FRANZ JOSEF CZERNIN

Ke Stifterovu románu Witiko

Vychován na dvoře pasovských biskupů vydává se dvacetiletý Vítek (Witiko) z rodu, který upadl do bezvýznamnosti, roku 1138 z Pasova (Passau) na cestu směrem do Čech, potkává mladičkou Bertu z Jugelbachu, je brzy nato umírajícím knížetem Soběslavem vyslán do Prahy, kde má být zvolen Soběslavův nástupce, bije se na straně nově zvoleného knížete Vladislava a táhne s ním proti Soběslavovu synovi, činícímu si rovněž nárok na Knížecí stolec. Vítek se v zápasech a bitvách vyznamená, je knížetem Vladislavem obdařen pozemky, bere si Bertu za ženu a stává se zakladatelem nového šlechtického rodu.

(Obtíže začátku)
"Byl ještě mladý. Jemný vous, spíš plavý než hnědý, mu pokrýval ret a bradu. Tváře měl růžové, oči modré. Vlasů vidět nebylo; byly zcela přikryty pokrývkou tvaru mísy, pokrývkou z velmi silné a pevné kůže, kterou neprorazí ani silná rána mečem a kterou měl tak nasazenu, že nejen zcela přikrývala vlasy, nýbrž splývala přes uši až na záda; toto prodloužení zřejmě sloužilo k ochraně šíje."
Poslední věta vybočuje z povahy vyprávění, leží mimo formu jemu vlastní - a je poněkud nepodařená. Její syntax je totiž nejen nadměrně složitá, nýbrž i kalně nejasná až k neprůhlednosti: účelová vsuvka (kterou neprorazí rána mečem) je jakoby sem násilně vtlačena, zejména když jsou za ní ještě následují dvě další účelové věty (že nejen zcela přikrývala vlasy a že prodloužení zřejmě sloužilo k ochraně šíje. )
Dále už takové hypotaktické chumle sotva najdeme; srovnatelné popisy sestávají z jednodušších vět: "Byl to mladý sličný muž, plavých vlasů a modrých očí. Na hlavě měl černou čepici, z které rovně trčelo orlí péro. Do třmenů opíral silné kožené boty, přes rameno měl na červené šňůrce zavěšený lovecký roh."
Stejně netypická je složitá konstrukce větného závěru, která vyjadřuje nadto i nerozhodnost (zřejmě sloužilo), se kterou se jinde už nesetkáme.
Některé obraty oněch vět z úvodu jsou také - alespoň relativně - příliš hledané a strojené: vous pokrývá ret a bradu - navíc jsou věci popisovány i nějak přejemněleji, než je tomu většinou později: když se o vousu praví, že je spíš plavý než hnědý a že tváře jsou růžové (tady čeština jedním slovem říká, nač němčina potřebuje výraz "fast rosenrot" - pozn. překl.), vyjadřuje to, ve srovnání s celkem vypravěčského podání alespoň, vyšší míru jemnosti či třeba jen váhavou nejistotu. Později jsou věci prostě červené, modré, žluté a černé.
Ještě z jiného důvodu není slovo růžové/rosenrot tak docela namístě: navozuje totiž souvislost s budoucím erbovním znamením rodu Vítkovců, s rudou růží příštích Rožmberků. Většinou se jinak příběh zříká takových nepřímých narážek či symbolů. Vítkova erbovního znamení je jinak vzpomenuto přímo: starý Huldrik například předpovídá, že Vítek se jednou stane zakladatelem významného rodu, který bude mít v erbu růži.

Ten text má pro náš účel svůj význam už proto, že zazněl autorovými ústy na slavnostním čtení na počest Stifterova roku 2005 v Jihočeské vědecké knihovně (o akci existuje i bohatá fotografická dokumentace), nazvaném Adalbert Stifter uprostřed Evropy. Tři renomovaní spisovatelé tu přednesli vlastní texty týkající se šumavského klasika světové literatury jako svérázný hold, nijak se ovšem nevyhýbající kritickému pohledu na věc. Naše ukázka je překladem první strany úvahy, která se sice výslovně opírá o německý originál Stifterova "vyprávění", i v souvislosti s jeho českým překladem (jde o vydání ve Vyšehradu z roku 1953 v edici Živý odkaz světa, redigované Aloysem Skoumalem, překladatelkou byla nezapomenutelná Jitka Fučíková) neztrácí však svůj půvab. Není divu, představíme-li podrobněji osobu jejího původce. Pod záhlavím Czernin z Chudenic - stará česká rodina, připomíná se již ve 12. století, tak v knize o naší šlechtě zjistíme, že Franz Josef Czernin se sice narodil 7. ledna 1952 ve Vídni, jeho otec Felix byl ovšem rodákem z východočeských Hlušic (matka Franziska /Sissy/, roz. Mayer von Gunthof, si sedm let po manželově smrti v roce 1968 vzala 1975 Volfganga, rovněž hraběte Czernina z Chudenic!), dědeček Pavel Bedřich se pak narodil v Dymokurech a babička byla rozená Orsini-Rosenberg (tedy aliance, připomínající nám, že kdysi nikdo menší než Josef Dobrovský neprorokoval páru z týchž rodových kořenů slavnou budoucnost verši Chudenická Růže bude dlouho kvésti...). To jenom k pochopení, jak blízko má i původem autor, žijící dnes ve štýrském Retteneggu a považovaný za čelného představitele rakouské avantgardy (jeho experimentální poezii překládá, pokud vím, do češtiny jihlavský básník Norbert Holub), k Vítkově erbovní růži. Je mimo jiné nositelem Ceny města Vídně za literaturu z roku 1997 a Literární ceny Heimito von Doderera právě za literární esejistiku z roku následujícího. V roce 2003 získal Cenu Heimrada Bäckera, v jehož linecké edici "neue texte" publikuje už od konce sedmdesátých let. Jejich počátkem studoval v USA a působil tam i jako lektor na Indiana University. Je nám však bližší, nežli zatím stačíme jen i tušit, nežli zatím stačíme ho číst.

erde, sonett

unter der hand gesät nimmt eins mich auf sein korn,
was, wahr und tief geschürft, da ich dies zeug fort pflanze,
aus staub sich macht, doch hier in maßen teilt, ansporn,
der selbst durchkreuzt sich, wie ich mir auch das ganze

in all der sand und wind bin schreibend: jeder dorn
ach, sticht in jedes auge, aus den sinn, als zu ich schanze
die böden doppelt stets? so schüttet aus mein horn
die grube mir, wirft auf als haufen, da ich tanze

in die und aus der reihen, zeilen, stets zu setzen
über wie aus; sich blatt, im zeichnen, wendet, stelle
um stelle spaltend, öffnend: ist so grund zu schätzen,

wenn da aufbrechend, reif, im fall dann all der fälle
von mir bin aus-, wie ein-gestreut, loch all den plätzen?
die frucht davon, verschieden gleich, tritt auf der schwelle?

země, sonet

z dlaně mi k setí jedno v změti zrn
bere se a já, zryt sám, růst je vidím,
z prachu se nítí snad, sám podnět, pln
se proud ten kříží a já, jeden z lidí

v tom písku, větru píšu dál: že trn
ach! v každém z očí cítím? ať smysly své sousto sklidí,
jak půda dvojí se a sype, rohu, hrň,
můj rohu hojnosti nad zemskou pídí

do brázd a z nich, z řad mimo napořád,
řádky máš sázet, v list se přeobracet,
o místo místo třít, se otevřít: co víc si přát,

než vzcházet, zrát, do sebe sám tak odznova set
i ze mě, otvor stálý, nikdy nezavát a svát,
i plod, co odchází, by k prahu zas se vracet?

www stránky literatur.primär

- - - - -
* Vídeň (A)