WALTER BERNKOPF

Dávné vsi polenské rychty

Když dnes po více než 380 letech pátráme po původu našich předků, je pro nás opravdu obtížné přenést se do časů, kdy žili. Války, nouze a hlad, choroby i přírodní katastrofy zanechaly v jejich řadách zřetelné stopy.
Selský život našich šumavských předků sestával povětšinou z tvrdé každodenní dřiny. Na nějaké pracovní volno, pojištění v nemoci či snad dokonce 35hodinový pracovní týden nebylo možno pomyslet ani v té nejodlehlejší perspektivě. Naši předkové žili po celá dávná století s důvěrou v řízení Boží a s nenáročností pro nás až nepochopitelnou na základě toho, co jim přinášela jejich vlastní zemědělská činnost. Museli být nesmírně vynalézaví při zhotovování oděvu a obutí, při budování příbytku, poněvadž o peněžní hotovosti a nějaké její směně nemohlo být téměř řeči. Poddaní někdejších feudálních panství byli nuceni o stěhování či jakoukoli cestu, o svůj případný sňatek dosáhnout souhlasu svého pána a vládce. Rukopisné žádosti podobného druhu pár set let nazpět zůstávají nám ostatně zachovány. Celá staletí tížila naše předky neúplatná robotní povinnost. Obnosy, jimiž by se dala vykoupit, byly pro venkovské obyvatele sotva únosné.
Jen ti mezi nimi, kdo se mohli těšit nějaké pozemkové držbě, jsou dodnes zvěčněni v panských pozemkových registrech. Zápisy v pozemkových knihách někdejší zlatokorunské rychty Stará a Nová Polná (v originále "Goldenkroner Gericht Alt- und Neustein" krátce "Steiner Gericht", jak zní německé označení "polenské rychty ostatně už v samém titulu tohoto autorova textu - pozn. překl.) / panství Krumlov zahrnují jmenovitě všechny obhospodařovatele půdy 27 tamějších vsí a mlýnů. Nejstarší záznamy sahají zhruba k roku 1603. Celé období 17. století (od roku 1603 do roku 1705) je obsaženo ve třech svazcích, každý z nich o rozměrech přibližně 32x25x10 centimetrů. Každý rolník/hospodář/majitel selského dvorce má svému příbytku pevně určené "Folio-Nummer", které obsahově sestává ze dvou až sedmi textových stran.
Toto číselné označení se přenáší pak i do následujících mladších knih, tj. "Folio" zůstává kdysi tak očíslovanému domu nezávisle na řadě jeho dalších majitelů. Domovní čísla skutečná přicházejí v úvahu teprve v novějších stoletích. Asi od roku 1706 se mění stará číselná označení na základě nově přibyvších hospodářů a také osamostatnění různých jednotlivých vsí. Staré "Folio" ovšem je na to následující odkázáno.
Rukopisné záznamy staršího časového období (1603 až asi 1650) jsou pořízeny většinou česky a obsahují převážně toliko jména křestní. Čtení a luštění starých zápisů vyžaduje ovšem jistý cvik a zkušenost. Slovní zásoba a větná skladba se nejednou odchylují od dnešního úzu a jednotný pravopis neexistoval ovšem vůbec. Psáno tak jak slyšeno anebo podle "dobrého uvážení" jednotlivého úředníka a písaře. To je patrno už z rozmanitosti variant zápisu jména těchže lidí či míst. Naštěstí provází některé z pozemkových knih i rejstřík zapsaných osob, jinak je nutno číst každou z nich celou po jednotlivých stránkách.
Pozemkové soupisy rychty Stará a Nová Polná na panství Krumlov se člení do 27 následujících vsí (Wes=Dorf). Český pravopis odpovídá údajům z tehdejších časů (zčásti nezvykle těžko čitelných).

Rychta Stará a Nová Polná (signatura I 5AU 46):

německy
- - - - - - - - - - - - - -
Dorf Schmiding
Dorf Tussetschlag
Dorf Probolden
Dorf Fischern
Dorf Mauthstadt
Dorf Quitosching
Dorf Eisengrub
Dorf Janketschlag
Dorf Pinketschlag
Dorf Perschetitz
Dorf Böhmdorf
Dorf Benetschlag
Dorf Neustift
Dorf Irresdorf
Dorf Peterbach
Dorf Schwibgrub
Dorf Hossen
Dorf Stein
Dorf Hundshaberstift
Dorf Ogfolderhaid
Dorf Plattetschlag
Dorf Reith
Dorf Meisetschlag
Dorf Schneidetschlag
Dorf Michetschlag
Dorf Pösigl
Mühle

česky
- - - - - - - - - - - - - -
Wes Kowarzowice
Wes Brzowisstie
Wes Prowodize
Wes Stiezerow
Wes Meytto
Wes Kwietossin
Wes Zahlynic
Wes Jankow
Skalna
Wes Broticze Niemezka
Wes Broticze Czeska
Wes Blatto
Wes Kyselow
Wes Lsstin (Jirgsdorf)
Wes Pettrow
Wes Schwibgrub
Wes Hosstinow
Wes Polna
Wes Hwozdowa Lhota
Wes Jablonez
Wes Mladionow
Wes Ludka
Wes Missmany
Wes Wesely
Wes Jaworzi
Wes Bezdiekow
Mlynarzij

- - - - - - - - - - - - - -
1-4 (folio 5/6)
7-16 (folio 17/18)
19-23 (folio 24 )
25-30.1
30.2/7-39
40-50
51-58
59-61
62-63
64-77
78-86
87-92
93-98
99-110
111-112
113-122
123-124
125-134 (2x folio 134)
135-138
139-157 (vícekrát folio 157)
158-167
168-173
174-179
180-185
186-190
191-195
196-198

Glaube und Heimat, 1993, č. 3, s. 17

P.S. Pod krásnými starými českými jmény Kovářovice, Provodice, Stěžerov, Mýto, Květušín, Záhliní, Jankov, Skalná, Brzotice, Bláto, Kyselov (později Polečnice či také Společnice), Lštín, Petrov, Svíba, Hostínov, Polná, Bozdova Lhota, Jablonec, Mladoňov, Loutka, Míšňany, Veselí, Javoří, Bezděkov, Mlynáři (z toho Skalná a Mlynáři bez označení "Wes") dává tu autor zaznít památce osad, z nichž tolik po válce v komunistickém "míru" zcela zaniklo - aby naposledy jim bylo dáno živě existovat před vyhnáním jejich německy mluvících obyvatel, v jejichž paměti trvají ovšem už provždy jen zaniklým tu zvukem německé mateřštiny.

Má rodová spřízněnost po předcích s Adalbertem Stifterem

Asi po sedm let (psáno 1977 - pozn. překl.) se zabývám pátráním po svém rodu a po svých předcích (v originále "Familien-, bzw. Ahnenforschung" - pozn. překl.). Už jako šestnáctiletý jsem začal tím, že jsem dal dohromady sbírku rodných, oddacích a úmrtních listů svých příbuzných rodem ze Šumavy. Vyžadovalo to tenkrát hodně trpělivého úsilí, poněvadž ne každý z těch dosud žijících se dokázal hned zčistajasna rozpomenout na to, kde má uloženy staré papíry a co z nich se vůbec zachovalo. Mnohdy byly ty dokumenty pro mě tak důležité někde zakramařeny (irgendwo verkramt). Pilným hledáním a mnohdy i hrou náhod se někdy narazilo na pravé poklady. Dokonce i leckteré trpce naspořené kapesné muselo být obětováno badatelským potřebám. Však také zpočátku co do rozsahu opravdu sporý materiál zabírá dnes větší množství pořadačů a neustále narůstá.
Jak napsal už Adalbert Stifter: "Neméně cenná než velké dějiny světa je historie rodu. Právě ten mohutný zlatý proud lásky, který průběhem tisíciletí dotekl přes srdce našich matek, nevěst, otců, sourozenců a přátel až k nám, tvoří pravidlo, které opomenutím nebylo zaznamenáno. Jeho opak, nenávist, tvoří výjimku, která byla zapsána v tisícerých knihách."
Pomocí záznamů v dokladech (v originále "Ahnenpasseintragungen", což je odkaz na nacistický dokument o arijském původu - pozn. překl.) příbuzné rodiny Gruberových, které sahají až do 17. století, mohl jsem najít souvislost (v originále "Anschluss" - pozn. překl.) na předky z rodu Dichtlů. Pan profesor Josef Dichtl (je bohatě zastoupen samostatnými stránkami na webovém souboru Kohoutí kříž - pozn. překl.) mi k tomu poskytl velmi obsáhlý rodokmen s téměř 8000 jmény. Vlastní pravděpodobně jednu z nejobsáhlejších rodových dokumentací Šumavanů vůbec, zčásti odkazující daleko do 16. století.
Spřízněnost rodů Bernkopf - Dichtl - Stifter je stará už mnoho staletí. Přesto mne naplňuje trochou hrdosti, že mohu prokázat svou příbuzenskou vazbu k předkům Adalberta Stiftera a tím i k němu samému. Chci k tomu užít výtahu z vlastního rodokmenu.
Jen několik poznámek na vysvětlenou předem: osoba (nyní žijící), která prokazuje rodovou posloupnost, nese č. 1, její otec č. 2, matka č. 3. Poněvadž každý z příslušníků rodičovských stran má opět dva rodiče, připadnou na prarodiče číslovky 4/5 a 6/7, na praprarodiče čísla od 8 do 15, na prapraprarodiče pak 16 až 31. Muži přitom nesou vždy sudá, ženy lichá čísla. Pro předky stojící na prvém místě v řadě zdvojnásobuje se u každé předchozí generace jeho číslo. 5. řada předků nese č. 32-63, 6. generace č. 64-127, 7. generace č. 128-255, 8. generace č. 256-511, 9. generace č. 512-1024, 10. generace č. 1024-2047 atd. Je-li tedy v následujících řádcích jmenován předek č. 1904, stojí v 10. řadě předků. Pokud pro každou z řad rodové posloupnosti vezmeme za dostatečné rozmezí 30 let, musí předek č. 1904 odkazovat dobou svého života do časů asi před 300 lety.
1 Bernkopf, Walter, nar. 10. května 1953 v Hofen (tehdy už i dnes část města Stuttgart, metropole spolkové země Bádensko- Württembersko - pozn. překl.) - 3 Zodetová, Hilda, nar. 13. prosince 1932 v Kriebaumkollern 1 (česky Vitěšovičtí Uhlíři, dnes zaniklá ves boletického vojenského prostoru v někdejším soudním okrese Chvalšiny /Kalsching/ - pozn. překl.) - 7 Zodetová, Anna, nar. 10.4. 1911 v Kriebaumkollern 1 - 14 Zodet, Franz, nar. 14. března 1866 v Kriebaumkollern 1 - 29 Gruberová, Elisabeth, nar. ? v dnes zaniklém Ondřejově (Andreasberg) - 59 Gruberová, Rosalia, nar. ? v dnes zaniklé Nové Vísce čp. 20 (Neudörfl) (u Ondřejova - pozn. překl.) - 119 - Höpfler (Höpfl), Elisabeth, nar. 14. května 1785 v Schneidetschlagu (ves zanikla pod českým jménem Veselí v boletickém vojenském prostoru - pozn. překl.) - 952 Höpfl (Hopflmilner), Lorenz, nar. 29. července 1669 ve Fischern (ves zanikla pod českým jménem Stěžerov v boletickém vojenském prostoru - pozn. překl.) - 1904 Höpflmüller, Nikolaus, nar. 1636 ve Fischern, mlýn zvaný Höpflmühle převzat 2. října 1663, †8. ledna 1716.
Tady existuje rodová spojitost Waltera Bernkopfa s předkem Dichtlovým č. 368. Höpflovi mé linie jdou až k Simonovi, nar. Kolem roku 1560, tj. ve 13. generaci nazpět. Mlýn "Höpflmühle" je připomínán písemně zmiňován pod Stěžerovem už v roce 1445. Patřil kdysi ke zlatokorunské rychtě Polná na Šumavě (Goldenkroner Gericht Stein im Böhmerwald).
Rod Dichtlů se dá v Jablonci (Ogfolderhaid) sledovat až k Mathesu Dichtlovi v roce 1589. S Gallem (tj. česky Havlem) Dichtlem, který si 6. července bere za ženu Justinu Böhmovou, přichází na statek řečený "Böhmhof" čp. 10. Tato linie vymírá v roce 1915 páterem jezuitou Aloisem Dichtlem, profesorem ve Vídni. Linie usedlá v Polečnici (Neustift) na statku zvaném "Josefhof" čp. 1 vlastnila jej od roku 1783 až do vyhnání v roce 1946. Selský dvorec o pozemkové rozloze téměř 80 hektarů se objevuje poprvé už v roce 1445 jako "curia" (tj. dvorec - pozn. překl.) cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron).
Tady se u 11. generace předků rodu Dichtlových dá při č. 2030 prokázat příbuznost s předky Stifterovými, jmenovitě s č. 92 v jejich řadě. Předek č. 2030 = 92 je Reichhard Hofmann z Hůrky (Stuben). Abychom od něho dospěli k Adalbertu Stifterovi, sledujme zpětně číselnou řadu jeho rodové posloupnosti.
92 - Hofmann, Reichhard - 46 Hofmann, Paul - 23 Hofmannová, Katharina - 11 Pangerlová, Katharina - 5 Karyová, Ursula - 2 Stifter, Johann - 1 Stifter, Adalbert. Mohl bych uvést další spojitosti rodů Bernkopf - Dichtl - Stifter, nechci jimi však čtenáře zatěžovat.
O jedné užší vazbě bych se však přece jen rád zmínil: zemřelý bratr profesora Josefa Dichtla, Anton Dichtl, byl ženat s Ottilií, roz. Scherzovou. Ta pocházela z Hintereben v Bavorském lese. Její babička (matka otcova) byla rozená Stifterová. Otcem této ženy pak nebyl nikdo jiný než Anton Stifter, rodný bratr Adalberta Stiftera. Jako byl Adalbert prvorozeným synem svého otce, byl Anton druhým ze synů, narozeným 20. května 1812. Vyučil se sedlářem (Sattlermeister) a osamostatnil se pak jako obchodník s kožemi (Lederhändler).
Slovem "Stift" se neoznačovalo jen duchovní nadace (Stiftung), ale také založení vsi. Jméno Stifter vyjadřuje tedy původ svého nositele z místa, jehož slovním základem je "-stift". Takových míst bylo na území kláštera Zlatá Koruna více. Tak nacházíme už v seznamu dávek a platů (Zinsverzeichnis) z roku 1445 místní jména Vorderstift, Hinterstift, Ottetstift, Pragerstift, Neustift, Hundshaberstift a jiná. Ve zlatokorunském urbáři 1445 objevují se pod záhlavím osady Perneck Mertl Sstiftar a Mikl Sstiftar, v Maňavě (Deutschhaidl) Jakl et Ul Sstiftari, Joris filius Sstiftari. Nositelé jména Stifter byli v Horní Plané (Oberplan) a jejím bližším okolí velice hojně zastoupeni. Jsou ovšem i v samotné Horní Plané rodiny Stifterů, které nemají se spisovatelovým rodem nijaké příbuzenské vazby.
Kromě urbářů, které zaznamenávají stav pozemkového majetku v daném zboží, je pro Čechy zajímavá také Berní rula (Steuer-Rolle) z roku 1654. Počet skutečných daňových plátců, městských i selských poddaných, poklesl po válce třicetileté natolik, že ve Vídni došlo k rozhodnutí o soupise usedlých (Beschreibung derAnsässigen) obyvatel. V tomto katastru jmenovaný Ondržeg Sstifftr je v řadě předků Adalberta Stiftera č. 64. Žil v letech 1605-1684 a byl hornoplánským měšťanem a tkalcem.
Prameny: Heimatkreis des politischen Bezirkes Krummau, Dichtl-Ahnentafel, Festschrift, Jahrgang 4/1955, Folge 3 und 4.

Glaube und Heimat, 1977, s. 177-179

P.S. V textu následuje podrobný životopis Adalberta Stiftera, známý všeobecně i odjinud.

Prastará Zlatá Koruna

"Goldenkron (lat. Sancta Corona) - ein Dorf mit 48 Häusern, 562 Katholiken, Pfarre mit 1688 Katholiken... Patron der Pfarre und Kirche: Johann Adolf Fürst zu Schwarzenberg." (tj. "Zlatá Koruna (lat. 'Svatá Koruna') - ves se 48 domy, 562 římskými katolíky, farnost se 1688 římskými katolíky... Patronát nad farností a kostelem má Jan Adolf kníže Schwarzenberg." - pozn. překl.) Trajer v německy psaném popise budějovické diecéze pokračuje:
"Tento klášter dal král Přemysl Otakar II. v roce 1263 vystavět poté, co tak slíbil učinit na znamení díků za vítězství nad uherským králem Bélou na Moravském poli (Marchfeld) u Kressenbrunnu v den 12. července 1260. Klášter byl svým zakladatelem hned od počátku obdařen zbožím Boletice (německy Polletitz - pozn. překl.), jehož rozloha zasahovala na jih až k německé hranici a na západ až k Prachaticím (Prachatitz), včetně statků Křenov (Krenau), Kladné (Kladen), Záhorkov (Zahorn, Ahorn) a Kájov (Kojau, Gojau) vedle dvou vinic v rakouské Kremži (Krems in Österreich) a jednoho domu v Praze... (následuje výčet dalších donací)."
V době kolem založení kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth) v roce 1259 a už zmíněného roku 1263, kdy vznikla Zlatá Koruna, přišlo na Šumavu množství nových osadníků. První řádoví bratří se zabývali především kultivací krajiny a úkoly s ní spojenými. Téměř jedno a půl století tak činili, než se posíleni už mohli začít věnovat vlastnímu svému poslání, tj. duchovní péči.
Jak píše Josef Dichtl (zastoupený rovněž samostatně na těchto webových stránkách - pozn. překl.):
"Na počátku této nové fáze stál papežský dekret ze 7. července 1400, na základě něhož pět farností, svěřených do té doby světským kněžím, jmenovitě Boletice, Kájov, Chvalšiny (Kalsching), Netolice (Nettolitz) a Černice (Tschernitz) byly předány cisterciákům se zadáním zachovat tam stejný počet kněží, jaký měly až dosud."
K obdělání půdy na svých pozemcích měly mít kláštery dokonce i vlastní poddané. K většímu obhospodařování spojovaly se celé kolonizační vsi, které vznikaly jedna za druhou a dodnes je poznáváme podle zakončení "-stift" či "-schlag".
Jako první ze zlatokorunských opatů je zmiňován jistý "Henricus". Přišel sem s několika mnichy z cisterciáckého kláštera v rakouském Heiligenkreuz. Už roku 1268 se do mateřského kláštera navrátil nazpět. Následoval po něm opat Johannes zvaný I. V roce 1278 přepadly (po Rožmbercích, kteří tak učinili dva roky předtím - pozn. překl.) Zlatou Korunu hordy Kumánů. Plenily, ničily a pálily, takže dřevěné horní části staveb vyhořely až k základům. Mnozí z mnichů přišli přitom o život.
Za pomoci krále Václava II. a šlechtice Bavora III. započala brzy obnova kláštera. Právě Bavor postoupil klášteru v roce 1315 řadu statků. Za čtvrtého opata Bartoloměje (1282-1292, byl pak opatem v Plasích - pozn. překl.) došlo k úpravě budovy opatství a domácí kaple (Andělů Strážců při tzv. malém konventu, zbudovaném ovšem o více než 300 let později - pozn. překl.). Do této doby spadá i vznik čtvrté chrámové lodi.
Za šestého opata Theodericha (†1335) počaly další nesváry mezi klášterem a pány z Růže. Jeho nástupce, sedmý opat Syboco (†1338) dokázal však zlatokorunské majetky opět rozšířit. Za sedmnáctého opata Rutgera (†1444) měl král Zikmund roku 1420 dát klášterní zboží do zástavy Oldřichu z Rožmberka, což bylo ovšem spojeno s podmínkou mnichy šatit a živit.
Dne 27. října 1420 byl zlatokorunský klášter napaden jedním z husitských houfců, pobořen a zapálen. Dva mniši při požáru zahynuli, sedm bylo husity oběšeno. Jen spěšným útěkem se podařilo zachránit opatovi a několika bratřím. Klášterní poklady byly už předtím naštěstí přeneseny do bezpečného úkrytu na krumlovském hradě. Podle Dichtla zůstala Zlatá Koruna v letech 1420-1437 pustá a neobydlená. Po návratu opata Rutgera (1437) musela být část klášterního pokladu rozprodána, aby byly tak získány prostředky na opravu budov. Počínaje 25. opatem Georgem Steinhäuflem (†1525) podléhá klášter rostoucímu vlivu Rožmberků. Následkem toho byl i následující (26.) opat Blasius (tj. česky Blažej - pozn. překl.) nikoli už volen klášterním konventem, ale ustaven Jindřichem z Rožmberka.
Valentin Augustus von Schönbeck složil své řádové sliby ve Vyšším Brodě (1586) a stal se v roce 1597 opatem cisterciáckého kláštera v Sedlci. Měl být císařem Rudolfem II po smrti 32. zlatokorunského opata Melchiora Hölderleho (pocházel z Hořic na Šumavě /Höritz/, †1608) určen za jeho nástupce. Při Schönbeckově jmenování byl však klášter bez řádových bratří. Přispěním opata z Aldersbachu získal Schönbeck brzy sedm bavorských noviců. Vyrostla nová budova konventu, která nabídla útulek 16 bratřím. Další přestavby a renovace následovaly, za jeho vlády byly do kláštera pořízeny i nové varhany, tři zvony a umělecké hodiny, sestrojené jedním mechanikem z Krumlova.
Na svátek Božího těla 1620 klášter vyplenil někdejší správce opata Schönbecka jménem Nikolaus Eckerstein s několika mansfeldskými žoldnéři. Zničil oltáře a uloupil vzácné ornáty a liturgické chrámové klenoty.
Za 38. opata Mathiase Ungara (†1701) byla konečně završena obnova velkého klášterního kostela. Za jeho funkčního období získal zlatokorunský klášter roku 1698 dvoje varhany a také rozšířil svůj pozemkový majetek.
Po Ungarovi následoval jako 39. opat v řadě Gerhard Pauer (†1716). Po téměř 200 letech, přesněji poprvé od roku 1535, to byl první opat, který byl zvolen konventem, nikoli prostě ustanoven vrchností.
V roce 1733 se stal 42. zlatokorunským opatem rodem vyšebrodský Christian Guschl. Za něho došlo znovu k rozmnožení klášterního pozemkového majetku. Jeho nástupcem byl prachatický profesor Gottfried (Godefridus, tj. Bohumír - pozn. překl.) Bylansky. S ním, 43. opatem kláštera, zvoleným roku 1775 (podle Schullerbauera v řadě 44.), končí dlouhé dějiny Zlaté Koruny už provždycky. Deset let natototiž byl starý klášter s definitivní platností zrušen.
Franz Schullerbauer popisuje ten den následujícími slovy:
"Dne 10. prosince 1785 ve 4 hodiny odpoledne objevila se v klášteře na nejvyšší příkaz císaře Josefa II. komise zmocněnců: Johann Otto von Ottenthal, krajský hejtman z Budějovic (Budweis), jakož i Ignaz von König, jezdecký oficír (Reitoffizier) z Prahy, aby vyhlásili zrušení."
Poté, co klášter zanikl, bylo tu přechodně císařské bělidlo (kaiserliche Bleicherei), zpracovna hedvábí (Seidenfabrikation) a po koupí objektu Schwarzeneberky (1787) tužkárna a tavírna (Bleistift- und Schmelztiegelfabrik), pak u kartounka (Kattunfabrik) a tiskárna (1801-1814), v letech 1814-1847 továrna na sukno (Tuchfabrik), konečně pak strojírna.
I dnes (psáno v roce 1989 - pozn. překl.) se o 200 let později vyplatí někdejší klášter navštívit. Knihovna ukrývá pravé poklady starých tisků a rukopisů, oddělení zvláštních fondů českobudějovické vědecké knihovny tu má uloženo na sedmdesát tisíc svazků. Ty mohou být čtenáři po předložení ověřené žádosti zpřístupněny.
Prameny:
Schullerbauer, Franz: Die Äbte des Cisterzienserstifter Goldenkron. = Verlag Franz Schullerbauer in Goldenkron 1911. Druck Josef Wiltschko in Krummau.
"Series abbatum", Pfarrarchiv zu Goldenkron.
Dichtl, Josef: Die Geschichte der Pfarrei Stein im Böhmerwald vom 15. Jahrhundert bis 1946.
Klimesch, Johann Matthäus (Laibach, tj. Lublaň - pozn. překl.): Valentin August von Schönbeck, Abt des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron. = In: Der Böhmerwald, 1905, s. 120n.
Trajer, Johann: Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis. 1862.

Glaube und Heimat, 1989, č. 1, s. 13-14

U nás doma...

Tam doma na Šumavě byl pro mou babičku svět ještě docela v pořádku. Tam se cítila v bezpečí, tam znal každý každého a se sousedy se přicházelo snadno do hovoru. Také naše každodenní honička by jí byla něčím naprosto cizím. Když babička vyprávěla, netrvalo dlouho a z jejích úst opětovně zazněla věta: "Bei uns dahoam, da war alles anders." (tj. "U nás doma, tam bylo všecičko jinak." - pozn. překl.)
Jako děti jsme si s tím vyjádřením dokázaly sotva co počít. Dnes jako dospělému mi k tomu rozhodně nijakého vysvětlení netřeba. Babička pocházela z malé zemědělské usedlosti na farnosti Ondřejov, ve vsi Vitěšovičtí Uhlíři čp. 1, kde spatřila světlo světa v dubnu roku 1911. Malé obytné stavením stájí, stodolou a výměnkem bylo postaveno do tvaru písmene "U". Majetek byl snadno přehledný a sestával ze 6 slepic a jednoho kohouta, 3 krav, 1 telete, 2 ovec a 1 prasete domácího. Na podestlání se používala sláma a listí. Ve stodole stávaly dva žebřiňáky, také seno pro dobytek. Nade vším bděl věrný lovecký pes jménem "Tasso". Malá chalupa nabízela všechno, co bylo k životu zapotřebí - šlo konečně o skutečné samozásobitele. Obytná část (v originále označovaná "das Vorhaus" - pozn. překl.) byla přístupná ze strany dvora. Odtud se vcházelo do kuchyně nebo také do lepšího pokoje (v originále "oder in die gute Stube" - pozn. překl.). Pec na chleba dávala celé rodině to základní. Kachlová kamna poskytovala za drsných a hluboce zasněžených zimních dnů šířila všem tak příjemné teplo. Zemědělská usedlost Franze Zodeta ("po chalupě" zvané "Lukaus") zahrnovala dohromady rozlohu 9, 8 hektarů pozemků, k tomu i část lesa o rozloze asi 2 hektarů. Malý selský dvorec (v originále "kleine Gehöft" - pozn. překl.) byl v majetku rodiny už 150 let.
Náš prapředek Wenzl Zottet se narodil ve Vitěšovických Uhlířích už v roce 1789. Jeho otec Andreas Zottet pocházel ze zcela dnes zaniklých Horních Brzotic (v originále "aus Perschtitz", osada byla česky označována jako "Německé Brzotice" či "Německá Brotice" - pozn. překl.) na farnosti Polná na Šumavě (v originále "Pfarre Stein" - pozn. překl.), kde přišel na svět koncem roku 1745 jako dítě rolníka a knížecího poddaného Blasia (česky by se řeklo "Blažeje" - pozn. překl.) Zotteta, (v originále "Kind des Zottet Blasius, 'Bauer und Fürstlicher Unterthan'" - pozn. překl.) a Marie, roz. Matheové z Mladoňova (v originále "aus Plattetschlag" - pozn. překl.). Jeho přímá rodová linie se dá vést nazpět k Thomasu Zodetovi ze Lštína (v originále "aus Irresdorf" - pozn. překl.), narozenému kolem roku 1620. Svatbou (1644) s Barbarou "Grubmillnerovou" ze dnes rovněž zcela zaniklé Svíby (v originále "aus Schwiebgrub" - pozn. překl.) se stal Thomas Zodet novým "Grubmüllerem", tj. hospodářem na samotě Grubmühle u Svíby. Nabytí této usedlosti na polenské rychtě (v originále "Hofübernahme im Gericht Stein, Dorf Schwiebgrub (Grubmühle)" - pozn. překl.) za kupní cenu 200 kop grošů vykazuje záznam v pozemkové knize, folio 122, z 15. prosince roku 1644. Jako věno mu ji tchán Hawle (*1580), který tam už pro stáří nemohl hospodařit, za kupní cenu 40 kop grošů. V záznamu o křtu jeho dvou dcer Sophie a Elisabeth v matrice fary Boletice (v originále "Pfarre Polletitz" - pozn. překl.) je jako otec psán namísto s příjmením "Zodet" jako "Thomas Gruebmilner". Porůznu lze najít jeho potomky také s příjmením psaným "Zottelbauer", také "Zotterbauer", odvozeným asi původně od huňaté kštice (v originále "von der zotteligen Haartracht" - pozn. překl.) jeho nositelů.
Díky mé sběratelské vášni a zálibě pro Šumavu se zachoval i starý fotografický snímek stavení v Vitěšovických Uhlířích čp. 1. Je na něm zachycena babička jako šestileté děcko v kruhu své rodiny. Její dcera (a matka autora německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) Hilde je už dnes také prababičkou, v požehnaném věku vysoko pře 80 let.

Prameny:
Pozemková kniha rychty Polná, SOA Třeboň - oddělení Český Krumlov, folio 122.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2017, č. 7, s. 10-11

Za jednou stoletou z našeho kruhu

Paní Anna Wernerová, roz. Bernkopfová, zemřela 21. dubna 2008 ve věku téměř 102 let. Pocházela z velmi starého šumavského rodu, jehož kořeny sahají až někam hluboko do 16. století a jsou písemně doložitelné už v nejstarších krumlovských urbářích. Na tom, co se v rodových souvislostech sběhlo, byla Anna vždycky živě zainteresována a s dcerou Marií a vnukem se ráda účastnívala rodinných setkání Bernkopfových. Anna W. se narodila 28. června 1906 v Polečnici (v originále "Neustift", dříve Kyselov, také Společnice - pozn. překl.) čp. 8 jako dítě Raimunda Bernkopfa a Josefy Mugerauerové. Její manžel Johann Werner pocházel z osady Vitěšovičtí Uhlíři (Kriebaumkollern) a zemřel už roku 1950. Oba její bratři Franz a Johann zemřeli oba v roce 1968. Paní Anna Wernerová prožila opravdu dlouhý, na události věru bohatý život. Ještě tři roky před svým odchodem z něho byla velmi činná, mohla si dokonce bez brýlí přečíst svoje noviny, ráda pletla a samostatně vykonávala drobnější práce. Nešťastným pádem si přivodila zlomeninu krčku stehenní kosti. Operace proběhla dobře a po následné nemocniční rehabilitaci se mohla sice vrátit domů, ale pak musela odejít do pečovatelského domova. I na kolečkovém křesle si tam zachovala veselou mysl, zcela odevzdanou do Boží vůle. Místo posledního odpočinku nalezly její tělesné ostatky v Söllingen, kde v posledních deseti letech dočasně pobývala u své dcery.

Hoam!, 2008, č. 9, s. 68

Walter Bernkopf, který nás sám v předchozích svých textech informuje o rodu, z něhož vzešel, je příkladem toho, jak potomci Šumavanů tíhnou k zemi svých předků. Bádensko-württemberský Kirchheim na Neckaru, kde žije, je sice také předmětem jeho historického zájmu (viz webové stránky Kirchheim am Neckar), ale jinak se jako člen sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a Vereinugung Sudetendeutscher Familienforscher (i ta mají své vlastní stránky na webu), rovněž pak rady Heimatkreis "Krummau an der Moldau" interesuje především o šumavský rodopis. Proto jistě i v budoucnu najdeme na stránkách krajanských časopisů jako až dosud četné jeho příspěvky, kroužící kolem jihočeských archivů a jejich pokladů, které musí být ještě objeveny a náležejí nikoli minulosti, nýbrž budoucnosti společné Evropy.

- - - - -
* Hofen, Stuttgart (BW) / Vitěšovičtí Uhlíři / Polná / Zlatá Koruna