Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MAXIMILIAN FRANZ XAVER MILLAUER

Jan Matyáš ze Sudetu a jeho závěť

Jako už tomu bylo mnohokráte s tolika jinými vzácnými svědectvími minulosti, darovala nám v létě roku 1827 náhoda znovu jedno takové v podobě vlastnoruční česko-latinské závěti profesora práv na Univerzitě Karlově a budějovického (?) rodáka Jana Matyáše ze Sudetu (v originále "a Sudetis" - pozn. překl.), datované v listopadu 1613 a nalezené ve staré registratuře nynější Karlo-Ferdinandovy pražské Alma mater. Její pisatel byl nejen autorem prací z jemu vlastního oboru právních věd, ale i historické teorie o původu Čechů z ruského národa, která byla mnohokrát vyvrácena. Právě nalezená závěť obsahuje životopisné materiály učencovy včetně jeho rodokmene a dosvědčuje jeho více než desetileté působení na nejpřednějších učených akademiích německých předtím, než přibyl na vysoké učení Karlovo, jakož i cesty, při nichž navštívil Piemont, Savojsko a Nizozemí. Svou poslední vůli uvádí sám česky slovy: "Já Jan Matyáš ze Sudetu, Antecessor Academiae Pražské" a podepisuje ji: "Johannes Mathias a Sudetis, m.p." Jako profesor byl ustanoven teprve v říjnu 1611 a v tom ohledu je neobyčejně roztrpčen nad tím, že nepobírá řádně svůj plat a že se na jeho příjmovém účtu objevují pouze následující obnosy: od písaře Wolfa dne 29. ledna 1612 sto kop míšeňských; od akademického zmocněnce dne 16. ledna 1613 padesát kop; dne 21. února 1613 patnáct kop; a (podle vlastnoruční, ovšem až pozdější poznámky na okraj) dne 3. května 1614 sto padesát kop; zatímco více než pět set musel vydat z vlastního jmění. (…)
Za dědice veškerého svého jmění, ať už po otci či toho získaného vlastním úsilím, při čemž pro posledně jmenované má označení peculium quasi castrense, jmění movitého i nemovitého, peněz v hotovosti, klenotů, zařízení, dlužních úpisů atd., ustanovil (s poukazem na městská práva E. 2. §, a poněvadž dědic nebyl synem pořizovatele závěti, §. 3) svého bratra Václava Matyáše, se kterým se měli od dětství vzájemně nejraději (který se přesto v už zmíněném rodokmenu vůbec neobjevuje). To právě jemu či těm, jež on určí, má být vše předáno, a také zbylý plat buď hotově vyplacen, či poukázán na dlužní úpisy Vodňanských, či nějaké jiné obci vůbec. Dokud se tak nestane, nesmí dědic byt pořizovatelův v koleji Karlova učení ani vyklidit, ani někomu předat.
Tělesné ostatky pořizovatelovy mají být po mravu církve svaté pochovány v kapli Těla Kristova (Corporis Christi), vedle těla jeho ujce (agnati) Šimona ze Sudetu (který se ve zmíněném už rodokmenu ovšem objevuje jako prastrýc), a sice důstojně, jako ony páně Bacháčkovy, tj. ex fisco academiae, in compensationem accidentium, jak to panu magistru samosebou náleží. (…)
Na stěně, hned vedle náhrobního kamene ujce Šimona, má být zároveň pořízen zlatými literami nápis následujícícho znění:
Nobilissimo et Consultissimo Johanni Mathiae a Sudetis, ex antiqua Mattiacorum gente, Zachariae filio: Caspari nepoti: Hieronymi pronepoti: Christophori abnepoti etc. Cum in praecipuis Germaniae academiis, ultra decennium stipendia literaria fecisset: et Italiam, Pedemontium, Sabaudiam, Galliam, Britanniam, Belgium, Helvetiam etc. Perlustrasset: Tandemque die - hora - anno - in collegio Carolino pie ac placide hanc caducam cum immortali vita commutasset: Academia hoc monumentum Antecessori suo posuit.

Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen, 1828, duben, s. 339-345

P.S. Když list Sudetendeutsche Zeitung z 29.7.1988 přinesl na s. 3 úvahu o starém užití přídomku ze Sudetu, uvedl jako doklad i zápis z matrik univerzity v Altdorfu u Norimberka datovaný rokem 1596 právě o Janu Matyášovi ze Sudetu (víme, že Matyášové ze Sudetu žili v té době kromě Budějovic i v Soběslavi a v Táboře - viz o tom heslo Patricijské rodiny v Encyklopedii Českých Budějovic) a neví nic o jeho osudech po roce 1618, o nichž zde shora píše Millauer. Zpráva se dále zmiňuje i o dalším Budějovičanovi a profesoru práv na pražské univerzitě Šimonu Proxenovi ze Sudetu téhož přídomku a uzavírá slovy, že o obou "nacházíme v literatuře jen skrovné zmínky". V každém případě však ti dva budějovičtí "Sudeťané" ze 16. století slouží tu jako důkaz označení německého, my bychom řekli naopak spíše zemsky českého původu. O tom svědčí právě Millauerova drobná zpráva významně a citacemi z latiny podtrhuje jen, jak tu jazykové hranice staré Evropy byly už zdávna vzdělanostně setřeny.

O Valkúnovi z Pořešína

Chybí nám údaj o jeho původu: snad to byl bratr či syn Přibíka prvního z Pořešína. Jméno Valkún (v Millauerově originále Walkaun von Poresching, i česky pak Valkoun - pozn. překl.) je zřejmě totéž, které se vyskytuje i v jiných listinách oné doby a už dřívěji také v podobě Walchun, např. u bratra šlechetného Otty z Machlandu ve století dvanáctém - viz k tomu příspěvky P. Franze Kurze, o rakouské dějepisectví vysoce zasloužilého kanovníka a faráře slovutného kláštera Sankt Florian. - Valkún z Pořešína se podle všeho zdání nacházel v rožmberské družině oněch více než padesáti chrabrých říšských svobodných pánů (v originále "Reichsbaronen" - pozn. překl.) a rytířů České země (v originále "Rittern Böhmens - pozn. překl.), kteří roku 1346 v osudné bitvě u Kresčaku obětovali své životy marně, avšak nikoli beze vzácné zásluhy a cti obraně svého krále a vojevůdce, v blízkosti jehož mrtvého těla pak byla nalezena i ta jejich. (Extremum, quod regi debebant, obsequium approbant heroes illi ex comitatu aulico, qui Joanne rege in Cressiaco bello cadente, ipsi etiam pugnantes, decora morte perierunt: Heinricus a Rosis, Petri filius: - Joannnes, Zawissae Rosenbergici filius, Prior Strakonicensis : Walkaun de Porzessin - aliique plures, quos in Epitome nostra ad A. 1336 recensui : omnes Lucemburgi in aede maxima B. Virgini consecrata, cum clypeis suis honorifice tumulati. Viz strana 54 kapitoly 11. prvého svazku 2. dílu Balbínových Miscelanea.) Jiní autoři udávají, že do královské hrobky v Lucemburku byly uloženy jen jejich erbovní štíty.

Vaterländisch-historische Aufsätze, s. 19-20

August Sedláček v kapitole o Pořešínu svých Hradů a zámků připomíná jednak mnoho statků na Malši příslušejících jednomu z nejmocnějších i nejzáhadnějších jihočeských rodů, tj. "Bavořicům" (Bavorům) erbu střely, kterou pak jako potomci nosili i páni z Pořešína, jednak v poznámce pod čarou cituje píseň o bitvě u Kresčaku, v níž se zpívá, že
"pan Valkún z Pořešína
věda, že boj ctná novina,
dá nejednu prudkú ránu,
vždy se boda po svém pánu."
Nemohu si nevzpomenout, jak jsem nad barevným obrázkem, zachycujícím v jedné knize o českých dějinách okamžik těsně před započetím "osudné bitvy" u Kresčaku, strávil značnou část vlastního dětství. Ta knížka, to byl nejspíš vánoční dar a praporec s českým lvem vlaje od těch dob nad mými Vánocemi dodnes. Protože vánoční země je toliko jedna a ten, kdo to o ní vyprávěním o věrných rytířích z toho dávného obrazu vlastně německy jazykem originálu a také latinskou citací z Balbína sděluje, byl nejen vyšebrodský cisterciák, ale především upřímný český vlastenec jazyka německého. Už tomu málo rozumíme, asi tak jako těm starým rytířům, kdo pro čest marně dali život, asi tak jako starým "Budweiserům", kdo nebyli "ani Češi, ani Němci, ale rakouští - rozuměj zemští vlastenci", jak se také zpívalo v jedné staré písničce. Jedním z nich byl bezpochyby náš autor. Narodil se jako Franz Xaver Millauer 17. prosince 1784 ve vážené budějovické rodině městského tajemníka a zemského advokáta. Jeho praděd byl staroměstským kovářem a majitelem zájezdního hostince Na staré poště při Pražské silnici. Po studiích na piaristickém gymnáziu v rodném městě a pak i na pražské univerzitě vstoupil do vyšebrodského kláštera a řád ho vyslal znovu do Prahy studovat teologii. Přijal řádové jméno Maximilian, působil jako duchovní ve Studánkách (Kaltenbrunn), u zeměbrany na Klatovsku a pak blízko rodných Budějovic v Boršově nad Vltavou, jeho vlastním zájmem se však právě po setkání s rakouským historikem Franzem Kurzem, o němž je zmínka i v našem úryvku, staly dějiny Čech. Millauer to byl, kdo už jako profesor teologie na univerzitě v Praze v audienci u nejvyššího purkrabí hraběte z Kolovrat přednesl s Jungmannem a Preslem prosbu o to, aby nově zřízené zemské muzeum stalo se oporou jazykových a literárních snah českých. Kolovrat tehdy pronesl památnou větu: "Noch sind wir eine Nation." Vedle přednášek na pražské univerzitě, kde se stal jako první Budějovičan v roce 1833 rektorem, byl už od roku 1824 jednatelem muzea a dokonce hned několikrát i direktorem Královské české společnosti nauk. Plicní nemoc a časté chrlení krve ukončilo 14. června roku 1840 v Praze život plodného autora historických prací, z nichž mnohé se týkají i jižních Čech a také šumavského pomezí země, která tehdy byla ve Stifterově duchu katolicky jediná už tím, že ctila věrnost slova a činu. Je pochován na pražském Malostranském hřbitově, kde spočaly i ostatky Erbenovy, jehož Umřela matka, do hrobu dána… je mi žalozpěvem i za tu rodnou zemi nás všech.
- - - - -
* České Budějovice / Vyšší Brod / Studánky / Pořešín / † † † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko