Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANTON TEICHL

Park jménem Tereziino údolí

Rozlehlý park, kde příroda a umění spoluvytvořily v nejkrásnějším souzvuku cosi drahocenného (v originále "Herrliches schafften" - pozn. překl.), vděčí za svůj vznik paní hraběnce Therese Buquoyové, roz. Paarové (česká podoba toponyma "Terčino údolí" uchovává mj. i kladný poměr českých poddaných k jejich milostivé vrchnosti - pozn. překl.). Tato šlechetná, pro všechno krásné zanícená dáma probudila ve svém choti, Jeho hraběcí Excelenci Johannu Nepomuku Josefovi (1741-1803) myšlenku, přetvořit zdejší údolí na líbeznou zahradu, načež bylo v roce 1756 se založením parku opravdu započato. Nešlo jen o uskutečnění záměru poskytnout Novým Hradům (Gratzen) novou okrasu, nýbrž určující tu byla i ušlechtilá pohnutka opatřit obyvatelstvu strádajícímu nouzí možnost nějakého výdělku. Realizací projektu byl pověřen zahradník Ignaz Fnoika, který "schuf Wildnisse in prachtvolle Auen" (tj. "stvořil z divočiny nádheryplnou nivu" - pozn. překl.), jak praví nápis na prostém lesním památníku proti Lázeňskému domu (tzv. Lázničky jsou nyní opět v rekonstrukci, spolufinancované Evropskou unií - pozn. překl.).
Po neúnavné práci, která si vyžádala několik let, zrodil se krajinný útvar, zvaný v době svého vzniku francouzsky "Valloncherie" ("vallon chéri", tj. "milované údolí", německy i "Schönthal") a autentický plán z roku 1770 o přesně vyměřeném a vymezeném terénním celku pomáhá podat nám následující situační zprávu:
Vjezd do parku nacházel se nedaleko nynějšího, tehdy ještě neexistujícího dvorního kolářství a vede od ní rovnou alejí k nejbližšímu, dodnes ještě stojícímu prvému mostu; odtud mířila parková cesta k ohradní zdi, pak s ní souběžně v dnešním směru, ale přímější trasou překračující druhý most mezi mlýnem a potokem, na jehož levém břehu stály naproti mlýnu dvě k němu náležející hospodářské budovy, dál pak až k okraji lesa, aby se dala dnešním směrem, příměji však, a končila před dnešními Lázničkami (v originále "Neugebäu", také "Wenzelsbad" - pozn. překl.). Tam, kde pod Hamerským mlýnem počíná obranný příkop (v originále "Wehrgraben" - pozn. překl.), mířící odtud ke svahu protějšího návrší, nacházel se nad tímto příkopem rybník řečený Hammermühlenwiesenteich (tj. doslova "Luční rybník Hamerského mlýna" - pozn. překl.) o rozloze 8 a půl měřice (dolnorakouská měřice jako plošná míra představovala 1918 metrů čtverečních, což byla přesně jedna třetina vídeňského jitra - pozn. překl.). Tehdejší stavby, zřizované v době, kdy park vznikal, na místě malého hospodářského dvora, byly však situovány jinak než dnes, neboť zatímco poloha těch současných je spíše severojižní, ta jejich byla zpočátku východozápadní a to vzhledem k dnešnímu Modrému domu (v originále "und zwar gegenüber dem jetzigen blauen Hause", psáno kupodivu s malým "b" - pozn. překl.); mezi ním a jimi nacházel se velký květinový parter (tj. část parku před průčelím nějaké budovy - pozn. překl.), na který navazoval docela velký rybník proti místu zvanému "Fischerpoint" (tj. "rybářské zastavení" - pozn. překl.), dále nově kultivovaná louka a na nejvyšším bodě blízko "starého rybníka" (v originále "nächst dem 'Altteiche'" - pozn. překl.), zvaného i "Ziegelteich", tehdy "Forellenteich", stávala zřícenina z chatrného zdiva, která byla vidět od malého, na cestě k vodopádu tehdy zřízeného altánku (v originále "Salettchen" - pozn. překl.) nedaleko dnes postavené lavičky, nabízejíc překvapivou dominantu, korunující výhled na údolí. Poblíž Modrého domu existovaly velké ptačí voliéry a holubníky a tam, kde nyní vidíme při vyhlídce na novohradskou kostelní věž jen jednotlivé skupiny keřů, ležely početné květinové záhony a v nejkrásnější harmonii s nimi rozličné stromové skupiny (v originále "Baumgruppen und Bousquets", přičemž jde o slova téhož významu - pozn. překl.), sestávající většinou z cizokrajných dřevin.
V době, kdy paní hraběnka to údolí, jež jí přirostlo k srdci, koupí převedla na svou osobu, tj. v roce 1780, byly zejména pro tu okolnost, že četné lijáky a průtrže mračen, tak třeba v měsíci srpnu 1794, dávaly jinak malému vodnímu toku (rozuměj říčku Stropnici - pozn. překl.) vystupovat z břehů a způsobovaly tak mnoho škod, už zmíněné květinové partery zrušeny, na jejich místě založena louka a aby, jak se alespoň mezi lidem říká, byla chudým opět poskytnuta možnost výdělku, dala Její Excelence strhnout staré budovy tam stojící, na jejich místě pak zbudovat tam, kde ji dodnes vidíme, velkou stavbu novou, i když ne hned v dnešní rozloze, ale nejprve jen její pravé a levé křídlo a postranní budovy, k nimž přibyla až roku 1788 krásná architektura tak řečeného Lázeňského domu (v originále "das sogenannte Badhaus" - pozn. překl.). Podle jedné listiny byl dne 13. června 1788 položen "v Krásném údolí" (v originále "in Schönthal" - pozn. překl.) vlastní rukou Její Excelence hraběnky Buquoyové základní kámen k Lázeňskému domu "při nové budově" (v originále "bei dem neuen Gebäude" - pozn. překl.) hned při vchodu vpravo za přítomnosti vznešeného panstva, dále převora P. Prokopa Kreuzigera, novohradského purkmistra Johanna Petera, hraběcích úředníků a početných diváků. Na počest otce paní hraběnky (rozuměj knížete Johanna Wenzela Paara /1719-1792/, který měl dceru Marii Theresii /1746-1818/ s Marií Antonií hraběnkou Esterházyovou /1719-1771/ - pozn. překl.) byla celá stavba pojmenována "Wenzelbad" (tj. "Václavovy lázně" - pozn. překl.). Po dokončení Lázeňského domu dala ještě paní hraběnka umístit nad výklenek toto věnování:
Dieses Gebäude weihet ihrem guten Vater zum Denkmal
ewiger Verehrung und Liebe seine dankbare Tochter.

(tj. Tuto budovu zasvěcuje svému dobrému otci na paměť
věčné úcty a lásky jeho vděčná dcera.
- pozn. překl.)
(Pod označením "Badhaus" (tj. Lázeňský dům - pozn. překl.) známá stavba sestává z malého salónu, zařízeného rokokovým nábytkem, je v ní ovšem i skutečný, velmi cenný "pompejský" bazén. Ze salónu se vstupuje do lázeňské místnosti v podobě skalní jeskyně (v originále "Felsengrotte" - pozn. překl.), přilehlé malé komnaty, pak do prostorné kuchyně a na terasu, poskytující krásný výhled k Modrému domu.)
Jak dokládá situační plán z roku 1797, obraz celku se ovšem měnil i nadále. Sám vjezd do parku se nyní děl nově zbudovaným Entrée, které vidíme dodnes, zahradní partie se blížily postupem času víc a víc anglickému stylu, husté rovné aleje zmizely, cesty se nyní vinuly šťavnatými lukami a hlavní jízdní cesta překračovala tok Stropnice pod jezem; před Hamerským mlýnem zůstala její trasa vedle dnešní pěší cesty, tedy na levém břehu toku a pokračovala až k rohu lesa při Krčínské cestě (v originále "biem Gritschauer Weg" - pozn. překl.) a odtud k Lázničkám (v originále "von da dem Neugebäu zu" - pozn. překl.).
Plán nám dále ukazuje skleník a malý rybník blízko Lázniček (Neugebäu) či "Höflu" (tj. "Dvorečku" - pozn. překl.) v trojúhelníku, který tvoří Stropnice (Strobnitzbach) s potokem, přitékajícím od Krčínské strouhy (Gritschauer Graben). Z budov tu byl "modrý dům", zvaný tak podle modře natřené střechy (v originále "von dem blau angestrichenen Dache" - pozn. překl.), dále kuchyně, "Höfel", Lázeňský dům.
(Odtud vedly široké schody k mostku přes vodu a mezi Lázeňským domem a zbylými budovami byly vpravo i vlevo vysazeny pyramidovité topoly.) Také pěkný bazén nám zachycuje plán, dále Filemonovu chýši (v originále "Philemonshütte", pojmenovaná tak podle bájného příběhu z Ovidiových Proměn - pozn. překl.) na vrchu nedaleko dnešního Gabrielina rybníka (v originále "Gabrielenteich", dnes na mapách jen "Gabriel" - pozn. překl.), který však tehdy ještě neexistoval; pak nad strží směrem ke Světví (Gschwendt) založenou zeleninovou a ovocnou zahradu; lesní partie proti Hamerskému mlýnu, jakož podél parkové cesty k hamru nebyly tehdy dosud k parku přivtěleny, nýbrž zůstávaly v cizím vlastnictví.
(Ještě o Světví: ves, doložená už ve 14. století, mívala tvrz, jejíž pozůstatky se nedochovaly /na pozemcích, k ní příslušejících, vznikla už v 15. století tvrz v Cuknštejně - pozn. překl./. Při vstupu do vsi stojící "Filipinin dvůr" (Philippinenhof) byl zbudován v roce 1878 po rozšíření ovčína, zřízeného tu roku 1847.)
Neměl bych opomenout skoro při úpatí vrchu řečeného "Nazlberg" (tj. "Nácíčkův", po zmíněném už zahradníku Ignáci Fnoikovi - pozn. překl.) položené "loubí vzdechů" (v originále "Schmachtlaube", asi narážkou na místo vhodné jako útočiště milenců - pozn. překl.), tvořené skupinou cizokrajných smrků (Pinus canadiensis) a vyhledávané každým z návštěvníků údolí, aby si tu trochu vydechl po tolikeré kráse, kterou mohl spatřit. Pokud vezmeme k ruce pečlivě vypracovaný plán zeměměřiče Petera Paula Payera z roku 1800, nenacházíme oproti tři léta starému záznamu dřívějšího stavu parku nijakou podstatnou změnu.
Když Jeho Excelence hrabě Johann v roce 1803 skonal a panství přešla do rukou jeho synovce hraběte Georga I., vedla obezřetná hraběnka Therese administrativu synovcovým jménem, pokud ten byl právě na cestách, a když se pak vrátil a oženil se s Gabriele hraběnkou Rottenhahn, park si jeho vznešená zakladatelka a majitelka ponechala ještě několik let, zařídila si Modrý dům k opravdu dobře obyvatelnému stavu, v jakém je z větší části až podnes, aby tu pak trávila letní měsíce. Během té doby byl park zařízen ještě půvabněji, roku 1817 byl zřízen vodopád, který tvoří zlatý hřeb celého parku, poblíž něho rozkošná, dekorativně vybavená "rybářská chýše" (v originále "eine zierliche 'Fischerhütte'" - pozn. překl.), od Modrého domu zajištěn průhled na novohradskou kostelní věž; Toniččina chata (v originále "Tonihütte" - pozn. překl.), od níž se dá vychutnat skvostný pohled k vodopádu, vznikla v téže době a dostal své jméno na počest jedné věrné služebné. Přes obranný příkop k Údolí (Niederthal) vedly malé mostky na mnoha místech k odpočívadlům a na dubech a olších ve svahu návrší byly umístěny tabulky s hloubavými úslovími, oslavujícími přírodu a krásný park. Tabulky ovšem z větší části zarostly kůrou a ačkoli byly ještě počátkem padesátých let (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.) vidět, nápisy na nich se luštily už jen věru těžko. Nejkrásnější body a objekty opatřovat úslovími činila vznešená paní s oblibou a dodnes ještě čteme na zadních dveřích Modrého domu francouzské čtyřverší
Contente de ce petit espace
Puis - je - formes d' autres souhaits?
Le bonheur tient si peu de place
Le bonheur n' en change jamais.

(tj. Co radosti v tom malém domě
cítím - co víc si vlastně přát?
Ke štěstí málo stačí pro mě,
kéž tady nemění svůj řád.
- pozn. překl.)
Na velkém skalisku naproti vodopádu bylo vytesáno do kamene toto krásné básnické zvolání (je úryvkem z básně švýcarského lékaře, botanika a básníka Albrechta von Hallera /1708-1777/ pod titulem „Morgen-Gedanken“ - pozn. překl.):
O! Schöpfer! Was ich seh', sind Deiner Allmacht Werke
Du bist die Seele der Natur;
Der Sterne Lauf und Licht, der Sonne Glanz und Stärke
Sind Deiner Hand Geschöpf und Spur!

(tj. Stvořiteli! Co zřím, jsou Tvé všemoci díla, Tys duši všemu kolem vdých';
hvězd běh i jas, slunce plamen a síla -
toť výtvor, stopa rukou Tvých!
- pozn. překl.)
A na kameni, kde vede cesta s lavičkou podél lesa na pravém břehu Stropnice (v originále "die Bank am Wege neben dem Walde und dem rechten Ufer des Baches" - pozn. překl.) k Modrému domu, bývalo psáno:
Unmuth ist oft blosser Wahn;
Lasst uns ewig ihm entflieh'n!
Selbst an unbesuchter Bahn
Findet man ein Veilchen blüh'n.
Glücklich, wer es dankbar pflückt,
Und nicht achtlos niederdrückt.

(tj. Blud mrzoutství nechte dál;
až mu zcela uniknete!
I kde bys ji nehledal,
něžná fialenka kvete.
Šťasten, kdo ji vděčně trhá
a ne pošlape a zmrhá.
- pozn. překl.)
Bylo ještě mnoho takových úsloví, které ovšem časem zašly.
Když Její Excelence paní hraběnka Therese musela s ohledem na své zdraví trávit více času pobyty v Itálii, předala v roce 1817 kupní dohodou ten krásný park - či jak mu ráda nadále říkávala: "liebe Neugebäu" (podle milovaných Lázniček - pozn. překl.) - svému ctěnému synovci, který ve vděčné úctě vůči tetě, vlastní zakladatelce celého parku, pojmenoval jej od toho času nadále na "Theresienthal", udržoval jej trvale v co nejlepším stavu a co možno také rozšiřoval, jak vysvítá nad plánem z roku 1839, kdy od krčínských, humenických a údolských majitelů (v originále "von Gritschauer, Meierhöfer und Niederthaler Besitzern" - pozn. překl.) celý lesem porostlý svah návrší proti Hamerskému mlýnu až do blízkosti Hamru zčásti vykoupil, zčásti vyměnil za jiné pozemky. Mezitím dal pan hrabě zřídit vjezd do parku zase jako dříve do blízkosti dvorního kolářství, zpustlý rybník, nově nazvaný "Gabrielin", byl vyčištěn a zvětšen, nad ním také zbudováno malé selské stavení (v originále "ein Bauerhäuschen" - pozn. překl.), opatřené odpovídající výbavou, naproti Gabrielinu rybníku navezen kopec nazvaný Georgs-Höhe (tj. "Jiřího pahorek" - pozn. překl.), z něhož se otevírá malebný výhled: u nohou rybník, v pozadí Modrý dům se skupinami vysokých stromů po stranách; skleník Lázniček byl ve čtyřicátých letech (rozuměj 19. století - pozn. překl.) zrušen, Modrý dům zůstal však až na vnější povrchovou úpravu z piety nezměněn (po povodni v roce 1915 obnovená stavba byla po té následující 1936, která ji téměř strhla, ponechána v ruinách - pozn. překl.) a jen Rybářská chýše, kterou povodeň zle poškodila, byla odstraněna zcela, jakož také "Ruina" (její protáhlá stavba je zachycena při "Pstruhovém rybníce" na nejstarším dochovaném plánu parku z roku 1770 - pozn. překl.).
Když převzal novohradské panství uměnímilovný hrabě Georg II., bylo jako jinde také v Tereziině údolí mnohé zkrášleno a vylepšeno, vytvořeny v něm nové vyhlídkové body a v roce 1852 na místě už zmíněného selského stavení zbudován jednopatrový Švýcarský dům (Schweizerhaus), pěkně zařízen a ve štítě opatřen zbožným rčením:
Der Herr unser Gott sei mit uns,
auf dass wir wandeln seine Wege
und halten seine Gebote

(tj. Pán náš Bůh budiž s námi,
abychom kráčeli Jeho cestami
a dodržovali Jeho přikázání
- pozn. překl.)
Plocha před ním byla urovnána a založen na ní květinový záhon; krátce nato se tato část parku přeměnila v jednu z jeho nejkrásnějších, neboť panorama, které se tu nabízí oku, je nádherně překvapivé a s vděčností pomyslíme na zakladatele této nesrovnatelné vyhlídky; také okolí vodopádu, zaručující tak okouzlující dojem, bylo aranžováno ještě vlídněji, zřízena plovárna (Schwimmschule) na konci parku proti hamru (v originále ausgangs des Parkes gegen den Hammer" - pozn. překl.), který se nacházel kdysi také v panském vlastnictví a byl roku 1752 prodán, v roce 1860 byl pak příjezd do parku, k němuž byla dříve užívána kolem pivovaru a svatojánské kaple vedoucí silnice, přeložen na louku a mezi silnicí a novou parkovou cestou byly vysazeny skupiny stromů, k tomu i starší stromy z tak řečeného Hausbergu i s kořenovými baly (v originále "sammt Ballen" - pozn. překl.), kteroužto obnovou park znovu získal, spojen zároveň úzce s bažantnicí i zámeckou zahradou. Starý a zcela zchátralý Hamerský mlýn, od roku 1751 v cizím vlastnictví, byl vykoupen a v roce 1860 přestavěn v anglickém stylu (Hamerský mlýn nesl dříve jméno Longuevalský, nad Hamrem položený mlýn řečený Grabenmühle se pak kdysi nazýval Holzsparrer Mühle), také dům dvorního koláře došel na panské náklady náležité dekorativní úpravy v témže stylu, vznešený majitel rovněž rozmnožil i krásy samého líbezného dolu. V roce 1869 byla ve strži ke Krčínu nedaleko místa, kde kdysi stával skleník, zbudována provizorní střelnice, která však po dvou letech své existence zase zmizela. Kromě několika změn v seskupení uvnitř dvora, kolem něhož byly v roce 1862 odstraněny pyramidovité topoly, které stály z obou stran vysoké mříže, a ještě snad zvětšení stájí, zůstala situace až do dnešního dne táž, po více nežli tři desetiletí už také plovou stejní zlatí kapři v bazénu a blíží se návštěvníkovi, aby lapili navyklé krmení a už více než 40 let tryská z bazénu pěkný vodotrysk; louka osvěžuje zrak svou sametovou zelení; hrdě tyčí dub kmen i korunu, jedli zdobí šat, přečkávající zimu, smrk a borovice vládnou návrším kolem, krásný akát dává bohatý stín a zdobí se stříbrným topolem a břízou (v originále "Hangel-Birke" - pozn. překl.) háj, olše lemují vodní tok, liliovník tulipánokvětý (v originále "der Tulpenbaum" - pozn. překl.) se svými sestrami z Kanady a všemi těmi cizokrajnými houštinami oblažuje oči svými květy a občerstvuje balzámovou vůní; ještě se slunko koupe v témže stříbrojasném toku, který zurčí přes kameny a hbitě odtud plyne dál;
luna se zrcadlí v nádherném vodopádu, zasmušile shlížejí shora mohutné skály, hlaholí ptačí sbor, důvěrná místa vábí setrvat a kouzlem nás obklopuje celé to údolí svým půvabem, vyzývá nás k obdivu a dává nám pomyslet na šlechetnou zakladatelku všeho toho ráje a vzdát dík uznání jejímu výtvoru i všem těm, kdo jej udržují, rozhojňují a ještě více zkrášlují.

P.S. Text je jednou z podkapitol Teichlovy knihy Geschichte der Stadt Gratzen mit theilweiser Berücksichtigung der Herrschaft Gratzen (1888), jejíž čistý výtěžek byl věnován "špitálnímu stavebnímu fondu" města Nové Hrady.

Prvomájové zvyky na Novohradsku

Na prvého máje se ve vsi stavěl vysoký strom, zvaný "májka" (Maibaum), v dřívějších časech vprostřed návsi, nyní většinou u hospody. Kmen až ke koruně zbavený kůry byl na jehličnaté chocholce, kde byly větve ponechány, zdoben pestrými fábory a zůstával stát dlouho na svém místě.
Ten zvyk upomíná až na šerý dávnověk a nelze pochybovat o tom, že tu jde o znamení na památném místě, které bylo kdysi považováno za posvátné, kde se lid shromažďoval při nejrůznějších příležitostech, slavil tu své svátky, pochovával tu své mrtvé a ctil právě tato posvátná znamení.
Když se rozšířila křesťanská víra, zašel i původní význam těch posvátných míst, májka jako znamení radosti však zůstala zachována, jakkoli lidé, kteří se kolem ní nyní scházeli, nevěděli nic o počátcích zvyku, který ji zrodil.
V dřívějších dobách hrávala na návsi od nejčasnějších ranních hodin toho dne hudba, táhnoucí hlučně i ulicemi osady.
Po příkladu známého obyčeje "vyvádění aprílem" se podobně říkalo, že rovněž "na prvního máje se posílá osel pro seno".
Když prvý květnový den prší, má se nosit hlava nepokrytá, aby vlasy pořádně zmokly a lépe rostly. Ten zvyk vidíme dodržovat ještě dnes u dětí.
Den před prvním májem, večer před Valpuržinou (jinak též filipojakubskou - pozn. překl.) nocí, činila se vždycky veškerá opatření, aby dům i dvůr, stáj i dobytek v ní byly chráněny čarodějnic a zlých duchů, které právě následující noci provozují své nekalé rejdy.

Mein Böhmerwald, 1954, s. 23

P.S. Původně byl text otištěn v autorově práci Beiträge zur Geschichte der Stadt Gratzen, vyšlé roku 1907.

Nejen v máji je celé Novohradsko jedna kvetoucí zahrada, ze které Anton Teichl odešel ovšem po téměř 60 letech správcování té buquoyské domény 24. ledna 1913. Už následujícího roku vypukla první světová válka a smetla posléze všechno, več ten muž věřil. Jeho hrob na městském hřbitově nicméně stojí neporušen, ačkoli nevím, komu to jméno co poví. Proto připomeňme na tomto místě: narodil se v milovaných Nových Hradech (Gratzen) 11. června 1837, zesnul v nich jako nositel Zlatého záslužného kříže s korunkou a Čestné jubilejní medaile za službu, čestný občan města, místní školní inspektor, předseda výboru místní spořitelny, člen okresního výboru v Nových Hradech a Kaplici, čestný velitel hasičského sboru jakož i zakladatel a čestný člen několika dalších spolků. Zanechal tři obsáhlé práce stále u nás používané, neboť jejich česká obdoba až bolestně zaostává - Geschichte der Stadt Gratzen, Beiträge zur Geschichte der Stadt Gratzen a konečně Geschichte der Herrschaft Gratzen. V předmluvě k tomu posledně jmenovanému titulu, vydanému vlastním nákladem a tištěnému u Pokorného v Budějovicích, děkuje autor v březnu 1899 v neposlední řadě také "panu profesorovi Augustu Sedláčkovi v Táboře, z jehož znamenité práce (vortrefflichen Werke) Hrady a zámky české jsem převzal početná spolehlivá data" jakož i "panu Franzi Marešovi, přednostovi knížecího schwarzenberského archívu v Třeboni (Wittingau) za jeho vysvětlení a sdělení". V německém textu působí alespoň u Antona Teichla ty háčky a čárky docela samozřejmě. Jako zámecký archivář a zakladatel i správce novohradské veřejné obecní knihovny vyvinul neúnavné úsilí rozmnožit místní povědomí a humanisticky založenou vzdělanost. Jeho pohřeb tři dny po datu skonu se stal událostí, kterou vedle davů obyvatel z města i širokého okolí neminula ani přítomnost četných zástupců církve a majorátního pána Karla hraběte z Buquoyů s panským úřednictvem. Byla to zřejmě historická chvíle na rozloučenou, jakou na svém konci nabídla odcházející epocha. Synovi Robertovi alespoň už byla po ní souzena s celým Rakouskem situace věru zcela jiná.
- - - - -
* Nové Hrady / † † † Nové Hrady
obrazová příloha obrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko