Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MATTHIAS PANGERL

Pohřeb posledního pána z Rožmberka
(Závěr)

Ještě 25. srpna 1611 se obíral Petr Vok úmyslem navštívit v nejbližších dnech a ve společnosti svého dědice pana ze Švamberka svůj dědičný klášter Vyšší Brod. Nyní tam měla tedy dorazit už jenom mrtvá jeho tělesná schránka. Ve starobylém klášteře dospěli mezitím k závěru nečinit napříště pohřbu posledního z rodu zakladatelů nijaké těžkosti, spíše naopak vyjít záležitosti co možno vstříc a představit se tak v příznivém světle i novému svému patronovi. Jídlo a pití hrálo u našich předků vždycky velkou roli a přesněji vzato není tomu jinak ani u nás. Každou významnou událost provází i dnes slavnostní hostina jako vrchol všech poct, ovšem vlastní pohřební hostiny se udržely jen tu a tam mezi venkovským lidem. Ve Vyšším Brodě šlo ale nejen o pohřební hostinu jako takovou, spíš tu měla být dokumentována pohostinnost vůči přítomným vyslancům kurfiřtů, hrabat a pánů, kteří měli být počastováni jak náleží. A tak zatímco ceremoniáři vymýšleli nový krásný průvod a vyvolený pohřební kazatel spřádal instrukcím shora přiměřené a nic neříkající kázání, pan Petr Wörckhl pak, někdejší šikovatel zvěčnělého pána z Rožmberka, pátral mezi poddanými panství novohradského a vyšebrodskými, schopnými vojenské služby, po chlapících, z nichž by zformoval nejpříhodnější základ tělesné gardy pro pohřeb vladařův, konalo se rovněž vše i pro to, aby byl v dostatečné míře opatřen dobrý proviant. Rožmberský hejtman Vrš poslal svému kmotru, panu opatovi, hned 18. ledna hraběcí lovce s puškami a sítěmi na koroptve, aby titíž během tří až čtyř dnů zajistili k tabuli něco vysoké a pernaté zvěře. Přátelsky se dal znát i pěti "indiánskými slepicemi" (tj. krůtami - pozn. překl.), s nimi zároveň zaslal také specifikaci celé "žádoucí nezbytnosti" ohledně spíže pro pohřební hostinu, kterážto jistě zajímavá listina se nám želbohu nedochovala. Pán ze Švamberka slíbil nato 22. ledna co nejdříve poslat dva kusy srnčího a uherské víno a co do koření a cukroví, čehož sám právě nemá prý nazbyt, odkázal opata k nadcházejícímu trhu ve Freistadtu v Mühlviertelu, kde má být téhož na jeho účet zakoupeno co potřebí. Největší podíl na zajištění dodávek potravin zůstal však přisouzen, jiného se pro tehdejší časy ani nelze nadít, dobrým klášterním poddaným; ti ovšem po takových povinných nákladech už neměli zrovna sílu zesnulého pána z Rožmberka, jakkoli byl jinak u lidu oblíben, oplakávat ještě nějak zvláště hořkými slzami. Bylo tedy 18 rychtám, do nichž byli poddaní kláštera rozděleni, jednoduše předepsáno dodat ke smuteční tabuli: 10 telat a 67 jehňat nebo 7 telat, 61 jehňat a 12 skopců, 48 vykrmených husí, 35 kačen, 39 kapounů, 370 slepic a 60 větších kuřat, 8 "indiánů" (tj. krocanů - pozn. autora!), 237 žejdlíků sádla, 12 žejdlíků a 17 liber másla, 860 vajec a 291 věrtelů ovsa. Když pomyslíme, že se těmito čísly jistě nijak nevyčerpává celková suma vší spotřeby při pohřební hostině a jde tu toliko o jediný výčet, který se písemně dochoval, získáme teprve jakousi povšechnou představu o tom, jak obrovský asi náklad to se vším všudy musel být. Celá smuteční slavnost v Třeboni jakož i ve Vyšším Brodě musela podle všeho pohltit opravdu značnou sumu peněz; právě v oněch časech nebylo nakonec nic možno pořídit nějak levně či snadno.
O samotné vyšebrodské pohřební slavnosti a zejména o smutečním průvodu nepodávají nám klášterní akta žádné jiné údaje, než že se očekávala přítomnost vyslanců knížete Kristiána z Anhaltu, dále lantkraběte z Leuchtenberka, vévodů z Braunschweigu a Karla z Münsterberka jakož i vévody Jana Kristiána z Briegu a markraběte Jana Jiřího Krnovského. Byli však, jak už shora zmíněno a následně i stvrzeno, očekáváni zejména zástupci kurfiřtů, jejichž přítomnost byla náležitá daleko spíše, zatímco jinak byli ještě pozváni: zástupci stavů země nad Enží (tj. hornorakouských - pozn. překl.), hrabě Bedřich z Fürstenberka, dále pán z Černemblu (rakouský rod kraňského původu - pozn. překl.), stará paní z Hradce, pan Šebestián ze Švamberka (tento s 10 koňmi) atd. Starobylá rožmberská hrobka, do níž měl být pochován i Petr Vok, byla podle všeho otevřena 28. ledna. Opat přizval k tomuto aktu hraběte Zrinského, který ovšem toto pozvání písemně odmítl: nemůže se prý "k otevření té známé hrobky či sepulkra pana z Rožmberka v Kristu blahé paměti osobně dostavit pro tělesnou slabost (Jan Zrinský, dědic menší části rožmberského majetku, zemřel brzy po pohřbu posledního Rožmberka 24. února tr. - pozn. překl.) a jiná svá zaneprázdnění, posílá však sluhu Wolffa a přeje si, aby kostel mezitím byl co jen možno dobře zajištěn proti osobám, které tam nemají co činit, aby nemohly volně tam pobíhat a ometat se v každém jeho koutu."
V předvečer svátku Hromnic, tj. ve čtvrtek 1. února "byl (konečně) tu pochován za přítomnosti různých kurfiřtských i knížecích vyslanců a jiných vznešených pánů urozeného stavu a za nemalých výdajů domu Božího veledůstojný kníže (sic! - pozn. autora!) a pán, pan Petr Vok Ursin z Rožmberka" atd., jak zní soudobý zápis v aktech vyšebrodského kláštera. Pečeť zesnulého byla už předtím rozlomena a nyní byly i šrouby kruhů na uzávěru rodové hrobky Rožmberků ukrouceny, "aby tak nikdo více nemohl do ní vejít." Nedlouho nato se hrobky zmocnila pověst. Tak píše zejména známý dějepisec Balbín v roce 1677: "Klášter Vyšší Brod byl pohřebním místem celého rodu (Rožmberků), sem byli všichni páni z Růže převezeni a tady i pochováni. To, co vypravuje o benediktinském klášteře Weingarten v Německu (Kaspar) Brusch (autor pověstného díla z roku 1551 o dějinách německých klášterů Chronologia Monasteriorum Germaniae praecipuorum... - pozn. překl.), že tam totiž má být hrobka Welfů, kteří dole v podzemní komnatě všichni řadou sedí rozmístěni jako v senátu, dozvěděl jsem se také já od starců v klášteře vyšebrodském, kteří to spatřili, že i zde na stejný způsob i rozmístění lze uzřít členy rožmberského rodu, přesněji řečeno jejich mrtvoly a kostry, sedět na stolicích ve velké komoře pod kněžištěm kostela." Zmínění ctihodní starci zřejmě zvídavého a poznání žádostivého jezuitu prostě obalamutili a dobrému Balbínovi ono Bruschovo vyprávění spojeno s tím, co ve Vyšším Brodě slyšel, přerostlo v román, který mu měl ostatně v budoucnu posloužit i při jiných příležitostech. Přesto z jeho slov nepochybně vyplývá, že se rodová hrobka Rožmberků nejenže nachází v prostoru kostela, což je ostatně zřejmé i z předchozího našeho podání, ale i to, že jde přímo o místo pod presbyteriem klášterního chrámu. A že to může být zase jen evangelijní strana presbyteria, kde byl umístěn vchod do hrobky a kde musí ještě být. Tam stojí ostatně na stěně vepsán epitaf prvního pána z Rožmberka a jeho poselství mezi jiným sděluje i to, že zde je třeba hledat hrobku rožmberského rodu, respektive vchod do ní. Poloha hrobky a přístup k ní nemohly být podle už řečeného nikdy předmětem pochybností, s čímž je ovšem v rozporu ustálené tvrzení, že se tady o něčem takovém absolutně nic neví, které se pokaždé znovu vynoří. Já sám si ani v nejmenším nepřeju nějaké otevření hrobky, poněvadž jsem vůbec nakloněn názoru, že mrtvým by měl být dopřán klid, a poněvadž jsem proto nikdy nepřál obecné zvědavosti, která se nezastaví ani před lidskými hroby a pod záminkou vědecké pravdy vynucuje si jejich otevření, aniž by tím bylo vyzískáno něco víc než hubený podklad pro jeden článek, určený k tomu být právě zase jen pohřben v nějakém tom časopise.

Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 3, 1875, s. 94-97

Cítíme velkého vypravěče a cudnost i neomylnou jízlivost venkovanovu zároveň v tom podání o šumavském pohřbu slavné Růže, cítíme i skrytý osten příběhu o klášterním obřadu nad Českým bratrem v té ukázce z obsáhlého Pangerlova díla. Bývá označován za vůbec prvního šumavského dějepisce a mezi německými v Čechách za jednoho z nejplodnějších - přesto, že mu byl vyměřen osudem život nedlouhý. Narodil se v Hodňově (Honetschlag) 10. března 1834 a zemřel v necelých pětačtyřiceti letech v jihotyrolském, dnes italském Arco u Gardského jezera 14. ledna 1879 na plicní chorobu. Navštěvoval budějovické gymnázium, poté studoval v letech 1855-1858 na univerzitě v Praze a v letech 1858-1859 ve Vídni. Od roku 1859 pořádal ve Štýrsku archivy několika tamních klášterů a 1. května 1866 nastoupil práci ve vídeňském ústředním archivu rodu Schwarzenberků. 12. ledna 1875 získal na univerzitě v bavorském Würzburku titul doktora filosofie a 16. května téhož roku byl povolán jako mimořádný profesor historických věd na univerzitu pražskou. Už od samého založení spolku pro dějiny Němců v Čechách byl s ním v úzkém spojení a uveřejnil v jeho časopisu Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB), odkud je i naše ukázka, mnoho zásadních historických pojednání. Zvláště významné jsou dodnes jeho práce k dějinám Vítkovců, vůbec nepřekonatelné pak listinné soubory obou nejvýznamnějších jihočeských šumavských klášterů Vyššího Brodu a Zlaté Koruny (Urkundenbuch des Zisterzienserstiftes Hohenfurth z roku 1865 a Urkundenbuch des Klosters Goldenkron z roku 1872). Na rodném stavení v Hodňově byla 14. srpna roku 1903 odhalena na jeho počest pamětní deska. V jeho pozůstalosti se zachovaly mj. příspěvky k historii založení města Budějovic, o Chodech na Přimdě a k dějinám selské Šumavy práce nazvaná Bauernschinderisches (O vydírání sedláků). Za Pangerlova pokračovatele bychom mohli označit vyšebrodského cisterciáka Valentina Schmidta.
- - - - -
* Hodňov / České Budějovice / Vyšší Brod / † Arco (I)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko