Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ELFRIEDE PRÖLLOVÁ

Vzpomínky na Německý Rychnov

Wenn ich der Heimat grüne Auen
Vom Plöckenstein herab zum See
Und unsres Hochwalds herrlich Gauen
Hin bis zum Schöninger erseh,
Wird's mir so froh und doch so bange
Und fast wie Trauer geht's mich an,
Es drängt zu beten mich im Sange:
Mein Lied, o fliege himmelan!
Du lieber Gott, die Bitt erschallt,
Erhalt uns deutsch den Böhmerwald!
Když k zeleným domovským nivám
od Plechého zrak zaletí,
když na nádherný hvozd se dívám
z jezerních stěn až ke Kleti,
srdce mi jásá a hned znova
stesk zas ho sevře ze všech stran,
na jazyk derou se mi slova,
píseň stoupá do nebes bran:
Náš Bože, vroucí prosbě přej,
rodnou Šumavu uchovej!
(jde o prvou sloku textu "Böhmerwaldbundeslied", spolkové hymny šumavských Němců, jak se zpívala ještě se závěrečnou čtvrtou slokou, kterou v poznámce svého souboru Volkslieder aus dem Böhmerwalde univerzitní profesor Dr. Gustav Jungbauer také uvádí spolu s krátkým životopisem autora celé písně - byl jím Jaroslav (Jaroslaus) Jungmann, zastoupený stejně jako Jungbauer i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Při všech slavnostních příležitostech zpívali lidé z Německého Rychnova u Frymburka (německy Deutsch-Reichenau bei Friedberg, za války Deutsch-Reichenau bei Haslach, zcela zanikl po válce pod místním jménem Rychnůvek - pozn. překl.) tuto píseň a mě jako Rakušanku to vždycky hluboce dojímalo.

Moje cesty do Německého Rychnova

Pestré a dobrodružné byly mé cesty do Německého Rychnova i odtud nazpátek.

Moje prvá cesta

Počátkem října roku 1942 jsem byla přeložena z malé vsi Schwarzenberg, položené na úpatí Šumavy do nejzazšího severozápadního výběžku okresu Rohrbach do Německého Rychnova ("jižní" Šumava byla po připojení československých pohraničních území k nacistické "Říši" začleněna do tzv. "hornodunajské župy" /Gau Oberdonau/ - pozn. překl.). Školní rok jsem tenkrát započala ještě ve Schwarzenbergu, se kterým jsem se nyní musila náhle a narychlo rozloučit.
Německý Rychnov patřil až do roku 1938 do okresu Kaplice (Kaplitz). Následkem své příhraniční polohy připadla sice škola v Německém Rychnově poté, co hranice padla, i se svými sousedními školami v Dolním Markschlagu (v originále Untermarkschlag, osada zanikla po válce pod českým místním jménem Dolní Hraničná - pozn. překl.) a ve Svatém Tomáši (Sankt Thoma) k okresu Rohrbach, byla ovšem ohledně dopravního spojení z Rakouska (to se stalo od března 1938 po tzv. "anšlusu" rovněž součástí "třetí Říše" - pozn. překl.) špatně přístupná.
Byl krásný podzimní den, když jsem se časně po poledni vydala na bicyklu vydala přes Ulrichsberg do Aigenu. Odtud pak mířila má cesta dál východním směrem na velký selský dvorec Wurmbrand. Pískem vysypaná vozovka tu končila a po velmi kamenitém povrchu jejího pokračování většinou do kopce bylo postrkování kola obtíženého velkým kufrem velice namáhavé.
Kolem luk s květenou pozdní jeseně, kolem dosud nesklizených bramborových polí porostlých řebříčkem jsem dorazila do obce Sankt Oswald. Procházela jí silnice od Haslachu, vedoucí velkou oklikou přes Dolní Markschlag, Rosenhügel a Ottenschlag (vsi zanikly po válce pod českým označením Růžový Vrch a Otov - pozn. překl.) do Německého Rychnova. Denně tu také jezdívalo poštovní auto. Když jsem se to dověděla, odradilo mě to od té velké okliky.
Stíny se stále dloužily. Zmíněné poštovní auto ostatně jelo předchozího dne naposledy. S úsporných důvodů musel být jeho provoz zastaven. Tak jsem i během celých tří roků mého pobytu v Německém Rychnově nijaký veřejný dopravní prostředek nespatřila.
Po krátkém zastavení v krásném kostelíku sv. Oswalda vedla cesta mi doporučená do Morau (osada zanikla pod českým místním jménem Murov, alespoň podle serveru Zaniklé obce - pozn. překl.). Tam byla poslední stavení, od nichž to prudce klesalo ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu. Lesní cesta byla opuštěná a temná, bylo slyšet jen šumění vody. Při okraji cesty stál starý velký kříž, existující tam dodnes.
Tak jsem dorazila k mlýnu zvanému Schmiedmühle (i on je k vidění na serveru Zaniklé obce jako zaniklý objekt příslušející k politické obci Reiterschlag /dnes Pasečná/ - pozn. překl.), odkud vedla cesta příkře vzhůru. Byla jsem ve vsi Asang (zanikla po válce pod českým jménem Jasánky - pozn. překl.) a dosáhla opět cesty, vedoucí sem od Ottenschlagu. Tak jsem mohla poslední úsek urazit opět v sedle kola, kolem temného úvalu jménem Teufelsloch, pak ještě jedna zatáčka a přede mnou ležela do délky protáhlá osada Německý Rychnov.
Krátce po západu slunce jsem tak konečně dosáhla svého cíle. Pan Kitzler (Eduard Kitzler je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), řídící zdejší sedmitřídní školy, byl právě na večeři v hostinci "U Kaiserwirta". Byla jsem dobře přijata a mohla jsem ve zmíněném hostinci zůstat na jednom pokoji tu první noc. Elektrický proud tehdy nebyl dosud do Německého Rychnova zaveden.
Následujícího dne jsem dostala přidělenu přívětivou, slunnou místnost u slečny (Cilli) Spitzenbergerové (žila v letech 1886-1964, bydlila v tomto zdejším domě čp. 44, zemřela po vyhnání v hesenském městě Gießen ve věku 77 let - pozn. překl.). Pobývala jsem tady asi dva a půl roku, než bylo třeba někde ubytovat rumunské a slezské utečence. To už se pak ani nevyučovalo a škola se stala hromadnou ubytovnou. Ještě je vidím před sebou, ty vyděšené, rozrušené lidi, většinou už pokročilého věku, jak sedí na přidělených slamnících. Po několikatýdních musili své nouzové útočiště zase opustit.
Přestěhovala jsem se do domu (čp. 32 - pozn. překl.) naší milé učitelky ručních prací slečny Agnes Traxlerové (žila v letech 1886-1979, zemřela po vyhnání v blízkém Sankt Oswaldu ve věku 92 let - pozn. překl.), která mě opravdu laskavě přijala. Slečna Agnes tu bydlila se svou schovankou Resi Autengruberovou, která byla prodavačkou v obchodě naproti. Cítila jsem se v tomhle koutě kupodivu docela v bezpečí i v těžkém válečném čase, kdy se i sem neustále blížily východní i západní fronta.
Mými kolegy ve škole byli tehdy slečna Gerti Geretschlägerová a pan Schaffranek (Maximilian Schaffranek je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který mi připomínal Franze Schuberta, poněvadž měl velkou zálibu v hudbě a ve zpěvu a byl navíc velkému básníkovi tónů trochu podobný. Pak mě napadají ještě slečny Karla Wilflingsederová a Gretl Voggenederová. Obě pocházely z Lince a brzy byly zase přeloženy. Potom sem přišla slečna Josefine Eichertová z Vídně, milá dáma už zralejšího věku. Zdejší učitelský post jí byl přiřčen pro její nenacistický postoj. Často jsem ji vídala plakat. V našem středu se však cítila dobře a naše bezstarostné mládí jí pomáhalo překonávat stesk a obavy o její drahé ve velkoměstě na Dunaji. Pak tu byla i "Kindergartentante" slečna Hilde Binderová z mateřské školky, která mi byla milou přítelkyní, vždycky plnou dobré nálady a humoru. Provedly jsme spolu lecjaký rozpustilý kousek. Stala se po válce misijní sestrou a působí ještě dnes v Jižní Americe.
Vzpomínám si ještě na pana Mühlböcka, četnického inspektora, titulován byl tenkrát "Meister". Ačkoli byl už starší, byl sem do Německého Rychnova přeložen až z Wilheringu. Důvod nebylo zatěžko uhodnout. Šelmovství mu svítilo z očí a když nás v uniformě zdravil "německým" pozdravem, jak byla jeho povinnost, šibalsky je mhouřil.
Vzpomenut zde budiž i pan farář P. Alois Püchler (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který byl příslušníkem cisterciáckého řádu (Vyšší Brod /Hohenfurth/, Wilhering). Za první světové války byl rakouským důstojníkem, hovořil sedmi jazyky a byl velice učený, ovšem i nanejvýše skromný a prostý. Ve škole působil plaše, výuka náboženství byla tehdy přece trpěna právě jen na samém okraji. Na něho by se hodila Stifterova věta: "Was der Mensch in Demut verrichtet, das ist seine Nachkommenschaft." (tj. "Co člověk vykonává v pokoře, /…/ jest jeho dědictvím /…/ viz s. 130 I. dílu českého překladu románu Vítek /1926/ od Mileny Illové, v téže pasáži překladu Jitky Fučíkové /1953/ je na s. 151 ta věta vynechána /!/ - pozn. překl.)
Vzpomínám si na jeden zbožný obyčej, se kterým jsem se setkala toliko v Německém Rychnově. Jak obvykle dříve o nedělích před mší svatou chodíval kněz kostelem, kropil věřící svěcenou vodou a zpíval přitom "Asperges me" (latinská antifona, česká parafráze zní v textu duchovní písně takto:
"Rač yzopem mě pokropit,
Pane, ať prost hříchů jsem,
ať neustane stále znít,
Tvoje chvála v srdci mém.
Smyj ze mě všecku nepravost,
ať jsem nad sníh bělejší,
a do srdce mi vštěpuj ctnost,
ať jsem Ti vždy milejší.

Buď od nás Otec veleben,
Tvůrce světa širého,
Syn jeho budiž spolu ctěn,
spása lidu hříšného;
čest buď i Duchu svatému,
sláva, díkůčinění!
Čest, sláva Bohu mocnému,
pějme bez ukončení!" - pozn. překl.),
bylo tu takové požehnání prováděno vždy po každé ze mší svatých. Lidé si brali toto požehnání s sebou do všedních dnů a vzali ho s sebou a používali i tehdy, když se rozprchli do mnoha částí Německa.
V poslední čas před koncem války jsem na poštovním úřadě obstarávala telefonní spojení, a to i v nočních službách střídavě se slečnami Idou a Elsou Perfahlovými. Byli jsme pověřeny, abychom při příjezdu Američanů přerušily telefonní vedení. Wegscheid v Bavorsku byl už pod palbou a my zděšeny viděly oblaka dýmu nad hořícím místem.
Pak přišlo poslední hlášení od slečny na poště v Sankt Oswald: "Amerikanische Panzer rollen über Seitelschlag auf Ulrichsberg zu. Die Telefonleitung ist zu zerstören, Ende." (tj. "Americké tanky se valí přes Seitelschlag na Ulrichsberg. Telefonní vedení zničit. Konec." - pozn. překl.) Od té chvíle jsme byli samozřejmě všichni odříznuti od jakéhokoli zpravodajského spojení.
Krátce nato byl ostřelován Aigen, než vyšel Američanům naproti s bílým praporem. Americké tanky se řítily Mühlviertelem k Linci.
Z věže kostela (byl zasvěcen sv. Václavu - pozn. překl.) v Německém Rychnově vlál bílý prapor, který tam vyvěsil školník pan Böck. Stísněné ticho leželo nad naší osadou, když konečně jedné neděle, psal se 6. květen roku 1945 a bylo poledne, vjely americké tanky a vozidla do pokojné vsi. "Who are you?" ptali se mě Američané. "I am an Austrian girl."
Tak jak přišli, tak i zase zmizeli. Teprve o několik dnů později jsem dostali americké vojáky k ubytování. Obsadili školu a já musela svůj pokoj v domě slečny Agnes dát okamžitě k dispozici jednomu důstojníkovi. Směla jsem si odnést sotva několik mých věcí. Až do svého odjezdu jsem pak mohla zůstat v malém kostelníkově domku u Fany Baierové (čp. 16 /Mesnerheisl/, Franziska Baierová /1915-1955/ zemřela po vyhnání v Darmstadtu - pozn. překl./).

Rozpomínky a postřehy z cesty mühlkreisskou železniční drahou

Vjíždíme na nádraží v Rohrbachu. Napravo stojí velký kaštan, nalevo řada teď už vysoko vzrostlých smrků. - Dál míří vlak kolem květnatých luk na Sankt Oswald, který nás zdraví stejně jako lesy při Růžovém Vrchu a Ureši a také les řečený "Tanzboden" (tj. "Dupárna" - pozn. překl.), kterým jsem často prošla při putování z Haslachu přes "sieben Berge" (tj. "sedm vrchů" - pozn. překl.), jak jsem říkávala, do Německého Rychnova.
Vlak jede rychle údolím a lesem k Haslachu. Teď už je vidět silnice, po níž jsem kdysi, také během válečných let, jezdívala koňským povozem z Rohrbachu do Německého Rychnova. Kočíroval ho polský válečný zajatec, který byl ve službě u hostinského Anzingera (Josef Anzinger *1864, zemřel 17. září 1947 ještě v Německém Rychnově čp. 4, kde u něho až do odsunu bydlila jeho dcera Hedwig, provd. Geretschlägerová, a jeho zeť Otto Geretschläger - pozn. překl.).
Řídící Kitzler mne pověřil, abych povozem dojela do výdejny školních filmů, která byla v Rohrbachu. Sotva jsme na zpáteční cestě opustili Rohrbach, rozječely se sirény leteckého poplachu. často se tak stávalo právě kolem poledne. Americké bombardéry přilétaly od jihu. Měla jsem strach a chtěla jsem vyhledat úkryt v nějakém domě. Můj kočí ale se svým koníkem pokračoval v cestě s naprostým duševním klidem (v originále "seelenruhig" - pozn. překl.), jako by se nic nedělo.
Vlak dosáhl stanice Haslach, nádraží pro mne docela pamětihodného, poněvadž jsem tu za války častokrát vystupovala i nastupovala, za tmy i za dne, za letního slunka i za deště a sněhu.
Bylo přívětivé podzimní odpoledne, když jsem tady poprvé čekala na vlak do Lince. Připutovala jsem sem ze svého nového služebního umístění v Německém Rychnově. Zkratka, kterou jsem se vydala, vedla nejprve přes potok německy zvaný "Reichenauer Bach" (místním nářečím i "Ranauer Bach", dnes na mapách jen Světlá - pozn. překl.), pak příkře nahoru Urešským lesem (Urescher Wald) a kolem samoty Pacher Häusl "ins Esterei" (tj. "do Rakouska" - pozn. překl.). Tehdy tu ovšem nijaká hranice nebyla. Luční cesta vedla údolím do vsi Ödt. Tam do ní ústila vozová cesta od Ureše. Tu používaly selské povozy a poštovní vůz s koňským zápřahem. Perfahl Müller z Německého Rychnova jezdil třikrát týdně do Haslachu a převážel poštu. V zimě a za tmy jsem i já musela používat tu vozovou cestu, poněvadž zkratka přes Urešský les nebyla schůdná. Ze vsi Ödt, ležící uprostřed luk, šla cesta dál údolím a já dorazila do velkéjo lesa, už zmíněným jménem "Tanzboden", o němž kolují všelijaké příběhy a pověsti. Za ním už jsem zdaleka uviděla Haslach a byla jsem ráda, když po jedné a půl hodině osamělého putování ho bylo lze dosíci.
Kolem rozlehlé obytné a tovární budovy jsem prošla městečkem s krásnými domy a podchodem ve staré strážné věži (v originále "durch den alten Wehrturm" - pozn. překl.) jsem je zase opustila.
V údolí řeky Große Mühl (česky se jí říkalo i Mihela - pozn. překl.) vedla tři kilometry dlouhá pískem vysypaná cesta k nádraží. Když jsem k němu došla poprvé, seděla jsem dlouho na slunečném jižním svahu vedle malého domku naproti nádraží a čekala na vlak do Urfahru. Často jsem zmíněnou cestu absolvovala v obou směrech. V zimě jsem mnohokráte nocovala v haslašském hostinci "Pindeus" ve vyhřáté místnosti spolu s jednou ještě svou kolegyní.
Brzy ráno jsme se pak vydávaly na cestu, ona do vsi Sankt Stefan a já do Německého Rychnova.
Při té zprávě o daleké cestě z Haslachu do Německého Rychnova si připomínám i haslašského obecního lékaře pana doktora Kaufmanna. Jeho péči byl svěřen v letech 1938-1945 i Německý Rychnov a celé území politické obce Reiterschlag. Byl to dobrý lékař a nešetřil humorem, měl přitom pověst přísné osoby a jako rodem Tyrolan byl lecčemu uvyklý. V zimě se do odlehlých vsí dostal jen na lyžích či pěšky a měl řádný důvod, aby se odtud vracel se supěním a láteřením. Jeho žena mívala o něho často starost, a když se někdy za zimního nečasu vypravoval právě do Německého Rychnova, mínila, že by ho tam jednou mohli najít taky až v máji!

Ve sněhové bouři

Asi půl hodiny pěší chůze na severovýchod od Aigenu je dnes za vsí Wurmbrand česká hranice. Dívám se odtud na končinu zvanou kdysi "Haderntal", dnes už opět pohlcenou lesem.
Před čtyřiceti lety (text publikován v roce 1993 - pozn. překl.) se tu ještě prostírala luka a pole. Luční cesta vedla do kopce, na němž stála už v Čechách jazykově německá ves Horní Markschlag (v originále Ober-Markschlag, osada zanikla po válce pod českým místním jménem Horní Hraničná - pozn. překl.). Odtud se scházelo do Dolního Markschlagu, v jehož středu stávala vesnická jednotřídka. Dál v údolí protékal Schwarzenberský plavební kanál. Pokud jste ho překročili, vedla cesta vzhůru do vsi Asang, kde byl domovem (ve stavení čp. 24 - pozn. překl.) široko daleko známý lidový léčitel "Richterwenzl" (Beinrichter /doslova "napravovatel končetin" - pozn. překl./, Wenzl Stadlbauer /*1863 - pozn. překl./) a také paní Jaschtová, tj. jeho dcera Franziska ("Richterwenzl Fani" /*1900 - pozn. překl./), která otci při jeho "napravování" už velmi záhy asistovala a tak se tomu umění brzy vyučila. Provdala se později do Aigenu a pomohla velmi mnoha lidem při luxacích a zlomeninách.
Od Asang vedla cesta přes temný "Teufelsloch", o kterém jsem se už zmiňovala. Také tam šuměl potůček a za tmy se tam člověk cítil trochu nejistě, zejména pokud mám na mysli velikonoční úterý roku 1945, kdy tu byl zřízen tankový zátaras, poněvadž Američané už byli docela blízko v Bavorsku a někdo se asi domníval, že se ještě dají zadržet!
Cestu právě popsanou absolvovali obyvatelé Německého Rychnova, když chodili "ins Esterei" a navštěvovali proslulé posvícení v Aigenu. Často jsem ji absolvovala i já, a to jedenkrát i v zuřící sněhové bouři. Bylo to někdy v zimě válečného roku 1944, kdy už byl bombardován i Linec. Tak jsme už se sestrou nejezdily přes neděli domů do Lince, ale maminka jezdila sem k nám a setkávaly jsme se v Julbachu.
Napadlo spousta sněhu. V noci ze soboty na neděli k tomu přibyl obávaný "vítr z Čech" (v originále "der gefürchtete ,Böhmwind'" - pozn. překl.). Vyrazily jsme hned po obědě. Moje sestra musela do Kriegwaldu (část hornorakouské obce Julbach - pozn. překl.), maminka a já jsme jely na saních s koňským zápřahem od Prüglbauerů až do Aigenu. Cesta byla místy tak zavátá, že kůň zapadal až po kyčle. Do Aigenu jsme potřebovali tři hodiny a už se začínalo šeřit. Saně se musely s kočím vrátit do Julbachu. Maminka a já jsme se krátce zastavily v Aigenu na faře, kde nás dobře znali a čekalo nás tu vždycky pohostinné přijetí.
Maminka odjela večerním vlakem do Lince. Já ale musela nazpátek do Německého Rychnova! Poněvadž nebyly k dostání nijaké kapesní svítilny, resp. ani baterie do nich, pořídil mi pan Klemens papírový lampion se svíčkou. Sotva jsem nechala Aigen za sebou, bouře svíci zhasila. Unavená jsem ještě nijak nebyla a šlapala jsem statečně dál. Když za mnou zůstaly poslední domy vsi Wurmbrand, obklopila mě už jen hrůzyplná temnota a vytí bouře, která mi bez ustání vháněla sníh do obličeje.
Tu najednou světlo! Stál tu ještě jeden dům, řečený "Stradbauer", těsně při druhé straně hranice. Zabušila jsem na domovní dveře. Selka "Stradbauerin" (jmenovala se vlastně Hermine Prieschlová - pozn. překl.) a její dcera byly plny účasti a daly mi lucernu do bouřky (v originále "eine Sturmlaterne'" - pozn. překl.). Po několika metrech ovšem zhaslo světlo i v ní.
Dál přes Haderntal to jakž takž šlo, les z obou stran přece jen vítr trochu zadržoval. Když jsem ale vyšla na hřeben, rozpoutalo se přímo peklo. Naštěstí jsem došla ke stavením Horního Markschlagu.
Do jednoho z nich jsem vešla, poněvadž jsem další cestu stejně už nedovedla určit. Sněhové závěje byly vyšší než metr! Hodný sedlák se mnou sešel až do Dolního Markschlagu, protože znal cestu, kterou se tu v zimě chodilo a kde vítr naopak sníh odvál. V Dolním Markschlagu bylo klidněji. Sedlák se otočil k cestě nazpátek a já sebrala odvahu a probila se vánicí až do Německého Rychnova.
Mohlo být 10 hodin večer, když jsem celá šťastná zapadla do mé vystydlé jizby. Tkaničky u bot jsem vůbec nemohla rozvázat, všechno bylo zmrzlé na kost, punčochy i šaty. Co ale na tom, hlavně že jsem vyvázla z toho bílého běsnícího pekla! Tehdy jsem si toho nebezpečí nebyla snad ani plně vědoma, ale sám zážitek se mi vryl do paměti natolik, že pokaždé, když se zahledím tam k Haderntalu, mám ho v sobě, byť ne už tak plný hrůzy, nýbrž provázený spíše pocitem vítězství nad přírodními mocnostmi.
"Být mladý znamená věřit ve vítězství světla a povolání k boji!" (citace se nápadně podobá pasáži z nacistické brožury "Du stehst im Volk", kterou dostávali žáci obecné školy při jejím ukončení, jak si ji mladá učitelka uchovala v paměti, viz kapitola "Du bist jung, die Welt ist offen!", lze snad počítat i s jistou ironií pisatelčinou - pozn. překl.) A já tenkrát byla mladá! A můj anděl strážný mě patrně vedl za ruku.

Rozloučení

Tady bych chtěla podat zprávu o obou mých posledních cestách z Německého Rychnova.
Bylo to v květnu 1945 několik týdnů poté, co skončila druhá světová válka. Povoz mlynáře Perfahla (Johann Perfahl /1891-1972/, rodem z Otova, a jeho žena Maria /1892-1976/, rodem z Rožnova, hospodařili na německorychnovském mlýně čp. 17, zemřeli však v německém Ulmu, stejně jako jejich tomto textu už také zmíněná dcera Ida /1921-1995/, viz genealogický web GEDBAS - pozn. překl.) to byl, který mě odvážel s mými saky-paky (v originále "mit Sack und Pack", český obrat má ovšem přídech vyhazovu: "seber si svý saky-paky a vypadni!" - pozn. překl.) pryč odtud z Německého Rychnova. Některé mé věci, mezi nimi maminkou za války těžce sehnaný roztahovací gauč (v originále "mühsam erstandene Bettbank" - pozn. překl.), jsem si zatím odvézt nesměla, poněvadž mou jizbu obývali američtí důstojníci. Teprve po mnoha měsících se mi podařilo s mnohými obtížemi mé věci odvézt. O tom bude ještě řeč. -
Jeli jsme přes Sankt Oswald na Aigen a dál až do Ulrichsbergu. Tam jsem se konečně s věrným mlynářem a jeho poslušným koněm rozloučila. Tehdy jsme ještě netušili, že jemu i jeho rodině hrozí, stejně jako všem sudetským Němcům, vypovězení z domova.
Můj pobyt v Čechách byl u konce a platila po všech těch vírech války znovu ta stará rakousko-česká hranice, jak existovala od roku 1918. -
V Ulrichsbergu jsem nalezla laskavé přijetí v rodině Dr. Buchingera, zdejšího obecního lékaře a rodáka z Vídně, jehož lidská vstřícnost a laskavost byla známa. Bylo právě kolem poledne a já dostala teplý oběd v kruhu lékařovy rodiny. Dodnes mám to setkání hluboko v paměti.
Odpoledne dal doktor zapřáhnout (pohonná látka pro auto nebyla tenkrát k sehnání) a jeho najatý povoz - kočíroval ho pan Max Pendelin (Rahm Maxl) - mě dopravil na jednotřídní školu v Kriegwaldu, kde mě přivítala moje sestra a ubytovala na několik měsíců u sebe. V budově školy bydlelo tenkrát několik žen ze Slezska, odkud musely uprchnout.
Západní Mühlviertel byl dosud obsazen Američany. Už 1. srpna roku 1945 byl však předán ruské okupační správě. Byla to opravdu těžká doba. -
Přešlo léto a už tu byl dlouhý podzim. Díky iniciativě mé maminky jsme se rozhodly vydat se ještě jednou do Německého Rychnova odvézt odtud mé zbylé věci.
Byl slunečný den Všech svatých. Po ránu bylo chladno a nad krajem ležel jemný mlžný opar, když jsme se po cestě pěšky z Ulrichsbergu vydaly přes Aigen plny úzkosti naposledy tam do Čech (v originále "ins Böhmische" - pozn. překl.).
U kaple při cestě za Aigenem jsme se vroucně pomodlily s prosbou o ochranu a přímluvu v našem snažení. Nějaké povolení k cestě do Čech jsme neměly. Civilní správa nám nijaké vydat nemohla, také nám však nekladla žádné překážky a zákazy. Něco jako pas neexistovalo. Měly jsme jen naše čtyřjazyčné identifikační karty a ne zrovna bezstarostnou odvahu.
Kolem hraniční závory v Sankt Oswaldu nás ruský voják nechal beze všeho projít. Kolem důvěrně známých domů v Morau jsme sešly ke Schwarzenberskému pavebnímu kanálu a překročily jej. Byly jsme v Čechách. Nijakého človíčka široko daleko! Přitom tu stála všecka stavení a byla dosud obývána.
Bylo kolem poledne, když jsme došly do vsi Asang a konečně i do Německého Rychnova. Hned jsme se ohlásily u českých úřadů. Ti, co v nich měli službu, proti našemu záměru nic nenamítali. Navštívily jsme naši někdejší už zmíněnou domácí slečnu Zilli Spitzenbergerovou a slečnu Agnes.
Vysídlení všech obyvatel bylo už ve vzduchu, nikdo mu však nedokázal uvěřit, zejména odpůrci nacistického režimu (v originále "die Gegner des NS-Regimes" - pozn. překl.). Začaly jsme balit a obstarávat povoz.
Příštího dne byla neděle. Po službách božích jsme byli z prostranství před kostelem odvedeny jedním uniformovaným Čechem a na četnické stanici vyslýchány. Ukázaly jsme své identifikační karty. "Die kann ich zerreißen," (tj. "Ty můžu roztrhat" - pozn. překl.) prohlásil šéf ne zrovna přátelsky a naznačil už k tomu pohyb rukama. Propustil nás s výzvou, abychom osadu co možná rychle opustily.
Poslední stisk ruky s milými známými, z nichž budiž několik připomenuto: už výše zmíněná Fany Baierová s rodinou, rovněž už zmíněný pan učitel Schaffranek, paní Hilda Payerová, drogistka (z Německého Rychnova čp. 5, /1912-1981, zemřela v Ellwangen/ - pozn. překl.), Kaiserwirtin (Katharina Kaiserová /1904-1986/ z čp. 12 /Kaiser-Wirt/, zemřela po vyhnání ve městě Kaisersesch /spolková země Porýní-Vestfálsko/ - pozn. překl.) a jiní. Všichni byli stísnění a plni nejistoty. V tom spěchu nechala maminka ležet svůj kapesní nožík s perleťovou střenkou na půdě Spitzenbergerova stavení (už zmíněný dům čp. 44 - pozn. překl.). Často o tom hovořívala. Odpočívá jistě dobře uložen pod troskami osady!
Kdopak by jen tušil, že ta rozlehlá ves bude srovnána se zemí a že už ji nemám nikdy spatřit! Překrásný, bohatě zařízený kostel, škola, která v sobě skrývala tolik vzácných starých knih - mnohasvazkové literární dílo, s nespočtem lyrických a epických básní, skvěle interpretovaných a připravených k výuce. S něčím podobným jsem se už nikde jinde nesetkala. Všechno bylo záměrně zničeno.
Já už ale nesměla déle otálet! Kočí s koňským povozem už čekal, Hansi Kastner (z čp. 16 - pozn. překl.), někdejší žák. Byl z jedné rakouské rodiny, které později musily také vycestovat. -
Jeli jsme zpátky stejnou cestou, kterou jsem před třemi lety šla poprvé. Poslední pohled na můj milovaný Německý Rychnov a už vjíždíme do zatáčky. Ještě jednou míjíme Asang, pak starý také už zmíněný Schmiedmühle při kanále a jsme zase v Rakousku!
Ještě nikdy jsem tak nepocítila cizinu s jejím obětováním bezbranných! Jak šťastné jsme byly, když nám v Sankt Oswald ten ruský voják samozřejmým pohybem zvedl závoru a vpustil nás. Byli jsme zase na půdě domova, který nám přes ruskou okupaci poskytoval ochranu a bezpečí.
Ten zážitek mě po desetiletí neopouštěl. Znovu a znovu jsem ve svých snech putovala přes hranici do Německého Rychnova, a to i poté, když jeho obyvatelé dávno opustili své domovy a opuštěná ves byla zcela zničena. Po nějaký čas věž jejího kostela zdravila Sankt Oswald jako kdysi, než byl jednou na Velký pátek (!) Boží stánek vyhozen do povětří a Oswaldští uslyšeli obrovský třesk. Znamení, ukazující k nebesům, se zřítilo k zemi. Po více než půl století bychom nalezli vyvýšené místo, kde kdysi kostel stál. Hromada trosek zarostla kopřivami.
I když Německý Rychnov zmizel lidským zrakům, v mém srdci a v mé vzpomínce žije i nadále.
Vyprávěla jsem o mnoha cestách. Slovy jedné písně, kterou jsme si za svých mladých let nadšeně notovali, chci skončit:
"Weit sind die Wege, weit ist die Fahrt,
Mühsal und Kampf sind uns nimmer erspart.
Über die Erde wir ziehn ohne Ruh,
Aber das Ziel aller Fahrten, Herr bist du."
(tj. "Po cestách míříme do daleka,
jen boj a námaha na nich čeká.
Málo je na zemi pokojných chvil,
Ty, Pane, jsi všech těch našich cest cíl. - pozn. překl.)

Unterm Regenbogen - eine Dokumentation (1993), s. 76-88

Díky německé školní kronice dnes zcela zaniklého Rychnůvku máme krátké curriculum vitae Elfriede Landlové, která byla od 1. října roku 1942 přidělena učitelskému sboru zdejší "Volksschule". Narodila se 31. května 1922 v hornorakouském městě Gallneukirchen (dnešní politický okres Urfahr-okolí) a 18. března 1941 maturovala na lineckém učitelském ústavu. Před Německým Rychnovem byla ve školní službě v hornorakouském městysi Oberkappel a obci Schwarzenberg am Böhmerwald, obojí i v dnešním politickém okrese Rohrbach. Z bibliografie Elfriede Landlové, provd. Pröllové, si nad jedním jejím knižním titulem "Der Bauernsohn aus dem Mayrhoferhaus - Franz Pröll", vydaným roku 2003 v městysi Ulrichsberg, jehož byl vrchní studijní rada (Oberstudienrat/OSR) Franz Pröll v letech 1955-1985 starostou, snadno domyslíme, že má s dotyčným něco společného. V roce 2010 ocenil Ulrichsberg Elfriede Pröllovou za její kulturní angažovanost a šest knih, jejichž je autorkou, zlatou jehlou za zásluhy (Goldene Verdienstnadel). Jedna z těch knih nese název "Adalbert Stifter und der Böhmerwald" a my alespoň víme, že se mezi "šumavskými" autory neocitá náhodou. I kdybychom jí byli tím, co se na Šumavě po válce stalo, jakkoli cizí, ona nám rozhodně není.
- - - - -
* Gallneukirchen (A) / Rychnůvek
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko