Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ WUDY

Předmluva vydavatelova

Po druhé světové válce se východ Evropy uzavřel Západu na závoru. Bavorsko-české zemské hranice tvořily i dělící čáru mezi východním a západním světem. Můj rodný Špičák (v originále "mein Geburtsort Dorf Eisenstein" - pozn. překl.) a moje dnešní bydliště Lindberg poblíž Zwieselu leží nedaleko od sebe navzájem. Více než čtyři desetiletí jsem svůj šumavský domov nemohl navštívit. Tam do východního bloku, jehož součástí Československo bylo, mi cesta na vstupní vízum jako vojákovi bundeswehru nebyla dovolena. Touha po Šumavě a domově tu však byla přítomna trvale. Teprve po sametové revoluci (v originále "nach der samtenen Revolution" - pozn. překl.) jsem jako téměř padesátiletý překročil hranice do star´é vlasti.
Mnoho generací mých předků žilo v lokalitách zvaných "Am Eisenhammer" (také "Aus dem Eisenhammer", pozdější ves Dorf Eisenstein, dnešní Špičák - pozn. překl.) a "Auf der Hütten" (pozdější hutní osada a obec /městys/ Markt Eisenstein, dnešní Železná Ruda - pozn. překl.). V dešenické matrice č. 1 (v originále "in der Deschenitzer Matrikel Nr. 1" - pozn. překl.) je zaznamenán křest Johanna Wudyho "aus den Eisenhammer" dne 23. března roku 1683. Ti prapředci, krejčí a podruh (v originále "der Schneider und Inwohner" - pozn. překl.), koupil se svou ženou Marií, roz. Schreinerovou, 6. srpna 1704 za 222 zlatých od 9. prosince obhospodařovaný stateček zvaný "Storn-Gütl" ve Špičáku čp. 31 staré/ čp. 36 nové (dům čp. 35 dodnes existuje - pozn. překl.) od Hanse a Marie Gschwendnerových.
Moji rodiče se třemi chlapci a několika málo nicotnostmi z jinak zabaveného jmění (v originále "mit wenigen Habseligkeiten" - pozn. překl.) byli stejně jako miliony sudetských Němců vyhnáni Čechy ze země. Vyrůstal jsem ve velké rodině s osmi sourozenci. Přes ten drsný a pokořující uprchlický osud říkám hrdě: zůstal jsem dítětem Šumavy (v originále "Ich bin ein Kind vom Böhmerwald geblieben.", což je přímé odvolání na slova písně Friedricha Bruckdorfera, samostatně, a to i s ní jako textovou ukázkou zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Od té doby, co jsem odešel do důchodu, mohu se díky své ženě Reserl (tj. Terezka - pozn. překl.) a dětem věnovat historii Železnorudska (v originále "Vergangenheit des Eisensteiner Tales" - pozn. překl.).
Rodopisné bádání (v originále "die Ahnenforschung" - pozn. překl.) mě vedl krok za krokem do minulosti tohoto horského údolí (v originále "Geschichte des Eisensteiner Hochtales" - pozn. překl.). Mnohé mi znělo cize (v originále "wie die Namen von ,böhmischen Dörfern'", což ovšem v němčině znamená to, čemu Čech říká "španělská vesnice" - pozn. překl.) a lecčemu jsme vůbec ne hned rozuměl. Díky politickému obratu mi byl od roku 1990 usnadněn i přístup k historickým pramenům v Čechách. Mohl jsem tam nashromáždit opravdu mnohotvárný materiál. Tisíce hodin jsem strávil se svým letitým českým přítelem Vilémem Kudrličkou v archivech, knihovnách a antikvariátech v Praze, Plzni, Klatovech a jinde. Mnoho informací jsem načerpal ze vzpomínek mých německy mluvících či píšících šumavských krajanů (všichni v následujících řádcích vyjmenovaní německy píšící autoři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Současníci této epochy, kteří jsou úzce spjati se Špičákem i Železnou Rudou, mají se v této knize dostat ke slovu. Je to šumavský básník a prozaik Hans Watzlik s pasážemi z jeho románu "Aus wilder Wurzel" a s ukázkami jeho veršů; spisovatel na volné noze (v originále "freier Schriftsteller" - pozn. překl.) Wilhelm Rudolf Gradl s úryvky ze své práce "In den Tagen der sudetendeutschen Befreiung im Eisensteiner Hochtal" (tj. "Ve dnech sudetoněmeckého osvobození na Železnorudsku" - pozn. překl.); učitel, starosta a literát Sepp Skalitzky s pojednáním sepsaným pod názvem "Markt Eisenstein im Laufe der Geschichte (tj. "Železná Ruda v průběhu dějin" - pozn. překl.) zpaměti za pobytu v internačním táboře v bavorském Řezně (Regensburg); hudebník Friedrich Bruckdorfer, Ing. Emanuel Karl Ascherl a vydavatel sešitků "Sitzweile" tj. "K posezení" - pozn. překl.) Alois Hilgart, řečený Hausbauernlois, s jejich dodnes živoucím pokladem písňových záznamů.
Prostřednictvím mnou obtížně shromážděných dat, textů a obrazových materiálů chci umožnit pohled nazpět tam (v originále "zurück und hinüber" - pozn. překl.) na Šumavu takovou, jaká se nabízela ke spatření našim rodičům a prarodičům. Čtenář by měl získat takový dojem o bohatství domova, dávající mu zřetelně tušit stesk nad jeho ztrátou.
Obsáhlé dílo Hanse-Joachima Häuplera, důkladného znalce historie tohoto kusu země po obou stranách hranice, dalo mé touze po poznání významný podnět. Z naší známosti vzešla kamarádská spolupráce. Svým "Vergelts Gott" (tj. "Bůh zaplať" - pozn. překl.) chtěl bych za to vyjádřit ten nejhlubší dík (v originále "kommt mein tiefempfundener Dank zum Ausdruck" - pozn. překl.).
Häuplerovy publikace nalezly uznání u odborníků. Především nabídl důkaz, že českou Železnou Rudu a Bavorskou Železnou Rudu (Bayerisch Eisenstein) nelze historicky oddělovat navzájem a pohled nazpět se jeví velice pohnutě a neklidně. Jeho základní výzkum o těchto třech Železných Rudách (tj. o obou právě zmíněných a o Špičáku - pozn. překl.), o sklárnách onoho regionu, jakož i jím sestavené rodopisné kroniky zdejších sklářských dynastií jsou čímsi jedinečným a neopakovatelným. Häuplerovo životní dílo a můj sbírkový fundus se v této knize (je v ní označen jako "Sammlung Wudy" - pozn. překl.) vědomě propojily.
Její čtenáře očekává pestrým obrazovým doprovodem ilustrovaný koberec (v originále "Fleckerlteppich" - pozn. překl.) textových pasáží, utkaných i ze vzácných vzpomínkových záznamů. Číslování výstavního katalogu z roku 1988 je zachováno. Kopie archivních dokumentů, často celá století starých, v jejich původní velikosti jsem pořídil pro tuto dokumentaci s velikými obtážemi. Mapový materiál, tištěný v knižním formátu (v originále "in Buchformat gepreßt" - pozn. překl.), vykazuje samy meze optické reprodukce, na niž postačovaly mé finanční prostředky. Ty mapy jsou pěknými příklady vývoje topografie, bohaté svým historickým obsahem a názorností svého zpracování.
Také novější exponáty mají vysokou výpovědní hodnotu přes nedostatky své obrazové úrovně. Sevřenou formou přináším množství zajímavých informací, mnohdy jistě na úkor tvůrčí koncepce. Jen minimum výstavních exponátů z roku 1988 nemohlo být do této knihy pojato z kvalitativních ohledů.
Bohužel jsou německy psané obecní kroniky (v originále "Gemeindegedenkbücher" - pozn. překl.) jak Železné Rudy, tak i Špičáku od roku 1945 pohřešovány. Učitel Andreas Löffelmann učinil prvé zápisy do železnorudské pamětní knihy dne 24. listopadu 1892, jak nás o tom zpravují rozličné prameny.
Posledním německým kronikářem Železné Rudy byl městský tajemník Franz Fuchs.
Kromě toho mne po celá léta navštěvuje množství krajanů. Také jsem byl mnohými z nich přijat k rozhovoru. V obou případech ovšem ožila "zaprášená" historie. Leckteré očekávání nedokážu ovšem přes značný rozsah této knihy naplnit. Z bohatého materiálu jsem při výběru zvolil ty informace, jež mohou oslovit co možno největší okruh zájemců a zprostředkovat mnohostranný a mnohovrstevný obraz Železné Rudy i Špičáku. Novější minulost Bavorské Železné Rudy je díky demokratické státní formě Spolkové republiky dokumentována natolik dostatečně, že jsem od ní mohl zachovat maximální odstup.
Za udělené rady, informace a za veškerou pomoc mi poskytnutou budiž vysloven těm, kdo na tom mají zásluhu, srdečný dík.
Chovám přání, aby na obou stranách zemské i jazykové hranice tato kniha vnesla do povědomí naší doby historickou stopu Železnorudska. Mým krajanům, někdejším německým obyvatelům "aus dem Eisenstein" i jejich potomkům kéž se stane ceněnou pokladnicí kolektivní paměti (v originále "sei dieses Werk ein geschätztes Erinnerungsbuch!" - pozn. překl.)!

Lindberg v květnu roku 2005
Franz Wudy

Narodil se 11. července válečného roku 1943 na dnešním Špičáku (kdysi Dorf Eisenstein), přesněji řečeno ve dnes zcela zaniklé a ke špičáckému katastru (Markung Dorf Eisenstein) a ke správní obci Železná Ruda (Markt Eisenstein) náležející samotě Kasenhof (také Kassenhäusel či Kassengirgl podle někdejšího majitele Georga Kasbergera, řečeného "Kassengirgl") čp. 17 (novější čp. 75), kterou v roce 1882 prodala Maria Kasbergerová knížeti Karlu Antonu von Hohenzollern-Sigmaringen, jehož rodu náležela až do roku 1945. Tam na Kasenhofu se dne 25. května 1908 narodil dřevorubci Josefu Wudymu (i jeho otec Vinzenz Wudy z Haidlhofu /také Haidlbauer, samota a někdejší část dnešního Špičáku neměla české jméno/ byl dřevorubcem, matka Maria, roz. Hilgartová pocházela rovněž ze Špičáku) a jeho ženě Anně, dceři knížecího hajného na Špičáku čp. 10 Matthiase Jandy a jeho ženy Anny, roz. Denkové ze Strážova (Drosau), okresní hejtmanství Klatovy (Klattau) syn, pokřtěný den nato v železnorudském kostele Panny Marie Pomocné z Hvězdy kaplanem Wenzlem Tesařem jménem Anton. Ten se podle přípisu v železnorudské křestní matrice 16. září roku 1933 "hier", tj. v témže kostele, kde přijal svátost křtu, i oženil s Hildegard Schwarzovou. Musili, jak píše syn v originálu naší přeložené textové ukázky, opustit domov se třemi svými chlapci, k nimž podle téhož podání přibylo ještě šest ratolestí dalších. Ostatek v té své předmluvě ke knize "Dorf und Markt Eisenstein sowie Bayerisch Eisenstein" z roku 2005 věnoval zásluhám jiných, ačkoli jeho jméno bude jim už provždy vévodit.
- - - - -
* Špičák,. Železná Ruda / Lindberg (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko