Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF BENDEL

Bavorský Hiesel

Pro loupežnickou romantiku jsou rozsáhlé lesní končiny jihočeské Šumavy a přilehlého Bavorského lesa jevištěm navýsost vhodným. Lidové hry o Bavorském Hieselovi a Schinderhannesovi neuvádějí přitom své hrdiny jako ničemníky bez srdce, veskrze propadlé neřesti a zločinu, nýbrž propůjčují jim mnohé sympatické rysy. Podobně jako Schiller svého Karla Moora staví je naopak vůči zlu a násilí do role samozvaných soudců a mstitelů, které ovšem podobně jako v Schillerových Loupežnících zasahuje nakonec paprsek poznání: "Já blázen, který jsem chtěl polepšit svět ohavností a zákony narovnat bezprávím!"
Bavorský Hiesel i Schinderhannes nejsou jinak žádnými výtvory pouhé básnické fantazie, ale jde v obou případech o historicky doložené osobnosti, o lidi, kteří skutečně žili. Provedli jenom ve skutečnosti činy daleko horší než ty, které konají jako postavy divadelní hry.
Hiesel, o kterém tu má být řeč, se vlastně "spisovně" jmenoval Mathias (Matyáš, Matouš i Matěj) Klostermaier a narodil se v roce 1736 chudým, ale spořádaným venkovanům v bavorské obci Kissing kus jižně od Augšpurku. Už ve dvaceti letech svého věku, kdy sloužil jako vrchní čeledín u kissingského sedláka Baumüllera, byl opovážlivým pytlákem. Snad ho podnítil příklad otcův, který měl i posmrtně pověst vyhlášeného střelce, v každém případě nedokázal však jako on kráčet za pluhem či rubat dřevo v lese. Pár let nato, jak bylo ostatně v těch časech obvyklé, byl Hiesel násilím odveden na vojnu a stal se bavorským husarem. Při první příležitosti dezertoval, byl však chycen a strávil tři čtvrtě roku v káznici. Učinilo to z něho zatvrzelého nepřítele panujících společenských vrstev a celého existujícího pořádku. Z pytláka se stal obávaný lupič. V odvaze a bezohlednosti neměl sobě rovného, provázela ho navíc pověst střelce přímo zázračné jistoty, muže neznajícího strach a vynikajícího už svým vzezřením: byl vysokého vzrůstu a mohutné tělesné stavby, černé kadeře rámovaly pak obličej vysokého čela, temných, hluboko vsazených očí, z nichž ve chvíli rozrušení doslova šlehaly blesky. Bylo prý v něm cosi výjimečného, cosi, co budilo respekt, a není proto divu, že si ho pytláci z jeho domovských končin zvolili za předáka. Pytláckou bandu brzy lákala i jiná kořist než obyčejná zvěřina. Poněvadž byl ale Hiesel postrachem především panských revírů, získal si u chudých sedláků, kterým nezkřivil nikdy ani vlas, tu nejlepší reputaci. I proto se mu podařilo po dlouhý čas uniknout všem léčkám, které na něho byly nastrojeny. Teprve v zimě roku 1771 byl se svými kumpány po strašlivém boji zajat plukovníkem Schedelem a jeho třemi sty vojáky, poté pak se dvěma svými nejvěrnějšími druhy v Dillingen popraven.
"Mezi šumavskými lidovými hrami," píše J. J. Ammann, "zvláště pak mezi dramaty s loupežnickými náměty zaujímá Bavorský Hiesel nejpřednější místo ze všech, je opakovaně uváděn často a na mnoha místech, zejména pak v krumlovském okrese."
Jak už jsme řekli: hrdina kusu, byť je to obávaný zločinec, není osobností nijak veskrze nesympatickou a odpuzující. Není tak nesnadné vysvětlit, proč tato hra, která nám líčí některé jeho činy a neodvratný pád, nalezla takový ohlas u prostých Šumavanů a snad dosud i nalézá. Probouzí v nich odvahu i sebevědomí a živý zájem nevyvolává jen svou přímočarou jednoduchostí. Pomysleme jen na Shakespearova Richarda III., abychom připomněli, s jakou hloubkou se dá pochybný charakter uchopit. Dodnes ostatně nevyvolávají pytláci u širokých lidových vrstev nijaký přílišný odpor a dříve snad byl takový obecný postoj ještě daleko častější. Pokud se lesní pych přímo neospravedlňoval, rozhodně se setkával s pochopením. Chudí, utiskovaní a zmučení venkované, kteří mohli obdělávat svá skrovná políčka až po splnění robotních povinností - a to byl čas zcela pro polní práce nedostačující - měli trpět ještě navíc za pychem způsobené škody. Stav zvěře byl dříve ovšem daleko vyšší a tedy i škody na ní nemohly být nikdy vyrovnány odpovídající měrou. Je nadto nasnadě, že pojem vlastnictví byl pro lidi často úplně postrádající základní vzdělání něčím velmi nejasným. Zvlášť zatěžko jim bylo pochopit, že to, co příroda přináší bez lidského přičinění sama sebou, není společným majetkem všech. Copak je snad ten, kdo například až dodnes považuje za zloděje každého, kdo sbírá v lese borůvky či houby, vlastníkem těch končin od nepaměti a provždycky? Se dřívím tomu nebylo jinak, navíc v dobách, kdy v nezměrných mořích lesů trouchnivěly bez užitku tisíce mohutných stromových kmenů. Hemžilo se to v nich množstvím zvěře, a to nejen toliko jelení, srnčí či zaječí; potulovali se tam i medvědi, vlci, rysi, divoká prasata a jiná němá tvář člověka mnohdy ještě ke všemu ohrožující a nutící venkovské lidi k nutné obraně. Těm se musela panská honitba jevit jen jako neodpustitelné a hříšné rouhání a zvůle. Těžké tresty za pytláctví nevyvolávaly vždy strach, ale naopak nabízely mnohdy nevšední vzrušení, jaké dokáže probudit jen situace, v níž jde takříkajíc o krk. Dnes, kdy se z utiskovaných poddaných stali svobodní sedláci, kteří se beztrestně mohou na svém věnovat i lovu, kdy i zákony samy jsou nesrovnatelně mírnější, vytrácí se pytláctví jaksi samo sebou. Nakonec už ta okolnost, že stavy zvěře se značně snížily a lesy už nejsou zdaleka tak neproniknutelné jako kdysi bývaly, má na tom svůj podíl. Ještě před takovými padesáti lety (rozuměj v polovině 19. století - pozn. překl.) pořádaly celé pytlácké bandy zejména z Bavor sem přišlé na Šumavě divoké honitby mohutného rozsahu. Nebylo při nich šetřeno netoliko zvěře, ale ani panských myslivců, kteří ji měli v péči v rozsáhlých oborách. Pytláci se nejen snad bránili proti nějaké přesile, ale lstí a potměšilostí dokázali i v boji nabýt vrchu a přejít do útoku. Svědectví o tom dodnes podávají početné památníky a kříže rozeseté po šumavských hvozdech, na nichž je často velmi názorně popsán hrůzný skon myslivců přišlých o život pytláckou zbraní. Přesila byla často na straně zločinu a myslivci se vůči ní ocitali sami. Takovému muži, který padl při plnění své povinnosti, byl pak na náklady panství obvykle zřízen třeba i prostý památník; v písních lidu zato žila spíše památka pytlákova, pokud jeho naopak stihla panská kulka.
K tomu jen jeden příklad: po dlouhý čas udržovala oblíbená lidová píseň vzpomínku na jednoho takového lesního škůdce, zastřeleného 18. srpna 1862 blízko obce Strážný (tehdy ovšem německy zvané Kuschwarda - pozn. překl.) knížecím hajným. Pytlák se jmenoval Georg Lang, byl synem bavorského chalupníka a povoláním mlynářský pomocník. Píseň není dodnes zapomenuta.
Pozoruhodné je to, co se vypravuje o vzniku této písně. Kamarádi zastřeleného ji prý složili brzy po jeho smrti v jednom hostinci ve Světlých Horách (Lichtbuchet). Líčení tragické události působí zvláště drasticky proto, že tu o své smrti a pohřbení pojednává zabitý sám. Jakkoli truchlícím nijak netají své pytlácké záměry, o to více podtrhuje svou všeobecnou oblibu, které požíval u okolí:
"Ich bin ein armer Müllerbursch,
Mich lobten alle Leut',
Herr und Frau, die liebten mich
Und hatten große Freud'."
"Jsem chudý chasník ze mlýna,
co měl ho kdekdo rád,
radosti byl jsem příčina
všech kolem posavad."
Vyšel si prý jen s kamarády sem do Čech "na pivo" (zum Bier) a byla to zřejmě pouhá náhoda, že po prohýřené noci přišel přítel a světe div se:
Der bracht' uns die Gewehr.

Wir gingen dann im Langen Ruck
Bis auffi auf die Höh',
Und als wir kamen an die Forsthäuserbruck,
Da gibt's ja viele Reh'.

Und wie wir kamen bei der Flußhütte an,
Da war die Försterei;
Wir liefen zwar gar schnell davon,
Sie schossen aber glei.

"Jesus, Maria, steht mir bei!"
Das mein letzter Schrei,
Eine Kugel traf mich schon,
Meine Kameraden sind davon

DerSchuster-Karl kam zu meinem letzten End,
Er betet´ mir noch vor.
Der Schuß, der war von Suchys Händ',
Der macht' meinem Leben ein End'.

Kaum war meine Seele ausgehaucht,
Die einst mein Gott mir gab,
Da raubten sie meine Taschen aus
Und schnupften meinen Taback.
Ten donesl nám zbroj.

A my pak šli a kvapně dost
až tam, kde Dlouhý hřbet
k samotám míří, při nich most
a srnčí bezpočet.

Jak jsme na dohled k chalupám,
to myslivna jak hrad;
z ní střílet začli vůči nám
a marno utíkat.

"Maria Matko, při mně stůj!"
to poslední byl výdech můj.
Kulka vězí tam v prsou mých,
veta je po všech přátelích.

Karl Šuster při mně naposled
modlil se. Už ani pár vět
nestačil jsem mu povědět,
čí ranou že mi skončil svět.

Suchý to byl a duše má,
od Pána Boha seslaná,
se vznesla, neviděla tak,
že šňupal pak i můj tabák.
Vidíme, s jak naivní stranickostí jsou tu očerněni ti, co stříleli z myslivny. Nestyděli se okrást mrtvého i o bavorský šňupavý tabák. Následuje líčení toho, jak bylo tělo zabitého přineseno do Strážného.
Als mein Vater meinen Tod vernahm,
Da wurd' er plötzlich krank.
Er ging ja in die Mühl um mich
Und weinte bitterlich.

Vater meiner, weine nicht!
Wegen dem bin ich doch dein Sohn,
Und wenn ich gleich erschossen bin,
Im Himmel kommen wir zusomm'.

In der Sarg wurd' ich gelegt
Auf einer langen Bank
Der Herr Aktuar hat mich zugedeckt,
Viel Ehren solch solch ein Mann!

Sie machten mir den Sarg dann zu
Und stellten mich auf die Bahr',
Die Glocken läuteten mich zur Ruh'
In der Kuschwarder Pfarr'.

Meine Schwester, die reicht' mir die Hand in's Grab
Und weinte überaus:
"Mein lieber Bruder, du mußt bleiben da
Und ich muß gehn nach Haus!"

Wie ich kam vor Gottes Gericht,
Da Jesus Christus spricht:
"Weil du bist davon sogleich,
Hast Anteil an meinen Reich.
Když táta se to dověděl,
docela z toho nemoc měl.
Do mlejna za mnou hned se dal,
tam hořce zaplakal.

Neplač už, táto, nech tak být!
Synovsky cítí srdce mé,
když už mě měli zastřelit,
aspoň v nebi se sejdeme.

Do rakve jsem teď uložen
na dlouhé lavici.
I pan aktuár přišel sem
a smekl čepici.

Pak dali rakev přiklopit,
staví ji na marách.
Stráženské zvony slyším znít,
chtějí mě ztišit v snách.

Sestra mi ruku chce podat
tam dolů do jámy
a v slzách dí: "Proč máš tu spát,
nesmět jít za námi?"

Já přišel však před Boží soud,
tam Pána Krista poslechnout:
"Že svět tě časně sprovodil,
teď nebe dostals za podíl."
Závěrečná sloka dokazuje, že pytláctví nebylo chápáno přece jen jako něco venkoncem neúskočného, poněvadž i zastřelený získává před soudnou stolicí Boží milost jen proto, že byl zastřelen na útěku a ze zálohy.
Vraťme se však k naší lidové hře o Bavorském Hieselovi! Odbočili jsme od ní jen z toho důvodu, poněvadž právě kulturně historický moment je při jejím posouzení prvořadý.
Bavorský Hiesel nám poskytuje poučný pohled do pytláckého života. Ten kus je však tolik oblíben a hrán ještě z jiného důvodu, totiž proto, že v líčení svého vzrušujího a hrůzostrašného námětu zachovává jistou míru. Scény, které mají napnout nervy až k prasknutí, jako je například plenění u vrchního správce (Obervogt) v Täffertingen (dnešní Defferdingen), zavraždění nadlesního Grünwalda či posléze soudní jednání s Hieselem, nemají nějak příliš velký prostor a jsou vyváženy dějem nálad opačných, takříkajíc "protilehlých" jako je milostný vztah loupežnického náčelníka k hospodské v Osterzell. I jinak má Hiesel záchvaty melancholie a sentimentality, není to v žádném případě muž z kamene. Konečně tu nechybí ani veselý živel, zastoupený postavou zchudlého, jakoby hloupého a zároveň drze prohnaného venkovana, který se stává členem loupežnické bandy a hraje před soudem svou roli tak obratně, že nejen uniká trestu, ale je ještě ke všemu ustanoven členem městské stráže. Už samo jméno toho šibala prozrazuje jeho pokrevní příbuznost s neporazitelným hrdinou lidových loutkoher, totiž Kašpárkem (Kasperl).
Jako v životě, tak i v šumavských lidových hrách leží radost i žal, stesk, který srdce svírá, i nespoutaná veselost blízko vedle sebe. Prosté publikum se poddává dojmům okamžiku mnohem snadněji a bezbranněji a každou náladu projevuje také mnohem živěji, než je tomu u vzdělance, který se i v nejvzrušenějších chvílích domnívá, že by měl zachovat zdrženlivý odstup a jehož je tak těžko něčím překvapit. Obyčejný člověk, abychom užili toho výrazu, cítí se dobře v přebytku citu, někdy i drsný humor mu pak zase pomáhá přenést se i přes ty nejchmurnější momenty života. Radost a bolest se dávají najevo s naivní doslovností, jsou však také brzy zapomenuty a duševní rovnováha je často nastolena až překvapivě lehce.

P.S. Úryvek pochází z Bendelova spisu Zur Volkskunde der Deutschen im Böhmerwalde s podtitulem Sitten und Gebräuche, Sagen, Lieder und Volkschauspiele, jak vyšel roku 1915 v nakladatelství Kaiserlich-königlicher Schulbücher-Verlag s ilustracemi významného představitele rakouské výtvarné secese Maximiliana Liebenweina.

Waldesfrieden Lesní mír

Sanft schmeichelnde Lüfte,
Erquickende Düfte
Und froher Gesang,
O wiegt mich in Schlummer,
Verscheuchet den Kummer,
Den ruhlosen Drang!

Lang hat mich gemieden
Mich tröstender Frieden
Und selige Ruh',
In dämmernder Kühle
Entweichet die Schwüle,
Mein Herz, schweigst auch du!

Těch lísavých vání,
těch vůní z všech strání
a veselý zpěv,
kolébá mne do sna
bezstarostnost vznosná,
ruch bez prodlev!

Dlouho vyhýbal se mně
mír té útěšné země
ten blažený klid,
v chladivém šeru
z ní úlevu beru,
srdce tichý štít.

Das war der Abt von Heiligenkron… On, opat ze Svaté Koruny…

Das war der Abt von Heiligenkron,
Er hatte sie eingeladen,
So Mann als Weib, so Vater als Sohn,
Und wollte sie reichlich begnaden,
Sie sollen ihm lichten des Urwald Nacht,
Entwässern den Sumpf und reuten und bauen,
Bis dass aus freundlichen, grünenden Auen
Ein Dörflein dem Wandrer entgegenlacht. -

On, opat ze Svaté Koruny
to pozval je sem kdysi,
muže, ženy, celé rodiny,
jeho přízeň v dar slíbili si,
že měli tmu pralesa prosvětlit,
odvodnit slatě a orat tu zemi
a stavět, než vzdělají silami všemi
ji v zelenou nivu, v níž se vsi budou skvít.

P.S. Obě veršové ukázky jsou převzaty z recenze v Literarische Beilage zu den Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, ročníku XXX. (1891/1892) s. 37. Byly součástí Bendelovy sbírky Allerlei Weisen und Märlein a tu prvou se recenzent odvažuje přirovnat k podobné básni Goethově. Zbývá dodat, že Svatá Koruna z té druhé je ovšem Zlatá Koruna v původním svém starším označení - do "Heiligenkron" ostatně byli přece povoláni mniši z rakouského kláštera Heiligenkreuz!

Jeho jméno najdeme v knize Čestní občané města Českých Budějovic, jak vyšla tiskem roku 1998. Josef Bendel se jím stal v roce 1906 jako poslanec vídeňské říšské rady, kde zasedal s malým jen přerušením v letech 1886-1911. Nebyl ze Šumavy, narodil se 10. října 1846 v Růžové (Rosendorf) u Děčína, ale působil krátce (1870-1872) na německém gymnáziu v Prachaticích a Šumavě věnoval kromě práce, z níž je naše ukázka, i několik dalších. Zesnul 27. ledna 1915 ve Vídni a prvoválečné Budweiser Zeitung přinesly tenkrát uznalý nekrolog. Jeho zájem o lidovou hru byl provázen i vlastní dramatickou tvorbou, nás však zajímá samo téma věhlasného lidového hrdiny, jemuž se věnuje například i titul Der Bayrische Hiesl (Matthias Klostermayer), der Fürst des Waldes, vyšlý jakoby symbolicky roku 1932 v Prachaticích rok předtím, než na scénu vystoupily věru jiné idoly publika. Ta postava figuruje i ve Váchalově Očarované Šumavě a už ve Watzlikových šumavských pověstech (a také v Jungbauerově sborníku téhož názvu Böhmerwald-Sagen, opatřeném navíc i kritickými poznámkami) je zaznamenána jedna o Černém Hieselovi, který prý žil v dnes zaniklém Cazově (Zassau) blízko Strážného na samé zemské hranici. Z Watzlika pak tu pověst uvádějí i Rauschovy Příběhy ze staré Šumavy, vyšlé česky hned dvakrát, nikde se však nezmiňující o svých opravdových pramenech. Básnická tvorba Bendelova ukazuje pak, že jej "šumavská" témata neopouštěla ani tady.
- - - - -
* Růžová / Prachatice / Zlatá Koruna / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko