Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ROSA EDEROVÁ

Gollnetschlag - Goldenschlag (Klení)

Při posledním setkání rodáků se znovu vynořila otázka, proč se kolem roku 1720 Klení (Gollnetschlag) nazývalo ještě Goldenschlag. Zda se jednalo o zlaté rudné žíly či nálezy zlatých mincí, v tom jednota mezi přítomnými nenastala. Rosa Göttlicherová (říkalo se u nich v místní části zvané Graben, tj. česky Strouha, u Paleinů) mohla jediná potvrdit někdejší nález mincí na jejich polích. Teprve před nedávnem jsem viděla v televizi, že už Keltové tu razili svá kovová platidla.
K tomu jedna poznámka z benešovské kroniky (jde o kroniku Benešova nad Černou, tedy někdejšího Německého Benešova - pozn. překl.): na kopci se zvedá uprostřed hřbitova kostel svatého Vavřince se dvěma starými věžními zvony a zajímavými stopami raně románského zařízení. Napravo je nápadně patrné návrší pokryté chlumem. Zachovalo se tu množství víceméně zachovalých předhistorických hrobů na důkaz toho, že toto území bylo osídleno už v šerém dávnověku.
Soumarská cesta zvaná i Dluhošťská (Ottenschlägerweg) vedla kdysi za Velkými Skalinami (Großgallein) údolím říčky Černé (Schwarzau), kterému se říkalo v těchto místech také Sokolčí (Falkenschlucht) přes Klenskou horu (Ottenholz), Kostelní vrch (Kirchenberg) v Klení a už zmíněné Graben do Trhových Svinů (Schweinitz). Tato kdysi velmi užívaná soumarská cesta je od dob založení naší osady se starými sídly Velké Skaliny (se zbytky hradních zdí) a Soběnov (Oemau) vůbec nejstarším dopravním spojením v okolí dále na Kaplici (Kaplitz). Ta stezka byla kdysi založena českými králi k zajištění důležité obchodní spojnice hraničním lesem do Rakous.
Okresní silnice, jak ji známe dnes, vznikla teprve začátkem 19. století. Od této silnice procházející Klením stoupá nahoru chlumek na Klenské hoře a před ním leží pole, obojí kdysi majetek rodiny spisovatele Josefa Gangla. Lopotné úsilí vydobýt úrodu z té kamenité půdy zachycuje jeho román Mein Berg (Moje hora). Vynucený prodej lesa pak poskytl námět snad nejznámější jeho knize Der letzte Baum (Poslední strom).
V lesíku napravo od silnice jdoucí Klením a přetínající tu svah Klenské hory upoutají naši pozornost půdní rýhy, pravděpodobně stopy předvěkých horských polí. Tuto domněnku potvrzují nálezy učiněné v jejich blízkosti. Podle údajů Fritze Huemer-Kreinera byla roku 1925 tu na Klenské hoře nalezena hadcová sekera s otvorem pocházející zřejmě z mladší doby kamenné. Měla délku 9,8 centimetrů a stala se roku 1932 exponátem Šumavského muzea v Horní Plané.
Ty prehistorické brázdy jsou pravděpodobně vyplněny kamennými snosy, které stupňovitě ohraničují pozemky od Kostelního vrchu. Probíhají také souběžně s vesnickou silnicí do Benešova nad Černou. Zvláště vysoký kamenný snos vede od Horního Marka (Oberort Marek, také Innere Blosl) ve směru na Brodova pole (u Broda se říkalo také Außere Blosl), Klení čp. 39 (autorčina rodná chalupa - pozn. překl.). Tam, kde leží pole za těmito kamennými hrázkami, jsou ještě dobře patrná. V lese zato jsou vlivem půdní eroze často stržena a splavena.

Hoam!, 2001, č. 3, s. 22-23

Hájovna na Slepici

Lesy zabírají větší část někdejšího buquoyského panství. V majetku hrabat Buquoyů bylo 17508 hektarů zemědělské a lesní půdy, která byla obhospodařována jejich lesníky a ostatními zaměstnanci hraběcí lesní správy. V sedle hory Slepice (Hohenstein) stála hájovna. Ta patřila sice k obci Daleké Popelice (Dalleken), lesníkovy děti však chodily do školy v blízkém Klení. Na pasece, dodnes volně se rozkládající kolem hájovny, byla kdysi lesní školka, kde děvčata z okolí vysazovala každým rokem nové sazenice lesních stromků. Místo, o němž je řeč, bývala i častým cílem školních výletů a na nich navazujících přírodopisných výkladů, kterým poskytovalo lesní zátiší názorný fundament. Když lesníkova dcera Ludmila postoupila do měšťanské školy v Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou), vzdáleném odsud asi jednu a půl hodiny cesty, používala vozíku či v zimě saní, tažených oslíkem zvaným Iso. Ludmilina spolužačka Luisa smívala jezdit s ní, měla však od hájovny ještě asi půlhodinu pěší chůze do rodičovského domu v místní část Klení, zvané Strouha (Graben). Často svéhlavý osel pobýval během vyučování ve stáji městského dvora v Benešově. Posledním lesníkem na hájovně byl syn učitele Jaksche v Klení. Jeho otec učil na tamější škole až do roku 1925. Syn byl ve vsi oblíben stejně jako on a dovedl každému poradit a pomoci v nesnázi. Jednou se ujal opuštěného srnečka a krotké mládě se brzy stalo miláčkem celého okolí. Když však dospělo, stalo se zvíře nebezpečným a útočilo dokonce na lidi při polních pracech. Jednou tak těžce zranilo malého chlapce a musilo být utraceno. Mnoho let po odchodu někdejších obyvatel je dnes hájovna sídlem chalupářů, renovována včetně zahrady a možnosti koupání v krásné poloze uprostřed lesů Slepičích hor.

Hoam!, 1991, s. 56

P.S. Článek je provázen snímkem hájovny.

I malé vsi mají své dějiny

Koncem 14. století vznikla v blízkosti Německého Benešova (dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) osada Gollnetschlag (dnes Klení). Za svou existenci vděčí, stejně jako Benešov, soumarské stezce jdoucí z Rakous. Na místě staré věže, zřízené k dohledu nad solnou cestou na svahu horského kužele, dal zbudovat tehdejší pozemkový vlastník Vilém Pouzar z Michnic a na Žumberku (v originále "Wilhelm Pauzar von Michnitz auf Sonnberg" - pozn. překl.) někdy kolem roku 1485 kostel ke cti sv. Vavřince (hl. Laurentius). Byla to gotická stavba s oltářním prostorem, dlouhou chrámovou lodí, věží s dvojitým křížem, třemi oltáři a třemi vchody. Na hřebeni střechy byla větrná korouhvička ve tvaru kohouta. Nějaký kostel je tu zmiňován už k roku 1334. Na gotickou dobu upomíná žulová křtitelnice, obětní stůl a zvony. Jeden ze zvonů nese na sobě letopočet 1485. Byl zřejmě považován za historicky natolik cenný, že přestál obě světové války. Lidové podání říká, že zmíněný zvon s mnoha jinými zařízeními kostela byl sem do Klení přenesen kdysi z Benešova.
Kostel v Klení měl dlouhý čas sloužit jako farní pro celé území od Slavče (Slabsch) přes Rychnov u Nových Hradů (Deutsch Reichenau bei Gratzen) a Hojnou Vodu (Heilbrunn) až k zemské hranici a odtud od Pohoří na Šumavě (Buchers) přes Malonty (Meinetschlag) a Blansko (Pflanzen) až k Soběnovu. Toto tvrzení stejně jako domněnka o tak řečeném "Vavřineckém pokladu" ("Laurenzi-Schatz") patří ke zdejší tradici. U pokladu by mohlo jít o ten z pověsti, spojené s horou Vysoký kámen (Hohenstein, v češtině známější označení Slepice a odtud i Slepičí hory - pozn. překl.). Nápadné v každém případě je, že z těch let chybějí jakékoli zmínky o kostele v Benešově. Ani doba reformace nezůstala beze stopy tu v okolí, poněvadž mocní velmoži jako byl třeba Petr Vok z Rožmberka, nezastávali až do protireformačních zásahů katolickou víru.
Po nich se dostal celý blízký kraj do správy hrabat Buquoyů. V roce 1786 připadl kostel dosud střídavě přifařovaný k Benešovu a Soběnovu, trvale k farnosti Benešov. Z té doby by měla pocházet i příslušnost Soběnova ke hřbitovu v Klení, jak o tom svědčí cesta pro pohřby odtud sem zvaná "Totenweg". V roce 1902 byl kostel za faráře Johanna Suchana důkladně renovován. Ještě roku 1918 byly v posledním roce první světové války zabrány cínové píšťaly varhan pro válečné účely. Obraz na hlavním oltáři představoval sv. Vavřince ležícího na rozžhaveném rožni. Kolem něho stálo několik mužů. Staří lidé vyprávěli, že Vavřinec říká jednomu z nich: "Badl, schia a, schia in 14 Tagen is an dir!" (tj. "Hele Bárto, už za 14 dnů je (řada) na tobě!" Mělo by jít o sv. Bartoloměje, rovněž mučedníka, jehož svátek připadá na 24. srpen, tedy opravdu právě 14 dnů po 10. srpnu, zasvěceném sv. Vavřinci. Socha vedle oltářního obrazu představovala sv. Floriana. Pravý boční oltář byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. Před ním stály sochy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Nejsvětějšího Srdce Mariina. Na levém bočním oltáři stála socha Matky Boží. Byl to dar paní Trillsamové. Kostel měl i varhany se šlapacími měchy a obrazy zpodobující křížovou cestu Kristovu. Naproti bočnímu vchodu stál kříž. Víc jsem si v paměti nedokázala uchovat. Kostel stojí už celá léta pustý a prázdná budova se postupně mění v ruinu.
Na silnici od Benešova stávala dvě boží muka a u stavení zvaného "Steffel" (Schuhmeier) pak kaple, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. U ní se modlívali hoši s řehtačkami (Ratschenbuben) při své cestě vsí modlitbu Anděl Páně (Engel des Herrn). Krásná kaple stávala i u stavení řečeného "Bledicha" (Guschlbauer). Na střeše chalupy se nacházela i zvonička (Wetterglocke) ke zvonění "proti počasí". U stavení "Irgn! (Kneisl) se nacházela žulová boží muka, při nichž měl kdysi zmrznout muž, který byl sbírat dřevo. U "Weinzeinů" (Strauss) a dál při silnici do Trhových Svinů, kde cesta odbočovala k mlýnu řečenému "Putzen-Mühle", stávala také boží muka. U těch posledně jmenovaných měli být zahrabáni vojáci. Další kříže resp. boží muka byla ještě u "Mechortů", před hřbitovem, u "Watzla", u "Schustera" a "Oltrichtera". Před chalupou u "Hofbauerů" (Hofbauernhaus) stál památník padlým v první světové válce.
Slib konat každým rokem v pondělí před svatodušními svátky pouť k Matce Boží Pomocné do Dobré Vody (Brünnl) u Nových Hradů dali obyvatelé Klení za Mariinu pomoc při velkém požáru, o němž vyhořela pravá "dolní strana" od středu vsi počínaje a také levá "dolní strana" byla ve velkém nebezpečí, dokud se vítr náhle neobrátil. Tento slib byl dodržován až do roku 1945.
Za dlouhých zimních večerů chodily mladé ženy a dívky na dračky peří (Federnschleißen). Po vykonané práci se většinou podávaly koblihy a čaj. Dostavili se pak později ještě chlapci s tahací harmonikou a tancovalo se. O masopustu táhla vsí s muzikou mečová koleda (Schwerttänzer). "Tanečníci s meči" dostávali od sedláků špek, koblihy a vejce. Prováděli i mnohou neplechu.
V Klení byla jedna obecná škola, jedna mateřská školka a rozličné spolky. Vždycky se tu hrávalo i ochotnické divadlo.
Musela se tu podle staré tradice každým rokem posílat jedna fůra sena a jedna fůra otavy na faru do Benešova.
Obec Klení měla rozlohu 7, 65 kilometrů čtverečních a bylo v ní kolem roku 1860 85 domů a 420 obyvatel. V roce 1910 to bylo už 98 domů a 563 obyvatel. Po roce 1918 klesl počet obyvatel téměř o 200 lidí na 370 roku 1920, 1939 pak žilo v Klení (připojeném za války k župě Oberdonau - pozn. překl.) v 87 domech 376 obyvatel. Lidé ve vsi se živili většinou zemědělstvím. Jen menší část z nich provozovala nějaké řemeslo, v tom případě pracovali nejvíc jako zedníci. Říkalo se jim "Fortgeher", něco jako dnešní "pendleři". Odcházeli na jaře a vydělávali si na obživu v severních Čechách nebo ve Vídni a jejím okolí. Rodina zůstala doma. Ženy pracovaly přes léto u sedláků, aby si mohly dovolit držet jedno prase či nějakou tu kozu. Pozdě na podzim se pendleři vraceli domů.
Kus stranou Vysokého kamene se zvedá vrchol hory Kohout (i v originále "Kohut" - pozn. překl.). Stojí při něm asi 1 metr vysoký kamenný sloup, o kterém se říkalo, že značí střed Vvropy. To, že je Klení krásný kus země, zjistili už dávno i Češi. Však si taky postavili u rybníka, kterému my říkali Herrenteich (dnes na mapách Velký klenský rybník - pozn. překl.) asi 30 rekreačních chat.

Glaube und Heimat, 1989, č. 1, s. 38-39

I odtud bývalo vidět Alpy

Po válce vysídlené Klení s Kostelním vrchem (Kirchberg) a na něm zdaleka patrnou, dnes značně sešlou svatyní původem ze 13. století, jejímž patronem je svatý Vavřinec, rozkládá se na jihovýchod lesnatého hřebene Slepičích hor (Henneberge), jednoho z výběžků Šumavy s nejvyšším svým vrcholem Kohoutem (Hahnenberg - 870 m), který má ostatně i svůj vlastní zeměpisný význam. Roku 1867 tu byl vztyčen základní trigonometrický bod v podobě kamenného jehlanu. Blízký Soběnov a sám horský hřeben ležel na jazykovém rozhraní. Pamětní deska na vrcholu dodnes připomíná převedení polesí Slepičích hor z majetku rodu Buquoyů do vlastnictví obcí Besednice a Trhové Sviny. Dál k jihu se táhne horský masív k vrchu Kiesberg, z něhož se kdysi, jak navozuje už jeho německý název, těžil křemen pro nedalekou někdejší sklárnu v Černém Údolí (Schwarzthal). Odtud vede cesta dál k polesí s krásným starým označením Himmelreich (Nebeříš) s myslivnou a čtyřmi někdejšími "Loveckými domky" (Jagahäusln), ze kterých ostatně tři dosud u tzv. Myslivny pod Kohoutem stojí. Značená cesta míří odtud k Andělským schodům (Himmelstiege), prý už Kelty a Germány tu položeným stu kamenným stupňům, směřujícím vzhůru k druhému nejvyššímu vrcholu Slepičích hor, Vysokému Kameni (860 m), zvanému nyní také Slepice, s jehož strmým a rozeklaným skalním útvarem na temeni se spojuje pověst o zlatém pokladu. Snad to byly pohanské obětní kameny, patrné "obří hrnce" na plošinách skal, jak je vytvořila voda za miliony let, budily alespoň podobné tajemné domněnky. Nižším vrchům kolem se říkalo česky Kuřata. Z Vysokého Kamene klesá cesta strmě dolů směrem ke Kamenici (Hennberg). Na jih od té osady se zvedá další hřeben té členité krajiny s Klenskou horou (730 m), jejíž německé jméno Ottenholz připomíná původní německý název blízké osady s českým označením Dluhoště (Ottenschlag). Z lomu na Klenské hoře, která vybíhá směrem k Benešovu nad Černou v návrší s německým jménem Schmiedberge, pochází i žula, z níž byl kdysi tesán barokový sloup se sousoším svatého Jana Nepomuckého na náměstí v Benešově nad Černou. Z dříve málo jen zalesněného skalního vrcholu Vysokého Kamene se v dřívějších dobách otevíral daleký výhled do kraje. Pokojné vsi a pestré pásy udržovaných polí se v obrazu krajiny střídaly s lesy a rybníky - než následky velké války změnily i zemi kolem v tak zvané pohraničí. Bývalo odtud vidět až hluboko do Čech a na východ až do Gmündu (až po první a pak znovu i po druhé světové válce se z jeho části staly České Velenice - pozn. překl.). Na západ od něj se pak zvedal Mandelstein, též na samé rakouské hranici, Kraví hora (Steinberg - 953 m), při jejímž svahu zářilo do kraje dvojvěží poutního chrámu v Dobré Vodě u Nových Hradů (Brünnl). Dále před očima poutníkovýma plula oblaka nad Kuní horou (Schreiberberg - 925 m), Točníkem (Drahberg či Traberg - 896 m), Cikánkou (Zigeunerberg - 804 m), vrchy nad Hartunkovem a dnes už zaniklou Klepnou, říkali jsme jim tenkrát Hardetschlägerberg a Kleppnerhöhe, až k Zaječímu vrchu (Hasenberg - 780 m) za Benešovem nad Černou. Ten nejkrásnější pohled ze všech se však očím nabízel za jasných a klidných podzimních dnů až k ledovcovým vrcholům rakouských Alp. Každý z těch, kdo měli to štěstí spatřit je v dáli, nezapomene.

Glaube und Heimat, 1992, č. 8, s. 19

Pověst o podvrženém děcku

Anna Huberová, roz. Grubmüllerová z Klení čp. 42, zemřelá v roce 1992 ve Švýcarsku, mi jednou napsala ve vzpomínce na domov, jak jí maminka vyprávěla za jejího dětství znovu a znovu pověst o pokladu na Vysokém kameni a také tu o podvrženém děcku, na kterou se ale co do obsahu nedokáže rozpomenout. Když jsem letos dostala darem soubor šumavských pověstí z roku 1924 (vydal jej v tom roce v nakladatelství Eugena Diedericha v Jeně Gustav Jungbauer, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a listovala jím, našla jsem tam tu pověst pod názvem "Der Wechselbalg in der Wiege" (tj. "Podvržené děcko v kolébce" - pozn. překl.). Zní následovně:
I děti kradli skřeti s oblibou a pokládali na jejich místo své vlastní nestvůrné potomky. Jednou měla jedna matka líbezné něžné dítě. Záviděla jí ho jedna trpaslice, tajně jí to krásné děcko uzmula a strčila do kolíbky místo něj svoje vlastní. To ale bylo nadmíru děsného vzhledu, mělo obrovskou lebku, žabí oči a tlustý krk a žralo, že se nasytit nijak nedala. Když matka to podvržené děcko našla, plakala, že by se kámen snad nad ní slitoval, trpaslice jí ale to její dítě zpátky nedalo. Všechno prošení a žadonění nepomáhalo, odporný fracek ležel v kolíbce a zlobně vřeštěl. Tu matka uvařila jeden lektvar, vlila pak to domácí pivo do dutého slepičího vejce a donesla to řvoucímu hladovému hrdlu. To hned ztichlo a najednou dokázalo i mluvit a pravilo:
"Ich bin so alt
Wie der Böhmerwald
Und hab in mein Leben
Solchen Brauch nit gesehen."
(tj.:
"Tak starý jsem,
co šumavská zem,
ale co jen jsem živ,
ten zvyk já neviděl dřív."
Jungbauer poznamenává, že slovo "Brauch" v přísloví znělo původně a správně "Bräu" nebo "Brauen", tj. skutečně "pivo" - pozn. překl.)
Tu se to podvržené děcko prozradilo a zmizelo; trpaslice ale musela milé dítě matce vrátit nazpátek.

Glaube und Heimat, 2003, č. 4, s. 46-47

Velký Klenský rybník zvaný "Herrenteich"

85 hektarů rozlohy a až 15 metrů hloubky má "Herrenteich", jehož německé jméno jistě pochází od toho, že býval majetkem hrabat Buquoyových z ne tak dalekých Nových Hradů (Gratzen). Každým jarem do něj nasazovali 1000 až 2000 kaprů. Rybničným (v originále "Teichaufseher", čtyřdílný Německo-český slovník /1936-1948/ uvádí jako český odpovídající výraz opravdu "rybničný" - pozn. překl.) tu byl pan Schimani (Liss čp. 83), který měl na starost výživu jeho rybích obyvatel. Za tím účelem přivážel rybářský pacholek (Fischknecht) každých čtrnáct dnů 28 pytlů "bílé lupiny" (v originále "Weißlupine", česky i "bílý vlčí bob" - pozn. překl.) na pevném žebřiňáku, taženém silnými koňmi, z Nových Hradů sem do Klení. Ryby musely být krmeny každého druhého večera. Dělo se to tak, že člun řečený "Schinagl" (podle zmíněného už čtyřdílného slovníku vlastně "Schinakel" - pozn. překl.) byl naložen dvěma metráky "bílého vlčího bobu", načež pan Schimani vesloval v doprovodu svého vnuka v určité vzdálenosti od rybničního břehu podél okrajů hladiny a v určitých odstupech házel lopatou krmení do vody. V říjnu se prováděl výlov (zvaný německy "Fischen" - pozn. překl.). Navečer předchozího dne vypustila rybářská "chasa" (v originále "Fischknechte" - pozn. překl.) z Nových Hradů část vody z rybníka. Pak rozhodili velkou síť, přitáhli do ní nalovené ryby do blízkosti břehu a tam ji ukotvili. Za nastalé tmy následovala pak nanejvýš bedlivá noční ostraha. Zlodějů by se našlo dost a dost. Mnohdy musel být kvůli jejich drzosti povolán na pomoc i nějaký četník. Příštího jitra už za prvního šírání dorazili všichni rybnikáři k hrázi znovu. Jejich práce mohla započít: ryby byly vybírány ze sítě, váženy a nakládány pak do vodou naplněných kádí na připravené koňské povozy a posílány s nimi do Nových Hradů. Pan Schimani byl za celou svou roční práci odměňován věru spoře: jedním jediným zdejším kapříkem.

Glaube und Heimat, 1992, č. 1, s. 36

Rosa Ederová, píšící s takovou příchylností, místy jistě až historicky naivní, o rodném Klení (Gollnetschlag) pod hřbetem Slepičích hor (Henneberge), spatřila tu světlo světa 9. března 1934. Její matka Rosina Brodová, rozená Wagnerová, narodila se roku 1908 v tehdejším Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou), vyučila se tam švadlenou a přivdala se 1932 do Klení na chalupu čp. 39. Už 25. září 1945 prchla se svými třemi dcerkami a osvojeným synem Franzem, vystrašena ruskými přepady jejich osamělého stavení, do Rakouska. Za nasazení vlastního života se do klenské chalupy ještě několikrát vrátila, aby na zádech odnesla přes tehdy ještě prostupné hranice to nejnutnější pro život svých blízkých. Rodina by byla nejspíš vypovězena zpátky do Čech, kdyby se k ní 12. března 1946 do hornorakouského Harmannschlagu nevrátil otec z anglického zajetí. Přešli z ruské do americké zóny a utečeneckém táboře v Linci dostal otec i práci jako zedník a roku 1953 se mohli jeho zásluhou nastěhovat už do vlastního v Doppl, části Leondingu u Lince, kde našli už trvalý domov. Maminka se vrátila do rodných končin několikrát alespoň jako poutnice do milované Dobré Vody u Nových Hradů a zemřela v červnu 1997 v devadesáti letech svého věku. Dcera Rosa se provdala za Wilhelma Edera a nejenže navštěvuje domov teď už stále častěji, ale přispěla nemalou částkou i k záchraně ohroženého kostela v Klení. Cožpak se láska dá umlčet?
- - - - -
* Klení / vrch Slepice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko