Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

THEODOR RUTT

Z knihy o Stifterovi jako vychovateli

Selský živel tohoto zeměpásu (v originále "das Bauerntum dieser Landstriche" - pozn. překl.) je katolický. Když jsem roku 1929 putoval Stifterovými (Adalbert Stifter je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) domovskými končinami a navštívil jeho rodnou Horní Planou (Oberplan), měl jsem dojem, že religiozita těchto lidí je opravdová; písemnými sděleními jsem byl obeznámen se skutečností, že ani dnes tomu není o mnoho jinak (psáno 1939 - pozn. překl.). Katolická víra tu dosud hluboce koření ve starém rodovém selství; po staletí formuje zdejší život a může existovat i nebezpečí, že jako v jiných čistě venkovských a odlehlých krajích (v originále "in anderen rein ländlichen und abgelegenen Landstrichen" - pozn. překl.) mnohá náboženská forma ustrne a mnohý obyčej se stává vyprázdněným. Za Stiferových časů tomu asi bylo sotva tak, jako snad dnes. Jistě nikoli náhodou je jeho nejranějším v paměti ještě uchovaným duchovní zážitkem svátek Vzkříšení v hornoplánském farním kostele, kam sotva jednoroční děcko vzal s sebou Stifterův strýc. Stojí za uváženou, co spočívá ve slovech tomuto zážitku věnovaných v autobiografii, kterou Stifter sepsal roku 1866 dva roky před svou smrtí. Prvé zážitky z mládí se také jemu jeví jako plné nápovědí do budoucna (v originále "als zukunftsträchtig" - pozn. překl.); neseny a prohlubeny byly náboženskou výchovou v rodině, tím nejušlechtilejším a zpravidla nejtrvalejším darem, který rodiče mohou dětem dát. Stifter napomíná v roce 1849: "Welch eine merkwürdige, welch eine fruchtbringende, welch eine segensreiche Schule könnte der Umgang der Eltern mit den Kindern sein! In keiner Schule ist der Mensch so lange, in keiner geht die Lehre so lieblich und leicht in seine Seele. Man sieht also, wie hellig, wie wichtig der Stand der Eltern für die sittliche Größe und Schönheit der Menschen und wie außerordentlich einflußnehmend er auf den Staat ist!" (tj. " Jak podivuhodnou, jak plodonosnou, jak požehnáním bohatou školou může být komunikace rodičů s dětmi! V žádné škole není člověk tak dlouho, v žádné nevchází učivo tak líbezně a lehce do jeho duše. Je tedy patrno, jak jasuplný, jak významný je rodičovský stav pro mravní velikost a krásu člověka a jak výjimečně velký je jeho vliv na stát!" - pozn. překl.) Srovnej Stifterovo pojednání "Die Schule der Familie" (tj. "Škola rodiny" - pozn. překl.), jehož myšlenky se zrodily ve věrné a vděčné rozpomínce na výchovu, které se mu od rodičů a blízkých dostalo.
Málo autorů uchovalo jako on po celý život své matce památku tak krásnou. Ve škole povzbuzoval zdatný učitel Josef Jenne, který brzy rozpoznal výjimečné nadání hornoplánského synka, jeho píli a hlad po četbě a matce i blízkým nepřestal zdůrazňovat, že chlapec by měl mít možnost dalšího vzdělání. Předčasnou smrtí otcovou byl však Adalbert donucen pomáhat prozatím doma v hospodářství. Jako nejstarší z pěti dětí byl tak velice záhy tísněn odpovědností a těžká selská práce, po celý jeden rok mu svěřovaná, včlenila ho do rolnického společenství a života. Mohl vysledovat závislost své existence i existence svých nejbližších na přírodních jevech a mocnostech vyšších, člověka přesahujících; zakusil, že jeho píle nese plody jen tenkrát, když na ní spočívá požehnání Boží. Utrpení a nouze, tuhá práce a těžká odpovědnost formovaly život teprve třináctiletého hocha; vzájemná závislost a a těsné propojení sousedského a profesního venkovského společenství zajišťovaly také pomoc a ulehčení. Zážitek přírody a domova oživoval něžné srdce a jemnocitnou povahu nadaného chlapce. Koloběh selského roku, od nepaměti pěstovaná družnost a tradovaná moudrost pospolitého života formovaly a tříbily jeho charakter tichou a klidnou, stálou a podstatnou účinností těmto mocnostem vlastní.
Venkovské společenství zakoušelo posvěcení a naplnění smyslů ve všeobecně samozřejmé účasti na službě Boží, která v neděli dosahovala svého vrcholu: "Zur allgemeinen Erhebung, zu gegenseitiger Stärkung und Bekräftigung in allem Göttlichen dient die gemeinschaftliche Gottesverehrung und der gemeinschaftliche Gottesdienst, der alle Glieder als Geschöpfe Gottes in Anbetung zu ihm und als Brüder in Liebe zueinander vereinigt" (tj. "K obecnému povznesení, ku vzájemné posile a upevnění ve všem k Bohu obrácenému slouží společné Jeho uctívání společnou účastí na mši svaté, která spojuje všechny její účastníky jako Boží tvory v úctě k Němu a jako bratry v lásce k sobě navzájem." - pozn. překl.); tato slova slyšíme znít ve Stifterově stati z roku 1855, nazvané "Kirche und Schule" (tj. "Kostel a škola" - pozn. překl.). Už v roce 1849 napsal v článku "Die Kunstschule" (tj. "Umělecká škola" - pozn. překl.): "Wen wird nicht schon, wenn er darauf merkte, der heilige Lobgesang, der im Sanktus jeden Hochamtes vorkommt, durch seine Feierlichkeit entzückt und erbaut haben?" (tj. "Koho by už, když jej zaznamená, neuchvátil a nepovznesl svou slavnostností posvátný chvalozpěv, onen Sanctus každé mše svaté?", text viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Sanctus - pozn. překl.) V jeho šumavském domově je celý světský rok zvroucňován a zvnitřňován liturgickými svátky (psáno v roce 1939 - pozn. překl.). Abychom pochopili, jaký význam si to pro Stiftera navždy uchovalo, stačí číst jeho texty "Die Karwoche in Wien" (tj. "Vídeňský týden velikonoční" - pozn. překl.) z roku 1841 a "Weihnacht" (tj. "Vánoce" - pozn. překl.) z roku 1866. Ten prvý z obou zmíněných počíná slovy: "Es ist eine eigentümlich melancholiích sanfte Erinnerung, wenn ich nur den Namen dieser Woche nennen höre; ein Stück meiner Heimat und Kindheit, ein liebes, reines, feierliches Stück derselben kommt mit dem Namen zurück. Selbst die Jahreszeit, in welche dieses Fest fällt, wirkt mit, um den Eindruck hervorzubringen, den es macht. Auf den Feldern, die meinen Geburtsort umgaben, war der Schnee bereits weg…" (tj. "Je to podivně teskná něžná vzpomínka, když jen zaslechnu ta dvě slova: je v nich kus domova a dětství; kus čehosi milého a nejvýš svátečního se mi vrací při jejich vyslovení. Už sama roční doba, na níž Velikonoce připadají, vyvolává ten pocit. Z polí, která obklopují mou rodnou obec, už sešel sníh…" - pozn. překl.) Ve druhém z nich Stifter píše: "Was ich auch seitdem geirrt und gesucht, wie ich gestrebt, wie ich errungen und verloren, wie ich glücklich und unglücklich war, was sich auch immer verändert: jenes tiefe religiöse Gefühl für diese bedeutungsvollste Woche der Christenheit hat mich nicht verlassen, und immer ist mir die Karwoche die heiligste, feierlichste Zeit geblieben." (tj. "Co jen jsem od té doby prožil bloudění a hledání, úsilí, zápasů a ztrát, štěstí, neštěstí a změn; onen hluboký náboženský cit pro ten významem nejbohatší týden křesťanstva mne však nikdy neopustil a velikonoční týden pro mě zůstal tím nejsvětějším, nejvznešenějším svátkem ze všech, které znám." - pozn. překl.)
Od raného dětství žil Stifter podle norem křesťanství, nesoucího po staletí požehnání Horní Plané i jejímu okolí (v originále "segensvoll gewirkt hatte" - pozn. překl.). Za časů, kdy tu žil, bylo v každém případě ještě dost silné na to, aby osobně formovalo také jeho. Zřejmě bylo pro něho rozhodující to, že selské společenství jeho rodné obce a ostatních osad okolního kraje bralo na církevním životě činný podíl. Religiozita jeho dětství a mládí se také, byť i dále probojovávána, osvědčila, a to i v krizích, během celého jeho života, upevňovala základy jeho charakteru a určovala způsob jeho chování a jednání. Tak pro něho spočívalo i v pozdějším životě vědomí domova na jedné straně v živlu přírodním, duchovním, niterném a ideálním, na druhé straně v prožitém katolickém vyznání, v aktivní lásce ke své otčině a ve stálé připravenosti ke službě pro ni. Bezpochyby onen rok selské práce, který třináctiletý prožil po boku svého dělného děda, dobrým dílem ovlivnil a zformoval bytost jemnocitného mladého člověka. V dopise ze 16. listopadu roku 1846 se praví: "Ich erinnere mich. dass ich… eine unendliche Liebe zur landschaftlichen Natur und Einsamkeit fasste, da ich schier immer im Freien und von einer zwar nicht reizenden, aber ruhevollen, schweigsamen und fast epischen Gegend umfangen war." (tj. "Vzpomínám si, že jsem… pojal nekonečnou lásku ke krajině, k přírodě a k samotě, poněvadž jsem málem pořád dlel na venku a byl obklopen sice nikoli nějak vábivou, ale poklidnou, mlčelivou a téměř epickou domovskou končinou." - pozn. překl.) Stifter mohl sotva tušit, že se mu po ročním odkladu otevře cesta k vyššímu vzdělání a osobnímu rozvoji, k životní dráze, která má vystavit zkoušce hodnoty jeho původu a šumavského domova.

Text, z něhož pochází předchozí česky přetlumočená ukázka, vyšel tiskem nejprve roku 1939 jako autorova disertace nazvaná "Selbsterziehung und Selbstbildung im Leben und in den Werken Adalbert Stifters" (tj. "Sebevýchova a sebevzdělání v životě a díle Adalberta Stiftera") a pak znovu v roce 1970 a 1989 pod titulem "Adalbert Stifter - Der Erzieher". Podle třetího vydání originálu je do češtiny (i s několika citacemi Stifterových textů, poslední věta textu Velikonoční týden dokonce v obšírnější podobě než u Stifterova zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) přeložena i naše textová ukázka z díla pedagoga Theodora Rutta, naznačující, že svou cestu za šumavským klasikem podnikl už jako osmnáctiletý student. Narodil se dne 5. května 1911 v Kolíně nad Rýnem (dnešní spolková země Severní Porýní-Vestfálsko/Nordrhein-Westfalen), po maturitě absolvoval na univerzitě v rodném městě a na Pedagogické akademii v Bonnu studia germanistiky, která uzavřel státní zkouškou v roce 1933 a 1936. Působil pak jako učitel na obecných školách a 1939 promoval na doktora filosofie právě disertací už shora zmíněnou. Další postgraduální studium filologie ukončil roku 1942 asesorskou zkouškou (umožňující konat roli přísedícího úřadu či soudu). Po druhé světové válce byl docentem na kolínské Pedagogické akademii, kde v roce 1951 převzal profesuru didaktiky německého jazyka a v letech 1954-1962 byl dokonce rektorem této školy. Stal se zejména autorem celé řady učebnic němčiny pro základní devítileté školy, jak bychom řekli u nás, tj. pro 2.-9. školní ročník. Ve svých početných publikacích se nadto zabýval obecnější tématikou vzdělání a výuky, jakož i péče o mládež vůbec. Když byla Pedagogická akademie v Bonnu roku 1962 přejmenována na Pedagogische Hochschule Köln, zůstal tam činný jako prorektor a v roce 1965 převzal profesuru na nově založené Pedagogische Hochschule Rheinland, na jejíž kolínské sekci působil až do svého odchodu na penzi k 1. říjnu 1979. Za své mnohaleté pedagogické působení byl roku 1986 vyznamenán německým spolkovým Záslužným křížem I. třídy a sedm let nato řádem Za zásluhy spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Zemřel v Kolíně nad Rýnem 7. března 2006 málem pětadevadesátiletý. Co by asi dokázal Stifter, kdyby mu bylo dopřáno víc než necelých 63 let věku?
- - - - -
* Kolín nad Rýnem (NRW) / Horní Planá / † † † Kolín nad Rýnem (NRW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko