Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HERMANN BAHR

Krajina Stifterova

Jen v několika básních Goetheových nabývá příroda tvaru tak čistého jako v povídkách Adalberta Stiftera. Po Goetheovi neměli Němci žádného autora tak dokonale vizuálně orientovaného (v originále "keinen so vollkommenen Augenmenschen mehr" - pozn. překl.) jako byl právě Stifter. Především: sám se do krajiny nijak nevměšuje, nikdy z ní nečiní nějaký atlas svých vlastních citečků (v originále "Atlas seiner eigenen Gefühlchen" - pozn. překl.). Zobrazuje jen a sám přitom zcela mizí; tím pak, že se cítí být zcela jen nástrojem, stává se mistrem. S hlubokou věrností Leonarda da Vinciho, s tichou zbožností Dürerovou a se silou, tušící ve všem smysly poznatelném i to uchopitelné mravně, onen všemu všude společný zákon, se silou, všude spatřující Boha, která dala Kantovi připomenout v pohledu na hvězdné nebe svědomí ve vlastním nitru, naslouchá dílu stvoření. Má přede všemi krajináři slova netoliko dar malířského vidění (v originále "das Malerauge voraus" - pozn. překl.), netoliko velkou pokoru, která jeho plachou ruku chrání před každou svévolí, on sám má také s Goethem tu důvěřivou naději (v originále "die gläubige Zuversicht" - pozn. překl.), že člověk služebný v tom pravém slova smyslu se může svými duševními silami dotknout pravdy věcí. Proto jsou jeho krajiny do jisté míry tak exaktní, že to má v sobě až cosi grandiózního, nikoli pouze epického, nýbrž přímo mystického: jsou i v tom nejmenším tak dojemně přesné, že to dorůstá symbolické velikosti. Dá se s knihou v ruce srovnávat psané se skutečností: všechno souhlasí, tah po tahu, básník nic nevynechal, nic nepřidal, zachycená krajina je té rostlé rovna do důsledku. A je to přece jinak. Nedá se tak snadno říci, v čem vlastně. Nejspíše tak: krajina Stifterova není nijakým opisem či přepisem skutečné, cítíme ji bezmála jako předpis skutečnosti, blížící se tvůrčímu záměru (v originále "näher dem Schöpferplan" - pozn. překl.), jehož chce příroda ustavičně dosíci a nikdy ho dosíci nedokáže. Z této "Urlandschaft" (tj. z "prakrajiny" ve smyslu, v jakém Goethe hovoří o "Urpflanze", tj. o "prarostlině") má Stifterova krajina víc než ze skutečnosti samé. (Mám přitom na mysli především krajiny z jeho "Hvozdu" /"Hochwald"/, zejména prvých sedm stran a z "Popsané jedličky" /"Der beschriebene Tännling"/ těch prvých devět, které jsou pro mne ve světové literatuře to jediné, co se může měřit s krajinami Goetheovými, třeba z jeho "Cesty Harcem" /"Harzreise"/.)
A drzý paradox Oskara Wildea, že před Turnerem (William Turner /1775-1851/, slavný anglický malíř - pozn. překl.) v Anglii nijaká mlha nebyla, teprve Turner že totiž anglickou mlhu vytvořil, je mi právě v této souvislosti pochopitelný: tato Šumava tu byla vždycky už - mně však ji vytvořil teprve Stifter, neboť z prapísma Stifterova (v originále "aus der Urschrift Stifters" - pozn. překl.) se teprve učím svému názoru skutečnosti. A znovu se mi tu stane hluboce zřejmým, že jen zcela pobožné srdce samo v prostotě své bázně Boží může spatřit pravdu přírody. (Stifterovi jako umělci lze vůbec porozumět pouze na náboženském základě; on sám si toho byl také vědom.)

Immergrün, 1936, č. 1, s. 2

P.S. Měsíčník Immergrün vycházel ve Varnsdorfu a prvé číslo jeho 48. ročníku 1936 bylo věnováno Šumavě. V redakční poznámce na s. 34 téhož čísla je výslovně zmíněno, že "místo z Hermanna Bahra je s laskavým svolením nakladatelství Tyrolia převzato z jeho knihy Tagebuch 1918."

Když jsem uvažoval o tom, nakolik mohl rakouský klasik Bahr znát opravdovou krajinu Stifterova dětství a mládí, neznal jsem ještě jeho práci Adalbert Stifter - Eine Entdeckung z roku 1919 (vyšla jako prvý svazek edice Amalthea Bücherei a lze si ji v originále celou přečíst na www stránkách Österreichische Nationalbibliothek ANNO-Buch, z níž lze seznat místní znalost přinejmenším Horní Plané (Oberplan). Hermann Bahr se ostatně narodil 19. července roku 1863 v Linci, kde tehdy starý už šumavský rodák jako nemocný podivín dožíval (chodíval podle zmíněné Bahrovy práce například denně po ránu v dřevácích venčit psa k Dunaji) v tom "silně copatém biedermeierovském" městě v rodině c.k. notáře a liberálního poslance zemského sněmu Dr. Aloise Bahra. Studoval na gymnáziu v Salzburgu, poté na univerzitách ve Vídni, Štýrském Hradci (Graz) a tehdy ještě rakouských Černovicích (dnes ukrajinské Černivcy) a také v Berlíně, než ho v roce 1887 povolala vojenská povinnost do Rakouska nazpět. Dva roky předtím byl pověřen předat za nacionálně cítící vídeňské studentstvo německému kancléři Bismarckovi blahopřání k jeho sedmdesátinám. Bismarck poděkoval slovy: "Studenti nemohou dát své německé smýšlení najevo lépe, nežli nasadí-li všechny své síly ve prospěch Rakouska, aby i je učinili silným. Německo s vámi počítá, poněvadž mocné Rakousko je Německu nezbytným…" Od té chvíle se Bahr vlastně už natrvalo zabýval rakouskou problematikou. Věřil, že dřímající síly mnohonárodní monarchie je schopna probudit osobnost, kterou spatřoval v následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d'Este. I za první světové války, která propukla po sarajevském atentátu právě na tuto Bahrovu naději, zdůrazňoval, že záchrana Rakouska je možná jen naplněním závěti zavražděného. V amnestii mladého císaře Karla Posledního (1917) zahlédl pak "ještě jednou záblesk starorakouské moudrosti". Právě ve svých denících (naše textová ukázka pochází z nich) žádal Bahr od Rakouska, aby podalo příklad svobodného a organického spolužití mnoha národů, příklad a výchozí bod evropského a světového společenství, jehož základním zákonem musí být láska. Jako bychom tu slyšeli ohlas Stifterova "laskavého zákona", který politika nejen dvacátého století tolikráte zradila. Snad nejvíc čtyři roky už po Bahrově smrti 15. ledna 1934 v bavorském Mnichově (München) "anšlusem" samostatného Rakouska Hitlerem v březnu roku 1938, i pro budoucí osud Šumavy tak osudným. Česky vyšel deset let předtím (1928) u Ladislava Kuncíře Bahrův román Nanebevstoupení (z roku 1916), který vyjadřuje autorův návrat ke katolicismu, víře jeho dětství, a jenž uvádí citát z Goethea: "O mnohých věcech mohu hovořit toliko s Bohem."
- - - - -
* Linec / Vítkův Kámen / Horní Planá / † Mnichov (BY) / † † Salzburg (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko