Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ALOIS BERNT

O Rožmbercích

Rytířský rod, který v dějinách Čech hrál až do svého vymření v roce 1611 nejvýznamnější roli, a to mnohdy přímo jako protihráč královské koruny, byli Vítkovci (Witigonen), podle erbu růže zvaní pak Rožmberkové (Rosenberger). Z Vítkova Hrádku (Witinghausen) založili rodový hrad Krumlov (Krummau), po němž nejpozději od roku 1240 uváděli jako svůj predikát (přídomek) de Chrumbenowe (tj. "z Krumlova" - pozn. překl.). To odtud muselo, nikoli snad z moravského Krumlova (autor pro odlišení píše Moravský Krumlov "Krumau" s jedním "m" - pozn. překl.), jak by někteří chtěli (Václav Bok se to např. domnívá v novějších svých studiích - pozn. překl.), vyjít pozvání dobrodružnému Ulrichu von Lichtensteinovi k jeho výpravě za dobrým rytířským turnajem, neboť Krumlov v Čechách byl významným šlechtickým sídlem. Vítek z Krumlova (v originále Witigo von Krummau - pozn. překl.) měl roku 1255 na svém hradě maršálka, šenk, truksase (stolníka), k tomu jednoho hradského soudce (v originále "Landrichter" - pozn. překl.) a mnohé urozené dvořany jako správce úřadů. Mocné hrady vlastnili Rožmberkové na Hluboké (Frauenberg), v Rožmberku (Rosenberg), na Zvíkově (Klingenberg) i v Jindřichově Hradci (Neuhaus). O literárních sklonech prvních Vítkovců nic nevíme, jen že v roce 1259 založili cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) a opakovaně jej obdařovali knihami. Vítkovec Jindřich (de Nova domo, de Nova Castro), vyskytující se v písemných dokladech mezi lety 1205 a 1237, to byl, kdo zbudoval nové hradní sídlo Jindřichův Hradec (Neuhaus). Jeho vnukem byl Oldřich II. (v originále ovšem "Ulrich II." stejně jako jeho děd předtím "Heinrich von Rosenberg" - pozn. překl.) s prokazatelným zájmem o literaturu (v originále "dessen literarische Interessen bezeugt sind" - pozn. překl.). V písemných dokladech vystupuje od roku 1281. Oldřich se držel stranou zlých činů svého bratrance Záviše z Falkenštejna a vedl poměrně nečinný, zato vnitřně bohatý život. Zemřel před rokem 1312 (bývá zván i Oldřich Oldřichovič z Hradce, byl znojemským purkrabím, později i moravským podkomořím a stal se "duchovním synem templářů": to z jeho doby pochází poslední zmínka o jejich životě v našich končinách - pozn. překl.). S jeho jménem se setkáváme hned ve dvou německých básních té doby. U něho na Jindřichově Hradci žil nějaký čas autor díla "Die Kreuzfahrt des Landgrafen Ludwigs des Frommen von Thüringen" (tj. "Křížová výprava landkraběte Ludvíka Zbožného Durynského"; jde o pseudohistorické vylíčení křížové výpravy z let 1189-1190, jehož neznámý tvůrce byl ovlivněn Ulrichem z Etzenbachu /německý dvorní básník posledních Přemyslovců z poslední čtvrtiny 13. století/, jak se vyslovuje Gerhard Eis /1908-1982/, jemuž je ostatně text celé Berntovy knihy věnován - pozn. překl.) a oslavil Oldřicha ve své, roku 1305 dokončené práci, jako někdejšího svého příznivce. Ve skladbě samé vystupuje i Leutolt von Pleyen (verš 1018); také při této příležitosti zmiňuje její autor rytíře von dem Nuwen huse, neboť ženou Oldřicha I. z Hradce (a matkou Oldřicha II. tedy - pozn. překl.) byla hraběnka Pleyen-Hardegg (zemřela někdy po 30. březnu roku 1299 - pozn. překl.).
Pro Oldřichova stejnojmenného syna (Oldřich III. z Hradce, zesnulý nejspíš v roce 1348 - pozn. překl.) opsal později, asi někdy kolem roku 1320, jistý Friedrich "Alexandreidu" Ulricha von Etzenbacha a učinil v ní několik přípisů se zmínkou o Oldřichovi von dem neuwen hous (verš 27.635). Na tento "dům" odkazují četné opisy skladby. Ona sama se zdá ztracena. Musíme jen litovat, že husitské bouře usilovaly vyhladit památku po všem německém. Jinak bychom v pozůstalostech šlechty 13. a 14. století museli najít pravé poklady.
Značné obohacení naší povědomosti o středověkém německém písemnictví v Čechách přinesl důkaz, podaný Erichem Gierachem (významný germanista, později ve službách nacismu, žil v letech 1881-1943 - pozn. překl.) spolu s Gerhardem Eisem o tom, že "Märterbuch" (překlad některých latinských legend o mučednických světcích do němčiny - pozn. překl.) vznikl v jižních Čechách (viz "Forschungen und Fortschritte" VII. /1931/, s. 235). Tuto obsáhlou duchovní básnickou skladbu vydal Erich Gierach v edici Deutsche Texte des Mittelalters v Berlíně roku 1928. Z mnoha jejích rukopisů a zlomků je zachován v Budějovicích (Budweis) také fragment šesti pergamenových proužků ze tří čtyřstran (dvojlistů) ze 14. století, otištěný Hansem Lambelem (germanista, žijící v letech 1842-1921 - pozn. překl.) v Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (/MVGDB/, roč. 22 /1884/, s. 34-44). Básník "Märterbuchu" čerpal podklady pro svůj veršový překlad 103 legend bez nějakého básnického umu ovšem z velkého rakouského legendáře a vytvořil jej kolem roku 1320 z pověření jedné rožmberské šlechtičny (v originále "im Auftrage einer Gräfin von Rosenberg" - pozn. překl.). Tím nahlížíme do literárně zainteresovaného rožmberského okruhu blíže. Iniciátorkou překladů byla totiž Marie z Hradce (roz. z Hardeka /von Hardegg/ - pozn. překl.), na níž poprvé poukázal Erich Gierach ve "Forschungen und Fortschritte", VII. /1931/, s. 235; viz i Gerhard Eis v "Beiträge zur mittehochdeutschen Legende und Mystik" (1935), s. 104. Autor "Märterbuchu" byl po prozkoumání rýmové struktury domovem v jižních Čechách.
Skutečnost že se zlomek díla, totiž jedna čtyřstrana (dvojlist), nachází ve schwarzenberském archivu v Murau, je v každém případě pozoruhodná, poněvadž Schwarzenberkové převzali starý rožmberský majetek. Když Gierach ve "Forschungen und Fortschritte", VII. /1931/, s. 235 tvrdí, že budějovický zlomek není "domorodý" (v originále ",nicht bodenständig' sei" - pozn. překl.), poněvadž je psán "in mitteldeutscher Sprachweise" (tj. "ve středoněmeckém řečovém úzu" - pozn. překl.), jde o přístup zavádějící - vždyť řeč a psaní nejsou přece totéž; míšení hornoněmeckého a středoněmeckého způsobu psaní je v Čechách 14. století něčím docela možným a charakterizuje předstupeň našeho spisovného jazyka. Budějovice (přesněji původní Budivojovice - pozn. překl.) byly založeny pány z Růže (i z autorů zastoupených na stranách Kohoutího kříže to výslovně tvrdí třeba Franz Xaver Illing - pozn. překl.).
K téže Marii z Hradce (von dem newen haus) se vrací jiná duchovní skladba, adventní báseň ("Von der Zukunft des wahren Gottes"), rovněž podle latinského pramene, dochovaná v jednom z opisů "Märterbuchu" z konce 14. století v knihovně brixenského knížecího biskupského semináře (dnes italský Brixen je zván spíše Bressanone a byl v minulosti dlouho sídlem knížete biskupa - pozn. překl.) na listech 1-10 ; k tomu viz Erich Gierach, "Einleitung zum Märterbuch, s. XIII a Gerhard Eis, "Beiträge zur mittehochdeutschen Legende und Mystik" (1935), s. 104, jakož i Eis, "Die mittelhochdeutsche Dichtung Südböhmens" (Sudetendeutsche Monatshefte, 1936, s. 658).
Rožmberkové byli ve 14. století i štědrými podporovateli výtvarného umění. Od roku 1350 se zdá u nich záliba krále (a od roku 1355 i císaře - pozn. překl.) Karla IV. ve stavitelství a malířství nacházet nápodobu. Vyšebrodské opatství bylo jejím středobodem. Vlastní neméně než 12 deskových obrazů z druhé půle 14. století, vytvořených temperovými barvami na dubovém dřevě s potahem ze lněného plátna (v originále "auf Eichenholz mit unterlegter Leinwand" - pozn. překl.). Také minorité v Krumlově, jejichž klášter byl nejspíše založen v roce 1357, cisterciáci ve Zlaté Koruně (Goldenkron) i jižní Čechy v okruhu moci Vítkovců vůbec se mohou vykázat podobnými deskovými malbami. K tomu přistupují nástěnné malby v Jindřichově Hradci a na Zvíkově (Klingenberg) a řada raně gotických plastik Madon v okolí Krumlova - viz i Bernhard Grueber (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), "Die Herren von Rosenberg als Förderer der Künste" (MVGDB 5, s. 19n.) a Richard Ernst (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), "Beiträge zur Kenntnis der Tafelmalerei Böhmens im 14. Jahrhundert" (Forschungen für Kunstgeschichte Böhmens VI. /1912/).
Poslední Rožmberk Petr Vok (†1611) byl posedlý vášnivou zálibou v knihách a shromáždil jich v Krumlově na 11 000 svazků; byly pak přepraveny do Třeboně (Wittingau) a v roce 1647, alespoň zčásti, odvezeny na pokyn císaře Ferdinanda III. do Prahy, kde se jich v roce následujícím zmocnili Švédové. O knihovně posledních Rožmberků viz Balbín, Bohemia docta III., s. 20n.; z poznámky Olofa Celsia v jeho Bibliotecae Upsaliensis Historia (1745) se zdá vyplývat, že se katalog knihovny Petra Voka dosud ještě nachází ve Stockholmu: cuius catalogi adhuc Stockholmiae remanent. Knihovna sama měla být královnou Kristinou přepravena do Říma (jde nejspíš jen o několik jejích svazků ve Vatikánské knihovně, která je od ní získala za královniny návštěvy roku 1655, jádro knihovny má být dodnes uchováváno stockholmskou Královskou knihovnou - pozn. překl.).

Staroněmecké rukopisy šumavsky odlehlé

Německé Marienlieder (tj. mariánské písně - pozn. překl.) se nacházejí v četných rukopisech. Mnohdy přirozeně jen opisy běžných textů, zaslouží si přesto pozornosti a vyhledávání. Jednu vyšebrodskou (zpěvník zvaný Hohenfurter Liederbuch s melodiemi, jak jej vydal Wilhelm Bäumker v Lipsku roku 1895, je spíše osobní výkon neznámého autora a náleží už 15. století) mariánskou sekvenci (v originále "eine Hohenfurter Mariensequenz" - pozn. překl.) učinil známou Rudolf Wolkan (vídeňský germanista, rodák z Přelouče, autor práce "Deutsche Dichtung im Böhmerwald /1919/, žil v letech 1860-1927 - pozn. překl.) v MVGDB 33 (1895), s. 395nn.. Je to papírový rukopis č. 15 klášterní knihovny z konce 14. století nebo ze začátku 15. století zčásti mystického obsahu a obsahuje také dvě mariánské sekvence; ta jedna je opis překladu připisovaného "mnichovi ze Salcburku" (v originále "dem Mönch von Salzburg zugeschriebene Übersetzung", jde o anonymního skladatele písní z druhé poloviny 14. století - pozn. překl.), druhá byla připisována Heřmanu z Reichenau, zvanému také Hermannus Contractus (středověký kronikář, básník a skladatel, žil v letech 1013-1054, zemřel v klášteře Reichenau na Bodamském jezeře - pozn. překl.). Předloha byla středoněmecká, pisatel náležel k bavorskému jazykovému okruhu.
(…)
Papírový kodex staroněmeckých duchovních textů v Krumlově (dnes uchováván v pražské Národní knihovně se signaturou Františkáni Český Krumlov - pozn. překl.) uvedl ve známost Václav Emanuel Mourek (rodák z Horšic či snad z Luhu u Přeštic, žil v letecIh 1846-1911, stal se vůbec prvním docentem germanistiky v českých zemích /1884/ - pozn. překl.) - viz Sitzungsberichte der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften (1890), s. 410nn.. Náleží dohasínajícímu 14. století (kolem roku 1388 jednou rukou psáno), je veskrze duchovního obsahu a nabízí nejprve 580 veršů ze skladby "Marienleben" autora známého jako Philipp der Bruder (tj. "bratr Filip", jde o kartuziána Filipa, který působil v kartouzách v dnes slovinské Žiči jižně od Mariboru a v Mauerbachu na západ od Vídně, pocházel však podle jazyka své skladby ze středního Německa, viz k tomu Václav Bok, "Příspěvky k literární kultuře Českého Krumlova ve 14. a 15. století se zvláštním zřetelem k německé literatuře" ve sborníku Český Krumlov - od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví /2010/, s. 432 - pozn. překl.), potom "Fünfzehn Zeichen des Jüngsten Tages" (tj. "15 znamení posledního soudu" - pozn. překl.). dále kus prózy, na následujících 122 stranách perikopy (tj. pevně stanovené biblické oddíly, čtené o nedělích a vátcích - pozn. překl.) k epištolám a evangeliím roku, pak znovu liturgické fragmenty a konečně mariánská sekvence (už zmíněného "salcburského mnicha"), na úplný závěr ještě výklad Otčenáše v bavorském nářečí.
(…)
Zlomek německých perikop z cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, pergamenový rukopis mnou vyčleněný, zveřejnil jsem v MVGDB 44 (1906), s. 106 nn.. Pochází ze středu či druhé půle 14. století a zřejmě vznikl v klášteře samém. Kromě místa nálezu perikop to vykazuje i jejich jazyk.
Z Vyššího Brodu pochází také německý žaltář v papírovém rukopisu z konce 14. století (viz Raphael Pavel /také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./, "Beschreibung der im Stifte Hohenfurt befindlichen Handsschriften", č. 27 v Xenia Bernardina /1891/), o němž jsem podrobně referoval v MVGDB 39 (1901), s. 155-170. Podle mého výkladu podávají rukopisy německý překlad Heinricha von Hessen, zvaného von Langenstein (1325-1397) a působícího od roku 1383 ve Vídni. Napsán byl kolem roku 1390 v bavorském nářečí s roztroušenými znaky nářečí středoněmeckého.
Německý žaltář (dnes bohužel ztracený - pozn. překl.) uchovává také minoritský klášter krumlovský v rukopise z roku 1373 s ještě jinými fragmenty. Referoval jsem o něm v MVGDB 39 (1901), s. 23-52. Je to opis překladové větve (slezsko-české skupiny překladů žaltáře - pozn. překl.), která s největší pravděpodobností reprodukuje interlineární (tj. meziřádkovou - pozn. překl.) verzi z počátku 14. století. Tlumočení je také tou měrou tuhé a "méně německé", blízce příbuzné s jedním stuttgartským a jedním olomouckým rukopisem, které jsou oba mladší. Krumlovský rukopis vznikl v Čechách.
Týž minoritský klášter v Krumlově chová také německý překlad bible (dnes je uložen po sotva nahraditelných ztrátách a odvozech pokladů tamního fondu v pražské Národní knihovně pod signaturou XVI D 69, resp. CIM J 189 - pozn. překl.) v opise z roku 1380, papírový rukopis, který v roce 1405 musel být ve vlastnictví laika, znalého psaní, jak o tom svědčí přípis na listě 116d. Svazek obsahuje jen Starý zákon a doznává v jednotlivých knihách, které mají pro křesťany menší význam, jistých zkrácení, na druhé straně také tu a tam i přípisů a odkazů, snad rukou opisovačovou. Podal jsem o tomto překladu zprávu v MVGDB 38 (1900), s. 353nn. a prokázal, že je nutno považovat jej za samostatnou ratolest početných německých tlumočení Bible, jež se nám dochovaly (v originále "als ein selbständiger Zweig der zahlreich erhaltenen Verdeutschungen angesprochen werden muß" - pozn. překl.) Originál náleží v každém případě k raným německým překladům Starého zákona ve 14. století. Jazyk je vysloveně slezský. Je úžasné, že se v místě tak odlehlém (rozuměj minoritský klášter v Českém Krumlově - pozn. překl.) dochovala celá řada starších německých rukopisů. Dá se z té skutečnosti soudit na množství ztracených svědectví ze všech částí sudetských zemí. V krumlovském klášteře, založeném před rokem 1357 v centru rožmberské moci, nachází se, nakolik se nám stalo známým, už shora zmíněný papírový kodex duchovních básní a perikop, německý žaltář (tj. překlad biblických žalmů - pozn. překl.), zde právě popsaný překlad bible, to vše ze 14, století; nadto 2 foliové svazky (kniha foliového formátu, také foliant, má obvykle nad 38 centimetrů výšky - pozn. překl.) latinsko-německých vokabulářů (slovníků), tyto z 15. století. Také krumlovský klášter klarisek, založený roku 1351, musel vlastnit staroněmecké rukopisy; viz Dolchův katalog, s. 108 (Walther Dolch /1883-1914/ (viz o něm text Eduarda Mikušeka), rodák z Jablonce nad Nisou /Gablonz an der Neiße/, padl na ruské frontě první světové války, proslul zejména svou prací "Katalog der deutschen Handschriften der k.k. Universitätsbibliothek zu Prag. I. Teil. Die Handschriften bis etwa z.J. 1550", vydanou v Praze roku 1909, tedy pět let před smrtí v pouhých 31 letech věku - pozn. překl.).
Jedním z nejvýznamnějších překladů Bible, a sice Nového zákona, je známý Kodex Teplensis (tj. Tepelský kodex - pozn. překl.), také Tepler Bibel zvaný (tj. Tepelská Bible - pozn. překl.), uchovávaný v západočeském premonstrátském klášteře (reprint vyšel v nakladatelství Hutter /Verlag Hutter, Augsburg und München/ v letech 1881-1884; viz i můj bibliofilský výbor s úvodem v edici Böhmerlanddruck č. 3 /Dritter Böhmerlanddruck/, vydaný roku 1929 v Liberci /Reichenberg in Böhmen/ nakladatelstvím batří Stiepelových /Gebrüder Stiepel/) jako pergamenový rukopis malého formátu, zhotovený třemi písaři. Překlad je nesen poctivou vůlí (v originále "ehrlich gewollt" - pozn. překl.), němčina je značně odlehlá od obratnosti české kanceláře (rozuměj panovnické kanceláře pražské - pozn. překl.), vyznačuje se hojnými apokopami (tj. odpadnutími koncové hlásky slov - pozn. překl.). Celek je nesen jakýmsi starobylým lidovým rysem, naivním a neohebným. Kdo byl překladatelem, není lehké rozhodnout. Jedno na počátku překladu ležící místo o zpovědi v nemoci, dvě latinská místa v závěru o užitku čtení Bible a především "Sieben Stücke des heiligen Glaubens" (tj. "7 částí svaté víry" - pozn. překl.), německý text působící jako nějaký katechismus, posilují hypotézu, že překlad či přinejmenším tento rukopis má původ v okruhu Valdenských (v originále "daß die Übersetzung oder wenigstens die vorliegende Handschrift waldensischen Ursprunges sei", ke sporům toho se týkajícím viz Wikiquote - pozn. překl.). Je pozoruhodné, že prvá Mentelem ve Štrasburku (v originále "Straßburg", dnes francouzský Strasbourg - pozn. překl.) v roce 1466 tištěná německá Bible, jakož i její přetisky až do roku 1473, s textem Tepelské Bible, která má také v saském Freibergu rukopis velice příbuzný (v originále "eine Schwesterhandschrift" - pozn. překl.), až na nepatrné varianty souhlasí.

Jde o dvě pasáže (titulky se jim osmělil udělit překladatel) z "kulturně a jazykovědně historického úvodu" ("kultur- und sprachgeschichtliche Einleitung") k Berntově knize "Altdeutsche Findlinge aus Böhmen", vydané dva roky před autorovou smrtí známým brněnským nakladatelstvím Rudolf M. Rohrer. Předmětem zkoumání jsou nejen stopy staré německé literatury v českých zemích, nýbrž i jazykové zvláštnosti, resp. příbuznosti nalezených, třeba i torzovitých literárních děl vzhledem k celku německého jazykového a literárního vývoje. Skutečnost, že právě jižní Čechy hrály v tom vývoji svou roli, pasáže jistě dobře ilustrují. Alois Bernt jinak nebyl odtud. Narodil se 9. dubna roku 1871 ve Vilémově (Willomitz) u Kadaně (Kaaden), studoval pak germanistiku a promoval na doktora filosofie ve Vídni (Wien). Jak upozorňuje Václav Bok v už citovaném sborníku Český Krumlov - Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví (2010), do něhož jsem měl tu čest přispět i já osobně, vyučoval Alois Bernt několik let na přelomu 19. a 20. století na českokrumlovském gymnáziu. Jak dovozují výroční zprávy této školy, nastoupil sem v únoru 1899 a odešel odtud v srpnu roku 1901, kdy ho nahradil ve funkci "provizorního učitele" Rudolf Jordan (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), padlý podobně jako Berntův synovec Ferdinand Bernt (1876-1915), nadějný spisovatel, na frontě první světové války. Berntovým dalším působištěm se od roku 1901 staly Litoměřice (Leitmeritz), kde už byl jmenován "skutečným" učitelem. Naposledy byl ve školské službě ředitelem německého gymnázia v Jablonci nad Nisou, známým se ovšem stal zejména jako germanista se zaměřením na dějiny německého jazyka a literatury v českých zemích. Ve spolupráci s Konradem Burdachem (1859-1936) inicioval mj. "ackermannovské" bádání a v roce 1917 originál "Oráče z Čech a Smrti" kriticky vydal. Jeho teorie o zrodu spisovné němčiny (v práci "Die Entstehung unserer Schriftsprache z roku 1934) je ovšem považována za spornou. Zemřel 5. dubna 1945 v Kadani v 74 letech svého věku na samém sklonku všeho němectví v Čechách a nevíme, zda tam někde alespoň dočasně byl i jeho hrob. Hovořit však o něčem jiném než o podivných zvratech a proměnách časů právě nad historií literatury je věc opravdu těžko myslitelná. Šumava by mohla vyprávět.
- - - - -
* Vilémov u Kadaně / Vyšší Brod / † † † Kadaň
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko