Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KAREL WEIS

Vesničtí muzikanti

Celý svět je jako koule,
těžko na něm stát jen nohama;
nechce-li mít člověk boule,
musí se ho chytat rukama.
Tu to klouže,
tam se boří,
tu je louže,
tam to hoří:
člověk má se jen co točit,
nechce-li si uši smočit.
Kdo však umí chytře hrát,
dovede tu pevně stát.

To jsou úvodní verše hry Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847), píseň, kterou před oponou zpívá Pantaleon Vocilka, "bývalý študent na cestách". Autorem hry i textu písně není nikdo jiný nežli původce slov české národní hymny Josef Kajetán Tyl (1808-1856), rodným příjmením Till (Tille) po otci. Národní listy z 5. ledna 1905 přinášejí na třetí straně recenzi novinky pražského německého divadla, uvedené na Silvestra předchozího roku 1904 pod názvem "Die Dorfmusikanten" a jak se hned v prvých řádcích píše, je jako autor této "veselé národní pohádky se zpěvy a tanci" podepsán hudební skladatel Karel Weis. A skutečně na divadelní ceduli, otištěné v listě "Prager Tagblatt" 31. prosince 1904 na straně čtrnáct, můžeme číst pod názvem hry tuto charakteristiku: "Ein heiteres Volksmärchen mit Gesang und Tanz in 3 Anzügen und neun Bildern. Nach einer Sage mit Benützung des älteren Stoffes von Karl Weis." To "Volksmärchen" bych přeložil namísto "národní pohádka" souslovím "lidová báchorka" (Tyl užíval opravdu spojení "národní báchorka"), původcovství hry "podle jedné pověsti s použitím starší látky" je tu však jednoznačně přiřčeno skladateli hudby kusu, který bychom dnes nejspíše zařadili k žánru operety, navíc bujně "silvestrovské". Národní listy Weise, který se prý "vydává za jediného autora", nesmlouvavě obviňují z toho, že "hra je doslovným, jenom na některých místech zkomoleným překladem Tylova ,Strakonického dudáka'" s dodatkem, že "skladatel českého původu prodává do ciziny české dílo, jehož autora i českost zamlčuje, zatímco česká tvorba dramatická marně ještě čeká na vlídnější pozornost ciziny, že p. Weis vydává tam jeden z jejích nejmilejších skvostů za svůj literární majetek." Chci hned připomenout, že server Wikipedia uvádí jako autora libreta Rudolfa Haase (mohl by to být onen šumavský německý autor, samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), zatímco pro web severoamerické Stanfordské univerzity Opening Night! Opera & Oratorio Premieres je oním libretistou jakýsi Robert Haas. Pantaleon Vocilka nese v tom zpracování látky jméno "Amadeus Muckenschnabel, gewes. Student, jetzt Landstreicher" (hrál ho Ernst Tautenhayn), Švanda se tu nazývá "Kristl, Dorfmusikant" (v podání Georga Lengbacha) a Dorotka Liesl (tj. Lízinka či Bětuška hraná Fritzi Niedtovou)! A co hlavního, dudy tu nahrazuje šalmaj, předchůdce hoboje! Ať tak či onak jsem po léta litoval, že právě Karel Weis, autor monumentálního díla "Český jih a Šumava v písni", vydávaného v patnácti svazcích od roku 1928 až do válečného roku 1944 (chystaný šestnáctý svazek měl být věnován Doudlebsku), kdy autor skonal, nefiguruje vysoce čestně mezi německými šumavskými "klasiky". Dostává se sem ovšem s nálepkou "odnárodnění jeho", které "můžeme provázeti jen útrpným úsměvem", jak píší "Hudební listy Dalibor" ze 14. ledna 1905 v recenzi končící větou "Pro Weise, tvůrce ,Dorfmusikantů', žádnému Čechu srdce nezabolí…" Nu nevím: když 4. dubna 1944 skonal a 11. dubna byl pochován na smíchovském hřbitově Malvazinky (nad hrobem tam mj. za Národní radu českou, pořadatelku čestného a slavného pohřbu, promluvil dvořákovský badatel Ing. Otakar Šourek), napsal budějovický list Jihočeská jednota (Budějovice byly za protektorátu zbaveny přívlastku České), že se svým nesmrtelným dílem "Český jih a Šumava v písni" "hluboko zapsal nejen do duše všech Jihočechů, ale celého českého národa. Bolest nás všech nad jeho odchodem je veliká a těžce zranila naše srdce". Ta česká srdce! Narodil se 13. února 1862 v Praze jako syn kováře, jehož památce pak věnoval svou jedinou symfonii c-moll. Otec se prý podílel na stavbě řetězového mostu Františka Josefa I. (dnes tam stojí Štefánikův most). Byť ne nijak zámožný, dokázal syna zabezpečit za jeho studií na pražské konzervatoři, z níž byl ovšem mladý talent po 4 letech vyloučen a dokončil své hudební vzdělání na varhanické škole. Na jeho pražské policejní přihlášce čteme, že jako hudební skladatel, manžel Marie, roz. Šístkové (* 1877) a otec čtyř synů Josefa (* 1902), Antonína (* 1904), Gustava (* 1905, zemřel na Boží hod vánoční roku 1907) a Františka (* 1908) příslušel domovským listem podle vlastního udání "do Wohřeled" (dnes Hořehledy), okr. Blovice. Putoval při práci nad svým životním arcidílem především po "celé té širé oblasti, která mluví nejčeštějším srdcem již po staletí", jak praví nekrolog v Jihočeské jednotě, tj. po jihočeských Blatech (však má ve Veselí nad Lužnicí stálou expozici v tak řečeném Weisově domě), ve Vimperku v sousedství jazykově českého či jazykově smíšeného šumavského Stašska po něm byla po druhé světové válce nazvána celá městská čtvrť (někdejší Adolfov, dnes lidově zvaný "Vajzovka"). Obnovená premiéra jeho opery Polský žid (1901), která kdysi slavila úspěch v Evropě i v Americe (jen v Čechách budila polemiky), konala se 3. března 2001 v den stého výročí svého prvého uvedení na prknech pražské Státní opery, někdejšího Nového německého divadla. Inu, "odrodilec"dokázal, že ačkoli "tu to klouže, tam se boří, tu je louže, tam to hoří (…), dovede tu pevně stát".
- - - - -
* Praha / Stachy / Vimperk / † † † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko