BERTOLT BRECHT

Die schwarzen Wälder

1
Die schwarzen Wälder aufwärts
In das nackte böse Gestein
Es wachsen schwarze Wälder bis
In den kalten Himmel hinein.

2
Es schreien die Wälder vor Kummer
Von Frost und Oststurm zerstört -
Wir aber haben dort unten
Die flüsternden Worte gehört.

3
Die Bäche, die von dort kommen
Sind kalt, dass sie keiner erträgt.
Wir aber haben uns unten
In kältere Betten gelegt.

4
Sie sagen, man sieht dort nur Finstres,
Weil Tannen vorm Lichte stehn:
Wir aber haben dort unten
Das Schauspiel der Welt gesehn.

5
Sie sagen auch: Über den Wäldern
Drunten im Stein kommt nichts.
Da sind wir die Leute, hinüber-
zugehen ins Gestein gelassnen Gesichts.

Černé lesy

1
Ty černé lesy vzhůru
na kamení a skále
rostou k chladnému nebi
v té tmáni neustálé.

2
Lesy sténají v nouzi
mrazu a vichru vstříc -
dole v nich slyšíme jen
šum, šepot - jinak nic.

3
Potoky, co z nich plynou,
hluboký nesou chlad.
My v nejchladnějším stínu
uložili se spát.

4
Je tam prý v stínu jedlí
tma na tmu napořád:
my tam divadlo světa
spatřili zrovna hrát.

5
Říkají: Co? Z toho lesa?
Sotva už co vzejde z něj.
My lidé tam v skále našli však
otisk tváře, svůj ztracený obličej.

O schöner, grüner Wald, s. 133

Drahá moje děvenko!

Poněvadž zítra k tomu asi nebude příležitost, píšu Ti už dneska. Jeli jsme skoro dvanáct hodin vlakem... Pak krátký pěší pochod a teď jsme sami s Fricem v dřevěném domě v lese. Píšu na lavici, Fric se točí kolem polívky z kostek a kolem čaje. Nad námi temná mračna, snad bude v noci bouřka. Ty si někde klidně spíš a kolem mě to zuří a burácí, och jak vzrušující! Les šumí všude kolem nás. Musela bys tu být, moje malá.
V neděli v půl páté ráno nahoře na Javoru. Teď zrovna vychází slunce. Putovali jsme celou noc... Ruksak nás zarývá do země. Přes vrchol jde velký vítr. Dole šedé lesnaté hřebeny a měsíc klesá dolů jako oranžově žlutá visací lampa, zastřená závojem z hedvábí.

E.M. Binder - R. Karl, 100 Besonderheiten aus dem Bayerischen Wald (1988), s. 189

Ze sedmistránkového dopisu Ernestine Müllerové do Brechtova rodného Augsburgu, datovaného dnem 10. srpna 1918 z Zwieslerwaldhausu, těchto několik řádek. Dnes je tam i s tím datem pamětní kámen při cestě, připomínající zdejší pobyt slavného básníka a dramatika. Fritz Gehweyer, o němž se tu také píše, stačil ještě pár týdnů nato padnout za oběť první světové válce. Dá se to nepřipomenout?

Karsamstagslegende

Den Verwaisten gewidmet

Seine Dornenkrone
Nahmen sie ab
Legten ihn ohne
Würde ins Grab.

Als sie gehetzt und müde
Andern Tags wieder zum Grabe kamen
siehe, da blühte
Aus dem Hügel jenes Dornes Samen.

Und in den Blüten, abendgrau verhüllt
Sang wunderleise
Eine Drossel süß und mild
Eine helle Weise.

Da fühlten sie kaum
Mehr den Tod am Ort
Sahen über Zeit und Raum
Lächelten im hellen Traum
Gingen träumend fort.

Legenda o Bílé sobotě

Osiřelým věnováno

Trněnou ozdobu
z hlavy králi
vzali, jej do hrobu
pochovali.

Svou vinou jako štváni
přijdou k skále s hrobem později:
hle, rostou na ní
z trnů květy. V tiché naději

mezi květy v temném peří
divuplně zpívá
drozd. A ač se šeří,
zpěv se rozednívá.

Před tou krásou krás
smrti snad už není.
Nad zemský prostor a čas
zaplavil je čirý jas,
šli dál jako v snění.

Der Bayerwald-Bote, 10.4.1998, velikonoční příloha, s. 1

Das Lied von der Moldau

Am Grunde der Moldau wandern die Steine.
Es liegen drei Kaiser begraben in Prag.
Das Große bleibt groß nicht und klein nicht das Kleine.
Die Nacht hat zwölf Stunden,dann kommt schon der Tag.

Es wechseln die Zeiten. Die riesigen Pläne
Der Mächtigen kommen am Ende zum Halt.
Und gehn sie einher auch wie blutige Hähne.
Es wechseln die Zeiten, da hilft kein Gewalt.

Am Grunde der Moldau wandern die Steine.
Es liegen drei Kaiser begraben in Prag.
Das Große bleibt groß nicht und klein nicht das Kleine.
Die Nacht hat zwölf Stunden,dann kommt schon der Tag.

Píseň o Vltavě

Po vltavském dně putují kameny.
Tři císaři v Praze pochováni jsou.
Tak věci veliké i malé dojdou změny.
Po noci den, hodiny jedna za druhou

Časy se mění. Plány mocipánů
neplatí už, zhroutí se nakonec.
Krvavý kohout dokokrhá k ránu.
Časy se mění. I moc je pouhá věc.

Po vltavském dně putují kameny.
Tři císaři v Praze pochováni jsou.
Tak věci veliké i malé dojdou změny.
Po noci den, hodiny jedna za druhou.

Asi málokdo z nás je ochoten vnímat Brechta jako bavorského básníka, ale tento syn papírenského úředníka z Augsburgu (narodil se tam 10. února 1898, zemřel v Berlíně 14. srpna 1956) je i synem bavorského Švábska stejně jako kdysi jeden z nejčtenějších autorů na Šumavě vůbec, lidový romanopisec Ludwig Ganghofer. Když se vypravíme ze Železné Rudy na skok k jihu do Zwieslerwaldhausu, pamětní kámen nás tam upozorní, že 10. srpna 1918 navštívil to zapadlé východisko k šumavským vrcholům mladý, tehdy právě dvacetiletý Brecht. Podnikl tehdy několikadenní putování v těch končinách spolu s přítelem Fritzem Gehweyerem, který stačil několik týdnů nato padnout ještě v posledních křečích první světové války. Za necelé tři měsíce zanikne podunajská monarchie a na dvacet pouhých let se zrodí Československo. Z velké války se vynoří postava Švejka a za dvacet let je v Mnichově zaděláno na druhou. Právě do své hry Švejk ve druhé světové válce (Schweyk im zweiten Weltkrieg) napsal Brecht v americkém exilu song Píseň o Vltavě na hudbu Hannse Eislera. Svět se od té doby stal ještě menším a kromě připomínky hluboce osudové spojitosti Šumavy s Prahou, jak ji kdysi v jednom z největších historických románů světové literatury vůbec nastínil provždy Adalbert Stifter putováním svého Vítka, mi nesejde z mysli poslední scéna právě v roce Brechtovy smrti natáčeného československého filmového Švejka. Vynořuje se z rozvalin poblíž právě odstřeleného kostela a já už vím, že jsou to poslední zbytky německé šumavské vsi Kriebaum (Vitěšovice) nedaleko stejně zaniklého Ondřejova (Andreasberg), kde je dodnes uprostřed zbytků mnoha osad kolem Knížecího stolce zaměřovací cíl cvičného vojenského prostoru českých jednotek OSN. Brecht sám se k tématu lesa vracel neustále. První verš cyklu O ubohém B. B. v českém výboru překladů Ludvíka Kundery z jeho lyriky Sto básní (1959) zní: Já, Bertolt Brecht, pocházím z černých lesů. A to on napsal r.1953 v básni Jedle:

Ráno
jsou jedle z mědi.
Tak jsem je viděl
před půl stoletím,
před dvěma světovými válkami
mladýma očima.

- - - - -
* Augsburg (BY) / Zwieslerwaldhaus (BY) / hora Javor / † † † Berlín (BE)