Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL SCHACHERL

Doma v rodinném kruhu

Adalbert Stifter jednou vyprávěl, jak se svými sourozenci byl naposledy doma u otce a maminky. Seděli toho večera v radostném rozpoložení spolu (v originále "froh beisammen" - pozn. překl.) kolem rodinného stolu. Každý toho měl hodně co vyprávět, hodiny jako by letěly v překotném chvatu. Pak nastalo úplné ticho, všichni hleděli zamyšleni do plápolavého svitu krátkých, málem dohořívajících svící. Kdopak věděl, zda tu nejsme všichni pohromadě spolu naposled v otcovském domě? Napsal k tomu větu: "Daheim ist es doch am schönsten auf der ganzen Welt." (tj. "Doma je přece jen nejkrásněji na celičkém světě." - pozn. překl.)
Doma, to kouzelné slovo pro každého, kdo v tiché chvíli pohlíží zpět na svůj život nebo se steskem touží po něčem, co v něm promeškal. Já to své doma nepromeškal.
Byl jsem doma v Dlouhé Stropnici (Langstrobnitz), jedné vsi na jižní Šumavě. Rodiče tam vlastnili rozlehlý mlýn s pilou (zbytek stavení čp. 28 v Dlouhé Stropnici dosud stojí - pozn. překl.) a zemědělským hospodářstvím. Otcovi předkové pocházeli z Vyššího Brodu (Hohenfurt) s významným klášterem řádu cisterciáků, kterým jsme byli svěřeni do duchovní péče (v originále "die uns seelsorglich betreuen" - pozn. překl.).
Dlouhá Stropnice leží na úpatí hory Vysoká (v originále "am Fuße des Hochwaldes /1050 Meter/, dnes na mapách 1034 m - pozn. překl.), nedaleko hranice s Dolními Rakousy, v líbezném údolí říčky Stropnice (Strobnitz), podle níž má i své jméno. Jako řadová ves představuje typicky německé kolonizační založení ze 13. století. - Tady jsem prožil přinejmenším do vypuknutí druhé světové války šťastné, bezstarostné mládí. Rodiče dělali všechno pro mých pět sourozenců a mě, abychom se tu cítili v bezpečí; a my se tak opravdu cítili.
Tatínek měl ve mlýně a na pile hodně práce, i když měl po boku i pracovní personál. Pomáhal mu i dědeček už v letech, zatímco babička dohlížela na nás děti. Maminka s jednou děvečkou pečovala o naše tělesné blaho a příslušela jí starost o stáj a o hospodářství. Brzy zjitra vstávala a pekla podle potřeby náš každodenní chléb, který si u nás rádi kupovali i lidé z okolí, poněvadž dobře chutnal. Když jsem po několika letech obecné školy v Horní Stropnici (Strobnitz) navštěvoval měšťanku v Nových Hradech (Gratzen) a už před šestou ráno jsem musil z domu, poněvadž cesta byla daleká, byl už pro mě na stole přichystán krajíc chleba s mlékem. Byla to má oblíbená ranní strava a maminka často přisedávala na vedlejší židli, něco málo povídala a udělala mi pak na čele znamení kříže, než jsem se s kamarády vydal pěšky do školy. V zimě jsme těch sedm kilometrů tam a sedm zpátky přirozeně konali většinou na lyžích. Když se dnes ohlížím nazpět, divím se stále víc, jak to maminka mohla všechno stihnout; po mně totiž samozřejmě došlo na další sourozence. Ke všem se obracela se stejnou starostí a láskou.
Jakmile jsme k tomu byli věkem schopni, přebírali jsme různé malé povinnosti v domě a v otcově provozu. Jak jen jsem byl hrdý, když jsem v zimě za dnů školního volna mohl jet s povozem do lesa a držet sám v rukou koňské opratě. Sáně mířily kolem lesovny do hluboce zasněženého hvozdu. Tam pacholek a několik dělníků často s velkou námahou stáhli z lesa poražené kmeny, naložili je na sáně a jelo se zpátky domů. Když jsme konečně večer usedli u teplých kamen a maminka před nás postavila na stůl kouřící polévku, uzené s knedlíky a zelím, byli jsme sice unaveni k padnutí, ale navýsost spokojeni. Takového večera maminka už věru zpívat nemusila, jak to jinak ráda dělávala nám dětem k usínání, poněvadž jsme spali rázem, sotva jsme jen lehli do postele.
Zvlášť rád jsem jezdíval v létě ke žním do polí. Až jsem byl trochu starší, směl jsem vypomáhat s kosou při sečení. Mezi ženci řadou postupovala s námi obyčejně i maminka.
Jeden úkol mně i mladším sourozencům připadal ovšem nastálo: měli jsme donášet svačinu, která se chladila u nějakého pramene a sestávala z doma vyrobeného sýra, smetany a pažitky, dobrého chleba a piva. Pro nás děti to byla Kathreinerova sladová káva (také Kathreinerova sladová káva Kneippova, nazývaná tak i česky - pozn. překl.) nebo ovocná šťáva. Vůbec nerad jsem vázal snopy do povřísel a pomáhal stavět mandele. To jsem se raději šel vykoupat do blízkého rybníka.
Po bouřkových deštích, když byla voda kalná, rybařil jsem vášnivě v našem mlýnském náhonu. Jak jsem se pak pyšnil úlovkem několika nádherných pstruhů, které maminka zvlášť chutně připravovala.
S velkou schopností vcítění učila maminka nás děti odmala znamenat se křížem a, byť i krátce, se modlit. Večer se modlila s námi, společně jsme se modlívali při stole před jídlem i po jídle. Nedělní cesta do kostela byla i pro malé děti samozřejmou věcí, jakkoli to od nás do farního kostela byly dva kilometry pěší chůze.
Koloběh roku byl pevně vsazen do rámce náboženských svátků. V určené dny se konávala pouť do Dobré Vody u Nových Hradů (Brünnl), do poutního kostela Panny Marie Utěšitelky. Ten milovala moje maminka zvlášť.
Tak ubíhal rok za rokem. My děti jsme si sotva všimly, jak se politické poměry na naší Šumavě stále více přiostřují. Víc než jindy teď projížděly naší osadou hraničářské hlídky a vojsko. V květnu roku 1938 přešlo mnoho mladých mužů v odvodovém věku, obávajících se povolání k československé armádě, přes hranice. Brzy se vynořily i prvé vlajky s hákovým křížem. V půli září už se valily fámy a události jedna přes druhou. Šířil se neklid a strach před hrozící válkou.
Můj otec a jiní muži ze vsi prchli do Rakouska, aby ušli možnému zatčení českými úřady. Každý, kdo měl postavení a jméno, byl teď v nebezpečí. Začátkem října však všechny české strážní jednotky odtáhly a obyvatelstvo očekávalo každým dnem příchod německého wehrmachtu. Když se 8. října v poledne o dvanácté hodině rozezněly zvony, vstoupily do naší vsi první německé jednotky. Procházely jí po čtyři hodiny. Mnohé z domů byly slavnostně vyzdobeny. Lidé si oddechli a nadechli se nové naděje.
Nikdo ovšem nemohl tušit, že sotva o rok později vypukne válka. Šťastnému mládí byl konec. - Muži schopní vojenské služby musili brzy narukovat, mezi nimi i můj otec. Kvůli své živnosti se však brzy vrátil zpátky domů. Měli jsme štěstí alespoň v tom. Byl nucen vstoupit do strany (rozuměj NSDAP - pozn. překl.), nikdy se však v tom smyslu nijak neangažoval. Já sám jsem vstoupil do Hitlerjugend. Přitahoval mě zpěv, hry a táboření. Propaganda mě ovšem také neminula beze stop vlivu. O to důležitější bylo bezpečí rodičovského domu.
Mnohé z toho, co ve mně z oficiální ideologie utkvělo, dokázali rodiče v klidné chvíli uvést na pravou míru a poukázat na mnohá nebezpečí. Jsem jim za to dodnes obzvláště vděčný. Když jsem ke konci války navštěvoval střední školu (v originále "die Oberschule" - pozn. překl.) v Gmündu a musel žít v internátu, byla záložní funkce rodiny zcela rozhodující.
Na jaře roku 1945 jsem byl ve svých 15 letech ještě na poslední chvíli povolán na tábor branné výchovy (v originále "ein Wehrertüchtigungslager" - pozn. překl.) u rakouského jezera Attersee. Ačkoli byl konec války už na dohled, měli jsme tu z hor zdolávat nepřítele. Bohudíky k tomu nedošlo. Když krátce nato dorazili k táboru Američané, byli jsme - mnozí před nimi stačili v noci utéct - propuštěni domů. Já to měl ze všech nejdál a ta cesta k nám byla dost dobrodružný útěk na korbě nákladního auta, v přeplněném železničním vagonu i pěším pochodem.
Jednoho rána jsem se dozvěděl, že válka skončila, vyžebral jsem si civilní oblečení a vydal jsem se jako snad jediný mezi všemi na východ. Tisíce vojáků prchaly na západ, poněvadž nikdo z nich nechtěl padnout do rukou Rusům. Co jsem ale měl dělat já? Chtěl jsem přece domů! Šel jsem tedy dál v tom směru. Dobře si ještě pamatuji, jak na mě jeden motocyklista, kterého jsem na cestě potkal jako posledního, jen vzkřikl: "Da drüben kommen die Russen!" (tj. "Tam na druhé straně už přicházejí Rusové!" O to rychleji jsem se pokusil dojít k nějakému domu a schovat se tam. Byla to ošklivá noc, poněvadž s Rusy se netrhly dveře, chtěli něco k jídlu a rabovali, co se dalo.
Když následujícího jitra vyšlo slunko, pokusil jsem se lesními cestami urazit poslední kus cesty domů. Zbývalo mi už jen dvacet kilometrů. V hlavě se mi samozřejmě honily myšlenky, co se asi stalo s rodiči a sourozenci. Ve vysokém lese jsem náhle spatřil jet ke mně jednoho ruského vojáka na koni. Utéci nebylo možné. Přiblížil se ke mně a křičel: "Uhr! Uhr!" (tj. "Hodinky! Hodinky!" - pozn. překl.) Ukázal jsem mu svá prázdná zápěstí, poněvadž jsem měl náramkové hodinky z opatrnosti ukryty až na samém dně batohu. Tu Rus seskočil s koně a kázal mi vysypat obsah batohu na zem. Udělal jsem to a na lesní půdě se nakonec objevily i moje hodinky. Velice se zaradoval, chňapl po nich, zároveň ale i po mém plnicím peru, zasunutém v šose mého kabátu. Všechno, co se lesklo, těšilo se tehdy u Rusů zvláštní úctě. Spokojen vyskočil zase na koně a odklusal pryč.
Když jsem se pomalu vzpamatoval z ohromení, pokračoval jsem s třesoucími se koleny v cestě a brzy po poledni jsem konečně dorazil k nám domů. Bylo to nadmíru radostné shledání, poněvadž i doma byli všichni zdrávi. Měli jsme si toho hodně co vyprávět. Den předtím, tj. 10. května, přišli Rusové i sem do naší vsi. Těsně předtím zejména v Nových Hradech hrozivě řádily skupiny esesmanů (v originále "die SS-Truppen vor allem in Gratzen furchtbar hausten" - pozn. překl.). Můj oblíbený ředitel novohradské měšťanky Schatzl ležel s ranou do hlavy před budovou své školy, ze které dal odstranit hákový kříž, aby byla škola i město ušetřeno při příchodu Rusů větších škod. Co s námi teď bude? Sklesle a se strachem vyhlíželo obyvatelstvo nejistou budoucnost.
Ruské jednotky tábořily na lukách a přicházely odevšad. Ve dne i v noci jsme museli - jako i později po příchodu Čechů - nechávat domy otevřeny. Nikdo si nebyl jistý před přepadením. Ve zvláštním ohrožení byly ženy a mladé dívky, které se kvůli tomu často oblékaly jako stařeny. Po mnoho nocí spala děvčata v jednotlivých staveních po prasečích chlívcích, aby se tak ukryla před Rusy.
Uprchlice z jižní Moravy, jedna matka se dvěma dcerami, na útěku před Rusy dorazily se svým povozem právě ještě až sem k našemu domu. Bydlily teď s námi. Jakou jen starost měli rodiče o nás všechny! Často jsem se musel schovávat, poněvadž by mě mohl někdo uvidět jako tak řečeného "navrátilce" (v originále "als so genannter Heimkehrer" - pozn. překl.).
Stával jsem pak ve stínu mlýnského kola nebo se krčil na kamenech kanálu pod silnicí, než mi maminka dala znamení, že nebezpečí pominulo. Byli však i dobří Rusové. Tak nám pomohl jeden kapitán a chránil nás před násilím svých vojáků. Při každé příležitosti k nám zašel a ptal se, jak se nám vede; mluvil totiž trochu německy. Často nám vyprávěl o své rodině a o Moskvě, svém domovském městě. Dokud byl s námi, neměli jsme se čeho bát.
V oněch dnech hnali kolem našeho stavení i tisíce německých zajatců. Jeden z nich zoufale ukazoval na ves v sousedství a volal: "Da bin ich daheim!" (tj. "Tady jsem doma!" - pozn. překl.) Jestlipak kdy ještě spatřil svůj domov? To nevím. - Aby alespoň zčásti utišila hlad německých zajatců, pokládala maminka opětovaně na kamennou lavičku před naším domem bochník chleba. Mnohdy se pokusili zajatci i prorazit dovnitř k nám, Rusové je ale hned přinutili se vrátit do zástupu. Hrozili mamince zastřelením, že to dovolila. Snažila se přesto všemožně pomoci. Od té doby nám častokrát s obzvláštním důrazem říkávala: "Kinder, habt Ehrfurcht vor dem Brot und gebt gern! Dann wird euch das Brot niemals ausgehen. Auch uns ist es nie ausgegangen. Trotz der großen Familie hatten wir immer genug zu essen." (tj. "Děti, vždycky si važte chleba a dokažte se o něj rádi rozdělit s jinými! Pak se vám ho nebude nikdy nedostávat. Ani my o chleba nikdy nouzi neměli. Přesto, že máme velkou rodinu, měli jsme vždycky dost co jíst." - pozn. překl.)
Brzy se objevili ve vsi i první Češi s přiděleným starostou, který nás Němce často tvrdě perzekvoval. Můj otec a jiní muži, ba i celé rodiny prchli do Rakouska. Často s sebou vzali jen to, co dokázali unést. Stavení byla bez jakéhokoli odškodnění převzata Čechy, německé rodiny byly nuceny v co nejkratší době přemístit se jinam.
Já sám jsem přešel načerno přes hranice a přinesl si potvrzení, že jsem navštěvoval v Gmündu střední školu. Ta sice ležela v české části města, měla ale na podzim přejít do rakouských rukou. Směl jsem tak vycestovat a bydlil jsem u svého otce, který našel přístřeší a zaměstnání v jednom zdejším hostinci, nebo u známých. Všechny domy na druhé straně byly beznadějně přeplněny uprchlíky.
V té době přecházela moje matka často za velkého nebezpečí v noci a v mlze přes hranice a přinášela nám oblečení a jídlo. Ona sama chtěla s mými sourozenci a s babičkou, dědeček mezitím zemřel, zůstat ještě doma a čekat na regulérní vysídlení. My všichni jsme to považovali za nejlepší. Někdy a někde bychom se už pak sešli, myslili jsme si. Mezitím byl dosazen i na náš mlýn a pilu jeden Čech. Maminka mu musila vařit a pracovat pro něho v našem někdejším provozu. Pomáhat musili i moji mladší sourozenci, nakolik už toho byli schopni.
Během října roku 1945 byly už poměry tak napjaté a kritické, že každá rodina stála před volbou buď využít poslední možnost k útěku přes hranice, anebo vyčkat dalších opatření a vydat se navíc české nenávisti. Každé z obou rozhodnutí neslo s sebou velké riziko. V hraničních lesích se množily vojenské kontroly, mající zamezit Němcům přechod do Rakouska. Přicházeli čeští zájemci o usedlosti a okouněli po vsi kolem dokola, aby si vyhledali ty dosud nezabrané.
V listopadu pak došlo k velkému vysídlení, které postihlo i moje blízké. Všichni se měli během pouhé jedné hodiny shromáždit s 50 kilogramy příručních zavazadel na palouku uprostřed vsi. Každý tedy naplnil tím, co se mu jevilo nejdůležitějším, krabice, pytle a šátky. Rodiny byly naloženy na nákladní auta, která je rozvezla k nucené práci na selských dvorech po různých českých vsích kolem Třeboně (v originále "um Wittingau" - pozn. překl.). V posledním okamžiku stačila ještě moje o něco mladší sestra Hermine, která už byla pro tu práci také určena, prchnout k mé tetě do sousední osady a odtud do Rakouska. V Třeboni se paní správce statku s velkou energií zastávala mé maminky, mých mladších sourozenců i naší babičky. Maminka při každé příležitosti zdůrazňovala, jak hodná na ně ta česká žena byla. Byla také matkou. Přinášela jídlo a dělala všechno pro to, aby se naši mohli zase vrátit domů. Po několika týdnech je také "náš" Čech doma opět přijal, ne už ovšem do našeho stavení, kde bydlila teď jeho vlastní rodina. Naši bydlili stísněni v malé místnosti u sousedů, pracovat však musili na našem někdejším hospodářství a provozu.
Tak uběhla zima, za níž jsem se s falšovaným průkazem mohl doma docela mnohdy ukázat.
"Náš" Čech o tom samozřejmě věděl, neřekl ale nic. Byl to v zásadě dobrý člověk jako jiní, jen pobloudilý a snad i poštvaný proti nám. S mlýnem a pilou si očividně nedokázal poradit. Pravděpodobně proto také obojí po několika letech opustil. Po krátký čas sloužilo stavení jako sklad pro zemědělské produkty, postupně však podléhalo rozpadu.
Na jaře 1946 začali Češi s regulérním odsunem všech Němců. Já sám jsem se mohl i oficiálně vrátit, poněvadž jsem jako nejstarší ratolest chtěl co možná pomoci mamince, sourozencům i babičce.
Psal se 27. březen. Chladná jarní noc právě ustupovala prvním paprskům ranního slunce, které pomalu stoupalo nad temné hory kolem. "Alles fertig?" (tj. "Všechno hotovo?" - pozn. překl.) ozvalo se zvenku. "Ja, Herr," (tj. "Ano, pane." - pozn. překl.) zaznělo v odpověď.
"Dann aufladen! Der Wagen ist bereit." (tj. "Tak nakládat! Povoz je připraven." - pozn. překl.) Roztřesené, mozolnaté ruce vyvlekly několik beden a pytlů z domu a naložily je na malý vůz (v originále "auf dem Wägelchen" - pozn. překl.). Následovaly čtyři menší děti a stará paní, naše babička. - "Mutter, wohin fahren wir heute?" (tj. "Mami, kam jedeme dneska?" - pozn. překl.) ptala se v slzách malá Gertrud (tehdy tříletá - pozn. překl.) "Zum Vater, mein Kind. Aber jetzt sei still! Sieh, der Herr Komissar wird sonst böse und nimmt dir deine Puppe weg," (tj. "Za tatínkem, dítě. Ale teď buď pěkně tiše! Podívej, ten pan komisař se bude jinak zlobit a mohl by ti vzít tvou panenku." - pozn. překl.) napomínala ji maminka a pohladila malou přes bledá, vpadlá líčka.
Mezitím vystoupilo slunko výš a zářilo nad údolím, v němž vyhlížely mezi ovocnými a zeleninovými zahradami rozlehlé selské usedlosti. - Malé vozidlo drkotalo po silnici, která vedla vsí. Za ním jsme táhli my, kdo jsme teď musili opustit svůj domov. Z jedné strany nás mlčky zdravil temný hvozd jakoby zahalený ve smuteční šat. - A pak jsme zahlédli na horském svahu v ranním slunci důvěrně známý poutní kostel Panny Marie Utěšitelky v Dobré Vodě u Nových Hradů. Jak často jsme tam putovávali prosit ve veškerých našich trampotách!
Už jako malé děcko mě maminka, když jsem byl jednou těžce nemocen, sem na Dobrou Vodu vzala a svěřila do zvláštní péče Mariiny. Teprve po mém kněžském svěcení mi řekla, jak se tehdy modlila: "Liebe Mutter Gottes, lass mir den Buben! Wenn er dann einmal groß ist, kann er Priester werden." (tj. "Milá Boží Matičko, nech mi toho chlapce! Až bude jednou velký, může se stát knězem!" - pozn. překl.) A Maria pomohla. My všichni jsme v tu hodinu cítili, že nám i v budoucnu bude útěchou a oporou. -
Na druhé straně údolí se prostírala otevřená krajina jako pestře vyšívaný koberec až daleko k obzoru. Se skloněnou hlavou jsem kráčel za zástupem. Mé nitro dosud prochvívalo rozrušení poslední doby. Co mi teď zbylo? Otec vypuzen, jedna sestra prchla před zavlečením a tady přede mnou stárnoucí maminka, nevýslovnou bolestí shrbená babička a čtyři sourozenci. kteří tomu všemu, co se s námi stalo, sotva rozuměli.
Ano, maminka! Co jen to bylo za statečnou ženu! Starala se o nás dnem i nocí. Vůči vší nenávisti se vždy znovu postavila láska jejího soucitného srdce. S těžkým nákladem se často tajně odvažovala cesty přes hranice do Rakouska, aby zásobila jídlem otce a mě, který jsem byl tenkrát ještě také s ním, povzbudila svou útěchou.
Jak krásné byly ty vzácné minuty šťastného pospolného bytí! Tam u toho smrku to bylo. Věděl jsem to docela přesně kde. Plni napětí jsme čekali za časného jitra, kdy ještě všecičko spalo, jen na ni. Tiše se přikradla a stejně tiše pak opět zmizela ve stínu mohutných lesních kmenů.
V duchu si promítám také onu její noční výpravu, za které byla málem přistižena. Teprve mnohem později mi o tom vyprávěla. S jednou jinou ženou byla právě na cestě domů. Ráda, že s námi mohla zase být, kráčela chvatně kupředu. Náhle ji její společnice chytla za ruku a vlekla ji do houštiny. Spatřila postavy pěti vojáků československé ostrahy hranic, jak je zadržující dech a ležící na zemi míjejí v největší blízkosti. Matčino srdce prudce bušilo úzkostí. Sama by určitě opojena radostí vběhla těm vojákům do rukou. A potom? - Raději nemyslet. Jistě by teď nebyla s námi. -
To všechno už patří minulosti. - Ta tisícerá nebezpečí, ty hořce zklamané naděje na vysvobození z nouze mi tanuly v duchu před očima při té poslední chůzi končinami domova. Bezděky jsem zůstal stát a rozplakal jsem se. Proč ale vlastně pláču? Co jsem tu vlastně mohl ještě ztratit? Kolem mě jiní lidé, jiné zvuky. Mohu ještě v takovém rozpoložení vůbec dál žít?
Což není jediným východiskem z této nouze dobrovolně se podrobit krutému osudu? Tak jsem hovořil sám se sebou a přece jsem se nedostal přes otázku: "Warum?" (tj. "Proč?" - pozn. překl.)
Z mých snů mne vytrhl přítel, kterého jsem spatřil stát na okraji cesty. Přišel se se mnou pozdravit na rozloučenou. Směl tu totiž ještě zůstat. Měl v očích slzy. - Nemohli jsme spolu mluvit nijak dlouho, poněvadž už u nás byl jeden z příslušníků bezpečnosti, aby nás od sebe odtrhl. -
Ostrý hvizd, znamení k odjezdu, zazněl nad stanicí Kaplice-nádraží a 1200 lidem se zachtělo současně vystrčit své hlavy škvírami velkých zásuvných dveří nákladních vagonů, aby naposledy spatřili domov. Náhle zazněla z nějakého z vagonů stará domovská píseň "Tief drin im Böhmerwald". Jako nějaká lavina se šířil ten zpěv dál. Monotónní rachot kolejnic ho nedokázal přehlušit.
Zmocnila se mě zvláštní touha. Po čem? Nevěděl jsem. Vnitřní hlas mi pravil: Nezoufej! Pojď se mnou! Máš najít nový domov.
Uplynuly týdny, celé měsíce. Ocitli jsme se mezitím v Bavorsku a později jsme našli nové útočiště ve Württembersku. Celá rodina byla také znovu pohromadě a dobří lidé nás přijali s vlídnou pohostinností. Pomáhali nám, jak jen mohli. Bylo to v Hirschmühle. Otec našel práci ve mlýně rodiny Rauhů a dostal všechno, co nám bylo třeba. Získali jsme byt v domě rodiny Röhrleovy, takže tři rodiny nám postoupily místo k bydlení. Jsme jim všem dodnes nadmíru vděčni, poněvadž pro ně jistě nebylo jednoduché, sdílet s vyhnanci či uprchlíky, jak se tenkrát říkalo, bytovou nouzi. Učinili tak ochotně. Bylo to pro nás dobrodiní. Pokud si vzpomínám, nedošlo nikdy k nějakým nesvárům. Pomohli nám zbudovat nový domov v Hirschmühle a později v Hussenhofen, dnes městských částech Schwäbisch Gmündu.
Zrodilo se tak přátelství, které nás spojuje do dneška. Bůh jim všem zaplať jejich lásku a připravenost pomoci. To On nás vedl po cestě, kterou jsme tehdy ještě nedokázali rozpoznat, cestu mnohým přítmím, konec konců však vždycky slunci vstříc. Přitom nám byla také Panna Maria stálou útěchou a oporou. I Ona přece musila prchat do Egypta a dokázala nás na naší pouti cizinou nejlépe pochopit. Proto nám maminka často říkávala: "Kinder, Gott lenkt alles zum Guten. Vertraut ihm und haltet euch an Maria! Vergesst aber auch den heiligen Josef nicht!" (tj. "Děti, Pán Bůh všechno v dobré obrátí! Mějte v Něho důvěru a spoléhejte na Pannu Marii! Nezapomínejte ani na svatého Josefa! - pozn. překl.)
A já? Čím jsem se měl stát? Napadal mě zahradník, elektrikář… Všechno selhalo: nebylo dost učebních míst. Navštěvoval jsem tak nejprve obchodní školu… Den ze dne však ve mně rostla ta podivná touha.
Ta otázka byla stále naléhavější: Kam vede moje životní cesta? Tu mě "náhodou" ve vlaku potkal náš nový farář Heckmann, duchovní velmi horlivý. Dostali jsme se spolu do hovoru a on mě pozval na skupinové hodiny (v originále "zu den Gruppenstunden" - pozn. překl.).
Přišel jsem tam rád. Bylo to krásné společenství plné duchovní aktivity a hloubky. Vnitřní hlas ve mně nabýval na síle: Pojď a následuj mne! Ukážu ti tvou cestu.
Konečně jsem vykonal své prvé exercicie a mé rozhodnutí bylo nyní pevné: pokud mě Bůh chce mít, pak budu sloužit Jemu a lidem jako řádový kněz. - S pomocí mého faráře jsem začal navštěvovat teprve vznikající školu pro pozdní povolání (rozuměj ke kněžství - pozn. překl.), zřízenou obláty sv. Františka Saleského v Eichstättu. Postupně se tam objevovala řada někdejších účastníků války a jiných uchazečů ve věku pro normální gymnázium už příliš pokročilém. Všichni se chtěli věnovat kněžské službě.
Poněvadž jejich počet stále rostl, bylo jim eichstättské Salesianum brzy těsné. Přesídlili jsme proto v roce 1948 na zámek Hirschberg na jezeře Haarsee u Weilheimu. Chápaví učitelé nám přinášeli nejen množství nového poznání, nýbrž nás podporovali a podněcovali v každém ohledu. Poněvadž ta škola nedosáhla ještě úředního schválení, musili jsme skládat maturitu na nějakém státním gymnáziu. S mnohými spolužáky z mé třídy jsem vstoupil do řádu oblátů a stal jsem se - pro mě zcela netušeně - po svém kněžském svěcení a dokončení studií učitelem a vychovatelem na téže škole, kterou jsem právě absolvoval. Tentokrát jsem však nastoupil hned do Fockenfeldu u Konnersreuthu. Tam do Fockenfeldu byla totiž roku 1960 celá škola přeložena. Za pomoci Therese Neumannové (+ 1962) se nám podařilo získat zámecký statek Fockenfeld už v roce 1951 a vybudovat v něm školu a seminář.
Pojď a následuj mne! Ukážu ti tvou životní cestu. Máš najít nový domov. To mi před lety pravil můj vnitřní hlas. Nezklamal mne. Opravdu jsem ten domov nalezl. Maria mě vedla - a vede až dodnes. Vyslyšela maminčinu modlitbu. Nakolik to dokážu, chci Jí za to prokazovat vděčnost, dokud budu živ. A i když se nyní naše maminka o nás už nemůže starat, jak by ráda chtěla, činí snad to nejdůležitější, co je matka pro své děti, jejich rodiny a ostatní lidi schopna učinit: modlí se, snáší samotu a kříž. Poskytuje nám tak způsobem hlubším nad jiné opravdový domov a bezpečí. Zakusili jsme to a s námi už i mnozí jiní lidé. Domov v rodinném kruhu s otcem, matkou a sourozenci na Šumavě a ve Švábsku - domov v řádové rodině spolubratří. Mohu o té dvojí rodině říci jako Stifter: "Daheim ist es doch am schönsten… "

Dahoam Doma
Sechs Buchstab'n, oa Wort,
und doch so vüi drin.
Gmoant is der Ort,
wo i gern bin.

Dahoam is net dort,
wo Feindschaft und Streit,
dahoam is der Ort,
wo d' Liab i sund d' Freud.

Dahoam hat nix z' toa
mit arm oder reich,
ob 's Stüberl bloß kloa,
oder groß, dös is gleich.

Dahoam, a kurz Wort,
es Brecht gar koa Frag,
gmoant is der Ort,
da wo ma se mag.
Šest písmen jen načisto,
slůvečko akorát.
Mně stačí, značí místo,
kde jsem bejval tak rád.

Doma nejseš, toť jisto,
kde zášť k někomu je.
Mně domov značí místo,
kde láska panuje.

Domov v tom nezáleží,
jaks chud či snad bohat,
zda komůrka stačí vám stěží,
či statek máš jako hrad.

Doma, jak řekl sis to,
tu není nač se ptát.
Mně stačí, značí místo,
kde člověk to má rád.

Sudetenpost, 1994. č. 22, s. 12
Glaube und Heimat, 2016, č. 1, s. 52-57

P.S. Ta báseň v závěru pochází od bavorského nářečního básníka Ludwiga Grubera (žil v letech 1922-2005, psal pod pseudonymem "Ponzauner Wigg") a podle listu Sudetenpost, který z ní cituje pouze prvou sloku, by se mohlo zdát, že jako součást knížky, kterou autor napsal pro svou maminku Johannu, byla napsána rovněž jím. Celou nářeční báseň pak otiskl krajanský měsíčník Glaube und Heimat a označil ji na konci jménem pravého autora. Je tedy i s mým českým překladem pouze doprovodem naší do češtiny přeložené textové ukázky.

Když Karl Schacherl 22. října roku 1994 zcela neočekávaně zemřel a byl pět dní nato pochován v Eichstättu na hřbitově salesiánského kláštera Rosenthal, objevila se na úmrtním lístku při jeho podobence slova: "Gott, du bist Ursprung und Ziel unseres Lebens; bei dir ist unsere wahre und ewige Heimat." (tj. "Bože, Tys prvopočátkem i cílem našeho života; u Tebe je náš skutečný a věčný domov.") Obraz domova je i tak podle jeho vzpomínkového textu podstatně formován otcovským mlýnem v Dlouhé Stropnici, kde poprvé spatřil světlo světa dne 10. prosince roku 1929. Jeho rodiče Karl a Johanna Schacherlovi se brali v kostele sv. Mikuláše v Horní Stropnici 29. ledna téhož roku, ženichovi bylo 30, nevěstě ani ne 23 let. Karl Schacherl starší se totiž narodil "na Štěpána", tj. 26. prosince 1899 mlynářskému mistru Alexanderu Schacherlovi (žil v letech 1862-1945,i jeho otec Leopold Schacherl provozoval jako "Sägemüller" mlýn s pilou v Dlouhé Stropnici čp. 28, tedy v rodném stavení jeho syna i vnuka, matka Klara, roz. Maierová /*1875/ pocházela z Horní Stropnice čp. 31) a jeho ženě Agnes, dceři rolníka Alberta Antoniho a Kathariny, roz. Hartlové, obou rovněž z Dlouhé Stropnice. Nevěsta Johanna, ta synovým textem oslavená maminka, přišla na svět 16. dubna roku 1906 jako dcera rolníka v Dlouhé Stropnici čp. 29 (i z toho stavení najdeme jako z někdejšího Schacherlova mlýna v dnešní vsi stavební pozůstatek) Jakoba Hoffelnera (jeho otec Matthias Hoffelner je u křestního záznamu vnuččina psán jako výminkář v Dlouhé Stropnici čp. 1, matka Anna byla roz. Fröstlová ze zdejšího čp. 47) a jeho ženy Marie, dcery rolníka v Dlouhé Stropnici čp. 69 Wenzla Höckera a Kathariny, roz. Lotzové z Chlupaté Vsi (Rauhenschlag) čp. 12. V letech 1950-1993 někdejší ves Rauhenschlag nesla přechodně české jméno Meziluží. Chlupatá Ves je dnes místní částí Horní Stropnice. To byl svět dětství a mládí Karla Schacherla. V Horní Stropnici navštěvoval v letech 1936-1940 obecnou školu, za války už v letech 1940-1942 měšťanku (zvanou tehdy "Hauptschule") v Nových Hradech (já tam byl těsně po válce ze Soběslavi na tzv. "ozdravovně") a gymnázium (tehdy "Oberschule für Jungen") v tehdy rovněž "říšském" Gmündu. Své osudy kolem násilného vysídlení popsal ve své vzpomínce docela podrobně. Víra v Boha se mu jako tolika jiným Němcům stala po válce východiskem z krize. Roku 1950 vstoupil do kongregace oblátů sv. Františka Saleského, 28. srpna 1951 složil prvé sliby a rok nato maturoval na gymnáziu v hornorakouském Ried im Innkreis. Filosofii a teologii vystudoval v Eichstättu, kde složil 28. srpna 1954 i věčné sliby. Na kněze byl vysvěcen 29. června roku 1956 a působil pak od roku 1957 po 37 let ve Fockenfeldu u Waldsassen na Spätberufenenschule, tj. škole pro pozdní povolání ke kněžství, kde učil němčinu a latinu. Sloužil mše a kázal o poutích vyhnanců k milostnému obrazu "dobrovodské" Panny Marie Utěšitelky v Sinsheimu (v roce 2011 slavily 60. výročí) a na jeho pohřbu se sešel autobus se sinsheimským farářem a davem poutníků s hrabětem Karlem Buquoyem (*1961), synem Rudolfa hraběte Buquoye (1927-1995) a vnukem Karla Georga Buquoye (1885-1952), který sem jménem předků vážil cestu až z dalekého Bonnu. Z Dlouhé Stropnice to je k tomu hrobu přece jenom blíž.
- - - - -
* Dlouhá Stropnice / Horní Stropnice / Nové Hrady / Gmünd (A) / Kaplice / †Fockenfeld, Konnersreuth (BY) / ††Eichstätt (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko