EMIL BENATZKY

Passionsspiel in Höritz

Lieblich strahlt der Morgensonne
Auf das schmucke Oertchen nieder,
Würdevoll und eitel Wonne
Gehn die Spieler, ehrbar, bieder,
Steil bergan zum Schauspielhaus
Am Kapellenberg hinaus.
"Festspielsonntag ist doch heut,
Gott zur Ehr uns uns zur Freud!"

Wie die Kirchenglocken klingen
Freudig in den Junitag!
Bringt ihr feierliches Klingen
Ausruhn doch von Alltagsplag.
Horch! Schon die Fanfaren rufen:
"Eilet all, das Spiel beginnt!"
Wie es wogt um Tempelstufen!
Tausende erschienen sind,
Um dem Volksspiel fromm zu lauschen.

Während ringsum Wälder rauschen,
Sonntagsstill ruht die Natur,
Ab und zu ein Vöglein nur
Zaghaft lässt sein Stimmchen hören,
Um die Weihe nicht zu stören,
Harrt in andachtsvollem Schweigen
Drin die Menge. Stirnen neigen
Tief ergriffen sich und stumm
Vor göttlichem Mysterium.
Volkstümliche Chorgesänge
Und der Orgel weiche Klänge
Wechseln ab mit Bild um Bild,
Ernst und wuchtig, lieb und mild.
Und es zieht in seinen Bann
Dieses Schauspiel jedermann.

Als das Schlusslied ist gesungen
Und Posaunenton verklungen,
Gottes Sohn rein und verklärt,
In Vaters Reich ist heimgekehrt,
Entfesselt durch offene Tore eilt
Die wogende Menge. Der Strom ist zerteilt.
Doch du stehst im glitzernden Sonnenglast
Mit weltfernen Augen, Dich treibt nicht Hast
Dein träumendes Antlitz aufwärts schaut,
Wo leuchtend des Böhmerwaldes Himmel blaut,
Du schärfst Deinen Blick, Du möchtest ergründen
Ob hinter dem Blau Du könntest finden,
Wovon Dein Wesen noch leise erbebt:
Die Bilder, die heute Du hier hast erlebt!

Hořické pašije

Jitřní slunko světlo lije
na městečko při údolu,
ke hře, kterou lid tu žije,
dnes důstojně kráčí spolu
k vrchu s kaplí všichni směle
v den sváteční, za neděle.
Všechen dav v účasti stálé,
v tichém blahu k Boží chvále.

Když se zvony rozeznějí,
červnový den výše vzplane,
že na svátek vyzvánějí,
všecko svátečním se stane.
Slyš! Fanfára ohlašuje,
že hra začne za chvíli!
Co jen ruchu náhle tu je,
tisíce sem popílí,
aby zbožně naslouchaly.

Šumy lesa zblízka, zdáli
svátek také světí asi.
Něžně znějí ptačí hlasy,
jako by se bály rušit,
co proniká každou duší.
Zástupy tu čela sklání,
jak se modlí v usebrání,
splývají zhloubi a němě
s božským mysteriem země.
Zpěvy zvučí na vše strany,
hřmějí tóny na varhany,
střídají se na scéně
obrazy hry v proměně:
jejich vznešenost a sláva
každičkého upoutává.

Závěrečná píseň dozní
v pozounovém echu pozdním.
K nebi stoupá Boží syn,
Vykupitel ze všech vin.
Davy k východům se valí
mocným proudem neustálým,
ty však stojíš bez pohnutí.
Za obzor cosi tě hledět nutí,
ponořen jsi dál do okouzlení,
nebe nad Šumavou dál se mění,
na ně zvedni pohled upřený.
Za hlubokou modří proměny
můžeš spatřit znovu zpod nebes
přejít obrazy, co prochvěly tě dnes!

Glaube und Heimat, 1994, č. 9-10, s. 19

Je něco hluboce symbolického v tom, že autorem těchto až snad příliš naivně okouzlených veršů, prozrazujících svědka asi nikoli jen jedněch proslulých pašijových her v šumavských Hořicích, je právě gymnaziální profesor a okresní školní inspektor českokrumlovský Emil Benatzky, vlastivědný publicista a bratr světoznámého operetního skladatele Ralpha Benatzkého. Ve svých vzpomínkách na bratra, jak je uvedl v roce 1960 časopis Sudetenland na s. 175-185 třetího čísla, poskytl k otištění i Ralphovu báseň z prosince 1906, znějící takto (vedle připojujeme český překlad) :

Dir!
Mag Dich das Leben noch so sehr in harte Schule nehmen...
Kopf hoch und Blick gradaus! - Die Narbe ziert den Mann!
Ein bisschen musst Du immerhin Dein heißes Blut bezähmen,
Doch wird's zu arg - hau zu! und sei kein Weichling dann!

Und glaubst Du, müd' und kampfesmatt, Du kannst
nicht fertig werden
Allein mit jenem Feind, den Dir das Schicksal stellt.
Ruf mich!. Ich bin bereit - wo ich auch sei auf Erden -
Dein erster Freund - Dein Bruder - wird siegen --- oder fällt!

Tobě!
Život Ti jistě dá i mnohou tvrdou lekci,
jen hlavu vzhůru! - Až s jizvou jsi muž!
Kroť horkou krev! I když Ti radit nechci,
pevný však buď! Ustoupit nelze už!

A myslíš-li. sám že snad neporazíš

nepřítele, co nám dán osudem -
zavolej mi! Věř, sotva tím co zkazíš,
jsme přece bratři - i smrti bát se nebudem!

Rodina z Moravských Budějovic dala oběma synům (Ralph, původně pokřtěný vlastně Rudolf František Josef, podle zápisků maminky, rozené Vítkové z Liběchova u Mělníka, prý na počest korunního prince a Jeho Veličenstva císaře, se tam narodil 5. června 1884 a mladší Emil 10. června 1887) múzický talent, který Rudolf osvědčil hned 1909 na květinové slavnosti v Kolíně nad Rýnem cenou za lyriku a pak celým svým dílem (nezapře jako jednoho z učitelů i Antonína Dvořáka a září z něho dodnes jako sladká rakouská rozpomínka opereta U bílého koníčka), Emil pak svou dlouholetou pedagogickou prací, také na Šumavě. Byl totiž v letech 1924 -1935, jak podrobně uvádí pamětník Erich Hans ve svém nekrologu Emila Benatzkého v měsíčníku Hoam!, ročník 1970, s. 27-28, pověřen československým ministrem školství a osvěty při zachování profesury na německém učitelském ústavu v Litoměřicích (tam kdysi v červnu 1906, tedy v roce, kterým je datována výše uvedená bratrova báseň Tobě!, maturoval) i dohledem nad německými školami v okrese Český Krumlov. Jsou ovšem svědectví, že i hudebník Benatzky sedal ke klavíru ve schwarzenberské myslivně Černý les (Schwarzwald), dnes lesní správa Uhlíkov nedaleko Knížecího Stolce. Emilovy zmíněné už vzpomínky na bratra končí citací dvojverší z Ralphovy zamilované písně Zvony lásky:

Glocken der Liebe! Ihr läutet den Abend ein!
Herz, du bist müde, nimmst Abschied vom Sonnenschein!

Zvon lásky i nám jednou večer dozvoní -
pak, unavené srdce, sejdeš z výsluní!

Oba bratři nakonec zemřeli daleko od domova: Ralph 17. října 1957 ve švýcarském Curychu (pochován je však v Sankt Wolfgang am Wolfgangsee, místě, které svým nejznámějším dílem tak proslavil), Emil 1. prosince 1969 v bavorském Augsburgu. Šumavské nebe je přesto chová v paměti.

- - - - -
* Moravské Budějovice / Český Krumlov / Hořice na Šumavě / Černý Les? / † Augsburg (BY)