Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF DRECHSLER

Brüderlein fein Bratříčku můj

Jugend: Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Musst mir ja nicht böse sein!
Scheint die Sonne noch so schön,
Einmal muss sie untergehn.
Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Musst mir ja nicht böse sein!

Wurzel: Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Wirst doch nicht so kindisch sein!
Gib zehntausend Taler dir
Alle Jahr, bleibst du bei mir.

Jugend: Nein, nein, nein, nein!
Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Sag mir nur, was fällt dir ein?
Geld kann vieles in der Welt,
Jugend kauft man nicht ums Geld.
Drum, Brüderlein fein, Brüderlein fein,
's muss geschieden sein.

Jugend: Brüderlein, bald, Brüderlein, bald,
Flieh ich fort von dir.

Wurzel (gleichzitig): Brüderlein, halt,
Brüderlein, halt,
Geh nur nicht von mir.

(Unter dem Ritornell tanzt die Jugend
und ihr Gefolge.)


Jugend: Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Wirst mir wohl recht gram jetzt sein?
Hast für mich wohl keinen Sinn,
Wenn ich nicht mehr bei dir bin?
Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Wirst mir wohl recht gram jetzt sein?

Wurzel: Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Du wirst doch ein Spitzbub sein!
Willst du nicht mit mir bestehn,
Nun, so kannst zum Teuxel gehn!

Jugend: Nein, nein, nein, nein!
Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Zärtlich muss geschieden sein.
Denk manchmal an mich zurück,
Schimpf nicht auf der Jugend Glück!
Drum, Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Schlag zum Abschied ein!

Beide: Brüderlein fein, Brüderlein fein,
Schlag zum Abschied ein!

Mládí: Bratříčku můj, bratříčku můj,
na mne ve zlém nehubuj!
Slunko, zatím samý jas,
zajít musí, když je čas.
Bratříčku můj, bratříčku můj,
na mne ve zlém nehubuj!

Wurzel: Bratříčku můj, bratříčku můj,
ne tak dětsky uvažuj!
Deset tisíc dostaneš,
jen když při mně zůstaneš.

Mládí: Ne, to ty stůj!
Bratříčku můj, bratříčku můj,
co to je, ten nápad tvůj?
Ač peníze zmohou svět,
mládí za ně nelze mět.
Tak bratříčku můj, bratříčku můj,
s ním se rozlučuj.

Mládí: Bratříčku můj, bratříčku můj,
ulétám ti v dál.

Wurzel (současně): Bratříčku, stůj,
bratříčku, stůj,
to bych si teď přál.

(Za zvuků ritornelu tančí Mládí
a jeho průvod.)


Mládí: Bratříčku můj, bratříčku můj,
jen se hněvu uvaruj!
Už mne nebudeš mít rád,
když tu nejsem napořád?
Bratříčku můj, bratříčku můj,
jen se hněvu uvaruj!

Wurzel: Bratříčku můj, bratříčku můj,
taškářem dál pro mě sluj!
Jestli mě chceš opustit,
můžeš třeba k čertu jít!

Mládí: Ne, zadrž, stůj!
Bratříčku můj, bratříčku můj,
něžně ty se rozlučuj.
Hleď mne často vzpomínat,
nehaň čas, kdys býval mlád!
Tak bratříčku můj, bratříčku můj,
stroj se, rozlučuj!

Oba: Bratříčku můj, bratříčku můj,
stroj se, rozlučuj!

Rodištěm Josefa Drechslera (Traxlera), autora zlidovělé písně "Brüderlein fein" (vzpomeňme jen, že i česká hymna Kde domov můj je vlastně zlidovělou podobou zpěvu slepého Mareše ze Škroupovy opery Dráteník na slova Tylova) z Raimundovy pohádkové hry Sedlák milionářem (celým názvem "Das Mädchen aus der Feenwelt oder Der Bauer als Millionär" /1826/, odtud pochází i text dialogu Mládí s jednou z dramatických postav), je Vlachovo Březí (Wällischbirken) "bei Prachatitz im Böhmerwald", jak uvádějí obvykle hudebníkovy životopisy. V roce 1992 poskytl pan Gerhard G. Drexler z Würzburgu cenné dokumenty o svém slavném předkovi obecnímu úřadu tohoto pohorského městečka při Libotyňském potoce. Josef Drechsler ve Vlachově Březí spatřil světlo světa 26. května 1782 jako syn zdejšího vesnického kantora, který mu také poskytl první hudební vzdělání. V deseti letech se stal členem chlapeckého pěveckého sboru v Pasově (Passau), u varhaníka Grotze z benediktinského kláštera ve Vornbach am Inn studoval harmonii, v Pasově filosofii, v Praze a Vídni poté teologii a právní vědu. Už v Praze komponoval, od roku 1807 vyučoval hudbě ve Vídni, kde se tři roky nato stal korepetitorem Dvorní opery (Hofoper). Kapelníkem byl v Badenu a v Prešpurku (dnešní Bratislavě), než se vrátil zas do Vídně na místo varhaníka u sv. Anny a u císařského dvora. Vedle toho působil v letech 1822-1830 jako kapelník divadla ve vídeňském Leopoldstadtu a nakonec od roku 1844 až do své smrti 27. února 1852 jako kapelník svatoštěpánského dómu. Znovu o místo dvorního varhaníka se už ucházel marně: to musil přenechat svému krajanovi Simonu Sechterovi z Frymburka (Friedberg). Josef Drechsler je pochován na hřbitově sv. Marka (St. Marxer Friedhof) a ve XIII. vídeňském okrsku se po něm jmenuje jedna z ulic. Nejvíce jej kromě 6 oper, 22 her se zpěvy a mnoha hudebních skladeb (mezi nimi oratorium "Die Rose von Viterbo" a 16 mší), také hudební teorie (jedním z jeho žáků nebyl ostatně nikdo jiný než Johann Strauss mladší), ovšem proslavilo plodné přátelství s hercem a divadelníkem Ferdinandem Raimundem, klasikem vídeňského lidového divadla (jeho otec přišel do Vídně z Prahy), který o Drechslerovi prohlásil: "Byl mu vlastní lehký tok nápadů, ona přívětivá pohoda (die Gemütlichkeit), která se mohla rozvinout právě jen na půdě starovídeňského muzikantství. Nescházel mu však ani dar oné naivity, která sama o sobě neví, zda ústí do špásu či vážnosti, pročež jeho hudba a celá jeho jedinečná osobnost poskytuje zajímavý průhled do časů, v nichž mu bylo žít." Existuje nejen "starovídeňská" hra se zpěvy (hudbu k nim složil Leo Fall, rodák z moravské Olomouce) nesoucí název "Brüderlein fein", jejíž děj se opírá o historii slavné písně, nýbrž také životopisný film vídeňské produkce a téhož jména z roku 1942 v režii Hanse Thimiga, kde Hans Holt v roli Ferdinanda Raimunda ztvárnil tři jeho milostná okouzlení. To Raimund sám asi měl rozhodující podíl i na vzniku slavné písně, jejíž melodii dal ovšem Drechsler definitivní podobu. Sedlák (vlastně "Waldbauer") Fortunát Wurzel se jí ve hře, uvedené 26. dubna 1834 i česky pod titulem "Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář" v překladu Josefa Krasoslava Chmelenského (1800-1839, rodem z jihočeského Bavorova) na prknech Stavovského divadla (18. října 1843 v úpravě Josefa Kajetána Tyla pak i na scéně divadla v Růžové ulici) loučí s mládím s námi se všemi a není jistě náhodou, že jí v něžném valčíkovém rytmu končívává k ránu každý opravdový vídeňský ples. Syn šumavského kantora zachytil jejím prostřednictvím cosi velmi rakouského: totiž něžný, bezbranný stesk po sladkém nenávratnu.

O Josefu Drechslerovi
Ferdinand Maurer

K nejoriginálnějším zjevům hudebního světa první půle devatenáctého století patří skladatel, kapelník a učitel harmonie (generálbasu) Josef Drechsler.
Jako nikdo jiný před ním i po něm dokázal vládnout dirigentskou taktovkou v kostele i v divadle, psát pro chrámovou hudbu povznášející mše a ofertoria, pro scénická provedení hudbu k veselým zpěvohrám. A tento nenapodobitelný originál byl Šumavanem (v originále "war ein Böhmerwäldler" - pozn. překl.), synem venkovského kantora ve Vlachově Březí (v originále "Wällisch-Birken" - pozn. překl.).
Narodil se dne 26. května roku 1782 a doslova v dětských botičkách ještě nabyl od svého otce - tehdy už označení příslušníka učitelského stavu slovem "kantor" svědčilo o tom, že byl především zdatným muzikantem - prvotních základů zpěvu a hry na varhany. Dalším stupněm jeho hudební výuky jako u mnoha velkých komponistů (Haydn, Schubert aj.) byl zpěv v chlapeckém chrámovém sboru, jehož členové nesli slovní označení "Sängerknabe" (tj. česky asi jako "zpěváček" - pozn. překl.). Otec ho přivedl sotva desetiletého do kláštera v Pasově (Passau), kde byl chlapec pro svůj krásný hlas okamžitě přijat. Zároveň směl navštěvovat latinskou školu a podrobovat se výuce varhanní hry a harmonie (genarálbasu) u svého času proslulého varhaníka Grotia (vj.jm. Dionys Grotz, Grotius byla latinská úprava jeho říjmení - pozn. překl.). Po ukončení gymnázia si nadaný mladík nebyl zcela jist, jakému dalšímu studiu se zasvětit. Začal s filosofií, přešel na teologii a konečně k právnickému oboru. Všechno to bez výjimky mu však neposkytovalo uspokojení, poněvadž byl stále mocně přitahován paní Hudbou, které pak skutečně náležel jeho další život a tvorba. Bylo to pro něho, pravděpodobně však ještě více jeho blízkým, kterým už nikdy neměl být hmotnou přítěží, překvapením.
Jeden přítel z mládí, jmenoval se Hensler, ho vybízel, aby přijel do Vídně. Následovalo pozvání a Drechsler se roku 1807 stal kapelníkem divadla v Leopoldstadtu (v originále "Leopoldstädter Theater" - Leopoldstadt je od roku 1850 druhým vídeňským obvodem - pozn. překl.). Avšak místo bývalému teologovi "pro nynější nevalné poměry v divadle" (v originále "wegen der obwaltenden leichtfertigen Bühnenzustände" - pozn. překl.) nevyhovovalo. Podařilo se mu nastoupit jako korepetitor u Dvorní opery (Hofoper), v roce 1812 povýšit na kapelníkova adjunkta, byl však brzy nato s jinými z úsporných důvodů propuštěn. Hudebníkovi bez místa nezbylo nic jiného než přijmout vedení kapely v Badenu a poté v Prešpurku (dnes Bratislava - pozn. překl.). Brzy byl však "toulání" syt a hledal znovu zaměstnání v milované Vídni. Roku 1814 se konečně stal "pro svou osvědčenou píli" (v originále "ob seiner anerkannten Tüchtigkeit" - pozn. překl.) varhaníkem u servitů v Alfergrundu(dnes devátý vídeňský obvod - pozn. překl.). Současně zřizuje s úředním svolením soukromou školu s právem veřejnosti, ve které bezplatně poskytuje výuku varhanní hry a harmonie (generálbasu). Bezplatně! Lze si snadno představit, že příliv zájemců byl značný a že Drechsler si vydobyl u všech vrstev vídeňského obyvatelstva věhlas a sympatie. Tady začíná jeho vzestup. V roce 1816 se stává regenschorim u sv. Anny a přenáší své pedagogické působení do sem umístěné školy pro kandidáty učitelství. Zde byl činný po sedm let až do března 1823, kdy dostává místo kapelníka v kostele vídeňské univerzity (Universitätskirche) a zároveň i ve farním kostele "Am Hof". Z jednoho dopisu Beethovenova, který je uchováván v majetku vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), lze usoudit, že Drechsler rozhodně nebyl tomuto hudebnímu heroovi neznámý. List byl psán v roce 1823 Beethovenovu příznivci arcivévodovi Rudolfovi a je následujícího znění:
"Vaše císařská Výsosti!
Právě jsem za jedné malé procházky postihl a mumlal si pak cestou kánon 'Großer Dank' - a když jsem si ho po příchodu domů chtěl zapsat pro V.c.V.
(rozuměj Vaše císařská Výsost, v originále psáno ovšem zkratkou ,I.K.H.' , tj. jako v titulním oslovení ,Ihro Kaiserliche Hoheit' - pozn. překl.), našel jsem prosebníka, který svou prosbu mým prostřednictvím podanou má bludně za lepší, než kdyby byla podána jen tak sama. Dobro není vykonáno nikdy dost rychle a také blud se musí občas udržovat.
Podatelem, prosby, která v tom bludu setrvává, je kapelník Drechsler z josefstadtského a bádenského divadla. Přál by si získat místo druhého dvorního varhaníka. Je to dobrý generálbasista
(v originále ,Generalbassist' - pozn. překl.), jakož i dobrý varhaník (v originále ,Orgelspieler' - pozn. překl.), také jako komponista příznivě známý (v originále 'vorteilhaft bekannt' - pozn. překl.), vesměs vlastnosti, které mohou být k tomu místu doporučením. Domnívá se právem, že nejlepším doporučením, které by mu to místo mohlo najisto opatřit, je to, které by mu dala právě V.c.V., poněvadž V.c.V. jako znalec a praktikující vykonavatel umí opravdové zásluhy ocenit nejlépe. Takovému vysvědčení by Jeho císařský Majestát dal jistě přede všemi ostatními přednost. Spojuji proto, sice s ostychem, svou prosbu s tou páně D., arciť také přesvědčen o blahosklonné vlídnosti V.c.V. s opětnou nadějí, že vznešený Ochránce a Podporovatel všeho dobrého podle možnosti i tady rád projeví svůj vliv.
Zítra bude následovat můj kánon, kromě doznání mých hříchů, vědomých i nevědomých, kde chci prosit o nejmilostivější absoluci. Pro dnešek mi bohužel nedovolují mé oči vyslovit ještě téže V.c.V. přání všeho krásného
(v originále ,I.K.H. alles Schöne für dieselbe wünschen und sagen zu können'- pozn. překl.).
Vaší císařské Výsosti věrně nejposlušnější služebník
Beethoven.

P.S.: Zasluhuje si také dodat, že pan D. je už deset let bezplatně profesorem generálbasu u svaté Anny."


Druhý dopis Beethovenův v této záležitosti zní takto:
"Vídeň, 30. července 1823
Vaše císařská Výsosti!
Pan Drechsler mi dnes poděkoval za smělost, která mi dovolila jej V.c.V. doporučit. V.C.V ho tak milostivě přijala, začež zároveň vzdávám svůj vřelý dík. Kéž také J.c.V.
(v originále ,E.K.H.', tj. 'Jeho císařská Výsost' - pozn. překl.) ráčí jen nedat se zviklat, neboť jak se proslýchá, pokouší se i abbé Stadler totéž místo zajistit někomu jinému. Bylo by Drechslerovi rovněž velmi prospěšné, kdyby V.c.V. byla té milosti a promluvila za tím účelem s hrabětem Dietrichsteinem (Moritz hrabě von Dietrichstein /1775-1864/ byl ředitelem vídeňské dvorní kapely - pozn. překl.). Prosím ještě jednou, abyste mi dal milostivé vědět o návratu z Badenu, budu hned spěchat do města, abych očekával mého jediného pána, kterého na světě mám. - Zdraví J.c.V. se zdá být dobré. Nebi budiž dík za ty mnohé, kdo si toho přejí a mezi něž je třeba počítat i mne.
Vaší císařské Výsosti věrně nejposlušnější služebník
Beethoven."


(Arcivévoda Rudolf Beethovenovi:)
"Milý Beethovene!
Budu v úterý 5. srpna už zase ve Vídni a poněvadž tam více dní setrvám, přál bych si jen, aby Vaše zdraví dovolilo také do města přijít, odpoledne od 4 do 7 hodin jsem většinou doma. Můj švagr, princ Anton, mi už psal, že saský král očekává Vaši krásnou mši. Kvůli Drechslerovi jsem hovořil s naším nejmilostivějším monarchou, jakož i s hrabětem Dietrichsteinem. Zda bude toto doporučení k užitku, nevím, poněvadž o místo má být vypsán konkurs, kde každý, kdo je chce získat, musí dokázat své schopnosti. Těšilo by mne, kdybych mohl být užitečný tomu dovednému muži, kterého jsem s potěšením slyšel minulého pondělí v Badenu hrát na varhany, o to víc, poněvadž jsem přesvědčen, že byste nikoho, kdo toho není hoden, nikdy nedoporučil.
Doufám, že jste svůj kánon přece napsal a prosím Vás, kdyby to, že přijdete do města, mohlo škodit Vašemu zdraví, abyste se z příchylnosti ke mně příliš časně nepřepínal.
Váš přátelsky ochotný
(v originále 'freundwillig' - pozn. překl.) žák
Rudolf
Vídeň, dne 31. července 1823


Přes tuto obzvláštní přímluvu Drechsler vytoužené místo dvorního varhaníka nakonec nezískal a přednost dostal v tomto případě jiný Šumavan, velký mistr kontrapunktu Simon Sechter (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Poněvadž Drechsler své vyučování u sv. Anny provozoval i nadále bezplatně, snažil se svůj nijak zvlášť skvělý měsíční příjem vylepšit nějakým jiným způsobem V říjnu roku 1822 převzal, aniž by tím omezil své působení na poli církevní hudby, místo divadelního kapelníka v "Theater in der Josefstadt" (divadlo v Josefstadtu bylo založeno v roce 1788 a je nejstarší dodnes fungující scénou dunajské metropole - pozn. překl.). Tady navazuje úzký přátelský vztah s Ferdinandem Raimundem, pro kterého vytvořil melodickou lidovou hudbu k jeho pohádkové hře "Der Diamant des Geisterkönigs" (tj. "Diamant krále duchů" - pozn. překl.) a také ke hře "Der Bauer als Millionär" (tj. "Sedlák milionářem" - pozn. překl.) s opravdově starovídeňskými, vídeňskou pohodou (v originále "Gemütlicjleit" - pozn. překl.) dýchajícími nápěvy. Píseň "Brüderlein fein" skutečně zlidověla. Po osmiletém divadelním působení se ho Drechsler zcela vzdal a věnoval se výhradně chrámové hudbě a její výuce. Dne 13. června 1844 zemřel Gansbächer, proslulý kapelník svatoštěpánského dómu, důvěrný přítel Karla Marii Webera a Giacomo Meyerbeera. Drechsler nastoupil na jeho místo. Bylo mu dopřáno ještě osm let, aby tu mohl působit, než i on 27. února 1852 zavřel unavené oči po životě plném práce a úspěchů.
Jméno prostého a počestného dómského kapelníka by snad už upadlo v zapomnění, kdyby ho náhoda neučinila učitelem Johanna Strausse mladšího v počátcích jeho skutečného hudebního vzdělání. Bylo to v letech 1843 a 1844. Jak později v jednom novinovém článku vyprávěl Straussův přítel z mládí, Drechsler měl s budoucím králem valčíků nejednou těžké pořízení, poněvadž geniálního žák měl sklon k tomu, "škrábat a smolit" mnohdy své úkoly často opravdu až na poslední chvíli. Nebylo prý vzácností, že vůči němu použil i slov, která asi (už tím obřadným vídeňským "onikáním" - pozn. překl.) nemyslel tak úplně vážně, totiž: "Aus Ihna wird nix." (tj. "Z nich nic nebude." - pozn. překl.). Jak správně však nakonec Drechsler svého vysoce nadaného žáka ocenil, lze doložit vysvědčením, které se dochovalo v archivu města Vídně. Teprve devatenáctiletého Strausse donutily okolnosti poté, co jeho otec (ten, sám muzikant, chtěl mít ze syna bankéře - pozn. překl.) opustil rodinu, postarat se o matku a bratry. Pojal rozhodnutí založit vlastní orchestr (který konkuroval otcovu a po otcově smrti se s otcovým orchestrem dokonce spojil - pozn. překl.), k čemuž ovšem potřeboval úředního svolení. K žádosti o "licenci k samostatnému provozování hospodského orchestru" (v originále "Lizenz zur selbststädigen Leitung eines Wirtshaus-Orchsters" - pozn. překl.) přiložil vedle jedné vlastní chrámové kompozice (graduale "Tu quis regis totum orbem" /tj. "Ty, kdo vládneš celým světem" - pozn. překl./) i učitelovo vysvědčení následujícího doslovného znění:
Vysvědčení
Nížepsaný stvrzuje, že Johann Strauss, syn pana kapelníka Johanna Strausse, byl mnou vyučován v generálbasu a že pokroky, které v tom umění dosáhl, je co přičíst nejen jeho píli, nýbrž i jeho vrozenému nadání.
Dá se tak očekávat, že Johann Strauss při své vášnivé zálibě pro studium hudby nezastaví se na tomto jeho stupni a že bude směřovat stále dál kupředu.
Poněvadž jsem konečně výše zmíněného mladíka poznal jako skromnou, přitom velice poučenou osobu, chovám opravdové přání, aby byl tento klíčící talent
(v originále "dieses aufkeimende Talent" - pozn. překl.) co možno podporován v dosažení stavu jím zvoleného.
Na důkaz pravdy téhož můj vlastní podpis a pečeť.
Vídeň, dne 9. července 1844.
Josef Drechsler, kapelník Universitätskirche

Johann Strauss zachoval svému učiteli vděčnou vzpomínku, ba ještě ve dnech svého stáří se steskem vracel zpět časy kolem roku 1843, kdy pro teoretickou výuku "smolil kadence, sekvence a kánony" (v originále "Kadenzen, Sequenzen und Kanons zusammenschmierte" - pozn. překl.).
Nakonec budiž připomenuta i skutečnost, že v lidové hře se zpěvy (v originále "Singspiel", jde opravdu o hru se zpěvy, zde navíc o jednoaktovku, uváděnou někde i s označením "operone" - pozn. překl.) "Brüderlein fein" (1909) od Leo Falla (1873-1925, Fall byl rodákem z Olomouce - pozn. překl.) je skladatel písně a přítel temperamentní Therese Kronesové a nešťastného Ferdinanda Raimunda (1790-1836, syn přistěhovalce z Čech vlastním příjmením Raimann, byl několik dní před svou smrtí pokousán psem údajně nakaženým vzteklinou a pokusil se o sebevraždu, zemřel dva měsíce před tragickou smrtí Máchovou - pozn. překl.) se svou manželkou Toni při oslavě čtyřicátého výročí své svatby hostitelem snové postavy Mládí (to jim daruje hodinu života navíc ve scéně oživující jejich mladé štěstí za zvuků Drechslerovy písně - pozn. překl.).
O Drechslerově hudbě byla napsána i tato slova: "Byl mu vlastní lehký proud nápadů, nekritičnosti a pohody, které se mohlo dařit právě jen na půdě starovídeňského muzikantství. Nechyběla mu navíc ani ona naivita, jež sama neví, zda působí žertem či vážně, a právě proto tvoří jeho hudba stejně jako celá jeho samorostlá osobnost zajímavý relikt časů, do nichž se lidé dneška tak rádi vmýšlejí."
Mnohé Drechslerovy skladby zůstaly nepublikovány, u mnohých bohužel došlo k jejich ztrátě. Následující seznam skladtelových děl si už z toho důvodu nemůže činit nijaký nárok na úplnost.
Chrámová hudba:
10 velkých mší, 6 menších mší, 1 rekviem, 1 Te Deum, 2 Veni sancte spiritus, 20 graduale a ofertorií, 3 velké kantáty, z toho jedna ke slavnostnímu otevření nového chrámu v Leopoldstadtu.
Scénická divadelní hudba:
Hudební vložky k následujícím hrám se zpěvy a kouzelným fraškám (v originále "Zauberposse" - pozn. překl.): "Die Feen aus Frankreich" (jedna píseň), "Capriciosa" (tři písně), "Gisperl und Fisperl" (dvě árie, jedno quodlibet /doslova "co je libo" - směs melodií v podobném významu jako jinak užívaná označení "potpourri" či "pasticcio" - pozn. překl./, dvě dueta a závěrečný zpěv), "Fee Sanftmut und Fee Gefallsucht" (tři árie), "Silphide" (romance, dvě arietty /tj. malé árie - pozn. překl./, tři dueta, závěrečný zpěv), "Der Berggeist" (árie), "Idor, der Wanderer" (arietta a dueto), "Der Diamant des Geisterkönigs" (dvě arietty, polonéza /v originále "Polacco" - pozn. překl./, dueto, sbor a recitatív, závěrečný zpěv), "Die Wölfin um Mitternacht" (arietta pro Kronesovou, dvě další arietty, dvě dueta, lovecký sbor aj.), "Die Wunderbrille" (závěrečný zpěv), "Lisko und Saldino" (pět ariett, tři dueta, jeden tercet, lovecký sbor), "Oskar und Tina" (tři arietty, jedna kavatina /lyrický sólový zpěv jednodušší než árie - pozn. překl./, jedno quodlibet, sbor amazonek a závěrečný zpěv), "Das grüne Männchen" (arietta a dvě dueta), "Die Grätzer in Wien" (arietta pro Kronesovou, dueto "a,e,i,o,u", quodlibet), "Der Bauer als Millionär" (arietta pro Kronesovou, árie, pijácká píseň, popelářova píseň, dueto, závěrečný zpěv); dále vložky ke hrám: "Die Feldmühle", "Die Wiener in Bagdad", "Pauline", "Das Vergissmennicht", "Der Zauberkorb", "Der Tausendsassa", "Die Schlangendame", "Die Giraffe", "Der Wunderdoktor", "Der Zauberschlaf", "Frühling, Sommer, Herbst und Winter", "Der verlorene Sohn". Dále hra se zpěvy "Klaudine von Villa-Bella" a opera "Tontine".
Instrumentální skladby:
Velký počet klavírních sonát, varhanních fug, smyčcových kvartet a ouvertur.
Zpěvní formy:
Písně, dueta a terceta, skladby pro smíšené a mužské sbory, v to počítaje žertovný mužský kvartet "Salomon und David waren große Sünder" a světské oratorium "Die Rose von Biterbo".
Teoretické spisy:
Škola hry na varhany (Orgelschule), dále teoreticko-praktická rukověť, jak preludovat (Theoretisch-praktischer Leitfaden zum Präludieren), nové vydání školy školy hry na klavír (Klavierschule) od Ignaze Pleyela ve dvou částech, nauka o harmonii a generálbasu (Harmonie- und Generalbasslehre).

Waldheimat, 1929, s. 27-30
Glaube und Heimat, 2003, č. 6, s. 14-16

Therese Kronesová zpívá Drechslerovu píseň "Brüderlein fein"
Karl Norbert Mrasek

Elegantní ekvipáž zastavila před městským domem, který si hrabě Jaroschinsky pronajal po dobu svého vídeňského pobytu.
Vystoupila půvabná osůbka, oděná do snu z hedvábí a krajek. Kolemjdoucí v ní hned poznávali oblíbenou divadelní herečku, která uváděla Vídeň v nadšení. Sbíhali se, volali "Vivat, Therese Krones!" a tlačili se kolem ní, aby ulovili alespoň jeden její pohled, jeden úsměv jejích rtů. Tu se na schodech objevil hrabě Jaroschinsky, nabídl jí galantně rámě a unesl ji očarovanému davu do nitra domu.
"Jsem vám velice povděčen, že jste přišla, demoiselle," řekl hrabě. "Pozval jsem také pár vašich dobrých známých, pány Raimunda, Castelliho a Meisla."
"Jémináčku (v originále čistě vídeňské "O jegerl" - pozn. překl.)," zasmála se Kronesová. "Samí dramatici!"
V salónu byla prostřena malá tabule, livrejovaní sluhové dělali obsluhu. Herečce se dostalo srdečného přijetí. Jen Ferdinand Raimund bručel: "Jdeš to ale pozdě, Rézi (v originále "Reserl" - pozn. překl.)!" Tolik nápaditý autor kouzelných divadelních frašek byl v běžném životě spíše zasmušilý a těžkomyslný.
"Málem bych nepřišla vůbec," opáčila svou neomylně vídeňskou němčinou Therese Kronesová. "Ještě mě bere hrůza, jak jsem slyšela tu děsnou novinu."
"Co tím myslíš?"
"Snad už to víte, či ne? Zabili profesora Blanka, toho dobráka. Celé město nemluví o ničem jiném. Když si jen představím, že tak mir nichts dir nichts za bílého dne někdo dokáže odpravit člověka, běhá mi ještě teď mráz po zádech."
Hrabě Jaroschinsky svraštil čelo. "Mluvme raději o něčem jiném. Když je někdo tak mladý a krásný, obletovaný a slavený jako naše všemi zbožňovaná demoiselle, není divu, že jsem ji tady před domem sotva vyrval ovacím zástupu…"
"Ba, naše Kronesová!" přikývl Castelli. "Každé cukrářství má za výlohou v čokoládě, v marcipánu či cukrové polevě skvět se uprostřed její obrázek; tomu říkám popularita."
"Smím se zeptat," obrátil se hrabě Jaroschinsky k umělkyni, "čímže jste se vlastně stala tak slavnou?"
"Šňupečkem asi," zasmála se Kronesová.
Hrabě zvedl obočí. "Šňupečkem?"
"Mým ne, ale tím demoiselle Kupferové, co měla zpívat v Lindane, té pohádkové hře se zpěvy, tu roli Rosamunde. Musela odříct, tak jsem zaskočila náhradou. Ohlas byl parádní, jak si mně lidi všimli."
"Koneckonců za to," vložil se Castelli do hovoru, "že náš přítel Raimund objevil jako dramatik její talent, je co děkovat spále."
"Správně!" zvolal Meisl. "Spálu jsem chytil, právě když se na mě Raimund obrátil s prosbou, abych mu napsal kus pro jeho benefici. Poněvadž bylo málo času, musil si to nakonec udělat sám; to je ten 'Barometermacher auf der Zauberinsel', co z toho vzešlo a byl to ohromující úspěch."
Ferdinand Raimund se ve vší skromnosti bránil. "Za hodný díl toho úspěchu mám co děkovat tady Rézi. Když stojíme my dva na jevišti, vidím hned, jak to zabírá. Zvlášť když se dával 'Bauer als Millionär'. Kronesová v roli Mládí, to budí vždycky rovnou senzaci. Nikdo by nadokázal zazpívat tu písničku 'Brüderlein fein' tak vroucně a ze srdce, že jediné oko nezůstane suché, obměkčeno dojetím."
"Je melodie taky od vás?" vyptával se hrabě.
"Tu složil tentokrát Drechsler. Skládá pěkné věci pro kostel. Tady ale našel opravdu správnou notu."
"Velice zajímavé, " mínil hrabě. "Jsem ve Vídni bohužel teprve krátce, všechno je pro mě nové. Přesto jsem už měl to štěstí vidět naši všemi uctívanou demoiselle Kronesovou coby představitelku Mládí a taky jak zpívá to 'Brüderlein fein…' Něco takového mohlo stvořit jen zlaté vídeňské srdce, co o něm mluví celý svět."
"Josef Drechsler ale," považoval za nutné poopravit poslední větu Meisl, "není nijaký Vídeňák. Pochází ze Šumavy."
"Když se to tak vezme," zasmála se čtveračivě Kronesová, "já jsem rodem z Bruntálu (v originále ovšem 'Freudenthal' - pozn. překl.)."
"Můj otec," doplnil Raimund, "přišel z Prahy." Vztekle pak dodal: "A Nestroy, který mě v divadle Na Vídeňce (v originále 'Theater an der Wien' - pozn. překl.) zesměšňuje parodiemi a kterému se tam na ně lidi sbíhají víc nežli na moje vlastní kusy, není rovněž nikterak původem tady z Vídně. Jeho táta byl z Opavy (v originále 'Troppau' - pozn. překl.)."
Meisl se smíchy neudržel. "Takže třeba hledat kořeny vídeňského lidového divadla na Šumavě a na Pradědu (v originále 'Altvater', německy se i celé Jeseníky označují jako 'Altvatergebirge'! - pozn. překl.)! Škoda, že nejsem taky odněkud odtud. Z Vídně ale nejsem ani já - přišel jsem na svět v Laibachu (dnešní Lublaň, metropole Slovinska - pozn. překl.)."
Na stůl se neslo šampaňské. Hrabě Jaroschinsky zvedl sklenici. "Na demoiselle Kronesovou, ztělesnění krásy a mládí, a na tu píseň 'Brüderlein fein', co zpívá…"
Najednou přerušil řeč. Zvenku bylo slyšet rozrušené hlasy. Sluha vrazil dovnitř.
"Co se děje?"
"Vaše Milosti, policie…"
Dovnitř se už dral pán v civilu, za ním dva policisté, kteří při dveřích zaujali strážní post. "Policejní komisař Huber," řekl cizí muž věcně a přistoupil k hraběti. "Jmenujete se Jaroschinsky?"
Všichni v místnosti pohlédli na hraběte. Ten ale místo aby se ohradil proti tomu nemístnému zásahu, srazil jako bleskem komisaře stranou a obrovskými skoky pádil pryč odsud. Policisté něco takového zdá se očekávali. Jeden prchajícímu nastavil nohu; hrabě upadl a ti oba se na něho vrhli a vlekli ho vzápětí s sebou zoufale se bránícího jejich sevření z obou stran. Ostatní stáli jako ochromeni.
"Prosím o prominutí," ozval se zdvořile policejní komisař. "Museli jsme ale zadržet vraha profesora Blanka, než by nám pláchl."
"Copak jste se všichni zbláznili?" vykřikla Kronesová zoufale. "Hrabě Jaroschinsky přece nemohl…"
"Není to žádný hrabě. Jen se za něj vydával. Je to podvodník a hochštapler. Teď má na svědomí i loupežnou vraždu."
Therese Kronesová upadla do mdlob. -
Jen těžce se dokázala vzpamatovat z té rány. Děsila se myšlenky, že seděla u jednoho stolu s vrahem. Co jenom klepů se zase dohromady vyrojí! Proces s falešným hrabětem udržoval po celé týdny v napětí všechny mysli dunajské metrpole. Jaroschinsky se v nich jevil jako zakuklený ďábel v lidské podobě. Když ho odsoudili k smrti a byl dotázán po svém posledním přání, přál si cynicky, aby mohl noc před popravou strávit při karbanu. Od toho netvora si dala Kronesová posílat květiny a neváhala na jeho pozvání objevovat se s ním i na veřejnosti! Teď aby se bála vstoupit na divadelní jeviště, aby se bála vůbec přejít ulici, aniž by si na ni kdekdo ukazoval prstem! Všechna radost ze života, všechna její veselost byla nenávratně pryč, jako by zestárla o celá léta.
Marně se ji snažili její přátelé nějak vzpružit, vysvětlit jí nesmyslnost jejího počínání. "Podívej, Rézi," zapřísahal ji Raimund, "děláš to horší, než to je. Celá Vídeň tě uctívá. Šlechta, dvorská kamarila, sám Metternich je ti nakloněn. Můžeš snad za to, že se z jednoho tvého ctitele vyklubal darebák? Když ukážeš světu záda, budou to mít teprve za špatné svědomí. Seber se přece! Nic jsi nespáchala! Hleď, v příštích týdnech hrajeme zase Sedláka milionářem. Co by tomu lidé řekli, kdyby musil hrát roli Mládí v té hře někdo jiný než ty?"
Therese nakonec nahlédla to samé. A svolila hrát dál, byť s těžkým srdcem.
Tak tedy stanula znovu za kulisami, ve voňavém, květy posetém kostýmu Mládí. Publikem prochvíval neklid, cítila to každým pórem těla. Teď přijde její výstup. Jí však, jindy tak sebejisté a navyklé triumfu, jako by zdřevěněly nohy. Už spustily úvodní takty: Brüderlein fein… můj Bože, vždyť to přece byla poslední slova, která slyšela z úst toho netvora. Zmocnila se jí závrať. Všemi silami se pokusila soustředit, nabrat v hrdle tón…
Tu - co to jen bylo?
Ostrý hvizd z publika. Ještě jeden. Vřava. Pokřik. Zřetelně v něm zaznělo jméno: Jaroschinsky. Zasáhlo ji to jako šlehnutí bičem.
Hudba ztichla. Therese Kronesová stojí na scéně, sama, bezmocná, opuštěna. Připadá si jako přibita na kříž, ubohá a pokořená. Publikum, které ji dosud přímo hýčkalo, se proměnilo, jak se jí náhle zdá, v bestii, která se lačně vrhá na svou oběť. Co vlastně udělala? Jistě, měla být opatrnější ve svém chování. Zaplavila ji palčivá lítost a poté zřetelné vědomí toho, na jak lehkou váhu brala až dosud svůj život. Nikdy nepřikládala nijakou vážnost svým skutkům; teď se jí to vymstívá. Pojala rozhodnutí, že se stane rozhodně lepší. Teď ale se jí děje bezpráví. Sama tím vším už přece dost trpí. Copak to opravdu nikdo nechápe?
Poslušna náhlého vnuknutí, vystoupila na rampu.
Na okamžik se rozhostilo ticho. Kronesová do něho pokorně hlesla: "Nemohla jsem to přece vědět. Nikdo nevěděl předem, co je to za člověka. Odpusťte mi… mně samu to nabádá k obrácení…"
Obecenstvo naslouchalo zasaženo. Znělo to tak ryze. Jako by vzlykla zmučená duše. I křiklouni dojatě oněměli.
Kapelník vycítil příznivý obrat. Hudba spustila znovu a hlas Therese Kronesová do ní zazněl teď už zplna:
Brüderlein fein, Brüderlein fein!
Musst mir ja nicht böse sein!
Scheint die Sonne noch so schön,
einmal muss sie untergehn…
Bratříčku můj, bratříčku můj!
Na mne ve zlém nehubuj!
Slunko, zatím samý jas,
zajít musí, když je čas...
Zpívala tak pohnutlivě, s tak dětsky vroucí a důvěřivou oddaností, že se nikdo nemohl ubránit tomu naléhavému volání. "Musst mir ja nicht böse sein!" jako by zasáhlo všechny kolem. A upomínka na pomíjivost všeho pozemského štěstí, skrytá v posledním verši prvé sloky, ještě vlastně nikdy nepochopil nikdo v tomto plném významu. Celá nálada se jakoby bleskem změnila. Vzrušení se proměnilo v soucit, i ta oslavovaná herečka byla přece nakonec jen slabý člověk, vydaný rozmarům osudu. Následující potlesk neznal konce.
Představení bylo zachráněno a dospělo ke svému závěru už bey jakéhokoli rušivého momentu. Therese Kronesová znovudobyla vídeňská srdce. Píseň, znesvěcená ústy nehodného, stala se opět výrazem niterného lidového citu.

Große Sudetendeutsche (1957), s. 139-143

P.S. Životopisná skica jako by snímala viny z celého poblouzení mas (v roce, kdy ji Mrasek psal, bylo to jen o málo víc než deset let od pádu národního socialismu), ale opírá se o skutečný příběh věhlasné písně a její neméně slavné interpretky. Therese Kronesová se opravdu narodila roku 1801 v severočeském Bruntále a její slibná kariéra opravdu utrpěla tím, že se zapletla s falešným hrabětem a vrahem (kdože se v mládí nezapletl, ptáme se i my), což jí Vídeň dlouho nedokázala odpustit. Když se jí kající podařilo znovu nabýt přízně davu, byla doba její slávy už stejně v nenávratnu. Těžká nemoc ji donutila opustit jeviště navždy; zemřela předčasně v devětadvaceti letech svého mladého věku 28. října 1830 ve Vídni.
- - - - -
* Vlachovo Březí / † † † Vídeň
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko