Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL BREU (ps. TOM JACK)

K památnému dni mého strýce Hartauera v Lenoře…

"Aus England zum Ehrentage meines Onkels nach Eleonorenhain gekommen, grüße ich aus der Heimat alle Böhmerwäldler in der ganzen Welt." (tj. "K památnému dni mého strýce Hartauera (jde o Andrease Hartauera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Lenoře jsem přijel z Anglie a z domova teď zdravím všechny Šumavany na celém světě." - pozn. překl.)

Tuto větu pronesl anglicky a pak německy bělovlasý a bělovousý třiapadesátník, podle barvy kůže zřejmě albín, při slavnosti odhalení Hartauerova památníku na vrchu nad šumavskou Lenorou v červenci roku 1937. Vydejme se po jeho stopách širým světem. Český zápis v křestní matrice farní obce Dubňany (Dubnian), pořízený farářem Václavem Aloisem Oharkem (viz www stránky farnost Dubňany), nás přenáší na Hodonínsko, kraj Masarykův (ten ve svém prvním životopise z roku 1875 jistě ne náhodou napsal, že "matka je Němka"), kde se 10. ledna roku 1884 za přispění porodní báby Anežky Podeštové, narodil v čp. 235 taviči skla z Jaronovic (Jarohněvic) Jiřímu (Georgu) Breuovi syn Karel (Karl). Novorozencův otec, narozený a pokřtěný v Zwieselu na bavorské straně Šumavy, přesněji řečeno v Bavorském lese, byl synem Antonína (Antona) Breue, taviče skla v Oberzwieselau, a jeho ženy Karoliny, roz. Ramlové z Frauenau rovněž v Bavořích. Matkou novorozencovou byla podle křestní matriky Juliana, dcera Rudolfa Hartauera, brusiče skla v Lenoře (v křestní matrice "Lenorheim", má být Eleonorenhain, podle německy psaného zápisu oddací matriky farní obce Strání /Strany/, okr. Uherské Hradiště, kde měli Georg Breu a Juliana Hartauerová dne 14. listopadu 1880 svatbu a z níž některé údaje doplňuji, byl Rudolf Hartauer předtím brusičem skla ve Františkově /Franzensthal/, "Pfarre Außergefield"/tj. "farnost Kvilda"/), a jeho manželky Johanny, roz. Bauerové z Kvildy. Z pozdějšího německého přípisu v dubňanské křestní matrice se dovídáme, že "podle přípisu c.k. hejtmanství v Sušici" (Schüttenhofen) z února 1907 a na základě "osvědčení královského obvodního soudu v Berlíně" z dubna 1906 "ohlásil tento Karl Breu své vystoupení z náboženské pospolitosti katolických křesťanů". To už byl zřejmě mladý muž, jemuž by jinak osud zřejmě přikázal konat sklářské řemeslo stejně jako jeho předkům, takříkajíc ve světě. A Šumavě tam udělal jméno způsobem opravdu značně nezvyklým, jak se dočítáme v následujícím textu Friedricha C. Stumpfiho, zastoupeného jinak i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Asi bych kromě několika doplnění z jiných pramenů dokázal sotva co dodat.

Tom Jack - o jednom výjimečném životě cirkusového a varietního umělce
Friedrich C. Stumpfi

Dne 25. července 1937 byl v šumavské Lenoře odhalen památník písně, zvané také šumavská hymna (v originále "das Böhmerwaldlied-Denkmal", jde samozřejmě o píseň "Tief drin im Böhmerwald" /"Na krásné Šumavě"/ - pozn. překl.), a jejího autora Andrease Hartauera, "der der Welt dieses Lied geschenkt hat" (tj. "který světu tuto píseň daroval" - pozn. překl.).
V předvečer toho dne konal se v lenorské Turnhalle slavnostní "Begrüßungsabend" (tj. "pozdravný večer" - pozn. překl.), kde se sešli snad všichni, kdo na Šumavě něco znamenali (v originále "alles gekommen war, was damals im Böhmerwald Rang und Namen hatte" - pozn. překl.). Také nás, tj. mého bratrance Williho Waltera a mě, vzal dědeček Wilhelm Walter na tu památnou událost s sebou. Dědečkovi se jako čestnému předsedovi okresního hasičského sdružení Prachatice-Volary (Feuerwehr-Bezirksverband Prachatitz-Wallern) č. 53 dostalo čestného místa u stolu vybrané honorace. Seděli tam také oba majitelé lenorské sklářské huti, funkcionáři sdružení "Bund der Deutschen in Böhmen" a "Deutscher Kulturverband", mužové pera, mužové ducha a mužové hospodářství naší tehdejší domoviny (byla jí opravdu Československá republika, když byl ze slavnosti odeslán telegram "státnímu prezidentu" Edvardu Benešovi? - pozn. překl.). Jeden mezi nimi však nám nějak nechtěl zapadat do onoho shromáždění důstojných starých pánů: muž robustní středně vysoké postavy, přitahující k sobě obecnou pozornost, nápadně bledé barvy kůže, sněhobílého vlasu i vousu, červených očních panenek, s hlavou pokrytou čepičkou z černého hedvábí. Byl to Tom Jack, který sem přicestoval zdaleka, aby se činně podílel na slavném dni k poctě svého předka. Ano, byl to onen Tom Jack, který se v mezinárodních artistických kruzích těšil pověsti světově nejlepšího umělce, který se dokáže dostat z jakýchkoli druhů pout, byť i těch zaručeně nejtěsnějších a nejpevnějších (v originále "der Welt größter Entfesselungskünstler" - pozn. překl.). My mladí jsme byli od počátku fascinováni tou osobností, opředenou tolikerým tajemstvím. Poté, co nerušeně jevištěm prošel obvyklý program slavnostního večera, ohlásil uvaděč jeho vrchol: Tom Jack předvede ctěnému publiku malou ukázku svého umění. Naše napětí patřičně vzrostlo, když se umělec zjevil na scéně, svlékl si kabát i košili a dal se mladými turnery vtěsnat do svěrací kazajky, pečlivě pak ještě utažené. Pak přišli čeští četníci s dlouhými železnými řetězy, které ovinuli křížem krážem přes umělcovo tělo a posléze i opatřili hned několika visacími zámky. Tom Jack byl svázán doslova jako nějaká dokonale zajištěná balíková zásilka a zdálo se, že se mu nelze pohnout ani o milimetr. A pak se to stalo a my to spatřili na své vlastní oči. Umělec natáhl a napřímil svůj trup, zacinkal řetězy, tělesným úsilím viditelně zrudlý v bledé tváři a setřásl pouta, zámky i svěrací kazajku stejně, jako by se po studené lázni zbavoval vodních kapek, ulpělých na jeho pokožce. Celá procedura osvobození z pout trvala přesně tři minuty. Nikdy jsem už v životě nestál tváří v tvář podobnému projevu obratnosti a síly. Tady by musil zblednout závistí i sám Karl May (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) coby hrdinný "Old Shatterhand" či "Kara Ben Nemsi Effendi", kdyby mohl být přitom jako my.
Den nato, během odhalení a vysvěcení památníku, bylo Toma Jacka možno spatřit opět takříkajíc v akci. Po oficiálních proslovech, s nimiž vystoupili Dr. Rudolf Kubitschek (také samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Siegfried von Kralik, objevil se při podstavci památníku Tom Jack a vyslovil nejprve v angličtině a pak ve své německé mateřštině dík a uznání iniciátorům výboru pro postavení památníku jeho strýci Hartauerovi a upřesnil větší finanční obnos, jímž osobně přispěl na zřizovací fond památníku. Nám tehdejším mladým imponovalo jeho světaznalé vystupování a držení těla, plné neokázalé důstojnosti a sotvakdo by uměl vylíčit naši radost, když nás dědeček podělil dvěma vlastnoručně umělcem podepsanými pohlednicemi, které den předtím u slavnostního stolu na výslovnou svou žádost obdržel. Dědeček znal dobře Toma Jacka ještě z dob, když se ten jako malý klouček měl v Arnoštově (Ernstbrunn) měl vyučit nemilovanému sklářskému řemeslu a umělec naopak si ještě také dobře pamatoval tehdejšího "vrchního lesního" (v originále "Oberförster" - pozn. překl.), který se často z nějaké své "šoulačky" (v originále "von seinen Pirschgangen" - pozn. překl.) zastavil na chvíli při Soumarském Mostě či přímo v Lenoře.
Kdo vlastně byl ten výjimečný muž a jak se naplnil a posléze i uzavřel kruh jeho pestrého života? Pokládali jsme si tuto otázku, když jsme se rozhodli vyhradit Tomu Jackovi čestné místo v rubrice "Bekannte Böhmerwäldler aus unserem Heimatkreis" (tj. "Proslulí Šumavané z našeho domovského okresu" - pozn. překl.) ve druhém díle sborníku "Der Heimatkreis Prachatitz" (kniha vyšla v roce 1977 a je i součástí prezenčního fondu regionální studovny Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.). Mnozí krajané, které jmenovitě uvádím na konci tohoto příspěvku, mi pomáhali alespoň do jisté míry osvětlit životní pouť Toma Jacka. Pro nedostatek času ovšem k důkladnějším bádáním nedošlo, takže umělcovo curriculum vitae vykazuje určitá bílá místa i nadále. Snad se, inspirován právě četbou tohoto článku, najde ten či onen, kdo nám je pomůže odstranit. Neboť Tom Jack byl přece jedním z nás, byl a až do smrti zůstal i jako artista mezinárodního věhlasu spojen se svým šumavským domovem, z něhož byl, tehdy už v pokročilém věku, vyhnán stejně jako my. Věnujme teď už ale ničím nerušenou pozornost faktům jeho neobyčejného života.
Tom Jack spatřil jako Karl Breu světlo světa dne 10. ledna roku 1884 v Dubňanech (v originále mylně "in Dubian, Böhmen" - pozn. překl.). Jeho otcem byl tavič skla Georg Breu, jeho matkou Juliane Hartauerová, příbuzná skladatele šumavské hymny Andrease Hartauera. Nepodařilo se nám dosud bohužel zjistit stupeň příbuzenského vztahu umělcova k proslulému skladateli, že však ten vztah existoval, je mimo jakoukoli pochybnost. Chlapcovi rodiče zemřeli ve městě Fürstenberg, okres Guben na řece Odře (dnes je dolnolužický Fürstenberg jen částí města Eisenhüttenstadt, které vzniklo jeho spojením s městy Stalinstadt a Schönfließ - pozn. překl.), když byli Karl se svou sestrou Lori ještě malými dětmi. Jako úplných sirotků se jich ujali jejich příbuzní: chlapce ti v Lenoře a děvčete ti ve Vídni, kde později pracovala v jedné domácnosti. Mladý Karl se měl stát stejně jako jeho otec a pěstoun sklářem. Už zakrátko se ovšem ukázalo, že se pro toto povolání v žádném případě nehodí. Jak čtenář pochopil z popisu jeho osoby na počátku tohoto našeho textu, byl Karl Breu albín, tj. chyběl mu pigment (chránící zároveň pokožku člověka před slunečním zářením - pozn. překl.). Normálním jedincům se tvoří pod kůží, pod vlasy a v oční duhovce barvivo, které těmto částem těla propůjčuje barvu jim vlastní. Pokud k tomu nedochází, kůže je bledá, vlasy bílé a oči červené. Albíni nesnášejí podráždění působené denním světlem, vidí zato v pološeru lépe než za ostrého světla. Karlův poručník vyhledal v Arnoštově Emmericha Hartauera, chlapcova strýce a bratra jeho matky. Měl prý tehdy Hartauerovi říci: "Emmerich, kannst Du den Karl nicht brauchen? Du bist ein Glasschleifer, die Glasmacherei ist nichts für ihn." (tj. "Emmerichu, nemohl bys toho Karla potřebovat? Ty jsi brusič, to dělání skla není nic pro něj." - pozn. překl.). Karl Breu byl nato opravdu přijat do Arnoštova mezi brusiče skla. Po nějakém čase se však ukázalo, že mladý albín je i jako brusič k nepotřebě, poněvadž jeho zrak není na denním světle dostatečně ostrý. Zkusili to s ním tedy na kotoučové brusce (v originále "als Scheibenschleifer" - pozn. překl.). Tu přijel jednou do Arnoštova kočovný cirkus a mladý učeň, nucený zabývat se nemilovaným řemeslem, výjimečným způsobem zahořel pro zcela pro něho nový, pestrý cirkusový svět. Na ředitele cirkusu udělal bystrý a nezvykle vyhlížející mladík dojem a vzal ho do svého souboru, s výslovným svolením jeho pěstouna a poručníka ovšem. Začal docela od píky (v originále "ganz von unten" - pozn. překl.), poněvadž byl však obdařen živým intelektem a tvrdě na sobě pracoval, podařilo se mu postupně dojít až k vrcholům. Nejprve se osvědčil jako kouzelník, pak se dával všemožně spoutat a jako pravý "Entfesselungskünstler", který se vymaní z jakéhokoli umělého sevření, dosáhl v tom oboru světové třídy. Pro své nezvyklé vzezření zván i "Weißschädl", tj. "bílá lebka", přijal umělecké jméno Tom Jack a vyzrál (v originále "und mauserte sich" - pozn. překl.) v letech, která následovala, v mezinárodně uznávaného varietního umělce. Tam, kde hostoval - a vystupoval úspěšně na všech pěti kontinentech - mluvilo se o něm snad všude (v originále "war sein Name in aller Munde" - pozn. překl.). Jen jednou, v Londýně - jak později rád vyprávěl - stál při výkonu svého artistického povolání téměř na samém prahu smrti. Aby ještě vybičoval nervové napětí početného publika, svolil k tomu, aby byl v pevných poutech (a podle některých soudobých tiskových zpráv navíc zavřen v sudu - pozn. překl.) shozen z Towerského mostu do vod řeky Temže. Po dopadu na říční hladinu zaznamenal ke svému zděšení, že se navyklým způsobem pout tentokráte zbavit nedokáže. Bezmocně tonul a teprve v poslední chvíli se mu podařilo uniknout jisté smrti. Tom Jack byl nyní nejen slavným, nýbrž i značně zámožným mužem. Za ženu pojal artistku Wally Paradies, postiženou albinismem jako on, a pokud se právě nenacházel na nějakém velkém turné, žili v Berlíně. Z manželství vzešly dvě děti, chlapec a děvče, oba zcela normálního vzhledu, poněvadž v první generaci se albinismus u dětí jím postižených rodičů neprojevuje.
Karl Breu se cítil po celý svůj život "lenorským" Šumavanem (v originále "als Eleonorhainer und als Böhmerwäldler" - pozn. překl.). On, který mohl spatřit ze světa tolik jako málokdo z jeho šumavských současníků, vracel se častokrát nazpět do milované domoviny, aby nalezl v jejích nádherných lesích a širých údolích novou sílu pro svou nervově tak vyčerpávající činnost. V lenorském turistickém domě (v originále "im Eleonorenhainer Touristenhaus" - pozn. překl.) se pak vždycky konávala speciální výstava, jejíž výtěžek umělec obvykle určoval na obecně prospěšné účely. Tak přispěl na tehdejší poměry opravdu významnou finanční sumou ke zřízení skvostného památníku padlým v Lenoře. Během druhé světové války Karl Breu i se svou rodinou projevil úmysl se do Lenory vrátit natrvalo. Zakoupil poblíž lenorského nádraží pozemek, na němž si chtěl postavit dům, a dožít zde pak svůj život. Osud mu však udělal věru ráznou čáru přes rozpočet. Když Američané na konci války Lenoru obsadili, uplatnil se Breu, angličtiny dobře znalý, jako jejich tlumočník. Později snad měl nějaký čas dokonce ještě v Americe pobývat, chybí však pro to přesvědčivé doklady. V každém případě potkal i jeho těžký osud vyhnance ze šumavského domova a ocitá se nakonec v Beinsteinu u Waiblingen (v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.), kde 17. října roku 1953 také umírá. Bylo mu 69 let, devět měsíců a sedm dní.
U Breuova úmrtního lože dlela jeho dcera Alice, provd. Jannaschová, která tehdy měla trvalé bydliště v Berlíně-Charlottenburgu, Nußbaum-Allee. Už zmíněná manželka Karla Breua ve smrti předešla, o životních osudech jeho jediného syna se nám bohužel nepodařilo nic bližšího zjistit.
Karl Breu, zvaný "Weißschädl", na plakátech, v ohlasech tisku a programech nejznámějších varietních inscenací meziválečného období figurující převážně pod jménem "Tom Jack", dosáhl celosvětové slávy a výjimečného uznání svých vrstevníků. Neměli bychom ani dnes dát tomuto věrnému synu Šumavy upadnout v zapomnění.

Poděkování: Za to, že jsem mohl sepsat toto vylíčení osudu Karla Breua, vděčím následujícím krajanům, kteří se se mnou podělili o informace, týkající se jeho osoby. Jsou to: náš starý, věrný spolupracovník Burghard Lang (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Bad Tölz, Paula Hartaueová z Krumbachu, Eduard Festbaum z Altenstadtu, matriční úřad (v originále "dem Standesamt" - pozn. překl.) v Beinsteinu u Waiblingen. Obzvláštní dík náleží Marii, Martanové, roz., Festbaumové z Altenstadt a.d. Waldnaab, která nám zpřístupnila své informace formou pamětního protokolu. Fotografie tento náš článek doprovázející a zachycující Karla Breua v létě 1940 u Hartauerova památníku v Lenoře (viz obrazová příloha těchto webových stránek Kohoutího kříže - pozn. překl.), je podle našeho nynějšího povědomí vůbec jedinou autentickou civilní fotografií slavného artisty Toma Jacka.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1978, s. 255-257

P.S. MUDr. Lubomír Šmrha zveřejnil ve čtvrtletníku Lenorské střepiny (č.1/2011) text pod názvem "Tom Jack", na základě něhož, přesněji řečeno na základě rozhovoru s jeho autorem, vznikl i článek Marka Kerlese v Lidových novinách ze 17. dubna 2013 s titulkem "Jak Češi vyhnali svého kouzelníka". Poněvadž se obojí jen málo liší od údajů, které shromáždil Friedrich C. Stumpfi a jeho pomocníci, zmíním jen "přesahy" obou českých textů ve srovnání s německou "předlohou", která v nich ovšem není nikde zmíněna. Především je podivné, že Stumpfiho text nikde nezmiňuje vystupování Breuovo alias Jackovo pod označením "Ice King" ("Eis-König") a později i "TO-YA and His Ice Family", kde už šlo o šestičlennou skupinu, kde jen "To-Ya" byl albín, ostatní měli toliko bílé paruky. Breu se nechal při této produkci uložit do dutiny uprostřed velké kostky ledu a publikum bylo zbylými pěti členy grupy přesvědčováno, že se tam živí jen kousky islandského mechu. Přitom prý byly nejoblíbenějším Breuovým jídlem knedlíky a šumavský "král ledu" prý mimo své produkce neulehl nikdy do postele, aniž by měl navlečeny tlusté černé ponožky pro zahřátí.
- - - - -
* Dubňany / Lenora / Arnoštov / † † † Beinstein, Waiblingen (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko