FRANZ FISCHER
Krásná Hana ze Stifterovy povídky Popsaná jedlička
Jedna z nejkrásnějších povídek Adalberta Stiftera Popsaná jedlička, jejímž dějištěm je okolí Horní Plané, zahrnuje ve své básnivě zjasněné a jazykově propracované dějové osnově řadu momentů reálné skutečnosti. Popsaná jedlička, jak ji Stifter zvěčnil, skutečně existovala a básník ji mohl spatřit na svých osamělých toulkách šumavským domovem roku 1845, kdy pobýval znovu v Horní Plané delší čas a zachytil rodnou obec nejen ve slavné povídce, ale i na obraze, který se pak stal součástí sbírek muzea, existujícího už před posledními dvěma světovými válkami v jeho rodném domě. Tam byla uchována i kresba, na níž Stifter zachytil téhož roku 1845 milovaný a zvláštní pověstí opředený kostelík na Dobrovodském vrchu nad obcí.
Obrovský a velmi starý strom s mohutnými větvemi, drsnou rozpukanou kůrou a silnými kořeny, zaťatými pevně v rodné zemi, který už nepřipomínal ovšem už ani Stifterovi ničím onu mladou jedličku, která měla kdysi svým štíhlým kmenem vyplnit jen objetí jediného muže, dnes už na svém místě dávno nestojí. Cestou z Horní Plané do Volar se dojde k osadě Záhvozdí (Hintring), odkud odbočuje vpravo severovýchodním směrem cesta na Černý les (Schwarzwald), míjí krásnou a dosud uchovalou někdejší schwarzenberskou myslivnu, pojmenovanou dnes podle zaniklé dřevorubecké osady Uhlíkov (Uhligstal). Podél míst, kde stála ta ves, i za nimi obklopí nás už husté lesy při hřebeni Dlouhého hřbetu (Lange Berg). Hned za Uhlíkovem se pak cesta stáčí trochu k severozápadu a po pěti čtvrthodinách pěšího putování ji přetíná příčná stezka tvořící hranici mezi revíry Černý les a Arnoštov (Ernstbrunn). Od této křižovatky pak asi za tři čtvrtě hodiny rychlé chůze východním směrem dorazíme k místu, kde kdysi stála
"popsaná jedlička", z níž už ve dvacátých letech našeho století zbýval ovšem pouhý, byť mohutný pařez. Po druhé světové válce se tu usídlil vojenský újezd.
Velmi vysoký strom stál uprostřed jiných lesních stromů, rovněž velmi vysokých. Jan opřel sekeru o kmen a podíval se nahoru. V kůře byla vyryta znamení lásky: srdce s plameny, jež byly naznačeny rozbíhajícími se čarami, kruh, který obepínal dvě jména, kříž, vystupující z klínků, jméno Maria sestavené z proplétaných písmen, často ozdobené věnečkem ... někdy čerstvé ... jindy zajizvené a neznatelné, když milenci byli už nachýleni stářím, nebo když jejich kosti práchnivěly v hrobě.
(Překlad Anna Siebenscheinová.)
Hlavní postava povídky, temnooká Hana, také skutečně žila v domku vedle Drachselova mlýna (Drachselmühle) u Horní Plané poblíž osady Pihlov (Pichlern). Stifter hovoří o Černém mlýně (Schwarzmühle), který byl také velmi blízko: zřejmě mu to jméno připadlo pro daný účel vhodnější.
Známý germanista prof. Dr. Anton Wallner (1867-1953), který pocházel právě z Drachselova mlýna, mohl ještě hovořit s lidmi, kteří krásnou Hanu dobře znali. I Franz Fischer, autor článku o ní v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat ročníku 1928, slyšel o děvčeti vyprávět, například od manželky hornoplánského lékaře MUDr. Eduarda Schacherla Kateřiny Schacherlové, vrstevnice Stifterovy z dob jeho mládí: ta se narodila v Horní Plané roku 1807 a roku 1912 tu i zemřela v neuvěřitelném stáří 106 let!
Hana ze Stifterovy povídky, křestním jménem Johanna a příjmením shodou okolností také Schacherlová, žila v domě čp.97 nedaleko městečka, spíše však už poblíž osady Pihlov, nedaleko obou už zmíněných mlýnů (Drachselova i Černého mlýna) a roku 1828 byla oddána ve stáří 21 let s rolníkem Jakubem (Jacobem) Leuchtenmüllerem z obce Hodslav (Hatzles) u Malšína (Malsching) v někdejším okrese vyšebrodském.
Vzpomínka na tuto krásnou dívku, kterou Stifter znal a navěky zachytil svým dílem, byla živá ještě dlouhou dobu po jejím skonu v celém zdejším okolí. I univerzitní profesor Gustav Jungbauer uvádí ve své sbírce lidových písní jednu právě z této vzpomínky čerpající, ovšem s děsivým přídechem námětu o vražedkyni vlastního dítěte. Stifter použil naproti tomu jen motiv svatby s boháčem a odjezdu v kočáře, děs vyprávění zakrývá a smiřuje - on však zůstává v pozadí podobné a velmi rozšířené české lidové balady o zlé sestře s nutkavým veršem "já bych s vámi ráda jela". V prvé verzi Stifterovy povídky se postižený Jan naopak
ujme osiřelých dětí bratrových a pojme za ženu služebnou děvečku z Černého mlýna, aby mu je pomohla vychovat. Ta mu dá ještě dvě děti a on po její smrti zůstává s malými sám. V konečné verzi Popsané jedličky je sice také řeč o ujmutí se sirotka, zůstává ale na ženě a dá se to pochopit i tak, že by to byla vlastně zrada na oné první a neopakovatelné lásce.
Uprostřed dnes zčásti zatopené a tolik proměněné krajiny se odehrával děsivě krásný a zároveň podivně něžný příběh, jehož mlčenlivými svědky i po letech jsou jen bezejmenné stromy. To jeden jediný z nich mezi všemi měl kdysi jméno: dala mu ho nikdy nenaplněná lidská láska. Byla to naše Popsaná jedlička.
Glaube und Heimat, 1974, č. 19
Jeho článek je tu upraven a doplněn z jiných pramenů. Byl ředitelem měšťanské školy v Horní Plané a zabýval se vedením místní kroniky i dílem Stifterovým. Sám nebyl zdejším rodákem: světlo světa spatřil 29. prosince 1867 ve východočeské obci Dolní Branná (Hennersdorf) v okrese Vrchlabí (Hohenelbe). Jeho otec Wenzel Fischer, syn tkalce a podruha v Dolní Branné (tehdy v okrese Jilemnice /Starkenbach/) čp. 178 Ambrose Fischera a Kathariny, roz. Punčochové z tamního čp. 14, byl tkalcem a podruhem v Dolní Branné čp. 3, matka Barbara byla pak dcerou tkalce a podruha v Dolní Branné čp. 8 Antona Linka a jeho ženy Reginy, roz. Koberové z Dolní Branné čp. 22. V Horní Plané se oženil s v roce 1899 s Annou Schacherlovou, dcerou tesaře v Horní Plané čp. 178 Aloise Schacherla a jeho ženy Marie Aloisie, roz. Stifterové z Pihlova (Pichlern). Fischerovi spolu měli dva syny. Franz Fischer zemřel v Horní Plané 28. ledna 1937.
- - - - -
* Dolní Branná / † Horní Planá
