Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

BRUNO MARIA ADLER (ps. URBAN ROEDL)

Horní Planá

Předmluva
Jedinečný případ, který nastane, když nějaký umělec, byť i klade na své dílo ty nejvyšší nároky a také je dokáže naplnit, patří zároveň k milovaným autorům lidovým a je drahý naivnímu mládí stejně jako vyběravému stáří, by sám stál za pojednání o jeho životě. Tento život - život heroický, silný ve vůli i odříkání, triumfální ve svém zániku - může navíc v mnohém přispět naléhavým úkolům dneška i zítřka. Obracel se nazpět do minulosti a přece ryze směřoval do budoucna ve svém opatrovném bytí dědice lidské důstojnosti, kterou v čase rozvolnění hodnot hodlá uchovat pro další pokolení. Ta mu svou láskou děkují za jeho věrnost.
Tato zpráva o životě Adalberta Stiftera od počátku do konce následuje ty nejspolehlivější prameny, především pak spisy a korespondenci samotného autora. Je to metoda, která může být označena za staromódní, která však vyžaduje a zaručuje jistou přesnost, ponechává méně místa literární stylizaci a nedovoluje vypovědět o člověku a jeho dílu víc, než dovoluje sled jeho životního příběhu; dvě omezení, která lze snést bez úhony, poněvadž, nehledíme-li na zjev Goethův, není u nijakého německého autora k dispozici tolik cenných prací o jeho idejích, problémech, světonázoru, hierarchii hodnot, chápání dějin, vlastní jeho osobnosti i vlivu zaživa i po smrti jako právě v případě Stifterově. Stačí vzpomenout, co o něm napsali třeba Ernst Bertram, Hermann Blumenthal, Felix Braun, Adolf von Grolman, Franz Hüller, Martha Karlweisová, Otto Pouzar, August Sauer, Margarete Sieberová, Konrad Steffen, Max Stefl, Otto Stoeßl či Gustav Wilhelm. Literatura o Stifterově životě naproti tomu nezaznamenala od A.R. Heina nijaké obohacení, jež by stálo za to uvést. Zmínky si zasluhuje patografická studie lékaře Ludwiga Hämmerleho (disertace v Tübingen z roku 1927, nevyšlá tiskem), která dochází k závěru, že Stifter netrpěl organickou chorobou, nýbrž maniodepresívní psychózou, označovanou také jako "zirkuläres Irresein". Snad se v nepřístupném nyní Stifterově archivu Německé společnosti věd a umění pro Československou republiku (1891-1924 Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen, od roku 1924 Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik /v originále textu psáno "tschechoslowakische" s malým t!/, 1939-1941 Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste in Prag, od roku 1941 Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag, 1945 rozpuštěna - pozn. překl.) nacházejí dosud neznámé dokumenty, které mohou na jednotlivé úseky autorova života vrhnout nové světlo; ten ovšem, kdo už dnes nepatří k těm mladším, smí sotva doufat, že se dožije jejich zveřejnění.
Do Stifterových děl vstupuje tento obraz jeho života jen natolik, nakolik jsou jejich myšlenky a otázky významné pro jeho utváření jako literárního autora. Nenabízí proto nijaké vyčerpávající analýzy ani psychologické výklady; přesto však věří, že materiál k nim nikoli nepodstatnou měrou rozhojňuje. Z důvodů, které si vynutilo chronologické líčení samo, pojednává se o prvých povídkách, a to zejména ještě o jejich prvopočátečních verzích podrobněji, nežli je tomu pak u děl období zralosti. V těch raných pracích se zrcadlí osobnostní vývoj Stifterův opravdu zřetelně - když pak došla forma svého výrazu, pozvedlo se dílo výš nežli předtím nad podmíněnost životními osudy.
Aby nebyl čtenář zatěžován a kniha nenabývala rozsahu mnoha oklikami, které mají význam spíš jen pro literárního badatele, odříká se údajů o svých pramenech i poznámkového aparátu. Citace, pokud není uvedeno jinak, pocházejí od samotného Stiftera, jejich pravopis je pak přizpůsoben dnešní zvyklosti.

Karlovy Vary (Karlsbad) na podzim roku 1936.
U. R.

Dům
Nevinný a čistý vyvěrá pramen v klíně pralesa. Dere se tajemným horstvem, spěchá do údolí a tam, kde se les prosvětluje, žvatlá potok dětsky cestou krajem, slouží už svou mladou silou lidskému dílu, zasnívá se místy a rozrůstá mnoha jinými potůčky, prodlívá mezi tichými pahorky a náhle se stává mladou řekou, která zapomíná sama sebe a vykružuje v milostných křivkách velké třpytící se srdce do mlčelivé selské země.
Tady, tváří v tvář šumavskému lesu (v originále "im Angesicht des böhmischen Waldes" - pozn. překl.), kde příroda hravým kouzlem nakreslila do rozlehlého údolí srdce Vltavy, leží Horní Planá (Oberplan), domov.
Před mnoha staletími tu chudí první osídlenci, nejprve slovanští, pak ti přišlí sem z Bavor, vyklučili v boji s lesem širokou nerovnou kotlinu, po níž se pak rozprostřela luka a pastviny kolem vsí, kaplí a samot. Modravý pás zkrocené mocnosti lesa zdraví je teď jen zdáli. Po ploché planině, na níž osada leží, byla slovanskými kolonisty nazvána jménem Planá a výšina, na jejímž jižním svahu se usadila, říkalo se pak po rudém kříži na ní postaveném německy Kreuzberg (tj. Křížový vrch - pozn. překl.). Ves kolem kostela svaté Markéty je tedy opravdu stará; už kolem půle čtrnáctého století propůjčil císař opatovi a konventu cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně (Goldenkron) v jižních Čechách, kterému náležela, právo trhu. Tak se stalo z osady, Němci tenkrát už zvané "die obere Plan", brzy "oppidum forense", tedy tržní městečko. Své obchodní privilegium si uchovalo přes všechny proměny staletí a zaručilo malým chalupníkům i sedlákům jistotu skromného, ale pravidelného zisku - příliš malého sice na to, aby se obec stala městem a soukromé vlastnictví tu nějak přes míru vzrostlo, dost však velkého, aby tu kolovala označení jako "Bürger", "Primator", "Großbürger" a "Ratsbürger", "Ratsverwandte" i "Senator" a aby se těmi tituly nejen ctili navzájem, nýbrž aby se takovými i skutečně cítili. Tak úzké a pevné vztahy ručily za stabilitu původu, za vzájemný ohled bližního vůči bližnímu a také za trvalost hranic mezi těmi, kdo vlastnili méně či více majetku. Odlehlost místa přinášela s sebou navíc to, že všechno tradiční tu bylo předmětem udržování a péče. Rodiny stejně postavené byly téměř všechny sešvagřeny jedna s druhou. Jen zřídka a vzácně se přiváděla nevěsta odněkud odjinud. K přílivu obyvatel odjinud sem nedocházelo. Kolem roku 1800 čítala Horní Planá o málo víc nežli sto domů; počet domů v osadách k farnosti náležejících nebyl nejspíš větší. Ve svých malých usedlostech sídlili řemeslníci, dřevorubci a obchodníci, z nich každý pak měl k obhospodařování kus půdy. Větší měrou než jinde se pěstoval tady kolem len. V každé světnici vrčel kolovrátek, ženy spřádaly ze lnu přízi, muži z ní podomácku tkali cvilink (v originále "Zwillich" - pozn. překl.), hrubou lněnou dvojitě tkanou látku, ze silné příze a ovčí vlny pak látku řečenou tu "türketei". Z cechů byl tu nejuznávanější ten tkalcovský.
Tkalci byli také Stifterovi - Stiffterovi či Stüffterovi rovněž psaní - odedávna v Horní Plané usedlí a patřící mezi ty, jimž se tu říkalo "Großbürger" (tj. vlastně "buržoové" - pozn. překl.). V přímé linii přecházelo řemeslo z otců na syny; až k Johannovi, synu Augustina a Ursuly Stifterových. Johann byl čilého ducha a už jako mladému člověku mu bylo brzy jasné, že nadcházející devatenácté století se svým bouřlivým růstem výroby všech hmotných statků nedává už řemeslu, které zdědil, pražádný prostor. Dal tedy přednost obchodu se lnem a plátnem, čímž se mu i stal na cestách, které ho odtud z domova vedly za obživou téměř výhradně na jih do Horních Rakous, onen malý svět mezi Šumavou a Předalpím opravdu vlastním. Nevěstu si ovšem našel doma a byla to dcera hornoplánského řezníka Franze Friepese. Horká krev táhla ty mladé lidi mocně k sobě navzájem. Dne 13. srpna 1805 slavili svatbu a už 23. října se jim narodilo první dítě. Byl to chlapec a po svém kmotrovi dostal při křtu jméno Albert. Matce bylo 21 let, otci jen o málo víc.
Tam, kde z Horní Plané vybíhá v místní části zvané "Anzbach" směrem k jihovýchodu vozová cesta, stojí v zeleni nízké nuzné stavení, kryté šindelem a náležející dodnes Stifterovým (v roce 1936 tomu rovných deset let před "odsunem" tak skutečně bylo - pozn. překl.). Říká se tam "beim Mothsl" (tj. "u Mathiasla"). Krátce po Albertově narození převzal jeho otec "tento měšťanský domek i se vším příslušenství za kupní sumu 800 zlatých" (v originále "dieses Bürgerliche Häußl samt aller Zubehör in der Kaufsumme per 800 Fl." - pozn. překl.), čímž se chápe rovněž ta trocha málo výnosných pozemků, na nichž rostl len a krmení pro dobytek. Tkalcovskému řemeslu se teď Johann Stifter sotva co věnoval; když zrovna nebyl na cestách, kde nabízel k prodeji odrhnutý len a plátno doma tkané, provozoval hlavně své malé hospodářství. Doma se hodně četlo. Matka byla ženou bez jiného vzdělání, než které jí dala venkovská škola, bohatou však věděním, jakým vybavuje mnohostranná činnost v omezeném okruhu při samozřejmém sepětí s přírodou a s lidmi, ženou plnou fantazie a stojící přitom pevně na zemi, bytostí bystrou a těm svým představující v plnosti citu to, co syn později označil jako "ein unergründlicher See von Liebe", tj. "bezedné moře lásky". Pak tu byli kromě jiných příbuzných ještě rodiče otcovi, starý Augustin a jeho žena Ursula, rozená Karyová ze Zvonkové (Glöckelberg), dva zjevy skutečně pozoruhodné; děd se vyznačoval podle pozdějších slov vnukových "básnicky volným názorem i konáním" ("durch ein dichterisch freies Anschauen und Walten"), babička byla pak živoucí kronikou rodu a zdejšího lidu, opatrující v paměti bohatou zásobu pověstí a písní, mocná biblicky pevné a hlubokomyslné obrazné řeči. Dítě vyrůstalo pod ochranou žen.
"Der erste Druck in das weiche Herz gibt ihm meist seine Gestalt für Leben lang." (tj.: "To, co se poprvé vtiskne do poddajného srdce, utváří je zhusta po celý život").

Prvá kapitola monografie "Adalbert Stifter - Geschichte seines Lebens" nese název "Das Dorf oder Die Erlebnisse" a je uvedena citátem ze Stifterovy knihy "Feldblumen" (Polní květiny), respektive z její 11. kapitoly nazvané "Osterluzei" (Podražec): "Der erste Druck in das weiche Herz gibt ihm meist seine Gestalt für Leben lang." (tj.: "To, co se poprvé vtiskne do poddajného srdce, utváří je zhusta po celý život") Ta věta uzavírá pak i celou naši textovou ukázku, tvořenou spolu s předmluvou k celému dílu prvými třemi stranami úvodní kapitoly Roedlovy monografie. Dovolujeme si uvést tuto ukázku v titulu jménem místa, které tak mocně už provždy utvářelo Stiftera.

Pseudonym Urban Roedl je pouhou přesmyčkou jména Bruno Adler, jehož nositel je skutečným autorem dodnes ceněné knihy o Adalbertu Stifterovi. Teprve když nacistický tiskový orgán Völkischer Beobachter "odhalil" pravou Adlerovu totožnost a označil jeho dílo za "židovský škvár", učinil mu jen vlastně poklonu navíc. Byla ovšem určena člověku, který musel před národním socialismem z Německa prchnout už předtím, než rasové šílenství dostoupilo vrcholu ve válečném běsnění a vyhlazení milionů, až do Velké Británie (Sigmund Freud, jehož vliv byl "Roedlově" knize o Stifterovi mj. i později vyčítán, sem z Vídně byl donucen odejít rovněž). Tam Bruno Maria Adler zemřel 26. prosince 1968 v Londýně, prý během vlastního přednesu nějakého básnického textu. Bylo mu 79 let a v německé jazykové oblasti ho vlastně už tenkrát málokdo znal, smrt je to ale vlastně krásná, uznáme-li, že život věru není jen čistá poezie. Adler se narodil 14. října 1888 v Karlových Varech. Studoval na univerzitách ve Vídni, Erlangenu a v Mnichově. Tam v bavorské metropoli, kde nabyl i doktorského titulu, přišel do styku i s čelnými představiteli umělecké skupiny "Der Blaue Reiter" (založil ji 1911 Vasilij Kandinsky s Franzem Marcem a patřil k ní vedle malířů a grafiků takových jmen jako Paul Klee či Alfred Kubin i třeba hudební skladatel Arnold Schönberg). V letech 1920-1930 vyučoval jako docent dějiny umění na Státní akademii v Výmaru (Weimar). Úzce spolupracoval v tamním Bauhausu s Oskarem Schlemmerem, Johannesem Ittenem (s oběma zmíněnými vydával Adler ročenku "Utopia"), Walterem Gropiem (architekt Gropius navrhl v Dessau i slavnou budovu Bauhausu) a Paulem Klee. Adler náležel k užšímu kruhu kolem Karla Krause a Else Lasker-Schülerové. Jeho zvláštní láska platila však šumavskému klasiku Adalbertu Stifterovi, kterého karlovarský rodák považoval prostě za svého krajana. Už od roku 1922 působil "Urban Roedl" jako editor jeho hlavních děl pro Volksverband der Bücherfreunde v nakladatelství Wegweiser-Verlag v Berlíně, roku 1937 pak vyšla rovněž v Berlíně u Rowohlta (to nakladatelství existuje ostatně dodnes) ona proslulá Stifterova monografie, která vyvolala nacistickou zuřivost. Ernst Rowohlt (1887-1960) byl následkem ní donucen vzdát se nakladatelské práce v Německu a emigroval do Brazílie. Kromě Stiftera zaujal "Roedla" i básník Matthias Claudius (1740-1815), jehož dílo a životopis vydal roku 1934 (10 let předtím už uspořádal týž "Roedl" výbor pro "Utopia-Verlag" ve Výmaru) v nakladatelství Kurta Wolffa (1887-1963), v témže roce 1934 vyšel pak v Praze (Michael Kacha Verlag) i Adlerův román "Kampf um Polna: ein Tatsachenroman" (ten vydal pod vlastním jménem, český překlad Josefa Falty se objevil nákladem Volné myšlenky jako "Boj o Polnou" hned dva roky nato, nové přetlumočení Evy Červinkové pod týmž názvem a s úvodem Eduarda Goldstückera vyšlo pak až roku 1999 v nakladatelství Linda v Polné) s námětem známé "hilsneriády", v nakladatelství Dieck ve Stuttgartu už tři roky předtím kniha "Im Zeichen der schwarzen Hand : die Wahrheit über Sarajewo" o sarajevském atentátu. Jako historik umění napsal Adler monografii o počátcích dřevorytu a koncem života pracoval na knize o malíři Hansi von Marées. Během války působil v německém vysílání (German Service) londýnské BBC (pro tuto stanici vymyslil mj. svéráznou německou "ženu z lidu"/vlastně "soudružku z lidu"/, tak řečenou "Volksgenossin Frau Wernicke", jejímž prostřednictvím se vypořádával s nacismem jadrnou lidovou němčinou) a v letech 1944-1950 byl britským ministerstvem propagandy pověřen vydáváním měsíčníku "Neue Auslese aus dem Schrifttum der Gegenwart" jako výběru ze světového tisku o literatuře, historii a politice pro německého čtenáře. Zbývá snad dodat, že 1955 a 1965 vyšly pod pseudonymem Urban Roedl ještě dva životopisy Stifterovy, ten druhý z nich pak i po Adlerově smrti opět "u Rowohlta" znovu (zatím naposledy 2003).
- - - - -
* Karlovy Vary / Horní Planá/ † † † Londýn (GB)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko