KARL WOISETSCHLÄGER
Radvanov byla kdysi nejjižnější ves v Čechách
Narodil jsem se roku 1931 (bylo to na den přesně 6. září - pozn. překl.) v chalupě čp. 8, zvané Lippen-Haus v Radvanově (Raifmass). V roce 1935 přešla usedlost od mých prarodičů na moje rodiče Johanna a Elisabeth Woisetschlägerovy.
Moje maminka svatbou neztratila své dívčí jméno Woisetschlägerová. Bylo to totiž jméno v našem okolí velice časté, asi proto, poněvadž sousední ves měla německé jméno Woisetschlag (česky Boršíkov). Podle záznamů v pozemkové knize se dá jméno Woisetschläger na usedlosti Lippen-Haus sledovat nazpět nejméně k roku 1859.
Mé nejranější vzpomínky sahají do času plného napětí, jaké panovalo všude kolem v roce 1938. Bylo mi tenkrát sedm let.
Připojení Rakouska k Německé říši v březnu 1938 bylo také u nás v Radvanově sledováno se značným zájmem. Poněvadž požadavek "Heim ins Reich!" byl také na sudetských územích (v originále "Sudetenland", rozuměj území první Československé republiky obývaná německy mluvícím obyvatelstvem - pozn. překl.) značně silný, Československo mobilizovalo svou armádu. Přitom k ní měli narukovat i němečtí branci a v případě války jim samozřejmě také příslušelo bojovat proti německému wehrmachtu.
Mnozí z takto postižených se rozhodli povolávacímu rozkazu nevyhovět a prchli přes hranice do bývalého už Rakouska (v originále jen "nach Österreich" - pozn. překl.). Českou stranou byli přirozeně považováni za dezertéry. Po překročení hranic se stejně smýšlející uprchlíci spojili do útvarů protičeského odporu, které byly přívrženci NSDAP opatřeny zbraněmi a vycvičeny na přepadové dobrovolnické oddíly zvané německy Freikorps (dále v českém překladu už s malým \"f\" - pozn. překl.).
Pro uprchlíky ze sousedních vsí a okolí Vyššího Brodu (Hohenfurth) byl Prieschlův hostinec v Radvanově ideálním shromaždištěm. Jednak byl jeho majitel Franz Prieschl svým přesvědčením na straně freikorpsů, což se mu mělo ovšem v brzkém budoucnu stát osudným, jednak ležel hostinec jen asi 300 či 400 metrů od hranice s bývalým Rakouskem, kterou i dnes tvoří potok německým jménem Granitzbach.
Přes něj vedl kamenný most do blízké vsi Böhmdorf už na rakouské straně. Jednoho dne přišli čeští vojáci a mostek zbořili. Právě krátce nato se zachtělo několika mladíkům z Vyššího Brodu uniknout českému (rozuměj československému - pozn. překl.) povolávacímu rozkazu. Vyjeli na dvou motorkách směrem na Böhmdorf a cestou se stavěli i v Prieschlově hospodě. Tam právě sedělo několik příslušníků české pohraniční stráže (tehdy zvané Finanční stráž), kterým se tu říkalo "Finanzer" (v lidové češtině "financové", v jednotném čísle "financ" - pozn. překl.). Věděli už o výpravě uprchlíků ke hranici a byli tu kvůli nim. Na rozdíl od nich také věděli o zbořeném mostě a bylo jim jasné, že s motorkami se dá potok zdolat jen velice nesnadno. Když zpozoroval Prieschl hon na oba mladíky, který následoval, zahájil z půdy svého domu na "finance" střelbu z pušky. Pronásledovatelé byli prchajícím sice už doslova v patách, ti však na motorkách a díky střelbě od hostince získali rozhodující náskok a podařilo se jim uniknout. Teď ovšem hrozilo nebezpečí Prieschlovi, poněvadž pozornost Čechů se obrátila k němu samému.
Hostinský se rychle rozhodl: sedl na svůj vlastní motocykl a ujel pronásledujícím jej strážníkům směrem na Rading přes hranici do Rakouska (autor píše v textu opakovaně o Rakousku, které už v té době ovšem neexistovalo - pozn. překl.).
Nějaký čas po této události byla u nás v Radvanově nakvartýrována skupina českých (rozuměj československých - pozn. překl.) vojáků ve stavení zvaném Hiaterhäusl. Zřejmě už Češi pomalu tušili nadcházející vývoj událostí. Nijaké těžkosti ale ve vsi s těmi vojáky nenastaly.
Jednoho večera se v našem domě, neřeklo se mu jinak než Lippen-Haus, shromáždilo několik obyvatel vsi, aby se poradili o svých záměrech. Nás děti poslali vždycky pryč, když jsme chtěly poslouchat, o čem je řeč. Došlo nám však, že jde o věci velice závažné. Později jsem se měl ostatně dovědět, že byl místním lidem sdělen plán přepadení české vojenské ubikace, které mělo být provedeno už zmíněným freikorpsem.
Bylo jednoho časného rána na podzim roku 1938. Zlehka se už rozednívalo, když se tu náhle u Hiaterhäusl rozpoutala prudká přestřelka. Střílelo se snad ze všech koutů vsi, z nichž se dalo na právě napadený objekt vůbec zamířit. I někde od nás musela vycházet střelba útočníků, poněvadž jsme tam ještě dlouho potom mohli nacházet spousty prázdných nábojnic. Napadení čeští vojáci se bránili kulometem z oken na všech stranách stavení, které obývali, při čemž vlastně bez cíle ostřelovali celou ves kolem. Netrvalo to nijak dlouho, než se opět rozhostilo nezvyklé ticho. Konečně vyšel jeden z vojáků ven a uviděl ležet před stavením několik ručních granátů. Vzal je, odjistil a hodil nato do blízko ležícího rybníka, kterému se u nás říkalo Hannisteich, kde se ozval výbuch a z hladiny vyrazila vzhůru vodní fontána. Ty granáty, řekli nám později, byly bezpochyby určeny k tomu, aby celý dům i s českými vojáky vyhodily do povětří. Poněvadž ale v témže stavení bydlila i stará paní Hütterová se svou tělesně postiženou dcerou Christinou, bylo od použití granátů v poslední chvíli zřejmě upuštěno. Dopoledne procházeli vojáci vsí a pátrali po útočnících.
Jejich snaha byla ovšem bezvýsledná. V každém domě dostali touž odpověď: "Nikomu jsme přece nic zlého neudělali." Během odpoledne pak čeští vojáci odtáhli ze vsi zase pryč, někam do českého vnitrozemí.
Také v okolí Vyššího Brodu se bojovalo, přičemž útoky měl na svědomí vždycky freikorps. Od mých rodičů vím, že Vyšší Brod byl napaden od lesa, kterému se tu říkalo "Baaholz". V samotném městečku byli při přestřelkách i ranění, nakonec však se české vojsko stáhlo i odtud.
Následovaly ještě několik dnů plných úzkosti, ale pak to přišlo. Dne 1. října 1938 vstoupily německé jednotky do jazykově německých oblastí Československa. Byly obyvatelstvem toužebně očekávány a s jásotem přijaty. Už po pár dnech bylo obsazení Sudet završeno a v souvislosti s tím padla i někdejší česko-rakouská hranice, u níž jsme dosud žili.
Uprchlí mladí muži se z Rakouska vrátili zpátky domů.
Asi tři týdny po připojení k Německé říši nám ve škole řekli, že Hitler má v úmyslu navštívit osvobozené Sudety. Vypravil jsem se spolu se svými sourozenci a několika školními kamarády k někdejší české celnici v Kamenné (Stein), kudy byl hlášen průjezd slavnostní kolony. Po dlouhém čekání se konečně přece objevila. Blížila se od Leonfeldenu přes Weigetschlag a Studánky (Kaltenbrunn). V otevřeném poklopu obrněného vozidla stál sám Vůdce Adolf Hitler a kynul lidem na pozdrav lidem. Když suita vozů minula, vlezli jsme ještě do otevřených dveří poblíž stojící budovy opuštěné celnice. To, co jsme uvnitř spatřili, nás doslova ohromilo. Ten dům musil být českými celníky a jejich rodinami vyklizen očividně v nejvyšším spěchu na útěku za noční tmy a mlhy. V ložnici panovala chaotická spoušť a v kuchyni porůznu stálo nejrůznější nádobí tak, jak bylo naposledy použito. Stejně to vypadalo v sousedním hostinci (v originále německého textu je tu za slovem Gasthaus uvedeno v závorce česky Hostinec, jak se ten nápis autorovi nejspíš naléhavě vryl do paměti z těch míst - pozn. překl.). Tady jsem poprvé viděl, co to je násilné vyhnání. Že se jednou jeho obětmi staneme jednou také my, netušil tenkrát nikdo.
Titul textové ukázky je vypůjčen z názvu úvodní kapitoly knihy Raifmass im Böhmerwald - Eine Flucht und ihre Hintergründe, jejíž je vzpomínka Karla Woisetschlägera ostatně natolik podstatnou součástí, že je týž uveden coby hlavní autor celé monografie, vyšlé roku 2004 v regionálním nakladatelství Franze Steinmaßla z příhraničního rakouského Grünbachu jako svazek volně pojaté edice Geschichte der Heimat. Karl Woisetschläger žil jako důchodce u dcery v Lichtenau blízko Rainbachu nedaleko českých hranic (do Lichtenau se roku 1954 přestěhoval s tehdy ještě žijícími rodiči z blízkých Zulissen, rodiště jiného z autorů stránek Kohoutího kříže Bedy Piringera) na stavení, kde sám předtím hospodařil. S nehledanou upřímností zachytil nejen vlastní soukromý osud, nýbrž také "začátek" i "konec" střetu, který učinil konec nejen jedné vsi, v Čechách kdysi nejjižnější. Zemřel "po tragickém pádu" 17. září 2018 v Lichtenau, pochován je však v Grünbachu.
- - - - -
* Radvanov / Studánky / Bad Leonfelden (A) / † Lichtenau im Waldviertel (A) / † † Grünbach (A)
