Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF BOHMANN

Někdejší Kreuzwinkel

V údolí Úhlavy (v originále "Osserbachtal /Angeltal/" - pozn. překl.), při úpatí severního svahu Královského hvozdu (v originále "am Fuße des Nordabhanges des Künisches Gebirges" - pozn. překl.), jen několik kilometrů od bavorské hranice ležela před vyhnáním malá osada Kreuzwinkel (dodnes se prý těm místům říká česky Křížkov - pozn. překl.). Byla to místní část Hamrů (Hammern), obce rozptýlené na rozloze kolem tři a půl tisíce hektarů a stála v rozlehlé ploše vymýceného tu lesa (v originále "in einer weiten Waldlichtung" - pozn. překl.)blízko okresní silnice z Nýrska (Neuern) do Železné Rudy (Markt Eisenstein). Dominantou malé osady byla mešní kaple, zasvěcená Bolestné Matce Boží. Byla to prostá, ale architektonicky zajímavá stavba půdorysu kříže s polokruhovými apsidami. Kostelík v Kreuzwinkel byl velmi starý, prokazatelně starší než farní kostel v Hamrech.
"Heilig-Kreuz-Kirchlein" (tj. "kostelík Svatého kříže" - pozn. překl.), jak se mu také říkalo, byl vystavěn v roce 1730 svobodníkemv originále "von dem Freisassen" - pozn. překl.) Johannem Tornerem. Malá svatyně založená do tvaru kříže a jinak zevně bez okras měla na západním průčelí šindelové střechy cibulovou vížku (v charakteristice stavby vychází autor originálu v tomto a následujícím odstavci zřejmě ze 7. svazku /vyšel v roce 1899/ ediční řady Soupisů památek, jehož autory byli Ferdinand Vaněk, Karel Hostaš a František Adolf Borovský a který měl svou českou i německou verzi - pozn. překl.). Střed půdorysu tvořil čtverec s kosými rohy, k západní straně pojila se předsíň s kruchtou, polokruhovým obloukem od kaple dělená, ostatní strany otvíraly se do polokruhových apsid, které byly opatřeny dvojdílnými okny polokruhového tvaru, přepaženými uprostřed pilířem. Nad čtverhranným vchodem v západním průčelí byl umístěn kamenný znak, jehož štít byl kolmo rozdělen na dvě půle: v pravém poli zobrazoval korunovanou orlici, v levém šikmo přepaženém jednorožce v poskoku, dole byl vepsán letopočet 1731.
Tři rokokové oltáře uvnitř, které byly v roce 1736 darovány paní Katharinou Knittelovou z Prahy, měly bohaté akantové rozviliny dobrého řezbářského díla. Ve věži kostelíka visely dva nevelké zvony: ten menší z roku 1730 (s nápisem GOSS NICOLAVS LÖW IN PRAG ANNO 1.7.3.0 - pozn. překl.) a ten větší z obou pak z roku 1839. Kostelík choval i cenný stříbrný pacifikál (relikviář v podobě kříže nebo s jeho motivem - pozn. překl.) vysoký 0, 20 metru, s autentizovaným ostatkem Kristova kříže (darován sem byl relikviář podle Soupisu památek paní Katherinou Knittlovou roku 1736 a detailně vylíčen i tak, že jeho "jemně tepaná nožka oválová vybíhá v desku barokového vykrojení, pokrytou drobným tlačeným ornamentováním, kolem zlacená záře" - pozn. překl.) a značné uměleckohistorické ceny a už zmíněné nádherné, ručně řezané rámy oltářních obrazů ze staré doby.
Daleko široko byla kaple "Sancta Crucis" v Kreuzwinkelu známa pro Pražské Jezulátko (v originále "Prager Jesuskind" - pozn. překl.). Tato malá figurka byla kopií voskového Jezulátka (v originále "diese kleine Statue war eine Nachbildung des wächsernen Jesukindleins" - pozn. překl.) v pražském klášteře karmelitánů, o jehož zázracích zpravují mnohá svědectví. Hraběnka Kolowratová (Elisabeth /Alžběta či Eliška/ roz. z Lobkowicz /1580-1663/, zesnulá v pošumavských Žichovicích, choť nejvyššího zemského hofmistra Jindřicha Kolowrata-Libštejnského /1563-1646/ - pozn. překl.), která tehdy těžce onemocněla (pozbyla následkem nemoci i zraku a sluchu - pozn. překl.), svěřila se ve své nouzi Děťátku a když Je vroucně políbila, nabyla opět ztraceného zdraví. Stala se nato velkou ctitelkou Jezulátka, dala si zhotovit Jeho věrnou kopii a věnovala ji právě této mešní kapli, která stála jako mnohé jné pod patronací jejího chotě Prokopa (to křestní jméno je ovšem omylem autora originálního textu - pozn. překl.) hraběte Kolowrata.
Až do poloviny 19. století se stavební stav (v originále "der bauliche Zustand" - pozn. překl.) kostelíka v Kreuzwinkelu stále více zhoršoval. Starobyle počestná, umělecky a kulturně historicky tak cenná svatyňka hrozila se už tenkrát rozpadnout. Poněvadž se tu sloužila mše jen dvakrát do roka, o neděli po 3. květnu, na svátek sv. Petra a Pavla a porůznu i o několika málo všedních dnech jindy v roce, dary na údržbu kostela se rozsahem víc a víc tenčily. Také majitel pozemku, na němž kostelík stál, nebyl schopen zajistit nezbytnou renovaci. Teprve peněžní sbírka, uspořádaná mezi farníky, která tehdy vynesla kolem dvanácti set korun, dovolila stavbu uvést alespoň zčásti do pořádku.
K úplné stavební obnově kostelíka v Kreuzwinkelu došlo pak v roce 1935. Celá farnost Hamry s podporou biskupského ordinariátu úspěšně dokončila předsevzatý záměr a kostelík jako by zazářil novotou. Z jeho krásy nebylo však zdejším dopřáno dlouho se radovat. Zejména po vyhnání německých obyvatel v roce 1946 potkal kostelík osud tolika domů Páně v zapovězeném českém pohraničním pásmu. Rozpadal se dál a dál a poněvadž z bavorské strany sem nebylo lze nijak dohlédnout (rozuměj přes hřeben hory Ostrý /Osser/ - pozn. překl.), nebylo po několik let známo nic ani o jeho osudu. Teprve v roce 1960 se dalo na vlastní oči stvrdit i některým z nás, že z krásného "Heilig-Kreuz-Kirchlein" zůstala jen hromada kamení, obrostlá divokým křovím a hložím.

Glaube und Heimat, 1993, č. 11, s. 18

Památníky podél hranice

  1. Zwiesler Waldhaus: Watzlikův háj
  2. Finsterau: Bučinská kaple
  3. Mauth: Památník Andrease Hartauera
  4. Mitterfirmiansreut: "Vypovězená Matka Boží ze Světlých Hor"
  5. Philippsreut: Stožecká kaple s křížovou cestou vyhnanců
  6. Haidmühle: "Panna Maria při železné oponě" (vyhnanci z obce Kájov)
  7. Třístoličník: Kaple biskupa Neumanna
  8. Lackenhäuser: Památník Šumavanů a Dům Adolfa Webingera
  9. Schöneben: Kaple Šumavanů: Upomínka na Pannu Marii z Dobré Vody u Horní Plané
  10. Ulrichsberg: stará radnice: Pamětní deska vyhnání
  11. Aigen-Grünwald: Památník Šumavanů
  12. "Moldaublick": Šumavská věž, rozhledna (a Památník Písně o Šumavě - pozn. překl.)
  13. Bärenstein: Pamětní kříž na vrcholu s rozhledem
  14. Sankt Oswald: Památník obcí kolem Rychnůvku
  15. Gugelwald: Kaple a památník farností Přední Výtoň, Vyšší Brod, Kapličky, Loučovice a Malšín
  16. Sternstein: Rozhledna s lanovkou
  17. Böhmdorf: Pamětní kaple obcí kolem Vyššího Brodu a Rožmberka nad Vltavou
  18. Hiltschnerberg: Poutní kostel "Maria Schnee" (Svatý Kámen) a památník obcí kolem
  19. Freistadt: u brány Böhmertor pamětní kámen Andrease Hartauera; Muzeum podmalby na skle kolem Pohoří na Šumavě a Sandlu (dnes v Sandlu - pozn. překl.)
  20. Hammern: Pamětní deska obce Cetviny
  21. Stadlberg: Pohořská kaple Panny Marie Dobré Rady
  22. Mandelstein: Pamětní kříž města Nové Hrady a okolí (s novější pamětní deskou svaté Anežky České - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1991, č. 3, s. 10

P.S. Seznam se úzce váže k mapce v obrazové příloze, zachycující názorně polohu památníků šumavského vyhnání podél české hranice v Bavorsku a v Rakousku. Jednotlivá místní jména v překladu neuvádějí už své německé originály, poněvadž je lze najít jinde a zde by mátly v sousedství místních jmen z bavorské a rakouské strany hranic.

Sophienthal (Černá Řeka) - kus "Nemanicka"
na severní straně Čerchova (Schwarzkuppe)

Jedna z někdejších vsí mezi Nemanicemi (Wassersuppen) a horou Čerchov (Schwarzkuppe) v okrese Domažlice (Taus) patřila k místům, kterým se pro nouzi, která v nich obecně panovala, říkalo i "Notorte" (tj. "místa nouze", "nuzákovy" - česky mívaly podobné osady i přezdívku "Bída" - pozn. překl.). Nebyly ty končiny už samotnou přírodou věru hýčkány a ony klimatické a půdní poměry tu byly nakonec rozhodující, ba určující: "In der oberen Nout, in der unteren Nout, do gibts kloine Stückla Brout…" ("Bída nahoře a Bída dole, chleba všudy namále…") - bylo říkadlo, vystihující zdejší každodennost. Jedním z těch míst byla i ves jménem Sophienthal, ležící takřka na samé česko-bavorské hranici, sotva desítku kilometrů severovýchodně od bavorského Waldmünchenu.
Založení osady se událo smlouvou ze dne 30. října roku 1790, kterou koutská vrchnost prodala ten lesnatý kus země deseti osídlencům. Jméno Sophienthal bylo místu uděleno na počest říšské hraběnky Žofie ze Stadionů (Sophia von Stadion). Těch deset nabyvatelů byli novoosídlenci výhradně německého jazyka: Mathes Pilmayer, Johann Fleischmann, Adam Ascherl, Andreas Kirmayer, Christoph Schaller, Georg Braun, Sebastian Letz, Paulus Stauber, Felix Bäuml a Johann Schierer. V roce 1800 přibyl k nim pak ještě Johann Georg Wild. Už roku 1788, tedy dva roky před uzavřením prodejní smlouvy, vybudoval v místě Andreas Braun na vlastní náklady mlýn a koutská vrchnost myslivnu. Léta Páně 1803 koupil tuto myslivnu všerubský měšťan Kaspar Pankratz a přestavěl ji poté, co nabyl výčepnického práva, na vlastní hostinec. Zároveň zde sklářský podnikatel ("Glasfabrikant") Georg Michel von Schmaus brusírnu skla, kterou po jeho smrti rozšířil Josef Wachal na podnik označený hrdě "Glasschleif- und Poliermühle" ("Mlýnská brusírna a leštírna skla"). Sklářská výroba pak přinesla místu na úpatí Čerchova trvalý růst a rozvoj. Roku 1839 měl už Sophienthal 27 domů s 278 německy mluvícími obyvateli, myslivnu, mlýn, zbrojírnu (Waffenschmiede) a čtyři leštírny zrcadlového skla. Do roku 1862 lze zaznamenat lehký ústup na 21 obytných stavení s 262 obyvateli.
Lidové označení místa znělo německy "Schwarzbach" a odvozovalo se od jména potoka, na němž osada ležela. I Češi tak místu říkali, jmenovitě "Černá Řeka".
K Sophienthalu patřila před vyhnáním německého obyvatelstva ještě tzv. "Žofiina huť" (Sophienhütte). Byla v roce 1837 zřízena hrabaty Stadiony z Trhanova (německy zvaný Chodenschloss jim patřil v letech 1697-1908 - pozn. překl.) a do roku 1862 byl provozován Andreasem Zieglerem. Tato huť měla v celém širším domažlickém regionu zvláštní význam, poněvadž vyvinula tzv. "Kanzelglas", bílé, drsné zrcadlové sklo. V roce 1862 přešla sklárna na Andrease Zieglera syna ve Staňkově (Stankau) a zůstala v jeho držení až do roku 1884, kdy musel být pro nedostatek dřeva její další provoz zastaven.
Sophienthal se poté proměnil z průmyslové osady na selskou ves. Zemědělské usedlosti měly však jen velice skrovné pozemkové majetky a mnozí z obyvatel vsi byli tak odkázáni na vedlejší výdělek, který jim v dostatečné míře nabízely rozlehlé panské lesy všude kolem Čerchova. Tak nalezla značná část zdejších lidí práci i hmotný prospěch v těžbě a zpracování dřeva ve svém blízkém okolí. I řemesla a domácká výroba vůbec se potěšitelně rozvíjela.
Náhlý konec vývoje pokojné končiny přineslo až vyhnání německy mluvících obyvatel v roce 1946. Dnes se místo, zaniklé pod českým místním jménem Černá Řeka, podobně jako mnoho jiných stejného osudu, proměnilo v lesní pustinu, navíc po celá léta nepřístupnou v zapovězeném hraničním pásmu. Nikdo tak ani netušil, co se s lesní vsí Sophienthal vlastně posléze dělo a co z ní vůbec zůstalo poté, kdy si les vzal nazpět, co mu kdysi člověk ubral. Jen ti, kdo odsud museli odejít, si alespoň vzpomínku vzali s sebou.

Glaube und Heimat, 1990, č. 5, s. 18

Málokdo ví, že vedle "české" Myslívi Ladislava Stehlíka (autor Země zamyšlené o ní psal vícekrát), ležící jen kousek na jih od Nepomuku, existovala kdysi blízko Všerub (Neumark) i Mysliv "německá" a s "i" krátkým, svými obyvateli zvaná ovšem toliko Schneiderhof. Právě tam se 25. března 1921 narodil Josef Bohmann. Otec byl povoláním tesař a měl vedle čtyř dětí i malé hospodářství. Chlapci se po tátově chalupě neřeklo jinak než Hansgirgl-Sepp a poté, co se vracíval z vesnické jednotřídky, musel i se sourozenci doma vypomáhat. Aby se naučil češtině pro budoucí život, navštěvoval pak nejprve českou měšťanskou školu ve Kdyni (Neugedein) a až v letech 1935-1938 německou ve vzdáleném Horšovském Týně (Bischofteinitz). Následovala studia na učitelských ústavech v Praze a v Chebu do května roku 1941, kdy byl povolán k wehrmachtu. U Brjanska na ruské frontě utrpěl 20. července 1943 těžké zranění, po němž mu musil být amputován bérec pravé nohy. Po válce uprchl v listopadu 1945 z české vazby do Bavorska a v roce 1947 se mu ve Straubingu podařilo dokončit tak tragicky přerušené učitelské vzdělání. Učil pak v letech 1947-1958 ve Warzenriedu v okrese Kötzting a od roku 1958 až do penzijního věku v Ascha, okres Bogen. Z manželství s Hedwig roz. Simethovou, pocházející ze mlýna v dnes zaniklých Srubech (Heuhof), se narodily dvě děti, syn a dcera. Byl dlouholetým spolupracovníkem krajanského měsíčníku Glaube und Heimat, kde měl svěřenu rubriku Heimat einst und jetzt (Domov kdysi a nyní) a zanechal v ní v řadě cenných příspěvků citově cudné, nenahraditelné svědectví o zániku celé jedné kulturní komunity. Zemřel 12. listopadu 2000 v Norimberku a byl pochován za účasti mnoha svých žáků ve svém posledním působišti v Ascha blízko Straubingu.
- - - - -
* Mysliv / Kdyně / Horšovský Týn / Černá Řeka / † Norimberk (BY)/ † † Ascha (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko