Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MARTHA WIMBERSKY

Osudový rok 1945

V tísnivém očekávání hledělo se vstříc konci války. Rozhlasovým zprávám o nových zbraních, které mají způsobit zázračný obrat, už nikdo nepřikládal nijakou váhu. Potravin bylo poskrovnu. Vyučování ve školách bylo značně nepravidelné. Poněvadž starší žáci byli buď na frontě nebo u protiletecké obrany, třídy byly nakonec uzavírány. Ze Slezska přicházeli evakuovaní. Byli členy Hitlerjugend a středoškoláky (v originále "von Hitlerjungen und Oberschülern" - pozn. překl.) odváděni do sběrných lágrů, než byli odkázáni do rodin, které měly větší byt. Fronta se blížila stále víc. Muži, kteří tu ještě zůstali, byli povoláni k domobraně (v originále "zum Volkssturm" - pozn. překl.). Patnáctiletí procházeli spěšným výcvikem pro tzv. "Panzervernichtungstruppe" (tj. protitankové oddíly domobrany - pozn. překl.). Stísněni zlou předtuchou, viděli jsme kolony vozů ze Slezska táhnout dál městem. Nedorazily všechny až k hranici (tady už má autorka zřejmě na mysli až po válce obnovenou československou hranici s Německem - pozn. překl.). Když bylo ohlášeno, že se blíží Američané, stály od Hüblerovy kaple (prachatická mešní kaple Panny Marie Loretánské - pozn. překl.) až k Feferskému rybníku (v originále "von der Hübler Kapelle bis zum Pfefferschlägerteich" - pozn. překl.) a v Zahradní ulici (Gartenstraße) podél městských hradeb vozy s koňskou nebo volskou zápřeží. Několik dní předtím, než válka skončila, vlekly se čtyřstupy lidí náměstím a dál na Pasovskou (dnes Solní - pozn. překl.) ulici, osoby mlčících šedých tváří se sporým ranečkem v rukou. Zdrcující obraz. Zajatci? Uprchlíci? V jednom z posledních dnů války byl vyhlášen letecký poplach. Bomby padaly na nádraží, na Markétiny lázně a na Feferský rybník a jeho okolí, kde stála dlouhá kolona s uprchlíky, na Krumlovskou ulici (v originále "in der Krummauer Straße", do roku 1958 se užívalo označení Krumlovská ulice i nadále, nato byla její celistvost porušena výstavbou Fučíkovy ulice a zbylé dvě části nesou od roku 1968 název Pod Hradbami a U Stadionu - pozn. překl.) a Jungbauerovu továrnu (po znárodnění podnik Jitony Soběslav - pozn. překl.). Došlo ke značným hmotným škodám. Jeden rolník z města, J. MF., byl se svým povozem právě na cestě nedaleko ní. Ztratil zásahem bomby vůz i s nákladem a se spřežením. Jedné známé, která ho potkala, odpověděl na otázku, kam kráčí sám s bičem v rukou: "Durch eine Bombe bin ich ums Fuhrwerk gekommen. Die Rösser hat man zum Schlachten gebracht. Geblieben ist mit die Peitsche." (tj. "Bombou jsem přišel o fůru. Koně mi odvezli k porážce. Zůstal mi tenhle bič." - pozn. překl.) V posledních hodinách ještě před příjezdem Američanů byly zřízeny protitankové zábrany a vyhloubeny zákopy. Tři Němci vyšli Američanům naproti s bílým praporem. Byly jim sebrány hodinky (pěkná ilustrace k pojmu "v hodině nula" - pozn. překl.). Bylo 10. května, když do města dorazila americká divize. Vojáci se ubytovali v Markétiných lázních, městských domech a vilách. Mnozí se v bytech chovali vandalsky. Jeden "barevný" projížděl následujícího dne městem a obíral muže, kteří se mu octli na dohled, o hodinky, než ho nadřízení zadrželi. Postižení se ovšem už se svými hodinkami nikdy neshledali. V těch dnech bylo nařízeno vyvěsit americké nebo československé vlajky. Dolní branou vstoupili do města čeští partyzáni. Na nákladních autech měli kulomety, oni sami byli oděni jako dobrodruzi napůl v civilu, napůl ve stejnokroji, v rukou samopaly namířené na místní obyvatele.
"U Města Vídně" se usadila česká policie. Lidový soud a "národní výbor" započaly své dílo. Němci musili nosit žluté pásky na rukávech, nesměli opouštět byt po 22. hodině, dostali potravinové lístky v hodnotě těch, které se za Hitlera dopřávalo Židům. Najednou byli všichni Češi, kteří se před Hitlerem uchýlili do vnitrozemí (rozuměj vnitrozemí Čech, což opět dokládá zemské chápání neporušenosti starých hranic - pozn. překl.), byli zase tu (podle prachatické české kroniky bylo v květnu 1945 ve městě asi 6800-7000 Němců a asi 250-300 Čechů - pozn. překl.). K následujícím zatýkáním stačilo být Němcem, aby se člověk ocitl ve vězení. Mezi zatčenými byly i ženy a dívky. Všem takto postiženým hrozilo mučení a bití. Ráno byli odváděni k pracovnímu nasazení, večer při návratu bývali zbiti českými civilisty, kteří proto vyhledávali vězeňské ubikace. Trpěli hlady. Příbuzní se snažili propašovat jim nějak něco k jídlu. K soudu byli odváženi až do Písku. Padaly i rozsudky smrti. Ti, kdo vyvázli jen vězněním a nucenou prací, musili projít dlouhou cestou utrpení, než se shledali se svými.
Z přímých zážitků pisatelčiných (bylo jí tehdy 49 let - pozn. překl.) jeden z mnoha. Šla od Slepého mlýna (v originále "aus der Blindmühle", jde o předměstský mlýn v prachatické Mlýnské ulici čp. 40 - pozn. překl.), kde si vyprosila chleba, zpátky domů (dům čp. 161, kde se Martha Wimbersky narodila a neprovdána žila, v Horní ulici stojí až dosud - pozn. překl.); ne ulicí, nýbrž po pěšině, která vedla přes svah protilehlý řečenému mlýnu. Zatčení tam kosili louku. Vyměnili jsme si pozdrav s holičem Süßem. Přihnali se ke mně dva nápadně oblečení muži. Ten větší mě zastavil a prosil o chleba. Na otázku, zda mají u sebe nůž, jeden z nich ho vytáhl a s mým dovolením si z bochníku ukrojil. Na otázku, odkud sem přišli, odmítli odpovědět. Tu pisatelka těchto řádků pochopila, že jde o německé vojáky na útěku. Poté, co jsem jim poskytla informace, které cesty vedou k hranici (rozuměj té obnovené československé - pozn. překl.), oba se vzdálili. S tím větším se pisatelka sešla v poválečném Německu, kde působil v Köln-Niehl (Niehl je severní částí Kolína nad Rýnem - pozn. překl.) jako kaplan při katolickém kostele sv. Kateřiny ("Alt St. Katharina, románská stavba ze 12. století - pozn. překl.).
Ještě v květnu 1945 musili všichni Němci odevzdat své rozhlasové přijímače. Od příchodu vítězů bylo v rozhlase slyšet tak jako tak jen nadávky a výhrůžky trestem. Následovalo především zabavování majetku. Domy, obchody, rolnická hospodářství připadly "správcům". V "lepším" případě byl majitelům vykázán v bytě nějaký prostor, ze kterého ovšem musil platit nájem. Pokud stáli správci v cestě, byli nuceni se vystěhovat. Penze se Němcům přestaly vyplácet. Ten, kdo měl peníze uloženy v bance, směl si odtud měsíčně vyzvednout určitý obnos na živobytí. Partyzáni vytáhli na vsi, aby tam zabavili všechno, co mělo nějakou cenu. Stávalo se, že v hospodách docházelo ke rvačkám mezi lupiči při dělení kořisti. Předměty ze zlata, šperky, sbírky známek měly být odevzdány. Při prohledávání domů byly uzavírány celé ulice. Šlo se od domu k domu. Jeden soudní úředník, provázen četníky, konal domovní prohlídku. Zabavovaly se veškeré cennosti; i šicí stroje. Na podzim muselo být odevzdáno i ovoce ze zahrad. S opravňujícími doklady se objevovali Češi z vnitrozemí v bytech Němců a brali, co se jim zamanulo. Sbírky známek, hudební nástroje atd. atd.. Z mladších osob mezi Němci byli mnozí odváženi do jazykově českých území, aby tam vykonávali nucené práce v průmyslových a živnostenských podnicích i v zemědělství.
Pozoruhodnou událostí se stal státní pohřeb "sestry partyzánky" s vojenskými poctami Vyrůstala jako dcera českého obuvníka Hojdekra v Horní ulici. Stala se jeptiškou, za války pobývala v jednom moravském klášteře, kde se starala o nemocné a raněné. Měla spojení s partyzány a vyzrazovala jim, co vyslechla od raněných Němců. Za to, že zachránila život jednomu českému generálovi, obdržela státní vyznamenání. Poté, co zemřela na tuberkulózu, byly její ostatky převezeny do Prachatic a vystaveny v Neumanneu (v originále "und im Kloster aufgebahrt"; o karmelitánce Marii Maristelle Alžbětě Hojdekrové /1925-1945/ viz blíže Sv. Jan Prachatický, roč. 2015-2016, č. 4 /i s její podobenkou/ - pozn. překl.). Tou dobou ještě v klášteře přítomné německé jeptišky se musily pohřbu zúčastnit a nést v rukou hořící svíce. Pohřbu se účastnilo i vojsko (partyzánská skupina Šumava II se rozhodla založit nadaci ctihodné sestry partyzánky Maristelly Hojdekrové k finanční podpoře chudých studujících dívek a sirotků české národnosti - pozn. překl.). Byla to skutečná událost pro celé město! (v české kronice, psané ovšem za starostování komunisty Theodora Vlka /v úřadě už od srpna 1945/ není o pohřbu ani zmínky - pozn. překl.)
Německé jeptišky byly americkým vozem (v originále "von dem Hitlerjungen und Oberschülern" - pozn. překl.) přepraveny do Vídně. Počet obyvatel města se přílivem uprchlíků, evakuovaných a nově přibyvších Čechů zdvojnásobil. Říšští Němci byli brzy navráceni odkud přišli a když se rozneslo, že máme být vysídleni a docházelo k šikanám stále horším, rozhodli se mnozí zemi dobrovolně opustit. Vysidlovací úřad byl umístěn v hotelu "Soumarský zvon" (v originále "Hotel Säumerglocke", dnešní Muzeum české loutky a cirkusu - pozn. překl.). Zde byla zapečeťována zavazadla: povoleno bylo pouze 40 kilogramů na osobu. Mnozí se dostali přes hranice na amerických vozidlech. Dokud byli Američané ve městě, byli u nich Němci zaměstnáni a neměli problémy se stravováním. Potravin byl nadbytek. Koncem podzimu Američané odtáhli a situace Němců se výrazně zhoršila.
Češi měli v plánu zavřít všechny Němce do jednoho lágru, který měl být zřízen na Šibeničním vrchu (v originále "am Galgenberg" - pozn. překl.). Při schůzi, která o tom rozhodovala, zvedl se však předseda R. a prohlásil: "Pánové, náš pan prezident nařídil humánní vysídlení. Navrhuji dát tomu plánu padnout." Tak se i stalo. Němci přišli do tábora za kasárnami.
Jako prví se sem dostali evakuovaní, uprchlíci, lidé z kolon vozů, kterým byla odňata zápřež. Táborovým lékařem byl ustanoven Dr. Kölbl. Byl ze svého domu vyhnán s minimem zavazadel. Jeho vzácné lékařské knihy, které svěřil jednomu v Rakousku žijícímu známému, aby je opatroval, už nikdy více nespatřil. To se přihodilo mnoha lidem, kteří své cennosti dali těm, kdo se chystali přejít hranice a slíbili ty věci dostat do bezpečí.
Ti, kdo chtěli takové předměty dostat přes hranice do Bavorska, přidávali se k mladým lidem. Byl to totiž odvážný podnik a nebylo mnoho těch, kdo na sebe to riziko vzali. V domnění, že se brzy vrátíme nazpět, zahrabávali mnozí své poklady do země nebo je zazdívali. Jeden každý den přicházely jiné, navzájem se lišící fámy. Byla to chaotická doba. V březnu roku 1946 odjel prvý transport. Mířil do Hesenska, do okolí města Marburg. Většina vlaků s vyhnanci mířila ovšem do Bavorska. Tak přišly i poslední Vánoce, které jsme trávili ještě doma. Na nějakou přímluvu bylo i nám Němcům dovoleno jít na půlnoční (přes zákaz vycházení po desáté hodině večerní - pozn. překl.). Tak jsme mlčky namísto "Stille Nacht, heilige Nacht" slyšeli česky zpívat "Tichá noc, svatá noc". Nebyl to pro nás nijak povznášející svátek.

Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald (1986), s. 105-109
Universität Passau - Begegnungsraum Geschichte / Historie jako prostor k setkávání

Zemřela v bavorském Pasově (Passau) jako jedna z nejstarších někdejších obyvatelek Prachatic 1. srpna roku 1990, tj. čtyři dny po svých čtyřiadevadesátých narozeninách, pochována je na tamním Innstadtském hřbitově (Innstadtfriedhof). Podle prachatické křestní matriky se narodila v domě čp. 161 v Horní ulici (Obere Gasse) dne 29. července 1896 a 31. července byla v chrámu sv. Jakuba i pokřtěna kaplanem Antonem Fučíkem. Otec Friedrich Wimberský (s tou čárkou je příjmení v matrice psáno), prachatický truhlář, byl synem (narozeným 28. února 1842) měšťana a majitele domu čp. 161 Thomase Wimberského a jeho ženy Antonie, roz. Tilpové, dívčina matka Theresia byla dcerou prachatického měšťana a majitele domu čp. 65 (i ten dosud stojí v Křišťanově ulici) Martina Zaunmüllera a jeho ženy Marie, roz. Pilátové z Dvorců (dnes část obce Skály), okr. Písek. Po vychození školy se Martha Wimbersky, o níž je tu řeč, vyučila šičkou prádla a konala tuto jemnou práci jako živnost po mnoho let. Během druhé světové války vedla domácnost ovdovělého soudního rady Dr. Hugo Köhlera. "Odsunem" byla vysídlena do Hesenska (Nieder-Ohmen, kde se ocitla je dnes částí hesenské obce Mücke). Bratr Vinzenz ji odtud vzal k sobě do Kolína nad Rýnem (Köln am Rhein) a po jeho smrti přesídlila na radu dobré známé do Pasova, kde žila spokojeně už pro větší blízkost rodným Prachaticím na adrese Unterer Sand (tj. "Dolní písek" či "Dolní břeh") blízko centra i řeky Inn. Byla od mládí silně nábožensky založena a už jako lokální patriotka i velkou ctitelkou šumavského světce Johanna Nepomuka Neumanna (ten má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže). Své ruční práce předala krajanské sbírce v domě zvaném Pedelhaus ve městě Ingolstadt, které má nad prachatickými vyhnanci patronát, své bohaté znalosti o Prachaticích uložila do množství textů. Dne 6. srpna roku 1990 byly její tělesné ostatky uloženy do rodinné hrobky paní Lydie Ruttensteinové, která se o stařenku v jejích posledních letech obětavě starala. Nezapomeňme: ti lidé jsou se svými osudy také naši bližní.
- - - - -
* Prachatice / † † † Pasov (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko