Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEPH DELMONT (vl. jm. JOSEF POLLAK)

Chytří bílí pávi

Pověra panuje světem odedávna a lidé, nejen snad ti nevzdělaní, jí podléhají. I mezi vzdělanými lidmi je mnoho těch, kteří pověře, byť jí i nevěří, přičítají hodnotu stejnou, jako má víra opravdová.
Zvláště pověrčivý je nárůdek herecký, ale i velcí umělci slova a písma, jakož i mladší pokolení umění výtvarného nejsou pověry daleko, ba dokonce i kněží nejrůznějších náboženských vyznání - jakkoli proti tomu oni sami bouří a káží - stávají se obětmi pověry.
Balzac byl neobyčejně pověrčivý, nepřijímal v pátek nijaká pozvání a nikdy také v ten den nezačínal žádnou práci. Kníže Bismarck, jak známo stejně zatížený, vyhýbal se prý číslovkám 7 a 13. O slavném profesoru Theodoru Billrothovi (1829-1894, vídeňský chirurg - pozn. překl.) se vyprávělo, že v mnoha věcech přikládal pověře velký význam a sám velký Napoleon Bonaparte byl jí prý zmítán.
Herci a zpěváci šťouchají se navzájem do ramenou, když jdou do nové role nebo poprvé někde s něčím vystupují. Před vstupem na jeviště klepou kloubem ukazováku pravé ruky do dřeva kulis a nezapomenou si přitom třikrát "toi, toi, toi" uplivnout. Když se někdo zapomene a na herecké či pěvecké zkoušce si zahvízdá, tak si nemůže být jist, zda ho z divadla nevyženou bičem. Jsou ještě celé tucty věcí a případů, které jsou hrdiny jeviště brány takto s krvavou vážností.
Francouzský sochař Rodin byl rovněž značně v zajetí pověr, jakož i německý jeho kolega v oboru profesor Gustav Eberlein (1847-1926, mj. autor velkého Goethova sousoší ve Villa Borghese v Římě - pozn. překl.), o kterém se traduje, že jednou opustil společnost, poněvadž tam u stolu bylo 13 hostí.
Téměř fanatickým pověrám propadají lovci. Je známo, že se obrátí a vzdají všeho loveckého požitku, pokud cestou do revíru potkají nějakou starou ženu. Jednomu německému lovci se nesmělo nikdy a za žádných okolností vinšovat štěstí, když se vydával na lov, musilo se volat jen "Hals- und Beinbruch" (tj. "Zlom vaz!" - pozn. překl.) či "Weidmannsheil" (tj. "Lovu zdar!" - pozn. překl.) a přistupovat k milému nimrodovi toliko zleva.
Tisíce talismanů mají sloužit k tomu, aby uchránily takového pověrčivce před hrozící pohromou.
Mezi květinami jsou to naopak fuchsie, které bývají považovány za posla neštěstí, takže je mnoho soukromých zahrad, v nichž se pro tento krásný druh nenalezlo nikdy místo. I jistá zvířata bývají však zapovězena, z nich pak zejména pávi. Vlastnictví ba i jediného páva může prý už přinášet neštěstí.
Jeden zvláštní případ, o kterém bude řeč v následujících řádcích, viní ovšem pověru z nepravdy a dokazuje, že se právě tento pták může stát poslem štěstí trpícímu lidstvu.
Všem pověrám navzdory dal si před šesti stoletími jeden maďarský magnát, jehož hrad se rozkládal nedaleko Piešťan (v originále "Pistyan" - pozn. překl.) uprostřed obrovských pozemkových majetků (tehdy vládl v tom kraji jako nekorunovaný slovenský král Máté Csák, známý nám spíše jako Matúš Čák Trenčanský /1252-1321/ - pozn. překl.), dovézt prý párek bílých pávů. Miloval ty krásné Boží tvory a doslova na nich visel jako matka na svých dětech. Nestaral se, že ho mnozí jeho přátelé nenavštěvují, poněvadž jsou velmi pověrčiví a obávají se pávů jako nositelů pohromy. Dokonce i mnozí z nejbližších příbuzných se panství vyhýbali, neboť i oni pevně věřili, že ti ptáci znamenají neštěstí.
Grófova paní dávala stále odstraňovat paví vejce, poněvadž nechtěla, aby se nešťastní ptáci ještě dále množili.
Gróf se zato svými miláčky velice zabýval a ptáci vykřičení jinak jako hloupí jeho lásku opětovali, spěchali mu vstříc, jak se jen objevil, Často létali nad jeho vozem, když se v něm vydal na cestu, a chovali se velice způsobně.
Přes dvě stě let byli už pávi na tom panském dvoře a strašlivé pozdvižení nastalo jednoho dne, když sameček zmizel. Gróf zuřil a poněvadž choval podezření, že někdo z pověrčivosti jeho miláčka zabil, hrozil i pachateli toho zlého činu, až se ho zmocní, ubitím na smrt. Choť se pokoušela zběsilého muže uchlácholit:
"Sám jsi přece v poslední době říkal, že samečkovi něco je, že tak zkormouceně posedává a často se jen s námahou dokáže pohnout. To zvířátko je už staré, někam zalezlo a tam i zašlo."
"Paša by neutekl," křičel gróf, "ale já už na to přijdu, kdo mu ublížil, a abys jen věděla, ještě dnes vypravím do Vídně posla, co mi odtud přiveze čtyři nové mladé pávy."
K překvapení všech a k radosti svého majitele objevil se však Paša náhle znovu ve dvoře. Seděl na otepi slámy a jak uviděl svého pána, hned se mu belhal naproti.
"Kde ses potuloval, ty starý ničemo?" ptal se ho vyčítavě gróf a sáhl do kapsy pro nějaké pochoutky. "Podívej se na svoje nohy, máš je samé bláto, nestydíš se?"
Paša rozložil v odpověď svůj paví ocas a mlsal pánovi z ruky.
Po dvou dnech zmizel Paša znovu a tentokrát vzal s sebou i pávici. Zmizení se pak opakovalo takřka denně a gróf nevycházel z rozčilení. Rozhodl se teď přijít věci na kloub; jaké bylo jeho překvapení, když sedmého dne uprchlíky následoval a pavího samečka uviděl vzlétnout na jednom z bočních ramen řeky Váhu (v originále "Waag" - pozn. překl.) a přistát pak na vrstvě bahna uprostřed vody. Jeho údiv ještě vzrostl poté, co pozoroval, jak pták noří své nohy do kalu a pak zůstává klidně sedět v měkké hmotě, zatímco pávice běhá, vyrážejíc úzkostný křik, po břehu sem a tam.
Gróf dosud netušil, jaká že to okolnost přivedla Pašu do bahenní lázně, brzy však měl poznat, že stav zvířete se znatelně zlepšil, že už nekulhá, ba že se stalo znovu stejně čilým, jako bývalo zamlada. Také pávice Sulajma teď navštěvovala bahenní ostrov a grófovi nezbylo, než začít to místo blíže zkoumat. Vypravil se k němu se člunem, vystoupil a zapadl hned svými vysokými holinkami hluboko do bahna, k jeho údivu velice teplého, ba na několika místech klokotajícího varem.
Stále ještě grófovi nebylo úplně jasné, proč se zvíře jinak tolik milující čistotu zahrabává do teplého kalu a seznámil se svými pozorováními starého faráře Szekelyho. Spolu putovali pak oba tam k bočnímu rameni řeky Váhu a jaké bylo jejich překvapení, když kryti vrbovím spatřili párek lasic, jak připlul k ostrovu a jakmile se na něm ocitl, ponořil se do vroucího marastu a nadlouho tam tiše spočinul. Po lasicích došlo na krysy a poté, co ony opustily lázeň, objevila se liška, aby činila to co zvířata ostatní.
Na radu grófovu a farářovu se nyní chopil věci z odborného hlediska doktor Török se a brzy nato i nalezl řešení celé záhady. Bahno obsahovalo ingredience, v nichž přebývaly mocné léčebné účinky.
Tak můžeme děkovat za objevení léčivých pramenů v Piešťanech jednomu pávovi s vykřičenou pověstí hloupého ptáka.
Od těch časů žije v Piešťanech velké množství bílých i pestrobarevných pávů, dožívajících se tu nezvykle vysokého věku.
Statisícům nemocných lidí přinesly ty léčivé prameny uzdravení a nikdo dnes už neví, když tu vidí kolem tu spoustu pávů, že to jim třeba připsat zásluhu o to, že byly vůbec objeveny, že to právě díky pávům, díky chytrosti jednoho z jejich předků mohou tu lidé postižení revmatismem, dnou a jinými nemocemi zhojit své bolesti.

1884-1934 - Fünfzig Jahre Deutscher Böhmerwaldbund, s. 52-53

P.S. Při domě skoro úplně v horním cípu náměstí v Horní Plané (Oberplan) býval donedávna výběh s bílým pávem cestou ke Stifterově pomníku při Dobré vodě. Chovám v paměti Ludvíka Vaculíka, jak kráčí tím směrem nedlouho poté, co jsem mu dal o jednom ze zdejších stifterovských literárních sympozií překlad básně, kterou lze i v originále najít na webových stranách Kohoutího kříže. Jmenuje se shodou okolností Pomněnka a já vím: nic nebude zapomenuto, rány budou zhojeny.

Josef Delmont: mám od něho doma v knihovně román Casanova z Budišína (dnes se to hornolužické město Bautzen píše česky Budyšín, byť lužickosrbsky zní jeho jméno opravdu "Budišin"), vyšlý 1931 v nakladatelství Sfinx, pojednávající o filmovém fanouškovi z dvacátých let, v obsáhlém katalogu nakladatelské firmy J.R. Vilímka, jehož vlastnictví si rovněž považuji a jenž má na obálce letopočet 1934, tedy co do data vydání pár měsíců před autorovou smrtí, je Josef Delmont označován v jedné z popisek za rodáka z Pelhřimova. Až daleko později jsem se dověděl, že jeho vlastní jméno znělo Josef Pollak (dal si ho na Delmont změnit roku 1910, jak o tom svědčí záznam v pelhřimovském archivu, archivní obec Pavlov, viz blíže Wikipedia), narodil se 8. května 1873 v dolnorakouském Loiwein bei Krems a zemřel 12. března 1935 v lázních Piešťany (Bad Pistyan, maďarsky Pöstyén) na území tehdejšího Československa. Spolek Deutscher Böhmerwaldbund slavil rok předtím v Českých Budějovicích padesátileté jubileum a vydal u té příležitosti tiskem firmy Felix Zdarssa pamětní sborník s příspěvky šumavských autorů. Je mezi nimi i text Josefa Delmonta, který je v českém překladu výše onou naší ukázkou ze spisovatelova díla. Před ním v tom svazku nacházíme úryvek z románu Irmy Krütznerové (figuruje samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) "Guntherus", po něm už na přechodu k inzertní části článek o protipovodňových stavbách ve Vimperku (Winterberg). Nemám nijaké vysvětlení pro to, jak se Josef Pollak ocitl mezi autory, píšícími na zřejmou objednávku německy smýšlejícího sdružení. Vím sice, že je ve slovnících označován za výrazně vystupujícího v "německém duchu", sám jeho život však budí dojem světoběžnický a kosmopolitní. Vyrůstal ve Vídni, v osmi letech (1881!) "utekl s cirkusem", jak doslova praví jeden z jeho životopisů, stal se strážcem, krotitelem a odchytavačem velké exotické zvěře (to už bylo i v Indii a v Afgánistánu), od roku 1901 šéfem obchodu s velkou exotickou zvěří v New Yorku, v letech 1904-1910 generálním manažerem "Surprise Vaudeville Company" a později i manažerem zábavního parku na Coney Island, než se 1910 vrátil do Evropy. Byl scénicko-technickým vedoucím a kameramanem snad jediného rakousko-uherského němého filmu (vznikl skutečně v produkci "Österreichisch-ungarische Kino-Industrie"!), který se zachoval do našich dnů a nese název "Mlynář a jeho dítě" (1911) podle slavné hry Ernsta Benjamina Salomo von Raupacha (1784-1852). "Delmontova" filmografie je značně obsáhlá (už v Americe točil krátké snímky u společnosti Vitagraph), působil nyní jako scénárista, režisér i kameraman ve Vídni a v Berlíně, stal se členem představenstva "Union der Kinoregisseure", za první světové války byl ve službách rakousko-uherské armády, už roku 1916 však v Berlíně založil vlastní filmovou společnost "Joseph-Delmont-Film" (od roku 1919 "Cosmopolitan Film"). Snímek "Das Geheimnis des Waldes"(1917) má jako údaj o exteriérech: "Neuhaus, Böhmen", tj. Jindřichův Hradec či širší okolí. Po roce 1924 už jen spisovatelsky spíše činný (byl mj. členem americké "Authors League"), známý např. svým románem "In Ketten (Zeloten)"(1926), ve druhém vydání "Juden in Ketten"(1929), vyšlým v deseti jazycích, vstoupil i na český knižní trh deseti svými tituly vesměs v překladech Dr. Jaromíry Hüttlové, rodačky z Tábora, z nich sci-fi "Fantom rádia" (Der Ritt auf dem Funken), vydaný 1929 jako 1. svazek "Knihovny Radiojournalu", odehrává se dokonce v Praze. Nevím sice přesně, co je to pověra, ale věřím na záhady. Jednou z nich asi zůstane skutečnost, co má Josef Delmont "se Šumavou". Chtěl snad jejím obyvatelům poradit, co se šumavskou rašelinou? Točil tu nějaký ze svých filmů? Pobýval tu jen či psal? Měl tu jen známé? Pak se jimi nyní stáváme i my.
- - - - -
* Loiwein bei Krems (A) / † Piešťany (SK)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko