ISIDOR STÖGBAUER
Staré varhanní nástroje v Českém Krumlově a jeho okolí
Vzácný případ po této stránce vykazuje samotné město Krumlov, které má na třech různých místech ve svém obvodu staré varhanní nástroje ze 16., 17. a 18. století. Nejstaršími z nich všech jsou varhany kostela sv. Víta, obdivované znalci už pro svůj nádherný raně barokní vzhled a stojící v gotickém výklenku na severní straně chrámu po levé straně hlavních varhan instalovaných sem roku 1908. Pohled odborníka upoutají hned ideálním uskupením píšťal varhanního prospektu, skrytých v bohatém zdobení. Nástroj má podle některých zpráv pocházet až ze 16. století a je údajně dílem vimperského varhanáře Georga Pirgera. Už v roce 1562 prý stály ve svatovítském kostele tyto malé a jedny větší varhany. O tom, zda byly oním větším varhanním nástrojem u svatého Víta velké varhany dodnes existující v českokrumlovském klášterním kostele (řádu minoritů - pozn. překl.), není ještě dostatečně jasno. V případě, že by ty raně barokní chórové (či chorální) varhany svatovítské sloužily v hlavním chrámu jako "postranní kus" (Seitenstück, Chororgel) varhan hlavních, naskytá se otázka, zda stály vždy tam nahoře, respektive kde byly umístěny dole a kdy se dostaly na své dnešní místo. Podle jiných ústních zpráv měl být při instalaci dnešních hlavních varhan odstraněn nástroj (u varhan se užívá spíše výrazu "stroj", Werk - pozn. překl.) starší. Bylo v povaze doby a zcela jinak chápaného pojetí funkce varhan přetvořit je nejen vnějškově, nýbrž důsledně odstranit v duchu převratných modernismů zvuk vlastní nástrojům starším. Tak stojí hlavní svatovítské varhany (jejich typ je výrazem soudobé touhy po tzv. "orchestrálních varhanách") vedle těch menších a starších s téměř čtyřnásobným počtem hlasů, postrádají však ideální zvukovou k v a l i t u vlastní právě oněm varhanám o tolik starším. Právě v nich lze spatřovat zcela patřičný, i když nikoli beze zbytku uspokojivý typus malého varhanního nástroje, který ovšem sám je problémem dodnes nedořešeným. To nejpodstatnější a nejdůležitější, co se kvality zvuku týče, je ve druhu vzdušnice (Windlade). Dispozice stroje vykazuje: I. Manuál: Principál 8', Kryt líbezný (Lieblichgedackt) 8', Pifaro (ital. Piffaro, labiální rejstřík složený ze dvou výchvěvně naladěných, obvykle principálových řad - pozn. překl.) 8', Kvinta 2 2/3, Mixtura (vícesborový repetující rejstřík složený z oktávových a kvintových řad v principálové menzuře - pozn. překl.) čtyřnásobná. II. Manuál: Salicionál 8', Oktáva 4', Flétna 4', Principál 2', Superoktáva 2'. Pedál: Subbas 16', Bas oktávový 8'. Do jaké míry doznala tato dispozice průběhem času změn a jaké to byly úpravy, bylo by cenné zjistit. V posledních letech byl nástroj odsouzen k mlčení a znalcům je pouze ukázkovým exemplářem svého druhu. Ojedinělý pokus s předvedením Bachova Malého preludia d-moll prokázal, že zvukový jas těch malých varhan staví do stínu mnohé novější a větší z posledních staletí. Jejich promyšlená obnova by měla být významným úkolem památkové péče a dokázala by vzkřísit varhanní ideál, který by mohl být předmětem závisti mnoha pokusů novějších.
Druhé nejstarší varhany města skrývá minoritský klášterní kostel. O jejich umístění v chrámovém prostoru byla už řeč. Úplnému zakrytí nástroje hlavním oltářem uniká jen vkusný prospekt, k němu dole připojený zadní pozitiv (Rückpositiv), zvaný také spodní varhany (Unterorgel), je však zcela upřen pohledu diváka. Tabulka na notovém pultu nese nápis: Erbaut 1682, renoviert 1826. Ani slova o tom, kým se obojí stalo. Je patrno, že i po roce 1826 tu došlo k úpravám, byť nevelkým. Zachovaly se zásuvkové vzdušnice (Schleifladen, kde se dřevěné lišty posunují, "smýkají" rejstříkovými táhly - pozn. překl.) i mechanická traktura (tj. spojení kláves s píšťalovými ventily zprostředkované systémem pák, abstraktů, os, převodů atd. - pozn. překl.) jako u malých varhan od svatého Víta a tak jsou varhany minoritského klášterního kostela se svým zadním pozitivem (spodním manuálem) a horním strojem (Oberwerk, též Obermanual, horní manuál - pozn. překl.) typickou ukázkou varhanního nástroje předbachovského období (ve smyslu slov norimberského hudebního skladatele a varhaníka Johanna Pachelbela, 1653-1706). Rozsah manuálu sahá od C až k c''', pedálu od C k a, spodní oktáva vesměs krátká, chromatika od B počínaje jako u varhan předtím uvedených. Horní stroj (hlavní stroj - Hauptwerk, II. manuál): Principál 8', Copula major (Flétna velká) 8', Copula minor (Flétna malá) 4', Flétna portunálová 8', Salicionál 8', Oktáva 4', Violeta 4', Superoktáva 2', Quindecima, Kvinta 2 2/3', Mixtura. Zadní pozitiv (spodní manuál): Principál 4', Copula major 8', Flétna příčná 4', Oktáva 2', Kvinta 1 1/3, Mixtura malá. Pedál: Subbas 16', Bas burdonový 16', Bas violonový 8', Bas oktávový 8', Bas superoktávový 4'. Posuvná spojka (Schiebekoppel). Manuály jsou tu jakož i tam vestavěny do stroje, není tu hrací stůl, pohled varhaníkův směřuje na nástroj. Zadní pozitiv má registraturu prostorově oddělenu od horního stroje, jehož rejstříky jsou za varhaníkovými zády.
Nerušené bytí vede v kapli zdejšího zámku varhanní pozitiv stojící na empoře vpředu vlevo. Nenese nijaký údaj o svém staviteli ani o čase, kdy vznikl. Podle uzpůsobení by měl patřit nejspíše do 18. století. Stroj o jednom manuálu vykazuje v dispozici: Copula 8', Principál 4', Copula 4', Kvinta, Tercie. Sdružení obou posledně jmenovaných dává malou mixturu (Sesquialtera). Skladby, jako třeba ta od Matthiase Weckmanna, rodem Durynčana, který působil jako varhaník svatojakubského chrámu v Hamburku a zesnul v tom městě roku 1694, jsou šity podobnému instrumentu doslova na tělo. Přivěšený pedál je pozdější úprava, vykazuje jen jednu oktávu, další díl pak je pouhým opakováním předchozího a nabízí proto jen omezenou možnost využití.
Nedaleko od Krumlova, nyní na půdě protektorátní, existují v klášterním kostele ve Zlaté Koruně (Goldenkron) varhany, které by mohly být označeny za sestersky příbuzné oněm z krumlovského kláštera minoritů. Byly vystavěny roku 1698 Abrahamem Starkem. Byly tu ještě jedny malé (chórové či chorální) varhany, podle obecného domnění přenesené později někam do okolí Horní Plané (Oberplan). Jsou snad totožné se starým pozitivem v kostelíku na Dobrovodském vrchu (Gutwasserberg) cestou na Hodňov (Honetschlag)? Zlatokorunské varhany mají v barokní skříni se zadním pozitivem dva manuály, vše stejné jako u krumlovských klášterních varhan. Dispozice je tato: v horním stroji Principál 8', Salicionál 8', Principál 4', Oktáva 4', Oktáva 2', Kvinta 2 2/3', Mixtura 1', pětinásobná. Pedál Subbas 16', Suboktávbas 16', Kvintbas, Mixtura 1'. V zadním pozitivu Flétna burdonová 8', Copula 8', Oktáva 4', Flétna 4', Kvinta 2 2/3', Kvinta 1 1/3', Sesquialtera 1 1/3', v pedálu Violonbas 16', Oktávbas 8'. Stroje z Kájova (Gojau) a Pohoří na Šumavě (Buchers), stejné stářím, se jim svou dispozicí přiřazují.
Je-li na jedné straně příznivou okolností, že se ani jedněch z varhan dosud uvedených nedotkla nijaká přepjatá inovace, musí být o ně na druhé straně právě vzhledem k jejich památkové hodnotě projevena náležitá péče. Jde o to, že náš zájem by právě dnes měl platit kulturním hodnotám, svěřeným nám jako dědictví německého varhanářského umu. Jejich uchování prostřednictvím odborně vedených a nejvýš citlivých zásahů tak, jak už se to podařilo na mnoha místech Říše, by rozhodně stálo za úvahu.
Mein Böhmerwald, 8, 1943, č. 1-2, s. 32-34
Je to tak trochu mluva z jiného světa, ale copak to u varhan snad překvapuje? Mně alespoň už popis skrytých varhan za oltářem minoritského klášterního kostela, navíc téměř na samém sklonku války, vybízející k jejich záchraně, připadá jako něco zdánlivě míjejícího se smyslem. Přesto psal ty řádky člověk, jenž věděl, o čem hovoří. Isidor Stögbauer se narodil 19. září 1883 v obci, která se dnes jmenuje Strážný (tenkrát i česky Kunžvart, německy Kuschwarda). Měl 13 sourozenců. Po smrti otcově, který podobně jako děd zastával v obci službu varhaníka v místním (dnes ovšem zaniklém) kostele, ocitl se osiřelý chlapec v dolnorakouském Seitenstetten, kde jeho zvonkově jasný alt zazníval mezi roky 1895 a 1899 ve sboru "zpěváčků" tamního benediktinského kláštera. Chtěl se stát tím, čím byl jeho otec: učitelem a muzikantem ve službě Boží. Tak začal posléze studovat na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích, po jehož absolvování učil od roku 1903 postupně v Horní Stropnici, Benešově nad Černou, Rychnově u Nových Hradů, Rožmitálu na Šumavě a konečně v roce 1914 počínaje po dvacet let ve Frymburku, kde se stal vedle učitelování i regenschorim farního kostela sv. Bartoloměje. Přivedl tu chrámovou hudbu brzy na výjimečnou úroveň. Roku 1925 složil Stögbauer na pražské konzervatoři státní zkoušku pro výuku klavírní a varhanní hudby. Od roku 1943 ho zastihujeme už šedesátiletého v Krumlově jako ředitele hudební školy a ještě dva roky po skončení války usedal za pultem varhan kostela sv. Linharta v Dolní Vltavici, obci dnes dávno pohlcené vodami Lipenského jezera. Tam vzniklo v tom krátkém mezidobí těsně před odsunem deset drobnějších skladeb a celá jedna symfonie. Ve svém českokrumlovském domě musel po vyhnání zanechat řadu těžko nahraditelných rukopisných materiálů. Už v době frymburského působení získal papežský záslužný kříž Pro ecclesia et Pontifice, roku 1938 pak Sudetoněmeckou hudební cenu. Znova osiřevší vlastně po ztrátě domova se roku 1947 vrátil do Seitenstettenu, učil a skládal. V roce 1954 přesídlil do Lince, kde 7. listopadu 1966 i skonal v požehnaném věku 83 let. Je pochován na hřbitově svaté Barbory, nedaleko hrobu Stifterova.
- - - - -
* Strážný / Horní Stropnice / Benešov nad Černou / Rychnov u Nových Hradů / Frymburk / Český Krumlov / Dolní Vltavice/ † † † Linec (A)
