Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HANS WATZLIK

Der Dichter an die Erde Básník hovoří k zemi

Ich hebe ahnend deine stumme Scholle,
die, ew'ger Kräfte voll, lebendig überquillt,
und staune, wie dein Leib, du gnadenvolle
verwandte Erde, reich an goldnen Früchten schwillt.

Ich fühle, wie du alter Urschoß kreißest,
in heißer Werdegier gestaltend dich erneust,
den leeren Tod zu neuem Wesen reißest,
den stumpfen Stoff mit Atem hold bedräust.

In dir geborgen ahne ich die künft'gen Zeiten,
das kommende Geschöpf erhöhtem Sinn geweiht
und edle, bessere Geschlechter aus dir schreiten
zu Kampf und Tanz und freier Herrlichkeit.

Ich folge meines Blutes dunkelm Rufe
und lausche, wie daraus die Erde mich berührt,
und weiß mich dienen wie im Fels die Stufe,
darüber Gott ein Volk in seine Nähe führt.

Když do dlaně tvá němá prsť se vhrne,
ty, zřídlo věčné síly, živá jako dech,
se nabízíš, tělo milostiplné,
blízká má zemi, a chutnáš po plodech.

Zrození cítím chystat se v tvém klíně,
dychtivé teplo růstu dává tvar,
z pustiny smrtné vzchází na novině
z bezmoci bezdné síla nových jar.

Tuším v tobě tepat už pro budoucí
pokolení, jak jdou rod po rodu,
k tanci jak šly by, ano, slyším tlouci
srdce pro krásu boje, příští svobodu.

Jdu, jak mě krev pobízí neustále,
je mi tě třeba jako plicím vzduch,
má zemi, jsi jak stupeň v horské skále,
vedeš nás vzhůru, blízko kde je Bůh.

Festschrift zur 47. Hauptversammlung des DBB in Friedberg 1931, s. 5

Die Birke Bříza

Ich bin ein stiller, feiner Baum,
Ich bin mir selber noch ein Traum,
Ich kann noch nichts als träumen, als träumen.

Mein grünes Haar häangt wundersam.
Ach Gott, hätt' ich nur einen Kamm,
Ich wär wohl tausendschön!

In meinen Krönlein sonderbar,
Da spricht ein Vogel hold und klar:
Ich glaub', das sei mein Herz.

Ich bin ein stiller, feiner Baum,
Ich bin mir selber noch ein Traum,
Ich kann noch nichts als träumen, als träumen.

Jsem tichá tak a líbezná,
možná se sama sobě zdám,
neumím než jen snít a snít zas znova.

Vlasy mám něžně zelené,
Bože, probrat je hřebenem -
k čemu jsou kráse slova?

V mé koruně umlkl pták,
Čistě zpívá a pěkně tak:
snad bylo to mé srdce.

Jsem tichá tak a líbezná,
možná se sama sobě zdám,
Neumím než jen snít a snít zas znova.

Wie auch der Prall der Nöte Byť pod přívalem nouze

Wie auch der Prall der Nöte oft wild mich wanken lässt.
in Gott dem treuen Felsen bin ich gegründet fest.

Er hat mich wach gerufen, er weiß wohin ich soll,
er krönt und schmückt mit Gnade und Schmer mich gütevoll.

Im Tiefsten bin ich stille, wie auch der Schrecken klafft:
Ich ruhr erzgeborgen in seiner weisen Kraft.

Byť pod přívalem nouze se často potácím,
v Bohu jak v pevné skále kořenit provždy smím.

Mne činí k pouti bdělým, ví, kam se napřít mám,
mne strázní korunuje i milostí Pán sám.

A mír mám ve svém nitru, byť hrozil děsu chřtán:
jak žíla v Boží hoře jsem k síle uchystán.

Behüt Gott Böhmerwald (obal gramofonové desky)

P.S. Franz Lorenz cituje tuto báseň na s. 90-91 knihy Aus Hans Watzliks Land z roku 1929 pod titulem Ruhe in Gott (Spočinutí v Bohu), a to v podobě tří čtyřverší. Proto ji výjimečně uvádíme v tomto výboru dvakrát v obou uvedených verzích, byť má v nich stejné znění.

Cesta domů

Z osady okrouhlé návsi, kde se měl naučit češtině, toužil chlapec po volné samotě výšin své horské vesnice, toužil vší silou, které byla vůbec schopna ta drobná duše, dál za Kleť, co mu lesnatým hřbetem zakrývala pohled na rodný kout. A když pak viděl, jak první zima klade bělostný sněhový příkrov na hřebeny Blanského lesa, tu počal nenávidět bláto a šedivý lijavec, do nichž byla ponořena ves v rovině, tu se v něm vzedmula hluboká vášnivá žádost po lese v hlubokém sněhu, po drsné čistotě horské zimy, po ztracených selských chalupách, kolem nichž vánice nakupila lílé závěje.
Jednoho dne se ho ten nepokrytý stesk zmocnil jako omračující úder jestřábí perutě a dravčího spáru z čistého nebe. Listonoš podal chlapci lístek, kde stálo německy: Milý kamaráde! Zítra jdem na vyhánění vlka. U nás už od středy sněží. Přátelský pozdrav posílá Tvůj věrný Johann. Bylo to poprvé v životě, kdy měl chlapec vůbec co činit s poštou. Kartka mu vypadla z chvějících se prstů do bláta návsi. Chvatně ji zvedl a četl ušpiněnou znovu a znovu.
Ach, to přes Kleť až sem dolehl chvějivý, sladký hlas kouzelného pohádkového rohu, to sám domov jím tajemně a nepřestajně vábil.
A hnědé oči chlapcovy se málem zalily slzami, když pomyslel na ten starý zvyk, kterému se doma říkalo Wulfenablassen, to jest vyhánění vlka, a který nepochybně pocházel ještě z dob, kdy vlci, které hlad a zima vyhnaly z lesa, museli být zaplašeni ze vsi. Až následující středu večer kluci právě z jeho rodné dědiny potáhnou zakukleni s bujarým hlukem a vytrubováním od chalupy k chalupě, bude se on cítit tady v cizím smutný a odstrčený.
Tajně vyšel přes dvůr stavení a pak zadními vraty stodoly ven za humna a křižoval pustými poli. Vlhké a těžké hroudy se mu lepily na podrážky bot, až byly těžké jak z olova a nemohl uzvednout nohy. - Pryč odsud, kde slova i srdce zvonů mají jiný hlas, kde nebe nemá sníh pro truchlící zemi.
Když došel do první německé vsi, nasával plnými doušky jiný vzduch a německá slova, jimiž na sebe volali lidé na cestách, zdála se mu jako vzácný dar po předlouhém odříkání.
Obraz krajiny se změnil: Kleť ustoupila něco stranou a na západě vyvstaly nové, sněhem zářící výšiny - domov. Tu uprchlík vztáhl ruce dopředu jakoby k objetí a zavolal na kopce a vrchy jmény. Stály dál bez účasti a obrovité - a nad jejich hřebeny visela hrozba v podobě okraje šerého mraku.
Bezmyšlenkovitě blažený hnal se dál. Brzy došel do Krumlova. Město se mu zdálo děsivě velké a zmátlo mu hlavu. Kradl se ulicemi a přes mosty, na nichž stály sochy světců. Sehnutá stařena, které se odvážil přerývaně optat na cestu, ukázala mu ulici a směr.
Bylo pozdě odpoledne a země promrzlá na kost, ale chlapci nebyla kupodivu zima v jeho lehké kazajce - naopak, čím blíž byl svým vrchům, tím vyšší horkostí planuly jeho rty. Mračna na západě byla však stále temnější a mohutnější. Jako posvátné břehy čarovné pevniny plynuly vstříc, pomalu vstříc naproti malému poutníkovi.

- - -

Spěšným krokem prošel posledním městečkem. V hospodě U Hirschenwirta ještě svítili a rostoucí měsíc stál nad prastarým kostelem svaté Maří Magdaleny. Kolem projel landauer a chlapec se naň zezadu zavěsil, než ho vozkův bič šlehl po zkřehlých prstech a on spadl stranou do příkopu u cesty. Ta teď stoupala, udělala se náhle tma a mračna zcela zahalila pohoří před uprchlíkovýma očima.. Jeho pohled spočinul na zemi u jeho nohou, kterou už pokrývala tenká vrstva sněhu. To bylo poselství, které mu posílal domov naproti a nová síla jako by vzlínala z bílé cesty do jeho nohou i celého chlapeckého těla.
Rozpřáhl ruce. Vítr přicházel v nárazech, zvedal sněhový poprašek, kroužil s ním ve vzduchu a nechal ho zas klesat jako rozmarné dítě ve hře. A mračna stála teď přímo nad chlapcem a tiše se snášela níž a níž.
Tu se vzduch kolem třpytivě rozkomíhal, vločky dosedaly na jeho kůži a tály vzápětí a znovu se sypaly ze šedého povětří, nejprve jednotlivě a důstojně, pak v divokém reji, ve vířivých hejnech, která pokryla pole i luka bílým příkrovem a zahladila stopy na cestách náhle ztracených. Tu se chlapec zaradoval a pomyslel na blaženství biblického národa, když začala padat z nebe mana. I jemu byl ten tiše se snášející sníh víc než potrava, víc než chléb, po němž skučel hlad někde v útrobách jako zlý pes. Vzal do dlaní trochu sněhu, který se dosud ani nelepil, jak jen byl čerstvý, a rozhodil ho vysoko nad sebe, takže mu poprášil třpytivě klobouk i vlasy na šíji. Těšil se vlastními stopami, jak jimi křížem krážem popsal cestu, holí ulomenou z bezlistého křoví, pokreslil písmeny a postavami velikou tabuli, kterou před ním prostřela zima, natáhl se a rozepjatýma rukama i nohama do hlubokého sněhu, vyskočil a podivoval se pak otisku, který před jeho mokrými střevíci jako dutý stín v té bílé záplavě kolem.
Vítr mezitím vzrostl a když zavátá cesta zamířila přes stráň, do níž se mohl opřít, těžké vločky dorážely ostře na chlapce, plnily jeho šat i raneček pod paží, usedaly za jeho rudě planoucí omrzlé uši, roztávaly mu na rtech a za krkem, který kryl jen zčásti ohrnutý límec jeho kabátu. Ruce měl celé ztuhlé. Vichr mu doslova odervával obláčky vzduchu od úst, takže se často musel otočit a znova se nadechnout. Sveřepě si razil cestu dál, občas zapadl do závěje v příkopu při ní, často zašel daleko mimo její směr. Konečně došel k úpatí hory. Tu vichřice zmlkla, ocitl se v objetí navzájem propletených korun důvěrně známého lesa, podél něhož stoupala pěšina vzhůru. Teď už nemohla být ves daleko.
Poprvé si uvědomil v té chvíli, co vlastně udělal, a zděsil se i toho, co ho za to očekává: posměch sousedů a maminčina bolest, tvrdá slova otcova, rány uštědřené jeho kostnatou rukou.
Jak pěkně přitom asi bylo právě teď tam doma! Děvečky sedí u stolu a derou peří, vítr vyje v komíně a babička otáčí cylindrem petrolejky a šeptá: "Slyšíte, jak dušičky pláčou?"
A v lese stojí smrky s bílými čepci a v bílých pláštích až na zem. A co Ptačí domek ve Farském lese, copak je asi s ním? Vyřezávanou a malovanou sošku Panenky Marie tam zavěsil v ptačí kleci vysoko do jedlové koruny v tom nejhlubším lese. To bylo jeho tajemství, jeho poutní místo. Teď je Matka Boží jistě taky pokrytá sněhem! Tatínek ale, tatínek se bude pěkně zlobit. Kdyby tak už to mohl mít za sebou!
Teď nadešly cestou horské pláně, sněhová záře z nich stoupala a osvěcovala samu noc. Tu stály osamocené stromy a jejich shluky jako nějací spříseženci dávaly temné hlavy dohromady, místy se tyčily podél cesty jalovcové keře a zdály se snad putovat spolu. Chlapci se udělalo při srdci úzko a byl rád, když ty podivné průvodce nechal za sebou. Pěšina byla stále příkřejší, nohy příliš krátké pro tak hluboké závěje, které teď už zlézal jako hradby a obcházel jako nějaké pevnosti, vyčerpán a tělo zalité potem.
Jak těžce máš být vykoupen, domove!
Tu před ním vyvstal vysoký a osamělý dřevěný kříž, znamení ve sněhu, Pán Bůh v polích. Sem už sahaly hranice vsi. Tady se les zase zavřel a povětří bylo klidné. Slavnostně a těžce klesaly veliké bílé vločky, nahoře divě vířící ve vichrné bouři, dolů k patě kříže a milosrdně na své pouti zahalily trnovou korunu na hlavě Spasitelově.hebce třpytnou sněhovou návějí. "I Pánubohu je snáz - sníh to myslí dobře," kmitlo chlapci myslí, když se pokřižoval.
Ještě pár kroků klopýtal dál, než se mu udělalo tak mdlo, že se musel posadit. Myšlenky se tak zpomalily, jako by se chtěly srovnat s nohama tíží a únavou.
"Copak řekne otec, až se objevím ve dveřích?" Zvedne asi ruku: "Styď se! Proč jsi odtud utekl?" Co na to povím? "Nevím proč... Nemohl jsem jinak..."
Vzdychl a položil hlavu do sněhu. "Jednou - to měl tatínek psa - prodal ho do Čech - utekl odtud - domů - v noci - vyl a skučel na dvoře. Tatínek vstal - a pustil ho dovnitř - nebil ho - jen ho pohladil. Taky mě nenabije - jen mě pohladí - jako toho psa -"
Oči chlapcovy se jakoby usmály a pak zavřely, Docela blízko, jako ve snu už se rozezněly důvěrně známé, blažené zvuky zvonů rodné vsi. Ruka se ponořila do sněhu domova, jak v něm ulehl ke spaní...
Hebce doléhaly vločky - mlha - a zvony, tichnoucí v soumraku. Spi sladce, kdos hledal a našel, jsi doma!

Deutsches Lesebuch, Bd. 2 (1939), s. 40
Hoam!, 1948, č. 2, s. 4-6

P.S. Jiný vzduch "první německé vsi" je v originále "německý vzduch". To už se překladateli zdálo příliš. Nic to neubírá na příznačnosti textu, zvláště pokud jde o jeho vztah k historické psychologii a také na tom, co se až po válce i českou zásluhou stalo s vesnicemi za "posledním městečkem", jímž jsou nepochybně Chvalšiny, to jest s Ondřejovem (Andreasberg) a okolím. Jisto jinak je, že tato povídka byla součástí nacistické čítanky a její autor podlehl vidění, které skončilo právě válkou a také vším, co po ní následovalo, byť právě vyhnáním přímá vina na zániku domova je z jeho "hledačů" (Heimatsucher) jakoby sňata.

Der Weg ist braun… Cesta je hnědá…

Der Weg ist braun, ein Straßenweiser
Hebt einsam die vermorschte Hand.
Des Waldes Stimmen flüstern leiser:
"Kein Weg weist dich in Glückes Land".
Von fernen Türmen schlagen Uhren
Diesspät, o spät und traurig hin -
Ich steh' an eines Wagens Spuren,
Die schweigend in die Ferne zieh'n.

Cesta je hnědá, na rozcestí
zašel nápis, co vedl dál.
Les šeptá v ztrouchnivělém klestí:
"Bloud, kdo za štěstím putoval".
Z dalekých věží odbíjejí
pozdní čas teskné rafije.
Stopy tu končí. Cesty spějí
do mlčení. Cíl v dáli je.

Mein Böhmerwald, 1954, č. 7-8, s. 4

P.S. Tuto báseň přečetl 3. července 1954 na večeru vídeňské krajanské skupiny "Budweiser Sprachinsel" Watzlikův přítel z mládí Franz Rose, kterému ji její autor poslal jako součást dopisu v roce 1902, tedy ve svých třiadvaceti letech.

Das Schwarze See Černé jezero

Der Seewand Riesenfelsen ragen,
ein steinern Schicksal, jäh empor,
die abgrundtiefen Wasser tragen
stumm ihrer Schatten dunkeln Flor.

Ein Schweigen klinget wundertönig
um dich, zum Märchen wird die Zeit.
Du schlummerst still, ein Wälderkönig,
in königsreicher Einsamkeit.

Ich möchte großen Schicksals Schatten,
um tief und ernst zu sein wie du
und über Sturm und Schmerz zu stehen
in feierlicher Königsruh.

Jezerní stěna, strmě čnící
jak náhlý osud v kameni,
hluboká voda, hovořící
jen stínem, temným znamením.

Mlčí a uspává tě málem
čas, jenž se tady bájí stal.
V tom snu, mé jezero, jsi králem
a lesům kolem vládneš dál.

Stíny osudu pomíjejí,
dál žije hlubin mír a řád.
Nad bouře trvá v dávném ději
tvůj panovnický majestát.

Des Waldes Widerhall, s. 22

P.S. Tato Watzlikova báseň byla jako mnoho jiných zhudebněna, tentokrát F.X. Siebzehnrieblem pod názvem Der Schwarze See. V antologii Des Waldes Widerhall je ovšem táž báseň otištěna pod názvem Der Ossersee!

Dolní Dvořiště

Poprvé jsem se nadechl k životu tady, v Dolním Dvořišti. Je to prastaré městečko, nesoucí ve středověku zvučné jméno Reimbaldshaid a později po patronovi svého kostela svatém Jiljím i Gilgen auf der Wies. Vyrostlo na cestě, mířící od Dunaje údolím řeky Aist přes Freistadt (česky zvaným dříve také Cáhlov - pozn.překl.) a Kaplici na Budějovice, snad dávné soumarské solné stezce, která teprve za našich novějších časů vyrostla na řádnou silnici. Šumava tu jakoby doznívá ve vlnách pahorků něžně otevřeného kraje, smáčeného tichým proudem řeky Malše, té tiché sestry Vltaviny.
Na mírně svážném náměstí zvedá se nad osadou vysoký a svou mohutností téměř hrozivý kostel, zbudovaný tu pány z Růže, toho nádherymilovného, v zemi nejpřednějšího a také nejosudovějšího jihočeského rodu, po nich pak svěřený péči šedých mnichů vyšebrodských. Jeho loď se celá jen skví ve svém štíhlém, nevýslovně ušlechtilém gotickém slohu. Po dvě dlouhá staletí stála prý beze střechy.
Za časů mého dětství budil ve mně na náměstí strach starý, zlověstný dům, z něhož dávno opršely veselejší barvy a on se teď chmuřil skvrnitou ohavností, stavení plné hrůzy, obývané tenkrát vyhlášeným egyptským lékařem a jeho krásnou dcerou Judith. Ve stínu lip tu postává mlčenlivý zemský patron Nepomuk naproti nízké radnici s půvabnou střešní věžičkou. Šedé luční seníky vyhlížejí tak starobyle na tichých říčních březích nedaleko plynoucí Malše. V uličkách tlumeně znějí litanie poutnických procesí ke Svatému Kameni. A hrdý městský znak dolnodvořišťský nese v nebesky modrém poli stříbro hradeb se dvěma hroty věží, mezi nimiž září rožmberská růže, rudá jako lidské srdce. Prastaře opojná vůně vanula z těch míst do mých časně zvichřených snů, do mé duše, jejíž božstva neměla dosud jména. Zjasnělý pocit mne ovládne, když vzpomenu silnice za městečkem. To po ní kdysi jezdíval krajem Michel Weilguni, otec mé matky, coby postilión v dvourohém klobouce, v rudém šosatém kabátě, ve žlutých nohavicích a vysokých ohrnovačkách s ostruhami, aby tudy vozíval se svým čtyřspřežím vznešené, vznešenější, ba i to nejvznešenější panstvo přes Kerschbaumské sedlo do Čech. Ten můj předek, v plném květu mládí tenkrát ještě, rozhlaholil svou trubku do jasu kraje kolem a nadechl se zhluboka zázraku jeho skřivánčího zpěvu i pro mne, svého příštího, v dosud nezrozené dceři až kdesi v budoucnu dřímajícího vnuka. Když jsem ho já, ten vnuk, poprvé spatřil, byl to ovšem už letitý pán a zřetelně mi v paměti utkvívá vlídná starcova tvář, znalá světa a smířená s ním. Tehdy jsem s ním často jezdíval v poštovském kočáře z nádraží domů k nám - můj otec byl totiž v Dolním Dvořišti poštmistrem, kolem nás se rozkládala volná, širá lada, jejichž ozvěna dosud zní v německém jméně městečka Unterhaid, tj. vlastně "dolní lada", a nad nimi se třepetal stříbřitě sladký a tajemný ptačí zpěv. Opojen jsem cítil, jak na mne splývá coby blažený déšť a moje duše s ním souzněla; nikdy jsem se však neodvážil zeptat, čí hlasy to slyším, které tak marnivě promlouvaly k srdci, aby se vyslovením jména neroztříštil ten jednolitě stříbrný ptačí trylek. A jako rodné ostrovy těch nebeských tvorů tkvěla v modru nad námi bílá poklidná oblaka - dodnes nemohou mít tvary úchvatnější než ty, co mne obšťastňovaly tenkrát.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi jel tou silnicí od Kaplice, můj otec kočíroval a často nechával hnědáka odpočinout, já pak v jedné z kapliček u cesty našel opršalého, vybledlého světce, jemuž z veškeré nebeské nádhery zbyla právě jen fascinující modř jeho očí. Samoty spočívaly v lesním stínu. V průčelí jednoho osamělého stavení byli vymalováni dva šlachovití, děsivě vyschlí gryfové držící znak, kulatá okénka vikýře vyhlížela snivě ze střechy a já si zabydlel ten dům pohádkovými stvořeními a ještě pohádkovějšími osudy. Šeřilo se, vůz se kolébal lesy, bílé patníky svítily jako duchové ze tmy, poštovské sloupy kladly stíny ve světle naší vozové lampy a otec vyprávíval ve chvíli vzácné sdílnosti o dalekých místech, kde sloužil jako voják, stále hloub se ve svých příbězích vracel do nitra vlašské země a ve mně procitla touha mířící neomylně až k záhadnému, temně plíživému tušení, že jí nepostačí už žádná pozemská dálka a že její pravá vlast je spíše kdesi v hloubi lidského nitra.
Byl to krásný čas, plný nevědomého štěstí, bez utrpení a obavy. Se svítivě žlutou květinou za kloboukem honil chlapec pestré motýly, počítal hvězdy souhvězdí Velké medvědice nebo chtěl dojít až k sedmi barvám duhy a dotknout se jich vlastní rukou; žil ve společenství keřů a travin a ještěrek, stromy k němu hovořily, skály zněly a země byla všecka zářivá.
Nejmilejším místem mých her byla však řeka Malše. Jak temná lidová píseň plynula kolem. Míjela naši svážnou malou zahradu a znala pověsti o vodních žínkách a duchu vod. Marně jsem se snažíval lapit její mrštný rybí potěr, bojovně jsem se brodil zlatohnědou vodou jejího mělkého širokého řečiště a bylo pro mne svátkem, když mi maminka dovolila vyjít za humna naboso. Sladkost těch svátečních chvil měla však i své stíny. Ostrý říční písek bodal do mých citlivých chodidel a přes Malši se pnula jen vratká, z několika prken sbitá, zrádně vábivá lávka, po níž jsem putovával ke Svatému Kameni. V tamější kapli ležely dva drsné, prohlubňovité balvany, na jednom z nich spočívala Božská Matka s Dítětem a andělé v odění stříbrném a zlatém jí skládali hold, přikládali ke svým ústům svítivé pozouny a velebili ji svými housličkami a stěny kaple byly pokryty svatými obrázky, stály při nich odložené berle a svíce poutníků, kteří tu údajně našli uzdravení, čadivá posvátná vůně se vznášela ke stropu, odkud proudilo shůry jasné slavnostní světlo. Když mi pak někdo prozradil, že svět musí zahynout, až se ty dva balvany rozestoupí natolik, že mezi nimi projede žebřiňák plný sena, měřil jsem tajně svými kroky v mých očích hrozivě rostoucí odstup a bylo mi našeho dobrého světa ze srdce líto.
Můj otec po pustošivém řádění živlů, při němž třináct blesků zažehlo v obci požár, zvedl znova náš dům z popela a v horním poschodí tajila se teď malá světnička, vonící vždycky svěže a sladce po jablcích a v zasklených skříních tam stálo množství knih, jejichž obrázkům jsem v rozjímání propadal a vykládal si je zhola po svém. Z jedné skříně si mne zvysoka měřil šedý dravec a nespustil mě z dohledu zlých korálových očí. Když jsem se jednou v nestřežené chvíli kradl po schodech do kýžené světničky, chytilo mě pomatené děvče, které mělo příbytek v našem domě a chtělo mě snad zardousit. V jakési nenadálé předtuše přiběhla však tenkrát moje maminka a vyrvala mne včas z rukou ubohé Katynky.
Život nabyl pro mne lesku za břeskných hasičských parád na náměstí, kde jsem poskakoval hrdě po boku otce, který byl velitelem sboru a nosil zlatou helmu a vyhlížel stejně krásně a vznešeně jako sám svatý Florian, který jinak hasil požáry v tolika kaplích zdejšího kraje. Můj otec sloužil jako mladý voják v tehdy rakouském Friaulu, v Terstu, Gorici, Štyrském Hradci a pak řadu let ve slavném městě Salcburku. Tam se i naučil hrát na citeru. Bůh chraň, nedotáhl to nikdy k nějakému mistrovství, ale byl to pro mne vždycky sváteční večer, když nám hrával taneční nápěvy z alpských zemí a zpíval italské operní árie, jak se je naučil v cizině. Později citera z naší rodiny zmizela nevím kam, zřejmě musela být prodána v čas nějaké nouze. Otcovo srdce však na ni zřejmě velice lpělo; když ležel na smrtelné posteli a dodýchával, tu natáhl a zkroutil prsty jako by chtěl i podle výrazu tváře naposledy sáhnout do milovaných strun. Z toho prostého nástroje ovál mne poprvé tušivě duch Mozartův v jeho menuetu z opery Don Giovanni a z otcových úst jsem poprvé uslyšel podivně zvukomalebné Mistrovo jméno a jeho ozvěna ve mně zůstala živá a podněcovala mého ducha a vůli natolik, že jsem po mnoha letech musel posléze napsat svou knihu Krönungsoper (Korunovační opera).
Mocně zasahovali mou dychtivou fantazii i loutkoherci, když dorazili do obce stejně jako smělí provazolezci, kteří za denního světla natáhli svá lana až ve výši kostelní věže a večer těsně před produkcí je opatrně spustili povážlivě blízko zemi. Z trávníku náměstí vyrazil kolotoč a ve stanu vedle se to jen třpytilo perlovými závěsy, krajkami a skleněnými tretkami a na vzdutých plátnech povívaly mořské scenérie a palmové háje s lidmi jiné barvy pleti; loďky ve tvaru mušlí, vzpínající se koníci se široce rozevřenými nozdrami a dokonce i jelen ve skoku zvali tu k projížďce kolem dokola a pojednou se dala celá ta třpytná obluda, ten zářivý posel z pohádkové země se svými zvířaty a jezdci do pohybu a já měl pocit, že tu sám milý Pán Bůh roztáčí svůj kruh a ten zvučí tím vlastním pohybem. A pak jsem usedl i já do jedné z těch mušlí, pohyb a hudba mne uchvátily a vzaly mezi sebe, svět se rozplynul v otáčivém letu a skutečnost se proměnila v sen, v blažené závrati rozpučel život a jeho skrytý smysl a já se ocitl v nebi. - A pak ke mně přistoupila černovlasá, jako nějaká víla oděná cizí paní s houpavými náušnicemi, vedle ní se podobna vážce třpytně třepotala maličká dívenka a žádala po mně nataženou rukou krejcar. Když jsem opouštěl stan, lehčí o peníze, položil jsem svůj klobouk do trávníku a - jak levně tenkrát jen člověka přišlo štěstí - rozeběhl jsem se dokola s výskotem jako bych ještě putoval a harcoval v sedle toho blyskného zvěrokruhu.
V pěti letech jsem domov opustil. Otec měl zase jednou nezdary, přišel o dům a ve svém roztrpčení přesídlil s námi napříč celými Čechami až do Krušnohoří, kde doufal ve vlídnější osud.
Já však vzal tehdy v duši s sebou tu nepopsatelnou vůni jara nad čerstvou ornicí, bělostné nebeské čluny oblak domova, nevinný skřivánčí zpěv nad lány rodného kraje, pokorný šum řeky, zázrak staré cesty, obraz šerých gotických zdí. Když jsem pak, vzácně jen, zavítal někdy znovu do krajiny dětství, dotkla se mě vždycky stejně mateřská duše země, tušil jsem i světlo minulých staletí, až cize vznešené, přesto mi tak podivně a známě důvěrné; cítil jsem, jak prapředci, celý ten šerý zřetězený zástup selských pokolení, díky nimž byla obdělána ta prostá pole kolem dokola mne, otevírají ve mně své těžké oči a přemítají a rozpomínají se - a já jsem pochopil, že všechno to, co je podstatné v mém psaní: pevnost rodného zázemí, prostota lidového tónu, směřování k legendě a báji, k hrůze i k okouzlení, ta vášeň probouzet zapadlé časy, že všechno to má jako srdce kořen tady v tom kousku země.

Die Landschaft Oberdonau in der Schau zeitgenössischer Dichter (1944), s. 88-92

P.S. Tento text z válečné antologie vykazuje značné podobnosti s trochu zkrácenou verzí, zde přeloženou s názvem Země kořenů rodu, tam viz i poznámka k pramenům, odkud oba texty převzaty.

An die Heimat Domov

Kein Herrgott kanns so wenden,
dass ich vergessen müsst,
das Land, das mir auf Erden
das allerliebste ist.

Fernblauende, ihr Berge,
ihr dunklen Felsenseen,
ihr gottesfreien Wälder,
o Heimat, du bist schön!

Im fernen, fernen Lande
lausch ich zum Herzen hin:
Mir rauschen alle Buchen
des Böhmerwaldes drin.

To ani Pán Bůh nedá,
abych kdy zapomněl
tu zem, co si mě hledá
kraj světa kdybych šel.

Modravé, širé hory,
jezera v šeru skal.
tvých lesů boží sbory
- člověk by zaplakal.

Dálka snad hlasy tlumí,
já ale pod srdcem
slyším tvé buky, jak šumí,
má Šumavo, tam v něm.

Heimatsegen Domovské požehnání

Gott, Du mächtig auf die Hand!
Schicke nieder allerwegen
Kraft der Sonne, Tau und Regen,
Frucht und Friede, Segen, Segen
über mein Südböhmerland!

Bože, mocnou rukou svou
sešli dolů proudy třemi
slunce, sněhy, deště zemi,
žehnej, žehnej plody všemi
moji vlast jihočeskou!

Heimwärts Domů

Wilde Frauen locken schlanke
Nebelschleier waldhinein,
Wo die Drossel traumvoll redet,
Tief im deutschen Mondenschein,
Wo die bangen Brunnen klingen,
Durch der Tanne stummen, dunkeln
Wipfel freudig, geisterklar
Kindersterne funkeln.

Dorf und Turm und Quell und Heide
Glühn im Monde sagenblau,
Und es schauert das Getreide
Heimlich auf im Sommertau.
Meine Seele, spreite, spreite
Sanft die heimwehschweren Flügel,
Schwebe in den Duft des Korns
Deiner Heimathügel!

Divoženky vábí tenké
šláře mlhy do lesů,
drozd jak ve snu zpívá luně
a stříbrným nebesům,
tam, kde smutný pramen zvoní.
ohlas zmlká v rokytí,
jedle tmí se, na nebi se
dětské hvězdy zatřpytí.

Ves i věž i tůň i louka
modře planou v rosných tmách,
obilí se tajně chvěje
jako slza na řasách.
Duše moje, prostři křídla,
křídla touhou k letu hotová,
vznes se teď ve vůni zrna
nad hory domova!

Der flammende Garten (1921), s. 47

Hrozba

Stalo se jednou, že za nejhlubší musel jít jeden posel přes Chlumskou horu (Holmberg). Hluboko v lese tam stál v měsíčním světle stůl a na tom stole seděl cizí temný muž, do tváře mu nebylo vidět, a čekal. Jak chtěl ten posel projít kolem, zvedl cizí muž na stole obě dvě paže a zahrozil. Tu obešla hrůza posla, přešel kolem pln strachu a se zavřenýma očima jako ve spánku. Za tři dny umřel.

Böhmerwald-Sagen (1924), s. 53

Hvozd

Daleké, široké, poklidné a svátečně vznosné hřebeny hor. Zvětralé prahorní kameny vrcholů, jejichž pukliny a rozsedliny věští zánik všeho. Houževnaté, zarytým vzdorem a bouřemi tvarované stromy se v nich uchytily sukovitými úponky kořenů.
Svahy pohoří bujně obrůstají a dýší tisíci temně těžkých a často pravěkých lesů. Údolí se tajemně otevírají, jako by se v nich měl zatřpytit ztracený hrad Štítonoš.
Tmáň tůní. Jantarový jas potoků. Tmavozlaté řeky líně tekou širokými koryty, běsní zas mezi balvany roklí.
Hluboké kotliny, vyorané dávnými ledovci, zadržují v sobě černé, mohutné spousty vod. V polokruhu strmých skalních stěn, orámován jedlovým šerem spočívá tu dar nezměrného ticha. Jen zasyčení zmije snad, letmý úder těla sivenova o vodní hláď, sokolí zaúpění ve skalách. Nejvznešenější místo pohoří: Černé jezero pod Ostrým. Stíny Jezerní hory jako chmurné myšlenky na čele. Skála hovoří hlasem padající bystřiny k bezednu pod sebou: toho světa tam dole se děsící úzkostný jednotvárný šum, věčně stejný. Na odlehlých vrchovištích zasedle dřepí mokřadla věnčená plazivým rákosím, beze změn od dob, kdy hory kolem byly ještě zaskleny v ledovém krunýři. A vprostřed toho divého světa nanejvýš sporá lidská setba: něžná luka, chudá pole, omšelá městečka, ztracené a řídce zalidněné vesnické samoty...
Mnohde nelze ani kácet přerostlé lesy, poněvadž těžkou půdou nevede nijaká sjízdná cesta, po níž by se poražené kmeny daly odklidit. Odlehlé slatě na východ od Roklanu jsou poutníkům neznámé, zřídka jen jimi projde lovec a hustě zarostlý močál Pod Roklanem, zvaný také tajemně Geierruckfilz s jeho černým, zádumčivým jezírkem nezná snad jediný živáček...
V takové odloučenosti od světa musel zůstat neporušen i starý obyčej lidu, zvyky předků se tu dál utěšeně zelenají a víra, vytrysklá přímo ze tmy lesů, žije v nových a nových generacích. Dávní bohové nezhynuli pod lehkým nátěrem křesťanství: hárá tu starý pohanský svět. Ret šeptá bohabojně jméno Spasitelovo, ruka znamená hruď trojím křížem, sedlák však cele dosud věří, přesilou vtažen do přírodního koloběhu časů, stejně nejvíc v pohanskou půdu, kterou jen opatruje. A tak není ani jeho Bůh nějaký neurčitě bezměrný, bezejmenný, volný, vesmírem těkající duch, ale doslova naopak přísná, lehce zatrpklá, snadno rozhněvatelná bytost, k níž je třeba přistupovat s nejvyšší opatrností, duch určitý bez veškeré abstraktní duchovosti, zlobný karatel i nejnepatrnějších lidských poklesků, bezohledný odplatitel tupých a povrchních selských modliteb, nevypočitatelně potutelný čaroděj. A vedle tohoto tak přízemně viděného Boha tu ovšem dál nezlomně provozují své tajemné rejdy staropohanští skřeti a polní duchové.
Věrně se dosud obětuje bohům stromoví i pramenů a stačí hodit hrst mouky přes vršek na utišení nepokojného ducha polí. Aby ty neznámé mocnosti příznivě naladily, kladou děti pár jahod na zelený kámen v lese. Mumlání kouzelných zaříkávadel, v jádře pohanských, má vyhnat nemoce z těla. Lid drží temné síly uzavřeny v černých knihách, chovaných v odlehlých samotách a mlýnech pod kameny základů či pod podlahou světnice, aby pomohly v případě potřeby vyzdvihnout ze země vytoužené hrnce zlaťáků a válečné poklady, jak je tu kdysi zahrabali Švédové, a zase pak byly uloženy a spoutány pod zemskou hroudou jako nebezpečný neřád, hříšně obtěžující usedlost. O zimním slunovratu třese sedlák ovocnými stromy třese sedlák ovocnými stromy, aby je donutil k plodnosti a ovazuje je slaměnými povřísly, posledními to doklady prastarého a divuplného obřadu uzlovačského.

J. von Herzogenbergová, Zwischen Donau und Moldau (1968), s. 225-227

P.S. Text je v prvních odstavcích shodný s úvodem překladu nazvaného v tomto souboru Šumava, u něhož je uveden jiný pramen původu.

Dem Jüngling von Eger
(Josef Christl, erschossen am 3. März in den Gassen der Stadt)
Chebskému mládenci
(Josefu Christlovi, zastřelenému 3. března v ulicích města)

Trauerwilden Auges,
Knabe,
nahst du
Gott.
Schuldlos Opfer,
deutest schmerzlich auf dein zartes,
ungelebtes Leben,
legst den Finger
hin auf die zerstörte Brust,
die in hartem Quellstoß
Blut quillt, dass die Lilienwolke
unter deinem Fuß erpurpurt.

ER, dem Macht und Wunder ist verlieht,
greift gewaltig in dein staunend Blut,
sprengt es über deutscher Menschen Land.

Sieh, da lodert dein entrissner
heilger Lenz in deinem Volk empor:
schweigend heben sie die Seelen
auf zu dir wie Flammenschilde.
Und du schaust darin die Schwurschrift
still und unausrottbar glänzen,
stehst erschüttert, lächelst, leuchtest,
denn du lauscht in künftge Größe.
Und kein Opfer glüht vergebens.

Sterne kränzen dein geweihtes Haupt.

Oči divoké smutkem,
chlapče,
jdeš Bohu
blíž.
Nevinná oběti,
bolestně neseš svůj něžný,
nedožitý život,
dotýkáš se prsty
poničené hrudi,
z níž pevným tepem pramene
prýští krev, až liliově bělostný oblak
pod Tvýma nohama rudne na purpur.

ON, jemuž je dána moc i divotvornost,
chápe se silou Tvé žasnoucí krve,
skrápí jí kraj, kde všude žijí lidé Tvé řeči.

Hleď, jak vysoce plane posvátné jaro,
to, které bylo Ti upřeno, právě mezi nimi:
mlčky pozvedají se duše
vzhůru k Tobě jako plamenný štít.
A Ty na něm spatříš znamení přísahy,
jak se skví tiše a už provždy nesmazatelně.
Stojíš dojat, usmíváš se a záříš,
jako bys už naslouchal své budoucí velikosti.
Nijaká oběť neplane totiž marně.

Svatozář hvězd ať věnčí Tvoji hlavu.

Zu neuen Sternen (1919), s. 7

P.S. Ukázka ze sbírky politických básní z roku 1919 je věnována oběti z řad demonstrantů za sebeurčení Němců, nesouhlasících se začleněním do nového československého státu. Už název chebského nakladatelství Böhmerland, v němž kniha vyšla, je v tomto ohledu výmluvný.

Es ist, als hätte Gottes Hand... Jakože Boží útěcha...

Es ist, als hätte Gottes Hand
verzagt von dir gelassen;
wir aber wollen, Böhmerland,
in Trotz und Glut dich fassen.

Und ob uns auch die falsche Welt
mit Lug und schnöden Schlingen,
mit rohen Waffen hält umstellt,
den Geist kann keiner zwingen.

Jakože Boží útěcha
se jim už nedostává,
my s láskou lpíme na Čechách:
té nebudem se vzdávat.

A kdyby lží i celý svět
nás ovíjel jak hadi,
zbraněmi chtěl nás obstavět:
s duchem si neporadí.

P.S. Zkrácená verze básně Zemi Němců v Čechách!

Sprachgrenze Jazyková hranice

Schwermutvolles Lied der Tschechenmägde
wandelt herbstlich über Rain und Strauch,
mahnt an Weiten östlich öder Steppe
zieht wie Ackerfeuers träger Rauch.

Aber vogelfrisch, bergwiesennieder,
waldverhallend, läutet ein Juchhei,
hebt sich wie mit freierem Gefieder
trotzigherb der deutsche Hirtenschrei.

Fremd begegnen hier sich die Gesänge.
Volk un Volk steht finster abgewandt,
fühlt in seinem Fleisch des andern Fänge
fühlt ergrimmt der Erde bittre Enge
ackert tiefer ins umstrittne Land.

Děveččina těžká česká píseň
táhne podzimně přes luh i háj,
jak východní stepí rozčapí se,
dýmem začpí ohníčky i kraj.

Ptačí volnost vysokého vzduchu,
hor a lesů ozvěna i sbor
zazní zato z německého juchú,
selsky drsný, nepoddajný vzdor.

Cize setkává se v trpkém hněvu
s lidem lid oddělen osudem,
cizí chtíč cítí v tom cizím zpěvu,
v potu orá, nedbá na úlevu,
oře hlouběj věčně spornou zem.

...ackert tiefer ins umstrittne Land (1939), s. 5

P.S. Teprve z televizního pořadu Krásný ztráty jsem se ústy Jiřího Peňáse v květnu 2012 dozvěděl "sudeticum" až dosud mi neznámé: že totiž český výraz "skopčáci", označující Němce, neznamená nic víc než "lidi z kopců" (vlastně "zkopčáci") a není tedy vlastně nadávkou - jenže co samo slovo "Němec"?

Ein Tagelied Jitřní píseň

Ich seh den Margensterne
mit seinem lichten Schein,
die schöne Morgenröte
dringt lüstereich herein.

Mein Herz sich hoch erfreuet,
den Vöglein gleich im Hag.
Ich weiß wohl, wen ich meine:
ihr Lob, das nimmt nicht ab.

Sie will die Nacht verdrängen,
das Licht sie zu uns weist:
sie ist die Königinne,
die klar im Himel gleißt.

Brich her durch alle Wolken
und über alle Erd
und über alle Völker,
und wer dein Licht begehrt!

Der dieses Taglied singet
zum Lob der schonen Magd,
dem leuchte sie von hinnen
einst auf der letzten Fahrt

Viděl jsem hvězdu ranní
a byla samý svit,
červánky tím svým pláním
chce celá prostoupit.

Mé srdce raduje se
jak ptáčci ve větvích:
to každý z nich jí nese
jen chválu v písních svých.

Noc zaplaší svou skrání
a ohlašuje den
ta hvězda, Nebes Paní,
největší z královen.

Pronikni mraky všemi
a vzejdi nad vody,
osvěcuj všechnu zemi
a všechny národy!

A kdo tu píseň zpívá,
co k chvále Panny zní,
ať se mu rozednívá
i k pouti poslední.

Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1955, č. 10, příloha, s. 7

P.S. Poněkud zkrácená "novoněmecká" verze delší písně z Hohenfurther Liederhandschrift (15. století), kterou uvádíme v úvodu Kohoutího kříže, má i ve Watzlikově převodu jako motto citaci z jejího autora ve "staroněmeckém" originále, který zní:
Der uns das lyed von erst hie sang
ain großer suender ist genand:
genad jm got, der herre.

Josef Taschek zum siebzigsten Geburtstag Josefu Taschekovi k sedmdesátým narozeninám

Wenn heut die Wälder rauschen,
wie mag ums Herz dir sein?
Wie magst gerührt du lauschen
in ihr Gebraus hinein?

Du senkst in tiefem Sinnen
still das ergraute Haupt.
Nicht alles steht erfüllet,
was feurig du geglaubt!

Wie vieles ist misslungen!
Zu bitter war die Zeit!
Doch hast du treu gerungen
und unverzagt im Streit.

Dein Wille galt dem Guten,
dem Volke schlug dein Blut,
du nahmst die bange Heimat
fromm unter Schild und Hut.

Du blutetest und littest
manch schlummerleere Nacht,
du strebtest und du strittest
für uns auf steiler Wacht.

Nicht müßiges Behagen,
nicht Sattheit war dir wert,
du musstest wehren, schlagen
mit deines Geistes Schwert.

So wuchtest du in Wettern
und Nöten hoch und alt.
Dein Ziel war nur das eine:
Deutsch Land im Böhmerwald!

Noch ragst du ungebrochen
wie sturmgewohnter Tann.
Heut sei dir Dank gesprochen,
du hochgemuter Mann!

Sieh rings, wofür du lebtest,
die Heimat, Berg an Berg!
Es grüßen dich die Treuen!
Es segnet dich dein Werk!

To lesy zašuměly,
či srdce cosi svírá?
Co byl ten život celý,
co byla Tvoje víra?

Hluboké zamyšlení
Tvou šedou hlavu sklání:
co všechno ještě není,
co je k dobojování!

Co všechno zmarnilo se,
jak trpké byly časy!
Tobě jen svár byl losem
a síla pro zápasy.

A věrnost s dobrou vůlí,
krev samou láskou vroucí.
Co mrtvo bylo způli,
zachránils pro budoucí.

A z rány krev se drala
a kruté byly noci -
kde se Tvá vůle brala
stát vždycky ku pomoci?

Nebylo spočinutí
ni chvíle k nasycení.
Co ducha ještě nutí
chtít bojem osud změnit?

Tak zůstals za nečasu
stát vždycky jenom zpříma -
Šumavu střežit, krásu
s očima horoucíma!

A tak i dál tu stojíš:
navyklý bouřím už.
Po všech těch lítých bojích
čestný a věrný muž.

Jen pohleď kolem v mracích
jak hory zemi chrání -
domov Ti lásku vrací
a dílu požehnání!

Deutsche Heimat, Festschrift Böhmerwald, 1927, č. 7-8, s. 368

P.S. Rok předtím, než oslavil své sedmdesátiny, stal se někdejší německý starosta Českých Budějovic a zakladatel spolku Deutscher Böhmerwaldbund Josef Taschek (1857-1939) senátorem meziválečné ČSR.

Der Hulzknecht Lesů a jezer v nich…

Bin der Hulzknecht vom See.
O du Arber, du Ossa,
O du schwoarzbraunes Wossa,
O du Wold vulla Schnee!

Is mei Hütten a g'ring,
Tragt ihr Dach lauta Stoana,
Is s' im Land schier die kloana,
Doch sie klingt, wann i sing.

Und im Seewold tief drin
Saust der Wind gar so schauri,
I bin lusti, bin trauri.
Nimm mi, Dirndel, wie-r-i bin!

Lesů a jezer v nich
jsem: kde Javor a Ostrý,
jakož i z hnědi vod vzrostlý
ční hvozd, než padne sníh.

Těžkne pod kamením
střecha chalupy naší,
jak zvon píseň v ní plaší
rmut a vší bědu s ním.

Les a jezero v něm
větrem šumí tak temně –
žal i radost je ve mně.
Lásko, ber mně, jak jsem!

Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald (1981), s.79

P.S. Bezesporu jedna z nejkrásnějších Watzlikových básní, už pro nářeční svůj způsob ovšem sotva převoditelná do jiného jazyka. Její úpravu najdeme pod týmž názvem u Aloise Ernsta Milze, který ji zhudebnil.

Má krajina

Nezvolil jsem si krajinu svých děl snad z nějakého uměleckého rozmaru, který by dal jejich postavám putovat výjimečně pozoruhodnou a bohatě vypravenou jevištní scenerií, aniž bych snad jejich lidské osudy, radosti i strasti, život i smrt zasadil snad jen z pouhého krasomilství do okázalého rámu tohoto jedinečného, hlubokého a přese svou polohu v samém středu Evropy stále tak málo známého hornatého hvozdu.
Jsem daleko spíše spjat s tímto krajem svým vlastním osudem. Narodil jsem se v něm. Duší i tělem jsem v něm vyrostl a vyspěl. Bytuji v něm. Jsem jeho součástí, jsem přímo plodem té země. Jsem věčně na cestách jeho nevyčerpatelnou a nezměrnou hloubkou. Budu - to snad mohu jako slabý lidský tvor předpovědět - jednou té zemi i navrácen.
Už před půl tisíciletím a snad ještě daleko dříve orali mí předkové tuto zem na jižním okraji Čech a nesli na těžkých selských ramenou všechno, co na ně uvalil ten kraj. A on zas naopak přijal jejich dílo i sen, zniterněl jím a zduchovněl, nabral samu barvu jejich duše, stal se její částí. Jako dědictví byl mi odevzdán dlouhým řetězcem rodů, byl mi svěřen jako jejich paměť. Pudově ve mně dřímá. Ovládá mne jako nějaký záměr. Šumí v mé krvi vším, co se v něm kdy událo a přihodilo.
Téměř pochybuji, že bych se na kterémkoli jiném místě světa stal básníkem. Myslím si, že kdybych vyrostl jinde, těžko bych mohl psát a tvořit.
Zde musím nechtě a nerad vzpomenout jízlivých výtek, obracejících se proti krajové tvorbě a vyvolaných tvůrčí nemohoucností krátkodechých pisálků, kteří berou jméno domova nadarmo a přitahují na sebe cizí záštiplnou pozornost neúplatných soudců, šmahem zavrhujících i všechno opravdu zemité a silné - aniž by dokázali vzít v úvahu, nakolik jsou i ti největší z básníků, Homérem počínaje, prostě nemyslitelní bez toho nejniternějšího sepětí s domovem.
Můj domov není nijak úzký a stísněný. Táhne se zvlněn tisíci něžně zvlněných vechů dál a dál mnoho dnů cesty daleko do kraje. Sahá hluboko do tajemství kořenů, spících mezi ložisky rud a prahornin. Nad jeho dnem stojí slunce, společné všemu světu. A v noci dostupuje ten kraj až ke hvězdám a ztápí se kdesi v nekonečnu. Všechny přízraky kosmu se ho dotýkají, všechny možnosti všehomíra v sobě skrývá.
Živí mnoho krásné, hrdé a divoké zvěře, jelenů, srn, lesních šelem. V jezerních stěnách hnízdí sokol, luňák krouží nad zapadlými vrcholy rozsedlých horských hřebenů. Tiší pestří hadi se sluní na kameni skal. A domov napájí nespočet jedlových lesů a horských luk a chová v sobě zasněná, šedá města i vsi skryté ve stromech, zapomenuté hrady a zámky i mnoho dělně hlučících a živých výrobních středisek, těžících původně ze síly jeho nepokojných vod. To domov rodí pak i lidi Bohem vyvolené či naopak propadlé zlu a sousedí na okrajích s územím cizího jazyka, jehož zeměchtivý lid chce proniknout až sem a podrobit si, co je naše.
Všechny dobré, všechny temné prameny života se tu otevírají a plynou mi v ústrety a spoutávají mou duši i smysly. Nevidím nijakou pohnutku, abych se té krajině jakkoli vzdálil. Její obsah, její děj stačí pro všechen můj čas.
Šumava je zemí básníků. Zní mi tiše lidovou loutkohrou o doktoru Faustovi. Pověst o čarostřelci je zkolébána v jejím vypravěčském klíně. I Adalbert Stifter vzešel z té země a její noví proroci se vynořují z osobitosti mateřské řeči a způsobu života.
Z nejhlubšího vcítění do ticha jejích lesů, zasažen až přízračně bezhlesou souhrou sil ústrojí světa, povýšil Adalbert Stifter zdejší přírodu a krajinu do všepřemáhající velikosti, moci a nadčasové síly, na jejímž pozadí se směšně vytrácejí lidské činy a v níž všechno lidské dílo přejde stopou nepatrnější než oblačný dech, spřízněný s nebytím. Stifter miluje tíživou, v sobě se nalézající, bezčasou samotu. Krajina ho zaměstnává po své vlastní vůli. Její lidé jsou pro něho Méně významní.
Mně se jeví člověk stejně silným námětem jako tato krajina. Rád zpodobuji plnokrevné, trpící, zápasící a dělné lidi i jejich společenství v celém tom napětí srdcí a niter, ve společné práci, ve vzestupu i pádu. Krajina mne vzrušuje dvojnásob, tkne-li se jí člověk. Zasnubuji myšlenky a činy svých postav s příběhy utkanými přírodou samou a vykládám vše z podobenství, které ona zrodila, z horského lesa, skal a polí, ze stromů a zvěře, z vůně a barev a tání, z ladění a proměn toho prostoru. K tomu mi dobrý Bůh dopřál sytit se a pít z bohaté, dosud téměř nedotčené přemíry lidové tvorby jako z pramene živé vody a já přitom cítím podobné rozechvění jako někdo, komu se poštěstilo vydobýt za noci na zdánlivě nehostinném a odlehlém místě prastarý, zářivý poklad.
Vím na den a na hodinu, kdy mne ta krajina k sobě přivábila. Jak mne zaplavila bezdechá předtucha, kdy jsem jako mladík dosud sotva probuzený spatřil z vrcholu Čerchova (Schwarzkoppe) v dálce poprvé před sebou tu tvarem snad nejodvážnější z hor mého lesního domova - dvěma modrými srázy svých vrcholů vzdorně vzepjatý Ostrý (Osser) ! Prsa Matky Boží mu říkají slovanskou řečí sedláci, kteří ho vidí z nitra svých Čech v šedavé dáli. Když mě pak po ani ne tolika letech osud zanesl do městečka na úpatí Ostrého, rostly přede mnou podoby lidí z neklidné a bojovné minulosti těch končin jako stromy z lesní půdy a já brzy položil své první psané dílo jako nevesele temný vínek kolem temene milované hory. Psal jsem pak i dál svoje útočné, tísnivé, vesměs baladické příběhy, v nichž se lidé pohybují na sám dosah výšin, které se kolem Ostrého seskupily jako němé stádo obrovitého skotu mohutných a táhle zvlněných hřbetů, kde jako o Dušičkách pableskují v mýtickém rouně lesů jezera zasazená v tabernáklech skal a kde v zapadlých roklích a roztroušených samotách dosud popínavě kvetou dávné pověsti a plísní opředeny čekají čaromocné knihy, aby předaly temný vzkaz o bájném zrodu tohoto pohoří.
Už když jsem měl rozpracován svůj prvý román Der Alp (Můra), ocitl jsem se náhle (pozn. překl. - bylo to v letech 1899-1905 a jako první učitelská štace to předcházelo takřka o dvacet let Watzlikovu nýrskému zakotvení) v Ondřejově (Andreasberg), jedné z nejvýše položených šumavských farních vsí, kde jsem sotva ochmýřený, nehotový, blouznivě a bezmyšlenkovitě blažený prožil v divoké volnosti té otřesné poustky pěkných pár let na samém srdci přírody uprostřed sporého houfce zemitých horalských venkovanů, dřevorubců a lesáků. Tam jsem i bezděky a nevědom si dosud svého příštího poslání vdechl všechnu svěžest a sílu lidového zdraví a po celých šest trpkých, hořkých i sladkých horských lét, po celých šest drsných a nemilosrdně tuhých zim mohl pozorovat a poznávat krajinu zdaleka i zblízka, v tisících jejích převlecích, v její bezbřehé zběsilosti i dobrotě. Byly to nezapomenutelné dny tam nahoře, když jsem stál na okraji lesa jako nějaký ostrovan na srázném pobřežním útesu, pode mnou zahalovala celý okolní svět bělostná horská mlha a jen daleko na jihu plál podvečerem velký třpytivý řetěz alpských hřebenů jako nedosažitelný přelud vysněné pevniny!
Už se nedalo uniknout ze zakletí těch hor a já i děj svého románu Phoenix (Fénix), zachycující cestu Jana ze Žatce k vytvoření jeho slavné rozpravy Oráče se Smrtí, položil oproti historickým faktům nikoli do města na řece Ohři, nýbrž do kraje, kde po skalních balvanech šumí mladá horská Otava. Copak jsem se mohl zpronevěřit krajanské lásce?
Musil jsem se pak sice v románě O Böhmen (Ó Čechy) přenést v líčení národních zápasů dál do zázemí celé sudetoněmecké oblasti a také do slovanského prostředí zvláště v obraze Prahy, ale i karpatské zimy a moře na jihu, přesto však i tu rodná krajina nepřestajně vábí hlavního hrdinu nazpět k sobě, aby si právě tu, na ohrožené hraniční půdě při březích mladé Vltavy (Moldau) uvědomil své pravé určení a našel teprve sebe sama.
Za dějiště kolonizačního románu Aus wilder Wurzel (Z divokého kořene) jsem zvolil kotlinu Železné Rudy (Eisenstein) pod masívem Javoru (Arber) a pokryl jsem ji veškerou nádherou a hrůzou nelidsky mrazivé divočiny, jak jsem ji už předtím mohl s úžasem a slastným ustrnutím spatřit v pralesních stržích potoka Höllbach pod bavorským Falkensteinem, na úbočí hory Boubín (Kubany) či při Jezerní stěně Velkého Javoru. V šelmovsky pojaté knize Fuxloh jsem pak složil věru ideální romantickou krajinu ze všech těch do směšna sukovitých samorostů a divých přízračných zrůd mého podivínského lesního zášeří.
Das Glück von Dürrnstauden (Suchokeřské štěstí), příběh zanikající vsi, jehož látku jsem zcela převzal z vyprávění a vzpomínek své ženy, odehrává se při grafitových dolech na jihu Čech, kde vyvržené černé haldy a kouřící se jámy zaplavené vodou raší z bezútěšné opuštěnosti kdysi selské půdy, jejíž důvěrný půvab jako by tu zdeptal bezměrný zločin. Dech Boží zdánlivě nemá místa v té pustině kolem Černé v Pošumaví (Schwarzbach). Věkovité horstvo však mlčky obepíná i tu pomíjivě hrabivou scenerii a zelená se naštěstí dál nad lidskými vinami i osudy.
Lesy a hory rodné krajiny se objevují i v mých legendách a dobrodružných příbězích, v loutkohrách a smyšlených bájích, v písních i dramatech a jsem si nezvratně jist, že kdybych snad někdy sepsal vyprávění o samé nebeské říši, byla by ta svatá končina jen zjasněným obrazem mého pozemského domova.

- - -

V této krajině jsem postavil i svůj dům.
Stojí ve zdivočelé zahradě a pobídky oráčovy, cinkot kos, lovecké výstřely, volání kukaččino i vraní křik, neúnavná, od srdce jdoucí skřivánčí píseň o slunci, to vše zvučí mým pokojem. Vane sem vůně zralého zrna, posečených luk, pryskyřicí nasycené vzdušné poryvy z blízkého lesa kolem hradu Pajrek (Bayreck). Na jaře se míhají kolem mých oken první vlaštovky a radostně překřikují jedna druhou. V zimě se za okny stříbřitě a vznešeně třpytí ojíněná jedle v sousedství mého domu.
V závratné plnosti skýtá domov znovu a znovu všechno, co básník potřebuje: pestrý půvab nekonečně kypivého života, barvitou a hlubokou lidovou tradici čerpající z bohatého pramene prastarých mýtů, samorostlou, zemitou a přitom obraznou řeč svých obyvatel a především samu moc i krásu své vlastní nikdy nezaměnitelné tváře. To domov je básníkovi zároveň nejvěrnějším přítelem i milovanou, chápající průvodkyní životem.
Komu z nich poděkovat více?

Heimat.Stimmen 1913-1928, s. 14-16

Meine Docke Malé děvčátko zpívá o své panence

Wenn meine Docke tanzen will
in ihren Rosenlaunen,
da singt der Baum, da singt der Grill
und alle Blumen staunen.
Ach, sie ist eine feine Frau
und riecht ganz nach Lavendel,
sie hat die Augen himmelblau
drum heißt sie Mariandel.

Wenn meine Docke Hunger hat,
dann bin ich ihre Mutter,
sie kriegt gebratnes Lilienblatt
und etwas Zeisigfutter.
Sie nippt als wie ein Schmetterling
vom süßen Himbeerkleister,
sie sitzt so stief das kluge Ding,
wie die Frau Bürgermeister.

Wenn meine Docke Hochzeit macht,
ich kauf' ihr einen Schleier
und frische Zöpfe, und sie lacht
und nimmt den Kuttscher Meier.
Der fährt sie aus mit Hott und Hü,
voran zwölf Glöckleinschimmel,
die ganze Welt beneidet sie,
sie sitzt als wie im Himmel.

Když panenka chce tancovat
a růžově se zasní,
tu začne les i cvrčci hrát
při lukách, která zkrásní.
Je přenáramná dáma hned
a voní levandulí,
oj, Marjánka na všecek svět
svá modrá očka kulí.

Když moje panenka má hlad,
pak jako její máma
ptačí zob musím nachystat
pečený s malinama.
Srkne si jen jak motýlek
sladkosti, co květ chová,
sedí vznešeně na svůj věk,
jak paní starostová.

A když panenka svatbu má,
v závojíčku se točí,
pod copama se usmívá,
bere si ji pan kočí.
Dvanáct běloušů, hot a hý
před ní v spřežení zvoní,
celý svět, jak jí závidí,
i s nebem je tu pro ni.

Sudetendeutsche Zeitung, 1954, č. 18, dětská příloha "Der Kondor", s. 83

Kleiner Heiland* Malý Vykupitel

Im schneeverwehten Nordlandswald
das Kind tritt aus dem Traum,
sein erstes Erdenherberglein
ist unter Fichtenbaum.

Da wird so feierlich der Zeit,
das Wunder strahlt herein,
ein jeder Baum trägt Rosen,
ein jeder Brunn stößt Wein.

Schon rennt daher knietief im Schnee
das Volk auf Steig und Stegen
Maria lächelt rosenrot,
Sankt Josef blinzt verlegen.

Von fremden Fabelungetier
aus Götzenland getragen,
drei Sternenfürsten wolln dem Kind
lobsingen und lobsagen.

Sie bringen ihm aus schierem Gold
des Reiches Kirchturmknauf.
Bestürzt vom Lichtschein richtet ein
Kamel sich brüllend auf.

Und Engel harfen in Geäst
der blinde Hirt schalmeit,
der Heiland zappelt nackt im Schoß
Mariä benedeit.

Sankt Kaspar und Sankt Balthasar
sie tanzen ihm was vor
den Stern auf hoher Stange dreht
der lange Melchior.

So mohrenkraus, so flachsbemähnt,
So greis die Wüstengrafen!
Das lichte Kindlein aber gähnt,
Will nichts als schlafen, schlafen.

V tom lese sněhy zavátém
tu Dítě procitá,
přístřešek prvý má mu dát
smrčina větvitá.

Tak sváteční je všecken čas,
že zázrak sešel sem,
každý strom nese růže
a vínem tryská zem.

A po kolena ve sněhu
lid jde, by spatřil Dítě,
Maria se jen usmívá,
s ní Josef rozpačitě.

I s velbloudy a se slony
za hvězdou průvod králů
tří z dálné země pohanů
přišel vzdát Děcku chválu.

Nesou z ryzího zlata mu
i věžní makovici
z říše své. Září oslepen
velbloud chce cosi říci.

Andělských harf ve větvoví,
pastýřů na šalmaje,
Ježíšku v klíně Marie
pro slávu hudba hraje.

Svatí Kašpar a Baltazar
taneční tvoří pár
a hvězdou točí na tyči
třetí z nich, Melichar.

Ať kudrnatý mouřenín,
vous barvy lnu či hříva
rejdí mu, spal by Boží syn.
Svatě září a zívá.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1963, č. 12, s. 354

Moji šumavští krajané!
Odkaz 1947

Nás Šumavany postihlo nevýslovné neštěstí; neštěstí, které pro naše společenství sotva může být větší: byli jsme vyhnáni z domova. Tupá, temná, ničím neospravedlnitelná zášť nás vypudila z míst, která jsme tvrdou a odříkavou, tisíciletou usilovnou prací přetvořili ze skal a hloží, z bažin a slatí v obyvatelnou a plodnou krajinu, vyklučili z pusté a nepřátelské divočiny, aby mohla živit a těšit lidský rod. Nikomu jsme tuto zemi nevzali, nikoho jsme z ní nevyhnali. Získali jsme ji z Božích rukou a ve vší cti jsme ji poprávu vděčně a důstojně spravovali. Se svými osamělými vrcholy, se svými temnými lesy, líbeznými údolími řek a zádumčivými jezery, s prostými šedými chalupami svých lesních vsí a samot, se svými prastarými městečky byla nám tím nejkrásnějším krajem všeho světa a milovali jsme ji tak, jako dítě miluje svou dobrotivou matku a radovali jsme se z toho, že v ní můžeme žít v naději, že nás jednou její vlahá prsť přijme i k poslednímu odpočinku mezi rovy předků. Stalo se jinak. Moji krajané! Bylo nám způsobeno kruté bezpráví. Poté, co jsme ztratili všechno zděděné a nabyté jmění, byli jsme napěchováni do jiných nešťastných území Německa, beztak pukajících přelidněním, do krajů, které se samy sotva stačily uživit. Stali jsme se tam, přiznejme si to otevřeně, ne zrovna vítanými hosty. Tisíce a tisíce z nás nemohou najít žádnou práci a mnozí žijí v nedůstojných podmínkách. A mnozí hledí blízci zoufalství strnule na vyprahlou zemi tohoto léta a se skleslýma rukama ztrácejí tváří v tvář temné budoucnosti vůbec jakoukoli naději.
Musíme si teď položit otázku: co dělat v této trpké nouzi? Co nám pomůže ji zahnat? Jak se máme zachovat?
Především si nesmíme dovolit zoufat. Co se s námi stane a zda se my nebo naše děti jednou zase vrátí domů do naší nezapomenutelné Šumavy, o tom rozhodují jiné mocné síly, o tom řekne to poslední slovo nevyzpytatelná moudrost Všemohoucího. Oč se ale můžeme a musíme pokusit - to je vytrvat! Proto je nyní na nás žít a jednat v nové vlasti tak, jako bychom tu měli zůstat už navždy a jako by pro nás už nikdy nemělo být návratu! Chopme se práce! Prokažme svou zdatnost! A když nám snad hned nevyjde nějaký plán a záměr, nenechme se tím odradit! Ani tam doma na Šumavě nepadl přece žádný strom první ranou sekery. Především bychom neměli dát nikomu záminku, aby námi mohl pohrdat! Naší pílí, naší věrností, poctivostí, ochotou pomoci, naším skromným, slušným a důstojným chováním si chceme u starousedlého obyvatelstva vydobýt úctu a uznání v tom smyslu, že nejsme žádní zahaleči a příživníci, keťasové, šmelináři a kariéristé, ale naopak lidé vážného rozmyslu a s duší plnou dobré vůle. A nebuďme příliš citliví, když naše zahořklé srdce snad zasáhne a zraní nepochopení mnoha těch, kdo ještě nic neprožili a nevytrpěli.
Musíme vzdorovat nekonečnou a odpouštějící trpělivostí a jakkoli by to bylo nesnadné, odzbrojit zatvrzelá srdce, na něž často narážíme, právě svou láskou! A své vlastní děti, to jediné, poslední, nejvyšší jmění, které nám vůbec zůstalo, vychovejte v řádné lidi! Zpívejte s nimi každý večer, než je uložíte ke spaní, tu píseň domova! Stesk po domově by v nich měl zůstat živý! I když nám vyrvali vlast, stesk po ní nám nemůže vzít nikdo a měli bychom ho v sobě nechat klíčit jako zrno k setbě bohdá lepší budoucnosti. Prosme onu tajemnou moc, na níž závisejí osudy národů, prosme Boha, aby nám ještě předtím, než vejdeme do života věčného, vrátil onen pozemský domov, bez něhož nelze ani kraj světa najít to pravé štěstí. Chceme tak vytrvat v trpělivosti a v pevné naději. Ty však, Bože, vyslyš nás!

1947

Böhmerwäldler Heimatbrief,1996, s. 519n.

P.S. Text bývá označován i jako odkaz Hanse Watzlika, který adresoval svým německým krajanům.

Mein Volk Můj lid

Volk, mein schuldlos Volk, verstossenes, verjagtes,
das in Heimweh sich verzehrt, am Hoffnungslosen krankt,
das in der Fremde du vor fremden Schwellen bettelst,
hörst du in tiefer Nacht die verlassene Erde nach dir schrei'n?

Auf kalten Grenzstein kauernd, starrst du ins verbotene,
ins entrissene Paradies hinüber.
Drüben liegt der Acker, der nach deinem Schweiße dürstet,
deines Fleißes,deiner treuen Pflege,deiner Liebe braucht er wieder;
Denn er liegt wie tot jetzt,brach,versäumt,verwahrlost,ohne Frucht.
Die jetzt unser Land behausen, keine Bände knüpfen sie daran,
nicht Verehrung und nicht altes Schicksal.

Abgerissen drüben all die stolze, schlichte Überlieferung,
tot die Sage, tot das Lied,
die bunten, holden Bräuche unsres Stammes verweht
und die uralt frommen und geheimnisvollen Namen deiner Berge,
deiner Fluren weggefegt mit roher Gewalt,
als ob niemals sie erklungen.
Dem Gericht des Todfeinds unterworfen,
schuldlos hat man dich verurteilt und verworfen,
dich geschlagen und geschändet, dir den Bettelstocken
in die Hand gedrückt und ins Heimatlose
unbarmherzig hingestoßen.

Můj lide bez viny vyhnaný, zavržený,
zedraný steskem, beznadějí chorý,
prosící na cizím před cizími prahy,
slyšíš v hluboké noci opuštěnou zemi,jak po tobě sténá?

Na hraničním kameni schoulen zíráš tam
do zapovězeného, z rukou vyrvaného ráje.
Tam leží pole, žíznící po tvém potu,
žádostivá tvé píle, věrnosti a péče, tvé lásky.
Leží jakoby mrtvá,ponechaná ladem,zpustlá,bez úrody.
Ty, kdo obývají teď tvou zem, k ní nepojí
ani úcta ani dávný osud.

Leží tam zdupán hrdý, prostý mrav,
mrtva je pověst, píseň,
všechen starý obyčej našeho kmene,
prastará, posvátná, tajemná jména tvých hor a niv,
smetena hrubou mocí,
jako by nikdy nezazněla.
Na smrt odsouzen dávným nepřítelem,
bez viny zavržen,
bit, zhanobený zcela, o žebrácké holi
zbaven domova,
vyhnán bez milosrdenství.

(Zum ersten Mal gesprochen beim Böhmerwäldlertreffen am 31. Juli 1949 auf dem Dreisessel).

Hoam!, 1991, č. 7, s. 404

Ausfahrt Na cestu

Liegt ein Rauhreif an dem Scheunentor
Auf dem Schindeldach,
Und die Hähne schrein vom Dorf empor,
Keiner kräht mir nach.

Über mir schon steigt der Morgenstern
Klar und himmelfroh.
Irgendwo hat mich wohl eine gern,
Doch ich weiß nicht wo.

Wächst ein Stecken in der Hasel mir,
Führt mich durch die Welt
Über Täler und Gebirg zu dir,
Wie es Gott gefällt.

Ojíněná střecha stodoly
voní po zimě,
kohoutí křik vraty do polí
vyprovodí mě.

Jasně září nebem nade mnou
ráno bezedné,
mám ve světě lásku tajemnou,
jenže nevím kde.

V ruce s čerstvou holí lískovou
lehký jak sám vzduch,
vydám se za tím snem nanovo
krajem nazdařbůh.

Pfingstmäre O Letnicích

In Silber pfingstlich flirrt der Tag,
Das Dickicht raucht im Tau;
Wie Sonne übern Waldeschlag
Lautlos geht Unsre Frau.

Sie wälbt zum Nest die schmale Hand,
Drin liegt ein Eilein rund,
Es kauert auf dem holden Tand
Ein Stieglitz kunterbunt.

O Stieglitz, du mein Wichtel dreist
Brüt aus ein Vöglein süß,
Das singe mit dem heil'gen Geist
Im Walde Paradies.

Svatodušně se stříbří den
i pára nad lesy;
jak slunce jde tak zticha jen
Madona nebesy.

Rukou jak vánek zčepýří
hnízda a ptáčata,
stehlíček choulí do chmýří
peříčka strakatá.

Jen čipera se osmělí,
slyšíš zpěv pod hájem
tou svatodušní nedělí
jak stoupá do ráje.

Budweiser Zeitung, 1919, č. 42, s. 4

Nimm den Honig... Ochutnej med...

Nimm den Honig unsres Waldes,
nimm das Brot des Ährenhanges,
nimm die Kühle dunkler Brunnen,
unsrer Tannen sanften Schatten!

Nimm der Gruß, den einödrauhe
Munde unbeholfen bieten!
Nimm das Obdach armer Hütten
und den Druck der scheuen Hände!

Still sind unsere alten Berge,
unsre Seelen atmen wortlos,
einfach führen wir das Leben.
Lass uns, Fremdling, wie wir sind!

Ochutnej med našich lesů,
chléb z úrody klasných svahů,
chladnou vodu z našich studen,
vonných jedlí něžný stín!

Přijmi bezelstný a drsný
pozdrav lidí z chudých samot!
Přístřeším tu vezmi zavděk,
stiskem plachých tvrdých rukou!

Tiše stojí staré hory,
mlčky hovoří i duše,
prostý vedeme tu život.
Kéž i nadál má tak být!

Des Waldes Widerhall, s. 5

P.S. Báseň bez titulu tvoří motto antologie Des Waldes Widerhall (1973).

Ackermann aus Böhmen Oráč z Čech

Tausend Jahre schier durchpflüg ich dieses Land
und es ward in tiefster Mühsal mein.
Doch auf einmal, wie gelähmt, sinkt mir die Hand,
stockt mein Pflug, als ackere ich Stein

Droben hat die holde Lerche ausgeträumt,
hungernd krächzt und geil der Rabenhahn.
Mein Gespann steht keuchend in der Grund gebäumt
und ein feurig Wetter schiebt sich steil heran.

Herz, sei fest! Und steh bereit zu Saat und Mahd
Deiner Heimat fromme Brache brich!
Tausend Jahre standst du gross in Leid und Tat
Wenn du treu bleibst, wer entwurzelt dich?!

Tisíc let téměř už orám tuhle zem,
tak mou se stala z nejhlubších mých sil.
Jednou však jako zchromen, stižen úrazem,
jsem svůj pluh snad o kámen zarazil.

Nahoře skřivan se v mracích třepotal,
hlady skřehotat však havrana
zaslechl můj kůň a udýchaný stál,
to chtivá bouře byla schystaná.

Buď pevné, srdce! Sít i sklízet znáš,
úhor té země v pole měnit
tisíc let věrně vždy znovu začínáš.
Kdo směl by tě z ní vykořenit?

Hoam!, 1970, č. 8, 2. str. obálky

Gerufen von den Herren Böhmes Panovníky Čech sem povolán

Gerufen von den Herren Böhmens,
von den Zwang des schöpfungsträchtigen,
kam der deutsche Ahne.
Er fand ein Land, umzäunt von finsteren Wäldern und Gebirg,
getränkt von schnellen Achen, dunkelklaren Flüssen und
schütter nur besiedelt von den Slawen,
die hier ländlich hausten.
Der Deutsche blieb am Rande des Landes, lichtete
den harten Wald, erschlug drin das reißende Getier
und nahm die unbetreute Scholle fröhlich unter seinen Pflug.
Als Kaufmann rückte tiefer er ins Innere der Landschaft,
als künstereicher Meister jeden Handwerks, baute
die bunten, festen Städte und versah mit deutschem Recht sie
und lehrte neidlos andere, was er an Kenntnis mitgebracht.
Den Schoß der Berge klug durchspürend, heimste er das Erz.
Er goss das lichte Glas, das weiche Linnen wob er, wirkte Tuch
und übte tausend anderes, entfaltend sich voll Fleiß und Treue
im Frieden eines ungeheuren Werks und niemanden zu Leid.
Es lebten nun zwei Völker in dem Riesenkessel Böhmen.
Und sie berührten sich, durchdrangen sich und waren nahe
einander in dem Tausch der Waren und der Geistesgüter
und nah in allem Menschenlos, im Frieden wie im Kampf.

Panovníky Čech sem povolán,
hnán vlastním srdcem, těhotným tvořivými činy,
přišel předek nás, lidí německé řeči.
Nalezl zemi, obehnanou temnými lesy a horami,
napájenou z nich bystřinami, temnojasnými toky a
řídce jen osídlenou slovanským lidem,
jež tu venkovsky bytoval.
Němec zůstal na okraji země, probíral
drsný les, vybíjel v něm dravou zvěř
a radostně oral svým pluhem neobdělanou hroudu.
Jako kupec pronikl až dál do vnitrozemí,
jako umný mistr všelikerého řemesla zvedl
zdi pestrých a pevných měst a zajistil je svým německým právem
a nezištně učil jiné, co znale už přinesl s sebou.
Nitro hor zkoumal bystře, rudu z něj dokázal dobýt.
Čiré sklo tavil, tkal heboučké plátno i sukno
a konal tisíce jiného, rozprostíraje pilně a věrně
vůkol pokojné dílo, jež nikomu nebylo k újmě.
Tak žily teď národy dva tu v obří kotlině Čech.
A dotýkaly se, prostupovaly navzájem a byly si
třeba ve směně zboží i statků, co vzchází jen z ducha,
blízké pak v údělu lidí, ať v míru už anebo v boji.

Glaube und Heimat, 1954, s. 292

Rosenberg-Lied Píseň o Rožmberku nad Vltavou

Nun will den Schleier rosenrot
um Erker und um Zinnen,
um Burg und Stadt, um Feld und Au,
der stille A bend spinnen.

Das Wehr rauscht unten, lässig treibt
die Moldau Floß und Fähre.
Ein Spotter singt, ich stehe wie
in alter, holder Märe.

Von stolzen Männern, holden Frau'n
ward mir verschollne Kunde.
Die rote Rose war ihr Schild,
auf silberblassem Grunde.

Die rote Rose war ihr Schild,
mein Blut wallt jung und lose.
Auch mich schlug Lenzes Majestät,
zum Ritter von der Rose.

To z rudých růží závoj tká
večer kolem tvých hradeb,
ovíjí jím hrad, údolí
s městem u řeky mladé.

Jez šumí na ní, nedbale
Vltava vory žene.
Pták zpívá, jsem jak v pohádce
mám oči okouzlené.

Zdávna vyvstává přede mnou
erb s pětilistou růží,
v stříbrném poli nesli ji
na hrudi hrdí muži.

I já ji mám teď v srdci svém:
moje krev, jarní řeka,
jak jezdec koně zarazí
kde ho cíl pouti čeká.

viz i Alois Ernst Milz

Wilder Kirschbaum Planá třešeň

Der wilde Kirschbaum jäh im Wald erschwillt,
Ein Zauber ihm die schlanken Arme füllt.

Wie schön die Blumen sind, wie grün der Klee,
Der Kirschbaum aber, der trägt ew'gen Schnee.

Er strahlet in sein weißes Herz hinein
Und will heut nichts als ewig selig sein.

Planá třešeň náhle v lese pučí,
co divů se vejde do náručí!

Zelená se, temně voní jetel,
třešeň ale věčným sněhem kvete.

Na srdce jí lehá bílá ozvěna,
nechce nic než být navěky blažená.

Mein Böhmerwald, 1942, č. 7-8

Unter einer Föhre
Denk nicht zurück, mein Herz!
Pod borovicí
Nemusíš srdci připomínat znova...

O Föhre du des rauhen Pfälzerlandes
schwermütig grüner, dunkelgrüner Ast
vergönn' dem müden, heimatlosen Wandrer
in deiner Kühle hier die kurze Rast!

Du Baum am Wege, deine Träumerstille,
mit banger Frage spricht sie stumm mich an:
"Was willst du? Welche Ferne, welcher Wille
hat dich zu mir entsendet, fremder Mann?"

O frag nicht, Baum! Vergäll mir nicht die Ruhe!
Ruf nicht Verstorbnes wach mir wunderbar!
Ich starre auf den grauen Staub der Schuhe
und streiche trauernd mir durchs graue Haar.

Denk nicht zurück, mein Herz, der selgen Orte,
denk nicht zurück, wie schön es einst gewesen ist!
Ach, herrlich, über alle Menschenworte
der Heimatwald, dem du entrissen bist!

Denk nicht zurück, mein Herz, was du gelitten,
was du verlassen ohne Wiederkehr!
Der Wanderstab, aus Böhmens Dorn geschnitten,
beraubtes Herz, du hast ja sonst nicht mehr.

So steh ich, dunkle Schuld der Welt zu sühnen
mit meinem Volk in heimatlosem Traum.
Sag, könntest wurzellos du weitergrünen
schwermütig düstrer, fremder Föhrenbaum?

Drsná Falci, ta ošlehaná sosna,
temný kmen, větve smutnozelené,
mluví tvou řečí bezdomovci do sna,
chladí ho chvíli vlídným ramenem.

Strom u cesty se ve snu tiše táže,
než ve větru zas přísně oněmí:
"Co tu chceš? Copak říci nedokážeš,
proč opustils své místo na zemi?"

Neptej se, strome! Nekal klidnou chvíli,
nevolej mrtvé, odchod bez viny
po cestách, co mé boty zaprášily,
a čeř jen němě moje šediny.

Nemusíš srdci připomínat znova
místa, která v něm nesem světem dál,
jsou slabá náhle všechna lidská slova,
stesk po Šumavě nitro rozedral!

Nejitři srdce, tolik utrpělo
na cestách, po nichž není návratu!
V ruce hůl z trní, co v Čechách vybujelo,
nechci už sčítat ztrátu na ztrátu.

Pod tebou stojím, mračnou světa vinu
dál budu snít s mým lidem bez domova.
Řekni mi, sosno, ve svém temném stínu,
jak bez kořenů zelenat se znova?

Hoam!, 1991,s. 216-217
Glaube und Heimat, 1996, č. 2, s. 25

Gunther der Einsiedler Poustevník Vintíř

Mit seiner dämmernden Ruhe
Macht mich der Hochwald still,
Auf den verlornen Wipfeln
Der Abend erlöschen will.

Des heißen Lebens Irrnis
Hielt sündig mich einst umkrallt,
Kein Kloster gab mir Frieden:
Der ward im einsamen Wald.

Wohl locken silberne Hörner,
Der Hirschhatz Lustgeschrei,
Wohl gehen eiserne Wellen
Des Kriegs im Tal vorbei.

Vor meiner Schwelle aber
Verraunt der Abend sich,
Und übers Gebirg sternzitternd
Die Nacht kommt feierlich.

Und wenn mir vorm Siedelhause
Der deutsche König auch hält,
Aus dieser verschollenen Klause
Kein Steig mehr führt in die Welt.

Hojivou tišinou hvozdů
jsem navždy prostoupen,
odlehlostí těch šerav
chce večer být vykoupen.

Neklidem žhavých vášní
už netrápím se dnes
a mír nedal mi klášter:
až ten osamělý les.

Ať šílejí lesní rohy
v honbě za jelenem,
ať strojí se dole k válce
zas údolí zelené.

Tady se k mému prahu
jen soumrak prodere
a nad lesy v hvězdách se chvěje
noc v slávě veškeré.

I kdyby teď před mou poustkou
stál německý císař sám
a zval mě do světa nazpět,
já neznám už cestu tam.

Des Waldes Widerhall, s. 22-23

Pouť do Zlaté Koruny

Za ranního šera jsme kráčeli, otec a já, chladnými ještě a liduprázdnými ulicemi Budějovic, opustili jsme město a putovali teď starou vojenskou silnicí mířící až k Dunaji, plochou krajinou uzavřenou na obzoru modrými vrchy. On šel pevným mužským krokem, já, tehdy ještě hubeňoučký žáček z prvních hodin latiny, spěšně poskakoval po jeho boku. Putovali jsme do Zlaté Koruny.
Žili jsme doma skromně, rodiče měli co dělat, aby se s námi dětmi protloukli. Přesto nám otec dokázal uchystat v té nouzi řadu drobných radostí, zvláště když mne brával s sebou na své pěší cesty.
Cítil jsem, jak se nám opírá do tváře něžná plnost ranního vánku. Bylo jasné počasí, modrá nebesa a neúnavní skřivánci dávali duši pookřát.
Otec hleděl s radostí a klidem na ten orosený svět a jen tak prohodil: "Jeden dobrý den dá člověku zapomenout na devět špatných."
Já však spíš hořel samým očekáváním. Měl jsem poprvé uvidět slavný klášter, který dal v odlehlém skalnatém údolí Vltavy zbudovat kdysi mocný český král Otakar. Viděl jsem toho ještě ze světa málo a poezie dálek mě vzrušovala. Co jen toho na mě v široširém světě čekalo! Prastará města a rozpadlé hrady dávných rytířů, průzračná severská jezera i vlídný blankyt latinského Středomoří, strže a propasti, do nichž se dunivě řítí vodopády, neuvěřitelná spleť divokých pralesů. Chtěl jsem jednou putovat pod cizími hvězdami, proniknout na dno sopečných kráterů a být nablízku všem dobrodružstvím světa.
Zapomněl jsem ve svém snění na otce vedle a sám jsem v duchu pro sebe budoval zářící stavbu Zlaté Koruny. Klášterní chrám nesl místo věžní helmice na svém vrcholu křížící se oblouk zlaté koruny. V něm se zdaleka třpytil krvavě rudý drahokam. Uvnitř vznešené svatyně mě pak ohromila jemně kovaná a zlatým listovím zdobená mříž a kamenné postavy z náhrobků mi vážně upíraly vstříc své zraky. Pak se varhany rozehřměly a unesly mne k vytržení.
Otcův tichý hlas přerušil mé snění. Řekl: "Klášterní kostel je pěkně zachovalý. Měj oči otevřené. Je tam na stěně zachycena bitva. Otakar právě vychází ze stanu a vidí nepřehledné zástupy svých uherských nepřátel. Archanděl chrání rozprostřenými křídly českého krále a jeho vojsko. Za Otakarem pak stojí jeho choť Kunhuta a na rameni jí sedí kočka." To mne udivilo: "Brala do bitvy kočku?"
"Byla to žena falešná a nevěrná," poznamenal otec. Pak dodal: " Je tam i Otakarova rakev a při ní leží plačící lev." Hlasitě jsem se rozesmál: "Král zvířat a pláče!"
"To má svůj smysl, hochu. A když přistoupíš ke kamenné křtitelnici, uvidíš ve vodě celý zlatý oltář na druhé straně kostela jako v zrcadle."
"To musel být bohatý klášter," mínil jsem.
"Měl i zlé časy. Slepý Žižka ho přepadl se svými lidmi a jakkoli statečně ho bránil opat Rudger, byl zachvácen plameny a sedm mnichů bylo pověšeno na klášterní lípě. Ještě dnes má proto ten strom, jak praví pověst, listy stočené do tvaru mnišské kápě. Kostel, kaple i křížová chodba, obytná budova s dormitářem a jídelnou, cely, pivovar, kovárna, stáje i seníky zůstaly od těch dob po celých dvě stě let beze střechy. Z polorozpadlých zdí, za nimiž žil po celá léta jen jeden jediný řádový bratr, vyrazily květiny a stromy. A sotva byl mnišský život znovuobnoven, už tu byli Mansfeldovi rejtaři a rozsekali na padrť oltář i varhany, spálili účetní i gruntovní knihy a uloupili klenoty i mešní roucha. Klášter nesl zpočátku jméno "Trnová koruna" a to smutné jméno by se k němu hodilo i teď."
"Jak to ještě teď?" zeptal jsem se.
"Když byl před sto lety klášter zrušen, usadila se v něm tužkárna a později kartounka, teď dokonce slévárna. Hřmotí tu kladiva a soukolí a prostory kdysi plné uměleckých děl, kaple, hvězdárna i křížová chodba jsou teď špinavé a zničené. Celá obec kolem zchudla. Bydlí tu jen lesní dělníci a voraři."
Já ovšem myslel dál na odvážného opata Rudgera a viděl jsem ho jako obrovitou postavu v kutně, vrhajícího proti hordám kališníků srdce zvonu jako nějaký kyj.
"Tati," zeptal jsem se, "co husitům vadilo, že vypálili tak nádherný klášter?"
"Husité věřili, že Spasitel nepoznán přijde, aby obnovil své království. A nebude to ovšem čas milosti a slitování, ale naopak strašlivé odplaty krví a železem. Každý spravedlivý musí vytáhnout, ozbrojen alespoň cepem, proti odpůrcům Božího zákona a všechna města musejí při té svaté pomstě lehnout popelem. Táborské bratrstvo se cítilo být andělem té pomsty, seslaným od samého Boha, aby věrné vyvedl z hříšných měst na hory. A také aby se zmocnil statků nepřátel, zvláště pak německých sousedů, a rozdělil je mezi své."
"A co potom?" vyhrkl jsem úzkostně.
"Potom, domnívali se, potom přijde ráj. Lidstvo mívá opravdu děsivé sny."
Jak to otec vyslovil, zdála se mi náhle má vlast, Čechy, jako věčná nádoba sváru mezi národy a mohutná kotlina této země jako krví naplněný kalich. Bylo mi, jako by se z rumiště dějin navršila zeď, oddělující národy. Z vnitřního pohnutí jsem hlesl: "Nebylo by snad líp, tati, kdyby lidé zapomněli, co se stalo?"
Sundal mi čepici z hlavy a opáčil: "Ty to tam pod ní snad nemáš v pořádku!" Potom jako by se zalekl a uvážil hlouběji můj návrh, upřeně a zároveň zmateně se na mě zahleděl: "Cos to jen řekl za nesmysl, hochu?"
"Když budou," mínil jsem,"národy jen vzpomínat na to, co se v dějinách stalo, na stará nepřátelství a na všechno zlé, co si navzájem způsobily, budou se přece jen znovu a znovu nenávidět."
"Copak si myslíš," vykřikl otec, "že by se měly zničit knihy, v nichž jsou uchovány nejcennější zkušenosti světa? Že by měly být zasypány cesty, které vyvedly národy na světlo ze tmy pravěku? Co je to za pošetilost!"
Cítil jsem, že nemám pravdu. Po malé odmlce jsem se zeptal znovu: " Tati, a kdy přijde ten ráj? Kdy nadejde mír mezi národy?"
Zamumlal: "Moc se ptáš. Každý národ věří, že je v právu on."
Už jsme byli dlouho z roviny v lehce zvlněné pahorkatině, šli polními cestami, po travnatých stezkách, místy i nádherně chladivým lesem a nad námi zářila stříbrná hruď osamělého oblaku. Ve mně pak bilo poutnické srdce plné očekávání, plné neurčité touhy jít dál, jako by ten neuvěřitelně krásný svět stvořil Pán Bůh právě jen pro moje potěšení.
Došli jsme k Vltavě a naslouchali šumícímu toku. "Věčně přichází z hor," řekl otec. Zahleděl jsem se v předtuše do její lesní vody a bylo mi najednou, jako by se řeka tiše zastavila a já plul proti nehybnému proudu.
Utrhl jsem květinu na břehu a daroval ji hnědým vlnám. Připomněl jsem si pověst, že řádoví bratři, aby uchránili klášterní poklad před pleněním, nechali ho raději klesnout k říčnímu dnu. Nezáří tam dole pod hladinou útlá zlatá monstrance? Nemihla se to jen kolem ní dravá třpytivá štika?
Putovali jsme hodinu za hodinou. "Je to daleká cesta!" postěžoval jsem si.
"A svět jak je daleký!" řekl otec. "A přece je na něm pro národy málo místa!"
Sotva to vyslovil, zazněla se poprvé zvláštní struna v mém nitru a nikdy už od těch dob neoněměla.
Ve stráni rozmáchlými pohyby kosil nějaký čeledín. Otec na něho chvíli hleděl. Řekl tiše: "Jsem také ze selského." "Taky jsi někdy oral?" vyzvídal jsem.
"Nikdy." Řekl to tak smutně, jako by neprožil život správně.
Bylo mi ho náhle líto. "Nedívej se na toho sekáče!" zaprosil jsem.
Vltava nás zavedla do úžiny podél svého toku a zatímco otec mlčky v duchu následoval své přemítání, já stavěl dál vzdušné zámky. Srdnatý Přemysl Otakar v nich harcoval cestou se mnou, aby i on svá přání a plány kladl vysoko nad vlastní síly, podoben Prométeovi i dalekosáhlostí svých pyšných snů i jejich otřesným pádem. Cítil jsem v radostném vzrušení blížit se cíl našeho putování a zpíval jsem do kroku v naší řeči: Goldenkron! Goldenkron! A svět zněl jak zvon ozvěnou toho jména: Goldenkron!
Z přemíry radosti jsem otce předběhl a stál jsem najednou na klášterním nádvoří před onou lípou, na níž táborité pověsili nebohé mnichy. Byl to zubožený a znetvořený kmen vyzděný v dutinách a sevřený rezavými obručemi. A já si ho představoval jako nějaký olistěný hrad, obra mohutných zelených větví. Krčil se tu zatím jako zkormoucená stařenka.
Otec mne zavedl ke kostelu. Měl okázalé zdi, veskrze ale nebyly těch fantastických rozměrů a krásy, které jsem jim ve snu přisoudil. Byl jsem trochu rozčarován. Jen kamenná kružba okna nad vchodem do kostela vykazovala gotickou dokonalost. Mrzutý varhaník dal však okno napolo zazdít, zřejmě aby na něj netáhl průvan.
"Není všechno tak pěkné, viď, jak sis vymaloval," utěšoval mne otec. "Ale uvnitř je to nádherné, uvidíš. Je tam mariánský obraz s pozadím ze samého zlata. Je tam plačící lev, královna s kočkou na rameni, bitva na řece Moravě."
"A taky oltář v té křtitelnici!" dodal jsem.
Useber se, má duše, před vší tou krásou! Pln naděje jsem zabušil na kostelní vrata a sáhl po klice. Bůh mne však nevyslyšel. Vrata zůstala zavřena.
Musíme dojít pro kostelníka," řekl otec. "Dám mu malé zpropitné, provede nás pak. Je to tu zvykem."
Sáhl do kapsy po hotovosti. Prohledal spěšně a pak ještě jednou pomalu prázdnou peněženku a všechny kapsy svého oděvu. Nenašel však víc než dvě housky, které nám dala matka s sebou, abychom měli cestou menší výlohy.
"Hochu," řekl v rozpacích, "zapomněl jsem peníze doma. Nemůžeme dovnitř." Nasadil bezmocný výraz.
"Snad nás kostelník provede i tak," namítl jsem. "Je to přece křesťan a bližním pomáhá."
Otec však zvolal: "Nene. Ne!" Jeho hrdost mu nedovolovala, aby po někom žádal službu bez úhrady.
"Peníze jsou nejšpinavější věc na světě a přece je jich tak potřebí," vzdychl.
Pokusili jsme se pak dostat aspoň do klášterního dvora. Zlověstný rachot kovodílny nám zazněl vstříc a vyděsil nás. Nad branou se šklebila potutelně kamenná maska. Na tabuli jsme si přečetli: "Vstup přísně zakázán!"
Otec mě vzal plaše za ruku: "Vrátíme se!" Sedli jsme si za obcí na okraj cesty a žvýkali housky. Z řešetlákového křoví volal kos cosi smutného do letního povětří.
"Tak to na světě chodí," řekl otec zkormouceně.
Bolely mě oči, jak jsem zadržoval slzy. Nechtěl jsem otcovy šediny učinit ještě tesknějšími.
V pableskujících odlescích dusného odpoledne jsme klopýtali k domovu. Zdálo se mi, že mne horko pohlcuje jako kapku rosy. Přes tenké podrážky bot jsem cítil žhnoucí prach a každé zrnko písku působilo bolest.
Museli jsme odmítnout prosby starého žebráka při cestě. Volal za námi své kletby.
Pod vsí Kamenný Újezd zastavil přímo před námi vlak, který pak supěl dál k Budějovicům. Na smrt unaveni jsme do něj nemohli nastoupit.

- - -
Je to už tak dávno a vstoupilo to do mého života. Jak často však, nepoučitelné srdce, jsi od těch dob, poblázněno jen sebou samým, vytáhlo do nějaké Zlaté Koruny. Oněmělé ve své nenaplněné touze doplazilo ses pak zpátky na práh domova!

Mein Böhmerwald, /7, 1943, č. 5-6, s. 4-11

P.S. V této textové podobě, jen v naprostých podrobnostech zde znovu upravené, vysílal prózu 6. června 1993 Český rozhlas v podání herce Vladimíra Volka. Ze zamýšleného knižního vydání překladu v Prachaticích nakonec sešlo.

Pouť šumavského děvčete k zázračné studánce do Trojaně

Stará rychtářka si mne vyprosila pro pouť do Trojaně. Maminka mi oblékla bílé, vzdušné, růžovými kvítky poseté šaty, dala mi na nohy bílé punčochy a přezkové botky a na hlavu nasadila slaměný klobouk se širokým okrajem a dlouhými, vlajícími světlými pentlemi. Po mnohých napomenutích mi vtiskla do ruky košíček, ve kterém byl chleba máslem namazaný a sladkosti na cestu a taky stříbrný dvacetikrejcar v šátku, který jsem měla v kapli obětovat. Nakonec mě odporučila staré paní: "Jen jí netrpte žádné nepřístojnosti! Je hodně divoká a taky moc zvědavá. Sedm kluků by mi bylo často milejší."
Byla to pravda, byla jsem skutečně hodně zvědavá. Všechna moje dětská léta jako by sestávala ze samé zvědavosti a často bych se nejraději rozčtvrtila, abych se tak dověděla víc.
Den byl líbezný. Pánbůh rozprostřel nad zemí svůj nejmodřejší plášť a my putovaly mnohým tichým, zeleným a liduprázdným údolím, vystupovaly vzhůru a zas sestupovaly dolů podél stinných orosených křovin. Tenký potůček tu plynul a tajemně si šepotal cosi pro sebe.
Jahody planuly ve stínu jako malé kulaté plamínky a já se k nim žádostivě shýbala. Chtěla jsem sbírat i pro svou průvodkyni, která ale s díky odmítla: "Jez jen sama! Mně už tolik nechutnají jako tobě a bylo by jich tak škoda."
Kráčela slavnostně ve své hedvábné sukni šedě proužkované a v černé atlasové jupce, jejíž rukávy a šůsky byly zdobeny tmavou krajkou. Na hlavě měla širokánský černý hedvábný šátek uvázaný těsně po selském způsobu, po zádech zato splývající volně a dlouze jako nějaký prapor, v jehož cípu úplně dole byla vyšita počáteční písmena jejího jména. Všechno se na ní lesklo a třpytilo. Ve zbožně sepjatých rukou spočívala jí modlitební knížka, od jejíchž desek občas odskočil zlatý odraz. Pod bradou měla připjatu rozložitou, starobylou a umně propletenou stříbrnou sponu.
"Vy jste tak pěkně ustrojená, rychtářko," řekla jsem jí.
Přívětivě na mě pohlédla a opáčila: "Ba, stáří se musí krášlit. To jen mládí se krášlí samo."
Cestou jsme vstoupily do dutého stromu, který byl ale dosud živý a zelenal se hustou korunou vysoko nad námi. Jeho dutina byla zařízena jako kaplička a bylo v ní místa na modlení jistě pro šest osob. Pestře pomalovaná Matka Boží měla Spasitele na klíně a v pavučině v rohu se chvěla papírová cedulička neumělou rukou popsaná: stálo na ní, aby se lidé modlili za zesnulou dřevorubcovu ženu Antonii Rothbauerovou, jejíž život nebyl nic než samé trápení.
Potkal nás zástup poutníků. Vraceli se už od poutní studánky. Děvčata nesla na ramenou nosítka a na nich se kymácela Svatá Panna, zahalená hvězdným pláštěm. Hleděli na nás dvě zvědavýma očima. Když přešli, začali zpívat píseň ke chvále Mariině.
Nahluchlá stařenka klopýtala za nimi a jak chtěla taky něčím přispět k jasu nebeské královny, zpívala prostým poutnickým nápěvem: "Matičko hořická z Randlesberka, holadyjé!" Nic jinšího jí asi zrovna nepřipadlo.
Zeptali jsme se jí, je-li zdaleka.
"Joj, celý bochník chleba jsem už cestou rozkrájela," přikývla.
Když jsme šli dál, řekla jsem: "Je to opravdu dlouhá cesta."
Stará rychtářka odpověděla: "Mnozí lidé si sypou písek do střevíců, když jdou na pouť."
"Proč?" chtěla jsem vědět.
"Aby je to bolelo."
"Proč je to má bolet?" divila jsem se.
Mlčela ; sepjala právě ruce před mřížkou krytým, zašlým obrázkem na borovici při cestě.
Putovali jsme podél vysokého žita, zralého tak, až ve větru zvonilo. Volala z něj ztracená křepelka. Klasy se skláněly mlčky v požehnaném očekávání.
Stará rychtářka zašeptala: "Jedenkaždý klas je svatý."
"Pročpak?" optala jsem se.
"Poněvadž z něj bude chleba. A poněvadž z něj bude i hostie v rukou kněze."
Tu se mi zdálo, jako by se nad každým z těch stébel vznášel kulatý požehnaný Boží chlebíček a jako by ty tisíce a tisíce hostií se náhle zvedly od zlatavého lánu a vznesly se letem k planoucí hostii Slunce, kterou Bůh sám drží ve svých bílých prstech a jeho mocná, vousatá tvář na mne upřeně shlíží. Zhrozila jsem se.
A rozpomněla jsem se, jak jsem jednou s kamarádkou ve hře pošlapala klasné pole, abych si v něm udělala světničku a v lítosti a hanbě jsem sklonila čelo. - Kolik jen posvátného zrna jsme tenkrát asi zhubily! A kolik chleba jsme tak zmařily, který mohl nasytit chudé! Kdyby jen ta stará selka vedle mne, která věnovala vždy tolik potu a práce budoucímu chlebu, kdyby jen věděla, jak jsem se prohřešila proti tomu velikému daru Božímu! Volalo to ve mně: "Nikdy, nikdy víc nezlomím už nazmar jediný klas v poli!"
Rychtářka ale už začala mluvit o studánce, k níž jsme přicházely blíž a blíž.
Nebyl to obyčejný pramen, z něhož pijí srny v lesní divočině. Byla to voda zázračné milosti a šla pověst, že jeden šindelář ze Světlíku měl po celé zorničce šedivou blánu, ale sotva si nemocné oko omyl v trojaňské studánce, měl ho zas jasné a zdravé, že na něj viděl zrovna jak ostříž. Ze samé vděčnosti daroval pak do kaple voskové oko.
"To je ale div!" vykřikla jsem. "A je to taky pravda?"
Pohleděla na mne svýma světlešedýma rozvážnýma očima. "Musí to být pravda, jinak by se to nemohlo vypravovat. Tak, a teď půjdem chvíli úplně tiše a nebudeme spolu mluvit."
Poslechla jsem ráda. Vždyť jsem byla celá okouzlená a divně dojatá jen pouhou cestou těmi hlubokými mlčícími lesy.
Brzo jsme došly ke kapli. Byla ze všech stran obklopena vysokými, zbožnými jedlemi a uvnitř byl mezi zářícími svícemi obraz Nebeské Paní. My dvě tam byly s ní docela samy. Lidé, kteří svíčky rozžali, byli pryč a ponechali ty svíce sobě samým. Bylo to až podivně krásné.
Poklekly jsme a já jsem dělala po selce všechno, co ona. Když se křižovala, dotkla jsem se i já prsty čela, úst a prsou. Když vzdychla, vzdychla jsem také já. A šeptala jsem, když ona pohybovala rty v tiché modlitbě. Nemyslila jsem přitom na nic než na ty plaché, zdrželivé plameny jemně se chvějící na svících a pak zas jakoby znehybnělé. A přece jsem byla plná zbožné úcty.
Kradmo jsem pátrala v bledém, vážném obličeji selky.
Kolik jen práce měly za sebou ty do sebe nyní zakleslé drsné ruce! Ta stará žena pekla ještě dnes chleba pro celý statek, černý pro nadrobení do polévky, bílý pro dům a pro hosty. Starala se i při svém stáří také dnes se vší pílí o dvůr a domácnost, vedena moudrou opatrností do té míry, aby tím nezastínila a neurazila ženu synovu, který teď v selském dvorci hospodaří. Moje maminka o staré rychtářce říkávala: "Na jejím hrobě by jednou měla stát stříbrná přeslice na znamení, jaká to byla věrná a pilná hospodyně."
Po celých třicet let svého manželství až do mužovy smrti si stará rychtářka nechávala šít šaty právě tak, jako je měla o svatbě, z těžkého černého hedvábí a podle stejného střihu. Nedržela se módy jako to dělají jiné.
Byla dobrá vůči chudým a potřebným, ale dovedla být i tvrdá a nezlomná. Vyprávělo se o ní, že jednou klečela v modlitbách před bolestným oltářem v kapli, když tu přešlo kolem krásné a bohaté selské děvče a narazilo šustivým taftovým šatem o nohy klečící, a tu že to dokázalo tak rozhněvat, že po letech nepřipustila, aby se její syn s tím děvčetem oženil, a on se chtě nechtě musel ohlédnout po jiné nevěstě.
Teď ta zvláštní žena povstala a připomněla mi mou ofěru. Plaše jsem přistoupila k osamělému oltáři a položila stříbrnou minci k nohám Svaté Panny. "To Vám posílá," šeptla jsem, "moje milovaná maminka, máte ji být jednou pamětliva."
Potom jsme odešly ke studánce. Vzletěl od ní zlatozelený pták, asi z ní právě pil. Byl to silný, ale tichý pramen, co tu vyvěral jasný a nezkalený v dutém pařezu stromu. Selka se k němu mlčky sklonila.
Do té vody musel poutník hledět tak dlouho, dokud v ní nerozeznal odraz své vlastní tváře a v té i své oči. Ty potom zůstaly po celý rok zdravé. Jiní si ve vodě mocné zázračné síly omývali chorý obličej. Kdo tak učinil v pevné víře, ten se uzdravil, pravila legenda.
Pak jsem se nad studánku nahnula já. Co jsem tu ale vlastně chtěla? Moje oči byly ještě mladé a zdravé a už mi také vesele svítily vstříc z té temnojasné vody. Celou svoji tvář jsem v ní viděla v pohádkovém odrazu, rámovanou volně splývajícími lehce vlnitými vlasy. Chvíli jsem zapomněla, ponořena do toho pohledu, na posvátnost místa a zajela jsem prsty do vlasů, abych vypadala ještě vábněji. Ne, žádné děvče ve vsi nebylo tak hezké jako já.
Zatím se selka usadila na trávníku. Pokynula mi k sobě a vyprávěla: "Ve Svérazi byla jednou jedna děvečka a ta měla dvě ohnivé černé oči, takové, že kdo se do nich zahleděl, samým údivem ztrnul vylekán. To ta děvečka věděla a putovala sem k trojaňské studánce a poklekla tu a prosila, aby se ty její oči staly ještě černější a ohnivější, aby dokázaly očarovat celou ves. A jak se naklonila v té žádosti k vodě a vstala pak od ní, byla slepá."
Tu jsem se zhrozila nebezpečí, ve kterém jsem se ocitla ve své ješitnosti, když jsem se pyšným pohledem zhlížela ve svaté vodě.
Stará rychtářka nyní rozevřela svou modlitební knížku a tiše z ní zpívala píseň, jejíž smysl mi unikal a ze které mi utkvěl v paměti jeden jediný rým:
Pozdě či záhy jsou jen lidská znamení,
u pat Božího trůnu pranic nezmění.
Pěnice poletovala kolem studánky, sedla pak na tenkou větvičku a několikrát zavolala: " Čas je tu! Čas je tu!"
"I zticha buď!" opáčila jí selka. "Já vím sama nejlíp, že můj čas tu bude už co nevidět."
Ten bystrý ptáček zmlkl jakby oněměl, ani list se náhle nepohnul, i tráva kolem snad usnula. Den i sen splynuly navzájem.
Seděla jsem zpříma a čekala, že Boží Matka vyjde ze své svícemi ozářené komnatky, oděna pláštěm fialkové barvy a v rukou růženec ze samých rosných perel.
Rychtářka zavřela knihu. Řekla: "Tu, kde teď sedíme, stával za dávných časů starý hrad. Zašel."
"Proč?" zeptala jsem se.
"Rytíři umřeli nebo odtáhli jinam, dítě. Zeď za zdí padala a lidé přijížděli s koňmi a povozy, aby odváželi trosky. Štěrkovali jimi silnice, mlynář dole na potoce z nich postavil mlýn a sedlák těmi kameny vydláždil svou stáj. Po hradu nenajdeš už ani stopu."
"A co paní těch rytířů?" optala jsem se v předtuše.
"Hluboko v té zemi pod našima nohama leží páni ve svém stříbrném zbrojném odění a vedle nich ty paní v šatě ze sametu, se zlatými šperky na šíji a s drahými kameny na prstech. Tak jde svět."
Dech se ve mně zatajil, když jsem slyšela, že to pode mnou leží mrtvá hrabata a jejich pyšné paní a ve zvláštním záchvatu zpupnosti, kterého jsem se sama zlekala, jsem dupla patou o zem. Temnou ozvěnou zaduněla, jako by pod námi byla veliká dutina.
Stará žena varovně zdvihla prst: "Nech je na pokoji!"
Pomalu vstávala. "A teď, Jiřino, musíme domů, aby nás nestihla noc. Půjdeme ale jinou cestou. Tak jako to udělali Tři králové, kteří byli prvními poutníky."
A začala přísnou spisovnou němčinou, jakou jsem od ní ještě nikdy neslyšela, slavnostně pronášet slova, jako by je snad četla z nějaké ctihodné knihy: "A od Boha napomenuti jsouce ve snách, aby se nenavraceli k Herodesovi, jinou cestou navrátili se do krajiny své."

Hans Watzlik (1938), s. 19-26

P.S. Úryvek, vysílaný roku 1999 v tomto překladu českobudějovickým rozhlasem, pochází z knihy Erdmut, eine wunderbare Kindheit (1935), rok nato přeložené pro nakladatelství Vyšehrad katolickým knězem Františkem Odvalilem ještě s autorským schválením Watzlikovým pod názvem Jiřina - podivuhodné dětství děvčátka ze Šumavy. Sluší podotknout, že nepřeložitelné dívčí jméno Erdmuta kupodivu významem zčásti opravdu odpovídá základu mužského jména Jiří - Georgios, jehož první složkou je řecké gé = tj. země. Poslední věta úryvku je v českém překladu, i v tom našem novém nynějším, převzata z Kralického vydání Bible z r. 1613. Kaple v Trojani (Trojas) podlehla po vysídlení německého obyvatelstva ze Šumavy naprosté zkáze jako kdysi v minulosti nedaleký hrad Trojaň blízko Pasovar (Passern) i Světlíku (Kirchschlag). Kostel v obci posledně zmíněné byl zato i zásluhou krajanů v poslední době opraven podobně jako ten v obci Svéraz (Tweras), o které je v úryvku také řeč.

Abschied von der Welt Rozloučení se světem

Wenn dein Widerschein, geliebte Landschaft,
einst in Auge mir verlischt, mein letzter
Hauch im All verflogen ist, du bleibst.

Ruhig reifen deine Ähren weiter
und gelassen reifen deine Berge,
deine Seen schimmern mild,
deine dunkelklaren Bächen rollen
unbekümmert aus den Wäldern,
deine Rehe weiden, deine Wolken schimmern,
blaue Nebel hangen vor der Ferne.

In der überreichen Fülle der Geschöpfe,
die du zeugst und trägst und nährst,
nimmer wirst den Sohn du missen,
der nun still von dir gegangen.

Aber ich verfalle nicht dem Nichts.
Leidentzündet, lustentzückt
will ich einst, ein stiller Sternenauge,
ewig libend dich betrachten,
nieder aus der Ferne meiner
erdentrückten Seele sehnen
mich nach deiner Mutterwärme.

Až tvůj odraz, milovaný kraji,
zhasne v mých očích, až i můj poslední
dech vesmír rozvane, ty zůstals.

Poklidně zrají tvoje klasy dál,
pokojně i tvé vrchy dozrávají,
tvá jezera se třpytí,
temnojas potoků tvých plyne dál
bezstarostně z tvých lesů,
srny se pasou a oblaka jen září,
modravé mlhy vidím v dálavách.

V přebohaté plnosti tvých tvorů,
jak je chováš, sytíš, znáš,
ani nepostřehneš syna
od sebe tiše odcházet.

V nic se však nechci proměnit.
Láskou hořet horoucnou
chci jednou, samo tiché oko hvězd,
na tebe hledět z výšin,
toužit po tobě z té dáli
celou svou duší, má zemi,
po mateřské tvé náruči.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1968, s. 108-109

Ruhe in Gott Spočinutí v Bohu

Wie auch der Prall der Nöte
oft wild mich wanken lässt,
in Gott, dem treuen Felsen,
bin ich gegründet fest.

Er hat mich wachgerufen,
er weiß, wohin ich soll,
er krönt, er schmückt mit Gnade
und Schmerz mich gütevoll.

Im Tiefsten bin ich stille,
wie auch der Schrecken klafft:
ich ruhe erzgeborgen
in seiner weisen Kraft.

Byť pod přívalem nouze
se často potácím,
v Bohu jak v pevné skále
kořenit provždy smím.

Mne činí k pouti bdělým,
ví, kam se napřít mám,
mne strázní korunuje
i milostí Pán sám.

A mír mám ve svém nitru,
byť hrozil děsu chřtán:
jak žíla v Boží hoře
jsem k síle uchystán.

Aus Hans Watzliks Land, s. 90-91

P.S. Tento otisk z jubilejní publikace k Watzlikovým padesátinám uvádí pod jiným názvem a v jiné grafické podobě veršů touž báseň, jaká pod názvem prvního verše figuruje na přebalu desky Behüt Gott Böhmerwald a je zde na jiném místě přeložena s titulem Byť pod přívalem nouze...

Heimweh Stesk po domově

Wilde Wipfel, hoch und rauschend,
Heilig grüne Hochwaldsruh,
Wiesenfriede lerchenlauschend,
Lerchenfrohe Heimat du!

Kleines Kirchdorf in den Wäldern,
Trauliche Verlassenheit,
Rings das Brot blüht in den Feldern,
O wie ist es weit, wie weit!

Und aus meiner alten Seele
Ruft des Heimwehs herbe Macht,
Wir verirrte Köhlerkinder
Rufen bang im Wald zur Nacht.

Vršky stromů tiše šumí
zelený a svatý hvozd.
Jak skřivánčí píseň umí
ta zem rozkvést pro radost!

Kostel se vsí mezi lesy:
sám pro sebe věrný svět.
Zrno zraje pod nebesy,
obzor v dálce zřím se chvět.

Z celé duše náhle je ti
blízké všechno. Jako noc
v strži uhlířovy děti
sevře nás stesk, hořká moc.

Gruß aus dem Böhmerwald (1992), s. 149

P.S. Přiznám se, že jsem porozuměl jinak tomu poslednímu čtyřverší, když jsem si u žáka budějovického gymnázia Johanna Vaclika přečetl jako zaměstnání otcovo v tom městě na sklonku minulého století "Kohlenhändler".

Stilzel

Ty, kdo kráčíš strašidelným lesem, za nic na světě nepomysli na Stilzela! Bah, už jsi to jméno vyslovil! A už to také praská ve křoví, dusot slyšet tu i onde, dřepí ti to za krkem a pohání tě to jako koně. Bůh ti buď milostiv, nedosáhneš-li brzy lidského prahu či alespoň vrátek v plotě nebo nejbližšího polního kříže! Užene tě to až zprahneš jako uštvaná zvěř, až se ti rozskočí supící hruď, až se ti podlomí kolena a klesneš k zemi. Po staletí šlo to čarodějné jméno Stilzel, svědčící o tom, že jde o skřeta, od úst k ústům mezi šumavským lidem, než ho učení badatelé uložili do knih. Semínko pověsti o skřetovi, co se vozí na lidských zádech, zavál sem snad vítr z jiných zeměpásů, uchytilo se však v prsti zúrodnělé padlými divokými stromy, zakořenilo tu a vybujelo v nezkrotnou houštinu. Pašeráci, brousící hraničními lesy, ocenili výhodu plynoucí z toho, že území těch bludných stezek se jiní lidé ze strachu raději vyhnuli. Všemožně tedy podporovali žádoucí svému řemeslu zlopověst Stilzelovu, vynalézali a šířili pověsti nové, zmnožovali tak počet činů lesního netvora a konečně snad na něho i sami věřili, neboť jim vyhovovala ochrana jeho potměšilého zjevu. Tvrdili, že vábí nenáviděné hraniční celníky jako bludička, při čemž i napodobí bučení a chrochtání pašovaného skotu a bravu, že se pak také takto oklamaným za vřeštivého a jízlivého smíchu sám tělesně zjeví, když už jsou ovšem až po břicho v bažině a není jim rady ani pomoci...
Stilzel vyrostl na odlehlém mlýně ve farnosti Červené Dřevo. Jeho prvým ouřadem bylo posluhovat svému otčímovi s dřevěnou nohou, čertovu zaprodanci, kolem něhož se pořáde ometal. Díky svým zlomyslným kouskům byl však ze mlýna otčímem vyhnán. Sedláci ze Srubů si ho najímali za pastevce, ve Švarcavě měl na starost dobrých sto koní. Aby si ulehčil opatrování tak velkého stáda, vzal si do služby samého čerta. Když ten na něm chtěl, aby se mu upsal, vyzrál na něj Stilzel tím, že si čerta ruče ocejchoval třemi křížky na zádech. Pekelník dumal o pomstě a omámil smysly pastevcovy. Stilzelovi jednou při návratu z pastvy jako by chyběl jeden z koní. Znovu a znovu je počítal, zapomněl však vždy připočíst toho, na kterém právě seděl. Vyrazil se zoufalým zaklením do divočiny a hledal zaběhlé zvíře, až se k smrti uhnán nakonec v záchvatu hněvu a beznaděje sám oběsil na řemínku svého biče.
Sebevrahové však nemají v hrobě klidu. Tak Stilzel obchází kolem a bič, na kterém si upletl oprátku, visí mu kolem hrdla.
Dá se tak potkat v kraji mezi Královským hvozdem a Čerchovem, nejvíc doma se zřejmě však cítí v Brůdku u Všerub, odkud šíří neklid bavorským i českým pohraničím. Říčka Úhlava je jednou z hranic, za níž jeho čáry končí: pustil se alespoň hned jednoho řezníka, jemuž seděl na zádech, sotva ten muž vstoupil na most zvaný Bělidla, který vede přes Úhlavu do města Nýrska.
Stilzelův duch vábí a děsí. Krhavě hledí v noci do oken samot, odtahuje s sebou do bouře furiantské ochmelky beroucí jeho jméno nadarmo, láká lidi i povozy do neschůdných močálů a mizí po spáchaném šibalství s pekelným smíchem. S jeho bytostí je spojeno cosi, co jako tíživá můra dosedá na šíji lesního chodce či pro změnu roztančí nůši s trávou na zádech báby ze vsi. Někdy si zase někdo s velkou námahou dotáhne domů pařez na zimní otop a když ho pak chce rozpoltit sekerou, odvalí se začarované dřevo a zmizí v dáli s úšklebky a vřeštěním, poněvadž to nebyl nikdo jiný než náš potměšilý čtverák. A jindy opět najde čeledín v podrostu těžký lesklý řetěz a vleče se s ním ke dvoru, když už je však málem u cíle, ucítí náhle prudké trhnutí a řetěz je pryč. I takové podivné příhody byly ovšem připisovány Stilzelovi.
Snad opravdu straší ve všech těch pověstech skutečná vzpomínka na neblahého pasáka koní, který tu před dávnými časy žil v horské samotě, sžil se se svým divokým stádem a nespřízněn s nikým z lidí, bez přátel, nenávistný a záludný, vykořeněn a zneužíván jen hamižnou lesní vsí, které se nakonec začal také vyhýbat, stal se nakonec nepřítelem všeho člověčího vůbec. Z touhy po pomstě, ze zloby i z pouhé dlouhé chvíle zchlazoval si na lidech svou žáhu už tím, že je děsil svými skřeky, aby je pak zatáhl do divočiny jen jemu důvěrně známé, kde pak nutně zbloudili bez návratu. Snad se ten zdivočelý a trudnomyslný pastevec ze strachu před trestem nakonec opravdu sám zbavil života, když zmizelo jedno ze zvířat svěřených mu do péče. Která odpouštějící duše mateřská ví však ještě o takových dávno promlčených vinách! Bezpočet přízračných jezdců straší ve všech zemích Páně pod nejrůznějšími podobami a jmény. Sám Spasitel jako dítě ale v legendě tíží přece ohnutá záda obrova!
Nikde však nevystupuje ten, kdo se vozí na cizích zádech, tak tělesně a hmatatelně, obdařen tolika barvitými rysy, tak prolnut s krajinou a lidmi Šumavy a Českého lesa jako v postavě Stilzelově. Naše střízlivě rozumová a vychladlá doba zásadně skoncovala s přízraky: Stilzel však dodnes nevyhuben trvá.

P.S. V první verzi mého překladu, vysílaného kdysi (13.9.1992) také rozhlasem, bylo použito pro Stilzelovo jméno označení Samiel, jak se vyskytuje opakovaně v odeonském vydání Kubinových vzpomínek Z mého života a z mé dílny (1983), uspořádaných a přeložených Františkem Holešovským. Teprve když Josef Rauvolf pro etnografickou edici nakladatelství Dauphin roku 1997 prosadil titul Stilzel, skřet šumavský, odvažuju se i text doprovázející kdysi litografie litoměřického mistra, nazvat původním německým titulem Watzlikova originálu. Ten vyšel původně jako knížka lidového čtení pod názvem Stilzel, der Kobold des Böhmerwaldes roku 1926 s pěti dřevoryty Karla Rössinga coby 16. svazek edice Deutsche Volkheit ve známém Diederichsově nakladatelství v Jeně a o čtyři roky později už ve zkrácené podobě jako slovní doprovod 11 litografií Alfreda Kubina v Chebu. Z něho vychází i tento překlad.

Die heilige Nacht* Svatá noc (Šumavský betlém)

Sankt Josef nimmt den Stab zur Hand.
"Wir müssen fort ins fremde Land!"
Der Winter saust um Hof und Haus,
sie müssen in die Nacht hinaus.
Der alte Mann sagt:"Kalt is s'; huuu!"
Die Frau Maria weist die Kuh.
Sie stapfen bis zum Knie im Schnee.
Den Vater Josef friert die Zeh.
Die Sternlein still am Himmel stehn,
der Mond ist schon im Untergehn.
Die Welt ist groß, es schneit, es schneit.
Mein Gott, wie ist der Weg so weit!

Tief drin im dunklen Böhmerwald
ist ed vor Eis und Schnee gar kalt,
ein halbverfallner Stall dort steht.
Sankt Josef sagt:"Es ist schon spät."
Er schürt ein lindes Feuerlein
und wärmt daran die Hände sein.
Und eh Maria sich besinnt,
da liegt vor ihr ein leuchtend Kind.
Vom Himmel her von Gott beschert,
das Kind liegt nackt auf bloßer Erd.
Sie fängt vor Freuden an zu schrein:
"Das ist mein kleines Jesulein!"

Das ganze Himmelreich wird wach,
ein Wunderstern scheint übers Dach.
Auf einem Silberleiterlein
steigen die Engel zur Welt herein
und geigen und singen Halleluja
und spielen die Mundharmonika,
und einer von dem himmlischen Pack,
der bläst sogar den Dudelsack.
Das Weihnachtskind gibt goldenen Schein,
und Vater und Mutter sind nimmer allein.

Der Vater zimmert schnell eine Wiegen,
das Kind soll wie ein Prinzlein liegen
Ach Gott, sie haben kein Linnen fein,
kein einziges Bettfederlein.
Die Mutter deckt das Kind zur Ruh
mit ihren gelben Haaren zu.
Die Kuh, sie haucht das Büblein dann
mit ihren warmen Atem an.
Und horch, der Kuckuck draußen schreit,
und ist doch harte Winterzeit.

Die Tiere treten aus dem Wald,
das Füchslein schlau, der Rabe alt,
die Spechte, schwarz und bunt und grün,
das feine weiße Hermelin,
der Hase hoppelt durch den Schnee,
scheu kommt heran das liebe Reh,
der Uhu und das Käuzchen grau,
die Eule ist die Schleierfrau,
bescheiden tritt die Maus hervor,
das Eichhorn spitzt das kluge Ohr,
der Dachs verlegen putzt den Bart,
ein winzig Vöglein zwitschert zart.
Der hohe Hirsch kniet fromm dabei,
trägt lauter Lichter am Geweih.

Jetzt tönt vom Dorf das Glöckel her,
so hell, als ob es Sonntag wär.
Die Hirten kommen froherschreckt,
ein Engel hat sie aufgeweckt,
"Grüß Gott, Herr Josef, Frau Marie!"
falln vor dem Kinde auf die Knie.
Die Bauernkinder stelln sich ein,
die Buben und die Mägdelein,
sie schauen ganz verwundert drein
auf das hellichte Jesulein.
Sie singen ihm:"Schlaf, Kindlein, Schlaf!"
und schenken ihm ein weißes Schaf
und Äpfel, Nüsse, Kletzenbrot,
sie schenken ihm ein Pelzlein rot,
zu schützen es vor Frostes Not.
Sie schenken einen Zappelmann,
auf dass es damit spielen kann.

Wer kommt daher im Sternenschein?
Die heiligen drei König reiten ein
mit Ross, Kamel und Elefant,
sie kommen aus dem Morgenland,
sind just ein und halbed Paar,
Kaspar, Melchior, Balthasar,
es brüllt das Kamel, das Rösslein schnaubt.
Sie tragen goldne Kronen am Haupt.
Der eine ist gar ein schwarzer Mohr.
Erschrick, o Jesus, nicht davor!
Sie bringen Weihrauch, bringen Gold,
sie bringen Myrrhen dem Kinde hold.

Die Königen reiten wieder fort,
der Stern bleibt an seinem Ort,
er bleibt mit seinem Himmelsschein
über dem armen Waldhäuslein.
Ganz still ist's jetzt, das Kindlein
tut zu die Augen und schläft ein.
Sankt Josef schläft, Maria wacht.
Der Stern strahlt golden durch die Nacht.

Svatý Josef hůl v ruce má:
"Před námi je zem neznámá!"
Zima brousí o dvůr i dům,
jdou v patách nočním oblakům.
Jenom chlad vane ze všech cest,
Maria oprať svírá v pěst.
Až po kolena je jim sníh,
muž razí cestu v závějích.
Hvězdy jim naznačují směr,
měsíc zapadá do jiter.
Sněží a veliký je svět,
jenom Bůh ví, kam dá jim spět.

Šumava hluboko je v tmách,
led a sníh všude na dosah.
Stáj, vyvrácené veřeje.
Josef jen řekne: "Pozdě je."
Ohýnek vnese do chlíva,
plamen jim dlaně zahřívá.
Maria neví, zda jen sní,
prudká zář šero rozjasní.
A dítě leží vedle ní,
Bůh z nebe seslal znamení.
Radost má hlas jak život sám:
"To z růže kvítek vykvet nám!"

Nebe je jeden třpyt a jas.
Hvězda nad střechou měří čas.
Shůry sem, křídla na těle,
stříbrní slétnou andělé
a do oblačných šalmají
své Aleluja foukají.
Jeden s tvářemi do ruda
je i na dudy zadudá.
Dítě má vlásky ze zlata,
stáj svítí, divy bohatá.

Josef tu slámu měkce stlal,
by sladce usnul malý král.
Mít aspoň duchny maličko,
ba co dím, jedno peříčko,
nehřála by ho matka svou
pouhou kadeří voňavou.
A kravka z kouta v chladných zdech
k zahřátí přidá hořký dech.
Pak kukaččin hlas ozve se,
co zimy kolem po lese.

Zvěř vyšla z něho do plání,
lištička, havran hned za ní,
strakapoud oblétá už stáj,
zářivě bílý hranostaj
křižuje stopou zmrzlý svah
i srna překonává strach,
za sýčkem houká starý výr,
mihne se nebem netopýr,
myška sem piští v pospěchu,
veverka s půlkou ořechu,
jezevec z nory vydá se
a ptáčka poznáš po hlase,
jelen s parožím pokleká
před světlem Syna člověka.

Zvonek se ozve nesměle
ze vsi, že je snad neděle.
A už jsou tu hned pastýři,
že anděl zprávu rozšířil,
jaká se Bohem stala změna,
na prahu klesnou na kolena.
Dětí je tu jak ve svátek,
kluků i malých děvčátek,
aby spatřili aspoň krátko
to přelíbezné Jezulátko.
Zpívají mu: "Děťátko, spi!",
jehňátko nesou v náručí,
dobrot v hrsti, co pekla máti,
rudý kožíšek pro zahřátí,
než se mráz s nouzí brzy vrátí,
panáčka by mu rádi dali,
aby si měl s čím hrát ten malý.

A zdáli za hvězdou sem přišel
průvod tří králů z bájné říše
s koni a velbloudy a slony
ze zemí od východní strany.
A nesli s sebou mnohý dar
Kašpar, Melichar, Baltazar.
Jak velbloud mručí, kůň jak ržá,
korunu každý z králů má.
Poslední je černý až strach,
neboj se, malý v jesličkách!
Kadidlo s myrrhou plnou vůní
nesou Ti, který světu trůníš.

Králové myslí na návrat,
hvězda však zůstala tu stát.
Září tak dál a vichry tiší
nad jednou chudou lesní chýší.
Všude je svatý mír a řád,
děťátko chvilku může spát.
I Josef spí, Maria bdí,
domov zlatí to trojhvězdí.

Hoam!,1978, č. 12, příloha Der Wanderstecken s. 45-46

Šumava

Daleké, široké, poklidné a svátečně vznosné hřebeny hor. Zvětralé prahorní kameny vrcholů, jejichž pukliny a rozsedliny věští zánik všeho. Houževnaté, zarytým vzdorem a bouřemi tvarované stromy se v nich uchytily sukovitými úponky kořenů.
Svahy pohoří bujně obrůstají a dýší tisíci temně těžkých a často pravěkých lesů. Údolí se tajemně otevírají, jako by se v nich měl zatřpytit ztracený hrad Štítonoš.
Tmáň tůní. Jantarový jas potoků. Tmavozlaté řeky líně tekou širokými koryty, běsní zas mezi balvany roklí.
Hluboké kotliny, vyorané dávnými ledovci, zadržují v sobě černé, mohutné spousty vod. V polokruhu strmých skalních stěn, orámován jedlovým šerem spočívá tu dar nezměrného ticha. Jen zasyčení zmije snad, letmý úder těla sivenova o vodní hláď, sokolí zaúpění ve skalách. Nejvznešenější místo pohoří: Černé jezero pod Ostrým. Stíny Jezerní hory jako chmurné myšlenky na čele. Skála hovoří hlasem padající bystřiny k bezednu pod sebou: toho světa tam dole se děsící úzkostný jednotvárný šum, věčně stejný. Na odlehlých vrchovištích zasedle dřepí mokřadla věnčená plazivým rákosím, beze změn od dob, kdy hory kolem byly ještě zaskleny v ledovém krunýři. A vprostřed toho divého světa nanejvýš sporá lidská setba: něžná luka, chudá pole, omšelá městečka, ztracené a řídce zalidněné vesnické samoty...
Zmizeli kovkopové, kteří kdysi dobývali ze šumavských skal zlato, stříbro a železo, staré a vyčerpané štoly už žijí jen v pověstech, dávno zavaleny sutí. Ztichly sklářské hutě, v nichž se kdysi rodila zrcadla, broušené poháry i měňavé perly, kterými měly být ošáleny divoké kmeny v srdci Afriky. Už jen vzácně lze spatřit dřevorubce přímo při díle. Ještě vzácněji stoupá dnes z údolí klidný, zázračně modrý dým uhelného milíře. Hory se vylidnily. Jsou snad ještě osamělejší než v dávnověku. Vymizí tu člověk jako ten tis, co se ho tu kdysi zelenalo po celých hájích?
Putuji vzhůru rudým sloupovím lesa. Nikoho nepotkávám. Jen na jedné pasece se opírá pastýř o svou hůl a tmí se proti světlu jako stromová koruna.
Seldují mne udivené oči polní zvěře.
U cest pak stojí sněhy a dešti do zářiva vybělená umrlčí prkna. Čtu nápis na jednom z nich:

Poutníče, chvíli tady stůj,
na cíl pachtění pamatuj!
Ať bohatý či chudý, starý či mladý též,
ani ty spáru smrti neujdeš.
Nemůžeš smrt jak lidi uplatit,
bědný konec mamonem pozlatit.

Šedé mraky táhnou nad krajem. Jezera se proměnila v temná zrcadla. Mlha zastřela Jezerní stěnu. Křivé sosny v ní šumí.
Nastal večer. Vracející se vraní hejno hledá úsporným letem rodné hnízdo.
V noci se zvedá vítr. Jako by se zrodil z jeterní kotliny. Tiše naslouchám.
Tady duní hrom na celém světě nejkrásněji. Slatinné vody průzračně zablesknou podél mé stezky. Jsem ještě v Evropě? Nebo snad v nordické tundře? Je tu pusto. Bahenní borovice blatky tu teskní jako by tu zbyly coby pouhé vrcholky stromů ve slati dávno utonulého lesa. A pak ještě zástup šedě mrtvolných, mechem pokrytých kmenů, na dřeň vyschlých, jako by po nich přešel mor. Mrtvý les. Umírá vestoje. A pak nízká plazivá kleč kolem jezírek černých jako uhel.
Poledne je bezhlesé, vzduch jasný a bez pohnutí, jak sklo. Cosi cizího jako by tu neustále vskrytu číhalo.
Rys a vlk však už před sto lety opustili ten kraj a poslední medvěd stojí podoben tančícímu žebráku v síni loveckého zámku, hanebně vycpaný, tam, kde poslední z potomků nejjasnějšího rodu byl do hrobu uložen ve veškeré nádheře zbroje i s helmicí a štítem.
Ocitám se v lese rozdrceném bouří. Temné, štíhlé smrky, rozložité stinné buky, břízy třpytící se jako lucerny a zjasňující a rozveselující zemi, to vše tu leží změteno, jako by se nade vším právě přehnala bubnová palba. Roztříštěny, vyvráceny, odhozeny v nerozlučné spleti, poskytují ty padlé kmeny obraz spouště přímo pohádkové. Rokle jsou jimi zataraseny stejně jako cesty. Tupě a hnědě zejí tu rozsáhlé planiny, bujně se zelenající ještě docela nedávno.
Tam, kde byly stromy zapuštěny do země příliš pevně, vyvrátily se kořeny i s okružím, z něhož žily a braly sílu. Bahnitá změť zpřetrhaných úponků, plavé oblázky vyrvané pádem kmene z podloží jako zmalátnělé pěsti. Pod ní se otevírají prohlubně, zalité zlatohnědou slatinnou vodou. Na světlo vyvržené čnějí kořeny divokých tvarů, podobny paroží obrovitého pravěkého jelena či chobotnatému rypáku dračímu. Drn vytržený spolu s kořenem padlého stromu visí na něm jako nestvůrný kus medvědí kůže.
Často se zvedá a tyčí řada přeražených jedlí bez korun jako osiřelé sloupoví antického chrámu, jehož střecha byla stržena. Ty zdravím kiypící kmeny byly buď zlomeny jako pouhé stéblo či ohnuty a zkrouceny do chvíle, než dovzdorovaly a pukly s praskotem vlastní vůlí. Teď děsí těly vyhřezlými z kůry odmotané v divokých cárech z pahýlů. Místy trčí zbylou větví podtrhující jen žalostný vzhled torza. V olysalé rozsoše jednoho smrku visí urvaný vrchol koruny sousedního stromu.
To jako by snad svět patřil samému ďáblu!
Bohu však náleží veškerá plnost stvoření a jeho dějů. Jeho síla i nadále působí ve všem, co se rodí a proměňuje s mohutností slovem nepostižitelnou.
Ranní louky se třpytí, paseky žhnou zaplaveny purpurem vrbicových porostů. Piju z jasného horského pramene, smočím se v prosluněné hladině jezera a naslouchám skrytým ptačím hlasům, jejich líbeznému a bezstarostnému štěbetání.
Dravec krouží výš a výš až téměř mizí v modru oblohy. Putuje vstříc strmé běli oblaků, za nimiž stojí světci a divýma planoucíma očima sledují nevraživě svět dole, tak hříšný, poněvadž tak krásný.
Sladká zádumčivost je tu domovem.
Nemnozí znají tu zemi. Široký proud poutníků se obrací jiným směrem. Ve svém cudném, nedotčeném zasnění, v tiché prostotě svého spočinutí, ve velkém unisonu svých jedlových lesů a ve svém do sebe sama zapředeném bytí odkrývá se jen vzácně zjemnělým smyslům a žádá si hlubšího ponoru a pokornějšího srdce než jiná, aby byla pochopena ve svém milostném půvabu. Ten, kdo však jednou spatří zelený zázrak této nezvěstné a zapomenuté končiny, je zasažen čímsi jako požehnáním.
Usedám k odpočinku na mohutném skalním cimbuří temného lesního masívu Roklanu. Les se dere zhloubi vzhůru a do nedohledna se prostírá dolů tam do Čech. Poslední lesní divočina Evropy! Naproti se bělá lysý, kamenným mořem pokrytý vrchol Luzného.
Kámen pode mnou je vyhřátý sluncem. Vdechuji klid odvěké horské samoty. Všechny otázky naší zmatené doby jsou kdesi pryč. Jsem šťasten jako to stéblo trávy u mých nohou. Cítím se silný a prastarý, nezničitelný jako sama země.

Festschrift zur 19. Hauptversammlung des Deutschen Kulturverbandes in B. Krumau - Pfingsten 1938, s. 5-10

Waldheimat Šumava

I.

Stille ward des Einödbauers Sensenhämmern.
Durch das deutsche Dorf mit seiner Hellebarden
Träumend trollt der Wächter. In das feine Dämmern
Lauschen junge Mägde atemlos hinaus und warten.

Sieh, nun macht der Mondenwunder Silberfülle
Dieses hohe Korn in Erntesehnsucht leuchten!
Nur die regen Quellen rauschen durch die Stille,
Quellen, die der Heimat schwermuttiefe Wiesen feuchten.

Strömend steigt die Kraft aus diesem Bauernboden,
Strömend bin von ihr durchlebt ich und durchflossen;
Aus den Schollen wächst der Schatten meiner toten
Ahnen, deren Pflug einst dieses teure Land erschlossen.

II. (Böhmerwald)

Nun brennt der Mond geruhig
Über die Wälder hinaus
Und legt die funkelnde Heimat
Wie einen Kronschatz aus.

Die Dorfes weiße Mauern,
Die Firste silbergesäumt,
Und silbrige Ährenwipfel -
Gedämpft der Brunnen träumt.

Ein letztes Einödglöcklein
Zagt fernwo und verhallt.
Vergessene Schwedenschanzen
Umschlummert der schwarze Wald.

Heimat, du meine Erde!
Du muttereinziges Ort!
Heimat, du wundervolles
Du starkes, gutes Wort!

III. (Gestirnte Nacht)

Aus den Wäldern steigt es dunkel,
und der Bach wird grau wie Stahl,
und schon sinky das Sterngefunkel
wieder in mein Tannental.

Um die Wipfel weht ein Feuer,
taut der Sterne bunte Glut.
Burggemäuer, Bauernscheuer
mild in frommen Silber ruht.

Wünsche werden wach und wildern
von der Seele wunscherneut
ist in wunderbaren Bildern
Welt und Leben hingestreut.

Und im Traum winkt alle Ferne
dieser Erde ausgespannt.
Doch die Heimat trägt die Sterne
treuer als die andres Land.

I.

Ze samot ztichlo naklepávání kosy.
Šumavskou vsí se šine i s halapartnou
ponocný tiše a do večerní rosy
děvečky naslouchají bez dechu mladou tmou.

Hleď, stříbrem luny, tím nadpozemským svitem
jak zralé zrno v klasech samou touhou puká
a živý pramen jak šumí nad pažitem
a rozlévá se dál a dál svým šumem v horských lukách.

Řine se proudem síla tou selskou zemí,
a křísí rody předků mocí tajemnou,
řine se, proudí mými smysly všemi
jak dávný pluh, co uměl zemi rádlem rozemnout.

II.

Teď bledý měsíc plane,
nad lesy tiše bdí.
Vlast je korunní poklad
v kruhu všech souhvězdí.

Luna bělí zdi chalup,
stříbří i hřebeny střech
a třpytivé vousy klasů,
studnu, jež zurčí v snech.

Zvonek posledních samot
doznívá v dáli kdes.
Nad zarostlou švédskou šancí
ční v dřímotách černý les.

Šumavo, ty má zemi!
Matčin hlas slyším znovu
v tom jméně plném divů,
mocném a dobrém slovu!

III. (Hvězdnatá noc)

Z lesů tma zas vzhůru vane,
šedne ocel potoka,
hvězdy stanou na čekané
nad jedlemi zvysoka.

Obzory v té záři tají,
při výšinách ohně bdí.
Starý hrad i střechy stájí
luna něžně postříbří.

Z hloubi noci báje rosná
na květ v duši vyrazí,
život se světem ti do sna
prostírají obrazy.

Všechna dálka země mine
v mžiku jediným tím snem.
Neznám, nechci hvězdy jiné
než ty nad svým domovem.

Des Waldes Widerhall (1973), s. 20-21

Šumavská krajina

V kterési tajemné rokli šumavské koná dosud čarostřelec své dílo: tady ve Vlčím dolu budou odlity kule i bez míření zasahující svůj cíl. Čerti ze staré loutkohry o doktoru Faustovi drží sněm pod jedním ze šumavských dubů. Ve skaliskách tohoto pohoří má peklo příbytek, tady má stůl, kazatelnu i salaš. Nehybná černá jezera byla minulým pokolením sídlem zakletých přízraků a branou podsvětí.
Nebylo hor zlověstnějších po celé věky než toto majestátní rozmezí bavorské a české země, pokryté nekonečnými lesy a zrádnými močály, po staletí nepřístupné a divě se tmící uprostřed hustě osídlené německé říše, horstvo, jímž nepronikl jediný splavný tok a jehož divočimu křižovalo sotva několik uzounkých soumarských stezek. Teprve pozdě a spoře vnášely sekery světlo do soumraku těch nebetyčných jedlových pralesů. A i dnes jsou to pouhé ostrovy v nekonečnu přírody do sebe uzavřené a ve své samotě dosud neporušené.
Vlnobití pravěkých balvanů, mocné a čisté ve svém tvaru, podloží věčně zeleného jehličnatého lesa, jehož kypivý příval, který je už čímsi vzácným ve vyloupené Evropě, se temně a jako bolestí stíněn obrací k severovýchodu, s rozjasněným listnatým loubím na čele pak o to přívětivěji zdraví podunajskou zemi. Zvedá se z něžně zvlněného a legendami protkaného roucha jihočeského předhůří, v němž se třpytí bělostné mariánské kaple, které tu zlákány líbezností kraje spočinuly na jeho pahorcích, balvanech a zázračných pramenech. Kolem Plechého se pak hřebeny vrchů vznesou v povlovném pásu, ponořeny ve stesku domova a ozářeny jen niterně tichým slovem Stifterovým, a v prostorném údolí, kde se básník zrodil, smáčí břehy jantarově hnědý proud mladé Vltavy. K severu pohoří nabírá mužných rysů a z prosluněného klidu a cudné krásy přechází k hrdinským tvarům, roste v přízračně roztříštěné temeno Luzného, přes rozeklaný dvojvrchol Roklanu a otcovsky vznešený majestát Javoru až ke srázným prsům Ostrého.
V těch strmě zjizvených, bujně lesnatých, mokřinami a kamennými moři posetých úbočích výšin jsou skryta velká tichá jezera, zrcadla skal, temnojasná a ztracená, domovina světloplachých pověstí, které se dají vyprávět jen potmě. Do hluboce zakleslých roklí šumivě padají bílé závoje bystřin a jejich mladý proud sevřený v korytech soutěsek burácí přes kry a útesy roztříštěných skal jako příboj, který razí cestu osudu. Vrchoviště s pokrouceným a zakrslým podrostem a divoce plazivou klečí spočívají v nevýslovné samotě jako by je ožehla nějaká kletba a civí černou nehybnou hladinou svých jezírek jako oči mrtvého v té končině přízraků a nepřekonatelné úzkosti, kterou činí mlžné stíny ještě hlubší a v níž se ztratí i přidušená ozvěna zvonů v třasoviskách tu utonulých kaplí. Tady se obraz krajiny nezměnil od dob, kdy roztály ledovce sousedních výšin, tady na vás hledí oko pravěku. A mnohde se zelená z dávných věků i obludná změť pralesní končiny přestrojující se trvale vlastním rozpadem a obnovou. Před velikostí lesa se skromně krčí lidské dílo. Rozpadlé hrady na prahorních skalách, jejichž obstarožní žula pableskuje na slunci slídovými zrny, chrání i děsí kraj dole pod sebou. Jsou nekonečně krásné ve svém návratu k divočině, z jejich cimbuří bují mladé jedle a útlé svíce hadince se modrají z travou porostlých kamenných říms na ostěních oken. K nebi se tyčí dvojvěží císařského hradu Kašperka, střežícího kdysi doly plné zlatých žil.
Uprostřed pastvin, luk a drsných polí leží osamělé dvorce se zvoničkami na šindelových střechách a s umrlčími prkny u plotů. Vsi se táhnou při cestách nebo se shlukly kolem vlídné kostelní věže. Dřevo dosud panuje ve stavbě domů a připomíná bohatství okolního lesa. Ze zašlé soumarské slávy zrozené Volary mají celou dřevěnou čtvrť, jejíž domy zdobí vedle jemného tónování slunci i dešťům napospas vystaveného dřeva i ploché střechy zatížené po starobavorském způsobu kameny, zatímco pavlače a pavláčky křášlí umně vyřezávaná zábradlí: jejich prostý půvab pramení z neomylného smyslu lidí pracujících v lese pro dřevo a jeho tvar.
Dvě města to jsou, v nichž zduchovněla tvář šumavské krajiny: Krumlov, sám romantický div, přimykající se jako ušlechtilá drúza k vltavskému ohybu, v závrati těsných uliček a domů středověce hrubého zrna, korunován zámeckou věží vykvetlou na skále z vyhaslé slávy rodu Vítkova - a v rozlehlé lesnaté kotlině spící Prachatice s goticky těžkým jakubským chrámem, v cimbuřích a branách svých hradeb, s renesančními domy, jejichž fresky zpodobují rytířské turnaje, zápasy kentaurů, lovy, biblické výjevy i tanec smrti: Prachatice dějů slavných i neblahých, nádherný klenot pánů z Růže.
Táhne-li poutník od Krumlova po proudu řeky, dorazí brzy k mohutným zdem kláštera zlatokorunského, v jehož opuštěných síních se zázračně snoubí barokní zdobnost s něhou gotických sloupoví, kde se od bledé chrámové stěny dosud odráží výkřik prokletí určeného husitským vojům Žižkovým: "Vae, qui spoliasti Coronam!", kde nádhera posledních fresek prosvítá zanedbanou omítkou a znavení a zchudlí domácí lidé se plíží stmělými klenutími vjezdů a vchodů jako opuštění a bezradní sluhové pána, který je už dávno mrtev. Zdrcujícím dojmem působí němý, nezřetelný rozpad těchto míst, z nichž kdysi vyvěrala síla prvého osídlení do dosud nedotčeného lesa.
Německá krev na Šumavě není však dosud poražena, přes všechny bouře a nepřízeň dějin. Ve staré právní formulaci je "Pehamer Wald" považován za jedne ze čtyř hraničních vymezení Horního Německa. Mělo by se vědět, že i na východní straně temně zeleného hřebene leží kraj, kypící plnokrevným životem a projevy bavorského životního slohu.
Dějiny této krajiny jsou psány krvavým potem lidu. Jsou to dějiny tvrdé práce, mýcení a osidlování vyvolené země, houževnatého sebeovládání za těch nejtěžších podmínek; boj tváří v tvář nekonečnosti pralesa, divoké zvěři, nemilosrdné zimě a skrovnému létu, boj proti všem mocnostem této odlehlé končiny a dnes boj o posvátné zvuky mateřštiny, o samu duši domova. Ohlédnutí na toto prosté, věrné a vytrvalé hrdinství ať pozvedá srdce nejvýš ohroženého kmene, který bohdá přestojí vlny, dorážející od východu k jeho horám, zachová božské i lidské právo na tuto zem vydobytou nezměrným úsilím, utrpením a láskou a podrží si svůj domov po všechny časy.

Der Böhmerwald - ein Paradies für Naturfreunde. Budweis, Deutscher Böhmerwaldbund 1933

Šumavské pověsti - předmluva 1920

Rozmilí krajané!
Naše Šumava je čarokrásná, hluboce zelená země plná hor, hvozdů a hučících vod, blíž Bohu ve své osamělosti. Skrývá však ještě jiné nekonečné bohatství, a tím jsou její prastaré obyčeje a zbožné legendy, její šibalské a šelmovné příběhy, její líbezné pohádky a temné báje. Zvlášť pověst je to, která opřádá šeravou a zlatou nití dějů nejasného, o to však hlubšího smyslu hvozdy i vody, bezedné bažiny, hory i hrady, Boží svatyně i selská stavení, zašlé časy i člověka samého a spolu s ním pak zabydluje svými podivnými bytostmi tajemně naši rodnou zemi, aby ji učinila bližší našemu srdci. Tu číhá nad rybníkem hastrman v zeleném fráčku, tu řádí dobytčí děs či skotoplach, moří dobytek a věstí požár, tu se šplhají mouční duchové po mlýnském kole, pentličkář láká pestrými stužkami děti do hluboké vody, meluzina pláče ve vichru, sám čert kulhá o jednom kopytě lesy; všelijaká strašidelná a potměšilá stvoření tu mají svou podobu: noční škrtiči, škrábalové a drápalové, žínka pazdeřinka, divoké oko, lucie, mechová koza, hejkal, kančí rypák - kdopak by je všechny znal, celou tu chasu strašidýlek a netvorů, dobromyslných i zlovolných, čtveráckých i hrozivých, co tu s námi odjakživa pobývali jako třeba havran či medvěd kdysi dávno a sem tam snad pobývají dosud.
Touhle knížkou vděčně a bohabojně vracím domovu to, čím mne obdaroval on. Slýchal jsem ta prostosrdečná vyprávění ponejvíce přímo z úst našich lidí a vracím jim je v naší šumavsky prosté mluvě tak, aby je pramáti mohla dál předat vnukovi, aby zněla jako kdysi nad kolovratem za čaronocí, kdy venku jedle sténají a praští a přes horské hřbety táhne divoký hon.
Ty pověsti jsou krev nejhlubší krve našeho domova, jsou něčím, co nám druzí mohou jen závidět. Čtěte si v nich co nejčastěji a vyprávějte je po svém zas jiným!
Snad jsou opravdu jen vybájeny a život není takový, jak ho ukazují - nejsou to však nijaké lži; zastřena v nich bytuje pravda hlubší a jejich prapodivné příběhy nás vedou dál a dál za záhadami samotné přírody a jejích dávných božstev, nazpět až k časům, kdy byla naše Šumava stvořena.
Nenechme zahynout to prastaré bohatství!
Na Ostrém v čas čaronocí 1920.

Böhmerwald-Sagen, 1921, s. 3-4

Tanz im Tau Tanec v rosách

Im Tau will ich tanzen
vorm Hähnenschrei früh,
in Goldregenwildnis
und Himmelbrandblüh.

Noch glitzert manch Sternlein,
kein Lauscher noch droht,
mein Herz will aufflammen,
ein Rosenbuschrot.

Ich dreh mich im Hemdlein
strahlhexengeschwind,
das Seidenhaar hebt mir
der feine Freund Wind.

Der Wind kommt gesprungen,
da saust ihm der Bart,
er führt mich zum Tanze
in höflicher Art.

Die Spielleut, ein grüner,
ein grasgrüner Specht,
ein steinalter Wiedhopf,
dem Kuckuck sein Knecht.

Der Fuchs blast das Hifthorn,
der Has' die Schalmei,
ein goldgelbes Göschlein
schreit hellauf: Juchei!

Chtěl bych tančit v rosách
za kuropění,
houštím zlatých dešťů
v květném šumění.

Hvězdy ještě blesknou
k ranní čekané,
rozdychtěné srdce
v růžích zaplane.

Vířím jako divý,
s divy chci si hrát,
rozplétá mi vlasy
vítr kamarád.

Opojen tím šumem
jitra dám se v let,
naučí mne tančit
dvorný menuet.

Dudek k němu hraje,
žlůva zelená,
kukačka jak smavá
lesní ozvěna.

Valdhornou zní v uchu,
dechem šalmaje,
zlatozlaté juchú
cestou do ráje!

Hoam!, 1967, č. 5, příloha Der Wanderstecken

P.S. Jedna z Watzlikových básní, kterou zhudebnil Alois Ernst Milz.

Drei Tři

Zu Krummau auf dem Turme hell
erschallt ein frisches Lied,
das bläst der junge Turmgesell.
Traro, die Rose blüht.

Zu Rosenberg im Felsenhaus
auflacht des Grafen Kind.
Ihr Herz brennt wie ein Maienstrauß,
und Liebe singt im Wind.

Zu Goldenkron im Klosterzwang,
da büßt in rauhen Kleid
ein bleicher Mönch und betet bang.
O Welt, o Welt, o Leid!

V Krumlově na věži znívá
trumpeta bujará,
jako když se rozednívá
růže hoří, trará!

Na rožmberském hradě
dívčí smích rozkvétá,
máj vane jen po zahradě,
s láskou jde do léta.

Ve Zlaté Koruně ale
tam v rouchu žíněném
muž dává už světu vale:
bolesti v sobě ne.

1910

Tal der Heimat Údolí domova

Tal der Heimat.
Blaue Nebel hüllen dich.
Tal der Heimat.
Du entgleitest mir
immer ferner, ferner.
Alle Sterne schauen dich,
Tal der Heimat.
Dein traumtrunkenes Gesicht
funkelt still in ihrem Gruss.
Mir versinkst du.
Nimmer find ich zu dir heim.
Deine sel'ge Quellenkühle
weht mich nimmer an.
Deine Tanne redet nimmer
tröstlich zu mir nieder.
Deiner alten Raben Rufe
schweigen mir.
Deine warme milde Erde
wird dereinst nicht niederrieseln
auf die schicksalmüde Brust.
Wenn ich letzte Zuflucht suche,
Fremde wird für immer um mich sein.
Tal der Heimat.

Údolí domova,
modrá mlha tě halí.
Údolí domova,
vysmekáš se mi
stále dál a dále.
Všechny hvězdy tě vidí,
údolí domova.
Snem opilá, tvá tvář
třpytí se tiše v jejich zvěsti.
Jako by tonula,
nenajdu víc cestu tam domů.
Blažený chlad tvých pramenů
nikdy už vstříc mi nezavane.
Tvé jedle nepromluví nikdy
útěšně shůry ke mně.
Křik starých havranů
umlkl pro mne.
Tvá něžná vlahá prsť
nesesuje se už v hrobě
na mou hruď, znavenou osudem.
To budu hledat poslední místo v zemi,
jenom ta cizí bude naždy kolem mne.
Údolí domova.

Passauer Neue Presse, 2. 11. 1991, s. 14

Im heimatlosen Wind V bezdomovském větru

Ich kann im Grab nicht schlafen,
ich kann nicht rasten hier,
o Erde, böhmische Erde,
so schwer liegst du auf mir!

Ich möchte tief vergessen,
all meines Volkes Leid,
und dennoch lausch ich wieder,
wie meine Seele schreit.

Da draußen in den Nächten,
wo keine Sterne sind,
da irr ich ohne Frieden
im heimatlosen Wind.

Nemůžu usnout v hrobě,
spočinout dole snem,
leží mi na mrtvé hrudi
tak těžce česká zem!

Rád bych i zapomenul
náš vyhnanecký žal,
a přece někde v hloubi
ston duše neustal.

Tu venku ve tmách všudy,
kde zašel i hvězdný svit,
mně v bezdomovském větru
víc bloudit je než jít.

Sudetendeutsche Zeitung, 1951, č. 29, s. 7

In Gottes Hand gelegt V Boží dlani

Alte, fromme Tannenheimat,
Erde du mit Fels und Baum,
liegst entrückt in tiefster Ferne
wie ein längst verträumter Traum.

Seit die Welt uns dich entrissen,
unser Väter Berggefild,
zittert bang durch unsre Tränen
dein geliebtes schlichtes Bild.

Da kein Schwert dich kann behüten,
sei gelegt in Gottes Hand,
unverloren unsrer Liebe,
du verlornes Heimatland!

Stará, zbožná lesní říše,
země stromů, země skal,
mizet v dáli zřím tě tiše
jak sen, co se dávno zdál.

Svět nám z rukou vyrval brzy
našich otců horskou pláň,
cítím chvět se skrze slzy
její tvář - a Boží dlaň.

Žádný meč tě neochrání,
jenom láska odvěká -
pevně spočiň v Boží dlani,
domovino člověka!

Böhmerwäldler Jahrbuch 1968, s. 158 (se 3. slokou)
dtto 1990, s. 109 (bez 3. sloky)

V divoké zahradě

Před dávnými časy se vydal jeden člověk nahoru na Libín, sešel ale z pravé cesty a bloudil křížem krážem temnou divočinou. Tu najednou padl prostřed lesa na podivnou zahradu, zaplavovalo ji celou nádherné světlo a sluneční jas v ní panoval a přepodivné stromoví ji zarůstalo a ovoce na něm, jaké dosud jakživ neviděl. A kvítí se tu zvedalo všech tvarů i barev, co jeho oči nikdy nespatřily a diví cizokrajní ptáci létali všude kolem v povětří i větvoví a zpívali tak přepodivně smutně a tráva tak zhluboka šuměla, že se tomu muži ze všeho až hlava zatočila a před zrakem se mu zatmělo. Zčistajasna byl celý utrmácený, že si lehl na palouk a usnul. Teprve v noci ho vytrhl ze sna Soumarský zvon, jak sem zazněl odzdola z Prachatic. Když se ten člověk navrátil domů zpátky, byl docela jinačí nežli býval dřív, očima bloudil kamsi mimo a jediného slova s nikým nepromluvil. Měl nakonec štěstí, že se z té začarované zahrady vůbec dostal. Byli jiní, co do ní zabloudili jako on a nikdy víc se už domů nazpět nevrátili.

Böhmerwald-Sagen, 1924, s. 68

P.S. Překlad Josefa Rauvolfa ve sborníku Legendy a pověsti staré Šumavy (1996) má název V podivné zahradě na Libínu (v obsahu psáno chybně Liblínu!) a zachází i jinak s originálem značně volně.

Weihnacht* Vánoce

Hörst du den Fuchs vor Hunger schrellen?
Im Graureif kracht der Eschelwald.
Vereist sind längst die wilden Quellen.
Voll Durst das Reh. Die Nacht ist kalt.

Das Held liegt in der ärmsten Wiege.
Die Mutter friert, der Vater grollt.
Und schüchtern klagt die dürre Ziege.
Die Welt ist hart und nimmer hold.

Allein schon nahn der Hirten Schritte.
Schon staunt das Volk. Es schenkt so gern.
Und über dieser armen Hütte
Steht fest und klar der deutsche Stern.

Slyšíš, jak liška skučí hlady?
Jasany z jíní mají šat.
Divé prameny zmrzly všady,
srny žízní. Je noc a chlad.

Na slámě chudé dítě spává.
Matce i otci zima je.
Vychrtlá koza pomekává -
tak svět nuzákům zahraje.

Přijdou sem. I to málo dají,
co mají, dobří pastýři.
Hvězda stane nad prostou stájí,
zas domovem jas rozšíří.

Weihnacht 1946* Vánoce 1946

Und als die Engel sungen,
ward uns das Göttlein brungen
hier zwischen Dorn und Schleh.
als Gottes Menschenbildnis
in unsrer rauhen Wildnis
wohl zwischen Fuchs und Reh.

Der Schleier weißer Flocken
sinkt über deine Locken,
der Stern glüht überm Feld.
Als Gast kommst du auf Erden,
willst wieder Heiland werden
der nachtverlorne Welt.

Dich, Kind, möcht ich gern kränzen,
in Rosen sollst du glänzen,
in Lilien, goldnem Klee.
Doch wie das Kränzel winden?
Im Wald ist nichts zu finden
als Eis und starrer Schnee.

Möcht gern ein Lamm dich schenken,
mit Linnen dich bedenken
und Federbettlein hold,
Die Wiege elfenbeinern,
viel Spielzeug edelsteinern,
ein Ring aus klarem Gold.

Doch ach, in unserm Lande
in Elend, Hunger, Schande
sind wir verworfen schwer.
In Frost und Schutt wir leben,
Deutschland kann dir nichts geben,
es hat die Hände leer.

Des Heilands Augen glänzen
in Liebe ohne Grenzen:
"Mein Volk in Leid und Frost!
Nein, du bist nicht verloren,
auch dir bin geboren.
O Deutschland, sei getrost!"

Jak to i v písních bylo,
Dítě se narodilo
tu v houští samý trn.
Andělská milost Boží
v tom nehostinném hloží,
v zbloudilé stopě srn.

Za šlářem sněžných vloček
pohled Tvých něžných oček
spatří se hvězdu chvět.
Jsi hostem země stmělé,
to v Tobě Spasitele
čeká ztracený svět.

Růže bychom Ti snesli,
abys ležel tam v jeslích
v jeteli, v liliích.
Kde ale najít květy?
Les je jak pozakletý,
než led a ztuhlý sníh.

Jehňátko, by Tě hřálo,
peřinku aspoň malou
donesl bych Ti rád.
Do lože místo slámy
zlato i drahokamy,
mám však jen zdraný šat.

Tu, v poražené zemi,
před Tebou stydno je mi
v nejtěžší hanby čas.
Německo trne v mrazu,
v prázdné náruči zkázu,
tak vidíš je i nás.

Avšak v Tvé čisté tváři
bezmezná milost září:
"I tady je můj lid.
Byť hlad a mráz ho kruší,
má nesmrtelnou duši,
v svém srdci chci ho mít."

Glaube und Heimat, 1998, č. 12, s. 83

Weihnachten der vertriebenen Menschen* Vánoce vyhnanců z domova

Es dringt ein reich Gefunkel, ein selig weißer Strahl
herab in unser Dunkel, ein Engelschrei ins Tal.

Von milden Himmelsglocken erklingt ein jäh' Geläut.
Weiß Gott! Sind gar erschrocken wir bangen Elendsleut.

In uralt hohler Linde weilt wunderausenkorn
die Mutter mit dem Kinde, im Wald hat sie's geborn.

Still hält des Sternes Wandel, die Fraue kniet verzückt,
in ihrem blauen Mantel sind Dornrosen gestickt.

Wir haben tief gelitten, der Heimatlosen Schmerz,
es kann ja kaum mehr bitten das unbeholfne Herz.

Wir sind so herzlich müde. O Kind, neig dich uns zu,
Friedlosen uns gib Friede, Abgrund der Liebe du!

In Segenskraft erschwelend breitst du die Arme aus:
da irr'n nimmer im Elend, wir sind zu Haus,, zu Haus!

Und in die Seele blüht uns ein Himmelzweig herein:
Gott grüßt, Gott lächelt wieder in einem Kindelein.

Bohatý třpyt se snáší v blaženství nesmělém,
sem dolů do tmy naší halasí andělé.

To z nebe zvonky znějí, cinkot k nám prolíná.
Ví Bůh, divy se schvějí chudákům do klína.

Kde dutá lípa stojí a vyvolený les,
spí dítě s matkou svojí, tam zrodila ho dnes.

A hvězdy v mrazu praští, ji zmohla únava,
skví se na modrém plášti v snách růže krvavá.

I my trpěli spolu, bez domova jak sběř,
teď ze všech světa bolů svým srdcem jí se svěř.

Srdce má jizvy hojné, Dítě, ty rány ztiš,
upokoj nepokojné, otevř své lásky říš!

Všemocným požehnáním rozestři náruč svou,
ať od cizoty chrání, chcem domů, za Tebou!

Ať v duši znovu vzkvete nebeská ratolest,
ať Dítě nad vším světem rozzáří Boží zvěst!

Hoam!, 1992, č. 12, s. 767

Weihnachtslied* Vánoční píseň

Lasst in Einfalt uns vertrauen
auf die stille Kraft des Herrn,
der aus Not und blindem Grauen
golden schickt den heil'gen Stern.

Ach, es hungern viele Menschen,
denn die Welt gefror zum Grund
frierend an bereifter Kette
und vergessen klagt ein Hund.

Doch einst tau'n die toten Brunnen,
löst die Fessel sich dem Tier,
reifen Brot und Blumen wieder
unserm bangen Volke hier.

Fernher schon die Karawane
fröhlich lärmt. Sie geht nicht fehl.
Aus dem Wunderzwielicht ragen
plötzlich Palme und Kamel.

Und die Sterne donnern selig
Weihrauch wittert fromm im Wind,
fremde Fürsten knieen schenkend
vor des armen Mannes Kind.

Nechte v prostotě nám věřit
v tichou sílu, jež má Pán,
který sešle nuzným v šeři
zlatou hvězdu z nebe bran.

Hlad do chalup všude vleze
a svět ztuhl na dno až,
s jinovatkou na řetěze
vyje pes jak marná stráž.

Jednou potká studny tání,
bez pout i zvěř půjde pít,
v poli klasů, květů v stráni
dočká se můj tichý lid.

Zdáli jde už karavana,
cinkot zaléhá až sem.
Kolébá se kouzlem tkaná
palma králů s velbloudem.

Hvězdy hřmějí nade stájí
větrem vane vonný dým,
mocní zdáli poklekají
před Synáčkem chudičkým.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1962, s. 363

Z mého života

Přišel jsem na svět v jednom adventním týdnu roku 1879 v poštovském domě obce Dolní Dvořiště (Unterhaid). Toto prastaré jihočeské hraniční městečko spočívá v líbezně otevřené, tiché krajině, jejíž pahorky a poutní svatyně jsou obetkány prostosrdečnými legendami a příběhy. Můj otec byl fantasta a snadno pro něco zahořel, matka - dosud žije - byla blíž zemi, měla pevnou vůli a nezlomné srdce. Ještě než jsem začal chodit do školy, přestěhovali jsme se do Horního Jiřetína, protáhlé vsi s hojností zahrad na vyhřátých svazích Krušnohoří jen kousek na sever od mosteckých důlních jam. Později jsem po tři roky slabikoval latinu na budějovickém gymnáziu a nakonec jsem získal učitelské vzdělání v Praze. Závěr jistě zářivý, ne snad pro to dosažené vzdělání samo, ale mnohem spíš pro kouzlo tohoto dějinami posvěceného města, které mi učarovalo jako nějaké divadlo a které tehdy na přelomu století stálo v plném lesku ušlechtilé krásy.
Působil jsem pak jako venkovský učitel v jedné z nejvýše položených šumavských farních osad, ve větrném, podmračeném, zimavě drsném Ondřejově, který musel lidem z údolí připadat jako nejzazší Vystrkov zdejší končiny. Po celé týdny jsem tu však mohl vyhlížet nad sněhobílým mlžným pásem jižní hradbu modrých, ledově zářivých alpských vrcholů, po šest roků jsem tu užíval nádhery šumavského pozdního léta, nadechl jsem se té horské samoty a jejích hlubokých hvozdů, obdarován však především zemitou upřímností zdejších lidí, dřevorubců, pastevců a malých chalupníků z okolí, do jejichž čisté duše jsem mohl bezprostředně nahlédnout. Později, když jsem byl přeložen na měšťanskou školu do kraje pod Ostrým, do nejzápadnějšího cípu celé Šumavy, začal jsem sbírat pověsti a prameny, odkazující k šumavské historii a drsným osudům jejích původních obyvatel, které mne nakonec zcela zaujaly. Tak vznikla má první kniha, svazek povídek Im Ring des Ossers (Kolem Ostrého). Žiju tady ve vlídném Nýrsku (Neuern) už léta na úpatí toho mohutného lesnatého horstva, živím se jen psaním, které mi vnitřně vynahrazuje to, co mi snad život navenek odepřel. Sdílím tu i osudy sudetoněmeckého živlu v Čechách.
Selské kořeny mého šumavského domova i rodná blízkost bavorského a hornorakouského sousedství daly život řadě mých románových děl. Pokusil jsem se zpodobit v nich temnou pověrčivost osamělé horské osady: Der Alp (Noční můra), Der Teufel wildert (Čert pytlačí), zachyiti šťavnaté šelmovství lidí z lesa: Fuxloh (Liščí nora), mocné dílo mýcení a osidlování šumavského pralesa: Aus wilder Wurzel (Z divokého kořene), hrdinské vzepětí sedláků proti utiskovatelům: Um Herrgottswort (O Boží slovo) i dílo obnovy víry z válečných zkáz: Der Pfarrer von Dornloh (Farář z Trní). Nejraději mám ze svých prací bolestiplný románový příběh Das Glück von Dürrnstauden (Suchokeřské štěstí). Moje snivá letora a baječské sklony mne mimo jiné přiměly i k rozmarné knize o velkém hudebníkovi Die romantische Reise des Herrn Carl Maria von Weber (Weberova romantická cesta) (která výjimečně vyšla také česky - pozn. překl.).
Můj otec sloužil jako mladý voják v tehdy rakouském Friaulu, v Terstu, Gorici a Štýrském Hradci a pak mnoho let v městě Salcburku. Tam se i naučil hrát na citeru. Nedotáhl to nikdy k nějakému mistrovství, bylo však pro mne vždycky svátkem, když nám doma večer hrával taneční nápěvy z alpských zemí či italské lidové písně a operní melodie, jak se je v cizině naučil. Citera později zmizela a já se nikdy neodvážil zeptat kam. Zřejmě ji otec prodal v hubených letech, aby nějak přilepšil rodinnému rozpočtu. Jeho srdce však nezapomnělo: když ležel na smrtelné posteli a dodýchával, tu se prsty jeho rukou natáhly a zkroutily, jako by chtěl i podle výrazu tváře naposledy sáhnout do milovaných strun. Na tu ztracenou citeru jsem slyšel poprvé v životě i Mozartův menuet z jeho opery Don Giovanni. A můj otec to byl, kdo s láskou a úctou poprvé přede mnou vyslovil i Mistrovo jméno. Jeho ozvěna se pak stala tvarem v románě Die Krönungsoper (Korunovační opera) o Mozartově operním díle určeném pro Prahu.

P.S. Jde o Watzlikův doslov k vlastnímu románu Die Krönungsoper (1935).

Aus der Oper Kranwit Z opery Kranwit

R u o d a :
Es rauschen die Wälder im fernen Gebirge.
Horch, rufen nicht die Gelbhaarschwestern?
O treue Wildnis, ja, ich kehre heim!

C h o r :
O, was ist Glück? Und was ist Schuld?
Abgründe klaffen zwischen Mensch und Mensch.
Die eigne Seele dämmert unklar in uns.
Uns führet eine fremde Hand. Wohin?

R u o d a :
To šumějí lesy v dalekém pohoří.
Slyš, nevolají zlatovlasé sestry?
Vracím se domů, věrná divočino!

S b o r :
Co je to štěstí? A co je to vina?
Propasti zejí všude mezi lidmi.
A v naší duši soumračně se šerá.
Vede nás čísi ruka - ale kam?

K. F. Leppa, Hans Watzlik, s. 287

P.S. Z pohádky o králi Kranwitovi (jméno je vlastně nářeční výraz pro jalovec), který se z neopětované lásky ke své nevěstě Ruodě vrhá z podstřeší, načež dívčin život ukončí dýka šílencova, vznikl v nové verzi příběh o jejím návratu k ryzosti lesní domoviny. Významný sudetoněmecký skladatel Theodor Veidl vytvořil hudbu k opeře už v letech 1924 a 1925, premiéra se konala 2. června 1929 v pražském Německém zemském divadle. Deset let před druhou světovou válkou znějí slova sboru věru prorocky.

Zelená německá Šumava

Nesmyslné a nepřirozené hranice, které roztínaly a poltily tu božsky nedílnou jednotu Šumavy, byly teď osvobozením Sudet z panství cizího národa smeteny a prastaré pohoří spočívá konečně v hojivém poklidu svých horských lesů, vykoupeno a smířeno samo se sebou pod ochrannými křídly říšské orlice, bez hranic dokořán otevřeno německým příchozím, všem milovníkům lesa a putování v něm, šťastným zrakům umělců, bezbřehá zelená divočina plná nekonečných dobrodružství, podobná jedné jediné zázračné zahradě. Nejdůvěrněji niterné, nade všechny čarovné horstvo střední Evropy, chvějící se dosud svou neporušeností, obohacuje teď mateřskou náruč prastaré Říše věnem své slovy nevypověditelné a ničím nevyčerpatelné krásy.
Ty, kdo tudy putuješ, oprosti své srdce od všeho spěchu našeho času, od veškeré vřavy a dýmu měst, vdechni jako dar ten léčivý mír nedotčené nevinnosti, který tu najdeš v odlehlých přírodních končinách toho rozlehlého hraničního pohoří. Tady je ještě les prapůvodní, setý Boží rukou, nikoli snad jen les pěstěný za účelem výroby dřeva. Zatímco v jiných končinách našeho světadílu jsou lesy pečlivě chráněny a šlechtěny jako zánikem ohrožená stvoření, kypí tady dosud životem, plny pradávné a člověku téměř nepřátelské síly, která musí být spoutána, aby se snad nepřelila z prostoru jí vymezeného a ve své divokosti rušivě nezasáhla zemi už obdělanou lidskou rukou. Tady se setkáš s divočinou dosud nikdy nemýcenou a neprobranou, co jen sama hyne a sama se znovu rodí: les beze stop lidských kročejí, prales, jehož padlé kmeny přemosťují třasoviska a jehož jedle se rozkračují chůdovými kořeny, jehož stromy stiženy volatými výdutěmi se zaklesávají do sebe navzájem a odstrkují zas z nedostatku místa, přesto však umějí dostoupit výše dvou kostelních věží, aniž bys jejich obvod při kmeni dokázal obejmout byť i s něčí pomocí lidskou náručí. Lesy jsou tu prostoupeny rozpadlými švédskými šancemi, znějí v drsném podzimu varhanami jelení říje, s mocnou jednotvárností dosahují na sám kraj nebes, důvěrně tišivé, tušivě hrozivé a děsné, půvabně líbezné i teskné zároveň ve vší plnosti své německé duše - už v předjaří, kdy tající horské hřebeny leží sevřeny dosud tuhou zlobou zimy, i pak později, kdy něžně hebká barevnost májových bučin zazáří z uzavřené odříkavé vážnosti zasmušilých smrků; lesy i za plného léta stinně chladivé, na slunných pasekách zaplaveny purpurovou nádherou vrbic, s hněvivým klokotem bystřin, v nichž se míhají přeludně pestří pstruzi; krásnější ještě, když se kraj zastře podzimní únavou, zlatistým šumem pokryje březové háje, zkrvaví javory a zažehne koruny buků, dlouze zahalen úchvatnou a tajemnou sirobou mlžných závojů; neméně vposledu krásné za nejhlubší zimy, krajina bájné Thule, když se v nekonečnu hřebenných výšin třpytí modří a bělí, když lesní stezky promění jíní ve stříbřité úvaly, jezera ještě hlouběji potemní a nade vším světem nezavane jiný zvuk než hladově ostrý vraní křik. Jaká jen je to rozkoš vdechovat čistou vůni pryskyřic, když kráčíš tou sněhovou hládí seversky svěžího, očarovaného pohoří.
Za starých časů se stala odlehlost této končiny příslovečnou. V jednom omšelém veršovaném selském divadelním kuse si ubohý flanďáček, přistižený nečekaně se navrátivším manželem při laškování s jeho žínkou, přeje být kdesi daleko v jejím nepřístupném skrytu:

Ach Gott, wo soll ich mich verbergen?
Gewahrt er mein, so muss ich sterben,
meins Lebens ist kein Aufenthalt.
Ich wollt, ich wär im Böhmerwald!

Ach, Bože, kam se díti mám?
Před jistou smrtí ukryt tam
kde byl bych, spásu našel právě,
zdá se mi, snad jen na Šumavě.

Není divu, že i čerti ze staré loutkohry o doktoru Faustovi drží sněm pod jedním ze šumavských dubů. Ve skaliskách tohoto horstva má peklo příbytek, tady má čihadlo, stůl, kazatelnu i salaš. Nehybná černá jezera byla minulým pokolením sídlem zakletých přízraků a branou podsvětí. V kterési tajemné rokli šumavské odlévá dosud čarodějný myslivec své záludné střely. Nebylo hor zlověstnějších po celé věky než toto majestátní rozmezí bavorské a české země, pokryté nekonečnými lesy a zrádnými močály, po staletí nepřístupné a divě se tmící vprostřed hustě osídlené německé říše, horstvo, jímž nepronikl jediný splavný tok a jehož divočinu křižovalo sotva několik uzounkých soumarských stezek. Teprve pozdě a spoře vnášely sekery světlo do soumraku těch nebetyčných jedlových pralesů. A i dnes jsou to pouhé ostrovy v nekonečnu přírody do sebe uzavřené a ve své samotě dosud neporušené.

*

Vlnobití pravěkých balvanů, mocné a čisté ve svém tvaru, podloží věčně zeleného jehličnatého lesa, jehož kypivý příval, který je už čímsi vzácným ve vyloupené Evropě, se temně a jako bolestí stíněn obrací k severovýchodu, s rozjasněným listnatým loubím na čele pak o to přívětivěji zdraví podunajskou zemi. Zvedá se z něžně zvlněného a legendami protlaného roucha jihočeského předhůří, v němž se třpytí bělostné mariánské kaple, které tu zlákány líbezností kraje spočinuly na jeho pahorcích, balvanech a zázračných pramenech. Kolem Plechého se pak hřebeny vrchů vznesou v povlovném pásu, ponořeny ve stesku domova a ozářeny jen niterně tichým slovem Stifterovým, oblačné stolce se tyčí nad nimi a v prostorném údolí, kde se básník zrodil, smáčí břehy jantarově hnědý proud mladé Vltavy, která tu zasněně lehkonohá zanechává ve svém běhu obrys srdce. K severu pohoří nabírá mužných rysů a z prosluněného klidu a cudné krásy přechází k hrdinským tvarům, roste v přízračně roztříštěné temeno Luzného, přes rozeklané cimbuří Roklanu až k široce rozložitému otcovskému majestátu Javoru, jehož temeno nad lesy zdobí skaliska jako kamenná koruna a dál přes mocného jasu a klidu plný obrys královácké Jezerní stěny až k alpsky srázným prsům hory zvané Ostrý, tomu nejodvážnějšímu a nejpůsobivějšímu tvaru ze všech šumavských vrcholů vůbec.
Smrčina, Liščí louka, Antigl, Umrlčí hlava, Falkenstein, Polom, Pancíř, Prenet, Encián, Kaitersberg, nekonečná litánie jmen, znějících jako stará zaklínadla. A co Kleť, z jejíž rozhledny lze za jasných dnů spatřit na jedné straně modrý oblačný řetěz alpských hřebenů a na druhé stejně zářící vodní hládě budějovické rybničné pánve! A co široký všerubský horský zářez, zemská brána, hřmící kdysi bitvami národů, kolem níž jako věkovité věže čnějí Čerchov a Hoher Bogen! Kdo zná Stožeckou skálu, která se tu zvedá vprostřed lesů, rostoucích pro zvučící stěny budoucích houslí, a v její rozsedlině větrným dechem zpívá a usedavě pláče paní Meluzina? Kdo zná skalní útvar Vyklestilka, postaru Wiklefskirche, podobný obludné hradní zřícenině, který lze najít kus na jih od vyšebrodského kláštera? Téměř zcela neznámá jsou i odlehlá třasoviska mezi Březníkem a Javoří Pilou, kam zbloudí leda osamělý lovec, aby spatřil svou ztracenou postavu zrcadlit se v té snad nejtemnější černi slatě Pod Roklanem.
V těch strmě zjizvených, bujně lesnatých, mokřinami a kamennými moři posetých úbočích výšin jsou skryta velká tichá jezera, zrcadla skal, temnojasná a ztracená, zvolená kdysi a vyoraná za lože putujících ledovců, teď domovina světloplachých pověstí. V modravé prohlubni na žulovém těle Plechého tu dřímá tiché jezero Stifterovo, blaženě zelené spí zapomenuto v lesích za horou Poledník Prášilské jezero a dál ještě ploché jezero Laka se svými plovoucími ostrovy, Javorské jezero v rezavě rašelinné barvě svých vod, tajemné Roklanské jezero, do něhož zaklelo lidové podání Ježíšova soudce Piláta, přese své zlé jméno tak líbezné Čertovo jezero a posléze tabernákl rozlehlého Černého jezera, to nejvznešenější místo celého horstva vůbec.
Hluboko v žule, rule a slídě zakleslé rokle oživují svým šuměním bělostné vodopády. Mladé lesní potoky sevřeny v korytech soutěsek, burácejí přes kry a útesy roztříštěných skal jako příboj, který razí cestu osudu. Vltava, v nářečí zvaná i Wulda či Wula, stará Waldaha, žene se k jihovýchodu jako by větřila Dunaj a chtěla se s ním spojit a vústit do jeho toku, ale nad Vyšším Brodem prorazí v prudkosti žulovou stěnu a zahne po zuřivém střetu s ní náhle k severu a jak roste, stane se hlavní řekou české země. Ze slatí na východ od Roklanu se zrodila černohnědá Otava, nejen už v pověstech zlatonosná, jak o tom svědčí i písečné sejpy po někdejších rýžovnících daleko po jejím toku na říčních březích. Jedle se sklánějí nad její vodou a pijí dodnes to řinoucí se zlato a vedou ho kořeny a kmenem až do svých korun, odkud zdraví alespoň jako přeludný klenot chudé plavce, jimž nebylo dáno prací a obživou na řece nijak zbohatnout. Pramenné potoky Otavy, Vydra a Křemelná, derou se korytem zataraseným změtí žulových balvanů a na jednom z ohlazených valounů rybaří ledňáček.
Hluboké houpavé slatě jsou kolébkou těchto vod. Ta vrchoviště s pokrouceným a zakrslým podrostem a divoce plazivou klečí spočívají v nevýslovné samotě jako by je ožehla nějaká kletba a civí černou hladinou svých jezírek jako oči mrtvého v té končině přízraků a nepřekonatelné úzkosti, kterou činí mlžné stíny ještě hlubší a v níž se ztratí i přidušená ozvěna zvonů v třasoviskách tu utonulých kaplí. Jsme ještě v Evropě nebo snad už v severské tundře? Borovice blatky tu teskní jako pouhé vrcholky kdysi utonulého lesa. A pak ještě zástup šedě mrtvolných, mechem pokrytých kmenů, vyschlých na troud, jako by po nich přešel nějaký mor. Mrtvý les. Umírá vstoje. Tady se obraz krajiny nezměnil od dob, kdy roztály ledovce sousedních výšin, tady by osamělého poutníka držícího se úzkostlivě stezky mohl potkat los či snad i mamut a prahorní ještěr.

*

Vzrušující protiklady naplňují tuto krajinu. Je tu idyla pokojného lesního údolí, kde pije srna z hnědavého potoka a červenavé kloboučky hub vyhlížejí z podrostu, drozd dál a dál rozpřádá svou milostnou píseň a sentimentální šum stromových vrcholků vábí toho, kdo je náchylný k snění, aby spočinul a setrval na měkkém koberci mechů. Jsou tu tajemné lesní pěšiny a stezky, něžná zeleň bříz a hebká, vysoká tráva. Jsou tu ale i vysoké horské holiny, otevřené bouřím, havraní zem, nebezpečný slatinný les, hrdinná krajina výšin, vystavená napospas bezohledným nájezdům živlů.
Tady se tyčí poslední mohykáni lesnatých horských hřebenů, duchovitě zbělalé věžovité pahýly, jeden jako puklé obří tělo, druhý s poslední větví trčící kupředu jako kopí poraženého bojovníka, třetí se stovkou vykloubených údů tápajících poslepu kolem. Do těchto tkání už nikdy nepronikne živá voda země. I v umírání ještě se dokážou postavit ničivé a rozryvné síle bouře. Veliké je pouze to, co se nepoddá nikdy.
Pak truchlohra bažinného lesa. Zásek s bezcestím. Běda tomu, kdo v něm kdy zabloudí! Padlé kmeny pokrývají půdu, zčernalými kořeny obráceny k nebi, či čnějí šikmo podpírány okolními spolubratřími, hněvné ve svém pádu, čekající však vyzývavě každé z příštích hromobití. Pojď jen, Smrti, snad se nebojíš! Obrovitý drn, vyrvaný z půdy kořenem padlého stromu, visí na něm jako cár medvědí kůže.
Hrůza posledního zápasu. Rozryté, zvětralé a zmrzačelé patvary se kopí na bojišti, spár zaťat vůči nebesům. Vykotlané cimbuří ztrouchnivělého kmene varuje a hrozí... Ve změti těch posunků, v jejich zpustlém vršení jsou zaklety příšery pravěku. Jedna z nich se ještě naposledy vzchopí, plazí se po břiše, vzepře se na rukou a zvedá na dlouhém krku uštěpačnou ptačí hlavu. Tady hnízdí ty nejtemnější z pověstí. Co se tu mohlo všechno v noci stát? Ožijí ti netvoři znova? Je to ještě vůbec náš svět? Svět nás lidí? Bůh chce však i tento svět.
Kučeravě bujný a dosud kypící životem spočívá vyrván zemi padlý mohutný kmen. Spleť jeho rozložitých kořenů ční vzhůru a čepýří se doširoka, ve zježené čupřině koruny se ten strom ještě zachvívá pádem, jakým zaduněl do okolního trní. Až ten kmen ztrouchniví, přilétne semeno a začne sát z rozpadlého těla nový život, sílu k novému zápasu. Nový počátek se přimkne vzápětí konci, smrt a zrození se stanou k nerozeznání.
Horská bouře smýčí srázy a Divoký lovec bloudí od vrcholu k vrcholu. Zarytě odolává rvavý osamělý strom s praporovitou korunou, mlžné cáry prostupují jejími řídkými větvemi. Skrčené, olysalé jedle se zoufale brání, přízračně se ježí v šeravém, teskném oparu. Pustina rojící příšeryopřádá tísní všechno kolem. Je vůbec útěcha na této zemi?
Bouřemi zakrslý, přichází v pustém vykloubení strom bolestně k sobě. Tvary zápasu se řadí v přerývaně článkovaném propletenci za sebou do jakési satanské mše. To už není dřevo, to už není rostlina, to je cosi lidského, ba nadlidského, to je rej těl, úponky opojených paží, opilý rozlet tance, v tanci vlající kadeře. Nebo je to změť končetin zuřivého skřeta? Ve své divoké posunčině je to zázračná hříčka přírody. Načpak jen při tom Bůh myslel?
A zas pak zůstávají ty skonavší paže unavené zápasy s bouří a tíhou sněhů viset bez moci. Bez duše, tupě ční větve pokryté namísto živoucím jehličím suchým lišejníkem. Jako otřesné památníky minulých katastrof tu budou ti uhynulí obři stát ještě celé věky. Co je tu čas, co věčnost!
Takové obrazy a myšlenky přepadají poutníka v pralese na úbočí hory Scheuereck v Bavorském lese, ve srázných úžlabinách divokého potoka Höllbach pod Falkensteinem, u srázných stěn Javorského jezera nad Bavorskou Železnou Rudou. A z podkovovité kotliny na svahu Boubína zelená se z hlubin věků do nebe čnící prales, tmící se ježatými, dutými kmeny, tlícími vývraty s kamením a hlínou ve spárech kořenů, obklopený skalisky a zeleným kapradím na houpavém podloží slatiny, protékán chladivými a zlatistými vodami Kaplického potoka, bezcestí a zásvětí, pronikavý skřek supí a mrtvé ticho a věčný šum zároveň.

*

Před velikostí lesa se skromně krčí lidské dílo.
Na šeré dálavy času odkazují obětní kameny u Horních Světlých Hor, zdaleka viditelné na vrcholu svahů a nevysvětlitelné ve své pravěké monumentalitě. Rozpadlé hrady na prahorních skalách, jejichž obstarožní žula pableskuje na slunci slídovými zrny, chrání i varují doliny a úvaly pod sebou, ta někdejší mocná ostraha dávných solních stezek. Jsou nekonečně krásné ve svém návratu k divočině, z jejich cimbuří bují mladé jedle a útlé svíce hadince se modrají z travou porostlých kamenných říms na ostěních oken. Na šíji Tomášského pohoří spočívá malebný hranol Vítkova Kamene; na toku říčky Blanice nedaleko místa, kterému se pro podivný pobřežní skalní útvar říká "Narretei", stojí někdejší loupežný hrad Hus; beze střechy, zpustlé a vypleněné se šedají zdi pavlánského chrámu v Kuklově a jedlová větev proráží gotickým oknem; Kunžvart shlíží do líbezné kotliny Strážného; mohutným břitem se zvedá Pajrek nad údolím Úhlavy až k poblouznění vábící hledače pokladů. K nebi se tyčí dvojvěží císařského hradu Kašperka, střežícího kdysi doly plné zlatých žil. Táhne-li poutník od Krumlova po proudu řeky Vltavy, dorazí brzy k mohutným zdem kláštera zlatokorunského, v jehož opuštěných síních se zázračně snoubí barokní zdobnost s něhou gotických sloupoví, kde se od bledé chrámové stěny dosud odráží výkřik prokletí určeného husitským vojům Žižkovým:"Vae, qui spoliasti Coronam!", kde nádhera posledních fresek prosvítá zanedbanou omítkou a unavení a zchudlí domácí lidé se plíží stmělými klenutími vjezdů a vchodů jako opuštění a bezradní sluhové pána, který je už dávno mrtev. Zdrcujícím dojmem působí němý, nezřetelný rozpad těchto míst, z nichž kdysi vyvěrala síla prvého osídlení do dosud nedotčeného lesa.

*

Uloženy v úvalech, na úbočích a horských pláních spočívají uprostřed pastvin, luk a drsných polí osamělé dvorce se zvoničkami na šindelových střechách a s umrlčími prkny u plotů. Na dřevu vybledlém větry a nepohodou stojí nabádavý nápis:


Lieber Wandrer, stehe still
und betracht des Menschen gewisses Ziel!
Ist der Mensch reich, arm, jung oder alt,
dem Tod er in die Hände fallt.
Der Tod lasst sich nicht bestechen mit Geld
als wie der Mensch auf dieser Welt.

Poutníče, chvíli tady stůj,
na cíl pachtění všeho pamatuj!
Bohatý, chudý, starý, mladý též,
ani ty spáru Smrti neujdeš!
Tu nejde jako lidi uplatit,
penězi konec bídný pozlatit.

Políčka jsou obklopena většinou vysoce navršenými kamennými hrázkami, šedými svědky selské nepovolnosti, pocházejícími už z dob klučení divočiny, na níž tu vydobyli předkové v tuhém zápase zemi zprvu stejně nepoddajnou, než ji dokázali požehnat první úrodou. A vsi se rozložily táhle při cestách nebo se shlukly kolem vlídné kostelní věže; často sestávají jen z rozprchlých samot, ale jsou tu i osady vzdorně semknuté a opevněné jako nějaký hrad. Dřevo dosud panuje ve stavbě domů a připomíná bohatství okolního lesa.
Uprostřed rozlehlých lesních lučin, jako v obrovité pastvině pokryté nespočetnými dřevěnými seníky tiše kvete městečko Volary, zrozené při soumarské cestě jako jedno z jejích zastavení, se svými domy starobavorského slohu, jejichž trámoví svítí jemnou barvou dřeva vystaveného nepohodě, jejichž ploché střechy jsou dosud zatíženy kameny a jejichž pavlače a pavláčky krášlí umně vyřezávaná zábradlí: jejich prostý půvab pramení z neomylného smyslu lidí pracujících v lese pro dřevo a jeho tvar.
Města vyrostla při řekách, u zlatých štol, u soumarských cest a solných stezek i u brodů přes močály. Jejich náměstíčka zdobí často štíhlé pranýře, na nichž paže s taseným mečem zajišťuje mír trhu a obci; na mostě stojí mlčenlivý zemský patron Nepomuk, věnec hvězd kolem kněžského kvadrátku na své hlavě. Zázračně obdarován je poutník v útulných městčkách těchto lesních končin. Tu vábí jemná gotika dolnodvořišťského a vyšebrodského chrámu, tu staví na odiv své sbírky obrazů a zbraní hrad Rožmberk, směle hnízdící na skalním ostrohu nad bystrým tokem mladé Vltavy; tu otevírá brány k pokladům Šumavy Horní Planá, ta teskně krásná domovina Adalberta Stiftera, tu příchozího zdraví čilý Vimperk se svou výrobou knih a řezbářstvím ze slonoviny, tu se vracíme do starého zlatokopeckého města Kašperské Hory se třemi štíty jeho radnice jako domovsky přívětivým znamením na uvítanou, tu můžeme uzřít obrovskou cibulovitou kupoli kostela v Železné Rudě a důvěrně shluklé štíty starého farského náměstí v Horním Nýrsku.
Dvě města však to jsou, v nichž zduchovněla tvář šumavské krajiny: Krumlov a Prachatice. Krumlov, jedno z nejmalebnějších německých měst vůbec, jedinečný romantický div, přimyká se jako ušlechtilá šedá drúza k vltavskému ohybu, v závrati těsných uliček a domů středověce hrubého zrna, korunován zámeckou věží vykvetlou na skále z vyhaslé slávy rodu Vítkova - a v zelené lesnaté kotlině spící Prachatice, ten nádherný klenot pánů z Růže, se strmou střechou svatojakubského kostela, s cimbuřími a kulatými baštami všech svých hradeb, věnčených líbeznými zahradami, s mohutnou rožmberskou branou, s renesančními domy, jejichž fresky zpodobují rytířské turnaje, zápasy kentaurů, lovy, biblické výjevy i tanec smrti, se solnicí a mříží klenuté sakristie, která dosud svědčí o hrůzách husitských bouří. Toto bylo město se slavným skladem soli, dopravované sem z Pasova soumarskými karavanami přes šumavské pohoří.

*

Na jihozápadě hlavního hřebene Šumavy rozkládá se její listnaté předhůří, Bavorský les, zvaný lidově "der Wald", svěží krajina, protékaná dravými splavnými potoky a temnými vodami Řezné a Ilzu. Na svazích hor a v údolích tulí se k sobě chalupy zapadlých vsí, jejichž samotná jména znějí jako báseň - Siebenellen! Ringolay! Finsterau! a města, která srdnatě přestála husitské války, švédská drancování i násilnosti chorvatských pandurů a v nichž ještě mnohé upomíná na blízkost někdejšího pralesa jako třeba hned městský znak Grafenau, který znázorňuje medvěda přelézajícího městsskou hradbu. Na Dunaji leží prastarý klášter Niederaltaich, který kdysi vyslal svaté muže do drsného lesa na severu, aby tu končinu učinili schůdnou a aby zdolali její temné mocnosti.
Skalní podloží Bavorského lesa proráží na míle dlouhý úzký křemenný val zvaný "der Pfahl" snad na počest valandského kraje, na jehož vzdornost upomíná. U Rinchnachu se prodírá ta bílá křemenná stěna z horského hřbetu divoce rozryta až do výše věže a jako obrovské dravčí hnízdo na ní obkročmo usedá ruina hradu Weissenstein.
Jako jižní opěrné body krajiny vzešly tu z obřích římských pevností starogotická legenda města Řezna s jeho rytířskými věžemi, s jeho šedými mosty a s nesrovnatelným zázrakem portálu jeho dómu, uvnitř něho pak s kamennou podobou královny Hemmy, která se může směle postavit vedle jezdecké sochy rytíře z Bamberku; a ovšem město Pasov, ten hrdý svědek zásnub tří řek.

*

Šumavský lid je veskrze bavorské krve. Jeho předkové sem přišli jako vodiči soumarů, horníci, skláři a lesní dělníci a jako selští osídlenci zčásti dosud divoké, zčásti válkami zpustošené země.
Údělem Šumavanů byla vždy odříkavá, trpělivá práce, hořký pot a věčný zápas s nepřízní horské půdy a ročních časů, bylo jím vždy tuhé sebeovládání za těch nejtěžších podmínek: boj proti hrůzám divočiny, proti divé zvěři (rys, medvěd a vlk ohrožovali kraj ještě před sto lety), boj proti nemilosrdné zimě a skoupému létu, boj proti všem mocnostem této odlehlé končiny a dnes boj o posvátné zvuky mateřštiny, o samu duši domova. Dějiny tohoto lesního kmene jsou jedinou drsnou písní věrnosti té zděděné, těžce vydobyté zemi.
Bytí horalů není temnější tím údělem: rádi se smějí, popichují navzájem a mají sklon k šelmovstvím všeho druhu, jsou pohostinní a otevření k cizincům, jimž rádi vyprávějí i své neotesané šprýmy. I na každém člověku zvlášť však dokazuje les přece jen i svou tajuplnou, temně tíživou moc a zakřikuje jejich duši.
V této odlehlosti od světa zůstal neporušen starý ráz, celé to dědictví oněch sedláků ze samot, dřevorubců, uhlířů, kořenářů a pytláků, kteří tu odedávna žili. Obzvláštní bohatství starých mravů a mýtů udrželo si tu dodnes veškeru svoji sílu. Dosud se obětuje v čaronoci bohům stromů a pramenů, hrstí mouky se utišuje duch bouře, když to zaburácí nad úpějícími vrcholky stromů. Kruh ročních dob a lidského života je oslaven řadou obyčejů a svátků dosud uchovávajících bájnou moc, v níž prosvítá pod křesťanským povrchem nesmrtelná podmalba dávného pohanství a jeho zavržených způsobů. Tak při vesnických svatbách přežívá zvyk loupení nevěsty v soutěži svobodných mužských zvané "Ofenschüsselrennen" o uzmutí nevěstiných střevíců, končící posléze zavlečením jí samotné do sousední hospody. Na staré severské zvyky upomínají hádanky, které nevěstina matka klade namlouvači. Ptá se ho:"Copak je to: dva dlouzí rodiče a spousta krátkých dětí?" Chytrý hadač přinese do světnice žebřík. A znovu se matka ptá:"A co tohle: devět panen pohromadě v jedné jediné posteli, všecky uprostřed, na kraji žádná?" Tu přinese mladík kolovrat s devíti paprsky v loukoti.
Jak zemitě slaví jižně od Krumlova Květnou neděli! Týden předtím vpadne mladá chasa do lískového křoví, nařeže nejdelší a nejrovnější pruty a odnese je domů. V každé vsi se najde umělec, který zkušenou rukou pruty sváže do vysokánské a štíhlé "palmové hole", propletené barevnými pentlemi a kvůli čaromoci promíšené i "devaterým dřevem": březovým, vrbovým, jedlovým, borovým a opatrně i pruty trněnými a pichlavým jalovčím. Celek korunuje vrchol z koruny svěceného stromu a svazek devatera bylin, které musejí být nasbírány v odlehlých a i navzájem značně vzdálených lesích, a to převážně v noci, poněvadž přes den prostě každého drží ve vsi práce. Pak nadejde sváteční ráno, zástup chasníků se svazky ratolestí sestupuje dosud pod sněhem ležícími stráněmi dolů k farní vsi, jako by sám les přesidloval do domu Páně. Každá z osad by se ráda blýskla tou nejvyšší a nejpěknější palmovou ratolestí. A tak stojí v prosluněné chrámové lodi a pestře opletené svazky prutů svou výškou dostupují až ke kruchtě s varhanami a ohrožují skleněné lustry visící od stropu kostela, neustále se tiše vlní a chvějí v ohebných vrcholcích, komíhají se pod jakýmkoli pohybem těch, kdo je drží v rukou a je to, jako by po nich šel vítr sám a všude je plno barev a šťastného vzruchu. Po mši ale a po vysvěcení ratolestí se mladá chasa rozdělí na návsi seskupena podle jednotlivých osad, škádlení a vtipy začnou poletovat vzduchem a náhle stojí proti sobě ves proti vsi, svěcené ratolesti v rukou jako nějaká zbraň a vydatný nástroj zděděné bavorské rvavosti. Staré nevraživosti spěšně docházejí výrazu, žárlivosti a záště přes rok nahromaděné jakoby okysličeny náhle propuknou se vší silou a nakonec klušou zdatní protivníci, poškrábáni a zkrvaveni i v obličejích, avšak nadšeni a ukojeni v přebytku energie, nazpět domů do rodných chalup. Tam ještě oběhnou s ratolestmi třikrát kolem stavení, dveřmi a okny je protahují dovnitř do světnice a nakonec je uloží na půdě, kde mají chránit dům proti blesku a ohni, proti kuně i jestřábu.
Na úpatí Ostrého v oblasti králováckých sedláků s vrozenou láskou ke koním se konávají slavné sváteční jízdy. Mladí sedláci a čeledíni časně ráno na druhý svátek velikonoční objíždějí kostel svatého Linharta u vsi Uhliště (Kohlheim). Ve sněhobílých rukávcích konají se jízdy svatodušní, závody s nepostrojenými a neohrabanými tažnými kobylami, při nichž vítěz získává berana. Při tancovačkách krouží hraničáři se svými děvčaty po domácku v tancích s krásnými názvy "kolovrat" (Spinnradeltanz), "medvědí" (Bärentanz), "mlýnské kolo" (Mühlrad), "letní vínek" (Sommerblume) a "zimozelen" (Wintergrün).
Ve skříni či sakristii mnohé vesnické kaple se skrývá pastýřský roh na počasí, tritonská mušle s plechovým náústkem. Když se blíží bouřka, začne to ještě teď v zásuvce skříně mocně šumět a dunivě pobrumlávat. Donedávna se věřilo, že ty strašlivé zvuky opravdu odvrátí i hřmění nadcházejícího nečasu. Roh byl vysvěcen knězem za bezmračného dne, kdy na nebi nestál ani nejmenší obláček. Než začalo troubení, musel být odříkán Otčenáš a poněvadž foukání rohu je věc namáhavá, věnovali se mu vždycky rovnou tři nebo čtyři muži. Ženy nesměly posvěcenou "mořskou škebli" ani přiložit k ústům, aby požehnaná síla nebyla snad nástroji odňata.
Na půdách starých mlýnů jsou dosud uchovávány černé knihy, psané podivnou latinskou hatmatilkou, plné kruhů a planetárních znamení, zaklínadel a návodů, jak odhalit zloděje, jak zapudit chorobu, jak odlívat čarovné střelné kule, jak učinit vlastní kůži vůči střelám, bodnutí i všemu úderu naopak vždy odolnou, jakož i spousty jiných užitečných věcí. Vždyť na Šumavě je dosud nejeden duch doma v zlopověstných pazdernách, zpustlých hřbitovních kaplích, márnicích a kostnicích, které dokážou vysedět ducha i za bílého dne, natož pak v noci za měsíčního svitu. V zapadlých končinách se zelenají úponky pověstí pokojně a bezstarostně a bujně vyrážejí také novými výhonky. Se zbožnýma očima putuje tu legenda hlubokými lesy, temné zkazky větří a čenichají kolem zavalených štol, v nichž dosud ze zášeří třpytivě pableskuje rudná žíla, opřádají hrad i rokli, zrcadlí se v hladině prokletých slatí a šepotají tu o bludném kořeni, tu o bludičkách a o medvědobijcích, o zaklínačích hadů, o stromech matkách starých jak samy hory, o netrpělivých hledačích pokladů, potměšilých pytlácích, očarovaných rybách, neblahých pasácích koní, zejména o tom ochránci pašeráků Stilzelovi, který ti skočí na záda a už nepustí, jakož o všelijakých jiných postavách z říše duchů, netvorů a přízraků.
Lidová píseň je tu často rázu spíše těžkomyslného a i popěvek veselejšího obsahu zní často v ústech horalů tónem zádumčivě truchlivým. Lze dosud spatřit prastaré mečové tance a lidová hra vůbec ještě žije nezničitelnou silou projevu. V zimním čase jsou v nízkých světnicích uváděny kusy duchovního i světského obsahu s veškerou naléhavou horlivostí i svatou prostotou duše, hra o Eustachovi, pohnutlivá historie o věrné Jenovéfě, drsný příběh bavorského Hiesla. Po mnohá léta byly v obrovské dřevěné hale u městečka Hořice na Šumavě hrány prostými lidmi z místa i okolí každoroční slavné pašijové hry.
Něco jako prastaré vyvolávání duchů připomíná maškarní průvod sedláků a dřevorubců z Waldhäuser pod Luzným, který vyrazí ze tmy jako v ranci, divoce zakuklený zástup, zběsilá horda zbrojnošů zimní čaronoci, doslova jako zvěř, ponechávající tě v nespoutaném přestrojení v naprosté nejistotě, kdože je tu muž a kdo žena. Tři tance jim náležejí právem silnějšího a koho ti němí vetřelci popadnou a chtějí přimět do kola, ten jim rázem patří a je nucen poslechnout. Pokud se snad vzepře, ti duchové pomsty se ho tak jako tak zmocní a holým násilím vtáhnou do svého reje. Při tanci posledním se pak vzepne bujná nevázanost té zpustlé sebranky, toho výmětu vesnické noci až ke zkázonosné křeči, stoly, lavice i lidé létají vzduchem na jednu hromadu a přihlížející venkované ustupují už znejistělí před tou přízračnou smrští o to působivější, že se odehrává bez jakéhokoli průvodního zvuku. Pak náhle zmizejí divocí hosté opět ve tmách a zanechají roztančený dav spíš sklíčen než nějak rozveselen.
V předvečer svátků svatodušních táhnou chasníci od domu k domu a zpívají sborem "píseň vodních ptáků" (Wasservogellied) :


Wir reisen her am Abend spat
wohl in der heiligen Pfingstnacht.
Zu Abend schlaft nicht!
Zu Abend schlaft nicht!
Weit reisen wir daher.

Přiletěli jsme za šera
svatodušního večera:
Nesmíte spát!
Nesmíte spát!
Daleko musíme se brát.

K tomuto refrénu se připojují věty oceňující selské živobytí, čtyřverší propletená šibalstvím a rýmovanými prosbami o almužnu v bujných improvizacích. Děvečky ze zálohy polijou pak nic netušící zpěváky připravenými už konvemi vody, načež si je ovšem hned usmíří nějakou dobrotou z vajec, mouky, sádla a špeku.
Pastýřské obyčeje, procesí a poutě, zbožné zástupy i se selskou jízdou na koních v čele s knězem vztyčujícím zlatou monstranci, pak slavnost slunovratu s ohni na úbočích vrchů, dožínky, posvícenské a pouťové tancovačky a hýření, to všechno provází vesnický rok až hluboko do jeseně. Na Martina se koná "vyhánění vlka": čeledíni práskají bičem a třesou kravskými zvonci, jako by chtěli zaplašit to nebezpečné zvíře dosud dorážející, hladově obcházející tu odjakživa ohrožovanou ves. Matně se třpytí prostosrdečné obrázky podmalované na sklo při svitu petrolejové lampy, děvčata předou, chlapci štípají louče na lavici u kamen, vážou košťata nebo cosi vyřezávají z kusu dřeva a staří rozprávějí kouzelné zkazky o tom, co se stalo kdysi dávno, a skutečnost a pověst skrytě se přelévají navzájem jedna ve druhou. Venku však praští šindele mrazem, luna visí v otvřené zvonici a zasněžené lesy ztuhly na úbočích horských svahů.
Tak dokáže ten chudý, prostý lid ovít přepestrou stuhou radosti zdánlivě klopotnou životní jednotvárnost nekonečné dřiny a zná zkrášlit svůj osud uměním majícím co povědět i celému světu snad právě proto, že vzešlo z hluboké a živné půdy domova.

*

Naše Šumava představuje vzácně vyváženou jednotu krajiny a lidu, nejvýš vděčnou a svou krásou úchvatnou oblast s možnostmi nekonečných putování, místo oddechu, které věru stojí za to, aby právě v něm byly tráveny neopakovatelné letní týdny. Jak málo však ví právě německý poutník o této Boží zahradě, divoké zahradě divů, jak poměrně malý, ba až zahanbivě nízký počet německých návštěvníků zná tento jedinečný odlehlý kout, požehnaně zasněný ve své neskutečné samotě a prapůvodnosti jako nějaká záhadná pověst. Snad i to německé zapomenutí je vinno tím, že se to pohoří ocitlo pod tísnivou a hlučnou českou nadvládou, za které bylo až stydno sem vkročit. To už je ale za námi. Naše krajina spočívá teď v bezpečí zbrojného míru Velkoněmecké Říše. Státnická moudrost a nezlomná síla víry našeho Vůdce tu doslova hory přenesla. Byla sňata noční můra z prsou lesního lidu a on vydechl šťasten a svoboden.
Německý poutníku! Osamělá divokost těch hor, náruč těch lesů, skal a mechů tě čeká, tisíce těch temnojasných potoků a pramenů tě chtějí pozdravit svým rodným šumem, hluboká tichá jezera se třpytí v čarovném oparu, nespočet zelených, navěky zelených jedlí ti dýchá vstříc, kdesi tam dole pod tebou se pod zraky vrcholů do dáli celá modravě zelená provždy německá země a lid prostého srdce ti upřímně podává ruku.

Grüner deutscher Böhmerwald, s. 5-14

P.S. To čtyřverší ze staré německé šprýmovné hry použil po letech hned v úvodu své stati Šumava jako kulturní oblast i Sepp Skalitzky. A Watzlik sám tu zase přejal hned celé pasáže své ranější prózy Šumavská krajina z r. 1933, která taktéž figuruje v našem souboru. Nemluvíme už vůbec o tom, jaký vliv měly pak snímky kouzelné obrazové monografie Zelená německá Šumava, k níž je náš stejnojmenný text z dob války úvodem, třeba na Ladislava Stehlíka: načrtl podle nich několik svých údajných "kreseb z cest" v Zemi zamyšlené. Vždyť my leckams nesměli právě v letech Šumavy už po tolikeré "osvobozené" po nesmyslném německém výboji. Proto se trochu jinak díváme na děsivě potrestaný omyl Watzlikův v jeho ódě na Vůdce Říše tolik pochybné, nejvíce pochybné právě tváří v tvář majestátu Šumavy. Vymstil se a vymstívá ostatně dodnes.

Země kořenů rodu

Můj otec, poštmistr městečka Dolní Dvořiště, pocházel ze selského rodu usedlého na budějovické jazykové hranici. Předkové matčini jsou písemně doloženi až do čtrnáctého století, kdy už klučili jihočeské lesy a hned nejedna osada po nich dokonce nesla jméno Walkunschlag.
To milé hnízdo, kde jsem se narodil, leží tam, kde Šumava vlnami pahorků splývá do vlídné a otevřené krajiny, na řece Malši těsně při hornorakouské hranici. Stará vojenská silnice tu vpadá od dunajských končin do Čech.
Ta silnice měla pro mne velký význam. Na ní kdysi konal svůj úřad postilióna i otec matčin: v červeném šosatém kabátě a žlutých přiléhavých kalhotách, s ostruhami na vysokých ohrnovačkách a ve dvourohém klobouku tu jeho zářivý zjev vozíval za čtyřspřežím v cestovním kočáře velké i ty největší pány přes horské sedlo dolů směrem k Dunaji: mezi nimi i nebožtíka císaře Ferdinanda, toho, kterému ve starém Rakousku říkali shovívavě Dobrotivý. Můj mládím kypící předek tu projížděl s hlaholící trubkou a vdechoval tu jasnou zem a její vzduch se zázrakem skřivánčího zpěvu, jako by to všechno měl jednou předat i svému příštímu, v dosud nezrozené dceři snad už dřímajícímu vnukovi.
Když jsem pak já, ten vnuk totiž, nosil už své první kalhoty, jezdíval jsem často tou silnicí. Zadumaně klapal náš hnědák kopyty do kopců vzhůru i zas dolů z nich. Mnohdy mne u nějaké kapličky nechal otec vystoupit z vozu a nahlédnout dovnitř: stával tam opršalý světec ve vybledlé kutně, jen pronikavá modř jeho očí se kupodivu zachovala a zasáhla mě přímo u srdce. Za dřevěným svatým visel pak na bílé zdi památeční obrázek Matky Boží na Svatém Kameni. Na průčelí jedné ze samot při cestě byli vymalováni dva po venkovsku vyvedení gryfové držící rodový erb a z podstřeší vyhlížela okna velice nezvyklého oválného tvaru - to stavení jsem si postupně zabydlil všelijakými pohádkovými osudy a obyvateli.
Po okolních pláních se nesly tajemné ptačí hlasy a já se cítil hluboce pohnut jejich uměním. jako by na mne splýval shůry milostný déšť a já se neodvážil zeptat, kdože to vlastně zpívá, ze strachu, že ten stříbrný trylek zmizí, nazvu-li ho jménem. Bílá a nekonečně klidná pokojná oblaka ležela v modři nebes a dnes už snad ani tak krásné tvary, jimiž mne tenkrát tolik okouzlovaly, vůbec nemohou mít.
Bývala často už noc, když jsme se vraceli domů. Bílé milníky a poštovské sloupy vrhající poslední stíny nás už čekaly a já vyhlížel nahoře nad lesem první hvězdy, když se otec vzácně rozhovořil o městech a zemích, kde sloužil jako voják. Ponořoval se ve svých historkách stále hlouběji do vlašských končin, až ve mně probudil stesk a začal ho záměrně cílit natolik, že jsem tehdy ještě temně začal tušit cosi, co dnes už najisto vím: tomu stesku nepostačí všechny pozemské dálky, poněvadž pravá vlast je v nějakém jiném, hlubším světě, než je ten náš.
Nad mou rodnou vsí se zvedá vysoký a přízračně šedivý gotický kostel. Páni z Růže ho dali zbudovat, páni z jihočeského rodu nejpřednějšího a také nejosudovějšího. Dvě stě let prý ten kostel stál bez krovu a střechy.
Teď se ve vysoce klenutých oknech uchytily modré trsy zvonků, kavky seděly na vejcích ve štíhlé věži, která si snad příliš pyšně osedlala mohutnou strmou střechu. Na náměstíčku byl i starý dům podivné pověsti, v němž žil vyhlášený egyptský lékař se svou dcerou Juditou. Zemský patron Nepomuk stál pod lipami naproti radnici zdobené věžičkou. Vůně těch míst opojně dýchala starobou a vanula do mých časně probuzených snů.
Nejmilejším místem mých her byla však Malše, mělká a dosti široká říčka, jejíž třpytivou rybí havěť jsem se marně pokoušel chytit do rukou a v jejíž zlatohnědé vodě jsem se s nevýslovnou rozkoší brodíval. Bývalo mně svátkem, když mi maminka dovolila chodit naboso, i ten svátek však měl své stíny, jak ostrý říční písek bodal do jemných chodidel.
Přes Malši se pnula vratká, z pouhých dvou prken sestávající lávka, po níž jsem putovával ke Svatému Kameni. V tamější kapli ležely dva balvany podivného tvaru a na jednom z nich spočívala Matka Boží s dítětem. Kolem ní stáli andělé v odění i obutí stříbrném a zlatém a vzdávali jí, někteří v ústech blyskné pozouny, čest i chválu svou hudbou a zpěvem. Zdi byly pokryty svatými obrázky a projevy díkůvzdání, v záři svící tu stály odložené berle uzdravených poutníků a oknem u stropu padalo sem shůry jasné slavnostní světlo jaksi navíc. Tak jsem si pak po celá léta představoval samo nebe, to byl obraz nebeské říše ve mně.
Někdo mi prozradil, že prý nastane konec světa, až se oba ty kusy skály rozestoupí natolik, že by projel povoz mezi nimi. Tajně jsem měřil drobnými kroky tu hrozivě rostoucí vzdálenost a bylo mi našeho světa upřímně líto.
Po pustošivém řádění živlů, za něhož třináct blesků zažehlo v obci požár, zvedl otec doslova z popela znovu náš dům. V horním patře byla malá světnička, která vždycky voněla sladce po jablcích a kde stálo v zasklených skříních spousta knih, jejichž obrázkům jsem ve sladkém rozjímání propadal a vykládal si je zhola po svém. Z jedné skříně si mne měřil vycpaný sup a nespustil z dohledu zlých, korálových očí. Když jsem se jednou nepozorován kradl po schodech nahoru, abych opět navštívil dravce a knižní poklady, vrhlo se na mne pomatené děvče žijící v našem domě, začalo mě škrtit a snad by mne opravdu usmrtila, kdyby se v poslední chvíli neobjevila moje maminka, která mě vytrhla vší svou silou z rukou nebohé Katynky.
Zůstala ve mně dodnes záře hasičských parád s břesknou hudbou na náměstí, v jejichž čele jsem hrdě poskakoval po boku vážně kráčejícího otce, který byl velitelem místního sboru, nosil zlatou helmu a vypadal stejně krásný a vznešený ve své hodnosti jako sám svatý Florián. Otec byl veskrze dobrotivý člověk a jeho občasná hněvivá prchlost, kterou si vysloužil tolik nepřátel, plynula jen z životní neschopnosti lhát a klamat, tedy vlastně zase z dobroty srdce. Pokoj prachu jeho!
Byly i četné jiné sváteční chvíle, zvlášť když do obce dorazilo loutkové divadlo, akrobati na chůdách či provazolezci, kteří přes den napjali svá lana až kamsi pod oblaka a večer před produkcí je pak zas z opatrnosti přece jen povolili níž až do povážlivé blízkosti kočičích hlav dlažby náměstíčka. Z té pak vyrazil k nebi i perleťově třpytný kolotoč a jako na okraji nějakého vějíře rozvinul ve výši kroužící sedačky na řetězech či dokola rozjel to při zemi zástup svých dřevěných koníků s plavou lněnou hřívou. Když jsem utratil svůj jeden krejcar - Bože, jak levně tenkrát přišla blaženost! - položil jsem svůj chlapecký klobouk do prachu náměstí a rozeběhl se kolem něj sám do kruhu jako předtím ti koníci se mnou.
V pěti letech jsem rodné hnízdo opustil. Otec o dům přišel a ve svém roztrpčení přesídlil celými Čechami napříč až do Krušnohoří, kde snad očekával lepší osud.
To všechno však, co je podstatného na mém psaní, ten pevný střed všeho mého projevu, to jeho směřování k legendě a k síle mýtu, k hrůze i okouzlení, ta radost křísit ze zapomnění zapadlé časy, to všechno srdcem cítím kořenit právě tam doma, v tom rodném kousku země.

P.S. Původně otištěno v jubilejním sborníku lipského nakladatelství L. Staackmann Verlag (Gedenkblätter zum 1. Oktober 1869-1919), s. 256n., pak s nepatrným zkrácením v publikaci Festschrift zur 50jährigen Bestandesfeier der Böhmerwaldbundesgruppe Kaplitz 1884-1934, a posléze v původním znění opět ve sborníku Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch, díl I., s. 481n., který vyšel vlastním nákladem spolku Heimatkundlicher Verlag für Südböhmen v bavorském Mnichově roku 1986. Značné podobnosti vykazuje však i rozsáhlejší text Unterhaid (Dolní Dvořiště), zařazený do antologie Die Landschaft Oberdonau po někdejším pomnichovském připojení pohraničních území k Německu.

Der Väter Land Země otců

Sieh, Kind, das Land sich weiten
Bis hier zum Himmelsrand
In schlichten Krongebreiten!
Es ist der Väter Land.

Die lichten Wolken säumen
Es gilbt das schwere Feld,
Die Wälder sich verträumen,
O liebstes Land der Welt!

Dein Ahne hat 's erschlossen
In nimmermüden Fleiß,
Hat herzhaft es genossen
Als schönsten Erdenpreis.

Sieh es in Segen wallen!
Es ist vom Vater mein
Zum Erbe mir gefallen,
Und einmal wird es dein.

Du sollst es ernsthaft halten,
Wie man ein Kleinöd hält,
Du sollst es treu verwalten
In dieser wirren Welt!

In dunklen Wettertagen
Steh aufrecht du am Rain
Und sollt ' ein Feind es wagen,
Du sollst ihm trotzig sagen:
"Hinweg! Das Land bleibt mein!"

Dítě, před tebou leží
kraj blízko pod nebem,
Koruna věčně svěží,
tvých otců je to zem.

Světlá oblaka vroubí
zlatem ten temný lán.
Zem dýchá lesy zhloubi
všem tvým snům dokořán!

Tví předci dobyli ji.
Mez za mezí teď tkví
na svazích k horské šíji
jak dávné tajemství.

Vším jejím požehnáním
tak obdařili nás
otcové. Bůh ji chrání,
jednou tvá bude zas.

Musíš ji opatrovat,
nad klenot, vzácný květ
na srdci věrně chovat:
vždyť záludný je svět.

Za tmy jako i za dne
braň si ji tisíckrát.
Chtivosti nepřející
uměj pak pevně říci:
"Vari! Chci na svém stát!"

Hoam!, 1968, č. 3, s. 66

Deutschböhmerland! Zemi Němců v Čechách!

Es ist, als hätte Gottes Hand
verzagt von dir gelassen;
wir aber wollen, Böhmerland,
in Trotz und Glut dich fassen.

In deine Erde erzverkrallt,
wir wollen wurzelnd bleiben,
von dir soll nimmer die Gewalt
der Menschen uns vertreiben.

Und ob uns auch die falsche Welt
mit Lug und schnöden Schlingen,
mit rohen Waffen hält umstellt,
den Geist kann keiner zwingen.

O deutsche Heimat, schlicht und echt,
noch ringst du schwer in Banden;
allein in deinem reinen Recht
bricht die Gewalt zu schanden.

Du wächst dich eisern an der Not,
zur Kraft wird dir die Wunde,
und deine Sterne sind nicht tot;
sie harren deiner Stunde.

Jakože Boží útěcha
se jim už nedostává,
my s láskou lpíme na Čechách:
té nebudem se vzdávat.

Jsme do té země vnořeni
v hloubi jak rudná žíla.
Vyhnat nás, kdo v ní koření,
nezmůže lidská síla.

A kdyby lží i celý svět
nás ovíjel jak hadi,
zbraněmi chtěl nás obstavět:
s duchem si neporadí.

Německý domove, buď zdráv,
v poutech teď zápasící!
Mocí si nedej upřít práv,
kterých se nelze zříci.

Boj vyková tě jako pěst,
třpytí se jizva čistá,
nezajde nikdy roj tvých hvězd:
k tvé hodině se chystá.

Zu neuen Sternen (1919), s. 1

P.S. Verše, které z jiného zkráceného přetisku citujeme v tomto výboru pod názvem Jakože Boží útěcha…, jsou v této úplné podobě úvodní básní "časového" souboru Zu neuen Sternen a byly autorem věnovány padlým z Kadaně (Kaaden) v demonstracích za sudetoněmecké sebeurčení 4. března 1919, zároveň se v nich znovu obráží temná hrozba, že Němci by měli snad být ze "své" země, nazývané tu dobově Deutschböhmerland, vyhnáni. Ta "hvězdná" hodina měla věru nadejít hned v několikerém smyslu.

Narodil se jako Johann Vaclik 16. prosince 1879 v Dolním Dvořišti (Unterhaid) na Kaplicku. Jeho otec tam byl poštmistrem a svým původem z jazykového ostrova kolem už téměř počeštěných Budějovic ani svým zaměstnáním neměl daleko k českému prostředí. Matka, rozená Weilgunyová, zato byla zřejmě pevná Němka. Rodina roku 1889 do Budějovic přesídlila, otec tam působil už jako obchodník uhlím a později má jako zaměstnání zapsáno "Wichserzeuger", syn pak tam, stále dosud psán původním příjmením, v této podobě jen v české výslovnosti zvukově autentickým - pro německou výslovnost by mu tu autenticitu zachovala totiž právě jen budoucí jeho podoba Watzlik, navštěvoval poslední třídu obecné školy a tři ročníky německého klasického gymnázia, kde byl označován za vzorného žáka. Poté odešel do Prahy, aby tam dokončil své vzdělání na německém učitelském ústavu. Už v Budějovicích se však podle vlastních slov pevně přiklonil k živlu mateřštiny a když pak šest let učil v zapadlém Ondřejově (dnes je kolem této po druhé světové válce dávno už zaniklé vsi tankové cvičiště českých jednotek OSN) s dalekými šumavskými výhledy, propadl tomuto tématu úplně. Žil pak pod vlastně literárním jménem Hans Watzlik jako učitel a autor německy psaných a hojně čtených knih vlastně až do vyhnání na druhé straně Šumavy, v kraji pod Ostrým, a věnoval se tu v Nýrsku od poloviny dvacátých let našeho století posléze už jenom psaní. Jeho dílo je rozsáhlé a vedle básní a prózy, často románové, zahrnuje i knihy pro mládež a jedno operní libreto. Podle jeho knihy Weberova romantická cesta do Čech vznikl po jeho smrti dokonce i poslední film slavného režiséra Georga Wilhelma Pabsta, mimochodem také rodáka z Čech. Watzlikův příklon k národnímu socialismu mu vynesl mnohá německá ocenění, sluší však poznamenat, že je i nositelem státní ceny československé za román Pfarrer von Dornloh (1930). Ještě překlad jeho dívčí knihy Erdmut (nepřeložitelné křestní jméno - česky vyšlo jako Jiřina - Podivuhodné dětství děvčátka ze Šumavy) ho v polovině třicátých let uvádí na český literární trh jako nejpřednějšího zástupce písemnictví našich Němců. Zůstal jím i ve dnech kolem Mnichova, když se naň obrátil Aloys Skoumal o zprostředkování - neodpověděl však a Němci promluvili jinak. Odchod z vlasti dlouho nepřežil - zemřel 24. listopadu 1948 v Tremmelhausenu u Řezna. Pod vrcholem Ostrého hledí na bavorskou stranu pamětní deska "velkému synu a básníku Šumavy" a cestou k Falkensteinu tu šumí blízko Zwieslerwaldhausu dokonce i "háj Hanse Watzlika". Titul jeho básnické sbírky... a orá hlouběj věčně spornou zemi (1938) - z ní je i báseň Jazyková hranice - bývá vyryt na truhličkách s prstí rodných Čech, kterou starší krajanská generace předává té mladší.

Šumavo - ty má zemi...
Hansu Watzlikovi ke 100. narozeninám
(1979)

Franz Liebl

Tiše se přiznávám: od svých školních a mladých let jsem nadšeně hltal všechno, co jsem od něho našel v knihovně i po časopisech. Kamarádi chtěli některé mé časné básnické výtvory Hansu Watzlikovi poslat, čemuž jsem ovšem dokázal zabránit; - jedna spolužačka v učitelském ústavu nadšeně vyprávěla právě o něm, svém uctívaném učiteli na měšťanské škole v Nýrsku; - po válce jsem se na jednom setkání sudetoněmeckých umělců v Řezně setkal s vdovou po slavném autorovi: byl to pro mne nezapomenutelný zážitek poté, co jsme se zvedali po jídle od stolů a holubi zobali zbylé drobty na Biskupském nádvoří - a já konečně poznal jeho přátele a souputníky, ty, kdo Hanse Watzlika znali a s nimiž teď už po léta udržuji čilé styky: Karl Franz Leppa, Dr. Leo Hans Mally, Sepp Skalitzky, Wilhelm Formann, Dr. Viktor Karell, předseda Společnosti Hanse Watzlika, a Dr. Karl Pfluger, řezenský starosta.
Hans Watzlik se narodil 16. prosince 1879 v Dolním Dvořišti (Unterhaid) v tehdejším okrese Kaplice (Kaplitz) v jihovýchodním cípu Šumavy. Jeho otec byl c.k. poštmistr Johann Watzlik, jeho matka Eleonora byla rozená Weilgunyová.
Roku 1885 přesídlila rodina do Horního Jiřetína (Obergeorgenthal) v severočeském okrese Most (Brüx), čtyři roky nato do Budějovic (Budweis) zpátky do jižních Čech, kde mladý Watzlik navštěvoval "latinskou školu", rozuměj gymnázium, a pak učitelský ústav, který dokončil až v Praze. Jako začínající učitel působil nato po šest let od roku 1899 do roku 1905 v jedné z nejvýš položených šumavských škol v Ondřejově (Andreasberg), pak ještě rok v Chvalšinách (Kalsching) u Krumlova (Krummau an der Moldau) a nakonec jako odborný učitel na měšťanské škole v Nýrsku (Neuern) až do roku 1924.
Roku 1905 se ve Chvalšinách i oženil s učitelskou dcerou Linou Pascherovou a byl to svazek na celý život. Povolání učitele roku 1924 opustil, oprostil se od jeho každodenního nezbytností a závazků a plně se mohl teď věnovat vlastnímu životnímu poslání - spisovatelské práci.
Z jakých kořenů vzešlo tak bohaté Watzlikovo dílo, jaké předpoklady k němu mu poskytla vlastní osonost a životní okolí a konečně: jak viděl on sám sebe a své působení?
Karl Franz Leppa poukazuje na selský původ rodičů a zděděný kolonizační duch rodu Weilgunyů z matčiny strany, jehož rodové jméno lze vystopovat i v místním jméně vsi Walkunschlag. Jakým romantickým kouzlem zní vzpomínka Watzlikova pradědečka Weilgunyho, na jeho pestrou a přenádhernou uniformu "krásného postilióna", v níž putoval na kozlíku poštovního kočáru z Kaplice do Cáhlova, jak se tehdy v Čechách říkalo Freistadtu, a nazpátek za zvučného hlasu své poštovské trubky! I jeho zeti, už zmíněnému básníkovu otci, poštmistru Watzlikovi, připisuje Viktor Karell snivou povahu hraničící však zároveň s výbušností místy až hrozivou. Watzlik sám o svém dětství svědčí takto: "Místem mých nejmilejších her byla Malše (Maltsch), mělká a široká říčka, v jejímž proudu jsem marně lapal stříbřitou vodní havěť a jejíž zlatohnědou vodou jsem se s nesmírnou rozkoší brodíval..." - a jinde zas: "Domov ke mně mluvil a já nejsem nic než ozvěna toho hlasu..." a konečně: "Všechno, co je v mém díle podstatného, ten pevný základ, to směřování k legendě, k blouznivému snění, k těm děsivým spíše stránkám našeho bytí, ta rozkoš v líčení a oživování zašlých časů, to vše má, cítím zhloubi svého srdce, své kořeny právě tam, v tom kousku země." Jsou tu ve zkratce napovězeny hlubší síly, z nichž rostlo jeho nadání a k nimž pak přistoupily nezbytné další předpoklady vlastní každému tvůrčímu usilování, bez nichž by nikdy dílo tak rozsáhlé nemohlo vzejít.
Viktor Karell poznamenává: "Podobně jako básník německých vřesovišť Hermann Löns i Watzlik rád zaváděl řeč s myslivci, lesáky a pastevci v odlehlých vsích kolem Ondřejova. Tady pozoroval drobné lidi, poznal jejich nářečí, jejich písně a hry, jejich pověsti a legendy, jejich prostou víru i staré pověry a zvyky. Mohl však sledovat i zámožnou existenci sedláků v Mokré (Mugrau) u Hořic na Šumavě (Höritz), odkud pocházela jeho žena. Mnohá Watzlikova díla vznikla z jejího podnětu. Watzlik se tedy především s naprostou vážností a pílí věnoval národopisným pozorováním." - Co k tomu navíc značila severní šumavská končina kolem Nýrska, formuluje Leo Hans Mally takto: "Strmé útesy Ostrého, osamělá odlehlost Roklanu a Luzného, propastná samota horských údolí, kde se ještě věřilo na čarodějnice a uřknutí, kde dosud kvetly pověsti a mýty, kde lidé ze samot o noci vánoční dosud obětovali bohům studní..." V Nýrsku, kde si Watzlik postavil rodinný dům, stal se sousedem velkého šumavského národopisce Josefa Blaua a hluboce se spolu spřátelili. Wilhelm Formann uvádí, že Watzlikův otec rád a často synovi vyprávěl o starém císařství, jež zahrnovalo tolik zemí a lidí různých jazyků. Formann poukazuje i na typicky sudetoněmecký prvek Watzlikovy tvorby, totiž tón výchovný a poučný, kterým se ostatně vyznačují i jiní šumavští autoři, Stifterem a Rankem počínaje. Skalitzky zase vzpomíná, že Watzlik vedl i své žáky k umění tázat se a naslouchat a od nich pak oplátkou získal lecjaký verš, žertovnou anekdotu či ucelené vyprávění z nepřeberného bohatství lidové slovesnosti. Stejně silně však na Watzlika zapůsobil i jeho pražský pobyt, všechna síla toho stověžatého města. Leppa soudí, že Watzlikův jazyk se "šťastně učí z dědictví lidové mluvy. Hluboce v ní tkví, věrně ji opatruje, chápe ji však i jako výzvu a pobídku k vlastním jazykovým objevům." Uveďme jen několik citátů, jak Leppa referuje i o pracovním způsobu Watzlikově: "Nad plány a náčrty, vršícími se nápady a náběhy se vždy jakoby vynoří cosi, co je znovu a znovu dále zavrhováno a pozměňováno. Watzlik si nikdy nic neulehčoval. Přepracovával po prvním nápadu, piloval a zvažoval. Svou vždy ostře ořezanou tužkou pokrýval rukopisem takřka žensky zdobným a nerozhodným listy papíru a i jeho strojopisná podoba podléhala častým opravám. Nebyla to však snad nějaká úmorná a namáhavá robota. Watzlikova fantazie byla totiž nevyčerpatelná, nevyčerpatelné byly jeho znalosti na poli národopisu a kulturní historie, na poli jazykového dědictví i živé současnosti mateřštiny. Jeho hluboké studium mu umožňovalo, aby z těch bohatých plodů čerpal plnýma rukama."
Budiž mi tu dovolena malá vsuvka: snad místo všeho tolikerého usilování stačí mnoha dnes tak slaveným moderním autorům použít ze svých tělesných orgánů opravdu jen vlastní mozek, aby vyprodukovali ty nejpodivnější a nejchaotičtější, normálnímu člověku často naprosto nepochopitelné abstrakce - či k tomu snad užívají i jinou část vlastního těla od pupku směrem dolů. Mnoho náznaků svědčí však o tom, že i člověk naší doby nakonec a vždy znovu a znovu směřuje především k jednotě celku, ke zdravé přirozenosti, že nehledá chaos a zvrácenost, ale důvěru a útěchu.
I o tom však, jak viděl Watzlik sebe sám, bychom se měli zmínit, než se budeme věnovat jeho dílu a ohlasu tohoto díla. K tomu ocitujme básníkovo vyznání: "Co jsem prožil navenek, nemá zvláštního významu. Historie mého skutečného života se dá vyčíst jen z toho, co jsem napsal a uložil do svých knih. Tam se odhalují všechna má přání a sny, tam vystupuje z bran noci i podvědomí, aby se dalo poznat, tam se probouzejí mé nenaplněné činy, tam v paměti krve ožívají mí předkové, jejichž bytí ozřejmuje mé vlastní já, tam žiju právě já a vždy znova jen já v tisíci podobách jako dítě a umělec, jako lovec, pastevec i sedlák, jako voják, šosácký měšťan, tulák, loupežník, jako král i žebrák, světec i zloduch, mudrc i blázen a rozdávám se tak všem ve všech vůbec myslitelných možnostech, které mi zákon, mrav i zvyk po můj lidský život dovolují vyčerpat."
Skutečně: jak obšťastňující možnost pro to překypující srdce: rozdat se tak, smět proudit tolikerým žilobitím - a zároveň jaké poučení o smyslu celého toho díla, k němuž se nyní můžeme s větším porozuměním obrátit.
Watzlikova tvorba je rozsáhlá a mnohostranná, zaznělo už mnohokrát. Zahrnuje romány, povídky, novely, básně, balady, pověsti, legendy, divadelní hry, jedno operní libreto, knihy pro děti a mládež, pohádky.
Viktor Karell vypočítává ve své vzpomínkové knize, která vznikla před dvaceti lety ve spolupráci s vdovou po básníkovi, dohromady celkem 68 knižních vydání a dva nevydané romány navíc. To už je nějaká řádka knih!
Nelze tu ovšem vyjmenovat všechny tituly jeden po druhém nebo snad dokonce každý zvlášť hodnotit. Mohu však uvést alespoň několik z nich, vyvolat zážitky z jejich četby a vybídnout tak i vás, abyste se k té či oné knize znovu vrátili či sáhli po některé dosud vám neznámé.
Roku 1913 vyšla v lipském nakladatelství Staackmann Watzlikova prvotina, kniha povídek s názvem Im Ring des Ossers (Kolem Ostrého). Jím samým označena za "věnec novel", učinila jeho jméno rázem známým po celém Německu. Karl Franz Leppa soudí, že tu vznikla německá selská sága a univerzitní profesor Dr. Adalbert Schmidt ze Salcburku o ní píše: "Krajina plná lesů a skalního ticha otevírá své temné oči... Jazyk překypuje nečekanými metaforami a nádhernými obrazy."
Téměř každým rokem následuje teď nová kniha, mnohdy i dva až pět nových titulů ročně. To svědčí o opravdu výjimečné tvůrčí síle.
Ta s názvem O Böhmen (Ó Čechy) z roku 1917 líčí národnostní boj na jazykové hranici s veškerou jeho zarytou hořkostí. Leppa píše: "Dvakrát tu přepadá básníka děsivé tušení, že tato země může být jednou ztracena pro německý živel." Alespoň ti starší z krajanů si snad vzpomenou na obě ty vize: o celém pohoří jako jediném obrovském umrlčím prkně a o posledním Němci, vyhnaném z české půdy jako cizácký pes.
V roce 1920, už po převratu, vzbudil jako výkřik ke krajanům, zoufajícím si ve státě jim cizím, pozornost Watzlikův román Aus wilder Wurzel (Z divého kořene), I v něm končí strašlivá válka, ta třicetiletá, a němečtí sedláci si tu razí cestu lesem, aby na Železnorudsku založili nový domov. Musejí překonávat nesmírné obtíže, ale víra a vzájemná sounáležitost jim pomůže uspět: "Ta zem rodí dřevo a bude rodit i zrno."
Román Pfarrer von Dornloh (Farář z Trní), vyšlý roku 1930, líčí rovněž léta po třicetileté vojně. I tady vyúsťuje obtížná cesta selského společenství ze zoufalé tmy té doby do nové naděje. Za tuto knihu získal Watzlik československou státní cenu.
Z roku 1932 poprvé vyšla novela Die romantische Reise des Herrn Carl Maria von Weber, vydaná pak osm let po autorově smrti pod novým titulem Romantische Symphonie a pod znovu změněným titulem Durch die Wälder - durch die Auen, převzatým ze známé árie Weberova Čarostřelce dokonce jako "rozmarný horor" i zfilmována, navíc jako poslední snímek slavného režiséra Georga Wilhelma Pabsta (i on se narodil v Čechách, jmenovitě v Roudnici nad Labem).
Do démonických poloh nás uvádí Watzlikův román Die Leturner Hütte (Leturnerova Huť), vydaný jako předchozí kniha v roce 1932, později vyšlý i ve známém nakladatelství Deutsche Buchgemeinschaft a Buchgemeinde Alpenland. S podezřelým tovaryšem se tu majitel sklářské hutě pouští do výroby rubínového skla kdysi prý barveného jeho předky lidskou krví, aby svou vinu smyl nakonec smrtí vlastní.
Nejen však šumavský svéráz, krajina a historie poskytují Watzlikovi náměty jeho děl.
On sám byl zaníceným milovníkem klasické hudby. Věnec novel Adlereinsam (Orlí samota) z roku 1928 je věnován osudu Beethovenovu. Mozartovský román Die Krönungsoper (Korunovační opera) vyšel rovněž i v Deutsche Buchgemeinschaft. Viktor Karell označuje toto dílo za jakýsi kontrapunkt k Mörikově novele Mozartova cesta do Prahy. Svého cechovního druha, mistra pera a básníka Oráče a Smrti Jana ze Šitboře oslavil Watzlik románem Phönix (Fénix) už roku 1916. Oba ti bojovníci slova zápasí tu přes celé věky o sám smysl života a smrti před neuchopitelnou velikostí Boží.
Také k jednomu z mistrů palety a štětce se Watzlik obrací ve svém díle: k Albrechtu Altdorferovi. Román Der Meister von Regensburg (Řezenský mistr) vyšel roku 1939. Watzlik se cítí spřízněn s tímto malířem v blaženosti vidění, v tvůrčím úsilí o nový umělecký tvar, ale dochází i k poznání, že "největším podnětem tvorby je touha, která se nenaplňuje."
Čas této přednášky je omezen. Snad by se dal alespoň připomenout šibal Kaspar Dullhäubel v "šelmovském románu" Fuxloh (Liščí Díra) z roku 1922, fantastická báchorka Ridibunz (1927), přízračný svět šumavských pověstí v próze Stilzel (Samiel) z roku 1926 a mnohá jiná ryzí díla z Watzlikovy prozaické tvorby. Z jeho básnických sbírek uveďme přinejmenším tituly Zu neuen Sternen (K novým hvězdám), Der flammende Garten (Planoucí zahrada) z dvacátých let a z let 1938 a 1939 pak ty s názvy Balladen a ...ackert tiefer ins umstrittene Land (...orá hlouběj věčně spornou zemi).
Těmi několika málo připomenutími chtěl bych jen vyvolat sám váš čtenářský zájem či oživit vlastní zážitky z četby Watzlikových děl. O jejich nová poválečná vydání náležejí velké zásluhy zvláště mnichovskému nakladatelství Aufstieg Verlag a s ním spojenému knihkupectví Europa - Buchhandlung. Darujte některou z těch knih k Vánocům, zasazujte se o to, aby byly zařazeny do veřejných knihoven. "Chceme být méně chváleny, avšak o to žádostivěji čteny!" pověděl už kdysi Lessing.
Watzlikovo dílo není zapomenuto, působí dál a snad je namístě doložit něco i k jeho ohlasu a ocenění. Už roku 1915 a 1917 získal Watzlik velkou cenu Kaňkovy nadace. Roku 1924 byl přijat za řádného člena Německé společnosti pro vědy a umění, roku 1930 získal jak už řečeno československou státní cenu, ke svým šedesátinám pak Eichendorffovu cenu a Goethovu medaili - to už je nějaká řádka zasloužených poct!
Početní literární vědci a kritici se vyslovili k Watzlikově tvůrčí osobnosti. Chci uvést jen Dr. Josefa Mühlbergera, který vypracoval plodné srovnání díla Watzlikova a Stifterova, především pak velkého germanistu Augusta Sauera, působícího na pražské německé univerzitě, který podporoval básníka už při jeho literárním vzestupu. Další znalce, interprety a stoupence Watzlikovy jsem už opakovaně citoval ve svých předešlých výkladech.
I o jiných aspektech působení tohoto významného autora by se dalo referovat. To díky obezřetnosti Watzlikovy ženy byly však zejména vlastní jeho rukopisy zachráněny před zkázou. Některá jeho díla byla přeložena do češtiny a vlámštiny. U příležitosti 25. výročí spisovatelova úmrtí připravil Sudetoněmecký archív spolu s Domem německého Východu v Mnichově a Společností Hanse Watzlika (Hans-Watzlik-Gemeinde) vzpomínkovou výstavu: celkem 225 položek, především ze zápůjček spisovatelova syna Dr. Hansjörga Watzlika, dále Erharda Josefa Knoblocha a jiných.
Krajanské sdružení pražských akademiků Böhmerwald dalo roku 1972 odhalit na skále těsně pod vrcholem Ostrého Watzlikovu pamětní desku vytvořenou sochařem Leopoldem Hafnerem. Už zmíněná Společnost Hanse Watzlika se snaží od svého založení 27. 11. 1949, tedy už třicet let, o souborné vydání autorova díla. Na jaře 1950 převzala Společnost Bavorského lesa (Bayerische Waldverein) do své péče část lesa blízko českých hranic u Ludwigsthalu a nazvala ho Hájem Hanse Watzlika (Hans-Watzlik-Hain). Právě tam ostatně, jak uvádí Leo Hans Mally ve své vzpomínce, měl básník roku 1944 jednu ze svých úzkostných vizí, která se brzy nato měla stát skutečností.
Nadešel rok 1945 a konec války a je třeba znovu se vrátit k samotnému Watzlikovu osudu. Už jednou, roku 1919, byl Hans Watzlik vzat do vazby českými legionáři na zámku v Bystřici nad Úhlavou. Po dlouhém výslechu byl však tehdy propuštěn. Roku 1945 byly uvrženy do vězení v Klatovech tisíce nevinných, mezi nimi i tehdy už šestašedesátiletý Hans Watzlik. Byl odsouzen ke třinácti měsícům vězení a mohl sotva co psát, natož snad publikovat. Ti, kdo se s ním mohli ve vězení setkat, hovoří o jeho odvaze a láskyplném soucitu s osudem spolubližních. Slova útěchy určená všem sudetoněmeckým krajanům nalezneme pak i ve Watzlikově závěti.
Po vyhnání roku 1946 nabídlo spisovateli a jeho ženě město Řezno, dějiště jeho románu o malíři Altdorferovi, útočiště na statku Tremmelhausen. S nezlomným pracovním úsilím se dal Watzlik znovu do práce a stačil dokončit román Der Verwunschene (Zakletý).
Byl připraven na smrt. Odpoledne 24. listopadu 1948 Hans Watzlik skonal a byl 27. listopadu pochován do čestného hrobu, který poskytlo město Řezno.
Den před svým odchodem napsal větu: "Hlubší než domov vlastnit je mít v sobě stesk po něm." O jeho poslední noci nás zpravuje Leo Hans Mally ve vzpomínce, kde nechybí ani zmínka o symbolickém Watzlikově předsmrtném snu: jako chlapec se ocitá na břehu milované Malše. Rozbila se mu drahocenná sklenice a on chce její střepy rozhodit do říčních vln. Tu ho náhle obklopí svátečním jasem zaplavená krajina, takže očarován stane a hledí do ní bez konce.
- - - - -
* Dolní Dvořiště / České Budějovice / Zlatá Koruna / Trojaň / Rožmberk nad Vltavou / Ondřejov / Chvalšiny / Nýrsko / Černé jezero / † Gut Tremmelhausen (BY) / † † Řezno (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko