Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ERNST BRAUN

Böhmisches Glas České sklo

Böhmisches Glas
lichterfüllt,
heute bloß noch
ein Schattenbild.
Was in Jahrhunderten errungen
ist 1945 zersprungen.
Mit Zank und Not
gedieh Unverträglichkeit,
damit auch Tod
der Gemeinsamkeit.

Böhmisches Glas
aus böhmischer Erde
und böhmischen Sand,
zerbrechlich war das in einer Hand.
Zwei Völker, viel Hände
schufen das Haus,
den Ofen, die Wände.
Im Land der
Eichen und der Linden
sind davon nur noch
die Scherben zu finden.

České sklo,
pohár, jenž světlo uchovával,
dnes pouhý stín
toho, co svět kdy znával.
Co zrálo staletí a vespol žilo,
se s koncem války na prach roztříštilo.
Nouze a svár
že k nesnesení byly,
přinesly zmar
a zemi pohltily.

České sklo,
vzácný dare její,
křemeni čirý,
křehký k beznaději.
Dva národy a tolik rukou,
ne jedna, která rozbíjí,
stvořily dům, krb, pro nějž srdce tlukou.
V té zemi
lip a dubů, starých stromů,
jen střepy vidím,
hledím-li tam domů.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1993, s. 136

Daheim? Doma?

Sorgsam gehütete Bilder
aus Kindertagen
sind nun überlagert
von rauher Wirklichkeit,
stimmen nur noch
traurig.
Die neuen Eindrücke
strahlen Fremdheit aus,
verweisen gefühlsbetonte
Erinnerungen auf den
Platz von Legenden und halben Märchen.
Qualitative Veränderungen
im Heimatbild und
sentimental gestimmte
Seele,
passen nicht mehr zusammen.
Ein schmerzlich empfundener Abschied
und dennoch kein Trost
ein Weh
wird bleiben.

Pečlivě v paměti střežené obrazy
ze dnů dětství
jsou teď překryty
drsnou skutečností
a vyzařují už jen
smutek.
Nové dojmy
čiší cizotou,
vykazují citově podbarvené
vzpomínky někam
do říše legend a polopohádek.
Kvalitativní proměny
obrazu domova ani
sentimentálně laděné
duše
už nejdou nijak dohromady.
Tolik bolestného odloučení
a nikde žádná útěcha,
jen stesk,
který trvá.

Glaube und Heimat,1995, č. 6, s. 56

O Třech králích na hřbitově*

Řadu adventních a vánočních svátků, tak povznášejících duši, uzavírají po Novém roce Svatí Tři králové. Kašpar, Melichar a Baltazar táhnou v houfu krajem, obcházejí dům od domu v zářivém, pozlátkem se třpytícím odění a nesou do rodin přání všeho štěstí a zdraví. Ten první z nich nese na tyči v čele trojice betlémskou hvězdu, která jako by je vedla vpřed, druhý pohupuje kadidlem a šíří vůni svěcené myrhy, ten třetí vzadu přijímá dary a píše křídou litery K+M+B nade dveřmi jako požehnání domu.
I my z dnešní generace rodičů jsme tak kdysi putovali jako mudrci z Východu naší vsí. Každým rokem noví chlapci navlékali kostelní roucha a aspoň jeden den si mohli zahrát na krále. Dlouho jsem se na tu chvíli těšil, až opravdu konečně přišla řada i na mě a na dva moje kamarády.
Bylo to v posledním předválečném roce. V prvních dnech ledna tenkrát panoval hrozný mráz. Při mluvení se od pusy jen kouřilo a lidé s obličeji zachumlanými do šál se po nedělních bohoslužbách sotva spěšně loučili a chvátali do chalup.
My tři novopečení králové jsme se rozhodli ještě před naším tažením vsí zaskočit také ještě na chvíli domů navléct si dospod královského úboru něco teplejšího do té urputné zimy. A poněvadž jsme bydleli každý na jiném konci vesnice, měli jsme se teprve potom sejít na hřbitově při návsi.
Tak se i stalo. U hřbitovní zdi jsme se dohodli na trase, zkřehlými prsty zapálili kadidlo, ještě jednou si sborem ve třech zanotovali své jednoduché zpívání a pak jsme vyrazili na cestu.
Jen jsme vystoupili ze závětří zdi, lemující kol dokola Boží políčko, popadla nás fujavice vší svou mocí. Opřela se do našich rouch, které se náhle nadouvaly jako nějaké padáky. Roj sněhových vloček nás oslepoval a bral nám dech. Začerněná tvář mouřenínského krále byla rázem ojíněna ledovými krystalky. Příhodné královské počasí to tedy rozhodně nebylo. Po cestách ani živáčka. Hejno dětí, tvořící jindy početný královský doprovod, zahnala sněhová bouře ke kamnům v teple domova.
Naše trojice odmítla kapitulovat, jakkoli nám hodně lidí radilo počkat, než se hlavní síla nečasu přežene. Tvrdošíjně jsme se opřeli větru a klopýtali těžce zavátými pěšinkami od chalupy k chalupě.
Když už jsme měli jednou to štěstí být toho roku králi, chtěli jsme si toho kralování taky užít. V mnoha domech jsme dostali pro zahřátí sklenku horkého čaje s rumem, někde i hlt domácí kmínky. Na alkohol jsme nebyli zvyklí a účinky se brzy dostavily. Náš zpěv se stal nejistým a hlasy se začaly rozcházet. Měli jsme za sebou sotva polovinu cesty, když jsme dorazili k našemu domu a maminka ovšem nedala a že se musíme nejprv chvilku zahřát, než půjdeme dál.
V teplé světnici jsme už po několika minutách zahořeli ve tvářích, našich údů se náhle zmocnila hluboká malátnost a víčka počala klesat. Maminčin obličej jakoby se mi rozplynul ve snu, ještě než se mi oči úplně zavřely a já se skutálel z lavice u kamen.
Když jsem se probudil, myslil jsem, že chrapot kolem pochází snad od dorážejících poryvů zuřícího větru venku za okny. Otevřel jsem oči a spatřil tvář kamarádovu, jak ležel vedle a odfukoval ve spaní otevřenými ústy. Ten třetí umouněný činil totéž po mém druhém boku.
Tam venku už panovala hluboká tma. Uložili nás šikmo na širokou pohovku, ještě v plném královském odění. Jen boty nám stáhli a pod nohy podstrčili z boku lavici. Měl jsem divný pocit v ústech a u žaludku se mi dělalo jaksi mdlo.
Sotva jsem se zvedl, vešel do světnice otec, aby nepřišel o ten první dojem. Hlasitě se rozesmál, vida naše vyjevené a rozespalé obličeje, a povídá: "Vy jste mi to, hoši, inu pěkný majestáti! Že by se vám to už spaním vykouřilo z hlavy?"
Taky že ano, ale ze všeho chození po vsi už nebylo nic.
Od té doby nám třem přezdívali nejinak než "svatí tři králové z mokré čtvrtě".
Válka nás odtrhla a polkla naše mládí. Každý rok jsem na Tři krále vzpomínal na oba kamarády a na to, co nás spolu tenkrát potkalo.
Po porážce Německa vyhnali naše rodiče z Východu. Když nás pustili ze zajetí, ocitli jsme se v nejrůznějších koutech jeho západní části. Život plynul dál svou cestou. Nadešly mnohé existenční starosti, usilovná snaha o začlenění do nového prostředí, o nové zabezpečení rodiny, o nový začátek v novém domově.
Štěstí nám přálo, dá se říci, že to šlo kupředu. Nejdřív jsme si psali častěji navzájem, slibovali jsme si vzájemné návštěvy, jak jen to situace dovolovala.
Rok od roku ale návštěv ubývalo, jednou z těch, jindy z oněch důvodů. I korespondence řídla, spojení se jaksi vytrácelo. Až jednoho dne začátkem ledna přišel ten telegram:"Hugo je po smrti. Pohřeb 6. ledna."
Najednou bylo na všechno pozdě. Hugo, ten černý vzadu z nás tří králů, umřel. Mohli jsme se s ním sejít už jen na hřbitově. Stáli jsme tam v houfu, když ho na ten starodávný svátek spouštěli v rakvi do země.
Sníh se sypal z nebe a vítr se s kvílením prosmýkal mezi náhrobními kameny. Bylo to skoro jako tenkrát, když jsme se plni dychtivých plánů sešli jako chlapci na hřbitově při naší návsi. Ta jitřní země domova, naše nedopovězené mládí, kam jen se to všechno podělo?
Se vší naléhavostí jsem si uvědomil, že cesta i pro mne míří jakoby od východu k západu. Pro jednoho z nás už vešla do noci. Kdo bude ten další?
Ledový vítr mi zamáčkl slzu v očích.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1984, s. 17-19

Das Gewicht der Heimat Váha domova

Wer bin ich,
Mensch am Abend,
wo fand ich
samtene Geborgenheit?
Geboren bin ich anderswo,
die Träume
aus der Kinderzeit.
Zärtliche Wurzeln
schlug mein Herz,
war ich dort froh!
Die Erinnerung gräbt
nach Erlebten,
heute kaum mehr Fassbaren,
nach Lebendigkeiten,
schlägt Purzelbäume
in schier Ewigkeiten.
Hat mich jenes Land
geformt
den Leitfaden geknüpft,
genormt
für ein ganzes Leben?
Ich weiß es nicht,
aber ich wäre glücklich
darüber,
in der Gewissheit,
die Heimat hat Gewicht.

Kdo jsem,
člověk vpodvečer,
kde najdu
sametovou skrýš?
Narodil jsem se kdesi jinde,
sny
z dětství,
něžné kořání,
ovíjejí mi srdce,
byl jsem tam totiž šťasten!
Vzpomínka šmátrá
po tom, co bylo,
co už dnes sotva chápeme,
co se však zdá dosud živé,
jako by chtěla metat snad salto
rovnou někam do věčnosti.
Což mne ta zem
utvořila navždy
a dala směr i cíl
závazný jakoby
pro celý můj život?
Nevím to přesně,
ale naplňuje mne štěstím
už to,
že náhle cítím,
jakou váhu má domov.

Eckartbote, 1991, č. 5, s. 7

Weihnachten* Vánoce

Hirten
knien betend vor der Hütte,
am Himmel
leuchtet ein Stern in ihrer Mitte,
ein Kind
ist im Stall geboren,
Christus,
die Menschheit ist nicht verloren.
Mensch,
wie klein bist du,
was tust du so wichtig,
du denkst,
nur selber machst du alles richtig.
Neig
erst dein Haupt vor Gott als Christ,
dank ihm,
dass du lebst und bist.

Pastýři
v modlitbách u chléva klečí,
na nebi
šíří hvězda jas vždy větší,
dítě nám
zrodilo se v chudé stáji,
v Ježíši
cesty nocí smysl mají.
Člověče,
jak malý jsi
a plný vin až k pláči,
vždy chybuje,
kdo myslí, že sám sobě stačí.
Skloň
své čelo tu pod nebesy,
jim poděkuj,
že v Kristu žiješ a že jsi.

Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 67

An sinkenden Tagen Ve dnech ubývajících

Wilder Wind
giert am morschen Geäst
am alterschwachen Leben!
Schaurig stöhnt der Wald,
schwankt verzweifelt, wurzeltief.
Altes fällt, zerbirst,
abgedanktes Sein.
Die Wetter stürzen,
du fühlst ein Grauen -
Verderben?
Sturmwind nimmersattes Maul
reißt letztes, einsames Blatt.
Dunkle, feuchte Häuser
und Menschengedränge.
Getier in Höhlen und Haufen
flieht vor dem weißen Leichentuch
in langer dunkler Nacht.
Gemach bedrücktes Herz,
ein liebend Gott
dich nicht verlässt.
Unter wildverwachsenen Ölbaum
glimmt die Hoffnung,
leuchtet schon Bethlehems Stern.

Divoký vítr
zuří v suchých větvích
jako by smýčil to stáří.
Les skuhrá a sténá,
zoufale vrávorá do kořenů.
Hroutí se do nicoty,
co ztrouchnivělo.
Bouře se žene,
snad cítíš řinout se šero -
zahubí tě to?
Nenasytná tlama větru
teď polkla poslední list.
Stavení jsou setmělá
jak lidská tíseň.
Zvěř v dutinách se choulí,
chystá se přezimovat
pod rubášem té dlouhé sněžné noci.
Neboj se, úzkostné srdce,
milující Bůh
tě neopustí.
Pod planým olivovníkem
doutná nám už nová naděje,
vzchází nám hvězda betlémská.

Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 28

Leben ist Hoffnung Život je naděje

Tag und Nacht,
Kindsein, erhabene Gedanken,
später Arbeit und
was jeder aus seinem Leben
macht.
Licht und Dunkelheit
wechseln
wie Feuer und Wasser.
Vergeblich die Flucht
vor dem Schicksal.
Es bleibt Hoffnung
mit jeder Faser
bis zum letzten Atemzug,
ob alt oder jung.
Hoffnung ist der Begleiter
durch unser Leben,
verläuft es dunkel
oder heiter.

Den a noc,
dětství, vznešené ideály,
pak práce a to,
co ze svého života učiní
kdokoli z nás.
Světlo a tma
se střídají
jako oheň a voda.
Je marné prchat
před vlastním osudem.
Zůstává naděje
každým vláknem bytosti
až do posledního dechu,
bez ohledu na věk.
Naděje nás provází
celým životem,
jeho stíny
i jasem.

Eckartbote, 1992, č. 1, s. 5

Ernst Braun se podle webových stránek Graslitz - die klingende Stadt narodil dne 26. dubna 1921 na dvorci Aschberghof u krušnohorského Schwaderbachu (dnes Bublava) výrobci harmonik (Akkordeontischler) Ernstu Braunovi staršímu a jeho ženě Anně, která byla výšivkářkou (Handstickerin). Ve Schwaderbachu chodil chlapec pět let do obecné školy a pak tři roky do měšťanky v nedalekých Kraslicích (Graslitz). V devatenácti letech se dobrovolně přihlásil ke "zbraním SS" a prodělal s nimi ruské tažení, při němž byl třikrát zraněn a několikrát vyznamenán. Alespoň se k tomu sám přiznává v knize o rodném Schwaderbachu. Jak zmiňuje posmrtný německý životopis, "nesmyslná válka přeťala náhle jeho životní dráhu". Roku 1945 upadl do amerického zajetí, z něhož byl vydán Rusům. Zajatecký tábor ve Stalingradu opustil až o Vánocích 1949, domů se ovšem následkem odsunu německých obyvatel z poválečného Československa vrátit nemohl a nový domov našel po shledání s rodiči v Dolním Bavorsku. Po deseti ztracených letech hledal ovšem syn selského výrobce hudebních nástrojů kolem roku 1950 v bavorských Dolních Frankách (byla to oblast zvaná Kahlgrund v okrese Aschaffenburg, kam v těch letech přesídlil) jen nesnadno nějaké zaměstnání. Oženil se v 29 letech s Ilse, roz. Fischbachovou a měl s ní v následujícím období dva syny, Wolfganga a Hanse-Joachima. Začal psát do krajanských časopisů a vedle více než tisíce článků v nich (zejména na stránkách "Graslitzer Nachrichten" a "Der Egerländer", ale i v mnoha periodikách šumavských krajanů) vydal i 14 samostatných knižních titulů. Z významnějších to byla roku 1966 "Der Salzgraf", 1971 kniha veršů "Bunte Lichter", 1976, 1976 "Schwaderbach - Heimat an der böhmisch-sächsischen Grenze", z jiných svazků lyriky, kde našel obzvláště blízkou notu se "šumavskými" básníky, lze uvést tituly "Blumen am Wegesrand", "Ferne Spuren", Lichtwaben", "Sommerblumen" a "Überall ist Bethlehem". V roce 1978 mu byla udělena "Graslitzer Verdienstmedaille", sedm let nato "Adalbert-Stifter-Medaille" (1985), přiznávaná, zde v roce 185. jubilea narození šumavského klasika, za zvláštní zásluhy na poli "sudetoněmecké kultury". Ernst Braun, žijící po dlouhá léta v bavorském Aschaffenburgu (jde o největší město regionu Bavorský Dolní Mohan - Bayerischer Untermain, zvané také "brána do Spessartu") a působící tu v civilním povolání jako programátor pletacích automatů, zemřel 27. srpna 2006 ve svých 85 letech a byl posmrtně poctěn v říjnu téhož roku kulturní cenou "Egerländer Kulturpreis".
P.S. Mgr. Vladimír Prokop, který pracuje na slovníku osobností Sokolova (dříve Falknova nad Ohří) a okolí, nás upozornil na německý pramen Graslitz - die klingende Stadt a dodává, že ohledně nacistické minulosti Braunovy je on i zmíněný pramen jako v mnoha jiných případech velice šetrný.
- - - - -
* Aschberghof, Bublava / † † † Aschaffenburg (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko