Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MANFRED BIELER

Dívčí válka

Z Dubislavi to bylo na bavorskou hranici asi dvanáct kilometrů. Za jasných nocí byly vidět na Javoru a na Luzném - jak říkala paní Hanušová (manželka zdejšího správce, který už se tváří v tvář chystané "autonomii" Sudet hodlá vydávat spolu se ženou za Němce - pozn. překl.) - německé ohně. Když severák konečně projasnil nebe, takže hvězdy se zatřpytily od "Prsou Matky Boží", totiž dvojitého vrcholu Ostrého, až po Tábor, zajel si Amery (český partner jedné ze tří dcer rodiny původně saského bankéře Sellmanna, ocitající se v letech 1933-1945 v Praze a v Čechách, dcer, které dávají románu jméno Dívčí válka, jinak spolumajitel obchodu s porcelánem Amery & Herschel - pozn. překl.) do Javorníku. V zakouřeném a přeplněném hostinci U růže poprosil hostinského, který dlouhá léta odebíral divočinu z Ameryho revíru, o klíč k vyhlídkové věži.
"Už tam někdo je," dostal odpověď.
Věž stála na zalesněném kuželu, čtvrt hodiny od vsi. Amery k ní došel po kamenité cestě, rozbrázděné vozy svážejícími kmeny, a slyšel pod přístřeškem hovořit několik mužů širokým dialektem zdejšího okolí. Umlkli, když ho zahlédli, a když se ptal po klíči, postavili se mlčky před vchod.
"Věž je obsazena," řekl najednou jiný Němec za jeho zády. Čepici se štítkem měl staženou hluboko do čela a v jejím stínu byl jako bez tváře.
"Škoda," řekl Amery cizinci a cítil, jak mu chladnou a znecitlivují ruce. "Chtěl jsem se podívat na ohně."
"Litujeme!" vykřikl jakýsi hlas ze tmy. "Snad někdy jindy!"
Muž bez tváře ustoupil z cesty a Amery, kráčeje velmi zvolna, si přísahal, že se okamžitě vrátí, jestli se za ním někdo třeba jen uchechtne. Ale kromě cvakotu jeho okovaných podpatků nebylo slyšet hlásku. Připadalo mu to, jako by se hotelového vrátného ptal na nějakého hosta a dozvěděl se, že se dotyčný téhož rána ve svém pokoji oběsil. Teprve když uviděl průsekem nad vsí světlé komíny nad šindelovými střechami, vrátila se mu krev do prstů. Ještě jednou se obrátil po věži a zahlédl, jak směrem na západ blikají světelné signály v kratších či delších intervalech.

Nejsem výjimečně překladatelem tohoto úryvku, ačkoli je v něm má poznámka označena jako "překladatelova". Jím je v případě textu samého Eva Pátková, jejíž zásluhou se skvělý Bielerův román objevil roku 1993 v nakladatelství Český spisovatel česky v edici Vlasta - knihovna moderní ženy (!). Je považován za jeden z nejčtivějších románů německé "poválečné" literatury vůbec (byl i zfilmován v západoněmecké produkci v Praze 1977 (!) s německými i českými herci, mj. Svatoplukem Benešem, Karlem Heřmánkem, Danou Medřickou, Valtrem Taubem a Janem Třískou) a jeho autor pak za jednoho z jejích největších vypravěčů. Citovaná pasáž (ze s. 326-327 prvého vydání překladu), dikcí téměř připomínající Grahama Greenea, se téměř beze vší pochyby odehrává v šumavské Úbislavi (místní jméno Dubislav je fiktivní) už pro její blízkost hoře Javorník, která se měla po záboru Sudet stát brzy, ani ne pět měsíců nato, i nejvyšší horou nově zřízeného Protektorátu Čechy a Morava. Vedle nicovského kohoutího kříže, dnes stojícího při kašperskohorském kostele svaté Markéty, byl ten druhý a takřka navlas mu podobný z národnostně už české Úbislavi jedním prvkem dvojdomého symbolu, který jsem učinil názvem svého souboru překladů, jehož tématem je vlastně také jako u Bielerova románu historický rozchod a neodvratné shledání v budoucnu. Neboť poslední slova té knihy znějí: Pak přijde čas, který teď odchází. Jejich autor se narodil 3. července 1934 v sasko-anhaltském Zerbstu kus na jihovýchod od Magdeburku (tak mně blízkého z Durychova Bloudění), studoval germanistiku na berlínské Humboldtově univerzitě, pracoval nějaký čas ve službách východoněmeckého Svazu spisovatelů a od roku 1957 si už dělal jméno jako autor na volné noze. V totalitním státě je to ovšem krutý protimluv a tak poté, co v roce 1963 (to je mimochodem rok naší pověstné "kafkovské" konference v Liblicích, která ohlásila politický pohyb v nečekaně širokých souvislostech) zveřejnil vedle i u nás přeloženého románu Bonifác aneb Námořník v láhvi (Bonifaz oder Der Matrose in der Flasche) vzápětí zakázaný satirický románový příběh Das Kaninchen bin ich (Králík jsem já), přesídlil dva roky nato do Prahy a přijal tam československé státní občanství. Po ztroskotání "pražského jara" odešel Bieler se svou rodinou do Mnichova, kde, jak se opožděně dočítám, 23. dubna 2002 i skonal. Na přání nejbližších proběhl pohřeb bez veřejné účasti a zprávu o úmrtí podalo až koncem prvního květnového týdne nakladatelství Hoffmann und Campe. Výhled z Klostermannovy rozhledny na Javorníku, dokončené kdysi právě ve dnech mnichovské krize 1938, po otevření přístavby od léta 2003 už nezakrývají vzrostlé stromy, jako bych na ní stál a viděl až odtud právě rok starý hrob toho, kdo ta místa tak tajemně znal.
- - - - -
* Zerbst (SAA) / Úbislav / hora Javorník / † † † Mnichov (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko