Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

EDUARD BAŽANT

Hrabata z Buquoyů - poslední majitelé hradu Rožmberk
Majiteli hradu panu Karlu Jiřímu Buquoyovi, šlechetnému příteli lidu a dobrodinci,
z úcty a vděčnosti věnováno

Ještě než Petr z Amiensu křesťanský svět k osvobození Svaté země vybízel, pospíchalo již osm francouzských rytířů roku 1080 - tedy 16 roků před prvním křižáckým tažením - do Palestiny, aby tamto putující křesťany před pronásledováním seldžuckých Turků chránili.
V prvních bojích s nevěřícími ztratili tito rytíři svůj prapor, což na válečné jejich horlivosti ničeho nezměnilo; jeden z nich, strhnuv svůj válečný plášť bílomodře lemovaný ze svých ramenou, držel jej vysoko nad hlavou a se zvoláním ke svým spolubojovníkům: "Vzhůru za tímto praporem!" vrhl se v nejlítějším boji udatně vpřed. Onen statečný rytíř, který tímto činem vítězství své věci přivodil, nosil ve svém štítu znak červeného draka ve zlatém poli a slul Alexander de Longueval; je to první známý předek posledních majitelů rožmberského panství. Svůj znak dosavadní změnil po naznačeném vítězství, zvoliv barvy vítězného pláště za barvy svého nového znaku (šest šikmých trámů střídavě červených a modrých, poslední železným kloboukem zdobené). Prvým historicky doložitelným pánem de Longueval byl však Anton I., který roku 1190 v Palestině padl.
Jeden z jeho nástupců, jménem Hugo de Longueval, koupil panství Vaux taktéž ve Francii ležící, s nímž spojena byla šlechtická koruna, pročež Longuevalové sluli též barony z Vaux.
Další nástupce, totiž Maxmilian, koupil roku 1537 (má být 1567 - ve vydání 1939 opraveno! 1537 je rokem Maxmilianova narození! - pozn. překl.) panství Velkobuquoyské (Grand Bucquoy) a spojil je se statky Malobuquoyskými (Petit Bucquoy), rovněž koupí 1580 získanými, které král Filip II. Španělský povýšil dne 20. června 1580 na hrabství (všechna tato místa /Vaux, Longueval/ nalézají se nedaleko pevnosti Verdun; snad mnohý čtenář si vzpomene, že za /první/ světové války ve válečných zprávách o bojích u této pevnosti často činěna byla o nich zmínka; zároveň leží všechna tato místa /i Bucquoy/ poblíže Arrasu a patřily tenkráte k tzv. burgundskému dědictví habsburské říše /lépe řečeno Svaté říše římské národa německého či "římskoněmecké, trvající pod habsburským vedením až do roku 1806; tato část poznámky uvozená slovem zároveň je změněným jejím textem ve vydání z roku 1939, kdy začala druhá z obou světových válek a Rožmberk nad Vltavou sám byl už součástí Německa! - pozn. překl.). Zemřel následujícího roku 1581 při obléhání Tournay, bojovav na straně prince Parmského; zanechal po sobě desetiletého syna Karla Bonaventuru, pozdějšího prvního majitele Rožmberku.
Karl Bonaventura von Buquoy se narodil 9. ledna 1571 v Arrasu, hlavním městě francouzské provincie Artois. Po skončeném studiu na univerzitě v Douay stal se komorníkem na královském dvoře v Madridu. Roku 1603 vstoupil ve svazek manželský s Marií Magdalenou Biglia, hraběnkou ze Sarony. Už jako devatenáctiletý jinoch zúčastnil se udatně tehdejších bojů; španělský král Filip III..propůjčil mu v roce 1612 řád Zlatého rouna (Toison d' Or). Odmítnuv hodnost polního maršálka, nabízenou mu císařem Matyášem Habsburským roku 1614, přijal jmenování guvernérem a generálním kapitánem v provincii Le Hainaut (Hennegau) roku 1616. Když dne 23. května roku 1618 protestantští stavové čeští svrhli císařské místodržící z oken královského Pražského hradu do příkopu pod nimi a dosadili ne jejich místo svou samostatnou vládu, ocitl se císař Matyáš v mrzutých nesnázích. V této velké nouzi obrátil se na hraběte Buquoye, kterého v mnohých listech o pomoc a vrchní velení nad císařským vojskem prosil. Vyhověv po četných prosbách tomuto přání, převzal Karl Bonaventura dne 15. srpna 1618 nejvyšší velení; v září téhož roku porazil pak Petra ze Švamberka, tehdejšího majitele rožmberských panství. Na válečné cestě do Uher proti císařovu soupeři Gáboru Bethlenovi obléhalo císařské vojsko hrad a město Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), které po krátkém odporu obsadilo; netušil tehdy nejspíš Buquoy, získav Rožmberk pro císaře, že tento majetek stane se později jeho vlastnictvím. Za veškeré vojenské služby císaři prokázané obdržel Karl Bonaventura von Buquoy dekretem ze dne 6. února 1620 - tedy již 9 měsíců před bitvou na Bílé hoře (tato poznámka z české verze v německé chybí! - pozn. překl.) - od císaře Ferdinanda II. panství Rožmberk, Nové Hrady (Gratzen), Libějovice (Libějitz) a statky Žumberk (Sonnberg), Chválkov (Chwalkahof) a Cuknštejn (Zuckenstein). Dekret o tom, vyhotovený v české řeči, byl vlastnoručně podepsán císařem a ověřen českým kancléřem Zdeňkem Popelem z Lobkovic. Poněvadž v tehdejších válkách musela sama knížata opatřovat i platit si vlastní žoldnéře, byl nucen Buquoy, ježto císař neměl dost peněz, zastavit své francouzské statky, aby nutný žold mohl vojákům vyplatit. Tím se stalo, že statky darované císařem byly od něho vlastně koupeny. Roku 1620 byl v boji u Rakovníka (Rakonitz) raněn, pročež bitvy bělohorské zúčastnil se ve voze (v německém textu "er die Schlacht am Weißen Berge in einem Wagen leiten mußte", tj "musel bivu na Bílé hoře řídit z vozu"! - pozn. překl.). Po podrobení Moravy táhl na jaře 1621 znovu do Uher proti Bethlenovi a obklíčil tam pevnost Nové Zámlky (Ersékújvár, Neuhäusel). Při výzvědném pokusu dne 10. července tr. byl zaskočen nepřátelským výpadem a padl proklát kopími a kulemi. Za velikých poct a nádhery byla jeho mrtvola uložena ve vídeňském Františkánském kostele (Franziskanerkirche) a odtud převezena dne 24. srpna 1623 do Rožmberka nad Vltavou, kde za oltářem Panny Marie Sedmibolestné odpočívá.
Jeho vdově vystavena byla císařem dne 14. května 1643 obligace na 200 000 zlatých, poněvadž však k výplatě nikdy nedošlo, dá se opravdu hovořit o tom, že zesnulý Buquoy své darované statky císaři splatil vydržováním vojska. Maria Magdalena vedla po smrti manželově za nezletilého syna Karla Alberta statky dále sama. Občané rožmberští vzpomínají vděčně této šlechtičny, která velký díl lesních pozemků zdejšímu sdružení občanů ("altberechtigte Bürgerschaft") darovala. Zemřela dne 23. března 1654.
Následující majitel Karl Albert, narozený roku 1607, stal se generálním guvernérem v Le Hainaut a generálem nizozemské jízdy; zemřel 29. března 1663.
Po něm stal se majitelem panství nejstarší jeho syn Ferdinand (narozen 1634), který založil v roce 1667 klášter řádu servitů v Nových Hradech. Splnil tím svůj slib, učiněný v bitvě u Sankt Gotthard (Széntgothárd) na řece Rábě. Pochován byl dne 19. ledna 1685 v hrobce novohradského kostela sv. Petra a Pavla, kterou rovněž nechal vystavět.
Po Ferdinandově smrti přešlo panství na jeho bratra; byl jím Karl Philipp, narozený roku 1636. Ten vstoupil v manželský svazek s Margarethe hraběnkou Hornes v roce 1670. Španělský král Carlos II. povýšil jej dne 1. června 1688 do knížecího stavu a vyznamenal řádem Zlatého rouna.
Jeho syn Philipp Emanuel, který knížecí erb podržel, převzal po smrti svého otce dne 1. prosince 1690 statky; oženil se s Rosou Angelou hraběnkou Harrach-Rohrau.
Smrtí tohoto pána (1703), s nímž vyhasl též knížecí titul buquoyský, přešlo panství na jeho strýce Alberta Karla. Ten se oženil roku 1671 s hraběnkou Eleonorou Cavriani a v roce 1703 po druhé pak s Antonií Renatou hraběnkou z Czerninů.
Když zesnul, stal se majitelem panství jediný jeho syn Karl Kajetan. Tento nádherymilovný pán provedl mnoho okras na svém panství, než osvědčil se též jako šlechetný dobrodinec lidu.
Jeho syn Franz Leopold převzal po smrti otcově roku 1750 panství. Narozen 1703, vstoupil v manželství s Gabrielou hraběnkou von Roggendorf a zemřel 10. října 1767 v Praze.
Po něm následoval jeho syn Johann, narozený 28. června 1741 rovněž v Praze. Jeho choť slula Theresia hraběnka von Paar. Věnoval zvláštní pozornost vzdělání mládeže a vykonal mnoho pro zlepšení školství. Byl dobrodincem velkého významu. V roce 1783 vystavěl v Nových Hradech útulek pro neduživé pracovníky svého panství; započal též se stavbou nového zámku novohradského. Zesnul roku 1803 v Praze.
Poněvadž neměl synů, převzal statky na jeho synovec Georg Franz August, narozený v Bruselu roku 1781. Týž oženil se 1806 ve Vídni s hraběnkou Gabrielou von Rottenhan. Jako doktor filosofie zabýval se vědeckým bádáním i v oboru ekonomie, matematiky a přírodních věd a byl jedním z nejvýznamnějších a nejvšestrannějších učenců své doby vůbec. Proslul i jako objevitel a vynálezce a udržoval přátelský vztah s básníkem Johannem Wolfgangem Goethem.
Poté, co zemřel v Praze 19. dubna 1851, ujal se dědictví po něm jeho syn Georg Johann Heinrich. Narodil se dne 2. srpna 1814 na zámku Červený Hrádek (Rothenhaus) a pojal 30. března 1847 za choť Sophii Theresii princeznu Oettingen-Wallerstein. Byl velikým milovníkem umění, nadobyčejně zainteresovaným v okrašlování svého panství; povahou byl pak velmi šlechetný a dobročinný. Za jeho správy bylo na panství zbudováno mnoho uměleckých staveb, mezi nimi též všeobecně obdivovaná křižácká galerie na hradě Rožmberk, mistrovská to práce anglické gotiky, s výtečnými kopiemi obrazů z galerie zámku ve Versailles. Týž dal velkým peněžním nákladem starý hrad rožmberský dle vhodného slohu zrestaurovat a zřídit; za jeho života zadaptován i nový zámek v Rožmberku, vystavěn "švýcarský" domek (Schweizerhäuschen) v lesním parku při řece Vltavě zvaném "Gabrielov" (Gabrielenau) aj. Zesnul dne 2. září 1883 v Badenu u Vídně a byl pochován za velké účasti lidu v rodinné hrobce novohradské dne 9. září. Jeho choť, která jej až do roku 1897 přežila, uchována je pro svou lidumilnost dosud ve vděčné paměti všech. Zvláště v Rožmberku nad Vltavou, kde jako vdova téměř stále dlela, stala se pravou dobroditelkou chudého lidu, s nímž byla stále v srdečném styku; čestný pomník postavila si tu i zřízením dětské opatrovny. Pochována byla jako její manžel v Nových Hradech dne 3. května 1897.
Z tohoto manželství zůstali dva synové, Karel a Ferdinand, z nichž Karl Bonaventura převzal v roce 1878 po odbytých právnických studiích svěřenské statky Nové Hrady a Rožmberk, jakož lenní (alodiální) panství Přísečnice (Preßnitz), druhý syn Ferdinand pak lenní panství Horní Hrad (Hauenstein). Karl Bonaventura, narozený dne 24. září 1854, pojal za svou choť dne 1. května 1878 Philippinu hraběnku Černínovou z Chudenic (Czernin von und zu Chudenitz). Byl skutečným tajným radou a císařským komořím, rytířem řádu Zlatého rouna a nositelem mnoha dalších vysokých řádů a vyznamenání, dědičným členem rakouské panské sněmovny a členem výboru Zemědělské rady Království českého (Landeskulturrat), předsedou a protektorem četných obecně prospěšných spolků, jakož vždy projevoval čilý zájem o veřejný život. Zřízením penzijního ústavu pro vysloužilé své služebníky je zapsán vděčně v srdcích jejich; je také zakladatelem podpůrného sdružení pro vdovy a sirotky. Věnoval velký zájem hospodářské úpravě lesů ("zařizování lesů" se říkalo dříve - pozn. překl.), zlepšení polního hospodářství i rozvoji průmyslu na svých statcích. Zemřel dne 9. srpna 1911 a byl pochován v Nových Hradech už v nové hrobce, kterou dal vystavět. Vdova po něm zdržuje se trvale na Rožmberku, kde je jí nový zámek vyhrazen jako vdovské sídlo. Neúnavně působí v mnoha dobročinných spolcích, zejména jako prezidentka spolku pro ochranu matek a kojenců v Rožmberku nad Vltavou, který založila. Město projevilo jí svůj vděk tím, že byla jmenována jeho čestnou občankou.
Ferdinand hrabě von Longueval-Buquoy, bratr Karla Bonaventury, narodil se 15. září 1856 a pojal za choť Henriettu hraběnku Cappy dne 30. září 1882. Byl významným činitelem v zemědělské radě a v letech 1904-1906 zastával v rakouské vládě úřad ministra zemědělství. Zemřel dne 27. září 1909, zanechav po sobě čtyři děti: Karla Georga, Heinricha (otce Margarete Buquoyové, jedné z autorek, zastoupených rovněž v tomto internetovém souboru - pozn. překl.), Ferdinanda a dceru Therese.
Poněvadž Karl Bonaventura Buquoy měl pouze jedinou dceru Sophii, která se v roce 1897 provdala za Klemense říšského hraběte von Westphalen, přešla svěřenecká panství na jeho synovce Karla Georga, současného majitele Rožmberka, narozeného dne 9. března 1885. Ten se oženil dne 7. července 1914 s Marií Valerií hraběnkou Kinskou a má pět dětí: Ferdinanda Karla, narozeného 25. dubna 1915 (zemřel 29. dubna 1986), Henriettu Marii Valerii, narozenou 4. srpna 1917 (zemřela 3. března 1967), Karla Alberta, narozeného 19. října 1918 (zemřel 24. února 1955), Johannese Ulricha, narozeného 8. prosince 1925 (zahynul 26. prosince 1943 na palubě křižníku Scharnhorst) a konečně Rudolfa Huberta, narozeného 6. října 1927 (zemřel 5. dubna 1995).
Se vzácnou dobrosrdečností stará se o blaho svých služebníků, jejichž platy upravil - jako jen málo velkostatkářů - v míře nejvyšší a jimž povoluje i mimoto různé výhody v této tak nesnadné době ("in dieser schweren Zeit" ponecháno i ve vydání z roku 1939! - pozn. překl.). Jsa vždy pohotov tam, kde je toho zapotřebí, prokázal mnoho dobrých skutků za (první) světové války, v poválečné době až doposud (druhá světová válka se měla rozhořet vzápětí - pozn. překl.), kdy velké obnosy věnuje na podporu invalidů, chudých a jiných ubožáků.
Všechna města a osady na panství jeho ležící, v uznání všech těchto dobrodiní, zvolili jej svým čestným občanem. Stejně jako jeho předkové byl dědičným členem rakouské panské sněmovny až do převratu (tato věta byla ve vydání z roku 1924 vynechána - pozn. překl.). V roce 1929 byl jmenován rytířem Suverénního maltézského řádu. Je nakloněn každému novému směru a má zájem na všem dobrém a šlechetném.

P.S. Ukázka, jejíž pozměněný titul sám vypovídá dodán námi cosi, co autor ještě nevěděl (jeho přívlastek "nynější" je všude tak i dál přepsán na "poslední"), upravuje sice hlavně pravopis podle nynějšího úzu včetně ponechání německého znění rodných jmen, ponechává však některé jazykové zvláštnosti originálu (zejména hojnost přechodníků), kterým je tentokrát vlastně i autorská česká verze, nikoli prostý překlad z němčiny. Brožura Hrad Rožmberk, jejíž závěrečnou kapitolu text v úplnosti představuje, vyšla totiž roku 1924 vlastním nákladem Eduarda Bažanta zároveň česky a německy, roku 1939 znovu už jen německy. Z tohoto vydání je také zpětně doplněna ukázka. Časté kladení slovesa na konec věty například zřetelně prozrazuje, že sama čeština Bažantova je německým vyjadřováním hluboce ovlivněna. Co však nestačil doříci, jsou jednak osudy toho, komu svou práci věnoval, jednak těch, kdo museli opustit navždy rodové panství a odešli do ciziny. Jednomu z nich, totiž synovi v textu zmíněného Ferdinanda Karla Michaelovi, narozenému 12. ledna 1941 v Praze, byly adresovány i řádky dopisu, odeslaného 20. února 1992 z Českých Budějovic. "Sehr geehrter Herr Graf," píše se v něm úvodem textu, kterým se chce jeho autor revanšovat za slib poskytnout českobudějovické vědecké knihovně některé osobní údaje do její personální databáze tím, že pro vnuka Karla Georga hraběte Buquoye sestavil z českého regionálního dobového tisku "chronologische Zusammenfassung über die Geschehnisse der ersten Monate des Jahres 1948 um Ihren Vater". Z pozůstalosti Ing. Antonína Vávry přikládáme tento německy psaný souhrn v jeho českém stejnopise jím pořízeném:
Hlas lidu 28.1.1948 - 63letý K. Buquoy, rodák z Vídně, obžalovaný podle velkého retribučního dekretu za podporu nacistického hnutí a členství v SA a SS. Sám se politicky neangažoval, poskytl však zaměstnání fanatickým nacistům. Obžalovaný mluvil obstojně česky a popřel všechnu vinu. Henlein byl u něho dvakrát, a to 1935 a 1937, kdy jej ubezpečil, že jeho hnutí není namířeno proti ČSR. Až do pozemkové reformy zaměstnával 40 procent Čechů (informace Svobodného slova z 24.1. ovšem zní informace podle rkp. pozn. překl. do němčiny takto: po pozemkové reformě 40, před ní 80 procent Čechů!). Protože nebylo prokázáno, že manifestace v Nových Hradech se konala před 21.5.1938, nebyla mu prokázána ani propagace nacizmu. Všichni svědkové se vyslovili v jeho prospěch. Byl proto zproštěn obžaloby a prohlásil, že by chtěl odjet za svou rodinou do Bavorska (pozn. překl. do němčiny: 21.5.1938 došlo k mobilizaci československé armády, u manifestace jde o souvislost s Henleinovou návštěvou 30.6.1938.).
Jihočech 30.1.1948 - 43letý (má být 63letý) K.J. Buquoy byl rozsudkem Krajského soudu zproštěn žaloby. Za vinu mu kladena podpora nacizmu a jeho propagace, dále členství v SS a SA, úzké přátelství s Henleinem a finanční podpora jeho hnutí. Ze svědeckých výpovědí se nedalo zjistit, zda se manifestace v Nových Hradech konala před nebo po datu 21.5.1938. Česká komorná Panchátková potvrdila Buquoyovo prohlášení, že se o politiku vůbec nestaral. To potvrdili i jiní svědkové. On sám se vyjádřil, že někteří jeho zaměstnanci si počínali jako šílení. Byl proti tomu bezmocný. Dále udal, že zachránil život Alexandru Kadlecovi, když jej dopisem varoval před návratem do Nových Hradů z vojenské služby po demobilizaci. Zařídil přestěhování Kadlecovy rodiny do Budějovic. Dále vymohl osvobození úřednice Řežábové, prohlášené za vyzvědačku. Protože proti němu nebylo důkazů, byl zproštěn obžaloby. Je to spravedlivé.
Rudé právo 25.1.1948 - Člen SA a SS hrabě Buquoy osvobozen. Přiznal, že byl v roce 1938 třikrát v Berlíně ohledně hraničních otázek. Mluvil lámanou češtinou. Předsedou senátu je Dr. Příborský. V odůvodnění se praví, že členství ve Volkssturmu není provinění. Za členství v SA a SS nemůže být souzen. Byl jen přispívajícím členem. Veřejný žalobce podal zmateční stížnost a žádal ponechání ve vazbě. Soud vyhověl žádosti obhájce Dr. Šťastného a propustil Buquoye do internačního tábora, kde bude čekat na odsun za svou rodinou do Německa.
Svobodné slovo 29.1.1948 - Svědek tvrdil, že při návštěvě Henleina v Nových Hradech tento seděl skromně vedle šoféra a Buquoy přijímal se vztyčenou paží hold jásajících nacistů. Fotografie dokázala opak. Korunními svědky byli manželé Kadlecovi, kteří svědčili ve prospěch Buquoye. Naše soudy jsou spravedlivé (pozn. překl. do němčiny: Svědek z úvodu textu není v článku jmenován.).
Svobodné slovo 7.2.1948 - (pozn. překl. do němčiny: Jde o reakci na článek Rudého práva z 25.1.) Neúspěšná taktika Rudého práva. Bývalý hrabě Buquoy byl zatčen teprve 25.5.1945 na příkaz místního velitele Rudé armády. Až do té doby se pohyboval svobodně po Nových Hradech, aniž kdo z českých lidí by proti tomu něco měl. Dr. Šťastný obhajoval Buquoye ex offo. Korunní svědkové Kadlecová, členka KSČ a Panchátková se obě vyslovily ve prospěch obžalovaného. Vynesený rozsudek je spravedlivý.
(mimo kontext následuje pozn. překl. do němčiny: Svobodné slovo 11.2.1948 - Vědecká knihovna (v Českých Budějovicích) umístěna v Eckertově (má být v Eggertově) vile.)
Rudé právo 17.3.1948 - Nový ministr spravedlnosti Dr. Čepička prohlásil ke svolaným přednostům krajských soudů a státních zastupitelství, že Drtinova justice byla při provádění retribučního soudnictví zdiskreditována a proto je nutné, aby křiklavé případy byly znovu projednány (pozn. překl. do němčiny: Bylo sotva tři týdny po komunistickém puči, Drtina byl předchozím ministrem spravedlnosti, Čepička zetěm prezidenta Gottwalda.).
Jihočeská pravda 18.3.1948 - Novohradští k ministru spravedlnosti. Delegace z Nových Hradů, vedená předsedou MNV Handschim, vydala se k ministru spravedlnosti v záležitosti Buquoyově. Obžalován podle retribučního dekretu, byl osvobozen (v lednu) 1948 pro nedostatek důkazů. V březnu 1948 byl nyní znovu zajištěn. Ministr spravedlnosti Dr. Čepička slíbil potrestání Buquoye.
Svobodné slovo (pozn. překl. do němčiny: Zglajchšaltované!) 9.5.1948 (neděle) - 63letý bývalý hrabě a velkostatkář z Nových Hradů, vídeňský rodák K.J. Buquoy, byl při obnoveném řízení uznán vinným, že v době zvýšeného ohrožení republiky propagoval nacistické hnutí a že byl členem SA a SS. V letáku pro zaměstnance panství schvaloval odtržení pohraničního území ve prospěch Německa. Na základě těchto obvinění byl odsouzen ke 13 letům těžkého žaláře s příslušným zostřením. Část trestu si odpyká na nucených pracích.
Zde Vávrou podepsaný a orazítkovaný text končí. My víme, že "15eme comte de Bucquoy", jak se v rodokmenu označuje poslední majitel rodového panství, zahynul jako miliony jiných v komunistickém vězení 17. května 1952 v Brně. Jeho potomek se marně pokusil dovolat se zpětně práva, v cestě stojí jako v jiných případech nejen tzv. dekrety prezidenta republiky, ale i to, co následovalo - téměř půlstoletí režimu, který nedodržoval často ani zákony vlastní.

Johann Sailer ve své deníkové knize Jeder Tag kommt aus Gottes Hand vzpomíná ke dni 18. března 1949 takto na Eduarda Bažanta: "Byl dlouhá léta buquoyským lesmistrem v Rožmberku nad Vltavou, kde posléze trávil i léta svého důchodu v domě, který má žena zdědila po tetě Pepi. Ke svým podřízeným byl vždy spravedlivý, plný péče a ohledů a měl láskyplné pochopení pro jejich nesnáze a potřeby. Ačkoli se vždy znal ke svému češství, věnoval mnoho svých nejlepších sil záležitostem německy jazykového města, kde jak už zmíněno žil. Pozvedl je na uznávané letovisko, jeho zásluhou vznikla oblíbená výletní stezka zvaná Georgsteig, zařízení na Žofiině náměstí (Sophienplatz) a městské lázně. Při všech podobných aktivitách byl nápomocen svou radou i materiální pomocí. Zvláště miloval děti. Když kráčel městem, býval vždy obklopen houfem mládeže a každé dítě dostalo cukrátko z kulaté plechové dózy, jen když pěkně hlasitě pozdravilo "Grüß Gott". Po roce 1938 mu nacizmem zaslepení obyvatelé Rožmberka oplatili jeho zásluhy o město hanebným nevděkem. Téměř zcela opuštěn zemřel koncem válečného roku 1943 (v originále je mylný letopočet 1942 - pozn. překl.). Pochován byl posledního prosincového dne a dodnes mám dobrý pocit, že jsem jej mohl doprovodit na jeho poslední cestě." Narodil se 18. prosince 1866 v Nových Hradech (Gratzen) jako syn stavebního rady Jana Bažanta, zesnulého roku 1904. Sám sebe označuje česky i německy na obálkách obou vydání své brožury o hradě Rožmberku titulem "lesmistr a přednosta panství v Rožmberku" (Forstmeister und Herrschaftvorstand in Rosenberg). Roku 1915 uzavřel sňatek s ovdovělou Herminou Marschikovou, rozenou Dobnerovou. Pocházela z Vídně a jako krásné paní na rozložitém domě svého prvého manžela Wenzela Marschika (zemřel o svatojánské noci v roce 1913) při říčce Stropnici se jí přezdívalo "hraběnka z hamru". Byla hned po Buquoyových jakousi prvou dámou Novohradska a s Eduardem Bažantem se záhy rozešla. Žila na osamělém hamru, který roku 1937 vyhořel a ona byla zatčena pro žhářství. Z vysokého pojistného chtěla zřejmě uhradit dluhy svého nákladného života. Propuštěna z vazby na kauci, zmizela ilegálně do Rakouska, odkud se sice na podzim 1938 vrátila, nakonec však po válce zemřela u dcery v Linci. Osamělý Eduard Bažant zesnul 29. prosince 1943 "doma" v Rožmberku nad Vltavou, kterému věnoval podstatnou část života. I na náhrobku se tam píše s tím českým háčkem na posledním z písmen abecedy. Text je jinak německý. Je odtud také dnes, kdy tu starých hrobů zbylo opravdu pomálu, nádherný pohled na hrad, o němž zesnulý psal. Ve vydání průvodce Burg Rosenberg z roku 1939 je připojena i obrazová příloha: mezi snímky rožmberských exteriérů i interiérů upoutává záběr místní synagogy ("israelitische Tempel" je tu psáno). V tom roce se to nejspíš rovnalo hrdinství. Za ty všechny, kdo poté museli odejít a Rožmberk i Vltavu opustit navždy (z poválečných "chalupářů" chci připomenout Borise Jachnina a autorku krásných pamětí jednoho z jiných středoevropských židovských osudů Kateřinu Pošovou), spí v ohybu nádherné řeky blízko starých hradeb Ing. Eduard Bažant.
- - - - -
* Nové Hrady / † † † Rožmberk nad Vltavou
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko