logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WALTER GRUBER

O tom našem masopustě

Jak veselo bývávalo kdysi "in Foschum" (tj. "o masopustě": "In Foschum" zní i název příspěvku v německém originále - pozn. překl.) mezi Novým rokem a Popeleční středou na našich domovských vsích, když ještě nijaké televizní bedny ani hudební tranzistory s opičím jekotem (v originále "keine Glotzkästen und keine Krachkisten mit affischen Geplärr" - pozn. překl.) neudávaly tempo a tón masopustní zábavě v domácích světnicích.
Mezi "Johanni", tj. svátkem sv. Jana Evangelisty, a Třemi králi střídaly služebné síly svá místa, což bylo zároveň jejich "dovolenou" (v originále "es war gleichzeitig ihr 'Urlaub'" - pozn. překl.), následně pak měly příležitost si zvyknout a poznat sedláka jakož selku, než nastávající vesna (v originále "der anbrechende Lenzing" - pozn. překl.) znovu vyzve k vážné práci. Tyto dny, na pracovní úkoly relativně chudé, dávaly rozkvést lidovému žertu a nová čeleď se naučila znát selskou paní domu z lepší stránky: kterápak pekla nejlepší a největší masopustní koblihy (v originále "Faschingskrapfen" - pozn. překl.), které v mnoha končinách, jako např. v Ondřejově (v originále "in Andreasberg" - pozn. překl.) a jeho širším okolí, pod označením "tažené koblihy" (v originále "ausgezogene Krapfen" - pozn. překl.) šmakovaly obzvláště "nebesky"? Tady musím s chválou dát mocně za pravdu paní Inge Schweiglové (ta má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v tvrzeních její pracovní složky o šumavské stravě "Böhmerwäldler Volkskunde - Arbeitsmappe 2 - Die Kost der Böhmerwäldler".
Za těchto příznivých předpokladů se dařilo i obveselením ke konci masopustu, kdy mečoví tanečníci (v originále "die Schwerttänzer" - pozn. překl.) dům od domu předváděli, co všechno umějí. Náš "Oltrichter" (tj. "bývalý starosta" - pozn. překl.) ze Žumberka (v originále "aus Sonnberg" - pozn. překl.) se toho rovněž účastnil, poněvadž o následující události věděl podrobnosti. Svěřil mi své záznamy o tom, jak se opravdu stala a nebude se, jak doufám, nijak zlobit, že je tu svěřím čtenářům tisku. Skutečná jména prozradit v zájmu ochrany osobních dat nechci; budu hlavní postavě říkat "Tomei" (česky by se řeklo "Tomeš" - pozn. překl.).
Ten "Tomei" byl osobou, která byla jako zábavný host ráda viděna všude, kde se něco opravdu dělo. Nebylo divu, že si občas odnesl z pořádného potěšení na památku nějakou tu "opičku" (v originále "manches Räuscherl" - pozn. překl.). Jako obvykle se nachomýtl při mečových tancích v roli tak řečené "Drischlweib" (řeklo by se "ženská s cepem" - pozn. překl.). Nebyl to zrovna nějaký čelný "Hanswurst", měl prostě mluvit, mluvit a přesvědčovat dům od domu v tom žádoucím směru, aby odměna tanečníků a doprovodu byla co možná nejvyšší. Vedle peněz přicházela v úvahu jako "protislužba" třeba vejce, špek či pecen chleba. U nějaké skrblické selky se do slepičí komory nebo udírny a pece došlo "samo". A že bylo po náročném dni třeba uhasit i žízeň, opouštěli mečoví tanečníci a jejich obeznalý doprovod teprve v pokročilé hodině teplou světnici a krokem značně vrávoravým bylo nutno zamířit do nadějně přívětivého domova. Když ale prví návštěvníci kostela o Popeleční středě spatřili na kostelních vratech viset kabát a vestu, nepochybně součást oblečení Tomeiova, začali se obávat toho nejhoršího. Spěšně se vydali k jeho bydlišti, kde na dveřích visely pro změnu kalhoty. Komora a postel byly ovšem prázdné a tak nebylo daleko k podezření, že nebožák utonul v blízkém Mlýnském potoce (v originále "im nahen Mühlbach", celému údolí dnes plnému vody se říkávalo "Mühlgraben", starý mlýn je mimochodem v dnešním Žumberku pěkně zachovalý - pozn. překl.). Až se odněkud v komoře ozvalo funění a chrápání. Tu byl veselý Tomei nalezen v truhle na mouku, náležející tehdy k vybavení každé venkovské domácnosti. Spletl si ji chudák zřejmě s postelí (už kvůli té bílé barvě mouky, do níž se pokojně uložil - pozn. překl.). Když ho v moučném loži budili, mínil s klidným úsměvem: "I hon owa dou guat gschlofn." (tj. "Dyť se mně ale tak pěkně spalo." - pozn. překl.)
Kdo by věděl ještě nějaké jiné historky ze vsí farnosti Žumberk?


Glaube und Heimat, 1992, č. 2, s 64

Walter Gruber se narodil dne 9. srpna roku 1913 jako nemanželský syn svobodné matky Ottilie Schmidové na adrese Zadní Bor 22 alespoň podle matričního záznamu. Jak nám napsal vzácný pan Rudolf Herbst (Walter Gruber s bratrem Oskarem, zastoupeným i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, byli vnuky Kleofase Schmida, bratrance jeho pradědy), došlo však k porodu nejspíše na stavení řečeném "Schmidkleo", posledním domem Zadního Boru na sever (či prvním od severu), kde se Ottilie narodila a coby neprovdaná také žila. Dne 8. dubna 1918 v Ondřejově (Andreasberg) sňatkem s Antonem Gruberem, synem mlynáře Antona Grubera v Ondřejově čp. 32 a Marie, roz. Quitoschingerové z Ondřejova čp. 24, legitimizovala své dva syny. Podle plánku obce Starý Špičák Ludwiga Mayera, rovněž uváděného také samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, je dům s adresou Ondřejov čp. 32 (Tobiasmüller neboli Dowias, také Towias) zakreslen na východě plánku na potoce Olšina. Jen u otce Antona (*25. března 1889) je na archu sčítání lidu z roku 1921 coby rodná obec uveden Ondřejov, tedy Andreasberg, jeho manželka Ottilie a synové Walter i Oskar mají jako rodnou obec uveden Starý Špičák, tedy Altspitzenberg, jehož součástí osada Zadní Bor byla. Walter Gruber se stal učitelem německé obecné školy v Žumberku (Sonnberg), kde sloužil až do vyhnání. V žumberské školní kronice německy psané jeho texty nehledejte, napsal nám pan Rudolf Herbst. Ta totiž, jak se úvodem zmiňuje česká školní kronika (1945-1972), byla v Žumberku nelítostným davem "revolucionářů" 10. května 1945 spolu s jinými německými knihami veřejně spálena. Dne 31. ledna roku 1938 se Walter Gruber v Nových Hradech (Gratzen) oženil s Marií Reindlovou. Po poválečném vyhnání se v roce 1989 stal nástupcem Franze Xavera Lenze (ten má také samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) v roli rodáckého zpravodaje krajanského časopisu "Glaube und Heimat" za Žumberk a působil v ní až do svého nečekaného skonu na srdeční selhání 3. července 1994 v bádensko-württemberském městě Neckargemünd (jeho žena tam zemřela ve věku 93 let dne 15. prosince roku 2008). Krajanský časopis se s ním rozloučil oslovením "Gruawalehrer", které si vydobyl u těch, kdo ho znali a měli rádi. Neexistuje Zadní Bor, Starý Špičák, ani Ondřejov, i kroniky mnohde shořely, lidská paměť však nezná únavy a zániku, cokoli by bylo jejím jazykem. O masopustě tak učiní třeba i zvesela.

- - - - -
* Zadní Bor / Ondřejov / Žumberk / Nové Hrady / † † † Neckargemünd (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z představení hry "Snultal" o adventu roku 1934 v Žumberku - připojený text ovšem neurčuje, kde na snímku figuruje
Záznam o jeho narození v ondřejovské křestní matrice (další rodinné matriční záznamy viz Oskar Gruber)
Rodný Zadní Bor někdy při žních za starých časů

zobrazit všechny přílohy

TOPlist