Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF SLAWITSCHEK

Wer weiß... Žít...

Wer weiß, wer morgen lebt?
Drum lasst uns fröhlich sein,
Aber in Gottesfurcht
wie die Waldvögelein!
Wir sind in lauter Gift,
soll'n wir noch traurig sein?
Das komme nimmermehr
in unser Herz hinein!

Žít se má v radosti,
co zítřek dá., kdo ví,
tak zpívá před Bohem
pták v lesním stromoví.
Nalíčenými jedy
nedat se otrávit,
mít čisto ve svém srdci
a bez trpkosti žít!

Tak to alespoň radí doktor Rochus von Redlich, postava z románu Hans Adam Löwenmacht, ve svém barokním veršování, bezesporu však z duše mluvícím autorovi celé knihy. Ta vyšla roku 1997 nyní ve stuttgartském nakladatelství Weitbrecht po letech znovu a připomněla tak se vší naléhavostí spisovatele, který by mohl v lecčems sloužit jako osudový symbol. Rudolf Slawitschek se narodil 6. prosince 1880 v Praze, na den svatého Mikuláše, patrona oné Malé Strany, kde se právě onen už zmíněný román, v českém překladu ostatně nazvaný Pražský dobrodruh a vyznamenaný za poslední války i Cenou hlavního města Prahy, také odehrává. Světec s mitrou je ale i patronem katedrálního chrámu českobudějovického, kde měl roku 1923 Rudolf Slawitschek svatbu s Ritou Neubauerovou, rozenou Krebsovou z Českého Krumlova. Věnoval své lásce po několika letech poté péčí Šumavského muzea v Horní Plané vydaný román Der blaue Herrgott, přivítaný v předmluvě Dr. Gustava Jungbauera jako lyrické dílo zralého autora. Bylo mu v roce 1927, kdy kniha vyšla, 47 let. Působil jako vrchní rada politické správy při Zemském úřadě v Praze už za starého mocnářství, ale věnoval se i v odborných spisech samosprávné teorii i praxi také za nové republiky, kdy byl roku 1925 v politické službě do své funkce jmenován definitivně. Byl úspěšný i jako spisovatel beletrista, stal se docentem na vyšší německé škole v Děčíně a v polovině třicátých let se už na penzi mohl věnovat opravdu jen literatuře. Jeho kniha pro mládež Anastázius Kočkorád vyšla ostatně i třikrát česky s ilustracemi Jiřího Trnky - na jedné z nich je zvěčněna i budějovická Samsonova kašna. Přišel však nacizmus a válka: to na samém jejím konci byl německý romanopisec, nacista asi stěží, podle některých svědectví zavražděn snad 6. května 1945 ve svém pražském bytě, podle jiných, jmenovitě podle ilustrátora románu Pražský dobrodruh Zdeňka Gutha, zahynul v květnových dnech po skončení války na strahovském Masarykově státním stadionu za aktů pomsty, které se tam údajně odehrávaly. Stačil však zaživa vejít do šumavské literatury a zpíval v té chvíli s čistým srdcem jako onen lesní ptáček,který s námi se všemi přece neví, zda bude zítra žít.

Rudolf Slawitschek: životopis jednoho spisovatele z Čech
Robert N.Bloch

Jméno Rudolfa Slawitschka patří k velké tradici fantastických vypravěčů pražské německé literatury a jeho vrcholné dílo, fantastický "barokní román" Pražský dobrodruh (v originále Hans Adam Löwenmacht) bezpochyby snese srovnání s Meyrinkovým Golemem (1915), se Severinovou cestou do temnot (1914) od Paula Leppina či s Perutzovým Mistrem posledního soudu (1923). Na rozdíl od jmenovaných autorů nebyl přitom Slawitschek žádný spisovatel z povolání, jeho literární činnost není nijak obsáhlá a navíc jeho román vyšel uprostřed války, ke všemu na Moravě v nakladatelství věnujícím se spíše produkci učebnic. Ty okolnosti jistě nepřály tomu, aby si dílo získalo uznání, kterého si zaslouží. Je příznačné, že Cena hlavního města Prahy, kterou román získal roku 1940 ex aequo například s básnickou sbírkou Žíněné roucho Vladimíra Vokolka, se spolu s tragickým životním osudem samotného autora po válce přičinila o to, že jeho jméno bylo zamlčeno nejen v samotných Čechách, nýbrž že bylo zapomenuto i v německé jazykové oblasti. Teprve letošní reedice románu ve stuttgartském nakladatelství Weitbrecht snad i u příležitosti jubilea Rudolfa II. obrátila znovu pozornost k zapomenutému jménu pražského spisovatele.
Rudolf Slawitschek se narodil 6. prosince roku 1880 na pražské Malé Straně. Jeho otec Wenzel Slawitschek pocházel z rodiny dědičných myslivců od rakouského Persenbeugu na Dunaji a byl v Praze zaměstnán jako účetní rada. Matka Alžběta, rozená Kollerová, údajně odvozovala svůj původ z jednoho uherského šlechtického rodu. Její otec provozoval na Starém Městě pražském sklenářské řemeslo. Ona sama navštěvovala školu u Anglických panen a byla na tehdejší dobu ženou nadprůměrně vzdělanou. Od ní zdědil malý Rudolf živou fantazii a vypravěčský talent. Už jako chlapec jí prý předčítal klasické německé balady a také prolog z Goethova Fausta. Odmalička se cítil být básníkem a na gymnáziu mu posměšně přezdívali Deutschmeister (velmistr). Poté, co vychodil obecnou školu a pak i gymnázium v Praze, musel Rudolf na nezvratné přání otce, starého rakouského úředníka, jehož slovo mělo v domě váhu zákona, začít se studiem práv. Zapsal se na Karlovu univerzitu a oddal se zplna veselému studentskému životu. Stal se členem buršáckého spolku Saxonia, šermoval o čest a přízeň pražských slečen, hrál tenis a šplhal se po horách. Když promoval na doktora práv a předstoupil s diplomem před přísný zrak otcův, ten prý zjihl a považoval odtud syna za dospělou osobu. Rudolf nastoupil místo při Zemském úřadě Království českého a získal si uznání i dobré jméno svými publikacemi z oboru státního a ústavního práva. Roku 1910 vyšel spis Selbstverwaltung und Autonomie a Die Frage des Sprachengebrauchs bei den autonomen Behörden in Böhmen. Následovaly tituly Die Selbstverwaltung in Böhmen (1913) a Der Werdegang der österreichischen Verfassung (1918-1920).
Roku 1910 navštívil při služební cestě ohledně stavby vltavského mostu malé město Krumlov, pro rozlišení zvané i Český. Zamiloval se tam do Margarety Müllerové, takto dcery Johanna Müllera, ředitele krumlovského panství knížete Schwarzenberka, a ještě téhož roku se i vzali. V lednu roku 1912 narodila se Slawitschkově ženě dcera Grete.
S ohledem na slibnou úřední kariéru i šťastné a zdravé manželství jevila se tehdy budoucnost v růžových barvách. Brzy však mělo nadejít hned několik osudových ran, které srazily otce rodiny i nadějného odborníka krutě z vytyčené cesty. Roku 1915 vypadl z jedoucí tramvaje a byla mu amputována jedna noha. Dostal protézu, která nahrazovala i kolenní kloub, a mohl se nadále pohybovat o berli, už natrvalo ve svých pětatřiceti letech mrzákem. Se vznikem Československa se stal i Zemský úřad jazykově především českým. Slawitschek byl sice jako starý úředník převzat do stavu, jako Němec neměl však téměř nijaké postupové šance. Jako blesk z čistého nebe přišla další pohroma: roku 1919 zemřela za epidemie španělské chřipky jeho mladá žena. Její matka vedla teď mladému vdovci domácnost. Jako lék na bolesti a smutky vyprávěl své dcerce pohádky, jak je sám vymyslel a jak pak i vyšly sebrány pod názvy Anastasius Katzenschlucker, der große Zauberer (1928) a Von Zwergen und Zauberern, Prinzessinen, Hexen und klugen Tieren (1935). Přeměna na vypravěče započala zdánlivě až tehdy. Hned po roce 1918 však v souvislosti se zrušením šlechtických výsad a mnohými vyvlastněními docházelo i k dražbám šlechtických knihoven a to se stalo vítanou příležitostí pro Slawitschka bibliofila, aby doplnil svou už tak bohatou knihovnu, ze soukromých pražských knihoven jednu z největších. Sbíral zvláště slovníky ze šestnáctého, sedmnáctého a osmnáctého století, které mu později při psaní románu Hans Adam Löwenmacht posloužily jako základní kameny pro vytvoření opravdu reálného historického pozadí. Často používal tramvaje při cestách za knižními úlovky v pražských antikvariátech.
Roku 1923 se v Českých Budějovicích v katedrále svatého Mikuláše, patrona dne svého narození, oženil znovu. Jeho druhá žena Margarete Neubauerová, rozená Krebsová nejenže měla stejné křestní jméno jako ta první, ale pocházela také z Českého Krumlova. Žil už teď spíše v ústraní a věnoval se historickým studiím. V roce 1922 byla vydána i jeho přednáška Die staatlichen Einrichtungen der Tschecho-slowakischen Republik. V Praze teď navštěvoval častěji než dřív Německý dům, kde navazoval i vztahy k malým nakladatelům. Roku 1927 vyšla péčí Šumavského muzea v Horní Plané, jinak rodišti klasika německé literatury z Čech Adalberta Stiftera, opatřena navíc uznalou předmluvou významného sudetoněmeckého národopisce Dr. Gustava Jungbauera, Slawitschkova románová prvotina Der blaue Herrgott, nazvaná podle kříže na modrém pozadí cestou z Krumlova na vrchol blízké hory Kleť. Autor sám označil svou knihu za "sudetoněmecký Heimatroman". Je třeba poznamenat, že v ději spojil v jedno místo Polabí, které znal ze svého docentského působení na vyšší německé hospodářské škole v Děčíně (Tetschen-Liebwerd) s Českým Krumlovem do jakési idyly o to méně skutečné, oč víc žádoucí jako obraz ze starých Čech. Čím více ho teď odpuzoval nemilovaný úřad, tím důležitější se mu jevily vlastní literární ambice. V roce 1930 byl pro trvalou invaliditu předčasně penzionován. Téhož roku začaly přípravné práce k románu Hans Adam Löwenmacht, které se mu postupem času jevily jako projekt stále významnější. Ta práce se stala jeho štěstím a byl plný plánů jako nějaký mladík. Před okny jeho domu se rozkládal park, ohraničený kaštanovou alejí. Jí chodíval Slawitschek po celé hodiny sem a tam, promýšlel při těch procházkách jednu větu za druhou, aby je teprve večer nebo i pozdě do noci vyťukával na svém psacím stroji. Nesměl být při tom nikým rušen. O prázdninách jezdíval s rodinou do Krumlova nebo do rakouských Alp. Jeho dcera Dr. Grete Bittnerová po letech vzpomíná: "Tatínek byl šťastný, když mohl za letních dnů volně veslovat až daleko po alpských jezerech, nepotřeboval totiž k tomu tělesnému výkonu než svou jedinou nohu. Vidím ho, jak tam pod vysokým nebem zpívá Lví baladu o veršotepci Thomovi, pěvci a básníkovi, kterého unesla královna elfů do své čarovné říše."
Svazek osobně zabarvených a méně významných novel vyšel roku 1935 pod názvem Das grosse Buch jako pouhá malá odbočka před autorovým opus magnum, jak ho konečně vydal roku 1939. Hans Adam Löwenmacht, potomek oné velké tradice fantastických vyprávění, která dospěla k zániku nástupem národního socialismu, začíná slovy, která mají vysvětlit vztah vypravěče děje k autorovi knihy: "Většina lidí prožije život prostě a střízlivě; je-li jim údělem štěstí či neštěstí, vždy jsou nabíledni snadno poznatelné důvody a příčiny. Naproti tomu jsou lidé, kterých arci není mnoho, u nichž je tomu zcela jinak. Vše, co prožijí, zdá se, přichází z jiného, záhadného světa, a proto jim život není něčím, co se dá v duchu napřed sestavit a vypočítat; někdy se skoro zdá, jako by působili jakousi přitažlivou silou na ono podivuhodné a neobvyklé, jako by nenáleželi tomu všednímu světu, který nás zevně všechny obklopuje, nýbrž jako by byli z jiného světa, zbudovaného na zcela jiném podkladě a na zcela odlišných přírodních zákonech." (viz český překlad románu Hans Adam Löwenmacht, vydaný pod názvem Pražský dobrodruh roku 1942 v pražském nakladatelství J.R.Vilímek, s.5). Slawitschek tu snuje mystickou spojitost svého vlastního ("vnějšího") tragického osudu s příběhy fiktivního rodového předka ze sedmnáctého století, soudce Hanse Adama Löwenmachta, syna rytíře, kancléře a primátora Matyáše Machta z Löwenmachtů, procházejícího pomocí kabalistických praktik okultního lékaře Dr. Cardana magickým zrcadlem do jiného světa. Při návratu zpět k pozemskému životu však mu v zrcadle zůstane nešťastně při proměně uťatá jedna z nohou, která utkví ve světě za zrcadlem. Jako v pozdně středověkých dobrodružných románech, básnickém Ariostovu Zuřivém Rolandu (1516-1521) či prozaickém Rabelaisově Gargantuovi a Pantagruelovi (1532-1552) řadí se tu jako v galerii dřevořezů jeden groteskní příběh za druhým. Ocitáme se na zámku šíleného barona, který propadl fixní ideji, že člověk je určen stát se postupně ptákem či stromem. Ten dává Löwenmachta krmit ptačím zobem a nutí ho až do okamžiku proměny hupkat v kruhu. Když se náš hrdina setká s jednonohým rytmistrem, spojí své síly tak, že vznikne člověk o dvou hlavách i nohou. Vystupují potom svázáni jako jediná osoba "prince z Leandrie" o pouťových jarmarcích. Vedle postav lidových pověstí z Čech v románě vystupují i postavy historicky doložené: at už je to primátor Matyáš Macht z Löwenmachtů, morový lékař Rochus z Redlichů či páter Matyáš Schuffenhaufer. Zatímco je Hans Adam konfrontován s démonickou plejádou duchů, čarodějek, sylfů a netvorů, stává se stále zřejmějším, že ani s jeho vezdejším světem není cosi v pořádku. Je vůbec možný návrat do výchozího důvěrně blízkého světa, nebo jsme odsouzeni už nikdy nevystoupit ze světa za zrcadlem, obklopeni jen svými dvojníky? Tato bytostná nejistota a rozpolcená dvojakost nás provázejí knihou až do konce a vytvářejí i její osobité napětí. Zřídkakdy se setkáme ve fantastickém příběhu s tak komplexním a přitom logicky únosným propojením světa našich představ s tím historicky skutečným a trpce reálným. V epilogu z osvícenského osmnáctého věku to ironicky a sebetrýznivě tvrdě zazní těmito slovy: "Nechci se tu zdržovat košatými nesmysly, které (rozuměj Löwenmacht) šířil o sylfech a salamandrech, spokojím se jeho proroctvím o budoucím osudu vlastního rodu Löwenmachtů. Vždyť neuplynulo ani sto let od té doby a už celý ten rod nejen zanikl, ale je i definitivně zapomenut! Je to věru žalostné s vaší moudrostí, vy vyvolávači záhrobních duchů všeho druhu, proroci a tajnůstkáři!" (viz originál románu, s. 370, do překladu nepojato).
Kniha si vysloužila v tisku pochvalné přijetí a roku 1940 dokonce i literární cenu hlavního města Prahy. Válka však bránila přirozenému literárnímu kontextu. Zatímco rodina se během spojeneckých náletů uchylovala do sklepního krytu, Slawitschek zůstával v bytě a psal. Vimperský Steinbrener vydal za války jeho ilustrovanou pohádkou knihu Märchen-Reigen, o jejímž úspěchu svědčí dvojí reedice. Třetí jeho román vyšel v roce udělení literární ceny za Pražského dobrodruha a nesl název Liebe zwischen Traum und Tod. Svou úrovní je však s tím předešlým těžko srovnatelný. Jde o pubertální idealizaci autorova mládí s násilně šroubovanými dialogy v nadneseném a místy až křečovitém slovesném výrazu, o příběh muže, jehož vlastní básnické nadání, propůjčující mu téměř rysy nesmrtelnosti, vede v poblouzení kolektivní idejí až do řad milionů padlých na válečném poli. Je zřejmé, že tvůrčí síly autorovy se do značné míry vyčerpaly autobiografickým zaujetím při práci na díle předchozím.
13. dubna 1945 opustila jeho dcera Prahu. Slawitschek zůstal. Řekl prý: "Patřím k Praze a už jsem tu jeden převrat přestál. Po pár dnech bude zase dobře." Jak se mělo brzy vyjevit, šlo o osudný omyl. Byl násilně odloučen od své ženy a jako všichni ostatní Němci museli opustit svůj byt a majetek. Manželka byla hnána ulicemi s ostatními týrána přihlížejícím davem a dostala se do jednoho ze sběrných pracovních táborů kdesi ve východních Čechách, odkud ji po půl roce odvezla nevlastní dcera. Slawitschek byl se čtyřiadvaceti stejně zadrženými osobami střežen v těsné místnosti s jedinou židlí. I v běžném životě tak citlivý muž dokázal ve výjimečné situaci dodávat ještě klid a odvahu ostatním. 18. května 1945, ten den prý panovalo velké vedro, bylo rozhodnuto, že zadržované muže nelze z ničeho obvinit. Hnali je s jinými Němci, označenými za nevinné, pražskými ulicemi k nádraží. Těžce se pohybující Slawitschek padl brzy bezmocně na dlažbu. Zda byl ubit na místě nebo kamsi dopraven a zemřel či násilím zahynul jinde, zůstává neznámo. Jedno ze svědectví hovoří o tom, že byl zavražděn ve svém bytě už za pražského povstání 6. května, jiné z úst českého ilustrátora jeho Pražského dobrodruha Zdeňka Gutha situuje Slawitschkovu smrt na jeden z pražských stadionů, snad Masarykův státní (sletový) stadion na Strahově za tamního řádění Revolučních gard po devátém květnu. Jeho druhá žena ho v každém případě dala prohlásit k 31. prosinci roku 1945 za mrtvého.

Z Bibliographisches Lexikon der utopisch-phantastischen Literatur (Loseblattwerk), Meitingen, Corian-Verlag Heinrich Wimmer, 49.Ergänzungslieferung vom April 1997 z němčiny přeložil a doplnil Jan Mareš

P.S. Několik drobných korekcí z českokrumlovské matriky oddaných, jak mi je přeposlal v létě roku 2008 milý přítel Raimund Paleczek až z Mnichova: JUDr. Rudolf Slavíček (psáno v německém zápise matriky takto česky!), vicetajemník Zemského výboru v Praze, si podle zápisu z 29. dubna 1911 vzal toho dne za ženu Margarethu Marii Müllerovou, narozenou dne 30. ledna 1892 v Lipně (Großlippen) u Opočna, dceru schwarzenberského ředitele v Českém Krumlově Johanna Müllera. Vdovcem se Slawitschek (v zápise o druhé svatbě z roku 1923 psán už takto německy) poprvé stal dnem 31. května 1920 (první jeho žena tedy nezemřela roku 1919 na španělskou chřipku, jejíž epidemie ostatně trvala v Čechách od září 1918 do ledna 1919). Dne 6. listopadu 1923 se v Českých Budějovicích (per delegationem) znovu oženil s Margarethou Neubauerovou, od 19. dubna 1920 vdovou po gymnaziálním profesorovi Johannu Neubauerovi, bytem na Horní bráně (Obertor) v Českém Krumlově čp. 144, narozenou 9. června 1885 v Jihlavě (Iglau - St. Jakob), dcerou Raymunda Krebse, který je tu označen co do svého povolání jako "Instrumentenhändler", tj. obchodník hudebními nástroji.

Závěrem drobná poznámka překladatelova: Knihu Anastázius Kočkorád s půvabnými ilustracemi Jiřího Trnky má prý na svém psacím stole natrvalo Martin C. Putna a jeden spisovatel knih o přírodě z Hluboké nad Vltavou ji dobře zná proto, že to bývala zamilovaná dětská četba jeho ženy. Jen o jejím autorovi se málo ví. Při četbě životopisného materiálu o něm, jak mi teprve nyní přišel do rukou z nakladatelské dílny stuttgartské firmy Weitbrecht s čerstvým datem vzniku duben 1997 (toho roku také snad i u příležitosti 385. jubilea smrti císaře Rudolfa II. v tom nakladatelství znovu vydali Slawitschkův román Hans Adam Löwenmacht, vyšlý kdysi u nás pod názvem Pražský dobrodruh), který jsem léta marně toužil mít a neváhal jsem to kdysi říci jako své zbožné přání tehdejšímu předsedovi českého a moravského Senátu Petru Pithartovi, připadlo mi, že v něm jde právě i o budoucí osud samého českého státu, země, kde slova nejen snad českoslovanská mohou nabýt vskutku osudové tíže. Došel jsem totiž po letech k závěru, že každý z nás má kdesi v sobě i svého Slawitschka. Ten jde jakoby za zrcadlem ulicemi tolikrát už osvobozené Prahy, má bílou pásku na rukávě a velké N, to že Není, napsáno křídou na zádech, snaží se invalidním krokem utíkat, snad i vzlétnout.
A na jednom z nádvoří krumlovského zámku, s nímž je tak bytostně spjat částí svého osudu, spí na někdejší strážnici knížecí schwarzenberské gardy kovová hlaveň barokního děla s nápisem Sing, Nachtigall! Zpívej, slavíčku!
Vím, nasycen hlubokou ironií dějin, že ta dělová hlaveň lidskou rukou litá čistý tón nikdy nevydá. To jen země se ozývá jako tep srdce zhloubi a stále znovu. Má budoucnost? A mělo to všechno zatím svůj smysl?

Bibliografie:

1. Romány a samostatná vydání próz:

Der blaue Herrgott. = Oberplan, Verein Böhmerwaldmuseum 1927. 247 s.
Hans Adam Löwenmacht. Ein phantastischer Roman aus der Barockzeit. = Brünn, Rudolf M. Rohrer Verlag 1939. 372 s. - 2. vyd. 362 s. = Brünn, Rudolf M. Rohrer Verlag 1942. 355 s. - kráceno. = Stuttgart 1997, Edition Weitbrecht. 411 s. - kráceno. Doslov Franz Rottensteiner.
Liebe zwischen Traum und Tod. = Prag, Noebe & Co. Verlag 1942. 316 s.

2. Sbírky povídek:

Anastasius Katzenschlucker, der große Zauberer. Ein fröhliches Märchenbuch. = Prag, Deutscher Kulturverband 1928. 103 s. Obsah: Wie Anastasius Zauberer wurde; Der Katzenkrieg; Das stumme Dorf; Das Meisterstück; Vom Kaminfeger, der nicht schwarz sein wollte; Das Wettzaubern; Die Erfindung des Osterhasen.
Das große Buch und andere Geschichten. = Braunau, Ostböhmische Druckerei und Verlagsanstalt 1935. 286 s. Obsah: Das große Buch; Der Apfel aus dem Paradiese; Die sieben Wirtshäuser Erich Gläsers Verlobung; Der Grenzstein; Der Todeskandidat; Auf der Flucht vor dem Mitleid; Die Stunde der Tiere; Das Experiment; Der grüne Bischof; Der Spiralsäbel (Eine Erinnerung aus der Studentenzeit) ; Zwischen Diesseits und Jenseits.
Von Zwergen und Zauberern, Prinzessinnen, Hexen und klugen Tieren. = Winterberg, Steinbrener Verlag 1935. 87 s. Obsah: Die Kartoffel-Prinzessin; Die verlorene Puppe; Die beiden Freunde; Der Schwammerlkönig; Das Büblein aus Amerika; Die Reise ins Hühnerland ; St. Nikolaus und die neugierigen Kinder; Alles doppelt; Ich weiß schon; Der Mond und der Kuckuck. - Znovu pod titulem: Märchen-Reigen. Ein Märchenbuch. = Winterberg, Steinbrener Verlag 1941. 77 s. - Znovu pod titulem: Schwammerlkönig und andere Märchen. = Winterberg, Steinbrener Verlag 1943. 76 s.

3. Účast v antologiích:

Die Stadt am Strom. Dichter erzählen von Prag und seiner Geschichte. = Bayreuth, Gauverlag Bayerisch Ostmark 1941. 108 s. - Rudolf Slawitschek: Großvater Koller (s. 42-48).
Die wundersame Stadt. Prager Geschichten. = Prag, Verlag A. Haase 1942. 112 s. - Rudolf Slawitschek: Infusorien (s. 62-68).

4. Odborné práce:

Beiträge zur öffentlich-rechtlichen Begriffskonstruktion. = Berlin/Leipzig, W. Rotschild Verlag 1910. 29 s. - Archiv für Rechts- und Sozialphilosophie, Beiheft Nr. 5.
Die Frage des Sprachengebrauchs bei den autonomen Behörden in Böhmen. = Prag J.G. Calve Verlag 1910. 51 s. Selbstverwaltung und Autonomie. = Leipzig, Duncker & Humblot Verlag 1910. 129 s.
Die Selbstverwaltung in Böhmen. = Aussig, Kommisssionsverlag Ad. Beckers Buchhandlung (E. Miksch) 1913. 282 s. Unsere Selbstverwaltung, ihr Wesen, Recht und Ziel. = Prag, Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse 1915. 72 s. - Sammlung gemeinnütziger Kenntnisse, Beiheft 4.
Die Grundlagen der neuen Zeit. = Prag, Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse 1917. 15 s. - Sammlung gemeinnütziger Vorträge Nr. 466.
Die Selbstverwaltung nach dem Kriege. = Warnsdorf, E. Strache Verlag 1918. 58 s. - Flugschriften zum Neuaufbau Deutschösterreichs Nr. 31/32.
Der Werdegang der österreichischen Verfassung. I. Teil: Vom Beginn des Verfassungslebens bis zum Silvesterpatent (1851). = Leipzig, Schulwissenschaftlicher Verlag A.Haase 1918. 93 s. - Österreichs Ruhmeshalle. 4. Reihe Nr. 17.
Der Werdegang der österreichischen Verfassung. II. Teil: 1851-1867. = Leipzig, Schulwissenschaftlicher Verlag A.Haase 1920. 95 s. - Aus Österreichs Vergangenheit Nr.18.
Die staatlichen Einrichtungen der Tschecho-slowakischen Republik. = Prag, Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse 1922. 19 s. - Sammlung gemeinnütziger Vorträge Nr. 520.

Z Bibliographisches Lexikon der utopisch-phantastischen Literatur (Loseblattwerk), Meitingen, Corian-Verlag Heinrich Wimmer, 49. Ergänzungslieferung vom April 1997 z němčiny přeložil a doplnil Jan Mareš

Dědeček Koller

Nic naplat, ale musím tuhle zprávu uvést stručnou poznámkou o své vlastní osobě. Pokud mne totiž laskavý čtenář považuje za jinocha s kučeravou kšticí, musela by se doba, ve které bylo dáno žít mému dědovi, o více než čtvrtstoletí přiblížit naší současnosti. Proto musím hned na začátku povědět, že stojím na prahu šedesátky a sám jsem už dědečkem. Tak, a teď už snad můžu spustit.
Friedrich Koller, otec mé maminky, byl měšťan a sklenář na Starém Městě pražském a vlastnil tam jako dědictví po otci dům U zlatého preclíku na Valentinském plácku. K Vltavě nebylo odtud daleko a malé náměstíčko leželo jen kapánek výš než hladina řeky, která je ostatně rok co rok zaplavovala. Když sníh na Šumavě začal tát a na Vltavě se hnuly ledy, stál už Valentinský plácek pod vodou. Proto měl v téhle čtvrti každý dům ve dvoře připravenou vlastní loďku, která každoročně na jaře zajišťovala spojení s okolním světem.
Dům U zlatého preclíku sousedil kdysi, tak půlstoletí ještě před časy dědečkovými, s kostelem svatého Valentina a k němu přilehlým hřbitovem. Podle ústní tradice měl být ten dům Boží původně něčím jako cechovní kaplí pražských katů; a vskutku se tam v něm uvnitř nacházela oddělená lavice, která byla vyhrazena městskému katu a jeho rodině. Za Josefa II. byl kostel zrušen a později zbourán, ale nad tím opuštěným pozemkem se dál vznášela vzpomínka na něco tajemného a všeobecně panovalo přesvědčení, že tu lze v noci spatřit hrůzostrašné věci. Snad tu dědeček jako malý chlapec něco z toho i viděl, ale ty dětské dojmy nezanechaly stopu na jeho veselé povaze, plné příchylnosti k životu. Po vyučení se vydal po starém cechovním zvyku do světa na zkušenou a brzy po návratu z cest si založil vlastní domácnost. Rád slyšel, když si lidé povídali o hezké paní domácí od Zlatého preclíku, ukazoval jim ji ale zřídka a vycházel s ní jen v neděli, dopoledne do kostela a odpoledne pak na venek za jednu z městských bran.
Hlavní událostí toho dne byla ovšem ta cesta do kostela, odehrávající se doslova jako obřadný průvod. Vepředu šly děti, za nimi dědeček, do jeho rámě zavěšena kráčela jeho nejmilejší paní choť, následovala "kuchyňská síla", jak se tehdy všeobecně říkalo služebné, pak dva nebo tři tovaryši a závěr toho zástupu tvořili učňovští výrostci. Z babiččiných svátečních šatů byly jedny tak nádherné, že dojem z jejich krásy ve mně trvá dodnes. Byly z hedvábí barvy fialkové modři a i klobouk byl potažen stejnou látkou. Jakkoli krásný to byl oděv a jakkoli slušel tváři jeho nositelky, nezabránil přece dědečkově nevoli, které dával každou neděli průchod nenávistnými poznámkami o bláznovství ženské módy. Ty poznámky platily zejména krinolíně, která sice působila svým bohatým nabíráním a četnými sametovými mašličkami opravdu vznešeně, ale byla natolik rozložitě stavěná, že milující manžel by si musel doslova vykloubit horní část těla, aby dokázal nabídnout své ženě rámě. Mohl se toho ovšem zříci a kráčet prostě vedle ní - to však nepřicházelo podle dědečkova názoru vůbec v úvahu a raději bral na sebe vždy znovu tu mučednickou bolest v páteři.
Praha byla tehdy rezidenčním městem. Na Hradčanech bydlil od své abdikace císař Ferdinand zvaný Dobrotivý se svou manželkou Annou, jinak dcerou krále ostrova Sardínie. Dvůr právě neoplýval okázalostí, a přece měl s ním snad každý třetí Pražan co do činění a mohl si tak i dopomoci k drobnějšímu či většímu výdělku. K těm lidem se záhy mohl počítat i můj dědeček. Dokázal přijít na chuť umělecké stránce svého řemesla a vyznal se především v malbě na skle, takže mu byly zakrátko svěřovány i hradní zakázky. Císařovna si dávala donesené věci často osobně předvést a sebejisté, světaznalé vystupování prostého sklenáře se jí zamlouvalo neméně než jeho mnohostranná užitečnost. To posledně řečené představovalo ostatně právě to, co potřebovala, poněvadž s tím císařským dvorem to bylo všechno trochu zvláštní. Císařský pár obklopovala celá řada lidí, kteří nejvyšším hofmistrem počínaje, přes dvorní dámy až k té poslední komorné neměli celkem vzato co kloudného na práci. Když bylo ale třeba něco opravdu zařídit, nebyl najednou po ruce nikdo. Císařovna chtěla učinit obyvatelnými dosud prázdnotou zející mnohé místnosti Hradu a potřebovala někoho, kdo by obstaral styk s dodavateli, ráda by také zmírnila tolikerou bídu dole ve městě a měla už zkušenost, jak snadno by její štědrost mohla skončit v nepravých rukou. V obou případech přišel ke cti sklenář Koller, nejprve v jednotlivých případech, pak stále častěji a častěji.
Denní cesty z Valentinského plácku na Starém Městě až na Hrad samy o sobě zabraly dost času, ještě víc ovšem vyplnění mnoha císařovniných úkolů, takže se dědeček ve své dílně ukázal jen poskrovnu a musel všechno přenechat svým tovaryšům. Posléze se rozhodl zanechat svého řemesla, prodat dům U zlatého preclíku a přesídlit na Hradčany docela. Zvlášť babička byla s tou změnou spokojena, poněvadž se bydlelo v budově hradního purkrabství pod Jiřským náměstím a rodina se takříkajíc mohla počítat ke dvoru; domácnost nevyžadovala už vlastně nijakou námahu, poněvadž hlavní denní jídla se připravovala ve dvorské kuchyni a jen se z ní donášela. Ve svém novém bytě si dědeček zařídil pracovní pokoj, ve kterém stálo vedle opravdového psacího stolu ještě několik zařízení ze staré dílny, jako třeba hoblice se svěrákem. Občas tu chtěl pro sebe trochu kutit, ale nedostal se k tomu, jak byl pořád v jednom kole. Vždycky si potrpěl na oblékání a teď si pořídil dokonce i měšťanský kožich, který byl tak krásný, že pověst o něm stejně jako ta o fialkově modrých hedvábných šatech babiččiných dosáhla i mého sluchu. Radost ale netrvává dlouho.
Počátkem roku 1852 udeřily výjimečně kruté mrazy, za nichž kožich konal zvlášť dobrou službu. Tak i jednoho únorového dne, kdy dědeček brzy zrána kráčel po zamrzlé, čiře průsvitným ledem pokryté hladině Vltavy od Malé Strany směrem ke Starému Městu.. Už byl téměř na druhém břehu, když k němu dolehl dunivý, daleko se rozléhající hlas zvonu. Nebyl to ten, který svolává věřící do domu Páně, ohlašoval neklamně požár! To zvoník od svatého Víta bil těžkým kladivem do pláště obrovského Zikmundova zvonu, čtyři údery těsně za sebou. Mohlo jít o jedno jediné: hořelo nahoře na Hradě! A opravdu, stačilo se otočit: od Hradčan se valila černá oblaka dýmu a stínila už Malou Stranu. Sklenář Koller nebyl zvyklý běhu, ale teď uháněl nazpět, co mu jen nohy stačily. Udýchán zdolal Zámecké schody, a prorazil si s námahou cestu vojenským kordonem, který jinak bránil všechen přístup do Hradu. Chtěl přiložit pomocnou ruku k dílu, ale hašení požáru se postavily do cesty netušené těžkosti. Hradní studna se projevila jako nedostatečná a voda musela být podávána ve vědrech řetězem lidských rukou z malostranských domů a dokonce až od Vltavy. Stříkačky v právě panujících mrazech zamrzly, musely být rozmrazovány planoucím vinným lihem, hadice praskaly jako by byly ze skla a ve vědrech tuhla voda v led, než se dostaly do rukou lidí na žebřících. Chybělo i jednotné velení, každý se snažil na vlastní pěst, jak se mu to zdálo nejlepší. V bezhlavém zmatku byl z oken vyhazován drahocenný nábytek, z domů byly vytahovány truhly a bedny, které tarasily přístup k domu a bránily v hašení. Po dvou hodinách marného úsilí se zdálo neodvratné, že vyhoří celý Hrad. Z císařského dvora prchali nejprve do Toskánského paláce, pak k arcibiskupství.
V té chvíli všeobecné bezradnosti vzal hrabě Forgach odpovědnost za rozhodování na sebe. Obětoval trakt, který byl jádru požáru nejblíž, dal strhnout střechu a troskami zasypat hořící místnosti. Friedrich Koller, který stál vysoko na žebříku a lil do ohně vědro vody za vědrem, hned pochopil, že to je jediné možné řešení. Sestoupil dolů a začal se potýkat s kolečkem, aby navozil na rostoucí haldu rumu co nejvíc úlomků cihel a kamení.
Teprve pozdě k večeru bylo nebezpečí zažehnáno. Dědeček se vrátil domů s ožehlými vlasy a vousy, krásný kožich potrhán a zašpiněn, na mnoha místech i naskrz propálený. Manželka lomila rukama nad tolikerou škodou a samozřejmě jí napadlo, že by tu mohla pomoci císařovna. Jen to bylo třeba říci nahlas - se zlou se ale potázala. Jinak tak vlídný manžel se zlostně vzepřel:
"Koller se neprosí o nový kabát! Rozuměno?"
Při tom i zůstalo a císařovna se o zničeném kožichu nikdy nic nedověděla. Osud se však jinými cestami postaral o to, že se dědeček nakonec přece dočkal z rukou své příznivkyně přebohatého zadostiučinění. Stalo se to tak:
Na podzim téhož roku měl mistr Koller - tak mu říkali i nadále, poněvadž jeho zaměstnání u dvora nebylo spojeno se žádným titulem - zase cosi naléhavého obstarat. Jako obvykle se oblékl s velikou pečlivostí, připjal si na košili vatermorder, jak se tenkrát říkalo zvláštnímu druhu stojatého límce, a obtočil ho nabíranou vázankou z černého atlasu. Teď už chyběla jen jehlice a mohl vyjít. Ne a ne ji však najít, ačkoli jich měl celou řadu. Dlouhé hledání dědeček neměl rád; když už čert má v něčem pracky, říkával, nedá je pryč, dokud si toho nepřestanete všímat a jedině správné je tedy hledání aspoň načas nechat a vypomoci si něčím jiným. Ano, ale čím? Vázanka musela být něčím sepnuta, jinak by se cestou uvolnila. Jak pátral pohledem kolem, uviděl dědeček na hoblici dlouhou jehlu. Co chtít víc? Stačilo ji kleštěmi ohnout do podoby velkého zavíracího špendlíku a věc byla hotová. Atlasová látka se vetřelci trochu bránila, ale nic naplat, musela povolit. Dědečka snad mohla zmáhat lítost, poněvadž vázanka měla v sobě teď takový otvor, že byla propříště nepoužitelná, ale o to přece nešlo, hlavně že uťal čertu tipec a nemusel už hledat tu zatracenou věc.
Když po obstarání své záležitosti zahýbal cestou do Nové aleje, zaslechl už z dálky hlahol dětských hlasů. To byli jistě žáci z piaristické školy, co posměšně vyprovázeli císaře Ferdinanda na jeho každodenní procházce! Chodíval právě touhle dobou jako obykle na špacír po baštách a vzácně si to k nim někdy namířil i městem. I dnes to tak asi udělal a ti kluci mu dělali posměšnou společnost, něco jako čestný doprovod. Dědečkovo podezření se ukázalo jako oprávněné. Nejprve bylo vidět obrovitou postavu císařova osobního lékaře, vedle něhož se drobný panovník jevil skoro jako nějaký skřítek; za nimi komorník, přes ruku, v níž třímal deštník, přehozen i císařův svrchní kabát. Ten lokaj byl pro kluky v podstatě významnější než jeho pán, poněvadž byl jednak z celé té trojice bezesporu nejlíp oblečen a měl dokonce zlaté třepení na čepici i náramenících, jednak držel ve své druhé ruce kožený váček, ze kterého za krátkých zastavení rozhazoval mezi mládež lehkou spršku zbrusu nových stříbrňáků.
Dědeček udělal tak řečeno špalír a s hlubokou úklonou smekl, když ho měl císař míjet. Ten ale právě před ním zvolnil krok a zastavil.
"Pozdrav Bůh, mistře Kollere," povídá s neklamně bodrým vídeňským přízvukem,"kampak, kampak? Zdravíčko pořád slouží? To je dobře, to je dobře."
Oslovený se domníval, že tím hovor skončil, ale císař si zřejmě, jak s oblibou říkával, chtěl trochu po sousedsku potlachat. Mluvil o počasí, o novém lustru ve Španělském sále a o ruském caru, který u něho na jaře vykonal návštěvu. Bez přestání přitom hleděl na dědečkovu vázanku a ozdobnou jehlici v ní, neutrousil o tom však jediné slovo. Konečně po přátelském pozdravu pokračoval v cestě. Na druhý den byl dědeček předvolán k císařovně. "Řekněte, milý Kollere," byla její první slova,"co jste to měl včera za jehlici v kravatě? Císařovi se tak líbila, že bych mu ráda darovala něco podobného!"
Nezbylo než říci pravdu. Tvář císařovny rozjasnil úsměv a potom řekla:
"Můj choť mne ujistil, že ta vaše jehlice působí jednoduše a přitom vznešeně. S tou jednoduchostí měl bezpochyby pravdu. Právě včera jsem mu koupila novou sponu do kravaty s několika pěknými brilianty, ale myslím, že by mu neudělala zdaleka takovou radost jako ta vaše. Nechtěl byste ji tedy náhodou vyměnit, mistře Kollere?"
Tak dědeček dostal za pokroucenou jehlu nádhernou, diamanty posázenou zlatou sponu, kterou s oblibou nosívával až do pozdního stáří.

Die Stadt am Strom (1941), s. 42-48

Infusorie

Je to pouhý drobný, nevýznamný příběh, který bych přesto rád vyprávěl, připouštím, že ne bez jisté domýšlivosti a ješitnosti. Bylo to tenkrát poprvé a naposledy, kdy jsem stanul ve službách přírodních věd a přispěl na tomto poli svým nepatrným dílem k osvětě lidu. "Lid" byl v daném případě zastoupen jedním pražským strážníkem z dob před první světovou válkou, tedy mužem, který nosil mohutný chochol kohoutího peří za kloboukem a znak dvojhlavého orla na přezce opasku, čímž se od většiny ostatních obyvatel zřetelně odlišoval a jistě té odlišnosti přikládal sám nemalou cenu. V celé záležitosti se však zachoval tak bodře a poctivě, že není důvodu, nepočítat ho právě tu za představitele vrstev lidových. Byl jsem tenkrát mladým juristou a i když nemohu tvrdit, že bych se studiu práv věnoval se zvláštní horlivostí, o pramen moudrosti, který prýštil více či méně bohatě na fakultách jiných, jsem se staral ještě daleko méně. Osud ale smýká člověkem sem a tam a staví ho často do situací, o nichž by se našinci několik minut předtím ani nezdálo. Tak tomu bylo ostatně právě se mnou v případě, o němž tu chci vyprávět.
Tenkrát, tedy dlouho před první světovou válkou, byla na rohu Eggenberské ulice na Smíchově německá hospoda, kde jsem často setrvával až do podvečerního doušku. I řada dalších studentů se tam scházívala, spíš těch starších, kteří kvůli hrozícím zkouškám neměli čas na dlouhá hospodská tažení, takže se jinak notně veselá společnost většinou rozprchla kolem desáté večerní hodiny. Přesně tak i toho večera, o němž je řeč, kdy jsme u našeho stolu zůstali už jen ve dvou, jeden hubený medik a já s ním. Zvlášť povzbudivého společníka jsem v tom člověku neměl, poněvadž si z přemíry studijní horlivosti s sebou vzal nějakou knihu, z níž vždy přečetl polohlasem jednu větu, pak se zvrátil nazad na židli, zavřel oči a slova té věty opakoval - jednou, dvakrát, třikrát, krátce chtěl z celé té vědy ještě spolykat, co se dá. Pro přihlížejícího to sice nebylo zvlášť zábavné, ale nijak mě to taky nerušilo. Neposlouchal jsem ho a věnoval jsem se vlastním myšlenkám. Některé věty ovšem vyslovoval s tak zarytou naléhavostí, že se musely vrýt do paměti i bezděčnému svědkovi. Zejména mi utkvěla v paměti věta:
"Infusorie, brvnatí, nálevníci, třída prvoků, maličcí vodní tvorové pohybující se pomocí svých brv - - -" Úplně nově to neznělo, učil jsem se něco podobného už na střední škole a vždycky jsem si podržel tušení, že v každé kapce vody sídlí bezpočet živých bytostí tak malých, že je prostým okem nelze spatřit, ale tak krásně prošpikovánu správnými výrazy jsem tu vědomost podánu ještě neslyšel a činilo mi vlastně potěšení uchovat ji v paměti.
Můj protějšek zaklapl knížku, dopil svou sklenici až do dna a zavolal vrchního, že platí. I já jsem sáhl po své peněžence. V tom okamžiku jako by se venku rozevřelo nebe, prudce se zablesklo, následovalo zadunění hromu a už se rozšuměl prudký liják jako po průtrži mračen. Co dělat? Neměli jsme ani deštník, ani plášť do deště a tak jsme mohli jen čekat: dlouho ta spoušť venku trvat nemůže. Místo peněz dostal od nás zatím vrchní pokyn, naplnit naše sklenice ještě jednou.
Medik nesáhl sice znovu po své učebnici, ale setrvával se svými myšlenkami zřetelně ještě stále u nálevníků, poněvadž opravdového rozhovoru se mnou schopen nebyl. Nasazoval mírně na počasí, hořekoval nad blížícím se termínem zkoušky a dokonce si postavil otázku, zda by to protentokrát neměl vzdát. Povinně jsem přikyvoval a pozoroval jsem přitom usilovně pár předmětů na hospodském stole přede mnou: popelník, vedle něho stojánek se zápalkami a párátky. Nedalo se na tom objevit nic nového - nebo snad přece? Nicneříkající maličkost možná, v hostinci však přece jen cosi nezvyklého - klubíčko nití, vyčuhující zpoza okraje popelníku. Vytáhl jsem ho z jeho úkrytu a bedlivě ho prohlížel: úplně obyčejné klubko nití, nic víc. Položil jsem je znovu na stůl, ale tak, aby mi bylo stále na očích. Tu jsem se jakoby zachvěl tušením v tom všem skryté, lehce tajemné souvislosti, bezpochyby vyslovitelné asi tak: Kdyby nevypukl tak náhle ten nečas venku, nikdy bych to klubko neobjevil! V duchu jsem se snažil najít hlubší smysl té souvislosti, ale nevyšlo mi z toho nic jiného, než že se vytratila i poslední stopa našeho hovoru s kolegou u stolu. Když potom déšť ustal a my se zvedli definitivně k odchodu, já nemohl jinak a to klubíčko skončilo v mé kapse. Venku byl nádherný, vzácně čistý vzduch, jaký bývá jen po dešti. Nasával jsem ho do plic plnými doušky. Má ruka si přitom bezděky pohrávala s klubkem v kapse. Nitě, musel jsem si v duchu opakovat, co máte za lubem, co po mně vlastně chcete? Nemělo to dlouho trvat a má zvědavost měla být ukojena.
Bydleli jsme oba na Malé Straně, medik i já, a tak jsme museli cestou domů minout Albrechtova kasárna. Široký chodník, který jejich budovy obklopuje, byl tenkrát skoro úplně nový, na mnoha místech však už značně nerovný a po silném dešti se v prohlubních leskly rozlehlé kaluže. Opatrně jsme obešli první, na kterou jsme narazili, stejně tak i druhou, před třetí jsem ale zůstal stát. Náhle mne svitlo, ta ještě před chvílí tak záhadná souvislost mezi lijavcem a klubkem nití byla nalezena! Teď už zbývalo jen výsledek té myšlenkové práce proměnit v hmatatelný skutek - maličkost! Stačilo vyndat klubíčko, nožem odříznout pořádný kus niti a ten znovu rozdělit rovným dílem na dvě přibližně stejné poloviny. Teď mohly nastat jisté potíže, avšak ruka osudu, jejíž řízení jsem mohl právě dnes tak zřejmě zaznamenat, byla znova nablízku a dokončila své dílo: v téže kapse jako klubko se nacházela i krabička zápalek a uvnitř byly právě poslední dvě; obratem ruky se z nich a odříznutých nití staly dvě půvabné udičky. Jednu jsem podal adeptovi medicíny, s druhou jsem přidřepl sám na kraj kaluže a použil ji jak se na pravou udici patří.
Můj průvodce zprvu nedůvěřivě pohleděl na nástroj ve svých rukou a pak výmluvně zavrtěl hlavou nad takovými dětinskými nápady. Znal mne však sdostatek, aby věděl, že jsem dobrá duše, která by mouše neublížila, ale když mi něco řádně divokého napadne, nemá význam ptát se dlouho proč a nač či dokonce mi odporovat - pak je líp se ke mně prostě přidat, jinak totiž dokážu být i pěkný hrubián. Trhl tedy jen rameny, dřepl ale poslušně naproti na druhé straně louže a následoval i jinak ve všem mého příkladu. Byl tu ještě malý zádrhel: položil jsem vedle sebe prázdnou zápalkovou krabičku a on s překvapivým vcítěním rázem pochopil, že to má být nádobka na ryby. Jako zapřisáhlý nekuřák sirky u sebe neměl, zato plechovou dózu se zažívací sodou. S ochotou, která zasluhuje uznání, obětoval její obsah naší věci a vysypal ji do kaluže, načež plechovičku položil k použití při své pravici.
Sváteční ticho letní noci. Jen šumění stromů z nedaleké Kinského zahrady sem doléhalo a znělo jako ztišený mořský příboj. Ten klid ve mně jen zesiloval pocit napjatého očekávání, s nímž jsem hleděl vstříc dalšímu běhu věcí. Brzy se musí stát něco, co dosud spočívá v moci nevědomí, něco, co zatím leží v rukou náhody. Někdo určitě přijde, bude se ptát a začne se z toho odvíjet jedinečné dobrodružství. Teď už záleží jen na tom, kým bude ten Někdo, na Něm závisí všechno další, v každém případě se tu nabízejí přímo netušené možnosti - - -
Postavy lidí se míhaly v temné dálce, zdálo se mi sice, že až sem cítím jejich zvědavé pohledy, žádnému z nich se však nezachtělo přijít blíž k nám. Což se nemělo splnit nic z mého tušivého očekávání, vzal jsem to klubko s sebou nadarmo? Tu - sotva má naděje začala už už zapadat, jakoby ze země vyrostl stál před námi muž v dlouhém černém plášti. V téže chvíli se zvedl hvízdavý vítr a tajemně zavířil chocholem per na jeho klobouku se širokou střechou. Radostí se ve mně až zastavil dech, že to snad vtělený Bůh našich představ přišel přátelsky si s námi popovídat, ale právě ta ve větru plápolající péřová ozdoba na klobouce beze vší pochybnosti dávala znát skutečnost mnohem střízlivější: byl to obyčejný strážník, který si v rámci svých povinností chtěl zjednat jasno v tom, co se tu vlastně děje nezvyklého.
"Co to tu tropíte?" Ta otázka sice nezněla právě nepřátelsky, nechyběl jí však služební důraz.
Místo jakékoli odpovědi jsem vytáhl svou udičku z vody, stáhl jsem z mokrého konce nitě cosi a nacpal jsem to rychle do krabičky od zápalek. "Už mám zase jednoho!" zvolal jsem přitom hlasitě. Medik se nenechal zahanbit a ohlásil rovněž jeden úlovek, který spěšně zastrčil do své plechové dózy. Strážník se předklonil ve služební zvědavosti a jeho úsilí ho odměnilo: spatřil na temné hladině kaluže pozoruhodné bílé tečky, ne větší než špendlíková hlavička - zřejmě zbytky oné zažívací sody, kterou předtím můj přítel tak nezištně obětoval pro společnou věc.
"Pánové, ptám se ještě jednou, cože tu tropíte?" I tato otázka zněla služebně ostře, bylo v ní už ale možno zaznamenat cosi jako respekt.
"To vám rád vysvětlím!" odpověděl jsem s přátelskou zdvořilostí," - jsme asistenti zoologického ústavu při univerzitě a máme tady pro vědecké účely lovit infusorie. Deset už jich máme, chybějí ještě dva exempláře!"
"Infusorie?" to protáhle opakované slovo bylo z úst strážce zákona spíš novou otázkou, která si žádala odpověď. Nepřipadla mi těžká, vždyť jsem tu větu musel ne tak dávno poslouchat až do omrzení a teď jsem ji odříkával sám, jako když bičem mrská:
"Infusorie, brvnatí, nálevníci, patří k třídě prvoků a jsou to maličcí vodní tvorové, pohybující se pomocí svých brv - - -"
Nezůstal jsem při tomto tvrzení a všechny drobty, posbírané při dření medicíny po nocích, formoval jsem teď do obřadného přednesu. Vyprávěl jsem o tom, jak se množí dělením, o zapouzdření, o rojení potomků - - - Snad to nebylo všechno po pravdě, co jsem tu vydával za vědu, ale znělo to příšerně učeně. "Co jen na tom světě všecičko není, to by člověk nevěřil!" řekl nakonec ten bodrý muž a zamyšleně pokyvoval hlavou,"teď ale hybaj, pánové, jinak byste mohli zmoknout, myslím, že se to zase nahoře pěkně mračí!"
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Od té doby patřil ten strážník, co nás nachytal s nálevníky, k mým dobrým známým. Kdykoli mne potkal na ulici, zdvořile přidával k pozdravu oslovení "pane doktore", což mi samozřejmě nemálo lichotilo. Po nějakém čase ale se s ním postupně přece stala jistá znatelná změna. Ten pozdrav zůstával při starém, ale úsměv jako by byl vychytralejší a vychytralejší - - - Nedopídil se snad nakonec poznání, že chytání nálevníků je přece jen poměrně beznadějný podnik?

Die wundersame Stadt (1942), s. 62-68

Milý pane Mareši! 30. března 1998

Ráda bych Vám co nejsrdečněji poděkovala za obě ty krátké povídky (jde o dvě tu přeložené Slawitschkovy povídky, mimochodem naléhavě nám připomínající nerudovskou tradici, otištěné ve dvou válečných antologiích pražské německé literatury - pozn. překl.). Nevěděla jsem, že byly publikovány. Můj otec mi je vyprávěl jako dítěti a jsou důležitou součástí historie našeho rodu, zejména ta o dědečku Kollerovi.
Otec se narodil v Josefské ulici na Malé Straně. Ta ulice spojuje vstup do Tomášského kostela (kde byl otec pokřtěn) s ulicí Mosteckou. Vyjde se do ní přímo proti Kounickému paláci. Jdete-li tím směrem, stojí otcův rodný dům po Vaší pravici. Dům frontou trochu vybíhá do ulice.
Otcovi rodiče snad nebydleli stále tady, ale zůstávali vždycky na Malé Straně. Malou Stranu a Hradčany můj otec vždycky považoval za svůj vlastní domov. Vodil mě tudy za šťastných nedělí, všechno kolem dokola mi ukazoval a vysvětloval, ke každému domu dokázal vyprávět jeho příběh.
Když se otec roku 1911 oženil, bydleli jsme na dnešním Arbesově náměstí. Jmenovalo se tenkrát Jakubské, poněvadž na něm dříve stával kostel sv. Filipa a Jakuba. Tam jsem se roku 1912 narodila a dosud se matně pamatuju na posvícení a pestré balony na obloze.
Krátký čas jsme měli byt i na vltavském nábřeží, ale kolem roku 1914 jsme se přestěhovali do smíchovské ulice Na Skalce (číslo popisné 11 nebo 13) proti přilehlým sadům (jedné ulici hned vedle se říkalo i na Doubkově - Am Eichentrieb) blízko Santošky (Sonntagsgarten, rozuměj Sonntagovy zahrady), která leží na Pavím vrchu (Pfauenbühl). Tam se odehrává první kapitola otcova románu Pražský dobrodruh (v originále Hans Adam Löwenmacht).
Nejprve jsme tam bydleli v nájmu, potom však rodiče dům koupili a my tam zůstávali až do konce všeho. V tom domě se nacházela i velká, jedinečná knihovna otcova s tisky ze 17. a 18. století, která platila za jednu z nejlepších a nejrozsáhlejších soukromých knihoven v Praze vůbec. Když jsem byla po letech znovu v Praze v našem starém bytě, vyprávěli mi noví nájemníci o antikvářích, kteří přicházejí stále znova se ptát po osudu té knihovny, která kamsi nenávratně zmizela. Byla roznesena? Či snad úplně zničena?
S tou knihovnou jako by odešlo otcovo druhé já. Vlastně jsem Vám chtěla poslat z jeho fotografií tu, kde je uprostřed svých knih. On a ony byli jedno, mezi nimi byl opravdu šťasten. Nemohla jsem žádnou takovou najít a tak Vám posílám obrázek jeho bysty (jde o bystu Slawitschkovu od sochaře Franze Rottera z Galerie hl.m. Prahy - pozn. překl.). Působí snad trochu strnule, ale chtěla jsem odpovědět na Váš dopis pokud možno co nejrychleji.
Paní Miroslavu Möcklovou (jde o překladatelku dvou Slawitschkových knih do češtiny - pozn. překl.) jsem bohužel nikdy nepoznala a ani o ní nic nevím.
A teď se zeptám já Vás: máte ve své knihovně Pražského dobrodruha? Četl jste ho? Můj otec na té knize pracoval snad patnáct let a každý kámen, každý dům, každý ten urozený pán či lékař, mnich, primátor Matyáš Macht z Löwenmachtu, všechno to navlas souhlasí s prameny, až na samého syna Löwenmachtova Hanse Adama. Ten jediný není historicky doložen, poněvadž to je právě z duše sám můj otec i s tou svou ztracenou nohou, kterou a spolu s ní i svou předčasně zesnulou ženu hledá všemi silami a kouzelnými mocnostmi barokních časů na tomto i onom světě.
Ten román je jedním jediným vyznáním lásky Praze.

Se srdečnými pozdravy
Vaše Grete Bittnerová.


Milý pane Mareši! 28. dubna 1998

Srdečný dík za Váš milý dopis a reprodukce obálek. Těší mne, že jste se vydal hledat náš starý dům. S tím jeho domovním číslem to je těžké. Za mého mládí měl dům číslo 11 až do roku 1943, kdy byla ulice přejmenována na Mendelovu a dům dostal číslo 13 nebo 9. Nevím to ovšem úplně najisto. Ulice běžela nejprve příkře nahoru podél Doubkova parku, pak se stoupání zmírnilo a krátkým úsekem klesala teď ulice prudce dolů. Náš dům stál v nejvyšším bodě toho zlomu a měl v prvním a druhém poschodí velký balkon do ulice a dvě pavlače do dvora. Rozhodně to nebyl rohový dům. Je možné, že se domovní čísla měnila. Byla jsem tam před několika lety, ale na čísla jsem se nedívala. Znám přece ten dům a byla jsem dokonce znovu i v našem starém bytě. V prvním poschodí bydleli kdysi mí rodiče, ve druhém poschodí já se svou mladou rodinou.
Velice důležitá byla pro mne ve Vašem dopise zpráva, že knihy Pražský dobrodruh i Anastázius Kočkorád byly už roku 1943 přeloženy do češtiny. Neměla jsem o tom tušení nejspíš proto, že knihy vyšly během letních měsíců a já bývala za války od května až do října na selském statku severomoravských příbuzných mého muže. Potěšila mne i dobrá kritika překladu v českém tisku.
K Vaší otázce po Českém Krumlově, Prachaticích a Horní Plané: znám ten kus Čech velmi dobře. Praha je mým domovem, tím druhým domovem je ale Krumlov. Moje maminka byla dcerou ředitele (schwarzenberského - pozn. překl.) panství v Krumlově Hanse Müllera. Za mého dětství jsme léto pravidelně trávívali v tom městě a jeho okolí. Dědeček měl kočár a brával nás na své služební cesty po jižní Šumavě častokrát s sebou. To byla zvlášť pro mého otce, který ztratil jednu nohu, vítaná možnost poznat každý šumavský kout. Modrý Pánbůh (titul jednoho ze Slawitschkových románů - pozn. překl.) byl kříž s obrazem ukřižovaného Krista na jedné jedli cestou na vrchol Kletě. Tam otec potkal kdysi poprvé mou maminku. Zemřela pak za velké epidemie španělské chřipky roku 1919.
K románu Pražský dobrodruh (jsem ráda, že máte v ruce jeho nové vydání) bych Vám ráda něco prozradila. Pro mne je to otcova skrytá autobiografie. Ta honba za ztracenou nohou a setkání s dámou jen s horní polovinou těla jen oživují děj knihy napsané jinak s historicky doslovnou akribií co se týče ostatních postav a míst na základě všeho dosažitelného pramenného a fabulačního materiálu, který otec shromažďoval plných patnáct let. Znal z vlastní zkušenosti všechna místa, kde se děj odehrává.
Ještě k otcově smrti: v zimě 1944-1945 nabídl hrabě Arco (?), takto nadšený čtenář Pražského dobrodruha, mému otci a jeho druhé ženě pobyt na svém bavorském zámku. Čekala jsem tenkrát v našem pražském domě, kde jsme bydleli společně s rodiči. své třetí dítě. Muž sloužil ve Wehrmachtu. Otec učinil u hraběte dotaz, zda by mohl vzít s sebou i mne a děti. Nešlo to, zámek byl už přeplněn. A tak rodiče zústali v Praze. Nevěděla jsem, co bych si bez nich počala. Když se mi narodilo dítě, musela jsem pak 13. dubna přece s ním a dvěma staršími dětmi (7 a 5 let) prchnout. Můj otec zůstal: "Jsem přece starý Pražák. Mně se už nic stát nemůže." -
Mnohem později mi napsal můj starý profesor, jak to bylo. Byli tenkrát spolu s otcem a třiadvaceti jinými Němci odvlečeni ze svých bytů a všichni pohromadě uvězněni. 17. května se potvrdilo, že se na nikom neprovinili a měli být následně jen zařazeni do odsunu a dopraveni do Německa. Ten den slunce přímo žhnulo. - Můj učitel si vzpomínal, že cestou k nádraží za sebou slyšel srazit kohosi otce k zemi, ve spěšném pochodu se však ani nemohl otočit dozadu. - Domnívám se, že odnesli padnuvšího otce na Vámi zmíněný stadion.
Nedokážu a nechci se dovědět nic víc. Pravděpodobně leží otcovo tělo v nějakém masovém hrobě. Nemohu k němu přinést květiny, ale dokázala jsem vydat znovu jeho Löwenmachta (Hans Adam Löwenmacht je originální německý název Pražského dobrodruha - pozn. překl.). To je má kytice na jeho hrob a ten, kdo k tomu přispěl pomocí, je i mým přítelem.

Vaše Grete Bittnerová.

P.S. České překlady obou dopisů nemohou zachytit pevné písmo životem nezlomené ženy, rozené Slawitschkové, které je už 86 let. Neví, že Modrý Pánbůh má být letos po obnově znovu vztyčen na původním místě cestou na vrchol šumavské Kletě - německy se jí říkalo Schöninger. Má ho nést dál ta stará zbělelá borovice bez kůry, jak jsem si ji kdysi nakreslil a poslal teď v dopise spisovatelově dceři.

Milý pane Mareši! 12. června 1998

Vřelé díky za Váš milý dopis, který spolu s kresbou Modrého Pánaboha byl tou pravou odpovědí na mé poslední psaní. Mám radost i z toho, že ten strom ještě stojí a že se svým vrcholem naklání na touž stranu jako hlava Kristova. Na to mne můj otec vždycky upozorňoval.
Byla jsem před několika dny operována s očima a lékař mi doporučil, že bych pár dní neměla číst a psát. Já ale bych chtěla přece jen ještě poděkovat za Modrého Pánaboha a za Váš obzvláště milý dopis.

S pěknými pozdravy
Vaše Grete Bittnerová.

P.S. V mé odpovědi jsem starou paní upozornil na vzpomínku Otfrieda Preusslera Šumavské kořeny, pojatou také do tohoto souboru a ona mi ve svém psaní vzápětí sdělila, že měla toho dne s jejím autorem telefonický rozhovor o Krumlově! I to se může stát mezi nebem a zemí. K Vánocům 1998 mi pisatelka dopisu poslala sváteční přání. Fotografii Modrého Pánaboha, který už zase spočívá na svém původním místě, má prý jako spojení s dávným domovem a domácí požehnání vezdejším dnům i nocím zarámovánu nad ložem ve svém současném bochumském bytě. Stará paní, jejíž doktorský titul odkazuje k někdějším slavistickým studiím, zesnula v požehnaných devadesáti letech věku 5. srpna 2002 v Berlíně, jak mi sdělili právě v době hrozivých nejen jihočeských povodní její děti a vnuci. Urna s jejím popelem byla uložena v poledne 2. října 2002 na květinový hřbitov v Bochumu.
- - - - -
* Praha-Malá Strana / Český Krumlov / České Budějovice / † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko