Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ BAYER

Jděte k Čertu!

Jeden z početných návštěvníků hořických pašijových her se kdysi při hledání vhodného hostince k obědu optal místního uličníka, kam by za tím účelem bylo nejlepší zavítat. "Gengans zan Tuifl!", tj. "Jděte k Čertu!" zaznělo nářečím v odpověď jako spíše ještě vlídnější obdobou nakonec i spisovného jazykového obratu Scher dich zum Teufel (Táhni k čertu!)! Host podlehl nezbytně dojmu, že mu klučina dává najevo, aby odtud zmizel, a uštědřil hořickému nezbedníkovi rázný pohlavek. Vzápětí se mu ovšem od staršího obyvatele zdejší končiny dostalo poučení, že mu byl oním jen zdánlivě drsným způsobem doporučen hostinec U Čerta (Gasthof zum Teufl, jeden z 10 tehdejších v obci, mezi nimiž se vyskytovaly i firmy jako "zum Kreuz", "zur Hölle", "zum Paradies", "zum Pilatus", "zum Herodes" či "zur Rose" - pozn. překl.). Jídlo a pití mu ve zmíněném podniku zachutnalo natolik, že v uznání zásluhy uličníkovy a jeho tělesné újmy s ochotnou informací spojené dostalo se tomuto nakonec dodatečně i patřičného zadostiučinění - jak jinak než formou štědrého zpropitného.

Ztracené domovy pod hladinou Lipenského přehradního jezera

Mnohotvárný a šálivě vlídný obraz údolí mladé Vltavy by mohl dát návštěvníku zapomenout, že tu kdysi stála uprostřed kvetoucí krajiny jedna líbezná ves za druhou. K nejzřetelnějším zásahům do přírody jistě náleží stavba přehrad na říčních tocích za účelem získávání elektrické energie. Plány na podobné vodní dílo na Vltavě byly vypracovány už za časů c.k. monarchie, asi kolem roku 1906, pro velké obtíže spojené především s vykupováním pozemků však tehdy ztroskotaly.
Vyhnáním původních německých obyvatel po roce 1945 se pro českou stranu problémy se záborem potřebné půdy vyřešily ovšem jaksi samy sebou. Bylo tomu jinak než přibližně v téže době na náhorní pláni jihotyrolského průsmyku Reschenpass, kde byli obyvatelé malé obce Graun sice tváří v tvář nemilosrdné energetické lobby přesídleni podobně jako němečtí Šumavané, avšak přece jen ze zákona řádně odškodněni. - Dodnes vyčnívá z přehradního jezera špička věže kostela v Glans a připomíná všem, kdo jsou na cestě od Merana a Vintschgau, tragédii jedné malé tyrolské vsi. Na Šumavě to bylo asi 14 vysídlených osad, které úplně či alespoň zčásti od Lipna (Lippen) až k Želnavě (Salnau) zmizely se 4800 hektary obdělané půdy a lesů v pásu celkové délky 48 kilometrů pod vzdutou hladinou zadrženého vltavského toku. Bez jakékoli náhrady původním obyvatelům, kteří si nemohli do odsunu vzít ani pouhý zlomek majetku jako zmínění jihotyrolští venkované od Reschenpassu. Byli prostě násilím vysídleni a šumavské vsi, luka a pole zůstaly vydány jako anonymní půda na pospas jakémukoli stavebnímu zásahu.
Spoutaná Vltava se měla stát největším dodavatelem elektrické energie v jižních Čechách. Kulturní krajina, vyvlastněná na základě pověstných Benešových dekretů, připadla státu jako laciná kořist. Nejprve byly vykáceny lesní plochy, vsi a samoty vyhozeny do povětří a poté celá oblast srovnána se zemí. Do povětří byl vyhozen i kostel v Dolní Vltavici (Untermoldau), který se nacházel jako jediný z kostelů přímo v zátopové zóně. Většina osad náležejících ke zdejší farnosti ostatně rovněž zmizela pod hladinou přehradního jezera. Vypráví se děsivá historka o tom, jak po odpálení věže dolnovltavického kostela se jeho cibulovitá báně hnána stoupající hladinou plnící se údolní nádrže vracela stále k místu, odkud předtím shlížela do kraje. Češi ji prý nakonec rozstříleli docela, než mohla po vlnách dojít cíle.
Starobylé kostely ve Frymburku (Friedberg) a Přední Výtoni (Heuraffl) byly ušetřeny zkázy. Frymburský kostel, který stál kdysi na vyvýšeném místě nad řekou, tvoří nyní spolu s náměstím jakýsi poloostrov, obklopený vodami Lipenského jezera, které tu ovšem podobně jako v Dolní Vltavici pohltilo přilehlý hřbitov.
Také Horní Planá nabyla jiného vzezření poté, co její nádraží a s ním i celá železniční trať v délce takřka 12 kilometrů musely být přesunuty výš v terénu, zatímco kdysi pyšné vsi Bližší Lhota (Vorderstift), Zadní Lhota (Hinterstift) a Přední Hamr (Vorderhammer) byly zcela zatopeny. Ta,m kde se kdysi klikatil tok Vltavy jako stříbrný had, třpytí se už půl století ve slunci jezerní hladina.
Adalbert Stifter nemohl jistě tušit, že se jednoho dne ani ne tak daleko přede dveřmi budou prostírat ty vodní spousty, které v místních poměrech budou připomínat opravdové "moře". Už od roku 1959 existuje Lipenská přehrada, zkráceně známá pod mezitím dávno vžitým pojmem "Lipno". Se zatopenými vesnicemi a osamělými dvorci zmizelo pod vodou i "srdce Vltavy", říční meandr ve tvaru důvěrně upomínajícím na láskyplný vztah Šumavanů k jejich ztracenému domovu.
V poslední době se objevily plány na vybudování mostu přes jezero, který by spojil Horní Planou s Horními Rakousy a Mühlviertlem a otevřel tak stále ještě málo přístupnou oblast ve větší míře světu, od něhož ji kdysi mělo oddělit násilné přerušení staré obchodní cesty z rakouského Schläglu přes Kyselov (Sarau), Dolní Vltavici, Hořice na Šumavě (Höritz) do Českého Krumlova (Krumau).
Jakousi obdobou násilného řešení národnostního problému na Šumavě byl pokus o poitalštění jižního Tyrolska přesuny německých obyvatel a o omezení německého jazykového vlivu (němečtí obyvatelé této oblasti byli dohodou Hitlera a Mussoliniho osidlováni dokonce za druhé světové války i na Krumlovsku - pozn. překl.), nakonec ovšem bez úspěchu. "České řešení" bylo ovšem daleko radikálnější a nelidštější.
Ptáme se jistě právem, kdo si tu z koho bral vlastně příklad?
Seznam úplně nebo zčásti zatopených osad v oblasti dnešního Lipenského jezera:
SPITZENBERG (Hory)
VORDERSTIFT (Bližší Lhota)
VORDERHAMMER (Přední Hamr)
HINTERHAMMER (Zadní Hamr)
KARLSHOF (Karlovy Dvory)
HOSSENREUTH (Jenišov)
STUBEN (Hůrka)
HINTERSTIFT (Další Lhota)
GRAFITBERGWERK BAUERNWERK (Těžířstvo na tuhu)
FISCHERHÄUSER (Rybářské Domky)
OLSCHTAL (Olšina)
FLEISSHEIM (Horní Borková)
MAYERBACH (Dolní Borková)
SARAU (Kyselov)
RATSCHIN (Račín)
HABICHAU (Jestřábí)
RATHSCHLAG (Radslav)
STÖGENWALD (Pestřice)
UNTERMOLDAU (Dolní Vltavice)
WADETSTIFT (Hruštice)
FRIEDAU (Frýdava, pak Předmostí)
FRIEDBERG (Frymburk)
GOBLENZ (Kobylnice)
STÜBLERN (Posudov)
HEINRICHSÖD (Hrdoňov)

Glaube und Heimat, 2003, č. 5, s. 19

Franz Bayer se narodil 3. května 1926 v Hořicích na Šumavě v rodině majitele hostince Zum Teufl (U Čerta) a posledního německého starosty obce. I jeho děd tu starostoval, vedl organizaci německé křesťansko-sociální strany a zasloužil se o odkoupení tzv. Festspielhausu a s ním souvisejících zařízení slavných hořických pašijových her roku 1922-1923 od německého Böhmerwaldbundu natrvalo už do obecního majetku. Otec v letech 1923-1927 představoval v pašijových hrách i význačnou postavu Jana Evangelisty, "miláčka Páně". Je ostatně v té roli zachycen i na snímku bohatě dokumentované knihy Höritz - der Passionsspielort im Herzen des Böhmerwald, vydané vlastním nákladem synovým roku 1997, kterou jsem získal zásluhou Paula Praxla přímo z pozůstalosti jiného zasloužilého Šumavana Ruperta Essla. Na stránkách té knihy můžeme spatřit i praprarodiče autorovy, sedláka z nedaleké Mokré (Mugrau) Adalberta Bettelmanna a jeho ženu Theresii, jak chová na klíně malou Josefu, babičku Franze Bayera. Jak jen jim všem v řetězu rodů ze srdce poděkovat? Franz Bayer mladší, "Gastwirt in Ruhe", jak stojí psáno na jeho parte, zemřel dne 31. ledna 2009 v hornorakouském Puckingu a byl tam 6. února i pochován.

Za Franzem Bayerem z Hořic na Šumavě
Gustav A. Dworzak

Narodil se "na krásné Šumavě" dne 3. května 1926 a poté, co vychodil obecnou školu a měšťanku v Chvalšinách (Kalsching), vyučil se hostinským v hotelu Růže v Krumlově (v originále "im Hotel Rose in Krummau" - pozn. překl.). "Vlastenecká povinnost" nato sotva odrostlého chlapce povolala do války, navíc do "zbraní SS" (Waffen-SS), v jejichž řadách prošel válčišti na západní i východní frontě (ne tak dávno se k službě u "černých uniforem" přiznal v knize "Při loupání cibule" /2006, česky 2007/ německý nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999 Günther Grass - pozn. překl.). Když byla válka u konce, upadl do amerického zajetí. Už po roce byl však z něho propuštěn. Odešel do rakouského Steyru a pracoval tu v gastronomii. Později se mu v Hesensku podařilo najít v Bad Nauheim práci v důstojnickém kasínu, ale po návratu do Rakouska působil znovu v civilní hostinské živnosti ve Steyru a v Linci. Následovala léta, vyplněná cestami na zkušenou, jejichž zastaveními byl ostrov Guernsey, Londýn, Ženeva, Kitzbühl, Bad Mergentheim, Mittenwald, Seefeld v Tyrolích. Ani obchodní lodní doprava mu nebyla v těch letech putování cizím polem působení. Nakonec se stal jednatelem sítě restaurantů Wienerwald v Německu. Franzi Bayerovi přesto všechno dosud uvedené nebylo dost. Chtěl se ve svém oboru osamostatnit. Porozhlédl se kolem a našel to, co hledal: byl to jeden trochu prohospodařený hostinec v Traunu u Lince, který koupil. Během třiceti let tvrdé práce opravdu dokázal zvelebit zařízení na tříhvězdičkový hotel. Nepřičinil se o to samozřejmě úplně sám. V roce 1957 mu přeběhla přes cestu jistá Inge Schatzová, kterou už neopustil. Po třech měsících známosti se vzali a z manželství, které nijaká bouře života nedokázala ohrozit, postupně vzešly tři děti. Franz Bayer jako pravé dítě Šumavy vstoupil už roku 1949 do tehdy právě zakládaného sdružení "Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich" (tj. "Svaz Šumavanů v Horním Rakousku" - pozn. překl.). Delší dobu bylo jeho členství záležitostí spíše pasívní, ale po nástupu do penze v roce 1988 se situace změnila natolik, že byl zvolen do předsednictva organizace. Organizoval výstavu o Hořicích a jejich pašijových hrách v lineckém kulturním centru Ursulinenhof a i nadále se staral o pořádání výstav při příležitosti šumavských rodáckých sněmů na nové radnici linecké čtvrti Urfahr (na severním břehu Dunaje - pozn. překl.). Franz Bayer byl "Obmann Stellvertreter", tj. zastupoval předsedu v jeho nepřítomnosti a podle možností ho podporoval ve výkonu funkce. Za dlouholetou aktivitu a angažovanost byl poctěn zlatým čestným odznakem sdružení Deutscher Böhmerwaldbund s reliéfem jedlové ratolesti. Franz Bayer je i autorem několika knih se šumavskými tématy, které nesou tituly "Höritz im Herzen des Böhmerwaldes", "Verlorene unvergessene Heimat Böhmerwald" či "Fragen betreffend den Höritzer Passionfilm" (ta se věnuje otázkám spojeným s kinematografickým zachycením představení hořických pašijí americkými filmaři v roce 1897 - pozn. překl.). Také hořická farní kronika (Höritzer Pfarrchronik) byla předmětem jeho nového zpracování. Život je plný vzestupů a pádů, příchodů a odchodů. Franz Bayer od nás odešel 31. ledna 2009. Sdružení šumavských krajanů v Horním Rakousku mu zachová čestnou památku.

Hoam!, 2009, č. 3, s. 75-76

- - - - -
* Hořice na Šumavě / Chvalšiny / Český Krumlov / Lipno nad Vltavou / Dolní Vltavice / Frymburk / † † † Pucking (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko