Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL KLOSTERMANN

Můj děd

Neznal jsem ho, dávno zemřelého muže, který spatřil světlo světa roku 1764 ve Kvildě (v originále "zu Innergefild", tj. v Horské Kvildě! - pozn. překl.) a na nějž se i můj nebožtík otec (v originále "vor fast zwanzig Jahren verstorbener", tj. "před téměř dvaceti lety zemřelý", jde o Dr. Josefa Klostermanna, otce autorova, zesnulého v roce 1875, což zpětně dotvrzuje i datum zveřejnění německého originálu textu v "Politik", ročník 34, 1895 - pozn. překl.), jeho nejmladší syn, pamatoval jen z raného dětství. Vzpomínám-li jeho, činím tak nejen z piety, již zajisté každý poněkud citlivý člověk chová k předkům, ať byli znamenití (v originále "zu den Großen der Erde gezählt haben" - pozn. překl.) nebo nebyli, ale hlavně proto, že způsob, jakým se stal usedlíkem v Rehberku (dnes Srní - pozn. překl.), že dále tradice o jeho osobě, charakteru, jeho názorech, o jeho činech vrhá jasné světlo na dřívější poměry centrální Šumavy, poskytuje nám potomkům pohledy v zašlý, dávný svět a odhaluje závoj, který se tak hustě ukládá kolem minulosti, že sotva bude s to lidskému oku jím prohlédnouti. Stará generace vymizela, nová málo se stará o minulost a budoucí již o ní nebude věděti. Písemně nebylo nic, pranic složeno, nanejvýš tu a tam ve vrchnostenských archivech, ale těch není v sídlech dřívějších sedláků-svobodníků (v originále "in den Sitzen der ehemaligen künischen Freibauern", tj. doslova "v sídlech králováckých svobodných sedláků" - pozn. překl.).
Čeho jsem se o svém dědovi dověděl, mám z vypravování starých lidí, kteří ho zamlada znali, zejména ze zpráv jeho nejstaršího syna, svého strýce, prostého dřevorubce, jenž zemřel roku 1887 maje věku pětadevadesát let.
Odhodlávám se vzpomínati muže starého světa (v originále "des Ahnen zu gedenken" - pozn. překl.) a tobě jej představiti, milý čtenáři, třebaže jsi jazyka českého ("wenn du auch böhmischer Zunge bist" - pozn. překl.), ježto vím, že tě baví příhody celé naší vlasti (v originále "dass dich die Geschicke unseres ganzen Vaterlandes interessieren", tj. doslova "že tě zajímají osudy celé naší otčiny" - pozn. překl.), že nepatří k vlastnostem tvým kmenovým, abys upadl v zuřivost ("in Wutkrämpfe"), kdy se ti vypravovalo o krajanu jiné národnosti (v originále "der anderer Zunge", tj. "jiného jazyka" - pozn. překl.), než jsi ty; budu ti povídati o něm, protože bych rád ze všech sil přispěl k tomu, aby odstraněna byla nedorozumění, jež navršila mezi námi slepá nenávist. Pravím nedorozumění, neboť kdybychom se znali a sobě přiblížili, nebylo by mezi námi nepřátelství. Ale poznáme se časem, přes šílené, bídnické pokusy, nás od sebe víc a více oddalovati. Tolik optimismu jsem si udržel v bouřích životních, abych této pevné víry neztratil a mám odvahu to říci otevřeně přes nebezpečí, že mě k snídani bez octa a oleje (v originále ještě "und Pfeffer", tj. "a pepře" - pozn.překl.) sežere čacký "Deutscher Volksbote", jenž mě už jednou pozřel velkou hubou společně s pražským kasinem, celým židovstvem(tady je v překladu vynecháno na prvém místě figurující "mit diversem Römlingen deutscher Nationalität", tj. "s různými německými přívrženci Říma" /česky se jim říkalo i "papeženci"/, následuje pak "mit der ganzen Judenschaft" a teprve pak "mit dem Prager Kasino" - pozn. překl.), s panem tachovským purkmistrem Svobodou (míněn je Heinrich Swoboda, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a kdoví s kým ještě. Účastnila se také těchto nekošerovaných hodů ("etwas unkoscherem Festschmaus") má stará přítelkyně, "Budweiser Zeitung", jež vytáhla zmužile do dáli, aby porubala renegáty, ač mohla docela blízko najíti znamenitou, skvostnou kořist (tady má Klostermann nejspíše na mysli zejména německého liberálního nacionála a v letech 1891-1902 nejprve zástupce starosty a pak 1903-1918 i starostu města Josefa Tascheka, jehož ovšem naopak spíše budějovičtí čeští národovci usvědčovali z českých předků z Bernartic na Táborsku a označovali za zrádného renegáta - pozn. překl.). A já, popravený renegát, sdílím osud synů Tantalových: cynicky jsem zase oživl a budu povídati o svém německém, zcela určitě praněmeckém dědovi ("von seinem deutschen, ganz gewiss kerndeutschen Großvater"), aby měla v ruce makavý důkaz, jak hanebným je renegátem tenhle "redivivus".
Prohlašuji, že mi ani ve snu nepřipadne, abych s oběma orgány polemisoval: ponechávám rád každému jeho mínění, byť se týkalo i mne. Dotýkám se té věci jen proto, že jsou také lidé (v originále "gute Menschen" - pozn. překl.), jichž úsudek mi není lhostejným. Vyzývám jmenované časopisy, abyz mých spisů německých i českých ("ob deutsch oder böhmisch") vyhledaly místo, jež by obsahovalo nepřátelství proti Němcům. Skutečnost, že já německého původu, píši česky (böhmisch schreibe"), neudělá ze mne renegáta. Jsou-li všichni Čechové, kteří psali německy nebo píší, zrádci své národnosti? Bylo by tak podle logiky renegátobijců. Píši, jak je mi libo (v originále "wie ich es vermag, wie es mir beliebt", tj. "jak jsem s to a jak je mi to libo" pozn. překl.) a pro ty, kteří mají zájem na mém pojímání věci. Renegátem je ten, kdo pro hmotné výhody mění přesvědčení; já jím nejsem, poněvadž jsem tak nikdy nečinil. Jsem produktem poměrů, z nichž jsem vyrostl; žil jsem vždycky mezi oběma národnostmi a od chvíle, kdy jsem byl schopen mysliti, vždycky byl názoru, že jsou obě národnosti, jež tuto zemi obývají, rovnocenné, že mají, zachovávajíce svou individualitu, přátelsky se stýkati a spolu pro blaho společné vlasti (am Wohle des gemeinsamen Vaterlandes") pracovati. Ptám se nepředpojatého(v originále "Ich frage jeden unbefangenen Menschen", tj. doslova "Ptám se každého nepředpojatého člověka" - pozn. překl.), zda jsou to zásady renegátské? Zda takové smýšlení je nemravné, hrubě hmotařské? Zda jsem tím spáchal zradu na rase německé, řeči německé, na tom, co německý národ vykonal v koncertě národů velkého a vznešeného? Zda jsem se prohřešil proti svazkům krevním, jež mě poutají k německým předkům a příbuzným? Upustím docela od výkladů politických . Několikrát jsem již opakoval, že jsem dalek politiky.
To vše říkám jen tobě, čtenáři (v originále "Wohlgemerkt: dies alle sage ich nur zu dir, lieber Leser", tj. doslova "Dobře si pamatuj: to vše říkám jen tobě, milý čtenáři" - pozn. překl.), svému příteli, jenž mě znáš, a všem lidem dobré vůle, kteří snad neznají pohnutek, jež mě vedou, a mohli by se mýliti o mně. Co slovutný "Volksbote" si o mně myslí, je mi jedno a rozšiřuje to mou zkušenost, neboť dosud jsem si myslíval, že denunciace, jaká mluví z jeho řádků, je zbraní, která se nevyskytuje v pravé německé zbrojnici ("in keiner wahrhaft deutschen Rüstkammer") . Spíš by se tam našly podávky (v originále kupodivu "Dreschflegel", tj. "cepy" - pozn. překl.). Ještě lhostejnějšími jsou mi posudky, jichž se mi dostává v "Budweiser Zeitung"
Tak, tohle mi bylo říci a odpustiž mi, čtenáři ("lieber Leser"), mluvil-li jsem trochu pro domov...
Tam, kde se dnes rozkládá zelená, zčásti slatinná niva mezi příkrými, dílem ještě pořád lesnatými, dílem vykácenými nebo krutě prokácenými, ohromnými balvany rulovými posetými svahy dolního Schlösselwaldu (dnes Hrádky - pozn. překl.) a vyššími, ale mírněji vystupujícími výšinami z oné strany Stillseifenského potoka (dnes Hrádecký potok - pozn. překl.), a za nimi tekoucího náhonu (v originále ovšem "hinter diesem fließenden Schwemmkanales", tj. doslova "za nimi tekoucího plavebního kanálu", rozuměj zde Vchynicko-tetovského - pozn. překl.), který spojuje Vydru s Křemelnou (v originále ovšem "Widra mit dem Seckerbach und durch diesen wieder mit dem Kieslinger verbindet", tj. "Vydru se Sekerským potokem a jím pak s Křemelnou" - pozn. překl.); kde dnes ke vsi Rehbergu (předtím bylo hned v úvodu textu psáno "Rehberku", obojí je ovšem dnešní Srní - pozn. překl.), k dřevařským usedlostem a dvorcům Kaltenbrunnským, dále k Neubrunnu (v originále ovšem "von Kaltenbrunn, Stachauer Hütten, Grünberg bis weithin gegen Neubrunn", tj. namísto dvou místních jmen hned čtyři, která jsou ovšem dnes na místě zaniklých osad jen jmény pomístními a kromě Zelené Hory a Nové Studnice ani neměla české podoby - pozn. překl.) vystupují z černých lesů louky a pole: tam stával před sto čtyřiceti lety (v originále "vor hundert Jahren", tj. "před sto lety" - pozn. překl.) jediný nepřetržitý hvozd, o němž svědčí ještě dosud jednotlivé stromy, zejména buky. Roku 1720 vkročili první osadníci na pustinu Sattelberskou (v originále "Waldböden am Sattelberg", tj. doslova "lesní pozemky na vrchu Sattelberg", což je dnešní Sedelský vrch - pozn. překl.), rodiny Hofmannova, Pauknerova, Raabova a Gruberova (o rodině Pauknerově se píše na těchto webových stranách při jméně Heinz Günther Zettl, o Raabově při textu o Klostermannově rodu pár stránek od místa, které právě čtete - pozn. překl.).
Přišli pravděpodobně ze Stodůlek (Stadeln), král. obce (v originále "einer künischen Gemeinde", tj. "královácké obce!, tehdy se ovšem užívalo i přívlastku "královská svobodná" obec - pozn. překl.) ležící nad Křemelnou (Kieslingerbach), a koupili si pozemek od panství štubenbašského (v originále "Herrschaft Stubenbach", tj. "panství Prášily" - pozn. překl.), jež tehdy patřilo hraběti Mansfeldovi. Četl jsem tržní smlouvu a konstatuji, že ta čtyři jména dosud se vyskytují v obci Rehbergské, ba převládají. Obec Sattelberg (dnes Sedlo - pozn. překl.) byla založena, divočiny na Geigersbergu, na Schusterpetrnbergu (v originále "Geigerberg" a "Schusterpeternberg", ani jeden z obou vrchů neměl a nemá české jméno - pozn. překl.) i u řeky na Spáleném vrchu (v originále "am Fuße des Brennten Berges", tj. Doslova "na úpatí Spáleného vrchu" - pozn. překl.) byly vykořeněny ("ausgerodet"), a tak asi byla znovu zalidněna ves Rehberg, která tu již dříve stávala, vznikši (!) nejspíše kvůli dolování na zlato a která potom byla opuštěna. Stěhovali se sem i další obyvatelé, vnikali i jinde v hluboké hvozdy a zakládali nové usedlosti, k nim se družili zakladatelé ambulantních skláren (i v originále "die ambulanten Glashüttengründer", tj. skláren, měnících místo - pozn. překl.), později také (v originále "auch wohl", tj. doslova "také asi" - pozn. překl.) dřevorubci, kteří byli v panských službách, a uhlíři.
Roku 1765 panství štubenbašské, jež zatím přešlo v majetek rodiny Kinských, prodalo různé divočiny (v originále "furchtbare Wildnisse", tj. "hrůzné divočiny", nikoli "různé" - pozn. překl.) na horním toku Vydry, pod Mádrem (v originále "Mader", dnešní Modrava - pozn. překl.) a na stráních Adamsbergu (dnes Adamova hora - pozn. překl.) novým usedlíkům, kteří se do lesů vklínili a vsedlačili (a že tomu říkali "einbauen", sluli proto Einbauern). I tuto smlouvu jsem viděl. Usedlíci, kteří byli pod protektorátem a poddanstvím panství štubenbašského, což je pro velkou odlehlost sotva těžce tížilo ("nicht allzuschwer auf ihnen lastete"), nazvali (ale sami asi nikoli) osadu na počest panství Chýnice-Tetovem (v originále "Wchynitz-Tetau, mundgerecht: Kinitz" - pozn. překl.); později tato osada spojila se s obcí Stodůlský Podíl-Rehberg (Stadler Anteil-Rehberg) (zde uvádí Regal v závorce poprvé českou podobu, tj Srní - pozn. překl.). Stodůlských Podílů bylo, nemýlím-li se, čtvero; nyní jest jen Podíl I.(Stadler Anteil I. Teil), jenž je oficiálním názvem této obce, jejíž obvod zaujímá dobře nad čtvereční míli.
Ves Horní Schlösselwald (Ober-Schlösselwald), kde dříve byla jen myslivna, jak lze dokázati, založena a zalidněna byla buď Rehberkem nebo Sattelberkem, nebo také od jihu Chýnicí-Tetovem; to ovšem nelze prokázati.
Dolní Schlösselwald (Unter-Schlösselwald) není vlastně vsí, nýbrž jen dvůr "Wurmbauernhof" a dvě nebo tři chalupy. Dvůr leží na východním kraji úžlabí Stillseifenského potoka (v originále "der oben erwähnten Talmulde am Stillseifenbach", tj. doslova "shora už zmíněného úžlabí Hrádeckého potoka" - pozn. překl.). Kolem roku 1780 vsedlačil se tu do pralesa rakouský usedlík jménem Wurm, jemuž ve vsi nestačilo. Úděsná, úplně liduprázdná divočina, prastará panenská půda (v originále "Humusboden", tj. "humusovitá půda" - pozn. překl.), porostlá mnohastaletými velikány!
Ten muž se odvážil přílišného. Pracovních sil bylo poskrovnu, podnikatel neměl dětí, aby mu pomáhaly při kácení a tříbení lesa, strašně namáhavém; tím se stalo, že nepořídiv, zase se odstěhoval. Kamenný jakýsi domek tu zůstal a kousek půdy vymýcené; nenašlo se v obci ani človíčka, jenž by byl pokračoval v započaté práci. Než by půda byla něco vynesla, byl by každý tu zahynul hlady, neboť se nedalo pomýšleti nadlouho, aby si zásoby a živobytí odjinud pořizoval.
Tak upadala část vymýcená (v originále "Rodung" - pozn. překl.) a znovu se obracela v temnotu pralesní. Mladý porost (v originále "Anflug", tj. "nálet" - pozn. překl.) bujel a příroda se zmocnila opuštěných obydlí, bujná vegetace těchto věčně vlhkých končin ("ewig feuchten Regionen") ovíjela lichotivě svými vybíhavými a plazivými rameny rychle tlící trámoví a ostění a byly by je asi brzy ze světa smetla, spojivši se s prudkými lijáky, kypře navrstvenými sněhy ("Schneemassen") a divými jarními a podzimními bouřemi (v originále je tu pro obojí užit výraz "Äquinoktialstürmen" - pozn. překl.), kdyby se byl nenalezl člověk, jenž znovu na se vzal podstoupiti boj s mocnou přírodou.
Tento pozemšťan (v originále "Menschenkind" - pozn. překl.) byl právě můj děd. Pocházel z obce Kvildy (jak už zmíněno, je v originále uvedená "Gemeinde Innergefild" nikoli obec Kvilda, nýbrž obec Horská Kvilda, podle významu "vnitř slatí" na rozdíl od "vně slatí" ležící Kvildy! - pozn. překl.). Kde měl jeho otec velký dvůr, který se posud drží v rodině, komplex několika dřevěných budov, říká se mu "beim Danieln" podle předka, praděda mého děda, který slul Daniel. Tento Daniel se oženil roku 1688, jak jsem nalezl v matrikách rejštejnských ("Matrikenbüchern von Unterreichenstein"), kamž přifařeny byly celé pláně ("ganzen weiten Gefilde") a lesní samoty, jistě rozsáhlejší než většina biskupských diecézí italských.
Kvildští (má být Hornokvildští -pozn. překl.) byli poddanými královského svobodného zlatohorního města Kašperských Hor. Poddanství zajisté nebylo příliš tísnivým, jak usuzovati lze podle odloučenosti těchto míst; nicméně prostor zhusta býval příliš těsným těm, kteří byli požehnáni větším počtem dětí, zvláště proto, že vrchnost nic nepostupovala ze svých pozemků, a že v oněch končinách, kde podnebí nedopouští intenzívnějšího vzdělávání půdy, byl nedostatek plochy pro chov dobytka. Tak se stalo, že přebytečné obyvatelstvo odcházelo, nejraději ovšem do královských (rozuměj králováckých - pozn. překl.) svobodných obcí, kde nebylo tísněno pouty poddanskými.
Můj děd se ujal napolo sesuté kamenné budovy v Dolním Schlösselwaldě, již dřívější majitel byl opustil; zaplatil-li něco za odstoupenou, což nemohu vypátrati, bylo to jistě na nynější poměry velmi nepatrné, že to skutečně asi nic neznamená proti komplexu, více než sto jiter (tj. kolem 33 hektarů - pozn. překl.) zaujímajícímu.
Podle toho soudě, co jsem o dědovi slýchal, byl to neobyčejně energický silák, tvrdý jako žula ("wie die Granitfelsen") jeho domoviny. Nevylíčitelnou prací rval se s přírodou a urval jí půdu a za málo let měl největší komplex orné půdy ("besaß er größten urbaren Komplex") v celé obci a třicet až čtyřicet kusů hovězího dobytka ("Viehbestand"). Asi padesát jiter (tj. kolem 17 hektarů - pozn. překl.) lesa nechával nedotčeným ("ungerodet"), prales divukrásný a nádherný, jehož se ani jeho syn a nástupce nedotýkal, pokud byl živ. Teprve počátkem let sedmdesátých po broučkové katastrofě (v originále "die 'goldene Käferlzeit", tj. doslova "zlatá doba broučková", myšlen ovšem ironicky čas po orkánu z 28. října 1870- pozn. překl.) jeho vnuk vložil ruku na dědictví otců - smutná věc, již zde nemíním podrobněji rozpřádati.
Jaké vážnosti těšil se tento tvrdý, zamračený, nemluvný muž, ukazuje nejlépe okolnost, že jej, přivandrovalce a bývalého poddaného, zvolili rychtářem ("Freirichter"), a tuto hodnost zastával dlouhá léta, ač neuměl čísti ani nebyl s to se podepsati, což za něho dělávala jeho žena, má bába. Dával najevo velkopanské opovržení ("souveräne Verachtung") ke každému školskému vzdělání. "D' Händ hant z'n Arbeit'n (tj. "Ruce jsou, aby pracovaly")", říkával, "und nöt z'n Schmir'n am Papier (tj. "a ne, aby čmáraly po papíru"), und d' Aug'n hot der Mensch, dass er 's soll vergrob'n in do Büachern, wo nix nöt steht als hoarlous's und unnützi's Zaig (tj. "a oči má člověk, aby se díval do dálky a ne aby je zahrabal do knih, kde nic není než samé špatné a nepotřebné věci"). Zum Les'n und Schreim is d'r Pforrer dó und síst neamd (tj. "Na psaní a čtení je tu pan farář a jiný nikdo.")". Dalo bábě mnoho bojů, než dosáhla, aby děti směly chodit do školy, a kdyby děd nebyl býval zemřel (v originále "so früh gestorben wäre", tj. doslova "tak brzy nebyl býval" - pozn. překl.), nikdy by můj otec se nebyl dostal na studie.
Bylo to vpravdě na pováženou s docházkou do školy. V zimě navěžilo se dětem v cestu takových závějí ("türmten sich den Kindern unermessliche Schneewälle in den Weg"), že se mohly odvážiti do školy jen s průvodem dospělých, kteří jim cestu razili; na jaře se proměnila půda v bezedný močál a v létě a na podzim práce domácí i polní, hlídání dobytka ("die Vieh-Hut") a všecko, co souvisí ("was drum und dran ist") s hospodářstvím teprve vznikajícím, nemohly postrádati ani jediné dělné ruky ("keiner arbeitenden und zugreifenden Hand entraten").
A co bylo tehdy věcí odstrašujících, nejen jako dnes, ale stonásob zhoršených i také jiných,dnes už neznámých!
Ticho lesa mlčícího, tančící světélka nad močály ("die tanzenden Irrlichter des Moores"), skučení vichru, šumění křídel v noci táhnoucího ptactva, to všechno naplňovalo fantazii lidí strašidelnými postavami ("Spukgestalten") a domnělým nebezpečím, jež tísnily mysl neméně, než kdyby skutečně bývaly. Nebezpečí vlastně číhalo všude, jenomže se nevědělo o jeho podstatě a zaměňovalo se představované se skutečným.
Vyráželo osení, rozmnožovala se stáda, ale stáda jelenů ("Rudel von Hirschen") ničila pole, medvědi a rysové dobytek. Této škodné můj děd vyhlásil vyhlazovací válku. Sedláci pásli dobytek společně, hluboko v lesích, a uplynul málokdy týden, aby nebyl přiběhl některý z pastevců bezduch (v originále "atemlos", tj. "bez dechu" - pozn. překl.) volaje: "Hait nocht hot er wieder g'riss'n (tj. "Dnes v noci zase (rozuměj medvěd) trhal!")!"
Škoda bývala pokaždé veliká. Šelma se vrhla doprostřed stáda, udílejíc rány napravo i nalevo strašnými tlapami. Nepadlo-li zasažené zvíře po první ráně, medvěd je nepronásledoval, nýbrž dal se do nejbližšího a tak dlouho mlátil, až některé padlo, z něhož na místě sežral, co mohl. Někdy "trhali" dva i tři medvědi. Raněná zvířata hynula skoro bez výjimky po ranách. Někdy se stalo, že celé stádo panickým děsem jato se splašilo a šíleným útěkem se rozprchlo, mnoho zvířat si polámalo nohy, spadlo do skalních rozsedlin nebo zapadlo do potměšilých močálů, kde bídně zahynulo.
Tehdy vytáhl můj děd na hon na medvědy s primitivní puškou ("mit seiner primitiven Büchse"), kterou jsem ještě viděl.
Více než dvacet medvědů a několik rysů, kteří přepadali zvláště menší dobytčata, zastřelil a k tomu množství jelenů. Když nashromáždil několik koží, chodíval je prodat do Sušice (německy Schüttenhofen - pozn. překl.). Tyto docházky na trh bývaly k největší žalosti naší báby. Uplatňovala se konservativní, tuhá nátura tvrdého muže i v pitce a sedění jako při práci; nebylo lze ho dostati z města, dokud cítil v kapse krejcar z výtěžku lovu. Vydržel osm i čtrnáct dní na místě, pil mlčky ohromné množství piva a zapomínal na domov, na dvůr ("Haus und Hof"), na práci i na rychtářství; když pak se vrátil, lehl si a spával (v originále "und schlief drei Tage", tj. doslova "a spal tři dny" - pozn. překl.), ať se stalo cokoliv.
Beztrestně člověk neurve panenské půdy ("den jungfräulichen Boden"). Nejen v tropech pod žhavými paprsky slunečními, ale ani u nás, v severském podnebí šumavském; i zde vystupují z čerstvě vymýcené půdy miasmatické (tj. jedovaté, dráždivé - pozn. překl.) výpary; vražedná úplavice decimovala dříve v létě obyvatelstvo; v zimě zase čmoud přetopených příbytků, odloučení od světa, zkažená mouka vyvolávaly tyfové a zimničné nemoci, jež bývaly zvláště, bylo-li hojně sněhu. Z třinácti sourozenců byl můj otec nejmladším; pět jich zemřelo v mládí, většinou dysenterií (tj. zmíněnou už úplavicí - pozn. překl.). Pět bratrů a tři sestry dorostli, jednoho bratra a jednu sestru schvátil tyfus v nejlepším věku; ani jediný ze sourozenců nebyl ušetřen této nemoci.
Děd sám, jenž urval přírodě pozemek wurmbauerhofský (v originále ""Wurmbauernhof") - jméno po prvním usedlíku zůstalo - zemřel roku 1826, maje věku přes šedesát let (v originále "wenig mehr als 60 Jahre alt", tj. doslova "o málo víc nežli 60 let" - pozn. překl.)
"D' Arbat hot 'n ókohlt" (tj. "Práce ho strhala" - pozn. překl.), řekl můj strýček, vykládaje mi o příčině jeho úmrtí.
A přece se žádné z jeho dětí nebálo práce.
Nechť odpočívá v pokoji ("Er ruhe sanft") ve staré královácké zemi, kamž za ním se odebraly všecky děti a jistě i většina vnuků!

P.S. Tady je v kostce jakoby celý Klostermann, upřímně osobní, někdy až aktuálně novinářsky polemický (zde dokonce přímo vůči "Budweiser Zeitung"), trpce novoromanticky a přitom smířlivě teskný (právě to z něho podle výborného eseje Václava Vaňka v Lidových novinách ze 16. února 2008 činí spisovatele skutečně "českého") a vždy ke svému "milému", rozuměj "českému" čtenáři přímo obrácený, jakkoli by psal třeba zprvu německy. Však jsem také dlouho ani nevěděl, že v jeho spisech u Vilímka jsou některé svazky, jako v tomto případě ten pod názvem "Z mého revíru" (1928), jen českými překlady z něho. I Gerold Dvorak ve svém výboru "Faustins Geschichten aus dem Böhmerwald (2003) mylně tvrdí, že povídka "Mein Großvater" nikdy česky nevyšla a opírá se přitom o personální bibliografii Klostermannovu, vyšlou roku 1976 v Českých Budějovicích, kde opravdu správný údaj chybí. Ačkoli "poznámky překladatele" v závorkách, za jejichž množství se omlouvám, pocházejí opravdu ode mne (je jich tu tolik už proto, že Klostermann odmítal dost zásadně počešťování německých místních a pomístních jmen), překlad povídky, který je součástí zmíněného už svazku "Z mého revíru"(1928), pořídil kdysi, už po smrti Klostermannově zřejmě, Max Regal, jak známo i životopisec, upravovatel autorova díla a vykonavatel jeho literární závěti. Spřátelil se s Klostermannem na reálce v Plzni, kde oba působili. Regal se narodil 16. února 1874 v Domažlicích (Taus) a z Plzně, kde učil češtinu a němčinu (Klostermann jak známo němčinu a francouzštinu) od roku 1903, odešel v roce 1947 do Sušice a tam 15. prosince 1948 také skonal. Zajímavé je, že ve své monografii "Život a dílo Karla Klostermanna" obsáhle cituje i záporné posudky o něm. Chci poznamenat, že jeho překlad Klostermannova textu je nezvykle věrný zejména co do zvukové kvality, dá se říci vzácně odposlouchaný jazykový tón, který už je dnes přece jen značně jiný.

Šumava, kraj a lid
Předmluva k původnímu německému vydání stejnojmenné knihy Leopolda M. Zeithammera (1896)

Pan hospodářský správce Leopold M. Zeithammer mě požádal, abych napsal předmluvu k jím předložené práci. Bez váhání a s radostí chci vyhovět přání, jímž mne tak poctil; několikerým pozorným pročtením zaslaného rukopisu jsem došel k názoru, že ta práce je výsledkem dlouholetých, stejně tak svědomitých jakož i důkladných pozorování a studií; mohu to zdůraznit se vší volností a upřímností, poněvadž nemám nijaký hmatatelný podíl na autorových zdarech a úspěších. Ani v nejmenším jsem se neúčastnil provedení jeho práce a četl jsem ten bohatý materiál teprve pak, když byl ve všem všudy shromážděn a hotov v pevném tvaru.
Jakkoli jsem vzdálen té práci po materielní stránce, o to více je z čistě etického hlediska blízká, velice blízká mému srdci. Sleduje po jiných cestách tytéž cíle, o něž usiluji i já. Autor této práce chce stejně jako já zasvětit našemu užšímu domovu to nejlepší ze svých vědomostí a schopností, chce přispět svou hřivnou k odstranění zábran, které dělily a zčásti dosud oddělují naše dlouho zapomenuté horstvo od okolního světa; nesledujeme přitom žádné politické cíle v tom vlastním slova smyslu. Já sám smím snad říci, že jsem vyšel přímo ze šumavského lidu, že jsem s ním vyrůstal každým vláknem své bytosti, že cítím tep jeho srdce, znám jeho bolesti, jeho potřeby, jeho radosti a zápasy. Autora pak postavilo samo jeho životní povolání do našeho středu, na své straně má mnoholetou zkušenost; je po dobu svého působení věrným služebníkem své knížecí vrchnosti, v jejíchž rukou spočívá tolikero lidských osudů.
Běh času už nese s sebou, že společenské třídy jsou mnohdy postaveny do vzájemného protikladu. My, kdo žijeme uprostřed tohoto procesu vyostřování společenských protikladů, můžeme sotva nezaujatě posoudit, nakolik se ubírají ta před našima očima se odvíjející proudění přirozenými a správnými cestami; nepřipadá mi o tom vést soudy a nemám k tomu podle mého názoru oprávnění. Vím jenom tolik, že všemu, co lidé vytvořili, jsou neodmyslitelně vlastní chyby a slabosti, to lepší že vzchází jen z konfliktu různorodých sil a že ten boj naplňuje srdce zúčastněných hořkostí a vzájemnou nedůvěrou. Připouštím, že vlastnictví latifundií může být nebezpečné malým vlastníkům - je to skutečnost, kterou nemůže popřít nikdo, kdo s otevřenýma očima sleduje vývoj věcí; popírám však rozhodně, že by tomu tak musilo být za všech okolností; pojem toho, co je společensky škodlivé, je v tomto případě podle mého názoru stejně tak relativní jako v případech jiných. Kdyby byly ty obrovské lesní plochy, které i dnes dávají Šumavě její charakteristickou tvářnost, někdy majetkem nesčetných drobných vlastníků půdy, dozajista by dnes už dávno neexistovaly, a kdo dokáže změřit, co by tato jejich absence mohla či musila mít za následek pro naši otčinu! - Já jsem toho názoru, že prospěšná kooperace velkých a drobných vlastníků půdy je nejen žádoucí a možná, ale že k ní časem i dojde. Je potřebné a nutné učit se dorozumění; určitá hesla budou muset být přezkoumána, bez předsudků, věcně a s dobrou vůlí; žádný ze zúčastněných tu ovšem pak nesmí trvat na nějakém výlučně hrubě materialistickém stanovisku., nesmí holdovat nijakým volebním heslům a la apres nous déluge.
V jednom publicistickém posudku mého románu "Ze světa lesních samot" je proti mně vznesena výčitka, jako bych prý snad údajně ze všech obyvatel Šumavy miloval toliko knížecí rod schwarzenberský. Je pod mou důstojnost ohrazovat se proti této výtce stejně nevkusné jako hluboce nepravdivé a zakládám si na tom, že mnohé závažné ohlasy, které mi naopak přičítají ke cti a vyzdvihují můj hluboký vztah ke v š e m obyvatelům mého domovského pohoří, jsou pravdě daleko blíže. Kdo má ode mne právo žádat, abych právě knížeti upřel svou lásku a oddanost? - I kdyby se měl snad mýlit ve svých rozhodnutích - a mýlit se je bezpochyby lidské - neučinil bych tak, poněvadž nejsem jeho soudcem. Není ani snad z mé strany vhodné dokazovat, že nejsem v jiném vztahu k domu Jeho knížecí Jasnosti než v tom obecně lidském. Jsou mi dobře známy mnohé šlechetné činy knížete; i kdybych o nich však nikdy nenapsal slova, ba kdybych na to nikdy ani jen nepomyslel, jako by se stalo, poněvadž to, co dobrého kdy učinil a dále činí, přece nepotřebuje nijaké fanfáry či reklamu.
Považuji za svou povinnost vyložit na tomto místě tak důkladně své stanovisko proto, aby nikdo nebyl v pokušení pomyslet si, že mne k napsání této předmluvy mohly vést jiné ohledy než osobní přátelství k autorovi této práce a převším vděčné uznání jeho nesporné zásluhy o její vydání.
Každý inteligentní a věrný syn své otčiny, ať už náleží k té či oné ze zemských národností, by měl mít zájem o poznání v š e c h částí této své otčiny. Právě předkládané dílo mu nabízí možnost seznámit se s naším lesním pohořím ve všech souvislostech; to, co jiní se pokusili odhalit částečně, je tu uspořádáno systematicky a přehledně, obohaceno a doloženo na základě dlouholetých zkušeností autorových.
Ještě před čtyřiceti lety byla Šumava skutečně jakási terra incognita, o níž širší publikum, obyvatele zbylých částí naší vlasti nevyjímaje, měla kromě samotného jejího jména sotva nějakou povědomost. Jako v zajetí snu stály ty lesy, z větší části panensky nedotčené od dob aeónských. Pár cest a silnic vedlo přes hřebeny hor; to, co leželo stranou těchto sporých dopravních tepen, nezajímalo nikoho. Les a les, nic než les; spousta dřeva v něm a nijaký odbyt. Došlo tím k případům drancování, pokud nepatřil velkým vlastníkům půdy - ti ho dlouhou dobu považovali za mrtvý kapitál. Počátkem tohoto století byly sice na několika místech zbudovány kanály na plavení dřeva, tím ale vzdálenému publiku krajina odhalena nebyla; nikdo nepodlehl pokušení vidět ten kraj a les zblízka. Lesy byly sotva systemizovány, nijaká probírka, nijaké racionelní hospodaření.
A co teprve selské lesy! - Tady se bralo, kde bylo potřebí, sáhy a sáhy nejkrásnějšího porostu byly prostě vypáleny, aby se získala orná půda. - Z jiných krajů sem přitáhli skláři, hloub a hloub pronikali do lesa, který pozvolna padal za pokrm jejich pecím, aby pak šli o kus dál. Nesčetné opuštěné, v rumiště a práchnivinu upadlé trosky značí cestu, kterou se ubírali. Mnohé z těchto původně napůl nomádských etablissements dokázaly odolat zubu času; z těch se pak vyvinuly mnohé průmyslové podniky velkolepého, ba světového významu.
Na jiných místech existovaly před staletími doly na zlato i jiná důlní zařízení, která časem přestala být výnosná. Tu a tam stále zejí ve skalách hluboké a temné vstupy do důlních šachet, štoly samy jsou dávno zasypány - obrovité šedé haldy kamení, zčásti holé, zčásti už zarostlé křovinami, svědčí dál o minulosti - hluboko uvnitř však už šumějí jen temné vody.
Na severu - jižně od Kdyňské brázdy (Neugedeiner Einbruchstelle) - a v centru, až k hranicím panství Zdíkov (Großzdikau), sledovalo obrys pohoří devět obcí, sestávajících z bezpočtu menších osad a roztroušených samot. Byly obecně známy spíše pod společným označením královské svobodné rychty (kgl.Freigerichte) nebo také podle označení obyvatel tzv.Královského hvozdu, jimž se přezdívalo Králováci, obce královácké (künische Waldhvozdgemeinden). To označení se vžilo; vědělo se i to, že byly obdařeny jistými výsadami, že nebyly poddány šlechtické vrchnosti a že jim byla od pradávna svěřena ostraha hranic proti nepřátelským vpádům z Bavor. Tím ovšem znalost o nich i končila; kolik měly obyvatel a z čeho jejich obyvatelé žili, jaké mravy a obyčeje v nich panovaly, o tom nebylo nijaké potuchy; sotva se vědělo, že osm těchto obcí bylo jazykově německých a jedna jediná z nich česká.
O bolestech a zápasech lidí tam hluboko v lese, o jejich útrapách za dlouhé a strašlivé zimy, o klimatických a hospodářských poměrech nezaznělo kloudného slova.
Až přišla kniha od Krejčího a Wenziga (rozuměj monografie Der Böhmerwald z roku 1860) a přinesla světlo.
Kniha psaná důkladně a zajímavě jako málokterá; od té doby uplynulo však už téměř čtyřicet let a mnoho, velmi mnoho se změnilo; zejména hospodářské poměry jsou jiné, zejména po velkých polomech z roku 1870 a následné kůrovcové kalamitě. Železnice vstoupila na Šumavu; na severu překračuje hřeben pohoří státní dráha Duchcov (Dux) -Železná Ruda (Eisenstein), na níž navazují bavorské tratě, na jihu železniční trať Budějovice-Linec; transverzála se kromě toho dotýká stanice v Sušici (Schüttenhofen) při samém vstupu do oblasti, ve Strakonicích se větví lokální dráha i do Vimperka (Winterberg), ve Vodňanech zase do Prachatic, v Krumlově pak do Želnavy (Salnau). Síť silnic už všude prostupuje pohoří. To všechno má vliv na hospodářské poměry, osvobozuje je z dosavadní uzavřenosti a uvádí ve spojení s ostatním světem.
Od té doby, kdy vyšla kniha od Krejčího a Wenziga, rozvinula se i celá literatura o Šumavě, byla napsána řada záslužných prací - připomenu tu knihu Willkommovu - vznikly monografie i politicky zabarvená dílka, turistické průvodce, pojednání všeho druhu, která se ovšem věnují spíše jen vymezeným partiím pohoří a jeho výběžků.
Systematická práce, která by v sobě zahrnovala celou Šumavu, její přírodu, její klimatické, agrární, hospodářské, etnografické poměry, účtuje tedy s faktickou potřebou a jsem si jist, že najde cestu ke svým čtenářům už proto, že nevím o nikom povolanějším k tomu, aby ji napsal, než je právě její pan autor.
Ať už by však byly osudy této knihy jakékoli, nemůže nikdo upřít právě autorovi jedno jediné: uznání té nejlepší vůle po dobrém výsledku. On sám může v tom uznání nalézt svou největší odměnu.

P.S. Tolik opěvaným autorem díla, k němuž Karl Klostermann (či Karel Klostermann, jak jej znají čeští čtenáři více) sepsal předmluvu (v českém vydání z roku 1902, tedy o šest let později, se už neobjevila, autor si úvod obstaral sám a za jeho vstupním textem následoval "proslov" Adolfa Heyduka!), byl Leopold M. Zeithammer s následujícím výčtem na titulním listě: knížecí schwarzenberský správce, nositel zlatého záslužného kříže s korunou, vedoucí meteorologické pozorovací stanice ve Vimperku a viceprezes zemědělského a lesnického sdružení.

O Klostermannovi bylo napsáno už tolik, že by další komentáře byly nošením víme všichni čeho kam. Marné však nikdy nebude připomenout, že psát začal tento syn Němce ze Šumavy (rod se na ni údajně přistěhoval z Porýní) a Němky z rodu šumavských sklářů (praděd Abélé zase prý pocházel z Flander a byl hugenotský šlechtic vypovězený z Francie), narozený 15. února 1848 v rakouském Haagu (český význam stejně téměř znějícího slova je "háj"), psát tedy začal německy. Zemřel na zámku vyvlastněného rakouského šlechtice a dlouholetého předsedy panské sněmovny zaniklé monarchie knížete Windischgrätze ve Štěkni, kde byl jeho otec kdysi panským lékařem, jako uznávaný český spisovatel 16. července 1923. Jeho hrob najdeme v Plzni.

Několik dat a poznámek ke Karlu Faustinu Klostermannovi (1848-1923),
k jeho životu a dílu

Gerold Dvorak

15.2.1848 - (podle zápisu v knize narozených, dále podle podání Anny Jelinekové a posléze i Lexikonu české literatury je ovšem třeba se od data, které uvádí i životopisec Klostermannův a překladatel jeho německých prací do češtiny Max Regal, tj. od 15. 2., přiklonit k datu 13. 2. 1848 - pozn. překl.) narodil se v hornorakouském Haagu jako prvé z deseti dětí MUDr. Josefa Klostermanna, původem ze Schlösselwaldu (dnes Hrádky) a jeho ženy Charlotte, roz. Hauerové ze sklářské dynastie Abeleů, usedlých v dnes zaniklé šumavské Hůrce (Hurkenthal)

1865 - maturoval v Písku

1865-1870 - deset semestrů studia mediciny ve Vídni, které nedokončil. Jako vysvětlení se nabízejí dvě verze: a) finanční nouze otcova, b) silná krátkozrakost, znemožňující mu přesně diagnostikovat

1871 - působí jako domácí učitel v severních Čechách

1872-1873 - pracuje opět ve Vídni jako redaktor časopisu "Wanderer" (podobně jako později u listu "Politik" šlo sice o periodikum německy psané, vydávané však pod vlivem staročeské strany - pozn. překl.)

1873 - suplentem, tj. pevně neustanoveným učitelem francouzštiny a němčiny na německém reálném gymnáziu v Plzni, kde po pěti letech získal definitivu a byl tu jako "profesor" činný až do odchodu na penzi

1875-1898 - první manželství s Němkou Marií Carmineovou

1885 - začíná publikovat své německy psané povídky v listě "Politik"

1890 - vychází jeho prvá a jediná německy psaná kniha pod názvem "Böhmerwaldskizzen", očekávaný úspěch se však nedostavuje a autor publikuje následně povídku "Rychtářův syn" už jako svou první zveřejněnou práci českou

1892 - vydává svůj první román "Ze světa lesních samot", vzápětí oceněný výroční cenou České akademie

1898 - v lednu umírá jeho první žena, v prosinci se znovu žení s Betty Juránkovou, vdovou po českém továrníkovi

1901-1919 - v rozmezí těchto let vydává deset románů a deset povídkových souborů; pět z celkem čtrnácti jeho románů získává přitom výroční cenu České akademie

1907 - kolem tohoto roku se stává jedním z devíti radních města Plzně, referentem pro městskou péči o zdraví, pro lidové knihovny a čítárny, jakož i členem komise pro turistický ruch

1919 - získává na doživotí právo pobytu na zámku knížete Windischgrätze ve Štěkni

16.7.1923 - umírá (ve Štěkni - pozn. překl.) a je brzy nato slavnostně pochován v Plzni

"V srdci šumavských hvozdů" zní titul prvního z celkem 14 souborů Klostermannových povídek, který vyšel roku 1896 v pražském nakladatelství J.R. Vilímek (které bylo za Klostermannova života a dlouho poté výhradním vydavatelem jeho prací - pozn. překl.). O skutečnosti, že sám název knihy byl dobrým nakladatelským tahem, svědčí skutečnost, že od té doby dosáhla více než 11 vydání (poslední, co do pořadí neoznačené, nejspíše však dvanácté, vyšlo v Sušici roku 2006 - pozn. překl.). V roce jejího vydání ostatně už Klostermann nebyl pro českého čtenáře nikým neznámým. Už po dvakráte do té doby získal on, Němec píšící česky, výroční cenu České akademie, a sice v roce 1892 za román "Ze světa lesních samot" a hned 1895 znovu za román "Za štěstím". Roku 1893 vyšel mezitím i román "V ráji šumavském", který sice cenu Akademie nezískal, může se však rovněž vykázat až dodnes novými a novými vydáními (to v Sušici z roku 2004 bylo nejspíš už patnácté - pozn. překl.).
To všechno během pouhých čtyř let, nyní pak titul "V srdci šumavských hvozdů", který nebyl výjimečně zvolen podle žádné z 11 v souboru zahrnutých povídek, nýbrž měl jen prokazovat centrální ukotvení jejich témat v nejpůvodněji zachovalém "srdci" lesa, v současnosti náležejícího od Bučiny a Železné Rudy až ke Kašperským Horám téměř výhradně k tzv. "Národnímu parku Šumava" (ani po vstupu České republiky do "schengenského prostoru" neotevírajícímu své hranice volnému pohybu osob - pozn. překl.).
Druhým důvodem, proč to území bylo autorovi tak blízké, byl původ otcův právě odtud a také lékařské působení kašperskohorského MUDr. Josefa Klostermanna v zapadlých lesních končinách s městem sousedících, které se staly synově literární práci nikdy nevysychajícím zdrojem námětů a motivů už jen z otcova vyprávění.
A za třetí to byla země, o níž mohl Klostermann skutečně německy (viz knižní vydání jeho fejetonů z listu "Politik", vyšlé až roku 1997 ve Spolkové republice Německo pod názvem "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwald" - pozn. překl.) napsat, že tu "žije a cítí s přírodou a lidmi" (v originále "mitgelebt a mitgefühlt habe mit der Natur und der Menschen" - pozn. překl.), což bylo vždy pro něho osobně nezbytným předpokladem vlastního literárního tvoření. S někdejším Rehberkem (dnes Srní) a Schlösselwaldem to byl vlastně původní domov široce rozvětveného Klostermannova rodu, kde i budoucí autor nejen pravidelně trávíval větší část svých školních prázdnin, nýbrž kam se i jako zralý muž znovu a znovu vracel.
Sám svůj vztah k těm místům a jejich obyvatelům vyjádřil v předmluvě ke svému románu "Kam spějí děti" (za druhé světové války vyšel v tzv. Protektorátu Čechy a Morava pod změněným názvem "O srdce člověka", vynuceném změněnými politickými okolnostmi - pozn. překl.) slovy: "Líčím centrální Šumavu, její přírodu a tuhý boj, jejž člověku jest podstupovat, jejž osud do oněch končin postavil. Ten člověk tam je plemenem Němec, toho nezměním ani já ani kdo jiný. A já přes to, že celou duší lnu ke svému českému národu, miluji toho člověka, ten lid, z něhož jsem vyšel, a líčím Ti ho, můj drahý čtenáři, jako Tvého bratra, jenž nemá účasti na tom, co jiní proti Tobě osnují. Ty, český člověk, máš srdce jemné, laskavé; ty nejlépe víš, mnoho-li pravdy na tom, co se ti podkládá, jako bys usiloval hamižně o vyhlazení všech, kdož nemluví Tvým jazykem."
(…)
V různých předmluvách i ke svým jiným dílům zdůrazňuje Klostermann opětovně, že si nic nevymýšlí, nic nevynalézá, že své postavy osobně zná, že jde často dokonce o jeho blízké příbuzné, kteří hrají v textu důležitou, ne-li dokonce hlavní roli. Ve známé povídce "Červené srdce" je "selský hoch, mnohem starší než já" tím, kdo autorovi vypráví příběh ubohé "Steinzen-Agnes" - znalec Klostermannova díla ví, že jde o jednoho ze synů autorovy tety, "staré Basel" (v povídkovém souboru "Bílý samum" je zařazena česká verze povídky o ní, původně vyšlé 1894 v listu "Politik" pod názvem "Die alte Basel", jako "Stará teta" - pozn. překl.), tedy o jednoho z jeho bratranců. Starý výminkář, který ještě pamatuje napoleonské války a který znepokojuje v povídce "Oční nákaza" lidi ze Schlösselwaldu svými proroctvími, je Klostermannův strýc, nejstarší bratr otcův - dožil se mimochodem obdivuhodného věku 97 let. V povídce "Rychtářův syn" vypráví Klostermann rodinnou historii: poslední "svobodný rychtář" je další z otcových bratří a jeho syn Josef Wurm, který ztratí tak pošetilým způsobem nejprve les a pak i statek, je autorovým bratrancem "prvního stupně". To znamená, že se referuje i o skutečnostech, které nejsou právě světlými stránkami historie Klostermannova rodu. Hlavní figurou povídky "Vánoce pod sněhem" je pak Klostermannův otec sám, od roku 1862 až do své smrti v roce 1875 městský lékař v Kašperských Horách (německy Bergreichenstein). Byl ženat a poslední z vnuček pana Ferdinanda Abeleho ze sklářské dynastie "hurkenthalské".
Poněvadž území, v němž se naposledy zmíněná povídka odehrává, je osídlena jen obyvateli německého jazyka, kterým autor nemohl vložit do úst nijaký český dialekt, dává jim (jako pak i jinde ovšem - pozn. překl.) hovořit ryzí spisovnou češtinou.
Klostermannovy texty vykazují však ještě jiné rysy dobově zcela podmíněné. Poněvadž, jak už zmíněno, si autor nic nevymýšlí ani nevynalézá, obsahují jeho povídky i romány mnoho podrobných, často až do detailů jdoucích popisů práce, zvyků a obyčejů, ba přímo způsobů myšlení zdejších lidí.
(…)
Za časů komunismu někteří kritici napadali z tohoto důvodu Klostermannův sloh jako zdlouhavě poučný a plný "prázdných míst". Zda právem či nikoli, je často i věc čtenářského vkusu. Nezvratnou skutečností však zůstává jediné: Šumava osídlená německy hovořícími lidmi už neexistuje. Žijí sice dosud někteří z někdejších Šumavanů německého jazyka s dosud živoucí vzpomínkou na onen čas dávno minulý, jejich počet ovšem rapidně klesá. Obráceně vzato rostou tedy Klostermannovy "naučné" pasáže stále v ceně, poněvadž jsou autentickým a nenahraditelným svědectvím toho, jak tomu "v srdci šumavských hvozdů" kdysi bývalo a nikdy už také nebude.
(…)
I "etnickou očistu" Šumavy, tj. vyhnání jejích německých obyvatel v letech 1945-1947, přestálo Klostermannovo dílo bez úhony. Ba naopak: jemu, který byl nacionálně naladěným německým publikem léta úspěšně zamlčován, dostává se nyní poct, jež mu byly dlouho upírány: ať už jde o pamětní desky, názvy ulic a náměstí, pamětních síní muzeí atd., žije teď jeho trvalá památka na Šumavě paradoxně teprve až poté, co v ní už nežijí jeho německy hovořící krajané.

Německo-český místopisný rejstřík ke Klostermannovu dílu

Poněvadž Klostermann používá místních a pomístních jmen obvyklých na Šumavě v době, kdy tam žilo obyvatelstvo německého jazyka (výslovně se postavil proti jejich počešťování, které označil za "dětinské" - pozn. překl.), z nichž pak mnohá byla po roce 1945 vymazána z českých map (často pak i s místy, která označovala, také z povrchu zemského - pozn. překl.), uvádíme tu (zdaleka ovšem nikoli úplný - pozn. překl.) výčet některých z nich v obojí jazykové verzi:

Adamsberg Adamova hora (1177 m)
Ahornsäge Javoří pila
Antigel Antýgl (od "ein Tiegel", tj. "sklárna o jedné vaně" - pozn. překl.), někdejší královácký dvorec, hora (1253 m) téhož německého jména nese dnes na českých mapách označení "Sokol"
Außergefild Kvilda
Bergreichenstein Kašperské Hory, nazývány německy mluvícími Šumavany často jen zkráceně "Berg"
Brennter Berg Spálený (1013 m), vrch blízko Srní (obce dříve i "česky" zvané "Rehberk
Buchwald Bučina
Fallbaum Javoří (1138 m)
Gayerruckberg Gayruk (od "supí hřbet", to bylo i jedno z označení pro Roklanský les, v "Klostermannově knize "Ze světa lesních samot" Kamerální les, území nepatřící k žádné ze šumavských královských rychet, před zavedením Josefínského katastru bez majitele pro svou nepřístupnost
Goldbrunn Zlatá studna, dnes existuje už jen jako pomístní jméno, osada zanikla
Großhaid Velký bor, už jen pomístní jméno, osada zanikla
Grünberg Zelená hora, pomístní jméno, osada zanikla
Haidl Zhůří, pomístní jméno, osada zanikla
Hauswaldkapelle zaniklá kaple stávala na svahu Kostelního vrchu nad Starým Srním
Hohenstegen Vysoké lávky, pomístní jméno, osada zanikla
Hurkenthal Hůrka, osada zanikla
Innergefild Horská Kvilda
Judenwiese Židova louka, při Čeňkově pile
Kaltenbrunn osada zanikla (neměla české jméno - pozn. překl.)
Karlsburg hrad Kašperk
Kiesleiten hora Křemelná (1125 m)
Kieslingbach Kinitz-Tettau
Langendorf Dlouhá Ves
Mader Modrava (dříve i "česky" Mádr - pozn. překl.)
Preisleiten osada zanikla (dnes na některých mapách uvedeno pomístní jméno Vyderské svahy - pozn. překl.)
Pürstling Březník
Rachel Roklan (1452 m)
Rehberg Srní
Sattelberg Sedlo
Schachtelei Povydří, nejkrásnější část údolí řeky Vydry
Schätzenreith Rokyta (mnohdy i Schätzova Mýť)
Schlösselwald Hrádky (to odtud pocházel Klostermannův otec)
Seckerberg Horky, už jen pomístní jméno, osada zanikla
Seeberg osada zanikla (neměla české jméno - pozn. překl.)
Sonnberg Slunečná, už jen pomístní jméno, osada zanikla
Stadeln zaniklá osada, ležící kdysi na západním svahu hory Křemelná
Stillseifenbach Hrádecký potok
Stubenbach Prášily
Unterreichenstein Rejštejn
Vinzenz-Säge Čeňkova Pila
Weitfäller Filz Rokytská (Rokytecká) slať

G. Dvorak, Der Sohn des Freirichters : Böhmerwald-Geschichten : aus dem Sammelband "V srdci šumavských hvozdů" (1998), s. 183-195

Životopis Karla Klostermanna
Anna Jelineková

Karl Klostermann se narodil 13. února 1848 v hornorakouském Haagu jako syn německých rodičů. Jeho otec, naposledy okresní lékař v Kašperských Horách (Bergreichenstein), byl selský syn ze šumavského Rehberka (česky dnes jen Srní - pozn. překl.), jedné z rychet králováckých svobodných sedláků (v originále "Künische Freisassen" - pozn. překl.), kteří sem kdysi přišli až z Vestfálska (dnešní spolkový stát Severní Porýní-Vestfálsko/Nordrhein-Westphalen - pozn. překl.). MUDr. Josef Klostermann celou duší lpěl na šumavském domově svých předků a vzdal se bez rozmýšlení výnosnějších profesních možností, jen aby mohl být jako lékař nápomocen především chudým obyvatelům domovských horských končin.
Jeho choť, Karlova matka Charlotte Klostermannová, roz. Hauerová, pocházela z rozvětvené sklářské rodiny Ábeleových (Klostermannův český životopisec Max Regal jejich příjmení píše Abélé - pozn. překl.), svým podnikáním na Šumavě všeobecně známé.
Poněvadž se otec jako lékař mohl jen málo starat o výchovu synovu a v místě, kde působil, nebyl ani dostatek škol, odešel Karl už v šesti letech z otcovského domu a jak často sám říkal, vracel se od té doby do otcovy domácnosti už spíše jen coby host o Vánocích, Velikonocích a letních prázdninách.
Základní školní výuky se mu spolu s ostatními hochy, přišlých sem z týchž důvodů, dostalo v Klatovech (Klattau) od dobrého, obecně ceněného učitele (jde o i Geroldem Dvorakem nepovšimnutý omyl autorčin: 1855-1857 se připravoval malý Klostermann ve Stříbrných Horách /Silberberg/ na gymnaziální studia pod vedením zasloužilého učitele Petra Šafránka, jak o tom podrobně referuje Max Regal ve své knize Život a dílo Karla Klostermanna - pozn. překl.). Klatovy byly městem, kde žilo pohromadě české i německé obyvatelstvo. I první kamarádské žákovské známosti Klostermannovy byly toho druhu. Z těch dob pochází i Klostermannovo šedesátileté životní přátelství s Albertem Kerberem, synem českých rodičů, druhem jeho chlapeckých her i studentských let pozdějších, přátelství, které přetrvalo i v těžkých obdobích a vydrželo oběma až do konce života.
Zmíněný pedagog zajistil i chlapcovu přípravu na gymnázium, které pak Klostermann navštěvoval v Klatovech a v Písku. Roku 1865 v Písku také maturoval.
Jako student trávíval větší část letních prázdnin u svých selských příbuzných v Rehberku, kde pobýval po celé týdny u pastevců v lesích, přitahován sem láskou k přírodě a ke zvířatům. Jen na neděli se vracíval do vsi k příbuzným, aby se vzhledněji přistrojil do kostela na mši "mezi lidi" (v originále "für den Gottesdienst menschlich zu machen" - pozn. překl.) a také se podíval, zda mu od rodičů snad nepřišla nějaká zpráva. Každým rokem se sem student vracíval, do těch lesních končin všemu světu odlehlých, a to až do konce svých akademických studií, později i coby zralý muž. Vyrůstal tak ve spojení se šumavskou přírodou a s lidmi v ní žijícími, stal se tak skutečným znalcem Šumavy, cítil se povolán naléhavým hlasem svého srdce, aby o ní psal.
Na otcovo přání se po maturitě vydal do Vídně studovat na tamní univerzitě medicinu. Pro jazykově nadaného mladého muže, který už tehdy plynně hovořil čtyřmi světovými řečmi, měl sám osobní kontakt se zahraničními studentskými kolegy nepochybný význam (později Klostermann dokonale ovládal tucet světových jazyků) už v tom ohledu, že si odtud odnesl s sebou do života schopnost najít vstřícný vztah a sympatii ke každému národu.
Během jeho medicinských studií se jednou stalo, že ortodoxní Žid, Ibrahim ben Jussuf z Jeruzaléma, jemuž omrzly obě nohy, byl převezen na kliniku profesora Billrotha. Nešťastník se nedokázal domluvit ani s lékaři, kteří se jím zabývali, ani s kolegy svého náboženského vyznání (v originále "mit Kollegen mosaischer Konfession" - pozn. překl.). Vzpomněli si nakonec na medika Klostermanna. Byl přiveden k pacientovi a po několika pokusech se mu podařilo dorozumět se s ním. Když ho pak oslovil ve španělštině, rozzářila se nebožákova tvář radostí. Tak se Klostermannovým prostřednictvím podařilo častěji navázat komunikaci s cizojazyčnými pacienty.
Bohužel ho posléze nadměrná krátkozrakost donutila studia mediciny se vzdát. Stal se novinářem a psal do tehdy ve Vídni velice známého časopisu "Wanderer". I tomu se katastrofální hospodářský rok 1873 ovšem nevyhnul se všemi svými následky a časopis byl nucen ukončit svou existenci.
Poněvadž v té době byl vypsán konkurz pro místo suplenta (suplent je pomocný učitel s vyhlídkou na trvalé zařazení) na reálce (německé - pozn. překl.) v Plzni (Pilsen) a s ohledem na nutnou znalost francouzštiny se našel jen malý počet uchazečů, setkala se Klostermannova žádost s příznivou odezvou. Roku 1873 nastoupil na suplentské místo, pět let nato se stal na témže ústavu řádnou učitelskou silou (v originále "wirklicher Lehrer" - pozn. překl.) a po třech dalších letech tehdy předepsané zkušební lhůty byl v roce 1881 jmenován profesorem. Karl Klostermann vyučoval pak na plzeňské reálce němčinu a francouzštinu až po svůj odchod do penze 1908.
Spisovatelskou činnost zahájil Karl Klostermann ve své německé mateřštině. V letech 1885-1886 psal fejetony pro pražský list "Politik" (vycházel v němčině, byl však už od založení Stanislavem Skrejšovským tribunou politiky Staročechů, tj. pročeským - pozn. překl.) pod společným titulem "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde" (tj. "Vesele i smutně ze Šumavy" - pozn. překl.). 16 z těch fejetonů vyšlo pak 1890 Klostermannovým vlastním nákladem v Plzni pod titulem "Böhmerwaldskizzen" (česky vyšly jako "Črty ze Šumavy" nejprve v překladu Marie Stunové v roce 1923 /reedice 2006/ pak znovu 1986 pod mírně pozměněným názvem "Črty ze Šumavy 1890" v překladu Bohumila Nohejla). Byla to jeho knižní prvotina a byla psána německy.
Dále vyšlo rovněž v německé řeči kolem 160 textů: byly to fejetony, obrázky, novely, povídky, črty, cestopisy, zčásti i pod pseudonymem "Faustin", což bylo spisovatelovo druhé křestní jméno (v titulu knižní prvotiny figuruje v závorce za autorovým křestním jménem a příjmením - pozn. překl.). Tak to alespoň tvrdí Max Regal, který vydal knižně český Klostermannův životopis (Život a dílo Karla Klostermanna - pozn. překl.), ve kterém nazývá spisovatele nejtvořivějším beletristou své doby.
Náleží se poznamenat, že Klostermanna při jeho prvém spisovatelském vystoupení na veřejnost potkalo mnohé zklamání, poněvadž líčení jím objevených krás odlehlé šumavské přírody nenalezlo u německého publika ono přijetí, jaké podávající ho duše autorova (v originále "die hingebende Dichterseele" - pozn. překl.) byla očekávala. Byla to zeměpisná vzdálenost Šumavy od německých území či ohromující svět přece jen lépe známých Alp, co nezájem způsobily? Karl Klostermann se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že jeho díla se nepotkala na německé straně s onou vstřícností, kterou vůči nim projevili čeští čtenáři, kteří naň plni nadšení naléhali, aby psal v jejich jazyce.
Dal se takový ohlas přeslechnout? Řeč nebyla pro něho nijakou překážkou. Jeho schopnost vládnout tolika jazyky mu přímo nabízela možnost, zveřejnit své práce i v jiné než německé řeči. A on chtěl přece psát, psát, vypsat všechno bohatství z duše, kterou zanechal na Šumavě. Chtěl vylíčit její přírodu, kterou tak miloval, stejně jako tamní lidi, které všechny bez výjimky nazýval svými bratry.
V neposlední řadě to byly časové jevy, změny, události kulturněhistorické povahy, kterým nechtěl dát upadnout v zapomnění. Tak přinášejí jeho práce štědrý podíl kulturní historie.
Takové své německé texty Karl Klostermann postupně rozhojnil a převedl do českého jazyka. Nejprve zveřejnil česky v beletristických časopisech, novinách, almanaších a kalendářích 160 textů, z nichž rovněž mnohé rozšířil a užil pak ve svých románech.
V letech první světové války byl Klostermann postižen těžkým zápalem plic, z něhož se jen pomalu zotavoval. V té době se pro něho nenašel žádný letní byt, kde by měl tak potřebný venkovský vzduch.
Až kníže Alfred Windischgraetz mu nabídl pobyt na svém zámku ve Štěkni a poněvadž ten ležel v rovině, mohl být Klostermann snadno vožen zámeckým parkem v kolečkovém křesle, kde přesto, že ho trápila nemoc, pod stinnými korunami starých stromů dokázal pokračovat ve spisovatelské práci.
Kníže učinil ještě něco navíc. Když mu bylo roku 1921 štěkeňské panství vyvlastněno, prosadil, aby nemocnému spisovateli byl jeho letní byt ponechán k doživotnímu užívání. Mělo už jít ovšem o pouhé dva roky.
Dne 16. července 1923 Klostermann ve Štěkni umírá. Město Plzeň zařídilo slavnostní rozloučení před zámkem a převoz do Plzně, kde byl spisovatel pochován do čestného hrobu na Ústředním hřbitově s kaplí sv. Václava.
Hrob zdobí prostý kříž s plechovým Kristem, jak jej vídáme na některých místech Šumavy i dnes.
Vepředu se na hrobě zvedá mohutný, omšelý žulový balvan ze Šumavy s reliéfním portrétem spisovatelovým a prostým nápisem Karel Klostermann 1848-1923. Na kameni je vidět i rozevřenou kovovou knihu, na jejíchž stranách jsou vyryty tituly Klostermannových románů. Kříž i balvan jsou obklopeny lesními stromy.

G. Dvorak, Karl/Karel Klostermann 1848-1923 (1998), s. 7-11

P.S. Text, vyšlý ve sborníku ke 150. výročí Klostermannova narození, je v českém překladu na dvou místech opraven podle věcných připomínek sestavovatele knihy a překladatele Klostermannových českých próz do němčiny Gerolda Dvoraka. Ten k osobě autorky textu, která je ostatně na internetových stranách Kohoutího kříže zastoupena samostatně, přičinil pár poznámek, týkajících se i vzniku tohoto jejího náčrtu životopisu Karla Klostermanna. Anna Jelineková byla spisovatelovou neteří, tj. dcerou jeho sestry Rosy Klostermannové, provdané Jelinekové. Dvorak v poznámkách uvádí, že Annina životní data nedokázal prý přesně zjistit (jiná jeho informace o autorce, uložená v kašperskohorském Muzeu Šumavy, kupodivu ta data obsahuje). Jisté je prý toliko, že 1964 v jednom dopise svému prasynovci udala jako svůj věk 88 let. Podle toho by se musila narodit v roce 1876. Žijící příbuzní věděli údajně jen, že se dožila více než devadesátky. Teprve dlouho po smrti "Aninky Jelinkovic", jak o ni strýc v korespondenci kdysi psával, vyšel v roce 1993 její překlad Klostermannova prvního románu (1891) "Ze světa lesních samot" (německý titul překladu zněl "Aus der Welt der Waldeinsamkeiten"), vyznamenaného svého času Výroční cenou České akademie věd a umění. Průklepy dalších svých překladů předala už roku 1959 tehdejšímu kustodovi Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Pasově (Passau) školnímu radovi Josefu Bürgerovi (i on má své samostatné zastoupení na internetových stranách Kohoutího kříže), se kterým si v padesátých letech dopisovala. Právě z jejich vzájemné korespondence pochází text Klostermannova životopisu, který, jak už řečeno, Gerold Dvorak opravil kromě několika pravopisných zásahů na dvou místech i věcně.

Ke Klostermannovu rodu
Heinrich Raab

Jakýmsi vlastním "praotcem" šumavských Klostermannů ze Schlösselwaldu u Rehberka (tak se ještě za Klostermannova života říkalo dnešnímu Srní - pozn. překl.) byl jistý Gregor Klostermann z Rejštejna, po usedlosti řečený "Gregernbauer". Od magistrátu města Kašperské Hory koupil v roce 1670 zpustlý statek čp. 15 na Horské Kvildě, aby tam otevřel soumarskou útulnu (v originále "Säumerraststube" - pozn. překl.), pozdější hostinec "Zum Säumerstall" (tj. "U soumarské stáje" - pozn. překl.). Jeho potomek Daniel Klostermann získal v roce 1745 v Horské Kvildě statek čp. 3 zvaný "Müllerhof" (dodnes se tam říká "U Daniela" - pozn. překl.) a odtud se pak Klostermannové rozšířili po celém dalekém okolí.
Josef Klostermann, jeden z potomků Daniela Klostermanna, koupil v roce 1790 zkrachovalou usedlost "Wurmbauernhof" čp. 8 v osadě Dolní Schlösselwald, která byla tehdy součástí královácké svobodné rychty Štadlovské (tj. Stodůlecké) Podíly I. (Stadler Antheil I.), později až Rehberka. Narodil se sám ještě na Horské Kvildě 19. října 1761, zemřel však už ve Schlösselwaldu 5. července 1825. Josef Klostermann si vzal za manželku Annu Marii Weberovou (1770-1836) ze Schlösselwaldu a měl s ní 13 dětí. Jeho syn MUDr. Josef Klostermann se stal v roce 1862 okresním lékařem v Kašperských Horách. To, aby mohl vystudovat medicinu, stálo otce velké osobní oběti. Lékařův syn, spisovatel Karel (Karl) Klostermann, píše ve 4. kapitole své prvotiny "Böhmerwald-Skizzen" o svém dědečkovi: "Tu mi napadá starý, šedivý muž tam dole v Schlösselwaldu, který tu až do svého sedmdesátého roku v lesích pracoval, přes jehož ctihodnou hlavu brzo století se přenese. Měl syna ten starý muž, kterému chtěl připravit lepší osud a méně namáhavý život. Strádal při špatném chlebě a tvrdém sýru a pracoval rok za rokem, aby syna mohl dáti studovat - myšlenka skoro šílená tady nahoře. Tříska vyrazila mu oko, on však pracoval bez omrzelosti dále a každý měsíc dal se na cestu do vzdálených Klatov (Klattau), aby synovi své úspory donesl. A jak jich někdy dosáhl, těch krvavě vydělaných peněz!" (citováno z českého překladu Marie Stunové - pozn. překl.) - Tento muž nosil pěšky své "krvavě vydělané" peníze mnoho kilometrů pěšky krajinou, kterou dosud neovládala železniční ani automobilová doprava. Kdo z dnešních lidí by se takové námaze vystavil?
Já sám jsem jednou při pátrání v rodinných papírech narazil na potomky starého Josefa Klostermanna. Můj prapraděd Jakob Raab se dne 19. listopadu 1811 v Rehberku oženil s jeho dcerou Johannou Klostermannovou, narozenou ve Schlösselwaldu 22. února 1791. Rovněž můj praděd z matčiny strany Josef Haslinger si vzal 12. června 1838 v Rehberku Marii Gruberovou, jejímiž rodiči byli Johann Gruber, sedlák (v originále "Freisass" - pozn. překl.) z Rehberku a Elisabeth, roz. Klostermannová ze Schlösselwaldu. Ona Elisabeth mohla pocházet jedině z rodu "schlösselwaldských" Klostermannů.
Už jeho "zakladatel" Josef Klostermann měl, jak už zmíněno, 13 dětí, ale i Karlova sestra Theresia, provdaná Schulhauserová, se svými 12 dětmi postarala o hojné potomstvo. Z rozvětveného Klostermannova rodu pochází i Michael Klostermann, který se svou dechovou hudbou mnohokrát vstoupil na německé televizní obrazovky. Když i v naší rodině se jak z otcovy, tak i z matčiny strany vyskytují předkové ze "zakladatelské" rodiny (v originále "aus Gründerfamilie" - pozn. překl.) Klostermannů ve Schlösselwaldu, najdou v ní jistě své kořeny i četní jiní někdejší "rehberští". U nás v Německu je bohužel spisovatel Klostermann, autor mnoha románů z "centrální" Šumavy, sotva doceněn. Ačkoli se jeho dílo tolik týká končin, z nichž jsme byli nuceni odejít, přecházelo se z německé strany celá dlouhá léta téměř úplným mlčením. Jistě k tomu přispělo i to, že člověk a jeho prostředí jsou v jeho literárních pracích popisováni velmi otevřeně. Poněvadž jeho německy psaná knižní prvotina byla čtenáři sotva zaznamenána, začal publikovat česky. Domnívám se však, že jeho realistická líčení neztratila nijak na svém významu už proto, že vůbec umožňují učinit si objektivní obraz o nadmíru nesnadném životě našich šumavských předků.

Hoam!, 2008, č. 2, s. 10-11

Několik slov o autorovi románu "Skláři"
Otto Stelzer

Karel Klostermann je jedním z nejplodnějších a nejčtenějších autorů české (v originále "čechischen" - pozn. překl.) literatury, Němcům téměř zcela neznámé.
Mezi oněmi českými realistickými romanopisci, kteří brali své náměty z lidového života, zaujímá ovšem Klostermann do jisté míry zvláštní postavení, poněvadž se až na určité výjimky ve svých románech a povídkách specializuje na kraj a lid Šumavy (v originále "Land und Leute des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), která mu poskytla bohatou látku k rozsáhlé řadě románů. Klostermann se dá nazvat objevitelem Šumavy pro českou literaturu s ohledem na její přírodní a lidový svéráz. Josefu Rankovi a Adalbertu Stifterovi, kteří mohou být považováni v tomto směru za jeho německé předchůdce, nepodařilo se proniknout do poezie šumavské přírody i života tamního lidu tak hluboko, jak to dokázal náš autor.
Však byl k tomu také předurčen už svým rodovým původem (v originále "auch schon durch seine Geburt vorbestimmt" - pozn. překl.). Narozen roku 1848 v hornorakouském Haagu, kde přechodně pobýval jako lékař jeho otec, pochází z německého selského rodu, starousedlého na Šumavě (v originále "entstammt er einem altsässigen deutschen Bauerngeschlechte des Böhmerwaldes" - pozn. překl.). Jeho děd byl sedlákem a rychtářem (šoltýsem) "královácké svobodné obce Stodůlecké Podíly, I. díl (v originále "'Richter' /Schultheiß/ der künischen freien Waldhwostgemeinde" Stadler Anteil, I. Teil, správně má ovšem být "Waldhwozdgemeinde"! - pozn. překl.) a měl usedlost ve Schlösselwaldu (dnes Hrádky - pozn. překl.) v okrese Kašperské Hory (v originále "im Bezirke Bergreichenstein" - pozn. překl.); z matčiny strany je Klostermann potomkem rodu Abélé, na Šumavě známého tím, že jeho předkové významně přispěli k rozvoji proslulého zdejšího sklářství.
Ačkoli se našemu autorovi dostalo české výchovy (v originále "eine böhmische Erziehung", což lze ovšem chápat spíše jako "výchovy v Čechách" - pozn. překl.) a vždy se cítil být pravým Čechem ("stets sich als echter Čeche fühlte"), nezabraňovala mu tato okolnost nikterak, aby do svého srdce pojal i onu německou část obyvatel Šumavy.
Až do vysokého věku pěstoval Klostermann úzké vztahy k zemi a lidu této lesnaté a hornaté končiny. Své prázdniny, které měl jako středoškolský profesor k dispozici, trávíval rok co rok v oné krajině, kterou v mládí nesčetněkrát prošel křížem krážem ve styku s pastevci a muži z lidu.
Postavy v jeho románech vystupující jsou z větší části německého původu. Náš autor miluje šumavský lid bez rozdílu národnosti; nedocházelo tu také ještě před nějakými dvaceti lety k nijakým nacionálním třenicím. Klostermannova hluboká láska k zemi a lidu je patrná z věnování jeho německy psané prvotiny, nazvané "Böhmerwald-Skizzen"(1890), kde se píše:
"Ich widme dieses Buch in erster Linie allen Bewohnern des Böhmerwaldes, mit denen ich fühle, deren Freude und deren Leid meine Freude und mein Leid sind.
Ich widme es den Armen und Niedrigen unter ihnen, deren schwielige, von heiliger Arbeit harte Hände ich gedrückt habe.
Ich widme es meinem ganzen böhmischen Land und allen seinen Bewohnern ohne Unterschied der Nationalität und des Glaubens, allen denen, die ein Herz haben für unsern Wald und sein Volk und bitte sie, diesem Volk ihre Sympathien zu bewahren."
(tj.: "Věnuji tuto knihu v prvé řadě všem obyvatelům Šumavy, s nimiž cítím, jejichž radosti a žaly jsou radostmi a žaly mými.
Věnuji ji chudým a porobeným mezi nimi, jejichž mozolné, svatou prací ztvrdlé ruce jsem tiskl.
Věnuji ji celé své české zemi a všem jejím obyvatelům bez rozdílu národnosti a víry, všem těm, kdo mají srdce pro náš les a jeho lid, a prosím je, aby tomuto lidu své sympatie zachovali."
Je zajímavé, že Marie Stunová, jejíž překlad Klostermannovy prvotiny vydal v roce 1923 J.R. Vilímek s názvem "Ze Šumavy - Črty", slova i vyznění předmluvy na několika místech obměnila, druhý její překladatel Bohumil Nohejl pak ve vydání Západočeského nakladatelství v Plzni roku 1986, které zvolilo titul "Črty ze Šumavy 1890", předmluvu raději vypustil vůbec - pozn. překl.)
Co se týče románu "Skláři" (k jeho německému překladu je tento text doslovem - pozn. překl.), jde o druhou větší práci (vznikla roku 1893) v dlouhé řadě Klostermannových děl. Zatímco v početných následujících románech si vybírá své postavy z prostředí dřevorubců, obyvatel šumavských samot a jim podobných, představují "Skláři" rodinný román v nejvlastnějším slova smyslu. Autor tu čerpá látku z osudů svých předků, jejichž štěstí i bolest dokáže vylíčit způsobem, který se dotýká srdce a málo jen užívá básnické licence; sociální a kulturní poměry tehdejší doby a názorná líčení přírodních krás v proměnách ročních dob i osobitostí Šumavy tvoří barvité pozadí děje.
V současnosti žije autor jako profesor na penzi v Plzni a je navzdory svému vysokému věku i nadále spisovatelsky činný.

P.S. Německý překlad Klostermannova románu "Skláři" nese na rozdíl od českého originálu podtitul "Roman aus dem Leben der Böhmerwäldler" a je označen jako "Autorisierte Übersetzung aus dem Čechischen". Poněvadž byl tedy Klostermannem autorizován, stálo by za samostatnou studii, k jakým úpravám Dr. Otto Stelzer sáhl pro vydání, určené nakladatelem (byl jím "Karl Beníško", jak alespoň stojí psáno na titulním listě) především německým čtenářům ze Šumavy. Zatímco Klostermann čtenáři českému přibližuje Šumavu počeštěnými místními jmény, Stelzer zřejmě s Klostermannovým souhlasem či dokonce autorovou rukou ta jména zase "poněmčuje". Tak je tu fiktivní Kroužilov (myšleny skutečné asi Kašperské Hory) přezván na Sonnenberg (zaznívá tu ono "Berg" ze zkráceně místními lidmi užívaného označení "Hor", tj. německého místního jména Bergreichenstein), fiktivní Jezerné (zřejmě míněna dnes zaniklá Hůrka) na Seeberg, fiktivní Sosnovka na Föhrenhof, fiktivní Janov na Johannihütte, fiktivní Antonov na Antonihütte, Lávky (bezpochyby dnes rovněž zaniklé Hohenstegen/Vysoké Lávky) na "Stegen" atd. I postavy, mimochodem ze záporných snad všechny s ponechanými z originálu českými příjmeními (Jahoda, Klimeš, Vitunský), mají v překladu poněmčena alespoň svá jména křestní, jako třeba Ernst Jahoda, ale i "kladní" Hans či Adalbert Haslingerovi ("počeštěn" ovšem zůstává jako v originále veskrze kladný doktor Jarošovský - tj. MUDr. Josef Klostermann, autorův otec, objevující se v samém závěru knihy). Důvody byly prostě čtenářské a dnes nejsou na Šumavě právě ti potenciální němečtí čtenáři Klostermannovi a Stelzerovi.
- - - - -
* Haag (A) / Srní / † Štěkeň / † † Plzeň
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko