Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN WEISS

K blahořečení ctihodného služebníka Božího,
biskupa Johanna Nepomuka Neumanna z Filadelfie

Dne 12. března tohoto roku (psáno v roce 1962 - pozn. překl.) se pod vedením ndp. preláta Dr. Adolfa Kindermanna vydala delegace ve složení deseti osob do věčného města křesťanstva (rozuměj ovšem Řím, resp. Vatikán - pozn. překl.), aby předala Svatému Otci papeži Janu XXIII. 100 000 podpisů, sebraných mezi obyvateli sudetoněmeckého prostoru Sudetoněmeckým kněžským dílem (Sudetendeutsches Priesterwerk) v Königsteinu (rozuměj hesenské město Königstein im Taunus - pozn. překl.) a obsažených v deseti objemných svazcích. Tyto podpisy byly sudetoněmeckým lidem (v originále "vom sudetendeutschen Volke", přičemž "das Volk" znamená v němčině jak "lid", tak i "národ", v tomto případě spíše "die Volksgruppe", tj. "národní skupina" - pozn. překl.) poskytnuty s obzvláštním nadšením a láskou. Delegace sestávala ze šesti kněží a po dvou zástupcích laického mužského i ženského světa sudetoněmeckého lidu, takže tvořila zároveň jakýsi průřez naší milovanou domovskou pospolitostí (v originále "Querschnitt unseres geliebten Heimatvolkes" - pozn. překl.).
Deputace se vypravila dne 13. března k postulátorovi procesu blahořečení našeho krajana Johannese Nepomuka Neumanna dp. generálovi řádu premonstrátů P. Forrantemu. Ten jí uvědomil o tom, že se blahořečení biskupa Neumanna dá zřejmě očekávat v nejbližší době, poněvadž mu nestojí v cestě nijaké zvláštní překážky. Poněvadž i američtí katolíci o blahořečení horlivě usilují, mohlo by k němu dojít v době 2. Ekumenického koncilu ve Vatikáně (bylo nakonec opravdu vyhlášeno v rámci jeho zasedání dne 13. října 1963 a papež Pavel VI. biskupa posléze svatořečil 19. ledna 1977 v roce Charty 77 /její prvé prohlášení vyšlo už 1. ledna 1977 - pozn. překl.). Za krátké návštěvy Nepomucena (papežská kolej založená v roce 1929 - pozn. překl.), studijního ústavu bohoslovců z Československa (tehdy od roku 1960 počínaje přejmenovaného na Československou socialistickou republiku /ČSSR/ - pozn. překl.), kde se mezi dvanácti chovanci koleje nachází jen jeden jediný Němec, který má krátce před kněžským svěcením, mohla tu delegace pozdravit i tři německé sestry, z nichž se jedna v prachatickém rodném domě biskupa Johannese Nepomuka Neumanna směla celoročně věnovat klášterní péči o děti (i roku 2011 tam sídlí v Neumannově ulici Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského - pozn. překl.). Ndp. prelát Dr. Kindermann ji poprosil, zda by mohla zaznamenat všechno, co si uchovala ze svého působení v Prachaticích ještě v paměti.
Dne 15. března ve 13 hodin byla delegace přijata v audienci ve Vatikánu Jeho Eminencí ndp. kardinálem státním sekretářem jeho Svatostí Amletem Giovannim Cicognanim (žil v letech 1883-1973 - pozn. překl.), do jehož rukou předal ndp. prelát Adolf Kindermann pamětní list s prosbou o přímluvu ve věci co možno brzkého blahořečení. Ndp. P. provinciál Dr. Augustin Reimann CSsR. mu vlastnoručně donesl svou knihu o působení našeho velkého krajana pod názvem "Böhmerwaldsohn und Bischof von Philadelphia" (tj. "Syn Šumavy a biskup filadelfský" - pozn. překl.). Viditelně potěšen předaným listem i darem pronesla Jeho Eminence k delegaci krátký proslov v latinském jazyce:
"Akt blahořečení biskupa Johannese Nepomuka Neumanna se blíží. Byl to velmi pokorný a horlivý biskup, který s Boží podporou průkopnicky působil v Severní Americe. Budu to Svatému Otci vždy znovu připomínat a prosit, aby se tohoto blahořečení podjal. Jeho Svatost sama je na té věci velice zainteresována a těší se z ní!"
Dne 16. března mohla pak delegace vykonat audienci u ndp. kardinála Arcadia M. Larraony CMF (Arcadio María Larraona Saralegui, španělský duchovní, člen kongregace misionářů synů Neposkvrněného Srdce blahoslavené Panny Marie /klaretinů či klaretiánů/, žil v letech 1887-1973 - pozn. překl.) jako prefekta posvátné kongregace obřadů. Také jemu předali Msgre Dr. Kindermann a P. Dr. Reimann pamětní list a knihu s prosbou o podporu procesu blahořečení biskupa Johannese Nepomuka Neumanna. Odpověděl delegaci rovněž latinsky následujícími slovy: "Jsme velice potěšeni blížícím se blahořečením biskupa Johannese Nepomuka Neumanna. Těšit se může i celý německý národ, poněvadž bude blahořečen zase jednou Němec. Ať se raduje i všechen americký lid, poněvadž v Americe onen biskup tak příkladně a průkopnicky působil zakládáním kostelů a škol! Ať se raduje řád redemptoristů, poněvadž smí přičíst ke svým dosavadním světcům i tohoto ušlechtilého misionáře velké míry opravdové svatosti. Svatý Otec Jan XXIII. se rovněž těší, že právě jeho bude blahořečit během druhého vatikánského koncilu. Zemřel jako prostý a nadmíru pokorný biskup a slouží dnes všem lidem jako výjimečný příklad. Blahopřeji vám k tomu novému blahoslavenému vašeho domova a přeji vám, aby s Boží podporou a požehnáním mohlo k tomuto blahořečení brzy přijet do Říma mnoho lidí z vaší země! Na šťastnou shledanou!"
Na sobotu 17. března zamýšlenou audienci u Svatého Otce Jana XXIII. bohužel nedošlo, poněvadž pro nadměrnou časovou zátěž spojenou s vysokou státní návštěvou irského státního prezidenta De Valery se neukázala nijaká možnost přijetí naší malé skupiny.
Deset svazků sebraných podpisů tedy převzal ndp. sekretář Giovanni Roberti a předání provázela naše prosba, aby je prostřednictvím svého vysokého nadřízeného, Jeho Eminence ndp. kardinála státního sekretáře Cicognaniho doručil s připojenou peticí Jeho Svatosti papeži Janu XXIII..
Smíme na základě těchto předběžných návštěv u renomovaných míst papežské kurie v Římě chovat dúvěru a naději, že biskup Johannes Nepomuk Neumann snad ještě letos na podzim (stalo se tak nakonec, jak už zmíněno, až o rok později v říjnu roku 1963 - pozn. překl.), nenastanou-li žádné nepředvídané překážky, bude moci být povýšen k oltářní úctě (v originále "zur Ehre der Altäre erhoben", tj. vlastně "ke cti oltářů", výraz pro zařazení mezi blahoslavené - pozn. překl.). Modleme se všichni denně k Pánu o tuto milost pro velkého syna naší Šumavy (v originále "für unseren großen Sohn des Böhmerwaldes" - pozn. překl.)!

Glaube und Heimat, 1962, s.311-313

Sehnsucht nach
der Heimatkirche
Stesk za jedním
šumavským kostelem

Ein Kirchlein ragt fern in der Heimat
Ins Blaue auf lüftiger Höh',
Sein Bild nur beschau'n wir vereinsamt,
Mit inniger Freude und Weh.

Verödet, verlassen da droben,
So grüßt's uns als Mahnmal der Zeit,
Von Sehnen und Heimweh droben,
Als Heimatverwies'ne im Leid.

Wenn auch seine Glocken kein Klingen
Mehr senden in taufrischen Hauch
So tönt doch in zärtlichen Schwingen
Im Herzen ein Glöcklein oft auch:

"O Herrgott! Erhalt uns das Kirchlein
Der Heimat, solange wir, fern
Den Bergen und Tälern, im Hiersein
Dir dienen als unserem Herrn!

Du gingst ja mit uns in die Fremde
Als Herzensberater in Not,
Im hohes Altarssakramente!
Du bist uns auch Stärkung im Tod!

Solange wir leben und schaffen,
Sei 's heißes, stets waches Gefühl:
O lass uns die Heimat erraffen!
Dies Kirchlein mit Betern bald füll!

Und wir wollen sein diese Beter,
Die wissen, was Heimat bedeut!
Woll'n sein unsern spätern Geschlechtern
Ein Beispiel, was Gott uns gebeut!

Und sollten wirs nie mehr betreten,
Dies Kirchlein der Heimat, so traut,
Dann mög' Deine Gnade uns retten
Ins Reich, das die Liebe gebaut!"

Stojí tam doma kdesi v dáli,
do modra výš na vrchu ční,
ten obraz jsme si s sebou vzali
se steskem, však i pro štěstí.

Tak samoten, opuštěn námi,
svědčí, co vše způsobil čas,
je tam jako my tady sami,
kam z domova vyhnali nás.

I kdyby znít přestaly zvony
tam v rosný kraj, já přece ztad
je v srdci dál vznosnými tóny
slyším zřetelně promlouvat:

"Pane Bože! Kéž dále stojí
tam kostel ten, kéž je nám přán
co obraz, s nímž nás víra pojí,
kéž jsi i tam vždycky náš Pán!

Provázels nás sem do ciziny
jak rádce v nouzi přítomen,
v monstranci, v gestu svátostiny
provždy, i v náš poslední den!

Dokud v nás tužba po domovu,
trvá co žhoucí, živý cit,
dej, ať ji naplníme znovu!
Ten kostel dej nám naplnit!

Modlitbou chceme každodenní
vyznat, co nám všem domov dal!
Ať ví i příští pokolení,
že Bůh sám to tak přikázal!

A nebude-li nám snad přáno
ten drahý kostel spatřit již,
řekneme Tvé milosti ano,
jež přijmout chce nás v nebeříš!

Glaube und Heimat, 1960, s. 1008

Už pro její citovou hodnotu přebírám jako medailon pátera Johann Weiße téměř beze změny pasáž ze zprávy Antona Geyera ze Ktiše, publikované na jiném místě těchto webových stran: Johann Weiß se narodil 13. prosince roku 1894 v Lomku (dnes zcela zaniklá osada, německy zvaná Haidl, farnost Vitěšovice). Jeho primice se uskutečnila dne 9. června 1918 ve Vitěšovicích (Kriebaum). Vůbec první farností, kde sloužil, byl od 1. srpna 1918 Ondřejov, vikariát Horní Planá (Oberplan). Od 1. března 1920 až do 30. dubna roku 1935 působil pak jako kaplan ve Ktiši (Tisch). P. Johann Weiß byl posledním německým farářem ve Ktiši před naším vyhnáním z domova, včetně svého kaplanského působení až do 26. října 1946, tedy více než čtvrt století. V roce 1935 byl ktišský farní kostel za jeho vedení naposledy renovován. Bylo známo, že při vyučování náboženství na školách ve Ktiši, Březovíku (Oxbrunn), Smědči (Groß-Zmietsch), Miletínkách (Paulus) a Jaroníně (Jaronin) postupoval s přísností, které se při počtu více nežli dva a půl tisíce zdejších duší nelze podivovat. Poté, co v říjnu 1946 zhaslo věčné světlo v jeho milovaném kostele ve Ktiši, následovalo i jeho vyhnání z domova do obce Oppelsbohm (od roku 1972 součást obce Berglen), okres Waiblingen (ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko). Od roku 1952 až do svého odchodu na penzi v roce 1978 byl P. Weiß farářem v bádensko-württemberské obci Eggenrot (ta je od sedmdesátých let součástí obce Schrezheim, která je zase přičleněna k městu Ellwangen), kde 5. ledna 1980 i zemřel (jak vysvítá z následujícího nekrologu Josefa Dichtla, došlo ovšem k Weißovu skonu v nemocnici města Ellwangen, kde pobýval jinak v tamním charitním domově). Obzvláštní zásluhy si farář Weiß získal o kněžský dorost, neboť byl v Německu po léta pověřen vedením Díla biskupa Neumanna (v originále "Bischof-Neumann-Werk"). Pro někdejší obyvatele a potomky někdejších obyvatel ktišské farnosti sepsal podrobnou zprávu o jeho průběhu, která ve všech jednotlivostech věrně zrcadlí situaci let 1945-1946. Tato zpráva je historickým dokumentem vysoké faktografické hodnoty.

Za farářem Johannem Weißem
Josef Dichtl

V den 169. jubilea úmrtí šumavského světce biskupa Johanna Nepomuka Neumanna (o jehož blahořečení a tím i svatořečení se, jak patrno z předchozího vlastního Weißova svědectví, osobně zasloužil - pozn. překl.) zesnul dne 5. ledna 1980 na lůžku nemocnice bádensko-württemberského města Ellwangen an der Jagst, kde pobýval na samém sklonku života v místním charitním domově (viz www stránky Alten - und Pflegeheim St. Anna, pan farář Johann Weiß poté, co byl zaopatřen svátostmi umírajících. Bylo mu 86 let. Zbožná selská rodina Weißova ze vsi Lomek ve farnosti Vitěšovice, darovala církvi hned několik duchovních: P. Hermann Weiß S.Ord.Cist. (tj. řád cisterciáků - pozn. překl.), vysvěcený na kněze roku 1805, zemřel jako farář v Horní Stropnici (Strobnitz), P. Jakob Weiß Ord.Teut. (tj. řád německých rytířů, přes jméno tak nacionálně znějící krutě pronásledován nacismem, mezi jehož významné odpůrce náležel /pomáhal např. budovat československá opevnění proti Hitlerově říši, viz Wikipedia - pozn. překl.), vysvěcený v roce 1850, zemřel pak jako farář v rakouském Palterndorfu. Primice bratří dvojčat Franze a Johanna Weißových, která se odehrála ve Vitěšovicích dne 2. června 1918, byla událostí, slavenou v celém širém okolí. Franz Weiß však skonal ještě v roce své primice jako kaplan ve Volarech (Wallern) na tehdy řádící španělskou chřipku. Johann Weiss byl po svých kaplanských letech v Ondřejově kaplanem a poté farářem ve Ktiši, po vyhnání opět po dlouhá léta duchovním správcem v Eggenrotu u Ellwangenu. Obzvláštní zásluhy si tento svědomitý a duchovně horlivý kněz získal v té době svým vedením Díla biskupa Neumanna, pečujícího mezi vyhnanými německými Šumavany o kněžský dorost, jakož i coby představený sdružení Glaube und Heimat, od roku 1949 pokračujícícho ve vydávání stejnojmenného německého časopisu budějovické diecéze (v originále "Zeitschrift in Nachfolge des gleichnamigen deutschen Bistumblattes der Diözese Budweis" - pozn. překl.). Pohřeb, který se konal v Eggenrot dne 9. ledna 1980 za účasti 19 duchovních a opravdu velkého počtu věřících z farností, v nichž P. Johann Weiß působil, byla poslední poctou dobrému duchovnímu pastýři. R.I.P. (tj. Requiestat In Pace - Odpočívej v pokoji! - pozn. překl.)!

Glaube und Heimat, 1980, č. 2, s. 2

- - - - -
* Lomek, Vitěšovice / České Budějovice / Ondřejov / Ktiš / Březovík / Smědeč / Miletínky / Jaronín / † Ellwangen / † † Eggenrot (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko