Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN NEPOMUK WOLDŘICH

Z úvodu k pojednání o rybách a jejich životě v lesních potocích střední Šumavy

Ještě před krátkým časem byla jižní část Čech, této země z přírodně historického hlediska velmi zajímavé, nikoli pouze v geognostickém ohledu, nýbrž i s ohledem na živočišnou a rostlinnou říši, skutečná terra inkognita.

(Pod čarou namítá poznámka (citujeme ji v českém překladu) podepsaná "Weitenweber" (jde o Wilhelma Rudolfa Weitenwebera /1804-1870/, pražského lékaře šéfredaktora tamního přírodovědného časopisu "Lotos" /vycházel pod tím názvem v letech 1851-1895/, z něhož je Woldřichův text separátním přetiskem): "Tato fráze postrádá zde oprávnění, o čemž svědčí existující literatura o Šumavě. Zejména chceme panu autorovi připomenout. že před více nežli 50 lety kromě Dr.J. Mayera, Lindackera, Jiraseka, J.C. Hosera, Schranka aj. napsal a tiskem zveřejnil i náš proslulý hrabě Caspar Sternberg /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ své botanické putování po Šumavě. Dále je třeba jmenovat pozdější, té oblasti z vlastní zkušenosti znalé přírodovědce, jako jsou Jungbauer /i Jakob Jungbauer má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl./, prof, Tausch, Dr. Josef Wagner či Pfund /viz jeho zprávu ve Weitenweberově periodiku Neue Beiträge zur Medicin und Chirurgie, Praha 1842, s. 359-368/,jakž v nejnovější době Leopold Kirchner v Kaplici /Leopold Anton Kirchner, kaplický lékař a entomolog, žil v letech 1808-1879 - pozn. překl./, J. Krejčí /rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ a Emanuel Purkyně /český botanik a meteorolog, žil v letech 1831-1882 - pozn. překl.).

Teprve v posledních letech pracemi c.k. geologického říšského ústavu ve Vídni, jimž předcházel těmi svými o přírodovědu Čech vysoce zasloužilý pan prof. Zippe, bylo vneseno něco světla do její geognostické struktury. Ještě stále je však celý terén, zejména ve své západní části, jejíž krystalinické břidlice jsou mnohočetnými zdvihy a poklesy rozervané uloženy pod nejrůznějšími úhly sklonu, ne dost znám a ne dost ostře vymezen. Co se pak týče jejích jevů v životě rostlinném a živočišném, tak zůstalo dodnes až na sporé výjimky téměř při starém.
Mně bylo poměry dopřáno, abych Šumavu několikráte v letních měsících a také v jiných obdobích roku všemi směry prošel a shromáždil pestrý materiál, k němuž ovšem dosud mnohé chybí, aby z něho vzešel nějaký celek. K tomu si musím vyhradit pozdější čas, poté co ta místa ještě několikrát navštívím. Předběžně se chci pokusit z dat, která jsem shromáždil, podat obraz o rybách, které se tu vyskytují, o jejich zbarvení, velikosti, speciálním výskytu, způsobu života, době tření, o jejich využití a lovu, o jejich základním pojmenování, jak to poznání vzešlo z mého výzkumu vlastního i z několika sdělení zkušených rybářů. Budiž mi také odpuštěno, když se tu a tam od této formy odchýlím a pustím se do jiných otázek.
Nežli přejdu k vlastnímu výkladu, chci, abych tak předešel jakékoli mýlce, přesněji vymezit hranice území, jehož se práce zejména týká, a připojit několik geognostických a fyzikálních poznámek, které se mi k úplnosti celku jeví nezbytnými.
Šumava, která svými početnými, navenek stále se nížícími výběžky vyplňuje celé jižní Čechy, část Rakouska i Bavor, přechází postupně k severu (tady je vidět užití německého výrazu "Böhmerwald", který v Kohoutím kříži překládáme z mnoha důvodů jednotně jako "Šumava", i tam, kde čeština jinak volí označení Český les - pozn. překl.) u Chebu (Eger) ve Smrčiny (Fichtelgebirge), na východě v Českomoravskou vysočinu (v originále "in das böhmisch-mährische Gebirge", tady se pomíjejí v češtině často od Šumavy odlišované Novohradské hory, které mají v němčině označení různá - pozn. překl.), na jihu pak je ohraničena tokem řeky Dunaj (Donau), dosahuje průměrné výšky přibližně 3500 stop (tj. 1067 metrů - pozn. překl.); její jednotlivé vrcholy (v originále "seine einzelne Koppen" - pozn. překl.) sahají do povětří (v originále "in die Lüfte" - pozn. překl.) daleko výše, mezi nimi Plechý (Plöckenstein) na českém území výšky 4350 stop (tj. 1325 m, na mapách se dnes však uvádí 1378 m - pozn. překl.), Boubín (Kubani) v ústředním hřebeni (v originále "im Centralstocke" - pozn. překl.) na panství Vimperk (Winterberg) výšky 4334 stop (tj. 1321 m, na mapách se dnes však uvádí 1367 m - pozn. překl.) nad hladinou mořskou.
Ústřední masív (v originále "die Centralmasse" - pozn. překl.) se táhne ve dvou hlavních hřebenech přes oblast Kašperských Hor (Bergreichenstein), Zdíkova (Groß-Zdikau) a Vimperka na jedné straně a podél bavorské hranice v průměrné výšce 3300 stop (tj. asi 1006 m - pozn. překl.)
Co do geologického složení (v originále "geognostische Zusammensetzung" - pozn. překl.) sestává Šumava zvláště z ruly (v originále "aus Gneuss" - pozn. překl.), která se střídá s ložisky svoru a žuly a sedimenty vápence a křemene. Forem pitoreskní krásy, tvořených rulou i žulou a jevících se tu jako stěna, tu zas jako holý skalní útes či příkrá rozeklaná výšina, tu nijak nechybí.
Výšiny jsou téměř souvisle porostlé pralesy (v originále "mit Urwäldern bewachsen" - pozn. překl.), jimiž všemi směry proudí četné pramenné potoky a které jsou tvořeny převážnou měrou smrkem ztepilým (Abies excelsa Lam.), promíšenými v místech hlouběji položených podružnou jedlí bělokorou (Abies pectinata DC.) a bukem obecným (Fagus sylvatica Lin.); na vrších nižsích poloh se vyskytuje v menších už počtech borovice lesní čili sosna (Pinus sylvestris Lin.).
Klima je všeobecně drsné a jen v údolních úžlabinách, chráněných před větrem, je trochu mírnější. Podle pozorování P. Wenzela Prinze, někdejšího faráře v Rehberku (dnešní Srní - pozn. překl.), 49°5'30'' severní šířky a nadmořské výšky 2676 stop (tj. asi 816 m - pozn. překl.), vykazuje zde průměrná roční teplota 4°63 Reaumura (stupnice Reaumura= 5/4 Celsia - pozn. překl.). Nejvyšší teplota během 10 let tu byla 37° Reaumura, nejnižší 24° Reaumura dne 31. ledna 1830.

J. N. Woldrich, Ueber die Fische und ihr Leben in den Waldbächen des Centralstockes des Böhmerwaldes (1858), s. 4

Pokřtil ho ve zdíkoveckém kostele sv. Petra a Pavla v den narození, tj. 15. června roku 1834 kooperátor "Ján Křtitel Wácslaw Slawicžek", který je takto celým svým jménem podepsaný na téže stránce tamní matriky, kde najdeme i záznam o tom, že novorozený chlapec dostal jméno Ján Křtitel Karel Boromaeus Woldřich. Jeho otec Jozef Woldřich, krejčovský mistr a a domkář ve Zdíkově (zde psáno "Ždjkow") čp. 116, kde míval i kupecký krám (rodný dům synův má dnes čp. 168 a je na něm pamětní deska), byl synem Jakoba Woldřicha, svobodníka ze vsi Stachy (německy Stachau) čp. 49 (zde "ze wsy Stachow Nro 49 swob. kr. rychty waldhwozdské Stachow"), a Kateřiny roz. Grammmel ze Stachů čp. 70. Jako "máteř" je tu psána "Terezye Zottner, wlastnj dcera Jána Zottnera, wrchnjho hraničního dohližitele z Neugebäu"(to je dnešní Nový Svět)"Nro 8 panstwj Wimberk" (rozuměj Vimperk)"; a Ewy, rozene Dlesk z města Sswjhow Nro 40". Mladý Jan, nejmladší ze čtyř Woldřichových dětí, nevím odkdy se psal Jan (Johann) Nepomuk, měl po vychození obecné školy ve Zdíkovci (Klein-Zdikau) a po ročním pobytu ve Vimperku, kde se měl zdokonalit v němčině, díky otcovu výnosnému obchodu se lnem a s přízí i v Bavorsku možnost od roku 1845 navštěvovat "Normal-Hauptschule" v Budějovicích (Budweis) a v letech 1847-1855 pak zdejší piaristické gymnázium. Studia přírodních věd na univerzitě ve Vídni zakončil v roce 1859 (rok předtím, bylo mu tehdy 24 let, publikoval v VIII. ročníku pražského časopisu "Lotos" pojednání, vydané pak v Praze i jako separát nákladem Kathariny Geržabkové - to jeho úvodní pasáž je v překladu naší textovou ukázkou) nabytím titulu doktor filosofie. Ještě téhož roku byl jmenován profesorem na gymnáziu v tehdy uherském Prešově (německy Eperies, maďarsky Eperjes), odkud byl po roce přeložen do Banské Štiavnice (německy Schemnitz, maďarsky Selmecbánya). Už roku 1861 ovšem vyučoval v Olomouci, odkud se mu jako jedinému z 82 uchazečů dvě léta nato podařilo dostat se na renomované akademické gymnázium ve Vídni. Působil tam 30 let a v roce 1893 byl odtud povolán za řádného profesora geologie a paleontologie na českou univerzitu v Praze, kde pak vytrval až do roku 1905 k odchodu na penzi. V roce 1894 se stal Woldřich prvým předsedou České společnosti zeměvědné (přívlastek "geognostische" bychom dnes přeložili "geologická"). I svou bohatou publikační činností se tématicky vracel do rodných končin. V Sudslavicíh u Vimperka ("Zuzlawitz bei Winterberg im Böhmerwalde" zní to místní jméno v titulu jedné Woldřichovy práce, vyšlé německy ve Vídni v letech 1880-1881) objevil v místních vápencových rozsedlinách pozůstatky pleistocénní fauny. Z té doby se traduje historka o ovčákovi, který chtěl Woldřicha vyzkoušet tím, že v jeskyni zakopal kosti, jejichž nález komentoval vědec větou: "To jsou kosti z vola." Vysloužil si tak neomezenou úctu nejen zdejších lidí. Ačkoli se těšil podpoře knížete Schwarzenberga (s Adolfem Josefem "zu Schwarzenberg" probádal Woldřich jako archeolog amatér řadu nalezišť na Hlubocku), narazil prý při výzkumu hradiště Věnec u Lčovic na odpor majitele lčovického panství architekta Josefa Zítka. Vědecké publikace Woldřichovy, značnou částí německy psané, jsou celkem podrobně registrovány v jeho hesle na stránkách Ottova slovníku naučného. Když 3. února roku 1906 na Královských Vinohradech "po krátké chorobě" zemřel, zabral skoro celý jeho nekrolog v Národních listech den nato výčet titulů páně dvorního rady. Byl v letech 1889-1891 poslancem na říšské radě, když 30. ledna 1889 zvítězil ve volbách na venkovských obcích Prachaticka, roku 1899 se stal děkanem a roku 1900 proděkanem filosofické fakulty pražské univerzity. Ke konci života byl i povýšen do šlechtického stavu. Je pochován na vinohradském hřbitově, i jeho syn Josef Woldřich nesl dál slávu toho šumavského jména jako profesor geologie na pražském vysokém učení technickém a ředitel státního geologického ústavu.
- - - - -
* Zdíkov / Zdíkovec, Zdíkov / Vimperk / České Budějovice / Sudslavice, Vimperk / Hluboká nad Vltavou / Věnec / Čertyně, Dolní Třebonín / † † † Praha-Vinohrady
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko