RUPERT ESSL

Waldbauernhof

Still und einsam liegt der Weiler.
Nur der warme Mittagssonnenstrahl
Spielt im alten Hofgemäuer.
Bienen schwirren ohne Zahl.
Die Saaten sprießen. Der Duft
der Fichte liegt in schwüler Frühlingsluft.

Emsig haschen zarte Küken
In ihren goldigen Flügelkleidchen
Von ihrer Glucke, der Guten,
Aufgefundene Futterkörnchen.
Wie erhaben fühlt sich doch der Hahn
Und lockt die Schar durch Krähen an.

Den Ackerstaub vom Fuße schüttelnd
Spannt der Bauer seine Pferde aus.
Die lachende Hausfrau fragt ihn grüßend:
"Sätest Du den Samen aus?"
Und ist getan, was nötig war,
so gebe Gott ein gutes Jahr!

Die Ahne ruht am sonnbeschien'nen Ort
Und träumt von ihren Jugendtagen.
Der Enkel vor den Füßen dort
Lauscht der Lerche Liebesklagen.
Kein Lärm der aufgewühlten Zeit
Hat noch den Frieden hier gestört.

Šumavský selský statek

Ticho je tu, jako na samotě.
Jen svit slunce snad se pozachvěl
na zdech dvora, na zahradním plotě,
nade kterým zabzučel roj včel.
Setba klíčí. Čerstvá vůně jara
v smrčí z rokyt nikdy nezestará.

Hejno kuřat, samo hebké zlato,
hemží se tu, sotva vzejde ráno,
dobrotivá kvočna hledí na to,
jestli mají zrna nasypáno.
Kohout jak pán tady ve dvoře
svoje svolává a krákoře.

Polní hlínu z bot si oklepává
sedlák, než jde koně postrojit.
Hospodyni těší dobrá zpráva:
"Už jen kousek máme dneska sít!"
Ví, že co měl, muž taky udělal,
jen dobrý rok teď aby Pán Bůh dal!

A na záspí babička se hřeje,
sní o tom, jak bylo zamlada,
vnoučka chová, celá pookřeje.
Skřivánka je plná zahrada,
jak teď spustil. Pěkný je to čas
v míru, který dosud obklopuje nás.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1972, s. 5

Zapomenutý šumavský literát a novinář

Císař Josef II. se zasloužil o veliké zmírnění cenzury tisku. Tiskovou svobodou nařízenou v červenci 1781 nastalo pro vydavatele i autory historicky nové období. Problémy ovšem trvaly i nadále, a poněvadž lidská stanoviska nelze nikdy sjednotit, potíraly se nyní jednotlivé názorové tábory polemickými tištěnými spisky. V hlavním městě Praze se rozpoutala tak řečená "brožurková válka" (v originále "Broschürenkrieg" - pozn. překl.), namířená zprvu zejména proti Židům. Později se pozornost obracela víc a víc k ohlašovaným reformám duchovního stavu. Vydáváním týdeníku "Predigtenkritik" (jeho prvé číslo vyšlo v dubnu 1782) jako by teprve počala hlavní fáze boje. Mladý literát Franz Karl Guolfinger von Steinsheim (české prameny uvádějí ovšem křestní jména František Karel - pozn. překl.) byl označen odpovědným za jeho řízení, v pozadí však stála skupina 13 učených mužů (mezi nimi např. i Josef Dobrovský), kteří neměli být jmenováni, vedle nich pak zejména premonstrátský kanovník P. Dr. Jiljí Chladek (v originále Ägyd Chladek - pozn. překl.), horlivý zastánce josefinismu.
Franz Karl Guolfinger rytíř von Steinsberg (narodil se někdy kolem roku 1757) patří rodem našemu jihočeskému domovu ("entstammt unserer südböhmischen Heimat"). Guolfingerové ze Steinsbergu, povýšení do šlechtického stavu rokem 1631, opouštěli postupně vojenský stav a stali se vesměs lesníky, toliko jednoho kněze nacházíme mezi vzdálenějšími příbuznými Franze Karla. Jeho dědeček byl buquoyským hraběcím lesmistrem a vlastnil dvůr Kondrač (Neudorf) u Nových Hradů (Gratzen) a statek Hörnetschlag (Hornetschlag či Hornschlag, tj. zaniklá Hodoň?) u Benešova nad Černou (Deutsch-Beneschau, někdejší Německý Benešov, kde měl zřejmě otec našeho Franze Karla roku 1737 svatbu s Ernestinou von Muckenberg, jak alespoň čteme v rozrodu z Teichlových dějin panství Nové Hrady - pozn. překl.). Rod se udržel v jižních Čechách a v Praze až do našeho století. Náš literát si v době, kdy dal nový směr jím řízeného týdeníku "Predigtenkritik", už v Praze udělal jméno jako autor divadelních her. Než se časopisu ujal, bylo jich na pražských divadelních prknech uvedeno asi osm (jeho prvotina pochází z roku 1777) a dva svazky jeho dramat byly dokonce i knižně vydány. Jeho skutečně výjimečná osobnost, která hrála jak v Praze, tak i ve Vídni své doby důležitou roli, nedošla bohužel dosud pozornosti našich domácích (?) literárních historiků. Jeho hry co do oblíbenosti nenacházela po desetiletí soupeře sobě rovného. V "Predigtenkritik" (v překladu významné práce Emila Wintera Tisíc let duchovního zápasu se v roce 1940 užívá pro Steinsheimův hojně čtený časopis označení "metla kazatelů" podle jeho prvotního názvu "Geissel der Prediger", v níž se každé pondělí aktuálně a nelítostně karikovala přebujelá a falešná chrámová rétorika - pozn. překl.) se projevil jako vlivný žurnalista a pokoušel i v tomto oboru štěstí déle než celé jedno desetiletí. Jeho tisková tribuna nacházela opravdu značný ohlas a vedla otevřený zápas v duchu moderního josefinismu proti "starověrcům" (gegen die "Altgläubigen"), jak sami sebe nazývali oponenti. Pro jiné brožury, u nichž bylo jeho autorství vyzrazeno úřadům až jejich vydavatelem a ve kterých stál na straně funkce zbaveného rakovnického hejtmana Filipa Františka hraběte Kolowrata-Krakovského (v originále Philipp Franz Graf Kolowrat - pozn. překl.), musil opustit Prahu a vydávání "Predigtenkritik" bylo v červnu 1782 zastaveno. Po svém návratu, k němuž došlo díky zásahu jeho přátel u samotného císaře téměř obrátkou, musel se vypořádat s mnoha polemickými spisky, které se vůči němu nevybíravě obracely. Otázka, zda vůbec existoval světec Jan Nepomucký, dal námět další "válce brožur". Zároveň s obnovou "Predigtenkritik" započal s červencovým návratem Steinsbergovým znovu vycházet i jiný týdeník, totiž "Wundersame Balsam" (prvé číslo vyšlo už v květnu 1782) jako výmluvné svědectví toho, že neohrožený a pracovitý rytíř stojí i za jeho náplní. Označoval se sice vždy spíše za neutrála, považován vyl ovšem za kritika z nejbřitčích. Zveřejněním 13. čísla posledně jmenovaného časopisu v září 1782 byla však velká pražská brožurková válka u konce. Město předtím ani potom dlouho nezažilo podobný literární střet. Steinsbergova záliba v teologických sporech a jeho obratnost v užívání polemických zbraní právě proti opozici z řad kléru dávala tušit, že nejspíš původně zamýšlel stát se bohoslovcem.
Už téhož roku 1782 založil Franz Karl Guolfinger von Steinsberg ve Vídni denně vycházející list s názvem "Auszug aller europäischen Zeitungen" (1782-1787), a tím vlastně uvedl v život první deník císařské metropole, respektive celého císařského státu vůbec. Tak můžeme spatřovat v podnikavém a nám domovsky blízkém autorovi skutečného zakladatele vídeňského denního tisku, fenoménu dnes tak rozvětveného a rozvinutého. Zmíněný deník (dnes bychom ho nejspíš označili za "digest", výběr či "svodku" - pozn. překl.) přinášel v němčině výtahy ze všech dostupných německých, anglických, francouzských a italských novin a stál své odběratele ročně 12 zlatých. Roku 1784 zahájil Steinsberg spolu s F.H. Huberem, pocházejícím jinak ze severních Čech, vydávání listu "Wiener Kronik", ve kterém se pro Vídeň ujal neméně ostře jako onehdy v Praze kritiky kazatelů. Už rok nato však časopis prodal a vrátil se do Prahy nazpátek. Tady vedl pak po roce 1785 nakrátko týdeník "Prager Zuschauer", než se s ním brzy setkáváme opět ve Vídni, kde se pokouší prostřednictvím názmu získat noviny "Wiener Zeitung". Steinsberg chtěl veškerý výnos tohoto listu až do výše 20 101 zlatých přenechat eráru a teprvve z částky, která by jej překračovala, zamýšlel si nárokovat třetinu. Kromě toho měl v úmyslu prosadit podstatná zlepšení nejen snad vnějšího vzezření, nýbrž i samotného obsahu novin. Poněvadž však nebyl s to poskytnout dostatečnou finanční záruku, byl jeho návrh nakonec zamítnut. Neúspěch Steinsberga pravděpodobně zasáhl tak hluboce, že opustil natrvalo oblast žurnalistiky, na níž jako pilný průkopník působil po několik let.
V Praze se znovu objevuje Steinsberg jako divadelní podnikatel a herec, a to v letech 1796-1799. Přes zimu působí v hlavním městě, v létě pak v Karlových Varech (Karlsbad) a v Teplicích (Teplitz). Podle vlastního vyjádření řediteluje divadelní scénu i v bavorském Řezně (Regensburg) a pak odchází ještě jednou do Vídně, kde publikuje řadu románových prací, z nichž poslední tu vychází v roce 1803. Výčet všech jeho literárních prací by byl natolik obsáhlý, že je třeba rezignovat naň už pro nedostatek místa. Letopočet Steinsbergova úmrtí není sice přesně znám, ale v úvahu přicházejí nejspíš roky 1805 či 1806, poněvadž po tom naposledy uvedeném nelze zaznamenat žádnou stopu po této podivuhodné osobnosti, z nejlepších, co se vůbec objevily za nezapomenutelných dnů období josefinismu.

Hoam!, 1965, s. 327-329

P.S. Ukázka z přebohaté Esslovy publicistiky svědčí o tom, jak široký byl, zejména ve výběru osobností, o nichž psal, jeho záběr, řekněme rovnou "šumavský" rádius. Chtěl mít rodná místa, byť byly časy jakékoli, prostřed všeho, nač myslel a pro co cítil srdcem poctivým, svobodomyslným a cudným. Tady měl věru šťastnou ruku, a ačkoli ve své monografii o Krumlovsku přistoupil na tvrzení, opakovaná i váženými encyklopediemi, že totiž Steinsheim zemřel v Rusku až roku 1833 (některé prameny na datum úmrtí rezignují úplně, jiné uvádějí jako variantu i rok 1817), v tomto článku se zřejmě nemýlí. Docela novější internetový pramen Andrease Kellera o německém životě v Moskvě v předminulém a právě minulém století dává na vybranou rozmezí 11.-15. ledna 1806 a dovozuje fakt tvrzením, že Sigismund rytíř von Neukomm (rytířský titul získal ovšem až později) zkomponoval k smrti přítelově rekviem.

"Zůstaň s námi, ať poznáš, jak je u nás..."

Šumavan Vítek a jeho Horní Planá

Stifterovo poslední a vlastně nedokončené dílo - jde o prvý román zamýšlené trilogie z českých dějin - je především neobyčejně rozsáhlé. Jako nesmrtelný odkaz ční někam, přirovnáno už dávno hudbě Bachově, malbě Leonardově, výjevům Shakespearovým a verši Hölderlinovu, kam není snadno dohlédnout, daleko našim obzorů, vysoko k nebi. Bude však tam jistě znít i Smetanova Vltava (Moldau) - poněvadž ta kniha až do těch háčků nad "ř" a "ě" v německém originále je knihou o naší zemi: a tedy také o naší budoucnosti. Sejdeme se v tom Vítkově rožmberském věčnu?
Poněvadž je tento soubor citací vlastně i vybídkou k četbě, je označen stránkami vydání románu "Vítek" v nakladatelství Vyšehrad z roku 1953 (autorkou českého překladu byla Jitka Fučíková, které dva roky předtím komunisté zatkli jejího manžela Bedřicha Fučíka a rok předtím, než kniha vyšla, i odsoudili na 15 let vězení), které je na biblovém papíře občas dosud vídat v antikvariátech.
"Na sever od krajiny, o níž hovoříme, zvedá se země stupňovitě k onomu lesu, jenž se nazývá Českobavorský. Země ta se skládá z přečetných horských kup a protáhlých horských hřbetů, z četných hlubokých úžlabin a kotlin, a přesto je dnes z valné části pokryta lukami, poli a lidskými příbytky, souvisí přece jen s velikým pralesem, kterým před lety byla asi bez přerušení porostlá. Čím výš se země zvedá, tím víc ji zdobí lesní stromy, zurčí v ní průzračné horské vody, provívá ji čirý a chladný vzduch, až posléz na Javoru, Luzném, Hohensteinu, Třístoličníku a Plešném dosahuje nejvyššího bodu a nejhustšího pralesa, na mnoha místech neproniknutelného. Tento hvozd, dodnes široširý, má v nižších polohách výlučně bučiny, ve vyšších oblast jedlí a ostatní jehličnaté čeledi, na hřebenech pak často i kleč, ani ne tak pro horskou výšku, jako spíš pro studené větry, jež tam rády volně panují. Z hřebenu lesa je vidět do údolí Vltavy, která oplývá bažinatou půdou, jež se z lesa uvolňuje v četných zákrurtech, do vzdálenějších krajů." (s. 8)
"Asi za hodinu, když se smrákalo, dorazili k Vltavě... - 'Buď mi pozdravena, temná vodo, jak dávno už jsem tě neviděl!" řekl Vítek." (s. 41)
"Na třetí den své cesty okolo poledne vyšplhal se po mírném svahu k plochému, špičatému a holému kopci, na jehož vrcholu stál červený kříž. Vítek přejel podél něho a na jeho jižní straně uviděl kostel s vysokými okny, kostel s hnědočervenou, svislou střechou, na níž už sníh neležel. Kostel byl obehnán zdí. Od zdi svažovala se země mírně k jihu a po ní táhly se dvě řady chalup a chatrčí. Mezi domky i za nimi stály ještě lesní stromy. Kousek níž začínalo holé údolí a na druhé straně za údolím zdvíhala se nová stěna lesa, větší a mohutnější než všechny ostatní, které Vítek přejel." (s. 121)
"'Planá (rozuměj Horní Planá) je krásná... Má líbeznou polohu uprostřed lesů a má i značnou důležitost.Když ještě křesťanství nebylo na světě tuze rozšířeno a celé Čechy byly ještě pohanské, žili zde dva křesťanští poustevníci, kteří toto místo vykáceli - odtud pochází také název Horní Planá - a šířili v kraji křesťanskou víru...'" (s. 126)
"'...lesní kostelíček v Plané je hodně starý...'" (s. 145)
"Potom se ohlédl na Českou zemi, v níž se nedávno udála tak důležitá důležitá změna na panovnickém stolci. Pod sebou uzřel modravý hvozd, přetínaný světlým pásem Vltavy, na severovýchodě spatřil - už na samém obzoru - Blansko (rozuměj Blanský les), na severozápadě rozeznával v temných lesích bledý jalovcový pruh blizoučko Plané a západně modrou stěnu, v jejímž klínu se skrývalo Černé jezero (rozuměj Plešné jezero) a Třístoličník. Místo, na kterém stál, byl nejvyšší bod lesa." (s. 165)
"'Zemi je třeba cti - ...'" (s. 195)
"'Muži, patříme k sobě a vytrváme spolu!'" (s. 204)
"Štít byl bílý, v jeho středu planula sytě růžová pětilistá planá růže. Nahlas... prohodil Vítek: 'Je-li to pravda, růžičko, žes už jednou kvetla, rozkveť i po druhé!'" (s. 205)
"'Bůh nenávidí zradu...'" (s. 207)
"'Chtěli vás od nás odtrhnout a myslili, že to bude tak lehké, jako když se s ruky střese krůpěj vody; a vy jste zatím byli jako ta smola v lese, drželi jste jako přilepení...'" (s. 217)
"'Bůh vás pozdrav,' volal jim Vítek s koně vstříc, 'z kraje, ovívaného smrkovými, jedlovými a borovými haluzemi, kde šumí prastaré buky, javory a přečetné stromy a kde mladá Vltava se obrací od západu na východ! Nic naplat, poznal jsem, že jsme docela jiní než ti z roviny. Tvrdí, chudí, ale věrní a srdce dobrého. Myslím, že lesáci (rozuměj Šumavané) dobře drželi pospolu...'" (s. 294)
"Poslouchali věrně jako všichni lesáci." (s. 295)
"'Miluji náš široširý hvozd i jeho obyvatele,' řekl Vítek." (s. 324)
"'V lese se dá ještě velmi mnoho počít...'" (s. 324)
"'Každé štěstí, jež mne nalezne, jest milostí od samého Boha. Štěstí v hvozdě by arciť mému srdci bylo milejší než štěstí jinde.'" (s. 324)
"'Končiny hvozdu jsou většině lidu dosud neznámy, ale mají nemalý význam...'" (s. 386)
"'Sloužím své vlasti (v originále 'Ich diene meiner Heimat...')...'" (s. 398)
"'Muži a ženy, mládenci a panny! Podívejte se na náš domov, jak je krásný. Z hor se řinou potůčky, na dně údolí klikatí se Vltava, nad ní čnějí vysoké stromy. Máme pole, luka, pastviny, můžeme si dobývat živobytí. Od nás na sever jsou lány, kde zraje pšenice a kde se rodí nadbytek ovoce...'" (s. 416)
"'Vítek že přinese do lesa štěstí. To si myslím i já a druzí by měli smýšlet podobně!'" (s. 419)
"'Však naši staří předkové, kteří žili dávno před námi, nebyli žádní blázni,' ozvala se stařena... 'a když se zčistajasna o půlnoci začaly samy od sebe sudy válet a čím dál víc černat a na rozměrech nabývat, když sýček houkal z mechovišť a večer po svatém Bartoloměji bylo za úplňku vidět hastrmana sedět na břehu Vltavy a rozčesávat si zelené vlasy, nebo když Tula z Plané musil nésti černého muže od hamru až ke koupališti a v jednom kuse se ozýval pláč, že siani psi ven z chalup netroufali, co jiného to všecko bylo než znamení, a takových znamení nutno dbát, ona se objeví opět a už se objevila, prapodivné věci se poslední dobou přihodily...'" (s. 423)
"'Zůstaň s námi, ať poznáš, jak je u nás...' - 'Ano, v lese se hezky bydlí,' přisvědčil Vítek." (s. 430)
"'Lesáci do toho půjdou jako ti nejlepší...'" (s. 475)
"'V našem hvozdě, abys věděl, kvetou a uzrávají nejkrásnější květy a nejsladší plody a naše dívky jsou takové, že se ti, myslím, o podobných nikdy ani nesnilo.'" (s. 478)
"'Kdo se narodil a vyrostl v lese, trpí snadno tesknicí, octne-li se mimo domov, a nemocným by se tuze stýskalo, kdybychom je od krajanů odtrhli.'" (s. 491)
"Také několik obyvatel z nejvlastnějších hlubin hvozdu se v Plané vynořilo na světlo Boží: lamači smoly, okaři, dehtaři, brtníci, kořínkáři, bylinkáři, prodávající byliny mezkařům - ti všichni chtěli vidět, jak vypadá pán hvozdu." (s. 505)
"'Ano. Sám jsem se také mnohému naučil; jenže lidé si neberou rádi poučení z osudů jiných lidí. ... Dokladem toho jest přece neštěstí, jež stihlo českou zemi. Jedni se mstí a kochají v pomstychtivé ukrutnosti, přisvojují si násilně majetky a svévolně jich užívají. Druzí přijdou a mstí se zase na nich, uloupené majetky jim vyrvou, anebo kníže, je-li silný, zdrtí odbojníky, přivlastní si jejich statkya uvrhne je v bezmocnost. Další se opět mstí, opět páchají násilí a nakonec jsou rovněž svrženi. Tak tomu bylo již nesčíslněkrát, tak tomu bude, dokud nějaký otázky, tak tomu bude, dokud se kořeny svaté víry v zemi pevně neujmou a lidská srdce neovládne blahodárný řád, na nějž všichni čekáme.' - 'A mnozí netrpělivě,' prohodil Vítek." (s. 516)
"'Ke každému spravedlivému člověku budu dobrý jako dobrý krajan krajanovi - lesák lesákovi. Jestliže někdo z vás pochybí, pokusím se ho napravit a tam, kde budu nusen sáhnouti k trestu, budu trestat - vždy však teprve po prokázané vině - mírně, ale neodvolatelně.'" (s. 523)
"'Polní pramen vyschne, ale lesní nikdy.'" (s. 527)
"'Ať rod tvůj, Vítku, zaštiťuje hvozd a vlast, aby jeho stopy v hvozdě trvaly, i když on sám už bude dávno ten tam, a aby činy jeho se po vlasti slovem, zpěvem i v kronikách oslavovaly.'" (s. 529)
"Na vrcholu svatého Tomáše stavěl se hrad... a podobně jako se mravenci v lese starají o svá obydlí, usiloval i tento lidský zástup vybudovat v lese lidský příbytek." (s. 530)
"'Hvozd má budoucnost. To mějte na paměti.'" (s. 532)
"'... a takhle tedy vkvetla růže do osudů země a bude se v nich i nadále pnout a zapouštět kořeny.'" (s. 534)
"'A z tohoto zřetele stavím svůj hrad. ... Až staneš nahoře na ochozu, budeš si připadat jako na vrcholu Třístoličníku, celé Alpy se ti vynoří před očima až k oněm končinám, kde sousedí s Bavorskem a kde se na východě stýká země s horstvem, jemuž vládne rakouský markrabě, a ještě dál do Uher, kam se hory sklánějí...'" (s. 542)
"Dříve než listí břízek zežloutlo a javorové lupeny znachověly, vyčnělo z hradby lesa lešení stavby, podobné obrovské čtyřhranné věži, viditelné z dálky. Bylo je vidět z horských vrcholů na jihu země i z horských hřebenů, zdvihajících se nad Dunajem, bylo je vidět z vrcholků lesů, strmějících nad Vltavou i ze dna vltavského údolí nad Planou až k Frymburku, a planská děvčata ráda šplhala na Kreuzberg (Křížový vrch), aby si odtamtud Vítkovu stavbu dobře prohlédla." (s. 549)
"'Lesy rostou zvolna, ale jistě, mají-li vlhko a sluneční světlo; ještě pomaleji ohýbá se mysl lidu, nicméně se ohne, má-li dost slunka.'" (s. 616)
"Vítek... nabádal i své spoluobyvatele k tomu, aby takto usilovali vybrat poklad, podle jeho slov v hvozdě ukrytý." (s. 626)
A nakonec věta nám tak lichotící, kdyby nebyla psána německy:
"'I v našich zemích přebývá starý národ, uchovávající si své obyčeje i chrabrost,'mínil Vítek." (s. 400)
Zní v originále: "'In unseren Landen ist auch ein altes Volk, das seine Sitten und seine Tapferkeit wehrt,' sagte Witiko." Tím "Volk" jsou totiž míněni "věrní knížete" (jak praví už Kosmas) - a naše úzce jazykové hledisko rozhodně neobstojí. Josef Nadler, významný německý literární historik rodem z Čech (narodil se roku 1884 v Nové Vísce /tehdy Neudörfl/, dnešní části města Dolní Poustevna ve Šluknovském výběžku, zemřel roku 1963 ve Vídni), považuje dokonce za námět Stifterova románu "vytváření mladé bavorské kultury na panenské sídlenecké půdě polesí"' soud pro české uši jistě na pováženou, kdyby ho ústy Pavla Eisnera neopakovala téměř doslova ("románvý epos o vzniku mladé kultury na lesní půdě šumavské") i Československá vlastivěda (1933).
Tato země má své, a nejen své dějiny. Teprve láska k zemi však propůjčuje věčnost i poslednímu jejímu koutu. V tomto nároku předstihl Adalbert Stifter nejen česky psaný historický román, ale zastupuje samo téma "země v zemi" nejvýš čestně i v kontextu světové literatury vůbec.

Česko-bavorské Výhledy, 1994, č. 5, s. 4

P.S. Jde o Esslův výběr "Was Adalbert Stifter im 'Witiko' über seine Landsleute sagt", otištěný v jeho monografii Horní Plané z roku 1993 s názvem "Oberplan: der Geburtsort Adalbert Stifters (nebylo jistě snadné ho s láskou sestavit a proto ho zařazuji ke jménu toho, kdo se výběru podjal - už proto, že jsem měl štěstí ho osobně poznat - a nikoli toho, z jehož díla byl učiněn) ze Stifterova "Vítka", který jsem použil pro článek pod titulem "Šumavan Vítek a jeho Horní Planá - Citace z románu Adalberta Stiftera 'Witiko' o rodné zemi a krajanech" v Česko-bavorských Výhledech blahé paměti a český překlad Jitky Fučíkové "opentlil" vlastním komentářem (2010 ještě mírně poopraveným), takže Esslův je opravdu toliko soubor citací. Byl to stále ještě čas euforie, jak vidím, když jsem si kdysi myslil, že Vítek má do něčeho co mluvit.

Rupert Essl se narodil 14. dubna 1918 ve Schwarzmühle, mlýně zvaném ovšem tehdy už Horní (Stifter do Černého mlýna romanticky položil původ krásné Hany z Popsané jedličky - podrobněji o tom píše Franz Fischer), u Pihlova (Pichlern) blízko Horní Plané (Oberplan), které věnoval obsáhlou monografii s podrobným popisem historie domů a rodů, jak už předtím zachytil celý okres krumlovský: byl totiž v letech 1962-1985 tzv. pověřencem pro celý ten "Heimatkreis" a odvedl nejen v oněch dvou zmíněných knihách věru svědomitou práci trvalé platnosti. Svobodné říšské město Esslingen, v jehož jméně půvabnou náhodou zaznívá i Esslovo příjmení, získal roku 1979 jako patronátní instituci krajanům z Krumlovska a ve věži tamní Vlčí brány (Wolfstorturm) zřídil nejprve z vlastních sbírek a pak i z dalších darů malé domovské muzeum, tzv.Heimatstube. Samotné farnosti Horní Planá získal podobného patrona v rakouské příhraniční obci Ulrichsberg, kde vznikla rovněž Heimatstube v tamním kulturním domě. Od roku 1962 byl i kulturním referentem spolku Deutscher Böhmerwaldbund, který slavil 1984 už stoleté jubileum, v letech 1966-1980 spoluredigoval měsíčník Hoam! s mnoha souběžně vyšlými ročníky kalendářů Böhmerwäldler Jahrbuch, odkud ostatně pochází i naše básnická ukázka, a od roku 1967 byl zastupujícím vedoucím pasovského Šumavského muzea. To město mu roku 1984 udělilo jako jednomu z vůbec nejzasloužilejších pracovníků mezi šumavskými krajany svou Kulturní cenu. Od něho mám jako vzácný poklad darem kompletní řadu šumavských kalendářů Böhmerwäldler Jahrbuch s jeho vlastními rukopisnými poznámkami. Na samém konci tisíciletí došla od Paula Praxla zpráva, že Rupert Essl náhle skonal v Haaru - naposledy v té okrajové oblasti Mnichova žil v domově důchodců - a v pátek 15. prosince 2000 měl tichý pohřeb. Pokoj popeli jeho.

- - - - -
* Černý mlýn, Pihlov / Horní Planá / České Budějovice / † Haar (BY)