stifterovského sympozia v Bad Hall, jejíhož zveřejnění se ovšem už nedožil.
Zůstávají pro mne nezapomenutelnými i zasedání jury pro udělování hornorakouské kulturní ceny. Byl přísným soudcem a byl bezohledně nepřející vůči oné moderně, která by hrozila rozvratem uměleckého jazyka. Při vší horlivosti ve věci uchování jeho čistoty prozařovalo tím zaujetím jeho od základu dobré srdce obdařené nedostižným humorem.
U nás a také v jazykově německém zahraničí byly jeho stifterovské přednášky vždycky zážitky zvláštního druhu. Bylo mu dáno jako jen nemnohým, že na nějakém obsahově nesnadném větném vyjádření dokázal propuknout v slzy. Nebyly to slzy dojetí; Vancsa chápal pravé básnictví jako dokonanou pravdu a byl jí buď zdrcen, povznesen nebo přiveden k osvobodivému smíchu.
V mnoha chvílích jsem u něho nacházel útěchu, přátelskou pomoc, když mne zase jednou dohnala únava či zmohlo přetížení. Nakonec vždycky u něho všechno převážil tón lásky k jeho choti, zcela zvlášť v letech její těžké nemoci, lásky k dětem a vnukům. Jeho duše reagovala jako seismograf na události naší zoufale žalostné doby. A může být, že ho, člověka plného ideálů, tento svět prostě zlomil.
Odešel od nás velký člověk. Pan zemský hejtman by dnes zesnulému jistě prokázal poslední poctu, kdyby ho nezdrželo dlouho už předem určené jednání mimo Horní Rakousko. Mohu tak jeho jménem, jménem hornorakouské zemské vlády, jménem ASILO a jménem vlastním jako přítel zesnulého vzkázat mu poslední pozdrav. A tak chceme my všichni, kdo jsme Dr. Vancsu měli rádi, kdo jsme si ho cenili a kdo jsme ho ctili, v okamžiku zamyšlení a usebrání poslat za ním tichou modlitbu jako vzkaz tam na věčnost.

P.S. Jde o smuteční proslov ze dne 9. července 1969, který zazněl o pohřbu Kurta Vancsy v Linci - tamní urnový háj se stal místem jeho posledního odpočinku.
- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Linec (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko