logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MELCHIOR VISCHER (vl.jm. EMIL WALTER KURT FISCHER)

Husovo rodiště

"Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!" - "Kristus ví, že mám pobožného Němce radši než bezbožného Čecha, a (to i) kdyby to byl můj vlastní bratr!"

Jan Hus

"Tak trvalo na mnoha místech německé země ještě vždy to zastřené mumlání o Janu Husovi a stále narůstalo, až jsem i já... nalezl, že to byl věru vzácný, vysoce osvícený muž!" - "Krátce: my jsme všichni husité, aniž bychom to věděli!"

Martin Luther

"Za všech časů jsou to jen individua, která působí ve prospěch vědění, nikoli doba. Doba to byla, jež podala jed Sokratovi, doba, jež upálila Husa; doby zůstaly vždy sobě rovny."

Johann Wolfgang von Goethe

V jihočeském městečku Husinci (Husinetz) nedaleko obchodnického města Prachatice (Prachatitz) se měl Jan Hus někdy kolem roku 1369 narodit.
Rok jeho narození není ovšem věrohodně doložen nijakým úředním svědectvím; v poslední době bylo zpochybněno i místo jeho zrození a dětství, poněvadž také stejnojmenná ves Husinec u Roztok blízko Prahy by ráda byla rodištěm mučedníka víry. Nadto není "Hus" (německy "Gans", tj. "husa") nijakým příjmením v dnešním slova smyslu: vzniklo podle tehdejšího obyčeje z přízviska po rodišti dotyčného (dalo by se říci z "přídomku" - pozn. překl.); Husinec náležel ke strážnímu hradu Hus, který na jedné královské listině z roku 1341, tj. z roku jeho založení, stojí označen i německy "vf der Gans" (tj. "na Husi" - pozn. překl.).
O rodičích, kteří byli svobodníky (v originále "die Freie waren" - pozn. překl.), se nic bližšího nedochovalo. Není pozoruhodné, že také Hus sám - který po sobě přece zanechal poměrně mnoho dopisů -, pokud nebereme v úvahu jednotlivé letmé poznámky, o tom vytrvale mlčí? Nebo právě záznamy toho druhu došly úhony? Otec měl zemřít předčasně. Sotva o něm víme více, nežli že se jmenoval Michael, to podle jednoho záznamu o Husovi v církevně úředním seznamu hlavního města: "Joannes, Michaelis de Hussynecz" - Jan, syn Michaela z Husince. Otec se asi opravdu lopotil, jak se dá vyvodit z jednoho synova prohlášení, že mu Bůh dal ruce k práci a paže k nošení dřeva jako otci.
Mnozí se domnívají, že Hus by měl vzejít z oblasti ryze slovanského duchovního ražení, z doudlebského kmene a z toho Čechů - hýřivá smyslnost (v originále "verpönte Fleischeslust" - pozn. překl.) i přehnaná životní vážnost a zarputilá přísnost by snad měly být právě "doudlebskými". To by snad také mohlo vysvětlovat tu téměř citu odporující radost z jen materiálního, tu přímo život negující dychtivost, která se Husovi stala denním dechem, stejně jako často tak netrpělivě kázeň mistrující způsob myšlení v jeho vystupování.
Netoliko že zde chybí průkazné doklady, které by osvětlily alespoň do jisté míry jeho kořeny, jeho dětství a mládí, nýbrž i jinak zůstává mnoho nevyjasněného v pozemské pouti tohoto tvrdohlavce a neohrožence. Tak je nutno spokojit se, namísto abychom sáhli po něčem listinně ověřeném, jen s dohady; občas se někdo odváží rozluštit tu to, tu ono; pokusy, které se mohou setkat s pochvalou, ale rovněž se zavržením: přesto vždy toliko pokusy o interpretaci a výklad.
Budeme-li následovat jeden z takových pokusů, byli Husovi rodiče pravděpodobně spřízněni s husineckou rodinou Nánovou, o níž víme jen tolik, že je doložena jako jedna z nejstarších v místě a patřila sama k oněm, kdo na svých příslušnících dokazovala, že každý začátek je těžký (v originále "die vielleicht selbst mit zu jenem Menschen des 'Alleranfangistschwer'" - pozn. překl.); pilní lidé, stejně radostně usedlí jako drsní, stejně srdnatí jako přirození v názorech (v originále "natursichtig" - pozn. překl.) - vlastnosti lidí, jejichž způsobilost uzemňuje veškerá bludná snění: pozdních osídlenců stejně jako těch "z divokého kořene" (v originále "gleichsam auch aus wilder Wurzel" - pozn. překl.). Asi třináct kilometrů vzdušnou čarou na jihozápad od Husova rodiště vzdálen je na jižním svahu Boubína (v originále "am Südhang des Kubani" - pozn. překl.) dodnes živý prales; nijaký vysoký les, nýbrž prales, jehož výběžky se před více než půl tisícem let - tj. v oné době, kdy byly Záblatí (Sablat) a Husinec založeny jako opevněné osady - šířily daleko na sever do dnes dávno z lesa v kulturní půdu proměněné krajiny. Lidé tohoto druhu tu stejně jako prví osídlenci káceli stromy, aby z nich nejprve zřídili svá dřevěná obydlí, na jejichž místě později vznikly kamenné domy; proráželi si sekerou průchod houštinami, táhli přes luční svahy a mýtiny své káry dál a dál, až se nakonec podél stopy vozových kol zrodily tímto namáhavým způsobem prvé cesty. Hradilo se, stavělo a jistě i hojně lálo. Člověk mohl být svobodný od narození, ti pro snadno vznětlivou krev vždy vzpurní se posléze dokázali i vykoupit. Ti sice malomyslní, avšak lstivě obratní utekli přes šumavské hřebeny svým despotům někam dolů k Dunaji - buďto že už nechtěli být knechty či poněvadž náleželi k pronásledované sektě valdenských - tady však, brzy už z hladu tělem i duší zavázáni s jinými nesvobodnými nějakému novému pánu musili robotovat nanovo. Ostatně nebyli tehdy právě na území jižních Čech nesvobodní všichni jen nevolníky nebo lidským dobytkem vůbec; to, jak dalece byl někdo nesvobodným, mělo mnohočetná odstupňování - obtížné postavení, které během doby také vždy znovu vedlo k obtížným právním poměrům. Zvážíme-li to všechno, nezdá se pak už tak pozoruhodným, že tato dvě místa - Husinec a Záblatí - byla při svém založení osídlena z jedné poloviny svobodnými, z té druhé ještě nesvobodnými. Ve svobodné části Husince byli usedlí také rodiče, snad už i prarodiče malého Jana.
Letopočet jeho narození, 1369, platil za špatný rok. Dokonce i v této končině, kde byla přece tuhá a dlouhá zima domovem, panovalo málem zoufalství, poněvadž mrazy ne a ne ustoupit; mimoto v Čechách zuřil mor téměř po celých dvanácte měsíců. V následujícím roce nastalo v máji sucho, počátkem září foukaly zato už ledové větry, nesoucí s sebou jinovatku a sníh; z vinařských krajů české země (v originále "aus den Weigegenden des Böhmerlandes" - pozn. překl.) přišla špatná zvěst, že réva, místo aby dozrála, pomrzla. Lidé reptali kvůli drahotě; také v Husinci vládlo pobouření nad tím, že prachatičtí obchodníci prodávají své zboží za nekřesťansky vysoké ceny.

Nelze smlčet, že kniha, z jejíhož úvodu jsem textovou ukázku přeložil, vyšla roku 1940 v nacistickém Německu. Byla dokonce přesto, a to celkem vysoce kladně, recenzována na stránkách Českého časopisu historického v roce 1946 Františkem Michálkem Bartošem, v jehož posudku nalézáme i množství zásadních citací, přeložených recenzentem z německého originálu. Nás tu Vischerovo dílo zajímá z hlediska místního (šumavského) ukotvení Husova příběhu, prozrazuje totiž hned tady na počátku svého prvního dílu (oba díly mají dohromady 814 stran, ten prvý sám 400 stran, z nichž ovšem více než čtvrtinu tvoří poznámková a dokladová část /seznam pramenů a literatury, obrazové přílohy, osobní, místní a věcný rejstřík/) značnou znalost prostředí (Bartoš píše: "Zato dovede Vischer povědět mnoho pěkného a zajímavého o Husinci, Prachaticích /.../ jako se mu vůbec daří kulturně-historická drobnomalba v nejširším smyslu slova."), ne už tak češtiny (tu prý autor neovládal a pomáhala mu v tom ohledu při práci jeho žena: Zikmund Nána, první známý majitel Husova "rodného domku"podle zápisu z roku 1634 ve staré městské knize, je tu pokládán za možného potomka Husových rodičů a jeho příjmení se tu vysvětluje českým slovesem "nanosit" /!/, což by prý mohlo souviset i s povoláním Husova otce, jenž byl snad formanem/podle Bartoše tomu ovšem "nenasvědčuje pranic"/). Jürgen Serke, který věnuje Vischerovi obsáhlou a i obrazově bohatě dokumentovanou kapitolu své knihy "Böhmische Dörfer - Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft" (1987, český překlad "Böhmische Dörfer - Putování opuštěnou literární krajinou" 2001), tvrdí v ní, že kniha byla zakázána a napadána jako "česká bludička", propagující "bludný český dějinný mýtus", životně nebezpečný německému národu. Christian Jäger ve svém textu "Der Anbiedermann als Brandstifter", který se stal součástí sborníku "Spielräume des Einzelnen - Literatur in der Weimarer Republik und im 'Dritten Reich'"(1999), vyšlého rovněž jako dvojčíslo 30-31 časopisu "Juni" s podtitulem "Magazin für Literatur und Politik", tuto tezi zásadně zpochybňuje Vischerovým už v roce 1932 pod pseudonymem Hans Riedel publikovaným "štvavým" textem "Die sudetendeutsche Tragödie"(vycházel jako román na pokračování v deníku Hamburger Nachrichten), jeho pozdějším členstvím v NSDAP (Jäger uvádí i číslo legitimace) a hojným výskytem údajně zapovězené jeho práce o Husovi rakouských i německých knihovnách (já jsem z ní překládal z duplicitního exempláře budějovického muzea, který přešel do fondu regionálního oddělení vědecké knihovny) i s razítky nacistických institucí (Jiří Beneš ve své stati "Málo známá husovská biografie z r. 1940", zveřejněné v "Acta Universitatis Carolinae - Historia Universitatis Carolinae Pragensis" (2013) a digitálně dostupné, opírající se o Serkeho Jägerem uvedená fakta ovšem nijak neregistruje). Spokojme se konstatováním, že "český" Němec Emil Walter Kurt Fischer, narozený dne 7. ledna 1895 v Teplicích (Teplitz-Schönau) v katolické rodině vojenského lékárníka Maxe Fischera (původně byl Emilův otec vandrovním učitelem a varhaníkem), prožil svou dobu jako příslušník národa, jehož dvacáté století po Kristu má přídech věru pekelný. Po maturitě byl povolán do armády, v první světové válce brzy povýšil na praporčíka (německy Fähnrich), později na poručíka c.k. starého mocnářství. V Haliči byl střelou do krku těžce raněn a konec války prožil v nemocnici blízko Prahy. Po uzdravení studoval v hlavním městě nového československého státu germanistiku, dějny umění, filosofii a matematiku. Zároveň pracoval v letech 1920-1922 jako fejetonista a divadelní kritik při redakci vládě blízkého listu Prager Presse. Za svého novinářského působení poznal v Praze českou herečku židovského původu Evu Segaljevičovou (vystupovala pod hereckým pseudonymem Eva German), kterou si později vzal za ženu. Jeho literárním debutem se stal dadaistický román "Sekunde durch Hirn" (1920). Přátelil se mj. s Franzem Kafkou (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a Ernstem Weißem. Dostal se do kontaktu s Alfredem Döblinem a Robertem Musilem, čilou korespondenci udržoval s Tristanem Tzarou, jehož prostřednictvím se seznámil i s Francisem Picabiou, se kterým plánoval neuskutečněné vydání dadaistické antologie (pracovní titul "Dadaglobe"). V roce 1923 byl poctěn "čestnou zmínkou" (mit ehrenvollen Erwähnung) Alfreda Döblina při udělování Kleistovy ceny. Ještě téhož roku (měla v něm premiéru i Vischerova hra "Debureau", která poté, co brožuru s jejím německým textem náhodou mezi vyhozenými knihami "neárijských" autorů našel v Brně koncem třicátých let dvacátého století František Kožík /to o těch "Neárijcích" soudil on/, stala se podnětem jeho románu "Největší z Pierotů"/1939/), odešel se svou ženou do Německa, kde pracoval jako dramaturga a režisér divadel ve Würzburgu, Bambergu, Baden-Badenu (tamější své provedení Čapkova dramatu R.U.R. označil jako první "nadrealistickou" inscenaci v Německu vůbec) a Frankfurtu nad Mohanem. Svá vlastní dramata vydává i knižně, jako "tragigrotesku" pod názvem "Chaplin (Wer ist Chaplin?)" v postupimském nakladatelství Gustav Kiepenheuer. Po čtyřech letech se Vischer usadil se ženou jako spisovatel na volné noze v Berlíně. Pro finanční tíseň se za ženiny spolupráce začal věnovat zakázkové produkci románů na pokračování. Ty mu umožňují pokračovat v rešerších k dílu, které si vysnil a započal psát už v Praze - k monografii o Janu Husovi. Historickou biografii dánsko-ruského vojenského reformátora Burkharda Christopha von Münnich (1683-1767) poslal spisovatelskému kolegovi Oskaru Gluthovi (1887-1955) dne 27. května 1938 s touto poznámkou: "(J)e weiter man sich von unserem Jubeljahrhundert entfernt, desto wohler ist einem (...). Mit dieser Arbeit bin ich zu meinem eigentlichen Bereich (...) - wenn nicht die schöne öster(r.).-ung. Monarchie sich aufgelöst hätte, säße ich ja irgendwo (...) als Mittelschulprofessor für Geschichte - zurückgekehrt (...)" (tj. "Čím je člověk dál od našeho slavného století, tím líp se cítí /.../ Touhle prací jsem v oboru mně vlastním /.../ - a kdyby se nerozpustilo to krásné rakousko-uherské mocnářství, usadil bych se inu někde /.../ jako středoškolský profesor dějepisu, ke kterému bych se tak vrátil /.../" - pozn. překl.). V roce 1940 a 1942 uveřejnil Vischer pod vlastním jménem Emil Fischer dvě knihy pro mládež poté, co jeho husovská monografie byla napadena některými nacistickými kritiky a pseudonym se stal nežádoucím. Roku 1944 zemřela v osmačtyřiceti letech v Berlíně na rakovinu Vischerova manželka. Aby se hmotně udržel, psal po skončení války námezdně pro některé berlínské noviny a časopisy. Město bylo rozděleno a Vischer se dal zlákat slibem východoněmeckého ministra kultury Johannese R. Bechera, že mu vydá knihu o Husovi, k přesídlení do sovětské zóny Berlína. Když se slib nedočkal naplnění, vrátil se Vischer na Západ. V západním Berlíně se podruhé oženil. Manželství, z něhož vzešla jediná Vischerova dcera Jana, se ovšem pro neutěšenou situaci rodiny o šesti osobách (manželka přivedla s sebou tři děti z předchozího vztahu) brzy rozpadlo. Melchior Vischer zemřel 21. dubna 1975 osmdesátiletý v Berlíně a je v jeho tehdy ještě oddělené západní části i pochován (Friedhof Berliner Straße, Grabstätte Nr. 18, Planquadrat C1). Hrob je obklopen zimostrázem a opatřen jménem Emil Fischer. V padesátých letech napsal ten, jehož popel je tu v urně uložen, příteli z pražských let Johannesi Urzidilovi a jeho paní Gertrudě (i oni oba jsou každý samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), který mu jediný finančně vypomáhal v nejtěžších letech (prý i proto, že se Fischer nezřekl své židovské ženy) z amerického exilu: "Ich habe erst jetzt erkannt: Prag ist nicht Berlin; Berlin ist die Fremde! (...) Ihr müsst Gott jede Stunde danken, dass Ihr in der Fremde als Paar aus der gleichen Heimat lebt!" (tj. "Teprve teď jsem pochopil: Praha není Berlín; Berlín je cizina! /.../ Měli byste Bohu každou hodinu děkovat, že v cizině žijete jako dvojice ze stejného domova!" - pozn. překl.) Rodiště, domov - Geburtsort, Heimat, co dodat?

- - - - -
* Teplice / Husinec / Záblatí / Prachatice / hora Boubín / † † † Berlín (BE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1920, Paul Steegemann Verlag, Hannover) jeho dadaistického románu "Vteřina mozkem" je dílem Kurta Schwitterse (1887-1948)
Obálka (1989) s motivem obrazu Františka Kupky k souboru Vischerových básní z let 1930-1960 v nakladatelství Paul Zsolnay
Dva překlady jeho básní s tématikou Prahy a Čech

zobrazit všechny přílohy

TOPlist