Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANTON SCHACHERL

Kinderlied vor dem Schlafengehen Dětská modlitbička před spaním

In Gottes Namen leg' i mi' schlafen,
Vierzehn Engerln wer'n mi' bewachen.
Zwei beim Kopf,
Zwei beim Füßen,
Zwei auf der rechten Seit',
Zwei auf der linken,
Zwei wer'n mi decka,
Zwei wer'n mi wecka,
Zwei wer'n mi führ'n,
Ins hohe Himmelreich. Amen.

S Pánem Bohem ať mou postýlku
vopatruje čtrnáct andílků.
Dvoje u hlav,
dvoje u nohou,
napravo dva
a dva nalevo,
dva přikrejt, když mě studí,
dva, že mě ráno zbudí,
dva, co mě jednou z lože
dovedou k Tobě, Pane Bože. Amen.

Geheimnisse der Böhmerwäldler, s. 138

P.S. Tato "dětská píseň", rozuměj zaznamenaná autorem z lidového podání, ukončuje dojemný soubor "pověstí, zaříkadel, starých listin, lidových zvyků a pověr, hvězdopraveckých výkladů, veršovaných namlouvání, svatebních rýmování, lidových písní a přísloví, ptačích legend atd." pod společným názvem Tajnosti Šumavanů, jak je, německy ovšem, Anton Schacherl vydal roku 1900 v Prachaticích tiskem a nákladem Karla Pohla.

Můj rodný Mladoňov

Má rodná šumavská ves Mladoňov (Plattetschlag) leží v někdejším Budějovickém kraji, v politickém okrese Krumlov, v soudním okrese Chvalšiny (Kalsching), kam tedy spadala i pod daňový úřad, a tvořila spolu s vesnicemi Javoří (Michetschlag), Veselí (Schneidetschlag), Myšňany (též Míšňany, Meisetschlag) a Blato (Benetschlag) politickou obec Mladoňov. Církevně příslušel Mladoňov k diecézi budějovické, k vikariátu Horní Planá (Oberplan) a k farnosti Polná (Stein), zřízené už roku 1488 - tehdy byla dokončena i stavba polenského farního kostela. Vojensky příslušela obec za Rakouska k doplňovacímu obvodu Budějovice č. 91 a č. 29 doplňovacího obvodu zeměbraneckého. Při volbách do říšské rady volilo se ve 124. českém volebním kraji budějovickém, do zemského sněmu pak ve volebním kraji krumlovském. Obec náležela k obvodu budějovické obchodní komory, ke zdravotnickému obvodu obce Jablonec (Ogfolderhaid), k nemocenské pokladně krumlovské; živnostenským společenstvem příslušela zpočátku k Polné, když pak tamní společenstvo zaniklo, k Chvalšinám, rokem 1883 počínaje k Jablonci a když bylo znovu založeno tzv. kolektivní společenstvo (Kollektivgenossenschaft) v Polné, vrátilo se příslušností opět tam. Mladoňov patřil ke škole v Polné, vzdálené 3 a 1/2 kilometru a i poslední pošta byla tzv. Post- und Telegrafenamt Stein im Böhmerwald (Polná na Šumavě), odkud denně docházel listonoš.
Dříve to byly Chvalšiny, k jejichž poštovnímu "rajonu" Mladoňov náležel. Tamní obecní sluha obstarával každou sobotu poštovní záležitosti, zatímco listonoš poštovního úřadu Horní Planá, který k tomu vlastně nebyl nijak příslušný, donášel každý druhý den veškeré poštovní zásilky, a to až do doby, než byl 15. srpna 1902 zřízen už zmíněný poštovní úřad v Polné. Nejbližší železniční stanice byla Polečnice-Květušín (Neustift-Quitosching) na trati Kájov-Želnava (Gojau-Salnau), otevřené 3. července 1892, častěji však byla používána stanice Polná-Lštín (Stein-Irresdorf) na téže trati, dobře přístupná po silnici. Mladoňov tehdy příslušel i c.k. revírnímu hornímu úřadu a finanční správě, dále c.k. lesnímu inspektorátu výživy v Budějovicích, oddělení finanční kontroly a cejchovnímu úřadu, resp.živnostenskému inspektorátu v Krumlově, zásobovací stanici v Chvalšinách a četnické stanici v Horní Plané.
Obec Mladoňov byla s výjimkou osady Veselí samostatným honebním obvodem. Kominická župa byla krumlovská, stejně tak i zvěrolékařský obvod, zatímco porodní bába, resp.Hebammen-Gau (porodnický obvod či "porodnická župa"), byla chvalšinská.
Vesnička má 10 selských hospodářství a řadu dalších menších domkářských stavení. V roce 1789 měl Mladoňov 25 čísel se 182 obyvateli, 1841 26 obytných stavení se 182 obyvateli, 1862 26 domů se 168 obyvateli, 1890 týž počet stavení se 182 obyvateli, 1900 23 domů se 166 obyvateli, z toho 78 mužského a 88 ženského pohlaví. 1910 to pak bylo 25 domů se 176 obyvateli, bez výjimky jazyka německého a vyznání římskokatolického.
Obec Mladoňov s příslušejícími osadami Javoří, Veselí, Myšňany a Blato dohromady měla roku 1900 80 domů se 492 obyvateli, z toho 237 osob mužského a 255 ženského pohlaví. Obec zahrnovala 1193 hektarů polí, z nichž 1163 bylo povinováno daní. Bylo to 389 hektarů polí, 396 hektarů luk, 3 hektary a 25 arů zahrad, 143 hektarů pastvin a 232 hektarů lesa. Pole a louky tedy jasně převažovaly. Napočítán tu bylo počátkem století 28 koní, 577 kusů hovězího dobytka, 2 ovce a 100 prasat.
Na daních bylo v Mladoňově za rok 1917 zaplaceno: základní daně včetně válečné přirážky 1070 korun 64 haléřů, daně z příjmu 3897 korun 76 haléřů, zemského poplatku 96 procent, okresního poplatku 32 procent, obecního poplatku 20 procent, církevního a školního poplatku 16 procent. Na školném bylo zaplaceno 108 korun 16 haléřů, na příspěvku obchodní komoře 5 korun 6 haléřů. Vojenská taxa nebyla zapravena, poněvadž všichni taxou povinní narukovali. Kominický poplatek obnášel 2-3 koruny z jednoho komína.
Mladoňov čítal 10 selských rodin, 6 výminkářů, 6 rodin domkářů a chalupníků, 9 příslušníků čeledě a 2 "zbylé" (Bleiber). Ze živností byli zastoupeni 2 hostinští, 1 obchod smíšeným zbožím a 1 trafika včetně, 1 kovář, 1 truhlář, 1 kolář a 1 výrobce dřeváků (kdysi tu bývali i 3), také 1 krejčí tu byl; dříve bývával v obci rovněž "lazebník" (v tomto případě vysloužilý vojenský lékař) v roli holiče i léčitele.
Obyvatelstvo se spolčovalo ve sdružení pro nouzovou porážku skotu (Rindvieh Notschlagungsverein), téměř všichni vlastníci pozemků byli členy polenské odbočky spolku Deutscher Böhmerwaldbund a také tamní raiffeisenky. V Mladoňově byla i odbočka pojišťovacího spolku pro případ požáru (Brandschaden-Versicherungs-Verein) se sídlem v Hodňově (Honetschlag). Sedláci byli navíc členy politických selských organizací. Odebíral se tu nejrůznější jihočeský německy psaný tisk.
Hospodářství byla vesměs pojištěna proti požáru a většina i proti krupobití. Průměrný pozemkový majetek činil kolem 80 jiter (1 jitro=34 arů) na jednoho vlastníka. Jako všude po okolí, nebyl ani tady selský stav nijak zámožný a hypoteční zadlužení nebylo ničím neobvyklým. Zchudlí lidé v obci bývali bráni "na stravu" do jednotlivých domů jako tzv.Kostgänger. Zdejší lidé pracovali u sedláků a měli za to kromě stravy naturální mzdu v podobě užívání pozemků poskytnutých jim k pěstování lnu, brambor, zeleniny a řepy, mohli také "vysíkat" okraje polí a meze. Někteří muži ze vsi byli zaměstnáni i jako železniční dělníci.
Nájemníci platívali kolem 30 korun roční činže. Čeledín brával přitom na přelomu století 100 korun roční mzdy, jeden bochník chleba při nástupu do služby a při odchodu z ní, také o posvícení i na Dušičky, či místo toho 1 korec (strych) zrna, k tomu 1 koš (z 1 řádky) brambor, dále jeden cajkový oblek (Turideigewand) ; mladší čeledín (zv. Meiner) míval 40-50 korun, pasák 16 korun včetně pláště do deště a chleba na svačinu o pastvě, starší děvečka 80 korun včetně chleba, kusu (30 loktů) plátna a plátěného šátku, mladší děvečka 30 korun, malá děvečka (Kindsdirn) 16 korun. Nádeník měl denně 60 haléřů včetně stravy, bez stravy 1 koruna 60 haléřů. Roku 1918, tedy po válce, zvýšila se čeledínova nominální mzda na 500 korun ročně, pasáka na 180, velké děvečky na 400 a mladší na 300 korun. Nádeník měl denně 8 korun. Polní hlídač nebyl ve vsi ustanoven.

Hoam!, 1988, č. 6 (zač.) až 1989, č. 4 (dokonč.)

P.S. Tam, kde bychom čekali lyrickou vzpomínku, zanechal nám pilný publicista střízlivou řeč čísel o rodné vsi, cudně mlčící o lásce k ní. Z Waldheimatu převzal cenný materiál na pokračování, místy přerušované, měsíčník Hoam! ve dvou svých ročnících, my podáváme jen pouhý výběr, který se týká výhradně Mladoňova a neobsahuje údaje obecnější povahy, dostupné i jinde.

Rakouský ministr Franz svobodný pán von Thugut, Šumavan rodem

Ačkoli už dne 30. srpna 1884 bylo uděleno povolení k výstavbě 75 a půl kilometru dlouhé železniční trati z Budějovic (Budweis) do Želnavy, teprve 23. srpna 1890 (bez týdne celých šest let nato - pozn. překl.) se rýč poprvé zabořil do země, aby dráha mohla být provozu slavnostně otevřena dne 3. července roku 1892. Trať vede z Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.) nahoru podél potoka Blätterbach (dnes na mapách Polečnice či někdy i Kájovský potok - pozn. překl.) a od mlýna jménem Kögelhammer (také Kegelhammer, dnes na mapách Bláhův mlýn - pozn. překl.) blízko Kájova při potoce, který se v dolním toku nazývá Höritzer Bach (tj. Hořický potok - pozn. překl.), ve středním svém toku Steinerbach (dnes pro obojí na mapách označení Polečnice - pozn. překl.) a v horním toku posléze Erledbach (tj. Olšina, která ovšem už s Polečnicí přímo nesouvisí - pozn. překl.), až k nejvýše položené železniční stanicí Neustift-Quitosching (tj. Polečnice-Květušín - pozn. překl.). V Polečnici (Neustift) původně nebyla vlastně nijaká stanice předpokládána, zato měla být stanice Polná-Lštín (Stein-Irresdorf) umístěna v polích blíže Polečnici při Greinerových Domcích (Greinerhäuseln). Jenže sedlák a hostinský Wenzel Peter z Polné, řečený "Gunzl", k němuž se chodili stavební inženýři stravovat a který přikoupil jako druhý svůj dům Baunerovu kovárnu (Baunerschmiedhaus), svedl zařídit, že nádraží nakonec stálo vprostřed vsi na zahradě domu jím přikoupeného, který mu tak byl vyplacen dráž. Obyvatelstvo bylo proti stavbě nádraží v obci, ale Peter prohlásil, že teprve potomci budou právě za to jeho památce vděčni. A skutečně (psáno 1928 - pozn. překl.): je málo míst, kde by bylo nádraží pro cestující i povozy umístěno svou centrální polohou tak výhodně (po druhé světové válce to ovšem platí téměř bez výjimky jen pro výcvikové akce československé armády - pozn. překl.), jako je tomu právě v Polné.
Stavbě nádraží v Polné musela ustoupit už zmíněná stará kovárna, můstek na druhé straně silnice a bývalá obecní pastouška (v originále "die Beschlagbrücke und das Gemeindehäusl /das alte Hirten-Häusl/ - pozn. překl.). Kde stávala kovárna a můstek, vedou dnes železniční koleje, Thugutův domek, jak se také říkalo zmíněné obecní pastoušce, udělal pak místo hasičské zbrojnici a obecní váze.
V oné zaniklé dnes místní kovárně spatřil dne 26. února 1837 poprvé světlo světa pozdější děkan ve Svérazi (Tweras) Franz Faschingbauer, který rodné stavení i s Thugutovým domkem naštěstí zachytil vlastní kresbou (viz obrazová příloha totoho textu - pozn. překl.). Páter Faschingbauer zemřel 20. října roku 1904. Posledním děckem, narozeným ve staré kovárně v Polné na Šumavě, byl dne 27. srpna 1880 dnešní farář v Hodňově (Honetschlag), Dr. Wenzel Houschka (od roku 1928 až do vyhnání působící jako kdysi Faschingbauer ve Svérazi, sám také vlastním textem zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Naproti kovárně stál na druhé straně silnice už zmíněný Thugutův domek, dřevěná obecní pastouška, jedna z kolébek rodu (v originále "das Stammhaus" - pozn. překl.) Franze barona von Thuguta, velkého rakouského státníka a ministra z dob panování císařovny Marie Terezie.
O původu ministra lze najít v matrikách obce Polná jen málo materiálu, poněvadž staré matriky nebyly vedeny s takovou důkladností (v originále "nicht so ausführlich geführt wurden" - pozn. překl.). Ústní podání však zachovalo mnohé, co stojí za to vědět (v originále "so manches Wissenswerte bewahrt" - pozn. překl.). Ministrův praděd se jmenoval Andreas Thuenichtgut a měl být v Polné v tom zaniklém dřevěném stavení obecním pastuchou. Roku 1673 se mu v Polné narodil syn Urban Thugut (mělo by být správně Thunichtgut - pozn. překl.), který si vzal jistou Sybillu, což se ovšem stalo zřejmě někde na jiné farnosti, neboť matriky v Polné záznam o takovém sňatku neobsahují. Tento Urban byl podruhem u Motzků v Polečnici (v originále "Inmann beim Motzko in Neustift" - pozn. překl.). Dne 26. dubna 1691 se mu v Polečnici narodil syn Philipp, jemuž byl při křtu za kmotra Matthias Ketzer ((v originále jen "Ketzer", křestní jméno doplňuji přímo z matriky - pozn. překl.), majitel selské usedlosti v Mladoňově. Tento Philipp Thunichtgut později v nouzi opustil rodné končiny a vystěhoval se do Lince (Linz), kde se stal lodním dělníkem (v originále "Schiffsarbeiter" - pozn. překl.). Tento muž je otcem ministra Thuguta.
Zároveň s Urbanem Thunichtgutem objevuje se v Polné i druhá linie rodu Thunichtgutů. Je to Matthieß Thue nicht guett (tak to alespoň stojí psáno v matrice), který se dne 4. listopadu 1664 (v indexu je datum 14. listopadu - pozn. překl.) oženil s Agnes, dcerou jistého Petera z Bláta (Benetschlag) a podle urbáře v krumlovském zámeckém archivu (tam je psán Mathieß Thuenitgueth) nabyl 5. května 1664 v Polné usedlost za 26 kop a 25 grošů. Jeho dětmi byly: Ursula, narozená 9. října 1665, Sebastian, narozený 14. ledna 1668, Heinrich, narozený 15. července 1670, Alexander, narozený 16. června 1673, Katharina, narozená 9. dubna 1675, Jakob, narozený 16. června 1681; pak se objevuje druhá manželka křestním jménem Afra. Další z linií Thunichtgutů existovala v Německých Brzoticích (také Německá Brotice, v originále "Perschetitz", tj. dnes zcela zaniklé Horní Brzotice - pozn. překl.), tak "Tobias Thuenitgueth", který podle už zmíněného urbáře získal dne 24. března 1670 v Brzoticích usedlost za 74 kop grošů. Poněvadž se nevyskytuje v křestní matrice, mohl se sem přistěhovat odjinud. Jeho potomkem je Franz Thugut, pak Anton Thugut, narozený 15. listopadu 1785, Wenzel Thugut, narozený v Brzoticích 18. října 1801 v Brzoticích čp. 14, chalupník (i v originále "Chalupper" - pozn. překl.) a knížecí poddaný.
Zda byly ty tři rodiny Thunichtgutovy či Thugutovy v příbuzenském poměru, nedá se doložit. Dnes už se příjmení Thugut ve farnosti Polná nevyskytuje. Jen v šumavských Hořicích (Höritz) bychom se s ním mohli ještě setkat. Dne 31. března 1706 (tady jde zřejmě o chybu tisku: má být 1736! - pozn. překl.) se podle matriky starého městského farního kostela v Linci narodil otci, zapsanému tu jménem "Philipp Joseph Thueguett" a jeho manželce Marii Evě (její původ není uveden) syn, který při křtu obdržel jméno Johann Amadeus Franz de Paula Thueguett (podle Allgemeine Deutsche Biographie, sv. 38 z roku 1894, s. 138, viz Wikisource, kde je řeč i o předcích z Polné /jmenovitě o dědu Andreasovi, nikoli tu pastuchovi, nýbrž "školmistrovi" v Polné a jeho synu Urbanovi, který prý zemřel jako "Landmann", tedy rolník, v Polné roku 1744 - podle matriky zemřelých zdejší farnosti z let 1690-1779, tj. kniha 11, snímek 57, viz SOA v Třeboni - digitální archív, byl tu pochován "Urban Thugueth, Chalupper von Stein", tj. chalupník z Polné, 8. září toho roku/, existuje i záznam o svatbě rodičů dne 9. února 1716 v Gundramsdorfu u Vídně, kde je ženich Johann Philipp Thugut označen jako "römisch-kaiserlichen Majestät Universal-Banca1itäts Registratursadjunct", nevěsta Eva Maria pak měla být zámožnou dcerou mlynáře a městského radního Sebastiana Mößbauera - pozn. překl.). Kmotrem novorozence byl Johann Wolfgang Schmidt, křest provedl P. Franz X. Jäger.
Otec Filip měl údajně přijít o život za jedné povodně a také matka brzy zemřela. Lodníci (v originále "Schiffsleute" - pozn. překl.) se ubohého chlapce ujali a pojmenovali ho příjmením jeho prarodičů Thunitgut. Když prý jednou císařovna Marie Terezie cestovala lodí z Lince do Vídně, čilý chlapec upoutal její pozornost. Čítanka pro obecné školy líčí tuto událost dojemnými slovy, probouzejícími naši fantazii:
Císařovna Marie Terezie jela jednou lodí z Lince do Vídně. Se zájmem sledovala veselý ruch lodní posádky, mezi níž se jí zvláště zalíbil malý plavčík (v originále "Schiffsjunge" - pozn. překl.) svou živostí a obratností. "Jak se jmenuješ?" zeptala se ho císařovna. "Thunichtgut," odpověděl chlapec, napůl v rozpacích, napůl potěšen tím, že byl císařovnou osloven. "Pověz, nechtěl by ses stát Thugutem?" - "Ach, to jsem si vždycky přál!" - "Kdo jsou tvoji rodiče?" - "Ty jsem nikdy nepoznal," zněla smutná odpověď hochova. Doptala se u loďmistra a ten císařovně vysvětlil, že chlapec je opravdu sirotkem bez rodičů, o jehož původu nemá nikdo zpráv a lodníci mu proto žertem říkají Thunichtgut. Císařovna se chlapce ujalaa z malého plavčíka se stal velký státník Thugut!
Marie Terezie přivedla chlapce roku 1752 (tedy v jeho 16 letech - pozn. překl.) do Orientální akademie ve Vídni. Po dvou letech byl odsud vyslán jako "Sprachknabe", tj. tlumočnický pomocník, s poselstvím do Cařihradu a stal se tam tři roky nato (1757) tlumočníkem ve státních službách, brzy potom už zpět ve Vídni dvorním tlumočníkem a dvorním tajemníkem (v originále "Hofdolmetsch und dann Hofsekretär" - pozn. překl.) při císařské státní kanceláři. V letech 1766-1769 působil Thugut ve službách francouzského krále Ludvíka XV. jako tajný korespondent. Byl roku 1769 zplnomocněncem při turecké vládě, 1770 rezidentem a 1771 tamtéž internunciem.
Když v roce 1769 obsadili Rusové Turecku patřící Bukovinu, osvědčil Thugut na mírovém kongresu ve Fokšani (součást dnešní Moldavské republiky - pozn. překl.) takovou zdatnost, že ho císařovna Marie Terezie roku 1774 povýšila na barona (v originále "in den Freiherrnstand erhob" - pozn. překl.). V témže roce 1774 obsadili Rakušané Bukovinu a po mírové smlouvě ze dne 7. května 1775, kterou Thugut vyjednal s Tureckem, připadla Bukovina k Rakousku, načež teprve počala v řídce osídlené zemi kolonizace Němci (také ze Šumavy - pozn. překl.). Roku 1849 se pak Bukovina stala vlastní korunní zemí. Byl to tedy Thugut, kdo získal Bukovinu Rakousku.
Poté, co Thugut působil ve státních službách na královských dvorech v Neapoli, Versailles a Berlíně, odchází v roce 1780 jako rakouský vyslanec do Varšavy, 1787 znovu do Neapole a 1790 jako královský komisař do Moldavska a Valašska, jejichž správu vedl až do konce toho roku. Řídil v témže roce 1790 i mírový kongres v Sištově (v originále "Sistowa", dnes město v severním Bulharsku na pravém břehu Dunaje - pozn. překl.) a 4. srpna 1791 uzavřel druhou mírovou smlouvu s Tureckem. V Paříži, kam byl vyslán ještě téhož roku 1791 zejména proto, aby uvolnil jmění uložené ve francouzských státních papírech, se s úspěchem nesetkal. Vstoupil tam ve spojení s Mirabeauem a měl zprostředkovat mezi ním a královnou Marií Antoinettou. Z Paříže se vydává do Bruselu, stává se 1792 ministrem vojenství (v originále "Armeeminister" - pozn. překl.) u prince koburského (byl jím poslední císařský generál polní maršál Friedrich Josias von Sachsen.Coburg-Saalfeld /1737-1815/, od konce roku 1792 velitel rakouské armády proti revoluční Francii - pozn. překl.) v Nizozemí, poté, co vypukla válka s Francií, vrací se do Vídně a je dne 27. května 1793 ustanoven generálním ředitelem státní kanceláře (státním kancléřem byl až právě do toho roku hrabě Kounic /Wenzel Anton Graf von Kaunitz /1711-1794/ - pozn. překl.) a tím skutečně, po Kounicově smrti i formálně rakouským ministrem zahraničních záležitostí. Jeho programem bylo nezříkat se sice vztahů s Ruskem a s Pruskem, teprve později dokumenty odhalenému spojenectví obou za účelem rozšíření jejich mocenského vlivu však chtěl Thugut nabídnout protiváhu rakouským spojenectvím s Anglií, z něhož měl vzejít trojspolek Anglie, Rakousko, Rusko. Jeho nenávist k Prusku překonávala snad jen nesmiřitelná zášť vůči revolučním jakobínům, kteří mu zabránili dosáhnout vlastnictví jeho francouzských peněz. V anglicko-rusko-rakouském trojspolku z 28. září 1795 došel Thugutův program svého naplnění. Když válečné události a Napoleonova vítězství ohrožovaly Rakousko v samém jeho srdci, uzavřel sice Thugut 24. května 1797 předběžnou mírovou smlouvu v Leoben, odkládal však v naději na stranický svár ve Francii definitivní mír tak dlouho, dokud ho státní převrat 18. "fructidoru" (tj. 4. září 1797, kdy došlo k výměně dvou členů pětičlenného Direktoria, dva roky nato zcela svrženého Napoleonem - pozn. překl.) nedonutil ustoupit. Dne 17. října 1797 musil Thugut po míru z Campo Formio na Napoleonovu žádost abdikovat. Převzal správu nově získaných italských a přímořských provincií a stal se roku 1799 znovu rakouským ministrem zahraničí. Jeho naděje na zmíněný trojspolek se ukázala klamnou, poněvadž Rusko ucuklo ve chvíli, kdy se Napoleon vrátil z Egypta a rozmáchl se k novému úderu vůči Rakousku, což Thuguta přimělo v září 1800 svou ministerskou funkci veřejně složit. Poněvadž se však Ludwig Cobenzl, jeho nástupce v úřadě, vydal k mírovým jednáním do Lunéville, ponechal si Thugut v tajnosti vedení ministerstva zahraničních věcí i nadále, než se 27. března 1801 (mír s Francií v Lunéville byl uzavřen začátkem února - pozn. překl.) definitivně stáhl z úřadu i z politiky do Prešpurku (dnešní Bratislava - pozn. překl.).
Dne 28. května 1818 zemřel činorodý muž v tom městě ve věku 72 let. Baron Franz von Thugut, původem z chudé šumavské rodiny, vypracoval se svou neúmornou pílí až k těm nejvyšším místům a vepsal se hluboce do dějin celé Evropy. Zesnulý Anton Stifter v Horní Plané (Oberplan), synovec slavného spisovatele, navrhl jednou umístit na Thugutově domku v Polné pamětní desku tomuto velkému synu Šumavy (v originále "an diesen großen Sohn des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), poněvadž však stavení muselo být zbořeno a Anton Stifter zemřel, k uskutečnění záměru nedošlo. Thugut byl jedním z nás, byl to německý Šumavan (v originále "war einer der Unsern, ein deutscher Böhmerwäldler" - pozn. překl.).

Waldheimat, 1926, s. 19-21

Anton Schacherl se narodil 24. listopadu 1872 v dnes zaniklém Mladoňově (Plattetschlag) v rodině místního ševce. Můj známý, českokrumlovský archivář a velký znalec Šumavy, mi jednou o tom místě řekl: "Tam? Už to dávno rozstříleli a jednoho z kamarádů v těch místech výbušnina roztrhala..." Ne, nemluvil snad o válce, ale o tom, co všechno přišlo po ní. Dávný ševcův synek chodil do školy v nedaleké Polné, kde je dodnes jedno z center českého vojenského újezdu. Už roku 1892 na sebe mladý Schacherl obrátil pozornost prací Sozialdemokratie und das Landvolk, kterou cenzura nepropustila. Rok nato se ocitl na zkušenou v rakouském Salcburku, kde se za tamějšího svého působení seznámil s mnoha vlivnými osobnostmi. Poté vydal v mezinárodním jazyce volapük prvotinu na téma K novějšímu kulturnímu bádání a znovu vzbudil zájem veřejnosti. V roce 1898 se stal redaktorem budějovického listu Dorfbote a zastával to místo mnoho let. Jeho kniha Geheimnisse der Böhmerwäldler (1900) je výsledkem sběratelského úsilí, které nám zachovalo mnohé z dnes dávno zapomenutého bohatství šumavské lidové slovesnosti. Následoval roku 1901 soubor Sagen und Volksg'stänzel aus dem Böhmerwalde. Jako redaktor listů nakladatelství Moldavia, k nimž patřil i vlastivědný měsíčník Waldheimat, zaniklý roku 1933 souhrou okolností téměř současně se Schacherlovým odchodem na penzi, uložil mnoho cenného materiálu právě do svých časopiseckých článků. Od založení vedl spolek Leitersteiner, nazvaný po skalní skupině Žebřík (Leiterstein) při temeni jihočeské Kletě (Schöninger) a později přejmenovaný na Wandervereinigung für den Böhmerwald. Činnost spolku dodnes připomíná na jedné ze zmíněných skalních stěn pamětní deska jednoho z kamarádů, padlých v prvé světové válce. Když 17. února 1940 Anton Schacherl v Českých Budějovicích zemřel, zuřila už ta druhá. Ušel s čistou dětskou duší nejen jí, ale i tomu, co následovalo.
- - - - -
* Mladoňov / Polná / hora Kleť / † České Budějovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko