JUSTIN JOSEF ZICHRASER

Heršlák

Historie jedné staré hraniční tvrze

1. Nejstarší dějiny
Snad žádný z někdejších jihočeských hrádků, jejichž původními majiteli byli lenníci mocného rodu pánů z Růže, nedosáhl nikdy takového významu jako právě Heršlák, ležící přímo na hranici Čech a Horních Rakous. To jméno (ve své původní podobě asi Herrnschlag) se poprvé připomíná v listině z roku 1289, jíž 3. února toho roku bratři Čeněk a Domin, vazalové Jindřicha z Rožmberka (1262-1310), darovali klášteru ve Vyšším Brodě dva díly obilného desátku ze dvou dvorů v Pasovarech a Cipíně a celý desátek právě ze dvora Heršlák, s výjimkou polnosti dvora při faře v Rainbachu, ze kteréhož připadala jedna třetina desátku rainbašskému farnímu kostelu.
Oba bratři následovali v držení Heršláku Řehoře z Heršláku, pravděpodobně syna Čeňkova, který stejně jako oba jmenovaní vazalové rožmberští příslušel k rodu Doudlebských, v jižních Čechách bohatě rozvětvenému. S Řehořovým jménem se poprvé setkáváme v darovací listině Mikuláše z Pasovar farnímu kostelu ve Střížově z 24. dubna 1316, na které je Řehoř spolupodepsán jakožto svědek. Daroval klášteru vyšebrodskému ves Dobrou Vodu u Malšína (blízko Bolech - pozn. překl.) a koupil ve vsích Dobrá Voda a Příslovice dva talenty pasovského pfeniku daně, aby je rovněž daroval klášteru. Za to se zavázali tehdejší opat Otto III. (1373-1380) a vyšebrodský klášterní konvent 17. ledna 1374 k trvalému sloužení zádušní mše při výročí jeho úmrtí. V této listině je Řehoř z Heršláku označen už za zesnulého (piae memoriae) a jako den jeho skonu je uveden svátek sv. Dionýsia, tj. 9. říjen.
Řehoř měl pět synů a jednu dceru: Veleslava, faráře v Soběnově v letech 1359-1369, Litvina, rovněž faráře soběnovského v letech 1376-1383, Beneše z Heršláku, Kunrata z Trojanova, Mikuláše z Perné a Dvořatu z Heršláku. Tíž věnovali vyšebrodskému klášteru 24 kop pražských grošů, začež bylo za ně čteny každý týden při oltáři sv. Václava čtyři mše svaté. Z listiny k tomu vystavené se dovídáme, že desátek darovaný bratry Čeňkem a Dominem ze dvora v Heršláku bude užit k udržování světla na hlavním oltáři během sloužení mše svaté.
Dvůr Heršlák vlastnil po Řehořově smrti sám jeho syn Beneš, Macuta zvaný, dobrodinec kláštera stejně jako otec. 25. února 1396 zaručují se opat Otto a konvent vyšebrodský listinou ke každoročnímu sloužení zádušní mše svaté za Litvina, faráře v Soběnově (později v Malontech) a Benešova bratra, a sice pro 22 kop grošů, odkázaných klášteru Litvinovou závětí. Mimoto daroval Beneš tehdejšímu správci fary v Myšlanech (Ober-Haid, tj. v dnešním Horním Dvořišti) k níž Heršlák příslušel, dne 6. května 1400 louku při cestě cáhlovské (tj. do Freistadtu, nazývanému tehdy např. u Sedláčka výhradně Cáhlovem, jeho obyvatelé pak Cáhlovskými - pozn. překl.), začež za něho a jeho děti, pochované v Horním Dvořišti, bude vždy po nedělním či svátečním kázání říkána modlitba. Beneš Macuta z Heršláku zemřel ještě před počátkem husitských bouří a zanechal vdovu Elišku, která byla usedlá roku 1421 na Trojanech.
Ne-li už za něho, tedy určitě za jeho syna Macuty, zmiňovaného 1390-1409, byl Heršlák důkladně opevněn. Macuta se stal po celých Čechách pověstným a obávaným loupežným rytířem, který započal se svými lapkovskými nájezdy zřejmě už za života otcova. Prostý dvůr (curia) bez řádného opevnění by mu nemohl poskytnout následnou ochranu, v takovém případě nezbytnou. Zajištění poskytovala především dostatečně mohutná věž na vyvýšeném místě (zvaném též "tábor"), obehnaná ze všech stran hlubokým vodním příkopem.
Macutovo jméno se poprvé objevuje v listinách z roku 1390. To už se o jeho zlovolných činech připomínají mnohé podrobnosti. Mlynáři pod Myšlany (zřejmě pozdější Stegmühl) ukradli Macutovi pacholci z příkazu pánova tři krávy, ze kterých jedna Macutovi musila být odvedena. Při plenění v Cáhlově (Freistadt) byl však jejich pán hejtmanem tamním Ondřejem z Pollheimu zajat a uvržen do žaláře. Pollheim propustil loupežného rytíře teprve na přímluvu pana Jindřicha z Rožmberka a poté, co se za něho 7. května 1420 zaručili jeho otec Beneš, Petr Žestovec z Žestova a Bohuslav z Keblan, tj. zeťové Beneše staršího, Vilém šafář na Rožmberce, Oldřich Drochovec a Bohuslav Houženský. Nemělo to ovšem nijaký úspěch, poněvadž Macuta po svém propuštění začal s loupežemi znovu. Tak přepadl ve spolku s jinými loupežnými rytíři u Strážkovic jednoho kupce, jehož obrali o 100 zlatých a koně. Jinému kupci ze Salcburka vzali v Kramářově lese (im Kramerwalde) mezi Kaplicí a Dolním Dvořištěm spolu s Matyášem, stejně povedeným střelcem Petra Strachoty z Osova (jde zřejmě o "Ossow-Hof", česky Osovský dvůr, dnes jen Osovský - pozn. překl.) a na Tiché (Oppolz), dvě kopy grošů, perníky (Sedláček uvádí dokonce přesný jejich počet, totiž šest - pozn. překl.) a samostříl. S jiným svým střelcem Václavem přepadl a zloupil vozy na silnici do Vyššího Brodu. Aby od sebe odvrátil podezření, zrobil si Macuta z koňských žíní a kozí srsti dlouhou falešnou bradku, kterou si po přepadu strhl a křičel na kohosi, kdo tu vůbec ani nebyl. Se svými pomocníky přepadl také Mikuláše z Hvozdna a unesl jej na Heršlák, kde ho pak 14 neděl věznil; toho okradli o koně, samostříl a kožené opásání, v němž bylo 80 grošů v hotovosti (tady Zichraser uvádí Sedláčkovy Hrady jako přímý pramen svého podání události - pozn. překl.). Žádný div, že byl Macuta pro tyto své činy obáván natolik, že jeho jménem strašili děti, kterýžto mrav či spíše nemrav se uchoval až do dnešních časů (tady autor píše i o v poznámce pod čarou i o tom, že Macutovy činy byly ovšem v lidovém podání ještě až bájně zveličovány - pozn. překl.). V roce 1408 dělal Macuta Aleši z Bítova, který vpadl do Horních Rakous, vůdce na Leonfelden, ve spojení s jinými jihočeskými loupežnými zemany, jmenovitě s Valkúnem z Kamenného Újezda, se Žižkou z Trocnova, se Žibřidem z Mostků (Mostky u Kaplice, německy Pernlesdorf v originále - pozn. překl.) podnikl rovněž četné loupežné výpravy do Horních Rakous. Roku 1409 byl pro své hanebné skutky zajat Rožmberky, brzy však opět propuštěn. Roku 1418 dělí se Macuta a Řehoř o ves a tvrz Heršlák a Horní Dlouhou (Oberlangendorf) a brzy nato zřejmě Macuta umírá. Jeho vdova Ofka z Trojan prodala roku 1421 jisté dědiny Buzkovi z Rovného.
V roce 1427 přepadlo několik zločinců, mezi nimiž se vyskytoval i jakýsi Jan "odněkud kolem Heršláku", čtyři ženy z Budějovic na silnici blízko Kaplice a okradli je o 18 grošů a několik jiných předmětů.
Během husitských zmatků, za nichž významnější doklady o Heršláku chybějí, připomíná se v letech 1430-1437 jako majitel tvrze Svatomír z Milíkovic, patřící bezesporu také k rodu Doudlebských.

2. Heršlák za Cinišpánů, za Petra Stupenského z Houžné a za Roubíka z Hlavatec
Kolem roku 1440 přešel Heršlák do držení Zinnespanů (psali se i Cinispan, Czinispan i Zündspan), staré měšťanské rodiny z Freistadtu (Cáhlova), která se peněžními a jinými obchody domohla velkých bohatství a patřila ve městě k nejuznávanějším. Její členové zastávali různé úřední hodnosti, vlastnili na náměstí význačný dům (pozdější budova zdejší spořitelny) a ve freistadtské a haslašské zemské rychtě i některé statky a léna jako by šlo o nějaké rytíře. Poté co zřejmě koupili Heršlák, zvali se Cinišpáni z Heršláku (Zinispan von Herschlag). Právě v jejich držení získala tvrz skutečně na významu a nabyla za nesvárů mezi Čechami a Horními Rakousy v 15. století postavení jako opravdový pomezní hrad.
Příčinou oněch nesvárů, v nichž hrál z heršláckých majitelů velkou roli Jindřich Cinišpán (Heinrich Zinispan), byly dlužné nároky na zadržený žold, které mínili někteří rytíři vznášet na císaře Fridricha III. (1440-1493). V roce 1458 byl v Čechách zvolen za krále Jiřík z Poděbrad, který právě císaři prokázal dříve mnohou službu, odměna, kterou požadoval, byla však vždycky natolik vysoká, že Fridrichovi nebylo lze ji splatit. Poněvadž ovšem Poděbrad na svých požadavcích trval i nadále, vzniklo oboustranné vzájemné napětí, které vedlo až k úplné roztržce, když Jiřík poslal do Lince, kde Fridrich právě předsedal zemskému sněmu, deputaci, mající císaři předložit účet už zaplacený. Český král tak dával najevo, že není spokojen s tím, co mu císař poskytl jako vyrovnání. Jinak chladnokrevný Fridrich ztratil veškerou trpělivost, vykázal poselstvo ostrými slovy a vyčetl ještě českému králi, že pod mnohou záminkou vysílá do Rakous své oddíly a bere v ochranu neposlušné císařské poddané.
Tento případ se stal podnětem k válce. Královský princ Viktorin (syn Jiřího z Poděbrad - pozn. překl.) vpadl se svým vojskem do Horních Rakous a pronikl, poněvadž akce byla překvapivá, bez odporu až k Dunaji, ba obsadil dokonce i klášter Pulgarn (mezi Neyereckem a Mauthausenem) a opevnil se tam. Nato dal Fridrich povolat zálohy, aby Viktorin a jiní jihočeští rytíři, kteří se podobně jako Jiřík chtěli obohatit četnými loupežnými nájezdy do Horních Rakous, zejména pak do horního Mühlviertelu, byli vyhnáni ze země. Od časů však, kdy jihočeská šlechta započala svá plenění v Horních Rakousích, nebylo už jejich rozbrojům s Hornorakušany nijakého konce. V nich pak hrál na české straně největší roli Zdeněk ze Šternberka, který za účelem získání pevného bodu ke svým vpádům do Horních Rakous, zmocnil se v roce 1467 právě tvrze v Heršláku, svou polohou přímo na zemské hranici k tomu všemu jako stvořené.
Aby Heršláku nabyl trvale, donutil Šternberk nato Cinišpány, aby mu tvrz dali připsat. Sotva byla v jeho majetku, žádal měšťany ve Freistadtu, aby heršlácké posádce proti zaplacení dodávali zásoby(špíži, Speise) a potravu. To však vyvolalo u Freistadtských (Sedláček ovšem píše toliko o Cáhlovských - pozn. překl.) nemalé obavy, v nichž se obrátili na samotného císaře Fridricha, jak že se mají v celé věci zachovat. Fridrich jim odpověděl 11. září 1467, podle jeho informací že právě probíhá jednání mezi šternberskou a rožmberskou stranou a papežským legátem v Pasově ... takže podle jeho mínění a vůle se nijaké ze stran nemá z Freistadtu dostat podpory, nýbrž je třeba dnem i nocí střežit město... (citováno v německém originále podle Wermsbergerových Urkunden von Freistadt)
Stejně jako Freistadtským činilo obsazení Heršláku velké starosti i Janovi z Rožmberka, stojícího tenkrát na straně utrakvistického krále. Ležel právě se svými oddíly před Jindřichovým Hradcem a pro nedostatek vojáků trpěl značnou škodu. Na jaře roku 1468 přijel na Heršlák purkrabí z Weitry (Sedláček ovšemže píše "purkrabě Vitorazský" - pozn. překl.), kde byl tehdá purkrabím nějaký Výšek, a nařídil stavět baštu v tu stranu na Freistadt. Poněvadž měl ale málo lidí, množily se obavy Jana z Rožmberka i jeho souseda Jana z Lobkovic, tehdejšího majitele Rožmberka nad Vltavou, o to víc ještě, že se šířily pověsti (v máji roku 1468, upřesňuje Sedláček i něco podobného jako bylo šíření pověstí - pozn. překl.), jak se Heršláčtí přes řeku (Vltavu) strojí. Znepokojen tím, píše Jan z Lobkovic 18. května 1468 Janovi z Rožmberka, že podle jeho zdání by mohl být most ve Vyšším Brodě klášteru a Rožmberkům ke škodě; měl by napsat opatovi, že most dá strhnout, "poněvadž Heršláčtí chtějí přes řeku". Brzy nato se ovšem smířil Jan z Rožmberka, který odstoupil od Poděbradovy strany, se Zdeňkem ze Šternberka, který vrátil Heršlák Cinišpánům.
Vprostřed června roku 1474 zvedl proti Horním Rakousům rozbroj Lev z Rožmitálu, nejvyšší hofmistr království a jeden z nejmocnějších pánů v zemi vůbec. Spolu s Petrem Stupenským z Houžné, jedním z mnoha českých válečníků nižšího šlechtického stavu, stáli na straně Lva z Rožmitálu ještě Roubík z Hlavatec, majitel Dubného, hrádku ležícího mezi Budějovicemi a Netolicemi, a Jindřich Cinišpán z Heršláku, který svou tvrz smlouvou (právě v červnu 1474 podle Sedláčka - pozn. překl.) Lvovi z Rožmitálu postoupil. Pro tuto smlouvu a jeho spojení s Čechy byly nato Cinišpánovi odňaty všechny statky v Horních Rakousích.
Lev z Rožmitálu vpadl do Horních Rakous, obsadil Haslach a přikročil pak k obležení zámku Waldenfels u Reichenthalu, neznámo, zda úspěšnému či nikoli. Aby učinili konec jeho dalšímu postupu a plenění, vyhlásili hornorakouští stavové zbrojný stav a svěřili velení shromážděným oddílů do rukou hraběte Georga von Schauenburg, jehož rozkazům podléhali hejtmani Gotthard a Rüdiger von Starhembergové, Georg Michael von Hardegg, Christoph von Zilking, Berhard von Scharfenberg, Andreas von Pollheim, Georg von Losenstein, Michael von Traun, Christoph von Hohenfels, Bernhard Jörger, Kaspar Perkheimer, Veit Tamböck, Jörg Schließenberger a Theobald Aschpan. Ti se dostali do blízkosti tvrze v Heršláku, kde zůstával se silnou posádkou Stupenský z Houžné a odkud činil četné výpady do Horních Rakous, a hotovili se k obléhání. Vedl je hornorakouský zemský hejtman Reinprecht von Wallsee.
Během obléhání podnikali Hornorakouští nájezdy na okolní osady a do majetků pánů z Rožmberka. Tak táhl dne 25. září 1474 jeden hornorakouský oddíl do Myšlan a zabral obyvatelů seno, stoly a jiný nábytek, aby jím lépe vybavil svůj tábor při Heršláku; druhý oddíl pod Andreasem z Pollheimu vyloupil v ten čas ves Bludov na panství Rožmberk nad Vltavou.
Češi spěchali po zprávě o obležení Heršláku osvobodit tam těžce tísněného Petra Stupenského a bitva se už zdála neodvratnou; nepřátelské strany uzavřely však dne 20. září v poli před Heršlákem příměří, a to za podmínek následujících:

Heršlák bude Stupenským a Cinišpánem předán hraběti Georgu von Schaumburg a Jindřichovi z Rožmberka tak, aby ji tito drželi až do uzavření míru.
Zajatci obou stran budou dotud, než se rozhodne, že by mohli být znovu povoláni postavit se nepříteli, propuštěni.
Žádné straně nesmí být uloženo výpalné.
Dne 16. října má být v městysi Leonfelden započato jednání o míru, ke kterémužto shromáždění každá ze stran vyšle 3 zástupce. Pokud se nedohodnou, konečný výrok učiní vévoda Albrecht Bavorský; pokud tento odmítne převzít úlohu prostředníka, stane se rozhodčím sudím Kryštof z Lichtenštejna, jehož ortel přesně vyplnit se obě strany zavazují.

K uzavření míru ovšem nedošlo a každá ze stran obviňovala tu druhou z jeho prvotního i dalších porušení, poněvadž výpadům z obou stran na nepřátelská území skutečně nadále oboustranně docházelo. Ba Hornorakušané se obrátili dokonce na samotného českého krále Vladislava (rozuměj Jagellonského - pozn. překl.) s dopisem, ve kterém ho snažně prosili, aby svým poddaným vpády do Rakous přísně zapověděl. List byl podepsán mnohými z už zmíněných hornorakouských pánů a rytířů. Král slíbil sice jejich žádosti vyhovět podle svých možností, ale nedokázal se své šlechtě, jíž byl zavázán za prokázané mu služby, především pak pro finance, které jí dlužil. Rozbroje pokračovaly a byly ještě ostřejší než předtím.
Z rakouské strany byly obnoveny pány z Puchheimu, zatímco ze strany české opověděl se freistadtskému hejtmanovi Bernardu von Scherfenbergovi hornorakouskému zemskému hejtmanovi Kašparu Sintzenbergerovi pan Jindřich Roubík z Hlavatec. V prosinci 1474 dal svůj opovědní list přibít rovnou na dveře Scherfenbergova domu ve Freistadtu a v Linci na vrata zemského hejtmanství. V listu obvinil oba adresáty, že prý o něm šíří nepočestné hanlivé lži a v lednu roku následujícího (1475) vytáhl proti nim do pole. Když dorazil k Heršláku, dávala posádka tvrze celému okolí výstrahu střílením z hákovnic a činila Roubíkovi tolikerou škodu, že ho nakonec donutila k ústupu. Pomstil se při něm tím, že aspoň vyplenil vsi patřící k heršláckému panství. Tím ovšem Roubík upadl do nového střetu s Rožmberky, s nimiž se roku 1474 v Netolicích smířil. Rožmberkové právě tenkrát Heršlák obsadili a měli ovšem Roubíkovi za zlé, že plení zboží jim náležející. Roubík odpověděl, že prý neměl v úmyslu škodit statkům rožmberským, v čemž by znal rozlišovat už proto, že Heršlák byl prý dříve v majetku jeho děda z matčiny strany a jeho rodičů, od nichž byl prodán (Roubíkova matka se jmenovala Barbora a musela by podle tohoto podání být rozená z Heršláku, pravděpodobně jako dcera Macuty a jeho ženy Ofky, která po manželově smrti prodala tvrz Svatomírovi z Milíkovic); byl by prý rád, kdyby Rožmberkovi samému tvrz náležela, mohla být ale i v rukou hrabat von Schaumburg, což jsou jeho nepřátelé na smrt, a těm bude na jejich jmění škodit, kde a jak jen bude moci.
Touto omluvou Roubíkovou zůstaly přátelské vztahy mezi ním a Rožmberky zachovány, ba došlo k upřímnějšímu vzájemnému sepětí. Puchheim podnikal v té době četné nájezdy do rožmberského panství třeboňského a novohradského, čímž byl Jindřich z Rožmberka nejvyšší měrou popuzen. On a jeho strýc Bohuslav ze Švamberka uzavřeli dne 27. dubna 1475 s Roubíkem spolek, aby Rakušany, působící Rožmberkům škody, dopadli a vykonali na nich pomstu. Ten plán měl provést Roubík sám. V máji vytáhl se šesti sty jezdci a značným zástupem pěšího lidu, naverbovaného za rožmberské peníze, do Horních Rakous. Znovu se setkal s poplachem, kterým heršlácká posádka zburcovala proti němu obyvatelstvo celého okolí. Schaumburg podle všeho zdání tedy skutečně sám nyní tvrz držel nebo tam přinejmenším měl hlavní slovo. Roubík tedy odtáhl od Heršláku s nepořízenou a potíral teď alespoň v Dolních Rakousích pány von Puchheim.
Mezitím se roznesla zpráva, že se Hornorakušané strojí k tažení do Čech. Vok z Rožmberka, který se za svého bratra ujal správy rodových statků, osadil svých 9 hradů a tři opevněná města dostačujícím mužstvem, nařídil obyvatelstvu střežit svá jmění a zahnat veškerý dobytek. Uzavřel nyní s Roubíkem novou smlouvu, ale ten chtěl s Rakušany bojovat toliko jménem svým. V září 1475 vyslal nejprve do Rakous jezdecký odddíl přezkoumat a zjistit, cože tam proti Vokovi vlastně zamýšlejí. Tento oddíl zabral Freistadtským nějaký dobytek, který jim ale Hornorakušané, kteří pod velením Scharfenbergovým a Zelkingovým Čechy pronásledovali, někde v okolí Velešína zase vzali nazpátek. Krom toho ztratili Roubíkovi lidé i jistý počet koní, kusů výzbroje a zbraní. Při návratu drancovali Rakušané rožmberské statky, vylamovali po domech truhlice, brali lidem šatstvo a cenné věci, vyháněli dobytek, který ve staveních ještě zůstal a dopouštěli se i jiných věcí.
Podle jednoho z vyšebrodských záznamů měl být Heršlák roku 1475 den po svátku Narození Panny Marie (tj. 8. září) dobyt Bernardem von Scharfenbergem a dolnorakouskou šlechtou a nazítří pak zcela zničen, takže z tvrze prý nezůstal kámen na kameni. Také freistadtské "Notizen", tj. rukopisná kronika tamního farního archívu, mají o tom informaci podobného znění. Z následujícího běhu věcí ovšem vyplyne, že obě zprávy značně přehánějí.
V každém případě Roubík, rozezlen tím vším, spojil se s dávným nepřítelem Rakušanů Lvem z Rožmitálu a táhl už několik dnů po zmíněné srážce u Velešína do Horních Rakous (jde o konec září 1475). Vok z Rožmberka byl předem požádán, aby dal ohlásit poddaným z oněch vsí, jimiž chtěl Roubík táhnout, že by měli mít poklizeno všechno, co je k snědku i užitku spolu se všemi penězi, poněvadž jeho lid tam, kudy potáhne, sotva co z toho nechá ležet.
Roubíkovo tažení platilo tentokrát především Heršláku, který mu výpady do Rakous předtím hned několikrát zhatil. Ještě než bylo započato s obléháním, vyhlásil Vok z Rožmberka hraběti von Schaumburg otevřeně nepřátelství. Přestože heršlácká posádka nebyla hlavně co do zásoby potravin na obléhání nijak připravena, dokázala vzdorovat několik týdnů a teprve v listopadu byla vyhladověna natolik, že předala tvrz do rukou Roubíkových. Ten tam ke své radosti našel zbraně (a toulce, dodává Sedláček - pozn. překl.), které Heršláčtí jeho čeledi u Velešína pobrali. S potěšením o tom podává zprávu Vokovi z Rožmberka a už napřed hrozí, že ty "(vyjebané) Němce (ten přívlastek Zichraser ovšem na rozdíl od Sedláčka vynechává možná jen z nepochopení ostrosti výrazu, poněvadž i za stejně nenávistně laděný výraz "Němce" raději opravně v závorce připisuje "Hornorakušany" - pozn. překl.) naučí, že žádnému tak nešlechetně nebudou dělati, jako jemu."
Ztráta Heršláku způsobila samozřejmě v Horních Rakousích značné zděšení, pročež rozhodli císař i zemské stavy na sněmu, konaném brzy nato v prosinci 1475 v Linci, že má být tvrz získána nazpět. Rozhodnutí ovšem svého naplnění nedošlo. Císař vyslal jen do Freistadtu oddíl svých vojsk a vydal Freistadtským pokyny k obraně města. Roubík naproti tomu učinil všechno pro to, aby učinil Heršlák co nejpevnějším, osadil je nejlepším mužstvem, vybavil dostatečným počtem polních děl, k nimž držel vlastní artilerii! I on sám se v tvrzi zařídil věru podomácku. Pobýval tu totiž se svou mladou ženou Kateřinou, sestrou už zmíněného Petra Stupenského z Houžné. Zval často na Heršlák hosty a pořádal pro ně hojné slavnosti a zábavy. S Bohuslavem ze Švamberka, který se za dosud příliš mladého Voka z Rožmberka ujal správy rožmberských statků, žil Roubík v nejlepším přátelství, pročež také rád uhrazoval stálé škody, které tropily jeho nezřízené oddíly rožmberským poddaným v okolí tvrze.
Ačkoli se v Heršláku věnoval značně rozmařilému panskému životu, válečnému řemeslu se Roubík nijak nezpronevěřil a provozoval je s pevnou tvrzí v zádech i nadále v široké míře. Vedl zbrojné půtky s pány z Wallsee, z Graveneggu, s Eizingery i Stegery řečenými "zu Sankt Veit", se správcem ve Wachsenbergu a mnoha, mnoha jinými v Horních i Dolních Rakousích, a to s velkým úspěchem. Válečné štěstí mu stouplo do hlavy natolik, že se vydal dál do Dolního Mühlviertelu a blízko Greinu začal budovat při Dunaji opevněný tábor. Ještě než ho však stačil dokončit, dorazili za ním Bernhard von Scharfenberg a několik jiných rakouských pánů a Roubíka spěšně oblehli. Než dorazila pomoc z Netolic od Roubíkova otce, došlo k bitvě, v níž byl Roubík přes usilovný odpor poražen a ztratil přitom i notnou část svých lidí. Sám stihl uniknout se zbytkem mužstva nazpět do Heršláku a zachránit se. Vítězové se v Greinu podělili o kořist, sestávající ze zajatců, koní a zbroje všeho druhu. Nejkrásnější z ukořistěných koní byl bělouš, darovaný následně následníkovi trůnu, arcivévodovi Maxmiliánu Habsburskému.
Nový svár, který se hrozil rozhořet mezi Roubíkem a Ulrichem von Gravenegg, byl urovnán za zprostředkovatelského přispění Bohuslava ze Švamberka mírovou cestou. Když pak 20. září 1476 Švamberk sám vyhlásil nepřátelství císaři pro mnohé újmy způsobené mu údajně jeho poddanými, připojil se Roubík s nejvybranějším mužstvem z Heršláku, Holkova a Netolic k oddílům rožmberským. To, že se císař vpádem Rožmberských a Roubíka dostal do nesnází, prozrazuje list, jímž 7. října 1476 nařizuje pánům von Starhemberg vyslat jejich oddíly pod vedením nejvyššího polního hejtmana Bernharda von Scharfenberga do Freistadtu a táhnout s nimi buď na Heršlák nebo vpadnout dále do Čech. Petr Stupenský se jim ovšem v poli postavil a porazil je v listopadu 1476 na hlavu, při čemž zajal 25 šlechticů a ukořistil 49 krásně sedlaných válečných koní.
Na samém počátku těch dolnorakouských rozbrojů byl Roubík raněn a zajat, na přímluvu krále Vladislava u císaře ovšem hned vzápětí znovu propuštěn. Před svým propuštěním musel přísahat podle starého obyčeje na mír, tj. zříci se pomsty slibem, že nikdy už nepřátelsky nevystoupí proti císaři, jeho zemi a poddaným a že se dostaví ihned, jakmile bude kdy předvolán. Poněvadž pro něho tou přísahou ztratily Heršlák i Netolice jakýkoli význam, postoupil je listem ze dne 28. února 1477 svému otci Oldřichu z Hlavatec, dále Diviši Malovcovi z Libějovic, svému švagrovi Petru Stupenskému z Houžné, jakož i svému strýci Mikuláši Roubíkovi. Roubík z Hlavatec na následky svého zranění ostatně po delší čas toho roku churavěl, než na podzim 1477 skonal.
Po smrti Roubíkově držel Heršlák Petr Stupenský z Houžné, který v půtkách proti Hornorakušanům pokračoval, nakonec ale 20. dubna následujícího roku s nimi uzavřel mír. Ačkoli tím nepokoje v sousedství neustaly, ukončeny byly alespoň na čas škody, které se z Heršláku do té doby dály. Konečně pak byla 11. prosince 1477 mezi Petrem Stupenským a Bohuslavem ze Švamberka jako poručníkem pánů z Rožmberka na hradě Zvíkově uzavřena smlouva, v níž Stupenský slíbil zjednat postoupení tvrze Rožmberkům, zatímco Švamberk ze své strany slíbil propustit všechny vězně, které Scharfenberg na Heršlák odvezl, jakož i ostatní zajatce rakouské z roku předchozího výměnou za rožmberské poddané. Dále se Švamberk zavázal, že v případě prodeje Heršláku komukoli dostane Stupenský čtvrtý díl prodejní ceny. Důvodem, proč se Švamberk dal k těmto závazkům přimět, bylo patrně přání, aby pomezní tvrz zůstala v jeho rukou, poněvadž i on stál předtím v půtkách s Hornorakušany, kteří dokonce roku 1477 vyplenili samo město Rožmberk nad Vltavou.
Smluvené příměří nemělo ovšem dlouhého trvání, neboť následkem rozkolu, který se rozhořel během válečné srážky císaře Fridricha III. s uherským králem Matyášem (Korvínem) i mezi císařem a českým králem Vladislavem, přepadl Bernhard von Scharfenberg, který ve freistadtském zámku shromáždil své bojové oddíly, znovu a bez jakéhokoli předchozího vypovězení příměří heršláckou tvrz. Poněvadž pak Švamberk právě v důsledku příměří, majícího platit až do 24. dubna 1478, nebyl na rakouský útok nijak připraven, mohl být Heršlák lehce dobyt a skutečně i padl už 3. ledna 1478 do Scharfenbergových rukou. Rozlíceni tímto a dalšími útoky horno- i dolnorakouských pánů, vpadli Češi v silném počtu do Horních Rakous, pronikli tam až k Mauthausenu, v Dolních Rakousích pak až k Zwettlu a Weitře, čímž byl císař donucen k uzavření příměří. K dalšímu jednání byl svolán zemský sněm do Lince a právě na něm došlo i k dosažení žádoucího příměří se Lvem z Rožmitálu a Cinišpánem alespoň do 24. srpna 1478. Jednání pokračovalo i po tomto datu, už bezvýsledně ovšem, a tak na podzim došlo k novým střetům. Konečně v dubnu a v květnu 1482 se dal Lev z Rožmitálu po vyplacení sumy ve zlatých hotovosti přimět k tomu, aby se vzdal svých plánů v Rakousích.
Jindřich Cinišpán (1461-1508), dědičný vlastník heršlácké tvrze, stál během řečených bojů vždy na straně české šlechty, pročež, jak už také vzpomenuto, byly všechny jeho majetky ve Freistadtu konfiskovány. Jindřich je naposledy zmiňován v roce 1508. V Čechách ležící statky dostal přispěním zemského sněmu nazpět. Majetky Cinišpánů v Horních Rakousích (Hirschbach, Dreißgen atd.) byly rozděleny mezi císařovy věrné, Cinišpánův freistadtský dům sám byl pak 29. června 1491 prodán městu. Po Jindřichu Cinišpánovi následoval Jan, zmiňovaný v letech 1508-1531 a už roku 1478 (Sedláček uvádí zřejmě správnější datum 1487! - pozn. překl.) v jedné vyšebrodské listině označený za pána na Heršláku.
Poněvadž se Cinišpánové svých nároků na majetky v Horních Rakousích nechtěli nijak vzdát, trvali na svém nepřátelství zejména vůči Freistadtským. Byly v tom s nimi spolčeny různé pochybné elementy, které z rozlehlých lesů na jihu Čech, skýtajících jim bezpochyby skvělý úkryt, nadále podnikaly výpady do Rakous. To k jejich projednání a také ohledně cinišpánských nároků povolil císař Maxmilián Habsburský (1493-1519) dokonce hned dvě shromáždění stavů, to první ve Vídeňském Novém Městě, druhé ve Freistadtu dne 10. července 1508. Poněvadž se však novopečení vlastníci cinišpánských statků odvolávali na příslušné právní doklady, které jim je přiřkly, jejich původní majitel vyšel ze sporu s nepořízenou. Cítil se císařovými věrnými poškozen a vpadal hojně do Horních Rakous, plenil vsi, způsoboval požáry, bral rolníky do zajetí a ohrožoval v letech 1509, 1517 a 1519 samotný Freistadt. V posledně jmenovaném roce (1519) musela být proti němu dokonce svolána hornorakouská zeměbrana. Poněvadž se nyní do věci vložili i někteří z českých a hornorakouských pánů, musel Cinišpán 1. září 1509 ve Freistadtu odpřisáhnout mír a zříci se do budoucna pomsty. V roce 1527 a 1531 je Jan Cinišpán městským hejtmanem třeboňským. Jeho dva strýci Jiří a Volf Cinišpánové stáli v té době rovněž v rožmberských službách. Jiří byl roku 1506 purkrabím krumlovským, Volf roku 1509 městským hejtmanem v Třeboni. Posledně zmíněný je naposledy připomínán v roce 1534 a prokázal se svou chotí Annou mnohá dobrodiní klášteru vyšebrodskému.
Jan Cinišpán měl syna Jindřicha (tady je v Zichraserově textu zřejmá chyba, poněvadž se píše znovu o Janu Cinišpánovi, synovi Jindřicha Cinišpána, ačkoli má jít nepochybně právě o potomka už předtím zmíněného Jana - pozn. překl.), který si dal v pondělí po sv. Benediktu v roce 1546 po otci zděděnou pustou tvrz Heršlák spolu s poplužním dvorem, pustou ves i mlýniště vložit do obnovených desek zemských. Roku 1543 si týž koupil dům v Krumlově a vytrval potom ve službách pánů z Rožmberka, kteří ho roku 1552 ustanovili městským hejtmanem v Rožmberku nad Vltavou. Zemřel tam však nejspíše ještě téhož roku (Sedláček uvádí "nedlouho před rokem 1560" - pozn. překl.) v první polovině července, několik dní po skonu své manželky na mor, tehdy ve městě zuřící. Touže nákazou zahynuly i jeho dvě dcerky a morem onemocněl posléze i jeho syn. Dcera Alžběta, provdaná za Jana Vamberského z Rohatec, dala pustou heršláckou tvrz zanést do zemských desek jako své dědictví po otci. Ještě v roce 1590 byla majitelkou Heršláku; toho roku měla totiž při s hornorakouským pánem Hansem Wilhelmem von Zelking o rybník a louku na zemské hranici mezi panstvím heršláckým a weinberským. Alžběta byla poslední z rodu Cinišpánů, o němž se po její smrti ani v Čechách ani v Rakousích neobjevuje jediná zmínka.

3. Heršlák v držení Vamberských z Rohatec. Mukenberkové. Novější dějiny
Alžbětin manžel Jan Vamberský z Rohatec byl roku 1561 purkrabím krumlovským a je jako takový zmiňován ještě v roce 1592. Z tohoto manželství pocházel Bohuše Vamberský z Rohatec, jehož jméno se poprvé připomíná roku 1589. Po matce zdědil Heršlák. V roce 1615 je uváděn i jako pán na Hřebeni (Hřeben je stará usedlost mezi Velešínem a Netřebicemi, Zichraser píše zřejmě mylně Třebin namísto Hřeben! - pozn. překl.). Po něm následovala v držení obou statků Lidmila, dcera Vamberského provdaná za Čakovce z Čakova a byla sice protestantského vyznání, před komisí v Budějovicích dne 14. března 1628 slíbila však stát se do Vánoc toho roku katoličkou. Svým posledním pořízením z 15. května 1636 odkázala veškerý svůj majetek dětem. Statky však po její smrti tonuly v dluzích a také předchozí válečné časy se na jejich zpustlé podobě daly znát (zejména hornorakouská selská válka, během níž vzbouření sedláci zřídili u Kerschbaumu a Heršláku opevněný tábor proti oddílům doléhajícím sem z Čech, dále pak ovšem třicetiletá válka, která si vyžádala v jižních Čechách značné oběti), pročež roku 1640 byly oba, tj. Hřeben (zde je u Zichrasera tiskovou chybou dokonce Třetin! - pozn. překl.) i Heršlák, prodány Janu Hynkovi Vamberskému z Rohatec za 3375 kop grošů. Ten postavil na místě staré heršlácké tvrze, z níž v té době zbývala ještě stará věž a staré stavení, které obepínal hluboký vodní příkop, zámeček sestávající ze tří pokojů, několika komor, dvou suchých sklepů, kuchyně a kaple, vše na místě nynějšího dvora. Vamberský dokázal ovšem stejně málo jako jeho předchůdci zbavit oba nabyté statky tíživých hypoték na nich váznoucích a prodal proto 28. září 1640 tvrz Heršlák a ves při ní i s poplužním dvorem Antonínu Binagovi na Vesci, Průhonicích, Schaben a Perglasu (jak uvádí celý jeho přídomek text Sedláčkův - pozn. překl.), radovi Jeho Milosti císařské, a to za 4000 kop míšeňských. Binago držel však Heršlák jen necelých pět let, po nichž jej 25. ledna 1645 prodal Benediktovi řečenému Caccia, Jeho Milosti císařské komornímu radovi, kterýžto už po roce dokonce 14. dubna 1646 postoupil někdejší tvrz za 4286 kop míšeňských Matějovi z Mukenberka (tak alespoň ho po česku nazývá Sedláček - pozn. překl.). Ten pocházel rodem z Horních Rakous, kde zastával i různé hodnosti. Podle náhrobku ve freistadtském farním kostele byl Matthias von Muckhenberg purkrabím v Heršláku, Certlově (Zartlesdorf, dnes Rybník - pozn. překl.) a Deskách (Brettern), jakož i císařským radou a úředníkem freistadtského solního úřadu. Získal roku 1653 od papeže Alexandra VII. pro svou domácí kapelu mešní licenci. Poněvadž skonal bez posledního pořízení, převzala jeho manželka Alžběta, ustanovená královskými místodržícími za poručnici dosud nezletilých dětí Konstantina Gottharda, Filipa Jakuba Gottlieba, Marie Alžběty a Kláry Ester, oba statky Heršlák i Certlov. Roku 1674 a sice 29. ledna toho roku podělili se oba mezitím dorostlí bratři o dědictví tak, že Filip Jakub Gottlieb získal Heršlák, který tři léta nato pak 1677 prodal Matěji Teiblovi z Hameranu, měšťanu budějovickému. Poněvadž ten ale nebyl zřejmě schopen zaplatit, vrátil 23. května 1682 Heršlák Filipu Jakubovi nazpět. Mukenberk pak prodává 1. dubna 1694 statek a "rytířské sídlo" (Rittersitz) Heršlák s domácí kaplí, malým kalichem a dvěma mešními rouchy, pivovarem a sladovnou i s káděmi a pánvemi, hostincem, nájemním mlýnem, pilou, jatkami, kovárnou a sedmi rybníky za 12500 zlatých rýnských Johannu Ernstovi svobodnému pánu von Kaisersteinovi, od kterého ho ovšem už následujícího roku získává opět nazpátek, tj. do mukenberského držení. Z dalších Mukenberků jsou nejvýznamnější Jan Kryštof Zikmund, císařský hejtman (1714), Heřman Anton (1715), Ferdinand a jeho bratr Anton, oba poslední až do osmdesátých let. Z prvých dvou jmenovaných nalezl jeden roku 1730, alespoň podle rukopisné zmínky v záznamech kláštera vyšebrodského, smrt v jednom z rybníků při dvoře ležících. Dne 23. února 1752 udělil generální představený cisterciáckého řádu páteru Hermannu Kurzovi, pozdějšímu opatovi vyšebrodskému, povolení sloužit mše v heršlácké kapli hraběnky Anny z Mukenberku, se vší pravděpodobností vdovy po zmíněném Janu Kryštofu Zikmundovi z Mukenberku. Posledním z tohoto rodu byl Václav (Wenzel) z Mukenberku, který roku 1783 prodal Heršlák Matouši Zwettlerovi. Zemřel roku 1837 ve Stratzingu u Kremsu, když ho jeho manželka Terezie rozená Teichlová, už o plných 37 let předešla svým časným skonem (Zichraser uvádí v poznámce pod čarou jímavý nápis na jejím náhrobku v doslovném znění:

Hier ruhet
Theresia v. Mugkhenberg
gebohrene Teichl und Frau von Böhmisch
Heerschlag, die zärtlichste und
treueste Gattin des Ritters Wenzl von
Mugkhenberg, die diesen ihren Gatten
nie ausser durch ihren Tod betrübet
hat.
Sie starbe an den Folgen eines Blut-
sturzes am 6. März im Jahre 1800
im zwei und vierzigsten ihres Alters
und im sibzehnten ihrer Verehelichung.
Sie hat den Frieden hier stets geliebt; so
ruhe sie auch nun im Frieden.
Amen.
Wanderer, stehe, beweihne die Asche
dieser wahrhaft Tugendhaften
und bete für sie.)

Po Matouši Zwettlerovi přešel Heršlák cestou exekuční dražby 7. října 1803 na pražského měšťana Franze Musketiera, který ho 9. ledna 1806 prodal budějovickému Franzi Assenzellerovi. Po jeho smrti přešel statek jako dědictví na Assenzellerovu jedinou dceru Terezii, provdanou Reischlovou, která jej vlastnila ještě roku 1840. Také ji následovali až do současnosti různí vlastníci, Spencer, Zátka, Cahlenberg, Bittinger a další, při čemž o těch nejčerstvějších bude moci být pro mnohá jejich zadlužení referováno zřejmě až s větším odstupem.
Ze staré heršlácké tvrze dnes zůstalo toliko prázdné klenuté sklepení, z něhož se ozývá podivně temná tlumená ozvěna. Studna, ve které ještě před několika lety zurčela průzračná voda, je zasypána, železné dveře do podzemí někdo odnesl kamsi pryč. Z míst, kde pobýval Roubík, kde on i Stupenský kuli pikle proti Horním Rakousům, kde Cinišpáni prohýřili svůj lup z té země sem dovezený, ozývá se dnes nanejvýš supění parního stroje na výrobu nudlí či pásu k plnění lahví se sodovou vodou a ruší poklid snílka, který tu dá před svým vnitřním zrakem vyvstat obrazům minulosti. Listoví březového háje se však chví a šeptá pravdu tak starou a přece stále věčně novou zároveň: lidé přicházejí a odcházejí, jen jediné zůstává po všechny časy a to je Pán tvůj i můj, všech nás lidí Stvořitel a Vykupitel.

Prameny: Archiv český; Cori: Grenzfehden zwischen Oberösterreich und Südböhmen; Kurz: Landwehr von Oberösterreich, Militärverfassung, Friedrich III.; Jäkel: Bürgerkorps von Freistadt; Pangerl: Urkundenbuch von Goldenkron; Urkundenbuch von Hohenfurth; Pavel: Die Handschriften des Stiftes Hohenfurth, Kritische Reihenfolge der Aebte von Hohenfurth; Xenia Bernhardina; MVDGB; Klimesch: Regesten des Gutes Poreschin, Urkundenbuch des Klarissinenklosters in Krummau; Pillwein: Ober-Oesterreich, Mühlkreis; Pfarrgedenkbuch son Oberhaid; Sedláček: Hrady III.; Schaller: Topographie von Böhmen; Sommer: Topographie von Böhmen; Schmidt: Handelswege und Handelszentren in Südböhmen, Nachträge zum Hohenfurther Urkundenbuch; Teichl: Geschichte der Herrschaft Gratzen, Geschichte der Stadt Gratzen; Wermsberger: Urkunden von Freistadt; dále různé rkp. vyšebrodské klášterní knihovny aj. Důstojnému panu P. Josefu Pihale a Dr. Valentinu Schmidtovi za jejich přátelskou vstřícnost a ochotnou podporu při vzniku této črty zde chci vyslovit u vědomí svého dluhu pokorný dík.

Z dějin farní obce Německý Rychnov

Farní ves Německý Rychnov (Deutsch-Reichenau) blízko Nových Hradů (Gratzen) vděčí za svůj vznik, jako ostatně i všechna místa okolní, rozsáhlému a z různých stran započatému mýcení hraničního lesa, rozkládajícímu se mezi Čechami a obojím Rakouskem (rozuměj tu Horní a Dolní Rakousy, jak je odedávna dělila navzájem řeka Enže - pozn. překl.). Přesný čas jejího založení se ovšem určit nedá, nesporná je však skutečnost, že v případě Rychnova jde o sídlo velmi staré, připomínané písemně už v roce 1261. Tehdy totiž věnovala zvláštní listinou Anežka, vdova po Pelhřimovi z Třeboně (v originále Pilgrim von Wittingau - pozn. překl.), vyšebrodskému klášteru kostel v Německém Rychnově, zasvěcený svatému Jiljí (v originále Aegydius - pozn. překl.). Svatyně byla vysvěcena už roku 1259, kdy dlel tehdejší pražský biskup Jan ve Vyšším Brodě (Hohenfurth).
Co se týče nejstarších dějin Německého Rychnova a přifařených k němu osad Konratice (Konradschlag), Kondrač (Neudorf), Kamenná (Sacherles) a dříve také Klažary (Glasern), omezují se naše vědomosti na různá darování, koupě a smlouvy, jak je známe z dochovaných (a mnohdy i v literatuře publikovaných) listinných pramenů a jak je tu dále uvádíme v jejich časové posloupnosti.
Způsob psaní místního jména Rychnov je velmi pestrý. Původ jména ze spojení slov "reich" a "Au", tj. "plodná, bohatá niva" je nesporný. Přívlastek "Německý" se objevuje poprvé až roku 1363. 1291, 1300, 1340 se objevují písařské formy zápisu jména Richenwe, Reychenawe, Reihenawe, Reichenaw; 1363, 1368 Reychenawe Teutonicale (Německý), 1369, 1384, 1385, 1399, 1405 Richnow Theutunicale, 1360, 1376,1412 Raynaw, Richnow, Richwa Teotunicalis, 1433, 1454 Rychnow, 1541 Rychnow, 1573 Germano Richnowium, 1720 Teutsch-Reichenau. Místní jméno Sacherles (dnešní Kamenná) je podle regionálního historika Klimesche německou zvukovou nápodobou českého označení "záhoří". České místní jméno Kamena se ovšem už ve starých dokladech vyskytuje rovněž. Tak 1349, 1360,1361, 1362, 1365, 1378 a kolem roku 1400 nacházíme psané podoby jména Sacherleyns, Scherleins, Scherleyns, Sacherleins, Zchlins, 1465 Wes Kammena, 1486 Kamen, 1530 Zachalas, 1548 Kameny a 1720 Sehrles.
Z doby kolem roku 1530 se už dají uvést jména tehdejších majitelů selských stavení. V urbáři kláštera vyšebrodského toho roku a v témže podobném o 23 let novějším, jak jej vedlo panství Nové Hrady, lze číst u Rychnova následující jména:
Jakl, Brosl Ul, Peter Pays Simon, Motes Bruckner, Benedikt, Albrecht Fink, Andres, Erhart, Moz auf der Wiesen (tj. na lukách), Wenzel mlynář, Kilian Teprl, Jokl Hofhansl, Foytl, Scheibner, Andres Stenygner (zřejmě Steiniger), Jakob Payer, Wastl Wanko, Toman Lux, Motheis Trillsam, Antoni, Müller, Hans Wagner, Georg Poll, Wenzl Zimmermann, Hans Flenkhner, Longin Jaksch, Toman Schaumer, Albrecht Wolf, Prinz, Paul Prommer, Augustin kolář (Wagner), Lorenz Stangl, Gallus (mlynář), Peter Nupr, Anton Scheibner, Franz Prain, Poldl Benesch, Mertl Peter Wising, Jakl, Steffl Perner, Longin Sperker, Albrecht Aichler, Veitl Ainsölde, Philipp Plesar, Hansl (truhlář), Franzl Hans Schuster, Albrecht Perner, Toman Schandl, Moz Prommer, Georg Trillsam, Mozl Schandl, Jakob Perner, Moz Fryl, Bernhart Schandl, Hansl Wiesing, Poldl Perner, Georg Pecher, Hans kolář, Antoni, Klement Trillsam, Jodl (tesař). Celkem bylo k roku 1553 v Německém Rychnově 60 usedlých rodin selských i domkářských. V místě byla jedna hospoda. V čas války byla ves povinna vypravit 1 zbrojný vůz, 1 ozbrojeného jezdce a 4 pěší vojáky.
Dávkami byla ves povinována takto:
na svatého Jiří 14 kop, 56 grošů, 3 denáry,
odúmrť 15 kop, 35 grošů, 1 a půl denáru,
hospoda 17 grošů, 1 denár,
na svatého Havla pak stejně ve všech položkách.
Potok patřil od Hartunkovského rybníka až na konec vsi k osadě.

Landbote, 1910, č. 44, s. 9-10

Justin Zichraser, jehož příběh o někdejší tvrzi v dnešním Českém Heršláku se závěrem téměř básnickým vyšel na šest pokračování v šestém ročníku 1906 křesťansko-sociálního českokrumlovského listu Landbote roku 1906, musil umět dobře česky, poněvadž srovnání s podáními Augusta Sedláčka v jeho Hradech a zámcích už z osmdesátých let století devatenáctého, které se mimochodem čtou jako román (ne nepodobný slavné Pekařově Knize o Kosti), svědčí o dalekosáhlých výpůjčkách. Naopak ovšem Sedláček, nazývající ve svém díle mimochodem starou tvrz Heršlak i Heršlaky (na Heršlaku i na Heršlacích)(!), se výslovně odvolává na četné prameny německy psané, totožné s Zichraserovými. Ty, které měl Zichraser navíc, umožnily mu především rozšířit dějiště hlouběji k jihu, a to až k Dunaji, jakož i vyplnit četné Sedláčkovy časové mezery, nastávající obvykle v místech pro českou stranu ne právě příjemných. Pro náš účel stačí konstatovat, že někdejší tvrz na hranici ležela sama uprostřed tehdy pokojného rakouského kraje, daleko od středověkých neklidů, o kterých se tak pěkně vyprávělo, zato už v netušeně rychle se blížícím stínu světových požárů dvacátého věku, které smetly nejen monarchii, nýbrž i tolik pokojných lidských osudů obyvatel jejích dědičných zemí. Kam by se poděli někdejší loupeživí rytíři českého středověku, když nadešel už za našich životů dlouhý čas nekonečných pásů komunistického ostnatého drátu? Toho už se ovšem nedožil ani starý Sedláček, ani vyšebrodský cisterciák Justin Zichraser. Narodil se jako Josef Zichraser 26. února 1878 v Herbertově (Gerbetschlag), v jednom z oněch -schlagů tedy, jakých je zdejší kraj plný v původních místních jménech kolonizačních vsí. V dnešním označení osady Český Heršlák se ten slovní základ ostatně celkem výjimečně uchoval až dodnes. V Landbote, kde uveřejnil mezi 10. srpnem a 14. září 1906 svou "historii jedné staré hraniční tvrze", je označen jako kaplan v Dolním Dvořišti. Víme, že ve zmíněném listě publikoval roku 1910 i sérii článků Geschichte der Pfarrgemeinde Deutsch-Reichenau, týkající se Rychnova u Nových Hradů (ještě Profousova Místní jména v Čechách ovšem zmiňují jen původní označení Německý Rychnov a Navrátilova Bibliografie okresu Český Krumlov dokonce Zichraserovy dějiny té obce mylně přiřazuje k zaniklému Rychnůvku!), ze které po vyhnání čerpali pak jiní krajanští autoři jako z jediného pramene k dějinám té význačné kdysi vsi a z jejíž úvodní části tu proto také uvádíme ukázku. Známe posléze i datum Zichraserova skonu: 1. prosinec 1928 ve Vyšším Brodě, kde byl zřejmě i pochován.

- - - - -
* Herbertov / Dolní Dvořiště / Český Heršlák / Rychnov u Nových Hradů / † † † Vyšší Brod