Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MARGARETE VON BUQUOYOVÁ

Dvě stě let od vysvěcení kostela Panny Marie Dobré Rady v Pohoří na Šumavě

Úvodem
Před dvěma sty lety, roku 1791, byl vysvěcen nově postavený kostel tehdy mladé obce Pohoří na Šumavě (Buchers) na panství Nové Hrady (Gratzen) v Budějovickém kraji v Království českém. Toto dvousetleté jubileum připomíná zároveň spojitost obce Pohoří na Šumavě s rodem jejích zakladatelů, hrabat z Buquoyů. Tři data jsou milníky této spojitosti, která trvala po několik generací: roku 1683 dal kníže Filip Emanuel z Longuevalu hrabě z Buquoyů zřídit skelnou huť v místě, které se stalo jádrem pozdější obce; roku 1758 založil hrabě František Leopold von Buquoy, jeden z místodržících Království českého, osadu, v níž pak jeho syn, hrabě Jan Nepomuk Buquoy, dal v letech 1783-1791 vystavět kostel, zasvěcený Panně Marii Dobré Rady a povýšený roku 1801, ještě za téhož patronátního pána, na kostel farní.
Založení osady je třeba vidět v souvislostech evropské kolonizace 18. století. Nejprve tedy bude řeč o této kolonizaci, pak o založení osady a kostela a o duchovním pozadí této události, konečně pak o sociálních reformách, které s tím vším úzce souvisely.

Dějiny založení osady Pohoří na Šumavě a evropská kolonizace 18. století
Kolonizační hnutí bylo výrazem sílícího nepoměru mezi rostoucím počtem obyvatelstva a rozsahem zemědělské půdy, která mohla být obdělána. Představuje pokus o zlepšení potravinové situace obyvatelstva, při čemž zemědělství nepřístupné nadále zůstaly málo výnosné oblasti označované jako "hraniční půda" (Grenzbode). Známé jsou tři velké kolonizační vlny v Evropě, které měly pomoci zachytit tento tlak obyvatel. Po ukončení vnitřní kolonizace kolem roku 1300, na níž v Německu upomínají místní jména s koncovkou -reut, -roth, -rode, nabídla východní kolonizace nové možnosti osídlencům z nitra staré říše. V 18. století však bylo jasné, že na venkově vznikla vrstva obyvatel, která nemá naději získat vlastní obydlí a hospodářství. Obživa těchto lidí představovala, sledujeme.li četné hladové krize i vývoj cen žita v celé evropské oblasti, rostoucí problém, který vlastníci půdy řešili využitím půdy v méně výhodných polohách, především zakládáním osad v mokřinatých a lesních oblastech výše položených území.
Přesná čísla o růstu obyvatelstva panství Nové Hrady, jehož území zahrnovalo tehdy 13 farních vsí, nemáme po ruce. Jistým ukazatelem jsou však údaje ze sčítání domů v poddanských městech Nové Hrady a Kaplice. Roku 1654 měly Nové Hrady 69 domů, z toho 5 zpustlých, Kaplice 122 domů, z nich 29 zpustlých - výrazné svědectví ztrát obyvatelstva způsobených třicetiletou válkou. Odtud počínaje lze také pozorovat už jen stálý růst počtu domů. Roku 1715 měly Nové Hrady 88, Kaplice 155 domů, roku 1757 Nové Hrady 105, Kaplice 175 domů, roku 1789 Nové Hrady 163, Kaplice 231 domů, roku 1842 Nové Hrady 217, Kaplice 297 domů. A ještě jedno číslo pro srovnání: v celém Budějovickém kraji - podle starého rozdělení krajů v Království českém - vzrostl počet obyvatel ze 112 618 v roce 1764 na 168 417 v roce 1790.
I o hladových krizích na panství Nové Hrady lze uvést konkrétní údaje. Za katastrofálního hladu v letech 1770-1771, kdy v Čechách klesly hektarové výnosy obilí na polovinu, dal hrabě Jan Nepomuk Buquoy, za jehož majorátu vznikl i kostel v Pohoří na Šumavě, otevřít své sýpky, aby obilí z nich sloužilo výživě obyvatel i setbě. Učinil tak pro nejnižší vrstvy bezplatně, pro ostatní poddané za výhodnou cenu. K tomu poskytl kapitál 60 000 zlatých zčásti jako dar, zčásti jako půjčku s velkorysými lhůtami splátek. To už bylo vlastně předznamenání kreditní banky, založené jím samým sto let před Raiffeisenem, která měla být podnětem pro podobný podnik zemského rozsahu, k čemuž přes Buquoyovy přímluvy u císaře došlo však teprve počátkem 19. století. Za hladových let 1770 a 1771 dospěl Jan Buquoy i k rozhodnutí zamezit nouzi dalšími sociálními reformami jako reformou školství a reformou chudinské péče a konečně mu byla zkušenost z oněch let i podnětem k tomu, aby dal tzv. dominikální půdu k dispozici za účelem osidlování.
Vedle sociálního aspektu tu hrál ovšem svou roli i zřetel hospodářský, daný zejména přáním panství "um ein merkliches zu meliorieren". Požadavek meliorace je ostatně výslovně zmíněn v pachtovní smlouvě mezi panstvím a prvním z osídlenců sklářské huti v Pohoří na Šumavě. V 17. a 18. století měl hrabě sotva možnost využít kapitálu, který představoval les. Pár sklářských hutí a 2 zlaté 50 krejcarů pachtu, stanovených za lesní louku byly jediným zdrojem příjmu z 8080 hektarů Horního hvozdu, který se táhl podél česko-rakouské hranice až k trojmezí, stanovenému hraničním sloupem mezi zemí Českou a Horními i Dolními Rakousy.
Hospodářskými teoriemi merkantilismu získala kolonizace dodatečný impuls a v populační politice byl spatřován slibný pokus zvýšit bohatství země zvýšením počtu poddaných, tedy počtu potenciálních pracovních sil. Nejen majitelé panství, ale především sám panovník cílevědomě sledoval zásady této populační politiky. Známý příklad představuje vnitřní kolonizace v Rusku za vlády carevny Kateřiny prostřednictvím povolžských Němců v 18. století a ještě začátkem 19. století by mohly být jmenovány jako doklad podobné snahy třeba vsi Großkarolinenfeld a Kalbermoor, založené ve slatích u Rosenheimu kurfiřtem Maxem Josefem Bavorským prostřednictvím falckých osídlenců.
V tomto evropském rámci a především na jeho historickém pozadí musíme tedy vidět i založení osady Pohoří na Šumavě. Roku 1758 vzniklo jádro osady nedaleko rakouské hranice na silnici vedoucí z Německého Benešova (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou) do Rakouska v nadmořské výšce 918 metrů. Nová osada ležela při prameni Pohořského potoka, na jih od velkého rybníka, založeného tady už roku 1518. Ten se táhl tehdy až k okrajovým částem Šance (Schanz) a Pinau (také Binau, Berau), nedaleko už zmíněného trojmezí s hraničním sloupem, kde spolu hraničily země Koruny České i Horní a Dolní Rakousko. Osadě předcházely už roku 1740 prvé usedlosti na silnici ke sklářské huti, v Pinau a na Stodůleckém Vrchu (Stadelberg). Místní jméno Buchers nebo Puchers (česky i Puchéř!), také Buchenwald nebo Bucherswald odkazuje na polohu vsi v lesní končině s hojnými bukovými porosty (české jméno dnešní vzniklé vlastně spodobou pak na výškovou polohu - pozn. překl.).
Osada nebyla snad nějakou výjimkou, ale jen součástí kolonizační vlny, která zasahovala především hraniční les, také už zmíněný Horní hvozd. Na území farnosti Pohoří na Šumavě vznikly vedle samotné farní vsi i k ní příslušející osady, sklářské hutě a samoty Šance, Pinau, Stodůlecký Vrch (Stadelberg), Horní Steindörfel (u vrchu Kamenec), Jiřice (Georgendorf), Skleněné Hutě (Bonaventura), Janovy Hutě (Johannesthal), Stříbrné Hutě (Silberberg) a Pavlína (Paulina). Další novou osadou byla Terčí Ves (Theresiendorf, dnes Pohorská Ves) a k ní pak přifařené vsi a samoty Terčí Dvůr (Theresienhof), Jitronice (Gereuthern), Uhliště (Kohlstätten), Leopoldov (Leopoldsdorf), Terčí Huť (Theresienhütte), Javory (Ahornhütten), Zlatá Ktiš (Goldentisch), Leberhart, Černé Údolí (Schwarzthal) a Jednoty (Tonihäuseln). V Horním hvozdu vznikly dále následující osady: Nové Hutě (Neuhütten), zčásti i Staré Hutě (Althütten), Malý Jindřichov (Klein-Heinrichschlag), Starý Holand (Alt-Holland) a Nový Holand (Neu-Holland) u Hojné Vody, jakož i Janova Ves (také Janoves, Johannesdörfl) u Cetvin. Vedle nich vznikly vsi Hengberg u Benešova nad Černou, Rüstern u Kaplice a Svatý Jan nad Malší (Johannesberg) u Velešína, Bor (Boor), Úlehle (Ulehle), Osovský dvůr (Ossow-Hof) a Hrachovy Hory (Hrachowy Hory) a konečně kolem Nových Hradů ještě Janovka (Johannesruh), Hlínov (Tonnberg), Kapinos (Gabernost), Biberteich, dominikální chalupa "beim öden Schneider" blízko Žumberka, Petříkov (Petrsin, Petrschiken) a Nepomuk jakož i ve slatích osada Hranice u Nových Hradů (Julienhain).
Místní jména jako Svatý Jan nad Malší (Johannesberg), Janovka (Johannesruh), Janova Ves (Johannesdörfl) a Nepomuk přitom upomínají na křestní jméno zakladatelovo, na jeho ženu Terezii Buquoyovou pak stejně tak jména Terčí Ves (Theresiendorf), Terčí Dvůr (Theresienhof) a Terčí Huť (Theresienhütte), na jeho bratra Leopolda jméno osady Leopoldov (Leopolddorf), Pavlína (Paulina) na jeho neteř téhož jména a na jeho synovce pak Jiřice (Georgendorf) a Ludvické Hory (Ludwigsberg).
Celkem tak založil Jan Nepomuk Buquoy více než 330 sídelních jednotek, nepočítaje v to domy pro lesní dělníky, voraře a skláře, které podle potřeby budoval na vlastní náklady. Ti, kdo by jinak neměli nikdy naději získat usedlost, dostali ji tak přidělenu. Pozoruhodná je poměrně vysoká (až 900 m n.m.) poloha nových sídel, což dokazuje, že snaha zlepšit potravinovou základnu panství získáním úrodné půdy byla jen jedním z motivů kolonizace. Populační politika a využití lesních pozemků budováním osad lesních dělníků, vorařů a sklářů hrály tu stejně podstatnou roli. Příklad Pohoří na Šumavě dokazuje, že i v pásmu přes 900 m nadmořské výšky se tu pěstovalo žito a oves, takže byly v provozu dokonce dva mlýny.
Právní vztah mezi dominikalisty, tj.osídlenci na panské půdě, a jejich majitelem byl na novohradském panství zpravidla následující: místo k osídlení bylo pronajato na "Leibpacht", tj.doživotní nájem, tedy na dobu života jedné či více osob, ponejvíce "auf drei Leibe" (na tři osoby). Obvykle to byl osídlenec, jeho žena a jedno z jeho dětí. Roku 1852 byly tyto nájmy v rámci osvobození rolníků z poddanského vztahu zrušeny a pozemky přešly do vlastnictví nájemců. Vedle toho existoval i dědičný nájem, např.v Terčí Vsi. Zvláštním případem byl Hengberg, kde Benešov nad Černou prodával obecní pozemky. Pokud není v pozemkové knize u osídlence zvláštní poznámka, dá se předpokládat, že pochází z panství Nové Hrady či Rožmberk, poněvadž přestěhování z cizího panství bylo možné jen se vzájemným souhlasem obou zainteresovaných vrchností. I tak se přece jen přistěhoval roku 1789 na panství jeden truhlářský tovaryš až z Prešpurka (dnešní Bratislava).
Noví osídlenci byli zprvu příslušní k faře a škole v Malontech (Meinetschlag), což pro ně a jejich děti znamenalo opravdu daleké pěší cesty. Není tedy divu, že na příklad známá sklářská rodina Zichů, žijící v Šancích u Pohoří na Šumavě, dala své děti pokřtít v jiné farnosti, vlastně i v jiné zemi, totiž v hornorakouském Sandlu. Kdo zná zdejší poměry, snadno pochopí, že rodina s malým novorozencem mohla v zimě spíš dojít ke křtu do blízkého Sandlu než metr vysokým sněhem do Malont.

Zbudování kostela v Pohoří na Šumavě a jeho duchovně historické pozadí
Vznik kostela lze popsat v několika větách: nejprve byla za Jana Nepomuka Buquoye postavena dřevěná fara a dřevěná kaple. Roku 1778 byla fara hotova a první mše svatá byla sloužena 16. srpna 1779 ve školní budově. 12. září téhož roku, na den Jména Panny Marie, vysvětil pak novou kapli krumlovský prelát Franz svobodný pán Kfeller ze Sachsengrünu. Zahájení voroplavby a plavení dřeva na Pohořském potoce, jehož voda dopravovala dřevo k řece Malši, po ní až do Budějovic a odtud dál po Vltavě a Labi, dále pak založení sklářských osad Janovy Hutě (1777), Pavlína (1780), Stříbrné Hutě (1782) a Skleněné Hutě (Bonaventura, 1794), to všechno vedlo k postupnému vzrůstu obyvatelstva, takže Pohoří na Šumavě mělo roku 1789 už 68 domů se 116 rodinami a čítalo úhrnem přes 500 duší. Byla proto zahájena stavba většího, kamenného kostela podle plánů inženýra Franze Riemera, který se ostatně zasloužil i o splavnění Pohořského potoka. (Teichl se mýlí, když uvádí, že původní dřevěná kaple byla roku 1787 přenesena do nově založené Terčí Vsi - byla totiž roku 1789 prostě stržena). Roku 1785 se Pohoří na Šumavě stalo samostatnou lokálií, tedy soběstačnou jednotkou co do duchovní péče, byť nebyla dosud vlastní farností. Teprve roku 1791 byla stavba kostela dokončena a kostel vysvěcen. O této slavnosti na rozdíl od vysvěcení kaple bohužel kronika nic neuvádí.
Osada Pohoří na Šumavě nebyla v té době jedinou, která získala vlastní kostel. Na buquoyských panstvích v jižních Čechách i v celé habsburské říši vznikla tehdy celá řada nových lokálií a farností: na panství Nové Hrady se stala takovou lokálií roku 1786 obec Svatý Jan nad Malší u Velešína a roku 1787 Terčí Ves (dnes Pohorská Ves). Na panství Rožmberk nad Vltavou se staly farními se staly farními obce Přední Výtoň (Heuraffl) a Horní Dvořiště (Oberhaid). To všechno nebylo nijakou náhodou, ale souviselo to s reformně katolickými představami, které si osoboval hrabě Jan Nepomuk Buquoy, představami, které opět souvisejí se vznikem nových biskupství a farností v celé habsburské monarchii, v neposlední řadě pak se založením českobudějovického biskupství v roce 1785.
Především to byl osvícenský panovník, císař Josef II., který ovlivnil tato založení, při čemž ve své církevní politice kladl jednoznačný důraz na praktickou duchovní péči ve farnostech. Duchovně historickým pozadím vysvěcení kostela v Pohoří na Šumavě však není pouze josefinismus. To by bylo příliš jednostranné vysvětlení; tady je namístě spíše méně mnohoznačný pojem "katolické osvícentsví". Podnětem vzniku nové farnosti v Pohoří a předtím už stavby zdejšího kostela byl reformní katolicismus vzešlý z katolického osvícenství a jeho pastorálních představ. Podle nich měla se stát farní obec určující organizační jednotkou a samotným středem církevního života, při čemž oblast úkolů farářových daleko přesahovalo to, co se běžně mínilo pod pojmem duchovní péče. Měl pečovat - zmíníme se o tom ještě zvlášť ve třetí části tohoto textu - jako vzdělavatel lidu a otec chudiny o duchovní, mravní i hmotné blaho svých farních oveček. Se samozřejmou potřebou nové generace duchovních, odchovaných osvícenstvím a reformním katolicismem a státem přímo teď určovaným přesunem akcentů co do úkolů duchovní správy souvisejí ovšem i záporné jevy josefinské církevní politiky a jejích racionalisticko-utilitárních rysů, zejména pak výrazně účelového způsobu myšlení. Smyslné a radostné barokní zbožnosti s celým bohatstvím jejích lidových forem, jak našly svůj výraz především v oblíbených církevních poutích, dále také náboženským bratrstvům jako projevu obzvláštní zbožnosti přesahujícímu běžný náboženský život farnosti, klášterům, které byly teď chápány jako organizační forma konkurující biskupstvím a farnostem a unikající snáze státnímu dohledu, mezi nimi zvláště pak rozjímavým řádům, považovaným nadále za zcela neužitečné, tomu všemu bylo nyní upřeno právo na existenci. Namísto toho byl požadován návrat k původním formám křesťanství, pod nimiž chápali osvícenci, především císař Josef II. sám a jeho dvorní komise duchovních, praktickou lásku k bližnímu, a to v mnohdy omezeném pohledu vlastně jen materiální podporu chudiny.
I tento rub josefinské církevní politiky, nejen stavby kostelů a vznik nových farností, lze vystopovat na panstvích Nové Hrady a Rožmberk nad Vltavou, ačkoli Jan Nepomuk Buquoy sám nebyl žádným radikálním josefinistou, ale osvícencem veskrze umírněným. Jako příklad můžeme uvést zákaz procesí, jenž učinil za vlády Josefa II. konec více než staleté tradici, která na svátek Narození Panny Marie přikazovala nést městem ve slavnostním procesí zázračný mariánský obraz novohradský. Také s buquoyským panstvím sousedící klášter Vyšší Brod byl teď blízek zrušení a jen časná smrt císařova tomu zabránila. Klášter klarisek v Krumlově byl však rozpuštěn. Poutní kostel u Svatého Kamene blízko Rychnova nad Malší, krumlovskými klariskami spravovaný, dostal přikázáno odevzdat stříbrné votivní dary zbožných poutníků do Prahy. Velká mše a kázání byla v tomto kostele zakázána, poněvadž nebyl farním kostelem, přilehlá zázračná kaple byla zcela uzavřena.
Nově založená osada Pohoří na Šumavě však nejspíše získala pozitivními stránkami josefinské církevní politiky. Státem předepsaná účelnost tu nemohla narušit nijakou staletou náboženskou tradici či projevy zbožnosti, nemohla způsobit ani nějaké škody na vybavení zdejšího nově postaveného kostela, který naopak získal cenné vnitřní zařízení z právě zrušeného kláštera Zlatá Koruna, mimo jiné cennou malbu Ukřižování s Marií a Janem Evangelistou v krásně vyřezávaném zlaceném rámu z 1. pol. 16.století, dále obraz představující svatého Šebestiána s pozadím italské krajiny, vynikající dílo italského mistra ze 17. století, stejně jako realisticky pojatý krucifix v životní velikosti, dobrá práce ze 16. století. Z kaple rozpuštěného latinského bratrstva v Českém Krumlově sem přišly ornáty, ministranské rochety, mešní knihy, svícny, kalich a ciborium. Hrabě Buquoy daroval misál a kalich z někdejší kaple svého statku Čížkrajice (Sitzkreis) u Trhových Svinů (Schweinitz). Stavba sama je dílem podle projektu inženýra Franze Riemera a není kupodivu ovlivněna střízlivostí josefinského slohu, ale je vlastně ještě typem barokního kostela i s cibulovitou bání věže a toskánskými pilastry v interiéru. Kazatelna stejně jako hlavní oltář s malým obrazem milostné Panny Marie Dobré Rady byly provedeny v empirovém slohu, celé v bílé a zlaté, zatímco boční oltáře jako dřevěné architektury ještě rokokové. Kostel v Pohoří na Šumavě získal do svého vybavení i krásný empirový kalich a rokokové ciborium. To samozřejmě nesouvisí jen s pestrým původem vnitřního zařízení. Stavba totiž prostě vznikla v době, kdy rokoko se svou hravostí a překypující smyslnou radostí a světskou rozmarností dohasínalo, aby uvolnilo místo jasným liniím a chladnějšímu formálnímu projevu empirového slohu.
Nový kostel získal mimo jiné i starý, roku 1746 v Praze odlitý zvon, zasvěcený svatým zemským patronům Václavovi, Zikmundovi a Ludmile. Pocházel ze zrušeného karmelitského kláštera v jihočeském Pacově a byl zprvu až do dokončení kostelní věže v roce 1796 zavěšen v dřevěné zvonici vedle budovy školy. Stejně jako oba později získané zvony z 19. století byl rekvírován za první světové války.
K dalšímu vývoji lokálie Terčí Ves (Theresiendorf) ještě několik stručných údajů: roku 1802 se stalo Pohoří na Šumavě farní obcí. K farnosti patřily tyto osady a sídelní jednotky: Šance, Malý Stodůlecký Vrch, Berrau (Berau, také Binau či Pinau), Steindörfel, Jiřice, Skleněné Hutě, Janovy Hutě, Pavlína a Stříbrné Hutě. Teprve roku 1865 byla nahrazena pohořská dřevěná fara novou zděnou. Roku 1791 požádalo Pohoří na Šumavě, marně ovšem, povýšení na městys. Přesto užívala obec po léta označení "Markt", které má tentýž význam. Týdenní trhy se tu ostatně skutečně konaly. Roku 1791 například sem bylo přihnáno celkem 103 párů volů, 47 krav a 9 koní. Do roku 1793 byly trhy hojně obesílány. Pohoří na Šumavě mělo také až do zrušení poddanství vrchnostenský úřad, který podléhal ředitelství v Nových Hradech, vrchnostenský pivovar s produkcí 12 a 1/4 sudů, 3 hostince a 2 mlýny.
Na posvícenský svátek Jména Panny Marie 12. září sem, to už v 19.století, každým rokem přicházelo z Čech i z Rakouska až 10000 lidí ke zpovědi a ke svatému přijímání. Vedle faráře tu byl tehdy ustanoven i kaplan, oba placeni z náboženského fondu, tedy ze jmění shromážděného zrušením klášterů za Josefa II.. V Pohoří na Šumavě kvetla v té době i podmalba na skle. Poutníky byly ovšem žádány především náboženské motivy. Našli tu obživu jak foukači, tak malíři skla i výrobci rámů. Ostatní obyvatelé obce Pohoří na Šumavě se živili vesměs jako dřevorubci a voraři.

Pohoří na Šumavě a sociální reformy osvícenského století
Sociální reformy, o nichž tu bude řeč, byly v Pohoří na Šumavě zavedeny krátce před výstavbou kostela. Opět nejde o jev nijak náhodný, ale naopak logicky vyplývající ze stejného ducha reformního katolicismu jako jím bylo zřizování nových farností. Hrabě Jan Nepomuk Buquoy čerpal podněty k těmto reformám z přednášek profesora pražské univerzity Karla Heinricha Seibta, který byl zase ovlivněn saským osvícenstvím. Z okruhu profesora Seibta pocházeli také pozdější Buquoyovi spolupracovníci, kteří mu měli pomoci uvést právě Seibtovy myšlenky do praxe. Byli to Bernhard Joseph Spatzierer, jehož otec byl ústředním hospodářským ředitelem už u otce Buquoyova, dále student teologie Ferdinand Kindermann, pozdější biskup litoměřický, který zřejmě působil i jako domácí učitel mladšího bratra Jana Nepomuka Buquoye v rodovém Buquoyském paláci v Praze a podle nejnovějších poznatků udržoval už jako student kontakty s klášterem augustiniánských kanovníků ve slezské Zaháni i s vyšebrodským klášterem cisterciáků.
Když roku 1767 nečekaně zemřel otec Jana Nepomuka Buquoye, naskytla se novému, sotva šestadvacetiletému majorátnímu pánovi možnost uskutečnit na svých statcích osvícenskými myšlenkami určované, komplexní reformní dílo hospodářské, sociální, společenské, výchovně politické a nábožensko pastorální povahy, reformní dílo, které se vyznačovalo především úzkým sepětím vzdělání lidu s péčí o chudé. Buquoy a oba jeho spolupracovníci dobře pochopili ďábelský začarovaný kruh chybějícího vzdělání a hmotné nouze. Trojice reformátorů se navzájem dobře doplňovala: Kindermann, jehož Buquoy roku 1770 povolal jako faráře do svého poddanského města Kaplice, převzal pedagogické úkoly, Spazierer jako Buquoyův osobní tajemník pak úkoly hospodářské a sociální jakož i veřejnou činnost zejména právě v oblasti reformy chudinské péče. Byli to oba vynikající organizátoři, uměli navazovat styky, měli plno nových nápadů a oplývali smyslem pro praxi. Buquoy sám si vyhradil vedení, podporoval reformní úsilí v každém možném ohledu a díky svým osobním známostem s ním dokázal seznámit vysoce vlivné kruhy.
Tak vzešly z buquoyského panství v jižních Čechách dvě významné osvícenské reformy 18.století: od roku 1772 to byla tereziánská školní reforma s hlubokým hospodářským i sociálním dosahem pro celé Čechy a od roku 1780 reforma chudinské péče, která se za Josefa II. stala platnou dokonce pro všechny země habsburské monarchie.
Děkan Kindermann a hrabě Buquoy zřetelně viděli sociální příčiny nouze v nedostatečném obecném vzdělání a zcela chybějící účinné výchovy k práci. Vzdělání nejširších vrstev bylo osvícenským reformním katolíkům Kindermannovi a Buquoyovi jakousi profylaxí chudinské péče. V jejich očích bylo prostředkem, jak uniknout vlastní vinou způsobené nouzi, abychom užili známé formulace filosofa Immanuela Kanta.
Kindermann nebyl se svými myšlenkami osamocen. V 18.století bylo přímo módou zabývat se pedagogikou. Charakteristickým rysem pedagogických myšlenek osvícenství je idea zdokonalování, nezlomný optimismus, provázený vírou ve všemocnou sílu výchovy. Základem této idey zdokonalování je osvícenský názor, že samo vědění je ctností. Zároveň se tehdy věřilo, že ctnosti se dá vyučovat a také naučit. Člověk je od přírody dobrý, bloudí jen z hlouposti. Vzděláním lze člověka dále zdokonalit. Výuka je tedy osvícencům prostředkem mravního zdokonalení. Tak se zrodila v poddanském městě Kaplice iniciativa Kindermannova podle vzoru školské metody zaháňské, vzor a předobraz rakouského venkovského školství. Stalo se tak ostatně v témže roce, kdy i braniborský venkovský šlechtic Eberhard von Rochow uskutečnil svou reformu vesnických škol, plné dva roky před pedagogickými reformami Pestalozziho ve Švýcarsku a Resewitzovými v Kodani, celé čtyři roky před založením dessavského sdružení "Philantropins" pedagogem Besedowem. Vidíme tedy, že nejjižnější cíp Čech byl v pedagogickém ohledu čímsi jako evropskou špičkou. Kaplická škola se vyznačovala zvláště tím, že učebná metoda byla dětem přiměřená a odvolávala se k praxi, že vyžadovala od žáků porozumění a myšlenkovou účast, že vyučování mělo díky učebnímu plánu pevný systém, že se tu odmítaly tělesné tresty a že konečně zavedením odborných předmětů jako zdravověda a ve vesnických školách na panství Nové Hrady i obdělávání půdy mělo být obyvatelstvo lesnatých a na průmysl chudých jižních Čech chráněno před úpadkem a nouzí.
Vzdělání těch nejširších vrstev zavedením pravidelné školní docházky, zprostředkováním nejrůznějších dovedností a výchovou k práci vůbec, to vše mělo být podle reformního katolíka a osvícence Kindermanna prevencí chudinské péče. Venkovští chlapci se ku příkladu při výuce obdělávání půdy seznámit s novými jedlými rostlinami, s novými polními plodinami, s novými druhy ovoce a zeleniny. Přechod na nové polní plodiny měl umožnit rolníkům zbavit se extrémní závislosti na evropských cenách obilí, zejména žita, a zároveň zpestřit a obohatit vlastní venkovskou stravu a učinit ji tak zdravější. Nový typ školy na novohradském panství sice ještě neodpovídal pozdějšímu typu průmyslové školy (samo slovo průmysl v tehdejším významu znamenalo ostatně spíše cosi jako řemeslná či živnostenská píle), ale škola s praktickými předměty jako zahradnictví, ovocnářství, pěstování dobytka, včelařství, pěstování bource morušového, tkalcovství, pletení a šití měla venkovskému obyvatelstvu tak či onak otevřít a odhalit nové zdroje výdělku. Později, když se Kindermann stal organizátorem lidového školství v celých Čechách, pokryl celou zemi sítí podobných "průmyslových" škol. Stejně jako v kaplické vzorné škole byl i jejich výchovným cílem dobrý člověk, zbožný křesťan, občan prospěšný státu, a to sice především jako homo oeconomus - všechen lid měl však zaznamenat následný vzestup v generacích pilných, zručných a nápaditých dětí dnešních rolníků, řemeslníků a nádeníků. A vskutku by bez tohoto pracovního etosu byl jen těžko představitelný potomní rozkvět průmyslu v Čechách, zejména těch severních ovšem. Nyní se prvým centrem této školské reformy stala však jihočeská Kaplice a nová učebná metoda byla zavedena na celém novohradském panství. Sousední vrchnosti jako třeba vyšebrodský klášter ji ostatně brzy přejaly. V samotné Kaplici vznikl pak jakýsi soukromý učitelský ústav, navštěvovaný zájemci třeba až z daleké Haliče.
Děti z Pohoří na Šumavě nepřišly reformě na chuť ihned. Novou učebnou metodu měl sice v Malontech zavést vynikající učitel Anton Hall, přeložený sem na přechodnou dobu za tím účelem a vybaven Kindermannovými instrukcemi. Později získal za své zásluhy titul "vzorného učitele" a jeho syn, páter Placidus Hall, figuruje v životopise Adalberta Stiftera jako učitel budoucího slavného spisovatele na klášterní škole v rakouském Kremsmünsteru. Pohoří na Šumavě patřilo k malontské faře i škole, daleká cesta však zejména ovšem školákům chuti do práce nepřidala. Proto bylo roku 1776, ve čtvrtém roce školské reformy, níž je tu řeč, započato v Pohoří na Šumavě se školním vyučováním v soukromých domech. Roku 1779 byla postavena dřevěná školní budova vedle fary a sloužila potom více než sto let, než byla nahrazena novou školou na obecní návsi. Můžeme tedy konstatovat, že děti z Pohoří na Šumavě získávaly v roce vysvěcení zdejšího kostela už po 15 let lepší vzdělání nežli většina venkovských dětí kdekoli v Evropě.
Druhou sociální reformou, která odpovídala podobně jako ta školská témuž reformně katolickému konceptu, byla jak už zmíněno reforma chudinské péče. I ona vycházela z trpkých zkušeností hladové krize z let 1770 a 1771. Hrabě Jan Nepomuk Buquoy a jeho tajemník Bernhard Joseph Spatzierer byli duchovními otci této v tak velké míře vůbec poprvé provedené, pozitivní - nikoli tedy represívní - systematické a obsáhlé péče o chudé, jaká nemá v tehdejší střední Evropě obdoby. Omezovala se na existenční minimum prostřednictvím pravidelné podpory, poskytované všem chudým na buquoyském panství a odstupňované podle míry potřebnosti. Tento tzv. "Armeninstitut" nebyl žádným chudobincem - místně omezenou péči totiž osvícenci odmítali jako nesmyslnou -, nýbrž institucí zřízenou ke shromažďování a rozdělování milodarů a almužen, prostě jakýmsi předobrazem veřejné sociální péče na základě dobrovolného dárcovství. Znamenalo to rozhodný krok od církevní, často velkorysé, přece jen však spíše příležitostně poskytované dobročinné péče barokních dob k veřejné a co možno obsáhlé pomoci potřebným.
Skutečnou novinkou byla registrace chudých, která znamenala počátek opravdové chudinské statistiky a obrátila poprvé pozornost ke skutečným příčinám sociální nouze. Zevrubnost této registrace představovala významný pokrok na cestě k promyšlené péči o chudé a k individuálnímu přístupu k jednotlivým případům. Byli tu zachyceni všichni chudí v místě žijící s popisem podle jednotlivých hledisek, klasifikováni podle tří, později čtyř stupňů potřebnosti a podle toho také činila podpora buď celou dávku, případně její polovinu či čtvrtinu. Výše podpory se přitom řídila výlučně přidělenou denní dávkou a nikoli výší získaných darů. Jako existenční minimum a jedna denní dávka byla stanovena třetina nádeníkovy mzdy, tedy suma proměnlivá podle místních životních nákladů: v Nových Hradech to byly 4 krejcary, ve Vídni později 8 krejcarů a v Praze 6 krejcarů.
Za tento obnos se dalo týdně pořídit 7 liber chleba, 8 žejdlíků mouky a tzv. "Zugemüs", většinou z hrachu či fazolí, týdně 7 krejcarů za byt, topení atd., na šaty ročně obnos na jedny vlněné nebo cvilinkové kalhoty, dvě hrubé košile, jeden pár vlněných punčoch, jeden pár bot, každé dva roky vlněný či polovlněný kabát a každé tři roky jeden pánský klobouk nebo čepice. U žen tomu obnosu odpovídala vlněná či polovlněná jupka, polovlněná sukně, hrubá černá či hnědá plátěná zástěra, šátek na hlavu, dvě hrubé košile, pár hrubých vlněných punčoch a jeden pár bot.
Další zásadou byla byla centralizace, prostředků. Jednotlivé okrsky "Chudinského ústavu" na panství odpovídaly okrskům farním a tvořily dohromady hlavní okres. Musely vykazovat účty centrále v sídle panství a nadbytečné dary měly mít připraveny k předispozici. Úplně novým principem, který zčásti narážel u současníků na nepochopení, byla zásada solidarity, která je dnes např.u každého systému pojištění zcela běžná. Všechny okresy dohromady byly podle tohoto principu chápány jako celek, takže nebylo výjimkou, když při nedostatečném přílivu almužen v jednom byly všechny ostatní zavázány přispět výpomocí. Zřizovatelem ústavu bylo tzv. Společenství lásky k bližnímu, které mělo pro katolíky charakter církevního bratrstva, pro ostatní pak podobu pouhého dobročinného spolku. Z hodnosti svého úřadu byli organizátory i pomocníky i farář jako představený "ústavního" okresu, učitel jako vedoucí účetní a jiní vážení občané jako "patroni chudých", odpovědní za správu a rozdělování došlých darů a v případě potřeby za další zpracování darů došlých v podobě naturálií.
Systematičnost novohradského modelu odpovídala typicky osvícenské tendenci k racionalismu, unifikaci a centralizaci. Jeho cílem bylo hmotné zabezpečení skutečné chudiny a odstranění žebroty. Bylo třeba mezi chudými práce schopnými a práce neschopnými. Podpora měla být poskytnuta jen oněm posledně jmenovaným, neboť těm byla podle osvícenských idejí společnost povinna ochranou, zatímco zdravé a práce schopné příslušníky chudiny je třeba přimět k práci, resp.vytvořit pro ně pracovní příležitosti. Nová byla přitom zásada, že péče o chudé má zasahovat co nejširší okruh postižených, na rozdíl od tradičního omezení na špitály a útulky, určené zpravidla pouze úzkému výběru.
"Armeninstitut" se díky iniciativě svého zakladatele a jeho spolupracovníků i přátel rozšířil a rozrostl ve třech fázích: poté, co byl roku 1780 uveden v život na všech farnostech buquoyských panství Nové Hrady, Rožmberk nad Vltavou a Libějovice, stalo se novohradské panství jakýmsi centrem, z něhož se šířila tato sociální reforma dále. Panství a města nejen snad v jihočeském sousedství, ale i na druhé straně hranic v Dolním a Horním Rakousku převzaly dobrovolně její zásady i formy. Ty se pak šířily i ústní propagandou a našly živnou půdu ve středních i severních Čechách, ba zasáhly svým vlivem i do "Říše", jak se říkalo. V Mergentheimu je přijal za své mistr řádu Německých rytířů arcivévoda Max a roku 1785 je na svém panství zavedl kníže arcibiskup z Würzburku a Bamberku. Ve druhé fázi povolal císař Josef II. hraběte Jana Nepomuka Buquoye roku 1783 ve věci sociální reformy do Vídně; nejprve jako poradce, pak jako prezidenta vrchní správy nadace pro celou Vídeň a Dolní Rakousko. V této funkci pak prosadil na celém tomto území původní myšlenku novohradského ústavu. Od roku 1784 pak nastala třetí fáze, a to vznikem chudinských ústavů ve všech zemích habsburské monarchie včetně Uherska. Do roku 1787 už nejen Freiburg im Breisgau, ale celá střední Evropa od Bolzana až po Lvov pečovala o chudé stejným způsobem jako v Pohoří na Šumavě. Navíc svěřil Josef II. hraběti Buquoyovi nejen zrušení všech dosavadních nedostatečných zařízení chudinské péče, nýbrž i výstavbu nemocnic, chorobinců, porodnic, ústavů pro choromyslné atd., jakož likvidaci veškerého jmění nadace jeho rozdělením na dobročinné a podobné účely. Stejně tak bylo rozděleno i veškeré jmění bratrstev, z něhož polovinu určil císař právě "Armeninstitutu".
Pohoří na Šumavě bylo touto reformou zasaženo natolik, že oproti zásadám organizace podle farností získalo roku 1786 vlastní registrační listinu chudých, tj.stalo se samostatným okrskem institutu ještě předtím, než bylo ustanoveno i farností. Zřejmě to souviselo s tím, že se Pohoří na Šumavě už předchozího roku prosadilo jako samostatná lokálie, tedy autonomní jednotka duchovní péče. Nový duchovní obce se stal současně představeným celé akce, za pomoci hraběcích úředníků prováděl registraci chudiny a stanovil i denní dávku podpory.
Tehdy bylo v Pohoří na Šumavě šest chudých, a sice dva s plnou denní dávkou, tj. 28 krejcarů týdně, manželka jednoho chudáka s polovinou a čtyři osoby se čtvrtinou denní dávky. Rok nato tu žilo osm chudých, z toho dva s plnou, dva s poloviční a čtyři osoby se čtvrtinovou denní dávkou. Uvádím tu jejich jména, poněvadž mohou být zajímavá pro dějiny obce a snad i pro rodovou historii někoho z vás. Byli to Mathias Kastl, který bydlel u Wenzela Kastla, Michl Lorenzl (či Poranzl) a jeho žena, bytem u Sebastiana Lorenzla (či Poranzla), Anton a Rosina Keglovi, bytem u Martina Vatera, Joseph Pracher u Bernharda Weilguhyho, Franz Zorner u Karla Goldmanna, Anna a Mathias Weilgunyovi (Weilgunerovi) u Jakoba Antona, Adam Seidl u Petera Weilgunyho (Weilguner) a Wenzel Kastl u stejnojmenného majitele domu, snad svého syna či synovce. Celkem to bylo v prvních letech osm mužů a tři ženy - absolutně atypický poměr, poněvadž v rámci celého panství Nové Hrady bylo z celkového počtu chudých na podporu 64% žen a jen 35% mužů. To dokazuje, že ženy především ve stáří jsou ohroženy nouzí spíše než muži, zvláště pak když ovdověly. Pojištění ve stáří, nemocenské a úrazové pojištění, podpora v nezaměstnanosti a vdovská renta byly tehdy ještě věcí zhola neznámou.
Chudí byli při přijímání do ústavu v průměru 66 a 1/2 roku staří. Většinou šlo o muže přes sedmdesátku, ale byli tu i dva čtyřicátníci, jeden z nich duševně postižený. Stáří zdejších chudých v ústavu bylo trochu nad průměrem celého panství, který činil 60 let.
Z devíti chudých, kteří brali podporu v této počáteční fázi, byl u dvou udán jako důvod zchudnutí neschopnost vykonávat práci, u šesti to bylo stáří a v pěti případech obojí. Bydlení jich mělo pět zdarma, jen dva museli platit nájem a čtyři měli právo bydlení na základě smluvní povinnosti majitele domu. Většinou přitom zřejmě šlo o výminkáře. Je zajímavé vidět, jak tehdy vesnické společenství vycházelo vstříc chudým z křesťanské lásky k bližnímu.
Dva další registrační listy z roku 1803 a 1805 - tedy o 17 let později - se nám zachovaly. Ukazují podobný obraz. Tehdy získalo podporu osm chudých, sedm plnou a jedna osoba poloviční výši denní dávky. Průměrné stáří činilo roku 1803 a 1805 něco kolem 63 let, tedy trochu méně díky jednomu mladému slepci. I při této pozdější registraci byly nemoc a stáří uváděny jako nejčastější příčina podpory. Z několika osob, jež jsou tu objektem registrace, nelze ovšem vyvozovat nějaké významnější závěry, jisté tendence jsou přesto zřejmé. To dokazují i následující zkušenosti:
Z prvních i pozdějších registračních listů vyplývá, že z patnácti podporovaných šest, tedy 40%, nemělo žádné děti, pět (33%) jedno dítě, dva (13%) dvě děti a jeden chudý tři a jeden pět dětí. Čísla za celé panství pak činila se 60,6% bezdětných a 20% registrovaných jen s jedním dítětem ještě zřetelnější podstatný fakt, že děti tehdy byly čímsi jako pojištění ve stáří. Platilo pravidlo, že čím méně dětí, tím větší riziko chudoby ve stáří. Pyramida stáří lidí, kteří stáli v době vysvěcení kostela v Pohoří na Šumavě pod hranicí existenčního minima, je téměř stejná, jakou určují prognózy pro Spolkovou republiku Německo v roce 2040. Závěry týkající se budoucího starobního pojištění si může vyvodit každý sám.
Viděli jsme, že svěcení kostela v Pohoří na Šumavě roku 1791 nebylo nijakou náhodnou a izolovanou událostí, ale pastorálním konceptem katolického osvícenství, které se projevilo celou vlnou zakládání nových farností a biskupství. Viděli jsme dále, že otevřením své školy dvanáct let a svým chudinským ústavem pět let před vysvěcením kostela se Pohoří na Šumavě podílelo na sociálních reformách, které udávaly směr celým Čechám, resp.celému habsburskému soustátí. A konečně jsme mohli také v celkovém obrazu uvidět, že samo založení osady bylo součástí kolonizačního hnutí evropského dosahu i významu.

Pamětní spis Markéty hraběnky Buquoyové je datován Karlstift 6.-8. září 1991. Byla to doba euforie, kdy se zdálo, že tady, u pramenů mé milované řeky Lužnice, bude nejen zachráněn pohořský kostel, jehož dvousté výročí vzniku spis iniciovalo, ale i znovunavázána starobylá spojení zemská a lidská. V mnoha ohledech byla příležitost promarněna. Věž toho kostela se roku 1999 zřítila, tenkrát roku 1991 však ještě definitivně hasnuvší Růže vydala můj překlad studie Margarety Buquoyové Historický rámec Mörikovy novely, rozuměj Mozartova cesta do Prahy, která tu byla v převodu Jana Čepa otištěna spolu s německými originálními texty v knize s hlavním názvem Novohradské divertimento/Gratzener Divertimento. Ze záložky na obálce toho svazku, vyznamenaného pak mezi Nejkrásnějšími knihami roku a uvedeného úspěšně i na frankfurtském knižním veletrhu, přebírám i data autorčina. Narodila se 1. února 1942 v Karlových Varech a je neteří posledního z novohradských Buquoyů. Rané dětství prožila na zámku Horní Hrad (Haunštejn, Hauenstein, Umělecké památky Čech uvádějí i německý název Hasenstein!) s blízkou zříceninou hradu Himlštejn (Himmelstein, jinak též Horní Hrad) při obci Krásný Les (Schönwald) u Stráže nad Ohří (Warta a.d.Eger). Zámek, který do roku 1945 patřil právě Buquoyům, je dnes neobývaný a zpustlý. V listopadu 1945 byla odtud s rodiči odsunuta. Co všechno se pak s námi všemi i s tou zemí stalo! Po pohnutém období vystudovala historii a romanistiku na univerzitě v Mnichově, působila pedagogicky na několika bavorských gymnáziích. Je autorkou publikací o buquoyském skle, o sociálních dějinách Čech a Rakouska, o místní jihočeské historii, o architektuře jižních Čech i o hudebním skladateli Tomáškovi, který byl kdysi spolu s Beethovenem ve styku s domem Buquoyů. Adresa, jak ji sama uvádí při inzerci Novohradského divertimenta v Glaube und Heimat, č.12 ročníku 1991 na s.110, kde jsem uveden i jako její spolupracovník na knize, zní takto: Margarete Gräfin von Buquoy, Sudetenweg 13, 8152 Feldkirchen-Westerham. Je to kus na jih od Mnichova.
- - - - -
* Karlovy Vary / Nové Hrady / Pohoří na Šumavě
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko